Podporuji iniciativu Chcípl pes

Licinius (308 - 324)

Licinius

Liciniova vojenská kariéra a jeho nástup na trůn

Licinius byl oblíbený a osvědčený vysoký důstojník císaře Galeria, který jej na poradě v Carnuntu v roce 308 prosadil jako Augusta pro západní část říše. To, že se stal Augustem činitel, který neprošel funkcí Caesara, ovšem popudilo Constantina, kterého provolaly Augustem (byl ovšem ochoten spokojit se s hodností Caesara) jednotky v Británii po smrti jeho otce Constantia Chlora, i Galeriova Caesara Maximina Daiu, který se cítil odstrčen. Licinius, jehož vláda se omezovala jen na Pannonii a snad ještě na Raetii, si měl území hodné Augusta vybojovat na uzurpátorovi Maxentiovi, synovi někdejšího Augusta Maximiana.

Liciniova dohoda s Constantinem, porážka a smrt Maximina Daii

Po smrti východního Augusta Galeria roku 311 obsadil jeho maloasijské državy Maximinus Daia, balkánský poloostrov přenechal Liciniovi. Constantinus v roce 312 vtrhl do Itálie a Maxentia porazil, Licinius i Maximinus Daia zůstali v bojích neutrální. Začátkem roku 313 se Constantinus sešel v Mediolanu s Liciniem. Poněvadž se Constantinus zmocnil celého Maxentiova území, jednalo se o odškodnění Licinia, ovšem na Maximinův účet. Rozhovory skončily vzájemnou dohodou, utvrzenou i příbuzenským svazkem, neboť Constantinus dal Liciniovi za manželku svou sestru Constantii. Licinius pak uznal Constantina za prvního mezi Augusty. Nejvíce ovšem schůzka proslula tzv. Milánským ediktem, který zrovnoprávnil v říši všechna náboženství a ukončil pronásledování křesťanů. Maximinus Daia, ačkoli byl velkým nepřítelem křesťanů, uznal Constantinovu dominanci a útoky proti křesťanům omezil na administrativně-osvětová opatření. Zřejmě si i přál Constantinovu neutralitu, protože si uvědomoval nebezpečí, hrozící mu od Licinia. Constantinus za to jako svého konzulského [?] kolegu pro rok 313 jmenoval právě Maximina Daiu.

Constantinus vskutku neprojevoval proti Maximinovi žádné nepřátelství a přesunul se na rýnskou frontu. Maximinus Daia přešel do ofenzívy proti Liciniovi. Vypravil se se silným vojskem do Evropy, zmocnil se Byzantia a Hérakleie, ale u Adrianopole byl Liciniovou armádou zastaven. Po utrpěné porážce se Maximinus stáhl až za Taurus a v přípravách na další boj náhle zemřel. Není jisté, zda po nemoci, či dokonce zda nespáchal sebevraždu. V tomto výsledku boje spatřovali křesťané své vítězství, neboť Licinius již 13. června publikoval v Nikomedii úřední vyhláškou pro celý římský východ komuniké z mediolanské schůzky. Proklamovanou náboženskou toleranci však Licinius nespojoval se snášenlivostí politickou, naopak dal nejen popravit všechny věrné Maximinovy úředníky, nýbrž odstranil i všechny potomky dřívějších císařů, tj. celou Maximianovu rodinu, syna Severova, syna Galeriova, neušetřil ani staré císařovny Priscu (manželka Diocletiana) a Galeriovu manželku a Diocletianovu dceru Valerii. Tak zahynuli všichni rodinní příslušníci někdejší „joviovské“ dynastie, jejíž zakladatel, excísař Diocletianus, zemřel v salonském ústraní až 3. prosince 316, takže se všech těchto převratů a vražd ještě dožil.

Střet Licinia s Constantinem, Liciniova opatření proti církvi

Po bojích, trvajících od roku 306 byla říše rozdělena mezi dva Augusty a situace se navenek zjednodušila. Sporné však zůstávaly hranice mezi její západní a východní částí. Aby se předešlo hrozícím konfliktům, měl být pro území ležící uprostřed jmenován další vladař, ovšem jen s hodností Caesara a vhodným kandidátem se  zdál Constantinův švagr a Liciniův přítel Bassianus. Jenže záhy vyšlo najevo jakési spiknutí, na němž se snad Bassianus podílel a byl proto za Liciniových protestů popraven. Kvůli tomu došlo roku 316 mezi Constantinem a Liciniem k válce, v níž utrpěl Licinius u Cibalae porážku, nikoli však takovou, aby musel kapitulovat. Dokonce si vybral jednoho ze svých důstojníků – Aurelia Valeria Valenta jako Augusta na Constantinovo místo. Ani druhé střetnutí nevedlo ke konečnému rozhodnutí. Přesto Licinius svolil k ústupkům – dal Valenta usmrtit a odstoupil Constantinovi celé Illyricum, vyjma thrácké diecéze, na ni se napříště název Illyricum již nevztahoval. Constantinus se náhradou za to zřekl práva vydávat zákony pro celou říši, které hodnostně staršímu Augustovi náleželo. Od té doby měl každý Augustus legislativní moc, ale v zájmu říšské jednoty byly zákony koordinovaně vydávány jménem celého císařského kolegia. Odchylky od této praxe však svědčily o vzájemném napětí.

