Podporuji iniciativu Chcípl pes

Leo (457 - 474)

Leo

Nástup Leona na trůn

Po smrti císaře Marciana o obsazení císařského trůnu rozhodoval opět vlivný vrchní velitel vojsk alanského původu Aspar – sám jako arián a barbar si nemohl činit nárok na trůn – a ze svých podřízených důstojníků si vybral Leona, Thráka z kmene Bessů.

Náboženské nepokoje v Egyptě

První z problémů, které musel císař řešit, byly náboženského rázu. Na základě chalcedonského koncilu z r. 451, který zatratil monofyzity, panovaly rozjitřené poměry v Sýrii a ještě více v Egyptě. Tamní křesťanský lid se nechtěl smířit s odsouzením alexandrijského biskupa Dioskora a proti dosazenému biskupovi Proteriovi se zformovala silná opozice. Ta po Dioskorově smrti ve vyhnanství r. 454 tajně alexandrijským biskupem zvolila Timothea Ailúra a krátce poté, co začátkem r. 457 vešla ve známost smrt císaře Marciana, byl Proterios zavražděn, jeho mrtvola zneuctěna a spálena. Nový císař Leo stál z vděčnosti za volbu zcela pod vlivem generála Aspara, ariána v tehdejších náboženských zmatcích nezainteresovaného a ani sám, ač korunován ortodoxním constantinopolským patriarchou Anatoliem, neměl zpočátku o vyšší církevní politice náležitý přehled. Timotheos Ailúros (457 – 460, 475 - 477), horlivý Dioskorův stoupenec, dovedl této situace využít. Sesadil v Egyptě všechny biskupy uznávající chalcedonskou ortodoxii a nahradil je svými straníky, na synodě, kterou svolal, proklel římského biskupa Leona, constantinopolského patriarchu Anatolia a antiochijského Basileia, zkrátka počínal si stejně autoritativně a nesnášenlivě jako jeho předchůdci. Teprve když si uražení patriarchové stěžovali u samotného císaře, došlo r. 460 k potrestání Proteriových vrahů a k deportaci Timothea Ailúra do maloasijského a pak krymského vyhnanství. Jeho nástupcem se stal umírněný Timotheos Salofakialos (460 – 475, 477 - 482), ale za zmatků na císařském dvoře uprostřed 70. let 5. století došlo ještě jednou k jejich výměně.

Do boje, formálně motivovaného věroučnými rozdíly, se ve velkém počty začaly začleňovat lidové masy, jež sice primárně jitřil sociální útisk, ale navenek se jejich odpor ke státní moci a jejímu utiskovatelskému systému vybíjel vášnivým hájením teologických tezí, jež prostí lidé stejně nemohli pochopit a které i pro většinu biskupů měly vzhledem k jejich mocenským ambicím význam namnoze jen druhořadý. Vláda se také dostala do dlouhodobého konfliktu s obrozujícími se východními národnostmi, neboť s šířením křesťanství na venkov se v literatuře začaly výrazněji prosazovat národní jazyky: egyptská koptština, syrská aramejština a arménština.

Náboženské a církevně-politické problémy nevyřešil ani koncil v Chalcedonu, ani císařské zásahy proti monofyzitismu. Monofyzitismus nemohl být odstraněn ani předpisy ani zákazy. Lhostejný postoj egyptských a syrských monofyzitů k osudu východořímského státu se neblaze projevil při vpádech Peršanů a Arabů v 7. století. Monofyzitismus byl sice později oslaben prostřednictvím islámu, ale dodnes žije v egyptské koptské církvi, etiopské církvi a v arménské ortodoxii. Představa spojení božího a lidského v jedné přirozenosti byla v lidu předního Orientu hluboce zakořeněna a existovala již v předkřesťanských dobách.

V době Leonova panování byl athénský Parthenón přeměněn v křesťanský kostel, ale kupodivu tehdy ještě mohl v Athénách rozvíjet pedagogickou činnost novoplatonik Proklos. Ostatně novoplatonismus, přes bigotní křesťanské zaměření císařského dvora, neztratil v nejvyšších společenských kruzích ještě všechny stoupence. Tíhl k němu např. východní praefectus praetorio [?] Pusaios a zřejmě i Marcianův zeť Anthemius, který se později stal na krátký čas západořímským císařem.

