Honorius (395 – 423)
Původ Honoria, jeho nástup na trůn
Flavius Honorius byl mladším synem císaře Theodosia a jeho první manželky Aelie Flaccilly. Roku 377 se Theodosiovi a Flaccille narodil Arcadius, budoucí vládce východořímské říše a v roce 384 přišel na svět Honorius, budoucí císař západní říše. Roku 386 Aelia Flaccilla zemřela. V roce 387 se Theodosius oženil s Gallou, sestrou Valentiniana II. (matkou sourozenců byla Iustina, vdova po Valentinianovi I.). Ta mu roku 389 porodila Aelii Gallu Placidii, budoucí císařovnu s dramatickými osudy. Starší Galla zemřela r. 394. Když se Theodosius chystal na tažení na západ proti uzurpátorovi Eugeniovi, dosazenému franským generálem Arbogastem, jmenoval 23. ledna 393 Honoria, tehdy osmiletého, Augustem pro západní část říše. Starší Arcadius zastával hodnost Augusta od roku 383. V létě 394 Theodosius vytáhl na západ. Když pak, po vítězství v občanské válce, Theodosius 17. ledna 395 zemřel, převzali jeho synové vládu nad říší.Rozdělení impéria na západní a východní říši, postupující rozklad na Západě
Rozdělení říše bylo nečekaným důsledkem Theodosiovy smrti, neboť tento císař se po celou dobu své vlády snažil upevňovat jednotu impéria. Roku 395 však přestala ústřední císařská moc existovat a na místě světového římského státu se vytvořily dva samostatné státní celky. Fikce o další existenci jednotného impéria se udržovala setrvačností po jistou dobu i v nových podmínkách. Důležité výnosy byly vydávány jménem obou císařů a platily na celém území někdejšího impéria, v obou částech impéria se používaly stejné civilní a vojenské hodnosti, konzulské [?] dvojice byly ustanovovány s paritním zastoupením, předpokládal se společný postup v zahraničně politických záležitostech apod. Datoval-li se nějaký rok podle dvou různých konzulských dvojic, znamenalo to napjatý vztah mezi oběma císařskými dvory.Značně – posléze až do počtu 6.000 – se rozrostl senátorský [?] stav, velkostatky nabývaly na úkor městské ekonomiky stále většího významu a vzhledem k nejistým poměrům si jejich vlastníci obdobně jako vysocí hodnostáři, ostatně vlastnící rovněž rozlehlé pozemky, vydržovali silné osobní stráže (buccellarii). Tak se k ekonomickým faktorům, souvisejícím s rozvojem kolonátních výrobních vztahů, přidružoval další feudalizační prvek, vedoucí k rozpadu státní struktury, po staletí zpevňované zdokonalovanou sítí silnic a vodních cest, které spojovaly i nejvzdálenější města. Zcela jednotící roli nemělo ani křesťanské náboženství: v Africe se donatisté nechtěli podřídit státní moci, Gótové a jiné pokřesťanštěné germánské skupiny v říši zůstávali dále ariány a rozdíly se prohlubovaly mezi východní řeckou církví a západní latinskou církví. Ve vysoké církevní hierarchii docházelo k tvrdým bojům o významná biskupská místa a sociálního vření se zneužívalo k různým nátlakovým akcím.
Napětí mezi nástupnickými říšemi
K napětí mezi oběma státy došlo záhy po jejich vzniku a bylo vyvoláno rivalitou vůdčích osobností na císařských dvorech. Theodosiovi synové neměli ani autoritu, ani schopnosti, aby vládli samostatně, a to se - bohužel pro obě říše - po celou dobu jejich panování nezměnilo. Arcadius a Honorius zdaleka nedosahovali schopností svého otce a tato skutečnost byla o to nepříznivější, že právě v době, kdy začali samostatně panovat, se vnitřní i zahraniční problémy hrozivě vyhrotily. Slabosti císařů využili průbojní lidé z jejich okruhu, aby se ujali řízení státních záležitostí. Oslabení moci císaře a růst vlivu jeho osobních rádců byly příznačné pro situaci po Theodosiově smrti v obou říších. A v obou státech se v prvních létech jejich existence zhroutil jejich obranný systém, což umožnilo barbarským kmenům pronikat do nitra jejich území. Nepříznivé poměry se vyvíjely mnohem intenzivněji na západě, který měl delší hranici s barbarskými kmeny na Rýně a na Dunaji a byl méně lidnatý, bohatý a hospodářsky stabilní než východní říše.Honoriovi bylo v době nástupu na trůn jedenáct let, takže skutečnou moc na západě vykonával magister utriusque militae [?] (vrchní velitel armády) Flavius Stilicho, syn Germána z kmene z Vandalů a Římanky – současníci na něj pohlíželi vždy jako na Vandala - a zasloužilý velitel při potlačování Arbogastova a Eugeniova odboje. Ctižádostivý Stilicho se s císařským dvorem spojil také příbuzensky. Theodosius měl bratra, který se jmenoval Honorius, jako jeho druhý syn. Po smrti bratra přijal do rodiny jeho dceru Serenu, kterou roku 384 provdal za Stilichona. V roce 385 nebo 386 se Sereně a Stilichonovi narodila dcera Maria, poté syn Eucherius a později druhá dcera Thermantia. Serena byla Theodosiovou oblíbenkyní, doprovázela svého strýce na cestách a pečovala po předčasné smrti jeho další manželky o jeho děti. Když Theodosius zemřel, dlela u něj, poté doprovázela pohřební průvod do Constantinopole. Pak se vrátila do Mediolana (dn. Milán), kde využívala občas svého značného vlivu na bratrance Honoria. Honorius byl jako císař neschopný, po celý život zůstal nesamostatným dítětem. Aby prohloubil své spojení s císařskou rodinou, dal Stilicho Honoriovi za manželku svou dceru Marii a když předčasně zemřela, její mladší sestru Thermantii. Objevily se pověsti, že plánoval i sňatek Gally Placidie se svým synem Eucheriem. Theodosius mu také před smrtí svěřil poručnictví nad Honoriem a snad i nad Arcadiem. Tak alespoň chápal Stilicho své postavení, když se fakticky stal absolutním vládcem v západní části říše a činil si nárok na spolurozhodování i na východě a podnikal pokusy pokračovat v Theodosiově politice a opětně sjednotit obě říše.
Se senátem se snažil Stilicho žít v dobré shodě. Proto r. 397 povolil velkostatkářům při nedostatku pracovních sil místo odvodu rekrutů hradit státu nepříliš vysoké peněžité dávky k naverbování germánských vojáků a r. 394 potřetí odstraněná socha bohyně Victorie se, zřejmě s jeho souhlasem, znovu objevila v zasedací síni římského senátu, ne již sice jako kultovní předmět, nýbrž jako tradiční výzdoba. Ačkoli se Stilicho hlásil k jisté míře tolerance, jiný symbol pohanského Říma - Sibyllské knihy - dal spálit. Po jeho smrti však vyšel zákon, který vyloučil pohany z armády. V letech 407 – 8 byla hereze prohlášena za veřejný zločin a žádní nekatolíci nesměli sloužit u dvora. Následujícího roku ovšem musel Honorius tato nařízení změkčit, protože se ukázalo, že každého Germána ariánského vyznání propustit nemůže.
