Maiorianus (457 – 461)
Maiorianův původ
Jako předtím Aetius, pocházel i Iulius Valerius Maiorianus z římské důstojnické vrstvy a v císařské hodnosti patrioticky spatřoval sílu, která s obnovou uvědomělého vlastenectví bude moci římský západ povznést k dřívějšímu rozkvětu. Již po násilné smrti císaře Valentiniana III. připadal v úvahu jako jeho možný nástupce, protože mu byla příznivě nakloněna vdova po zesnulém císaři Licinia Eudoxia. Trůn však získal nejdříve Petronius Maximus a po něm Avitus.Neutěšené poměry v říši
Ústřední vláda v Ravenně dostávala z provincií jen zlomek dřívějších daní a dávek. Zatímco Vandalové podnikali loupežné přepady ve Středozemním moři, Visigótové se mimo jižní Gallii stále více prosazovali ve východní polovině Hispánie, kdežto Suebům zůstala polovina západní, Frankové a Alamani se zmocnili dalších oblastí západně od Rýna, Británii zcela ovládli Piktové, Skotové, Jutové, Anglové a Sasové a také Pannonie neměla již římskou správu, neboť ji celou okupovali Gótové (část těchto Gótů spolu s „thráckými“ Góty a dalšími skupinami dala později vzniknout novému kmenovému celku Ostrogótů). Podle líčení gallského presbytera Salviana, který v polovině 5. století psal své hlavní dílo De gubernatione Dei (O vládě boží), ležely všude nahé mrtvoly obojího pohlaví, požírané ptáky a psy, všude řádil mor a vládla beznaděj, lidé žili ve strachu před útoky barbarských kmenů, ale ještě více se děsili, že by snad znovu měli přejít pod římskou správu, od níž každou chvíli přicházely nové rozkazy a ukládaly se nové pracovní povinnosti. „A tak se“, poznamenává k této nešťastné situaci Salvianus, „přenešťastní chuďasové ocitají jakoby mezi dvěma bouřemi, které spolu na širém moři zápasí: jednou je utápějí vlny těch, podruhé oněch."Zbídačelá města již dávno přestala být centry hospodářského života a bezpečným útočištěm, postavení kolónů [?] se zhoršilo, a to i v letech relativně klidných. Obecně se totiž zvýšil jejich útisk ze strany velkostatkářů, kteří v 5. století dosáhli práva sami vybírat od svých poddaných kromě nájemného i daně a kteří se ve svých opevněných venkovských vilách obklopovali družinami vlastních ozbrojenců, předjímaje tak postavení středověkých feudálů.
Nástup Maioriana na trůn
Na západě se stal nejsilnějším činitelem magister militum praesentalis [?] Ricimer, po otci Sueb, po matce Visigót. Jako někdejší Aetiův důstojník požíval důvěry u vojska a dokázal také navázat spojení se senátem. Tím, že svrhnul císaře Avita, se poprvé projevil jako představitel skutečné moci v západním impériu. Toto výjimečné postavení si uchoval až do své smrti r. 472. Jeho původ mu neumožňoval, aby na trůn usedl sám, a proto se spokojil s formálně podřízeným postavením, aniž ovšem nechával západořímské panovníky na pochybách o tom, kdo vlastně řídí chod západní říše. Jenže dosah Ricimerovy působnosti se již zdaleka nemohl rovnat síle Aetiovy autority. Projevilo se to jednak stále se zmenšujícím územím, které měla západní říšská vláda pod kontrolou, jednak vzrůstající bezvýznamností západních císařů, o jejichž dosazování na trůn i odstraňování následujících šestnáct let Ricimer destabilizujícím způsobem rozhodoval. Císaři, vládnoucí pod Ricimerovým dohledem, již nevykonali nic, co by prodloužilo existenci západního impéria, jehož území ovládaly fakticky germánské kmeny.Pádem císaře Avita se situace ještě více zkomplikovala. V Gallii se římští vojenští velitelé a úředníci nedokázali shodnout, zda se mají od centrální moci odtrhnout nebo se k ní přimknout, neboť Avitus byl jeden z nich. V téže době v Itálii uvažovali vládní činitelé o uznání východního císaře Marciana jako jediného císaře v celé římské říši. Marciana tato nabídka uvedla do rozpaků, ale než stačil cokoli podniknout, r. 457 zemřel a jeho nástupce Leo se hned chystal převzít vládu i nad západní říší. Proto Ricimerovi potvrdil patricijskou hodnost a Maiorianovi udělil hodnost magister militum [?]. Záhy však, zřejmě pod vlivem svého nejvyššího velitele Aspara, svůj názor změnil a po dohodě s Ricimerem na jaře 457 prohlásil Maioriana svým západním kolegou. Ten zprvu nedůvěřivě vyčkával a teprve, když se za jeho volbu postavilo vojsko i senát, přijal, formálně z jejich rozhodnutí a nikoli z vůle východního císaře, koncem r. 457 purpur. To ovšem vedlo k roztržce s Leonem, zprvu oboustranné, od března 458 pak již pokračující jen jako výraz jednostranné východní neústupnosti.
Svými zákony se Maiorianus snažil omezit zneužívání osobní moci na úkor státních zájmů, posiloval postavení defensorů [?] (advokáti na ochranu chudých městských vrstev proti útlaku státní moci i místní samosprávy) a přísnými tresty hrozil těm, kdo budou v Římě provádět demolice starých chrámů a paláců s cílem získat stavební materiál – zde je vidět, až kam úpadek říše dospěl, když se v někdejším hlavním městě mohly dít takové věci. S účinnou pomocí schopných úředníků a velitelů, jako byli Magnus, Aegidius a Nepotianus, se mu přechodně podařilo upevnit císařskou vážnost u foederatů [?] usazených v Gallii, kde se podařilo vypudit Burgundy – byť nakrátko - z rozsáhlého prostoru ve střední Gallii kolem Lugduna (dn. Lyon) a Vienny (dn. Vienne). A když Maiorianus na svou stranu získal také Marcellina, který ovládal Dalmatii a měl dobré konexe s východním císařským dvorem, stouply jeho vyhlídky na oficiální Leonovo uznání. V Gallii považoval za nutné, vzhledem k rostoucí síle tam usazených Visigótů, začlenit je do svého politického systému a svolil ke společným tažením s Góty. Ti mohli za odměnu stále svobodněji intervenovat v Hispánii.
Neúspěšná válka proti Vandalům, zavraždění Maioriana
Cílevědomě se Maiorianus připravoval na válku proti Vandalům. Vybudoval válečné loďstvo v síle tří set korábů a chystal se z Nového Karthága (dn. Cartagena), zaútočit na Afriku, když předtím Marcellinus zaujal na Sicílii proti Vandalům obranné postavení. Jenže vandalský král Geiserich měl vynikající výzvědnou službu a Maiorianovo loďstvo překvapivě zničil ještě před jeho vyplutím. Maiorianovi tedy nezbylo nic jiného než uznat panství Vandalů nejen v Africe, ale i na Baleárách, Sardinii a Korsice. Tímto neúspěchem se však císař necítil zlomen, neboť obnovený mír s Geiserichem chápal jako vhodnou příležitost umožňující snížit početní stav nákladné armády. Ale jakmile r. 461 své vojsko částečně rozpustil, využil převahy silných oddílů své osobní stráže (buccellarii [?]) touto politikou znepokojený Ricimer, u něhož císař svou porážkou ztratil respekt, Maioriana zajal a po pětidenním týrání dal usmrtit.Zdroje:
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Peter Heather – Gótové
Malcolm Todd – Germáni