Leonova aktivní zahraniční politika

Na rozdíl od svého předchůdce Marciana se však Leo snažil prosazovat svou vlastní politiku, protigermánskou a aktivní vůči západu, což ovšem vedlo k ostrým roztržkám s Asparem. Ten se, ač Alan, opíral o gótskou osobní stráž (buccellarii [?]) a usiloval o uchování míru jak s Góty, usazenými v Pannonii, tak s Vandaly, jejichž král svými výpady z Afriky stále ohrožoval západořímské území. Aby paralyzoval vliv Aspara a Germánů, vsadil Leo na maloasijské Isaury - divoké horaly, kteří se sice také ještě nepovznesli nad barbarství a v jihovýchodní části Malé Asie často útočili na blízká města a přepadali kupce, ale ve srovnání s Germány byli alespoň domácím, třeba pořád ještě málo pacifikovaným obyvatelstvem. Jejich náčelník Tarasikodissa se stal velitelem císařovy tělesné stráže (comes domesticorum), přijal řecké jméno Zénón (Zeno) a dostal od císaře za manželku jeho dceru Ariadnu a r. 469 také titul patricius [?].

Když r. 456 padl západní císař Avitus, uvažovali italští vládní činitelé o uznání Marciana jako jediného císaře v celé římské říši. Marciana tato nabídka uvedla do rozpaků, ale Leo se hned chystal převzít vládu i nad západem. Proto potvrdil patricijskou hodnost všemocnému vrchnímu veliteli západních vojsk Ricimerovi a příslušníku římské důstojnické vrstvy Maiorianovi udělil hodnost magister militum [?] (generál). Záhy však, zřejmě ještě pod plným Asparovým vlivem, svůj názor změnil a po dohodě s Ricimerem se na jaře 457 uvolil prohlásit Maioriana císařem. Ten zprvu nedůvěřivě vyčkával a teprve, když se za jeho volbu postavilo vojsko i senát [?], přijal, formálně z jejich rozhodnutí a nikoli z vůle východního císaře, koncem r. 457 purpur. To ovšem vedlo k roztržce s Leonem, zprvu oboustranné, od března 458 pak již pokračující jen jako výraz jednostranné východní neústupnosti.

R. 461 dal Ricimer Maioriana usmrtit a zřejmě stejný osud potkal r. 465 i jeho nástupce Libia Severa. Po smrti císaře Libia Severa, kterého ostatně východní dvůr nikdy neuznal, vyhověl východní císař Leo formální prosbě římského senátu a předurčil za západního vládce Marcianova zetě Anthemia. Anthemius připlul v dubnu 467 s početným vojskem a válečným loďstvem, jemuž velel Marcellinus (ovládající Dalmatii, formálně podřízený východní říši), povýšený tehdy na patricia [?], k italským břehům a přijal před branami města Říma císařský hold.

Pannonští Gótové

Pannonské Góty usídlili v bývalé římské provincii patrně Hunové, kteří se postarali o to, aby je rozdělili do řady oddělených skupin a zajistili si tak nad nimi pevnou kontrolu. Jednota a nezávislost přišly až v době, kdy gótský vůdce Valamer střídavě potlačoval a usmiřoval příslušníky nejméně dvou dalších soupeřících dynastií. Tím se postupně vytvořil jednotný celek, který měl dostatek sil svrhnout hunskou hegemonii v období zmatků po Attilově smrti. Když se hunská říše zhroutila, vypuklo mezi jejími vazaly intenzívní soupeření, které se odehrávalo především v oblasti středního Dunaje. Kmeny, které se dříve účastnily výprav, které Hunové každoročně podnikali proti Římanům, po jejich ukončení přišly o přísun kořisti. A protože byly vysoce militarizované, byl výsledkem zápas o převahu a plody vítězství. V těchto bojích byli zřejmě Gótové převážně úspěšní a není divu, že takovíto agresivní sousedé východní říši znepokojovali. Mezi východořímskou říší a pannonskými Góty byla uzavřena smlouva, na jejímž základě Valamerův synovec Theoderich strávil deset let jako rukojmí v Constantinopoli (zhruba od roku 461). V této smlouvě si Gótové vymohli roční dávku 300 liber zlata. Je logické, že se říše snažila, seč mohla, aby podkopala gótskou moc. Když například vypukla válka mezi Góty a Skiry, říše podporovala gótské nepřátele. V této válce nejspíše zemřel Valamer.