Ve východní části říše byl zprvu nejmocnějším vládním činitelem praefectus praetorio [?] Rufinus, původem z Gallie, osobní Stilichonův nepřítel a bezohledný kariérista, který se nezastavil ani před nejkrutějšími opatřeními. Vojensky nemohl Stilichonovi čelit, neboť ten v době Theodosiovy smrti a ještě po několik následujících měsíců velel celé říšské armádě, která r. 394 vytáhla s Theodosiem na západ. Stilicho zatlačil východ do defenzívy také tím, že gótské vojenské kontingenty vedené Alarichem, které podporovaly Theodosia proti uzurpátorovi Eugeniovi, poslal zpět Arcadiovi do Illyrica. Na východě nebyli příjezdem divokých hord vůbec nadšeni. Alarich podnikal v letech 395 – 401 rozsáhlé kořistnické nájezdy do Řecka a Makedonie.
Gótové a Alarich
Gótové, kteří při Theodosiových kampaních proti uzurpátorům Maximovi v roce 388 a Eugeniovi v roce 394 utrpěli velké ztráty, zřejmě došli k závěru, že římský stát cílevědomě ničí jejich potenciál, aby zlikvidoval jejich autonomii. První vzpoura z r. 390 – 391, při které barbarské vojsko proniklo na jih od balkánských hor a narušilo tak smlouvu z roku 382, byla ještě zažehnána jednáním. Již v ní nejspíše hrál určitou roli Alarich, což muselo jeho kariéře jen prospět. Jeho další vzestup pak urychlil boj mezi dvěma jinými uchazeči o moc, Eriulfem a Fravittou, jejichž nepřátelství přerostlo r. 392 v otevřený střet. Během večerní hostiny byl Eriulf zabit a Fravitta musel opustit gótskou společnost, aby se vyhnul krevní mstě. Alarichovo postavení ohrožovali dva bratři – snad příslušníci soupeřící dynastie - Sarus a Sergerich. Sarus, stejně jako Fravitta, posléze uprchl do římských služeb. Alarich si v roce 395 stěžoval na své postavení v římské armádě, těžce nesl, že nemá velení nad římskými jednotkami, nýbrž jen nad barbary. Již roku 395 můžeme Alaricha považovat za nejmocnějšího vůdce gótských usedlíků z roku 382, tj. za vládce většiny Greuthungů a Thervingů. Protože velká část pramenů z přelomu století hovoří jen o jedné skupině gótských přistěhovalců, došlo zde zřejmě k zásadní transformaci – splynutí Greuthungů a Thervingů. Jednu garnituru vůdců zničila hunská bouře (Athanarich u Thervingů, Ermanarich, Vithimiris a Viderich u Greuthungů). Druhá garnitura vzala za své do roku 382 (Fritigern, Alatheus a Saphrax), přičemž ji eliminovaly přímé i nepřímé zásahy Říma. Dynastie, které původně Thervingy i Greuthungy sjednocovaly a jejichž zájmy asi obě skupiny oddělovaly, byly smeteny. Otevřela se cesta pro novou generaci vůdců, usilujících o vládu nad všemi Góty. Po celou dobu své vlády usiloval Alarich o revizi smlouvy mezi Římany a Góty z roku 382. Alarichova válečnická kariéra je při retrospektivním pohledu natolik ozářena úspěchy z let 408 – 410, že se snadno přehlédne fakt, že mnoho menších bitev prohrál a nezvítězil v žádném velkém střetnutí, dokud v Itálii prakticky nezanikla vojenská organizace. Přesto si patnáct let udržel vládu nad svým lidem, snad proto, že důsledně hledal zemi, v níž by se Gótové mohli konečně usídlit.Stilichonovy operace na východě, atentát na Rufina
Stilicho, kterému šlo o kontrolu nad oběma říšemi nebo alespoň o připojení prefektury Illyricum k Honoriově říši, roku 395 intervenoval na severu Řecka, zdánlivě proti Alarichovi, ve skutečnosti proti Arcadiovým poručníkům. Rufinus v Arcadiově zastoupení jeho zásah odmítl a kategoricky mu nařídil, aby ustoupil a vrátil zpět východořímské oddíly. Stilicho k překvapení mnohých uposlechl, i když to znamenalo jeho vojenské oslabení - vůči dynastii byl loajální.Na místě zůstal Stilichonův gótský generál Gainas s několika legiemi, které měly být vráceny Arcadiovi. Svůj ústup kompenzoval Stilicho tajným příkazem pro Gainu, který gótský velitel spolehlivě splnil. Když totiž Arcadius v doprovodu Rufina chtěl v Constantinopoli vojáky přivítat, dostal se náhle prefekt do jejich obklíčení a byl zavražděn. Na Rufinovo místo postoupil Arcadiův vrchní komoří Eutropius, který po další tři roky ovládal východního císaře a nepočínal si přitom o nic lépe než předtím Rufinus.
Ovšem naděje na oteplení vztahů mezi císařstvími brzy opadla. Když východ nakonec vyzval Stilichona, aby roku 397 znovu zakročil proti Alarichovi, Stilicho záhadně umožnil gótskému vůdci, aby mu opět vyklouzl z rukou. Stilicho zřejmě již tehdy uvažoval o tom, že by Alaricha v budoucnu použil jako spojence proti východu, a proto neměl zájem jej zničit. Eutropius, zděšený tímto nevysvětlitelným chováním, prohlásil Stilichona za veřejného nepřítele. Alarich pak ovládl Épeiros i s jeho městy. Aby se východní armáda znovu nedostala do závislosti na Stilichonovi a aby byl Alarich pacifikován, jmenoval císař Arcadius r. 397 na Eutropiovo doporučení Alaricha náčelníkem illyrských vojsk s hodností magister militum per Illyricum [?] a vytvořil tak z jeho Gótů hráz vymezující mocenskou sféru obou římských následnických států. To naopak vyvolalo nemalý úžas na západě, že nedávný plenitel těchto oblastí je měl nyní chránit. Tyto ústupky však vyvolaly odpor jiných gótských činitelů, kteří těžce nesli Alarichův úspěch. To nakonec vedlo, v souladu s tehdejší náladou ve společnosti na východě, k tvrdšímu kurzu vůči Gótům a vypovězení smlouvy s Alarichem a k pokusu Alaricha odvést své stoupence do západní říše.
