Libius Severus (461 - 465)
Nástup Libia Severa na trůn
Po tom, co dal vrchní velitel vojsk Ricimer usmrtit císaře Maioriana, dostal se jeho přičiněním na trůn celkem málo významný Libius Severus, který jako loutkový císař zůstával zcela ve stínu všemocného Ricimera. Ten dal totiž na císařovy mince razit svůj monogram a občas i jinak oficiálně vystupoval jako spoluvládce císařů, z nichž primát východořímského císaře Leona byl na západě plně uznáván, kdežto Libius Severus se východního uznání nedočkal.Boje mezi říšskými veliteli, vojenské operace barbarů
Ricimer však ovládal již jen Itálii a jednotně se proti němu postavili vojenští velitelé Marcellinus, Aegidius a Nepotianus, ba i vandalský král Geiserich využil Maiorianovy smrti k nové válce. Jak bylo tehdy běžné, znesváření Římané se snažili proti svým protivníkům podněcovat germánské kmeny, čímž se pouze zmenšoval prostor, který západořímská vláda ještě kontrolovala. Boje se nevyhnuly ani Itálii - Alany, kteří v zimě 463/4 vpadli do Itálie, však Ricimer dokázal u Bergomu (dn. Bergamo) porazit.Libius Severus Visigótům odstoupil v letech 462 – 463 Narbo (dn. Narbonne), jehož zeměpisná poloha a bohatství přitahovaly Góty již dříve. Císař tak učinil zřejmě proto, aby získal jejich spojenectví proti generálům, kteří se postavili proti jeho nastolení, resp. proti Ricimerovým intrikám. Rozšíření gótské moci dále usnadnilo přechod tamních Římanů do gótských služeb. Stalo se dokonce zvykem, že římští pozemkoví vlastníci žádali Góty, aby byli prostředníky v jejich sporech. Bratr Theodericha II. Frederich prosil papeže jménem jedné římské skupiny v Narbo, aby zaujal stanovisko k sporné volbě biskupa v tomto městě.
Visigóti, kteří se postavili na stranu Libia Severa, mimo jiné pravděpodobně podněcovali obyvatele Aremoricy, aby bojovali za Libia Severa proti povstalci Aegidiovi. Ten se proti Ricimerovi snažil získat spojenectví Geisericha. Aegidius, který byl zčásti nebo úplně závislý na franských oddílech, poblíž města Aurelianum (dn. Orleans), zřejmě v úzké spolupráci s králem sálských Franků Childerichem - který zůstával kupodivu dlouho věrným římským spojencem - r. 463 porazil Visigóty. V bitvě nejspíše padl bratr visigótského krále Frederich. Právě tento zápas asi zabránil Aegidiovi, aby vtáhl do Itálie pomstít Maiorianovo zavraždění. Vítězný Aegidius však r. 464 zemřel, snad jako oběť Ricimerových úkladů. Strach z nich ostatně přiměl i Marcellina, aby stáhl své vojsko zpět do Dalmácie a pak již nemohla být před vandalskými přepady účinně bráněna ani Sicílie, ani italské pobřeží.
Postupný rozklad říšské moci, formování nových státních celků
Obdobně jako v Itálii Ricimer, založil v Dalmácii své vlastní panství Marcellus, navenek uznávaje suverenitu Leontovu, který mu udělil nebo alespoň potvrdil hodnost magister militum [?] (generál). Geiserich se na císařskou svrchovanost nijak neohlížel a také v Gallii se formovaly fakticky samostatné státní celky, přičemž jak v burgundském, tak ve visigótském státě žili společně Germáni a Římané v podstatě se stejnými občanskými právy, přičemž vojenskou službu konali Germáni a civilní správu zajišťovali Římané, kteří ovšem také platili daně. Kdežto Burgundi se s Římany záhy mísili a poměrně rychle se romanizovali, byla ve visigótském státě až do 6. století smíšená manželství zakázána. Různě se také Burgundi a Visigóti dívali na spojenecké smlouvy s římským císařem. Kdežto burgundský král Gundovech a jeho nástupci ji ještě chápali jako právní závazek, měl foedus [?] pro visigótského krále Theodericha II. význam jen potud, pokud se visigótské a římské zájmy shodovaly.Mezitím dosáhl Geiserich významného diplomatického úspěchu. Vydal dva vznešené zajatce, kterých se zmocnil při svém loupežném přepadu Říma: Eudoxii, vdovu po císařovi Valentinianovi III. a její dceru Placidii (patrně v doprovodu jejího manžela Olybria) constantinopolskému císařskému dvoru a obdržel za to z východního majetku Valentinianovy rodiny patřičný díl pro princeznu Eudocii, nuceně provdanou za jeho syna Hunericha. Nadto získal od Leona slib, že se nebude vměšovat do nepřátelství mezi Vandaly a západořímskou vládou. Nemalou zásluhu na uzavření této dohody měl vrchní velitel východořímských vojsk Aspar, jemuž se později vytýkalo, že Geiserichovi potají stranil, neboť byl stejně jako on ariánem.
Smrt Libia Severa v listopadu 465
Ricimer se ovšem bez východní pomoci mohl stěží obejít a protože východní dvůr nepřestával na Libia Severa hledět jako na nelegitimního samozvance, obecně se věřilo, že Ricimer v listopadu 465 Libia Severa odstranil pomocí jedu.Zdroje:
Josef Češka - Zánik antického světa
Peter Heather – Gótové
Edvard James - Frankové