Neúspěšná válka proti Vandalům

Obě říše se dohodly na spolupráci proti stále nebezpečnější říši Vandalů. Pod vrchním velením švagra východního císaře Basiliska (bratra císařovny Veriny) bylo podniknuto mohutné společné tažení, kterého se prý účastnilo 1100 válečných lodí, obou říší proti říši Vandalů. Vandalové museli pod tlakem východních i západních sil vyklidit Sardinii a Tripolskou provincii a jejich postavení před rozhodující bitvou u Mercuriova mysu severovýchodně od Karthága vypadalo beznadějně. Vychytralému králi Vandalů Geiserichovi se však podařilo Basiliska ošálit předstíranou ochotou ke kapitulaci - možná i podplacením - přičemž si na rozmyšlenou vyžádal pětidenní příměří. Ve skutečnosti však čekal na příznivý vítr a jakmile začal vát, přiblížilo se v noci jeho početně mnohem slabší loďstvo k bezstarostně kotvícímu římskému loďstvu, vtlačilo do něj množství zapálených lodí a tak je ohněm téměř celé zničilo. Basiliskos s částí loďstva jen s notnou dávkou štěstí unikl na Sicílii a odtud s hanbou do Constantinopole. Tam jen na přímluvu císařovny Veriny vyvázl bez potrestání. Vandalové pak podle mírové smlouvy s východním císařským dvorem získali Tripolskou provincii, načež opět ovládli Sardinii a zmocnili se také Sicílie.

Thráčtí Gótové

V 50. letech 5. století svrhlo mnoho národů hunskou nadvládu a závěrečná krize hunské říše přivedla nejméně ve dvou vlnách mnoho Gótů na území východořímské říše – k tomu došlo někdy koncem 60. let. Obě skupiny se setkaly spíše s vojenským odporem než s příznivým uvítáním, ale je možné, že jedna z nich nebo obě (či jiné skupiny, o kterých nemáme zprávy) zvětšily potenciál stávajících „thráckých“ Gótů (kteří sídlili v Thrákii dlouho před zánikem hunské říše) ve východořímské říši. Každopádně někdy před rokem 470 východořímské úřady usídlily v Thrákii velké množství Gótů. Kolem r. 470 měli tito „thráčtí“ Gótové velmi privilegované postavení ve východořímské říši. Formálně byli označováni za spojence (foederati [?]) a udržovali úzké kontakty s Asparem. Za vojenskou službu v pravidelné císařské armádě dostávali příslušnou odměnu – např. r. 473 činil jejich žold a příplatky částku 2000 liber, která skoro sedminásobně převyšovala částku vymáhanou jejich pannonskými rivaly na počátku 60. let 5. století. Thráčtí Gótové, nebo někteří z nich, vlastnili zemědělskou půdu a obdělávali ji. Tato půda s zřejmě nacházela v samotné thrácké nížině, poblíž pohoří Haimos a poměrně blízko Constantinopole – jiní spojenci byli usídleni většinou ve vzdálenějších krajích. Thráčtí Gótové stavěli část palácové gardy a Theoderich Strabo („Šilhavý“), od r. 473 hlava thráckých Gótů, se oženil s příbuznou Aspara, vlastnil majetek v Constantinopoli a řada politických kontaktů mu umožňovala vědět o všem, co se děje ve městě.

Přes protigermánskou politiku některých císařů zaznamenáváme od 20. let stálou přítomnost Gótů ve východořímské armádě. Např. Anagestes, velitel thráckého vojska v letech 469 – 470, měl otce jménem Arnegisclus, který zaujímal stejné postavení ve 40. letech 5. století. Další důstojníci s germánskými jmény (Ansila, Arintheus, Ariobindus) byli jeho současníky. Největší vážnosti požíval comes foederatorum [?] Ariobindus, který velel oddílům spojenců na počátku 20. let 5. století, podobně Flavius Pintha - možná Asparův tchán - byl důležitým velitelem již r. 418.

Růst napětí mezi císařem a Asparem, zákeřná vražda Aspara a jeho syna Ardabura

Aspar nehodlal svému nevděčnému chráněnci na císařském trůně ustoupit, zvláště, když mu Leonovy neúspěšné války s Góty r. 459 a s Vandaly r. 468 dávaly v politice za pravdu. Ostatně i on posléze prosadil, že se jeho syn Patrikios, jmenovaný Caesarem, stal r. 470 sňatkem s mladičkou princeznou Leontií císařovým zetěm. Proti Leonovi, jenž dosáhl určitých úspěchů ve vztazích k perské říši, za vlády krále Péróza (459 – 484) vnitřně chátrající, měl Aspar v očích veřejného mínění kromě barbarského původu také tu nevýhodu, že zůstával ariánem. A poněvadž Leonovi přes špatné zkušenosti s ním věřil příliš, zaplatil za to r. 471 životem, neboť hostina, na niž jej i jeho syny císař zákeřně pozval, skončila zavražděním Aspara a jeho syna Ardabura. Další jeho syn Patrikios vyvázl s těžkým zraněním, ale musel se zříci caesarské hodnosti a svolit k rozvodu s Leontií.

Vzpoura thráckých Gótů

V odstranění Aspara museli Gótové spatřovat přímou hrozbu pro své vlastní postavení. Zaútočili na palác v Constantinopoli a když byli odraženi, uprchli do Thrákie, kde následovalo všeobecné povstání „spojenců“. Asi r. 473 se „spojenci“ podřídili Theoderichovi Strabónovi, který začal vystupovat jako jejich král. Jeho postavení vzniklo nově, před vzpourou nic nenasvědčovalo tomu, že by thráčtí Gótové měli nejvyššího vůdce. Z blíže neznámých důvodů se do východořímské říše začali přesunovat i pannonští Gótové, vedení Valamerovým bratrem Thiudimerem. Thiudimer také zamýšlel odejmout thráckým Gótům jejich privilegované postavení a získat je alespoň zčásti pro svou skupinu. Rozsáhlá vzpoura v Thrákii umožnila pannonským Gótům přesvědčovat Leona, že by byli lepšími spojenci než thráčtí Gótové. Leo proti nim vyslal armádu, poté bylo domluveno, že se příchozí usídlí v Makedonii. Nic nenasvědčuje tomu, že by pannonští Gótové obdrželi větší roční platby, ani že by jejich vůdcové získali římské dvorské tituly.

Samotný fakt jejich přítomnosti na západním Balkáně si nicméně přinutil přesun římských sil z východní Thrákie, kde probíhalo povstání „spojenců“. Přímým důsledkem pak zřejmě bylo, že r. 473 napadli thráčtí Gótové dvě velká města, Arcadiopolis a Philippopolis a dosáhli přitom pozoruhodných úspěchů. Výsledkem byla nová dohoda z r. 473. Leo chtěl chránit svá thrácká města a Strabónovi stoupenci, postrádající již dva roky státní podporu, trpěli nedostatkem potravin. Strabónovu ochotu ke kompromisu lze vysvětlit i rodícím se poznáním, že o pohodlná útočiště v Thrákii bude nutno bojovat s Thiudimerem. Smlouva zaručovala obnovení dřívějšího stavu a návrat Strabóna ke dvoru. Byl jmenován vysokým vojenským velitelem, což vycházelo vstříc jeho požadavku, aby převzal Asparovo postavení a tituly. Strabón byl také uznán za gótského samovládce a Leo slíbil, že nepřijme do svých služeb žádné Góty, kteří by mu chtěli sloužit – to bylo namířeno proti pannonským Gótům. To vše zaručovalo Strabónovi status gótského vůdce a nejdůležitějšího spojence a posilovalo jeho postavení. V dalším vývoji, který následoval po Leonově smrti, pannonští Gótové, thráčtí Gótové a další skupiny vytvořili nový kmenový celek Ostrogótů.

Ještě jednou zasáhl Leo do západořímské politiky, když jmenoval r. 473 západořímským císařem Marcellinova synovce Iulia Nepota, který stejně jako předtím jeho strýc ovládal Dalmatii. V ledu 474 pak Leo zemřel, ponechav řešení nebezpečné situace na Balkáně svým nástupcům.

Zdroje:
Josef Češka - Zánik antického světa
Rigobert Günther: Římské císařovny
Peter Heather – Gótové