Gildonova revolta v Africe
Ještě roku 397 vyvstal nový důvod k obnovení záště mezi oběma říšemi, když v severoafrických provinciích propuklo povstání. V jeho čele stál vojenský velitel této oblasti Gildo. Ten za povstání jeho bratra Firma v letech 373 – 375 zůstal císařské vládě ještě věrný, v občanské válce mezi Eugeniem, Arbogastem a Theodosiem již zachovával neutralitu. Jeho sepětí s donatismem vedlo posléze r. 397 k odboji proti Stilichonově vládě. Gildo se formálně podřídil Arcadiovi, avšak tím chtěl jen získat záminku, aby mohl v těsné blízkosti západní říše pokračovat v nezávislé politice. Protože šlo o oblast zvlášť důležitou pro zásobování Říma a Itálie, byl do Afriky vyslán expediční sbor. V jeho čele stál Gildonův bratr Mascezel, který zvítězil a vrátil Afriku pod kontrolu západní říše. Zajatý Gildo skončil na popravišti a mnoho jeho stoupenců potkal stejný osud, nebo spáchali sebevraždu a těžké ztráty utrpěl také donatistický klérus.Vláda nevýrazného Honoria byla svědkem vrcholných úspěchů sv. Augustina, biskupa ze severoafrického města Hippo Regius, a sv. Hieronyma (Jeronýma). Honorius byl velice zbožný a souhlasil s Augustinovým názorem, že by se pohani a heretici měli podřídit nátlaku státu. Když vypukly v Africe náboženské bouře mezi pohany, jejichž svatyně byly roku 399 zavřeny, Augustinus se roku 401 připojil k ostatním biskupům, kteří požadovali na vládě nové zákony k vykořenění posledních zbytků modlářství.
Alarichův první útok na Itálii r. 401 a Radagaisův vpád do Itálie r. 405
Zatím nadále pokračovalo stěhování národů. Tento nezadržitelný proces od počátku 5. století ještě zintenzívněl a západní říšskou správu v krátké době dílem rozvrátil, dílem oslabil. Roku 401 vpadli do Raetie Vandalové a Alarich se svými Góty překročil na podzim roku 401 Dinárské Alpy. Mezi lety 401 – 402 ohrožoval Alarich Mediolanum a přinutil Honoriův dvůr přesídlit z Mediolana do Ravenny, která byla bezpečnější pro své bažinaté okolí a pro spojení s mořem, umožňující případnou evakuaci. Stilicho, který se nacházel severně od Alp v boji proti Vandalům a Alanům, se již nemohl spoléhat pouze na svou diplomatickou zdatnost, ale musel se opřít o armádu. Stáhl na obranu Itálie vojska z Británie a z Porýní, do armády, najímané pro válku s Góty, vstoupily některé jednotky Vandalů a Alanů. O velikonocích roku 402 napadla římská armáda podporovaná alanskou jízdou Góty při bohoslužbě před městem Pollentií a rozehnala je. Přestože se toto střetnutí pokládalo za velké vítězství, gótská hrozba tím odstraněna nebyla. Alarichovo vojsko bylo posléze u Verony znovu napadeno a opět poraženo, jeho hlavní síly však zůstaly nedotčeny. Přesto takovýto výsledek postačil, protože Stilichonovi stačilo pouze vyčkávat, až problémy se zásobováním donutí Góty k ústupu. A Alarich skutečně ustoupil ze Stilichonova dosahu do Pannonie a Illyrica. 1. ledna 404 uspořádali císař se Stilichonem v Římě u příležitosti šestého výročí nástupu Honoria do funkce konzula oslavu triumfu nad Góty.Alarich se opět ocitl na Balkáně v pozici psance, odmítaného oběma polovinami impéria. Z této situace jej vysvobodily události mimo něj – řevnivost mezi oběma říšemi. Stilicho chtěl získat Illyricum a pro tento cíl dohodl společné tažení s Alarichem, jemuž slíbil velitelskou hodnost v římské armádě a vysoké roční dávky pro jeho vojsko. Gótové obsadili po svém vyhnání Illyricum a získání legální správy v této oblasti mohlo být cenou, kterou žádali od Stilichona.
Ale Stilichonovy plány byly překaženy zvenčí. V letech 405 – 406 napadli Itálii Gótové vedení Radagaisem. Radagaisus byl pravděpodobně zadunajský gótský král, který si ještě třicet let po roce 376 udržoval nezávislost na Hunech a jeho vpád a překročení Rýna r. 406 jsou prvním velkým exodem z oblasti středního Dunaje. To, že Radagaisus nenapadl Thrákii, ale Itálii, naznačuje střednědunajský původ jeho sil. Ke střetnutí s Radagaisem mobilizoval Stilicho armádní jednotky a do zbraně povolal i hunské pomocné sbory. Stilicho Radagaisovy síly s hunskou a alanskou pomocí a s podporou gótských válečníků pod vedením Sara, Alarichova protivníka, u Faesulae obklíčil a rozprášil, samotný Radagaisus byl zajat. Přílišná velikost Radagaisova vojska pravděpodobně rozhodla o výsledku celé kampaně, barbaři totiž nenašli v nehostinných Apeninách dost obživy a vyhladovělí utrpěli drtivou porážku. Podle jednoho pramene zařadil Stilicho do římské armády 12.000 poražených Radagaisových mužů, zbytek byl zotročen. Podle historika Orosia se na trh dostalo tolik gótských otroků, že další již byli neprodejní. Radagaisus byl 23. srpna 406 popraven a jeho hlavu dal Stilicho narazit na kůl. Stilicho se dále chystal na útok proti východní říši.
Ničivá invaze barbarů do Gallie, proklamace Constantina III. v Británii
Současně se však objevilo jiné nebezpečí, neboť do pohybu se dali Vandalové, kteří opustili zpustošené území při středním Dunaji a hledali nová sídla v Gallii. Zprvu utrpěli porážku od Franků, jež předtím Stilicho získal jako spojence (foederati [?]). Ale 31. prosince 406 překročily zamrzlý Rýn hordy Vandalů, Suebů (z nich asi jen Kvádové), Alamanů, Alanů a Burgundů. To byl nejničivější vpád Germánů do západních provincií, k jakému kdy došlo. Mogontiacum (dn. Mohuč), Treveri (dn. Trevír) a řada dalších měst podlehla náporu, často bez boje. Nyní se vymstilo oslabení oddílů z rýnské hranice kvůli Alarichovi a Radagaisovi. Barbarské vpády v letech 406 – 407 vyvolaly v římské správě vážnou krizi, ta se zase stala inspirací pro řadu pokusů ze strany římských generálů o uchvácení trůnu a zavdala příčinu k povstáním a sociálním nepokojům, které postihly rozsáhlé oblasti západní Gallie. Některé z těchto potíží se podařilo částečně vyřešit až v průběhu dvacátých let 5. století, kdy byla místní povstání potlačena a císařská moc se dokázala znovu prosadit. Vetřelci se pak rozptýlili po Gallii a plenili, seč mohli. „Přehrady,“ napsal Edward Gibbon, „jež tak dlouho oddělovaly divoké a civilizované národy, byly v této osudové chvíli strženy.“ Stilicho, stále plně zaujatý hrozivým záměrem napadnout východořímskou říši, nepodnikl skoro žádná opatření proti této hromadné invazi. Tyto události vyvolávaly obavy u římských vojsk v Británii. Břehy průlivu La Manche totiž byly v rukou germánských Sasů a vznikalo nebezpečí, že germánský nápor zasáhne i Británii. V nedůvěře v akceschopnost ravennského dvora došlo v Británii ke třem uzurpacím. Třetí, provedená Flaviem Claudiem Constantinem (Constantinus III., 407 - 411), znamenala podstatnou změnu v Gallské prefektuře. Constantinus III. se v roce 407 přesunul se svými oddíly do Gallie, kde se k němu přidala tamní armáda a s její pomocí obnovil v zemi pořádek a ochránil značnou část Gallie před nepřátelskými germánskými kmeny. Ale římskými vojsky opuštěná Británie přestala být součástí impéria. V budoucnu zde vznikne jiné impérium: mistr nad mistry v podlosti, operacích pod falešnou vlajkou, sklízení cizích úrod, rozvracení zemí, které si - jaká drzost! - své sklízejí samy, fragmentaci pleněných národů a států, bojování cizíma rukama; spojenec horší nepřítele. Constantinus III. učinil svou rezidencí Arelate (dn. Arles), do roku 408 rozšířil svou moc až k Alpám a Pyrenejím a dokázal uhájit své postavení proti Stilichonovým politickým a vojenským akcím. To byl jeden z faktorů, který oslabil Stilichonův vliv na Honoria. Problémy Galorománů byly také vyřešeny – alespoň z jejich pohledu - další migrací početné skupiny Vandalů, Alanů a Suebů, kteří začátkem podzimu 409 pronikli přes Pyreneje do Hispánie, která byla více než sto let nepřátelskými útoky nedotčena a jejíž obyvatelstvo bylo téměř nepřipravené k obraně.Trvající napětí mezi říšemi, smrt východního císaře Arcadia r. 408
Přes tento nepříznivý vývoj trvalo dále napětí mezi oběma římskými říšemi, jitřené provokacemi západní politiky. Např. r. 404 čekalo poselstvo vyslané Arcadiem po několik měsíců v Ravenně marně na přijetí Honoriem, načež se, poníženo zlovolnou netaktností, vrátilo zpět do Constantinopole. Následujícího roku, kdy se Stilichonovi dostalo druhého konzulátu, neuznal západ konzulát východního prefekta Anthemia, poněvadž Arcadius odmítl požadavek svého bratra, aby západu odstoupil Illyricum. Když se pak Stilichonovi podařilo získat v Illyricu Alaricha do svých služeb a vše nasvědčovalo, že již mezi oběma říšemi vypukne válka, zemřel na jaře předčasně císař Arcadius a na trůn po něm nastoupil jeho sedmiletý synek Theodosius II.Stilichonovo svržení a poprava r. 408, výbuch protigermánských nálad
Smrtí svého bratra získal Honorius postavení staršího císaře a Stilicho se hned snažil uplatnit nad nezletilým Theodosiem formálně jeho, ve skutečnosti však své poručnictví. Jenže právě tehdy se začalo Stilichonovo postavení povážlivě viklat. Rozklad politické jednoty v západní říši umožnil Alarichovi převzít iniciativu - vtrhnul do Norica, obsadil cesty vedoucí do Itálie a žádal Honoria o čtyři tisíce liber zlata za své služby. Opakoval tak svou strategii z let 401 –402, ale tentokrát západořímská říše potřebovala dohodu a jeho vyjednávací pozice byla mnohem silnější. Stilicho doporučoval neochotnému senátu, aby žádosti vyhověl, avšak jeho stanovisko vyvolalo všeobecnou nespokojenost, protože se soudilo, že má dostatečné prostředky, aby Alaricha přemohl. Začaly se ozývat otevřeně i nenávistné hlasy proti Stilichonovi a protigermánské náladě podlehl i Honorius. Na jeho dvoře se totiž rozšířila zpráva, že Stilicho chce při své zamýšlené cestě do Constantinopole odstranit malého Theodosia a jmenovat východořímským císařem svého syna Eucheria. Vojska v severoitalském Ticinu (dn. Pavia) byla zpracována, aby se proti němu vzbouřila a v srpnu roku 408 došlo k nočnímu povraždění Stilichonovy osobní hunské stráže. Stilicho se snažil najít bezpečí v Ravenně, avšak ani azyl v kostele mu nebyl nic platný. Byl zatčen a jeden z důstojníků, Heraclianus, který se později za odměnu stal vojenským velitelem v Africe, ho 22. srpna 408 zavraždil. Po marném útěku do Říma byl zabit rovněž Eucherius. Eucheriova sestra a Honoriova manželka Thermantia musela opustit císařský palác a vrátila se ke své matce, Honoriově sestřenici Sereně. Serena s Thermantií se odebraly do Říma, s nimi i Galla Placidia, která u Sereny po smrti své matky žila. Mnoho Stilichonových stoupenců i příbuzných postihlo soudní řízení z velezrady a majetek odsouzených konfiskovala státní pokladna.Tak byl podle jakési chmurné konstanty, že systém, blížící se k záhubě, sám aktivně pracuje v její prospěch, zlikvidován vojensky nejschopnější činitel, který byl na západě k dispozici. Stilichonův pád měl ještě dalekosáhlejší následky. Zcela otevřeně vypukla nenávist proti všemu germánskému a mohutný odpor proti vlivu Germánů – římští vojáci pobíjeli ženy a děti barbarských legionářů, pobývajících v různých italských městech a císařský dvůr, na němž se načas stal nejvlivnějším činitelem magister officiorum [?] (náčelník císařských úřadů) Olympius, přerušil jednání s Alarichem. Avšak síly císařské armády nestačily ani na kontrolu Hispánie, kterou mezitím ovládl Constantinus III. Proto Honoriovi nezbylo nic jiného než předstírat jeho uznání za spolucísaře, přestože šlo jen o dočasné řešení, vynucené ostatně tím, že se některé gallské oblasti osamostatnily a odmítaly se jakkoli podřizovat císařské moci. Protigermánský kurs nezměnil nic na tom, že západořímská vláda byla i nadále vojensky závislá na jednotkách germánského původu, na jejich velitelích, ochotných ke spolupráci, i na jednotlivých Germánech, kteří byli ochotni se angažovat ve službách impéria.
Druhý Alarichův útok na Itálii roku 408, první obléhání Říma
Avšak ani Alarich nezůstal nečinný. Když po smrti Stilichona ztratil naději na splnění svých požadavků, již roku 408 vtáhl do Itálie. Poučen vlastními nezdary u Pollentie a Verony i osudem Radagaisova vojska, nabyl patrně dojmu, že trvalý úspěch v Itálii závisí na dobytí Říma. Měl trumfy v rukou, a to hlavně zásluhou římské krátkozrakosti: Stilicho byl mrtev, v Gallii vládl vzdorocísař jeho armádu posílilo 30.000 germánských vojáků, kteří v reakci na masakrování svých rodin odmítli dále sloužit císaři. Mnozí z nových Alarichových posil byli zřejmě bývalí Radagaisovi muži, naverbovaní ve velkém počtu do římské armády teprve před dvěma roky. Alarich minul bez povšimnutí řadu menších cílů, kvapně přitáhl k Římu a oblehl jej. V obleženém Římě se kromě Sereny a Thermantie nacházela i Galla Placidia, v té době přibližně devatenáctiletá. Větší část senátu věřila pověstem, podle nichž Serena údajně povolala Alaricha do Říma, aby se tím pomstila za smrt svého manžela a syna. Senát odsoudil Serenu k smrti uškrcením. Galla Placidia, oficiální představitelka císařské moci v Římě, proti tomu nic neudělala. Naopak se tohoto plánu zúčastnila a podezření potvrdila. Je nepravděpodobné, že by Galla Placidia takovým pověstem věřila, snad ji k tomu vedla zlost nad sňatkem s Eucheriem, který pro ni Stilicho mohl chystat, možná pokukovala po Serenině majetku.Aby Alarich uvolnil sevření metropole a odtáhl, muselo zle vyhladovělé město zaplatit výkupné ve výši 5.000 liber zlata, 30.000 liber stříbra, 4.000 hedvábných oděvů, 3.000 červených kůží a 3.000 liber pepře. K Alarichovi se také připojilo množství otroků, převážně germánského původu (značná část jich byli zřejmě také někdejší Radagaisovi vojáci), kteří dílem uprchli svým pánům, dílem byli jimi vydáni jako část výkupného. Čísla uváděná pro tyto posily jsou problematická, ale Alarichova zhruba dvacetitisícová armáda se mohla do léta 410 téměř zdvojnásobit. Alarich byl spokojen, že mohl bohatou kořistí podarovat své spolubojovníky, jeho pozice v Itálii ale zůstávala dále nejasná – nezastával žádný formální úřad ani neobdržel území k osídlení.
Druhé obléhání Říma Alarichem r. 409, proklamace Prisca Attala
V průběhu roku 409 vtrhl Alarichův švagr Athaulf s oddíly, které v Pannonii po Alarichově tažení do Itálie ještě zbyly, do Itálie a posílil Alarichovo vojsko. Další Alarichovo jednání se senátem, který v Itálii pořád ještě zůstával významnou institucí, vedlo jen k časovým průtahům. Proto se roku 409 Alarich znovu přiblížil k Římu, podruhé jej oblehl, zastavil dodávky potravin a donutil senát, aby nastolil loutkovým císařem městského prefekta (praefectus urbi [?]) Prisca Attala, protože doufal, že s ním se lépe dohovoří o svých požadavcích. Priscus Attalus byl znám jako přívrženec senátní aristokracie, která měla kritické výhrady k politice Ravenny a získal z jejích řad i četné přívržence. Alarich však podcenil jeho římské smýšlení, které se projevilo i v kritickém posuzování gótských požadavků. Attalus se dal pokřtít gótským ariánským biskupem, jmenoval Alaricha vrchním náčelníkem všech polních vojsk s hodností magister utriusque militae a jeho švagra Athaulfa velitelem tělesné stráže (comes domesticorum equitum). Jim nominálně po bok v hodnostech magister militum praesentalis [?] a comes domesticorum postavil Attalus Římany a s programem náboženské tolerance (za jeho „vlády“ bylo naposledy povoleno uctívání pohanských božstev) snil o novém sjednocení říše.Alarichova pozornost se nyní soustředila na Afriku, odkud se z Říma dováželo obilí. Attalus se však nedal přesvědčit, aby do této oblasti vyslal gótskou armádu, jež by zajistila provoz přístavů. Attalus jistě vytušil, že jde o zastřenou invazi a uvědomoval si, co by pro lidnaté město Řím znamenala ztráta jeho obilnice. Gótský vůdce nezvládl situaci, opustil Řím a obrátil se na sever k Ravenně, hájené 10.000 Huny. Vratká Attalova pozice, kterého Honorius odmítal uznat za spoluvládce, se zhroutila. Alarich jej zbavil císařské hodnosti, nicméně jej ponechal ve svých službách a pokusil se své služby nabídnout přímo Honoriovi.
Mezitím přitáhl do Itálie, údajně proti Gótům, Constantinus III., což Honorius pokládal za další své ohrožení. Existovalo podezření, že s Constantinem kolaboruje ravennský vrchní velitel Allobich, byl proto při nejbližší příležitosti zatčen a popraven a Honorius se musel spolehnout na pomoc, poslanou mu Anthemiem, regentem v prvních letech vlády nedospělého Theodosia II. Constantinus III. se pak stáhl zpátky do Gallie. To již také doúřadoval Olympius, propuštěný za svou neuváženou protigermánskou politiku.