Mezitím jak na západě, tak i na východě propukly v církvi vnitřní spory, které po jejím mocenském vzestupu nabyly státní důležitosti - hlavně ohledně pokání ukládaného odpadlíkům z dob pronásledování křesťanů. V Liciniově teritoriu se to týkalo Egypta, kde lykopolský Melétios nesouhlasil s mírným postupem alexandrijského biskupa Petra, a proto došlo ke vzniku sekty melétianů. Její příslušníci také roku 318 nebo 319 obvinili z bludařství alexandrijského presbytera Areia, neboť v jednom svém kázání prohlásil, že Kristus nemůže být s Bohem Otcem totožný, neboť jím byl stvořen. Alexandrijský klérus shledal toto obvinění oprávněným, a když Areios (latinsky Arius) odmítl uposlechnout biskupa Alexandra, Petrova nástupce a našel podporu dokonce u císařovny Constantie, rozvinul se vleklý spor, v němž nikomedská a palestinská synoda Areia rehabilitovala, kdežto egyptská naopak jeho exkomunikaci potvrdila. Alexandros i jeho přívrženci se domnívali, že Licinius zaujme k církevním sporům obdobné stanovisko jako Constantinus, tj. že je bude podporovat, či alespoň že nebude do církevních otázek zasahovat. Licinius však sice křesťanství podporoval, už z toho důvodu, že jej Maximinus Daia pronásledoval, ale o užitečnosti pevnějšího spojení státu a církve – na rozdíl od Constantina – měl zásadní pochybnosti. Proto asi roku 320 využil Alexandrovy nepovolnosti a svou náboženskou politiku pozměnil tak, že sice křesťany toleroval, ale zároveň se rozhodl zlomit nekontrolovatelně rostoucí moc církve. Především chtěl zlomit její organizaci, pročež napříště zakázal jakékoli synody a nadto církvi odňal státní podporu, a aby zlomil její politický vliv, odstranil křesťany zprvu od dvora a potom i z úřadů a vojska.

Další napětí mezi Constantinem a Liciniem, válka a Liciniova porážka a pozdější poprava

Není známo, zda tato politika vedla k dalšímu růstu napětí mezi oběma Augusty. Po roce 316 žili oba v míru a shodě, roku 317 došlo i ke jmenování Caesarů – Constantinus obdařil touto hodností své syny: deseti- či dvanáctiletého Crispa a krátce předtím narozeného Constantina, zatímco Licinius jmenoval Caesarem svého dvouletého syna Liciniana. Avšak již před rokem 321 došlo k roztržce, neboť Constantinus vybral pro tento rok za konzuly své syny – Caesary, ačkoli bylo pravidlem, že má být jeden konzul ze západní a jeden z východní poloviny říše. A poněvadž již rok předtím zastával Constantinus konzulát se svým stejnojmenným synem, šlo tedy při opakování tohoto jednostranného postupu již o projev zjevného nepřátelství. Licinius odpověděl tím, že sám pro rok 322 jmenoval bez ohledu na Constantinovu vůli za konzuly sebe a svého syna Liciniana. A když roku 323 zasáhl Constantinus, jenž předchozího roku porazil v Pannonii Sarmaty, do boje z Góty na thráckém území, tj. ve sféře Liciniově, chápal to Licinius jako nepřípustný zásah do svých kompetencí a jako důvod k válce.

Když ztroskotaly pokusy urovnat roztržku diplomatickou cestou, nebylo možné zabránit boji, v němž obě strany disponovaly mimořádně silnými armádami. Licinius měl 165000 mužů, včetně 15000 jezdců, kdežto Constantinova armáda čítala 130000 vojáků, z toho 10000 jezdců. Součástí obou armád byly početné gótské a sarmatské jednotky. První porážku utrpěl Licinius 3. července roku 324 u Adrianopole a poté se stáhl do Byzantia. Tehdy povýšil náčelníka svých dvorských úřadů Martiniana, obdařeného krátce předtím hodností Caesara, za Augusta, uznávaje ho – podobně jako roku 316/317 Valenta – za nominálního vládce západu. Mezitím Constantinovo loďstvo pod Crispovým vedením zničilo v Helléspontu protivníkovu námořní moc, načež se musel Licinius se zbytkem vojska spěšně přemístit na maloasijskou půdu a tam 18. září 324 svedl bitvu u Chrysopole v Bithýnii. V ní byl znovu, tentokrát zcela rozhodně, poražen a o něco později se v Nikomedii vzdal. Martinianus musel na Constantinův rozkaz zemřít, kdežto Licinius byl ušetřen a odeslán do Thessaloníké.  Přes slib mu daný byl popraven v roce 325, údajně pro pokus zmocnit se znovu trůnu. Devítiletý Licinianus asi z ohledu na svou matku vyvázl živ, ochuzen pouze o caesarský titul. Římská říše se po 39 letech trvání dominátu  a po dlouhé době vojenských i diplomatických bojů a vnitřních otřesů dostala opět pod vládu jediného panovníka.

Licinius je často líčen jako krvavý vrah a nepřítel jakéhokoli vzdělání, i nepřítel samých vzdělanců. Byl to především voják se všemi přednostmi i nectnostmi tohoto povolání. Státu vládl rázně, měl však smysl pro účelnost i hospodárnost. Vyšší vrstvy obyvatelstva jej neměly rády, za což se jim mstil častými konfiskacemi majetku, ale životní podmínky rolníků i městského obyvatelstva byly za jeho vlády mnohem přijatelnější než za dřívějších i pozdějších císařů. Celkové hodnocení Licinia je zkresleno zejména křesťanskými spisovateli, kteří jej ohledně vztahu k církvi porovnávali s Constantinem.

Zdroje:
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa