Podporuji iniciativu Chcípl pes

Gratianus (375 - 383)

Gratianus

Flavius Gratianus byl syn Valentiniana I. a jeho první manželky Mariny Severy, narodil se 18. dubna 359 v Sirmiu. Byl jmenován konzulem pro rok 366 a 24. srpna 367 jej otec jako osmiletého prohlásil na vojenské slavnosti v Ambiani (dn. Amiens) Augustem. Na mincích vydaných v Arelate (dn. Arles) byl pozdraven jako "Gloria novi saeculi" - sláva nového věku. Přibližně v sedmnácti letech se oženil - jeho nevěstou se stala Constantia Postuma, dvanáctiletá dcera císaře Constantia II., která se narodila jako pohrobek (postumus). Ta zemřela roku 383, jejich syna postihla smrt dříve než Gratiana. Po její smrti si Gratianus vzal jistou Laetu, která jej přežila o více než dvacet let.

První léta Gratianovy vlády

Po otcově smrti 17. listopadu 375 v Brigetiu na Dunaji se stal Gratianus císařem západní říše. Protože však byl Gratianus v době otcovy smrti v Trevíru a Valens v syrské Antiochii, zatímco valná část armády operovala na středním Dunaji a nedala se vyloučit možná uzurpace, byl osiřelým císařským dvorem v Aquincu (dn. Budapešť) prohlášen Augustem čtyřletý Valentinianus II. (syn druhé Valentinianovy manželky Iustiny). Valens, jehož syn jediný syn již dříve zemřel, i Gratianus, tehdy šestnáctiletý, s tím souhlasili, přičemž Gratianovi připadlo poručnictví nad nezletilým polobratrem i vláda nad dvěma třetinami západní říše. Starost o výchovu Valentiniana II. si nadále podržela i nadále jeho matka Iustina, dlouholetá vdova po uzurpátorovi Magnentiovi, se kterou se Valentinianus I., po rozchodu s první manželkou Marinou Severou, krátce před rokem 370 oženil.

Gratianus zahájil svou vládu sympaticky, neboť vyhlásil širokou amnestii, načež se mnoho lidí vrátilo domů z vyhnanství a dědicům osob popravených z politických důvodů byl vrácen konfiskovaný majetek. Došlo dokonce k prominutí některých daňových nedoplatků a napříště neměli být kuriálové (curiales [?]) při vymáhání patřičně neodvedených daní mučeni. Nemalou zásluhu na těchto opatřeních měl nepochybně Gratianův vychovatel, rétor a básník Decimus Magnus Ausonius. V pozadí Gratianova trůnu probíhal boj o moc, v němž hrál významnou úlohu Theodosius starší (otec pozdějšího císaře Theodosia I.), magister equitum – generál jezdectva na Západě a Maximus, prefekt pretoriánů [?] v Gallii. Oba však svým nepřátelům podlehli a byli popraveni. Rozhodující vliv na vládu byl zpočátku v rukou Ausonia, který byl v letech 375 - 376 quaestor sacri palatii [?] (císařův kancléř pro věci vnitřní správy) a později praefectus praetorio [?] (nejvyšší správní úředník prefektury) - nejprve v gallských provinciích a poté v prefektuře Itálie a Afrika. Na radu svého vychovatele oslavil Gratianus roku 376 svá decennalia (desáté výročí vlády) ve Věčném městě a jeho přičiněním se také změnil poměr císařského dvora k senátorskému stavu. Osobně na tuto změnu nejvíce doplatil senátory nenáviděný Flavius Maximinus, jenž v letech 368 - 371 řídil v Římě soudní procesy, postihující pod rouškou boje proti magii a neřestem politicky podezřelé šlechtice, a poté pak se zvrácenou křesťanskou přísností spravoval Gallskou prefekturu. Roku 376 musel z úřadu odejít, načež byl senátem pohnán před soud a popraven. Hlavním Gratianovým sídlem však bylo Treveri (dn. Trevír), které v následujících dvou letech používal jako základnu pro vojenské operace proti Alamanům.