Neúspěšná jednání Gótů s Ravennou, třetí obležení Říma Góty
Alarich nabízel císaři vojenské spojenectví a na oplátku žádal hodnost magister militum, velké roční poplatky ve zlatě, značné dodávky obilí a rozmístění svých sil ve Venetii a Raetii. Taková pozice by Gótům dovolovala ovládat Ravennu a alpské průsmyky. Alarichovy osobní pocty a předpokládané přiblížení gótských sil k politickému centru západořímské říše by prakticky vedly k ustanovení gótského protektorátu. Tak to také chápal Honorius a jeho poradci - Alarichovy požadavky byly odmítnuty. Přestože se situace Římanů nijak nezlepšila, Alarich rychle změnil názor a nabízel spojenectví pouze za sídla v Noricu, hodně vzdáleného od centra říše a za roční dávky obilí, jejichž množství měli uvážit sami Římané. Takové zmírnění požadavků je překvapující, snad Alarich považoval momentální politickou a vojenskou slabost západní říše za dočasnou a pokládal ji za důsledek vpádů a vzpour. Jeho požadavky nebyly přemrštěné, když uvážíme, že Alarich měl Itálii prakticky v rukou a římští vyjednavači museli takový výsledek považovat za více než přijatelný. Jenže na Alarichovy oddíly zaútočil jeho nepřítel Sarus – ať již z osobní zášti nebo ponoukán Římany – a možnost dohody byla zmařena definitivně. Ač byl jinak Honorius umírněný a laskavý, kvůli jeho umíněnosti ztroskotala jednání s Alarichem a snad měl Alarich pravdu, když předpokládal, že k útoku, který znamenal konec jednání, došlo z Honoriova podnětu.Dobytí Říma Alarichem 24. srpna 410, zajetí Gally Placidie, přesun Gótů do jižní Itálie, Alarichova smrt
Znechucený Alarich nakonec v létě 410 namířil na jih k hlavnímu městu. Čekal před Římem a vyhrožoval jeho vypleněním, pokud s ním ravennská vláda nebude jednat. Pro situaci doby bylo příznačné, že císařská vláda přes dvojí ohrožení Říma nijak nezajistila jeho obranu. Ani tentokrát k dohodě s Ravennou nedošlo, císař byl ochoten raději obětovat Řím než vyjednávat. Tentokrát Alarich nemusel Řím dlouho obléhat. V noci 24. srpna 410 překonali Gótové u Salarijské brány severní římské opevnění, k průlomu došlo poblíž pahorku Pincia a Sallustiových zahrad. Jelikož nešlo o nejzranitelnější úsek hradeb, je možné, že do Říma pronikli Gótové zradou, je pravděpodobné, že otroci gótského původu otevřeli Alarichovi bránu. Také křesťanská senátorka Faltonia Proba byla v podezření, že tak učinila, aby město ušetřila hladomoru a dalšího obléhání. Dobytí Říma v podstatě znamenalo neúspěch, krach Alarichových plánů vydobýt si novou roli v centru říše. Alarich prý vydal nařízení, aby byly ušetřeny kostely a chráněny lidské životy, této zprávě lze věřit, neboť Gótové byli křesťané ariánského vyznání a respektovali křesťanské chrámy a jejich majetek. Tři dny pak trvalo plenění Říma, zmírněné respektováním práva azylu v kostelech svatého Petra a Pavla. Cíli rabování se staly bohaté usedlosti a několik jich na Aventinu, Caeliu a Quirinalu shořelo. V oblasti Fora byla bazilika oloupena o část svého stříbra a barbaři se prý zmocnili židovského pokladu, který císař Titus přivezl z Jeruzaléma. Přes Alarichovy rozkazy si lze snadno představit, že mnoho Římanů zahynulo a s jinými se zacházelo špatně. Kromě obrovské kořisti do rukou Gótů padla i Theodosiova dcera a nevlastní Honoriova sestra, princezna Galla Placidia. Byla nyní rukojmím a bylo s ní jednáno způsobem odpovídajícím jejímu postavení. Materiální škody, které Gótové napáchali, nebyly nenahraditelné, ale třebaže Řím již dávno ztratil své výjimečné postavení, přesto působilo jeho krátkodobé ovládnutí Germány na většinu současníků jako těžký otřes a bylo chápáno jako předzvěst blížícího se zániku římského světa, vždyť Řím nebyl dobyt téměř 800 let. Ctitelé odumírajícího antického náboženství označovali potupu římské moci a slávy jako trest seslaný zhrzenými bohy, kdežto křesťanští autoři, především Aurelius Augustinus a historik Paulus Orosius, viděli v dobytí Říma příznak nové doby. A císař Honorius? Traduje se historka, že když se Honorius dozvěděl o pádu Říma, nepochopil to správně a usoudil, že zemřela jeho oblíbená slepice jménem Roma a naříkal, že ji zrovna před chvílí krmil.Z Říma zamířil Alarich se svou kořistí a zajatci přes Kampánii na jih do Kalábrie. S Góty putovala i zajatá Galla Placidia, zda měla spojení se svým bratrem a jestli ji Alarich vezl s sebou, aby na něj římské oddíly neútočily, není známo. Vrátil se k myšlence vpádu do Afriky. Přitahovalo jej bohatství římské severní Afriky, obilí, olej a víno se tam vyskytovaly v neobyčejné hojnosti. Tam by již neměl problémy se zásobováním. Kudy jižní Itálií táhlo jeho vojsko, tam přestaly veškeré zásoby existovat. Shromažďoval za tímto účelem lodě, s nimiž chtěl přes Sicílii pokračovat dále, špatné počasí však výpravu zdrželo. A v tuto dobu, krátce po dobytí Říma, koncem roku 410, po krátké nemoci Alarich zemřel. Kdyby se Alarich dokázal zmocnit Afriky a ovládl její zdroje obilí, mohl se stát faktickým vojenským vládcem západu a dosáhnout stejného postavení, jaké míval Stilicho. Vedení Gótů se ujal jeho švagr Athaulf, podle zpráv inteligentní a sličný muž.
Odchod Gótů do Gallie, potlačení uzurpátorů Constantina a Iovina a afrického odboje
Gótům se nepodařilo proniknout do Afriky a začali mít zásobovací problémy, Athaulf se proto obrátil zpět a zamířil do Gallie, kde si chtěl vybudovat výhodnější postavení k prosazení svých požadavků s použitím osvědčené taktiky – kombinace nátlaku a vyjednávání. Jeho přesun do Gallie zkomplikoval postavení uzurpátora Constantina III., jehož naděje, že získá pomoc Franků a Alamanů ztroskotala, načež on sám r. 411 upadl do zajetí císařského vojevůdce Flavia Constantia a na Honoriův rozkaz byl popraven. Po Stilichonovi dostal západ ve Flaviovi Constantiovi dalšího vynikajícího vojevůdce. Téhož roku vyvstal jiný uzurpátor. Galsko-římský velkostatkář Iovinus se zmocnil porýnské provincie Dolní Germánie a v Mogontiacu byl s podporou burgundského krále Gundahara a alanského krále Goara prohlášen císařem. S vojskem, složeným z Alanů, Burgundů, Alamanů a Franků vpadl do jižní Gallie. Gótové pod vedením Athaulfa zpočátku stáli na straně Iovina. Ten však věřil, že se bez jejich podpory obejde. Brzy se však ukázalo, že to byla osudná chyba. Gótové vyjednávali s Honoriovými zástupci, a když dostali značné množství obilí a příslib pravidelného zásobování, zaútočil Athaulf r. 412 na Iovina, přinutil jej ke kapitulaci a předal Iovina, který se zdržoval ve Valentii (dn. Valence), římskému pretoriánskému prefektovi v Galii, Dardanovi. Ten ho pak v Narbo (dn. Narbonne) nechal roku 413 popravit.Poté, co se nepodařilo urovnat náboženské spory v Africe, zakročil Honorius proti donatistům přísným zákonem, přikazujícím poslat jejich duchovní do vyhnanství, zkonfiskovat majetek zámožným členům této početné sekty a donutit otroky a kolóny [?] ke katolické víře tělesnými tresty. Obecné rozhořčení nad příkořím, kterého se vládní orgány dopouštěly a při němž nechyběl ani prodej svobodných lidí do otroctví, podnítily r. 413 k odboji ctižádostivého Heracliana, který pět let předtím velel při zatčení a popravě Stilichona a odměnou za tyto služby získal vojenské velení v Africké diecézi. Ačkoli Heraclianus mohl jako comes Africae [?] ohrozit Řím pouhým zastavením dodávek obilí, rozhodl se k odvážné akci. Sestavil silnou flotilu a vylodil se s ní v Itálii u tiberského ústí. Utrpěl však od Honoriova vojska, vedeného vojevůdcem Marinem, zničující porážku a uprchl zpět do Karthága, kde byl 7. března 413 na císařův rozkaz sťat.
Svatba Athaulfa s Gallou Placidií v lednu 414
Priscus Attalus se po svém sesazení jako zajatec dobrovolně účastnil cesty do Gallie. Jistě přitom působil jako partner pro rozhovory s Gallou Placidií, s kterou na radu jednoho Římana plánoval Athaulf sňatek. Znovu prohlásil Attala císařem, aby mu mohl udělit římské občanství a tím by pak právoplatnému sňatku nestálo nic v cestě. Tak se i stalo. Athaulf se stal římským občanem a zároveň byl Priscem Attalem jmenován velitelem vojsk.Zdá se, že Athaulf chtěl ovlivňovat císařskou politiku, podobně jako dříve Alarich, ale k dosažení svých cílů používal jiné metody a uvědomoval si, že více může získat v součinnosti s říší, nikoli útoky na její pomyslný střed. Takový byl také smysl Athaulfovy údajné poznámky, že nejdříve zamýšlel nahradit římskou říši gótským státem, ale pak se rozhodl použít gótské zbraně k podpoře impéria. To by se dalo chápat jako první jasné politické prohlášení, v němž se barbarský král vyslovil pro integraci svého národa do římského impéria. Není-li možné přetvořit stávající římskou říši v gótskou říši, bude tedy bývalá římská velikost obnovena pomocí gótské zdatnosti a síly. Pokoušel se vysvětlit Římu, že říši je možné udržet a obnovit pouze s pomocí Gótů. Athaulf chtěl být při uzavírání smluv rovnoprávným partnerem, k tomu však potřeboval autoritu Gally Placidie. Jeho největším rivalem, pokud jde o císařovu sestru, byl Constantius, který si dělal naděje na císařský úřad.
V lednu 414 se Athaulf oženil s Gallou Placidií, svatební obřady poblíž Narbo proběhly s veškerou římskou pompou. Gótský král, jenž měl na sobě vlněnou tuniku římského ženicha, uzavřel sňatek s princeznou oděnou do císařského roucha. Zlato a drahokamy, jimiž byla nevěsta zahrnuta, pocházely z plenění Říma, ale na tom pramálo záleželo. Zda Galla Placidia vstoupila do manželství dobrovolně, není známo. Galle se brzy narodil syn, jehož nazvali Theodosius. Tímto jménem potvrdil Athaulf svůj úmysl obnovit se svými Góty římskou říši. Honorius neměl žádné mužské potomky a malý Theodosius byl vnukem císaře Theodosia I. a bratrancem Theodosia II., vládnoucího nyní na východě. Chlapeček Theodosius však zemřel již roku 415.
Další boje s Góty, jejich vytlačení do Hispánie, zavraždění Athaulfa r. 415
Heraclianův odboj znemožnil Honoriovi dodat Gótům ve stanoveném termínu smluvené množství obilí, a proto došlo k dalšímu konfliktu s Římany. V něm si výborně vedl Constantius, který vynikal nejen vojenskou obratností, nýbrž i ctižádostí, aby svůj osud spojil s císařskou dcerou. Když k 1. lednu 414 převzal svůj první konzulát, obdržel od Honoria příslib, že se bude smět s Gallou Placidií oženit, až se navrátí od Gótů a tím obnovit theodosiovskou dynastii. Honorius byl totiž stále bezdětný. Constantius rozbil svůj hlavní stan v Arelate a se svou flotilou zablokoval přístav Narbo a tím odřízl Góty od zásoby potravin. Jižní galské kraje, které držel Athaulf, byly postupně římským vojskem a Góty vysáty. Pro Góty existovalo pouze jediné východisko, opustit Galii, odtáhnout do Hispánie a přidat se tak k Vandalům, Alanům a Suebům. To se stalo roku 415. Priscus Attalus se nyní stal přebytečným, Gótové se ho zřekli. Na útěku byl zajat Constantiovými muži. Pak byl veden při Honoriově triumfu, slaveném r. 416 podle tradice v Římě a svůj život skončil bez dvou potupně useknutých prstů ve vyhnanství na Liparských ostrovech.Porážka vyvolala nespokojenost předáků s Athaulfovým vedením, jemuž se všechny nezdary připisovaly. Roku 415 následoval atentát na krále, provedený mužem jménem Dubius. Mezi Góty existovali nejen příznivci Athaulfovy politiky, ale i silná skupina, která se chovala k Římu nadále nepřátelsky a usilovala o vytvoření silného nezávislého gótského státu na římské půdě. A právě stoupencům této politiky se podařilo obsadit Athaulfovo následnictví. Když Athaulf na následky zranění zemřel, provedl Sergerich převrat a zavraždil při něm Athaulfova bratra a děti. Sergerich nechal Gallu Placidii jako vězenkyni před svým koněm běžet pěšky a hodlal ji vydat Římanům, aby udržel příznivou mírovou smlouvu. Vládl však jen sedm dní, než se svou krutostí svým soukmenovcům znelíbil natolik, že se jej zbavili vraždou. Tváří v tvář římské ofenzívě se do gótské politiky vrátila nestabilita. Sergerich byl nahrazen Walliou (415 – 418), který zřejmě nebyl s předchozími králi spřízněn.
Nové uspořádání vztahů mezi Římem a Góty
Wallia nebyl přívržencem utopie gótsko-římské říše, ale ani zástupcem extrémně protiřímské politiky. Hodnotil politické vztahy mezi Římany a Góty reálněji než jeho předchůdci. Galla Placidia znovu obdržela postavení, které zaujímala již před sňatkem s Athaulfem, tedy jako rukojmí, těšící se úctě. Wallia se vrátil k Alarichovu plánu přestěhování do severní Afriky. Podzimní bouře však jeho záměr zmařily. Část Gótů, kteří se nalodili, zahynula při ztroskotání lodí, jiné lodě byly roztříštěny bouří. Mezi Góty se šířil hlad. Táhli tedy na severovýchod, avšak Constantius jim zabránil v přechodu Pyrenejí. V roce 416 se odpor Gótů úplně zhroutil a výměnou za obilí byli ochotni bojovat na římské straně proti Vandalům a jejich spojencům v Hispánii.Gótský král Wallia prostřednictvím Constantia uzavřel s Honoriem úmluvu, podle níž se Gótové stali římskými spojenci a dostali požadovaný příděl obilí, nedostávali však žádné platby ve zlatě a ani Wallia, ani jeho nástupce Theoderich I. neobdrželi titul magister militum. Výsledkem jednání byl i návrat Gally Placidie z gótského zajetí. Wallia svědomitě plnil spojenecké povinnosti: v Honoriových službách zasadili Gótové v létech 416 a 417 zdrcující ránu Silingům, spřízněným s Vandaly a porazili i Alany, s nimi spojené, ale jádro Vandalů zůstalo v jižní části Hispánie nedotčeno. Když Wallia, patrně přirozenou cestou, zemřel, přešla moc v letech 417 – 418 do rukou Theodericha I. Roku 418 dostali Gótové příkaz stáhnout se zpět do Gallie, kde jim Římané vykázali sídla v Aquitánii. Roku 418 uzavřel Constantius další smlouvu s Theoderichem I. Zdá se, že došlo i k vzájemné výměně rukojmích. Velkolepé Alarichovy a Athaulfovy plány byly sice oklestěny, ale ve srovnání s rokem 382 si Gótové přece jen vymohli značné ústupky. Po roce 416 chybí také jakákoli zmínka o tom, že by se Římané snažili zlikvidovat gótskou nezávislost, jak se o to pokoušeli po roce 382. Nový gótský celek, vytvořený Alarichem a uchovávaný jeho nástupci, byl mnohem větší než všechny dosavadní jednotky a bylo mnohem obtížnější jej porazit. Po přechodu dalších Germánů přes Rýn nebyli navíc Gótové jedinou cizí kmenovou skupinou na římském území a Římané je zjevně preferovali před pozdějšími příchozími. Pro říši se stali Gótové menším zlem a gótské autonomní osídlení bylo pro císaře přijatelnější než v roce 382. Gótské území sahalo od Tolosy až k atlantskému oceánu. Tak se na římském území vytvořil první uznávaný barbarský stát, tzv. tolosánské království (regnum Tolosanum).
V Ravenně si zřejmě neuvědomovali dosah učiněného rozhodnutí, které bylo závažným krokem k postupné likvidaci římského státního systému. Alarich sjednotil nejméně tři původně samostatné gótské skupiny – Greuthungy a Thervingy na Balkáně a řadu Radagaisových stoupenců. Velení této skupiny spočívalo čistě na jeho schopnostech, nemohl se opřít o ustálenou dynastickou tradici a přitom měl mnoho potenciálních konkurentů. Když později přešla moc do rukou Theodericha I., pouze díky jeho dlouhověkosti a plodnosti nakonec vznikla vládnoucí dynastie, která přetrvala až do roku 507. Z chaosu se vynořil nový politický celek – Visigóti, vedení novou královskou dynastií.
Poslední léta Honoriovy vlády byla ve válečných událostech poznamenána střídavým štěstím. Visigótové rázně zasáhli v Hispánii proti Silingům a Alanům, za úspěšné se pokládalo i Castinovo tažení proti Frankům r. 421, ale o rok později utrpěl tento Honoriův magister militum těžkou porážku. Gótové se pod jeho velením vydali na velkou expedici do Hispánie, při níž napadli Vandaly – ti byli, spolu se zbytky skupin, které překročily Rýn r. 406 hlavní barbarskou silou, nepodrobenou ravennské vládě. Gótové se však vzbouřili a odpadli od Castina, což vedlo k tomu, že tažení muselo být přerušeno. Vcelku se římské vládě dařilo vždy jen s dočasným úspěchem manipulovat s germánskými kmeny a stavět je proti sobě. Ale ať vítězil kdokoli, vždy se válčilo na římském území a nejvíce trpělo usedlé tam civilní obyvatelstvo. Ubytovací povinnost, zavazující města i velkostatkáře, aby armádě i foederatům uvolňovali třetinu svých pozemků a aby pomáhali brannou moc zásobovat, doléhala nejvíce na prostý lid, a to tím více, čím častěji přicházela nová vojska, ať už římské oddíly nebo barbarské kmeny. A nechybějí doklady o tom, že provinciálové pokládali za menší zlo panství Germánů než tvrdý římský daňový útisk. Gótové respektovali duch smlouvy, ale jejich vojenské akce v zájmu říše vedly k růstu jejich moci a Římané v Gallii se stále více začali obracet na ně a ne na římskou vládu, když potřebovali ochranu nebo chtěli nabídnout své služby.
Sňatek Gally Placidie s Constantiem III.
S návratem Gally Placidie dovršil svou kariéru magister utriusque militae a od roku 415 patricius [?] Constantius. Roku 417 jej Honorius učinil manželem Gally Placidie. Z pramenů se dá soudit, že Constantius nebyl pro Gallu Placidii milovaným manželem. Z tohoto manželství se koncem roku 417 nebo začátkem roku 418 narodila Iusta Grata Honoria a roku 419 se narodil Flavius Placidus Valentinianus. Honorius učinil Constantia roku 421 svým spoluvladařem a Galla Placidia obdržela v témže roce titul Augusta. Zdá se, že Honoria k tomuto kroku přiměl Constantius s Gallou, aby se tím předešlo možným nárokům východního Říma na západořímský trůn. Východořímský dvůr pak vskutku odmítl uznat nové postavení Constantia i Gally. Napětí mezi oběma dvory se opět prohloubilo a dynastický konflikt hrozil přerůst ve vojenský.Flavius Constantius (Constantius III.) však zanedlouho zemřel. Přes krátkost svého panování se Constantius III. významně podílel na přijatých vládních opatřeních, zvláště v náboženské politice. Zbožnou horlivost prokázal jak proti donatistům, tak proti pelagiánům, zvaným tak podle mnicha Pelagia, pocházejícího buď z Hibernie (dn. Irsko) nebo Británie, který za svého působení v Římě, Karthágu i Jeruzalémě vystupoval proti víře v dědičný hřích a v důsledku toho odmítal křest nemluvňat. Boj církevních otců, zvláště Augustina, proti pelagianismu, zatracenému dvěma africkými synodami a r. 431 také efeským koncilem, urychlil v katolické církvi křtění novorozenců.
Útěk Gally Placidie do Constantinopole, Honoriova smrt
Honorius, který měl svou nevlastní sestru vždy rád, jí začal projevovat lásku i polibky a objímáním, což způsobilo jednak veřejný skandál a zároveň ji proti němu popudilo. Když dokonce v Ravenně tekla krev při pouličních bitkách, vyřešila císařovna zostřující se vztahy tím, že roku 423 uprchla i se svými dětmi do Constantinopole. Téhož roku zemřel Honorius na vodnatelnost. Za jeho vlády utržil stát mnoho bolestných ran, zvláště armáda ztratila při různých válečných pohromách velké množství mužů, Honorius sám však přispěl k běhu událostí jen zanedbatelným dílem a v těch případech, kdy se tak stalo, se stav věcí spíše zhoršil, protože jako politik byl naprosto neschopný.Zdroje:
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Rigobert Günther: Římské císařovny
Peter Heather – Gótové
Edvard James - Frankové
Malcolm Todd – Germáni