Ausonius dovedl sice svého velkého vlivu hojně využít ve prospěch kariéry svých nejbližších příbuzných, ale jinak své moci nijak nezneužíval. Ke křesťanství se hlásil spíše jen formálně, a proto se v rozsahu jeho působnosti nijak ostře nepostupovalo proti antickým tradicím. Zato Gratianus se živě zajímal o teologické otázky a hned na začátku své vlády obnovil zákaz donatistické hereze a také - jako první císař - vypustil ze svého titulu starobylou hodnost velekněze - pontifex maximus [?]. Učinil tak pod vlivem Damase, římského papeže. Paradoxně se později hodnost nejvyššího pontifika stala součástí titulatury papežů. Z ohledu na Valenta zprvu trpěl ve východní části Illyrica některé ariánské biskupy, ale zároveň se snažil svého strýce získat pro odklon od ariánství. V tom dosáhl úspěchu, neboť Valens roku 377 povolal z vyhnanství část biskupů exkomunikovaných pro přílišné lpění na nikajském synodu a dal také milost mnoha fanatickým mnichům, odsouzeným k nuceným pracím v dolech. Valentova povolnost v náboženských otázkách zřejmě vyplývala i z toho, že očekával pro případ potřeby Gratianovu vojenskou pomoc při boji s neklidnými Góty, kteří se bouřili a pustošili jeho území.

Nepokoje ve východní říši, boje s Alamany, Gratianova pomoc Valentovi

Zdá se, že Gratianus gótské nebezpečí na Východě nepodceňoval a všemožně Valentovi pomáhal. Po Valentově žádosti o pomoc přikázal Gratianus veliteli vojsk Frigeridovi vydat se na tažení na Východ s pannonskými a zaalpskými sbory. Po něm na Gratianův rozkaz vyrazil z Gallie comes domesticorum (velitel císařovy tělesné stráže) Richomeres, tomu však, než dorazil do Thrácké diecéze, většina vojska zběhla - ať už ze strachu o bezpečí hranice na Rýnu, či jednoduše proto, že se jim nechtělo táhnout do neznámých končin. Na Valentovu žádost byl do ohrožených oblastí z Itálie poslán generál Sebastianus, který byl pak na místo Valentova vojenského velitele Traiana jmenován do funkce magister peditum - generál pěchoty. Na pomoc Východu mířily další západní jednotky a chystal se tam i sám Gratianus.

Valens vytáhl proti Gótům na jaře roku 378, maje zprvu v úmyslu rozdrtit je s Gratianovou pomocí. Ten se však až do poloviny tohoto roku zdržel válkou s Alamany na Rýně. K lentijským Alamanům (alamanský kmen sousedící s římskou Raetií – Lentientové, sídlící severně od Brigantského, dn. Bodamského jezera) se totiž doneslo, že se Gratianus hodlá vydat s armádami na pomoc svému strýci, a že větší část vojska již vytáhla do Illyrica. V únoru roku 378 překročili zamrzlý Rýn, ale byli odraženi. To Alamany neodradilo a vpadli znovu na římské území se zhruba 40 tisíci muži. Gratianus musel povolat zpět jednotky, které měly z Pannonské diecéze táhnout na pomoc Východu. V Argentarii roku 378 (pravděpodobně dn. Horburg) došlo k bitvě, kde římské vojsko, vedené Nannienem a comitem [?] (titul vysokých úředníků u císařského dvora) tělesné stráže Mallobaudem (Frank v římských službách, který se později stál králem Franků za Rýnem) porazilo Alamany, kterých z bojiště, podle Ammiana Marcellina, nevyvázlo více než  pět tisíc. Byl zabit i podněcovatel bojů, alamanský král Priarius. Gratianus se nespokojil s tímto výsledkem a v čele vojsk tajně překročil Rýn. Lentijští Alamanové se uchýlili do hor a tam se zuřivě bránili. Na obou stranách se bojovalo s velkými ztrátami. I po tom, co se stáhli do ještě nepřístupnějších skalisek, byli Gratianem, který si rázně počínal mezi nejpřednějšími bojovníky, vytrvale stíháni a obléháni. Byli nuceni se vzdát a nabídnout svou mládež do říšských vojenských sborů. Pak obdrželi povolení vrátit se do svých domovů.

Pochod Gratiana na východ, katastrofa u Adrianopole, povolání Theodosia mladšího

Když Gratianus takto pokořil Alamany, táhl na pomoc Východu proti Gótům v čele lehce ozbrojeného vojska podél Dunaje do měst Bononia, Sirmium a Castra Martis, kde v šarvátce s Alany ztratil několik mužů právě v době, kdy trpěl opakovanými nápory horečky. Ačkoli se pak Gratianova armáda již blížila a Gratianus svého strýce prostřednictvím rychlých poslů nabádal, aby se sám nepouštěl do boje, projevil Valens, snad z touhy nenechat se Gratianem vojensky zastínit, trestuhodnou netrpělivost, která vedla k jeho záhubě a katastrofální porážce u Adrianopole 9. srpna roku 378. Na Západě a na Východě se objevila odlišná tvrzení, že Gratianus, který byl nemocen a odmítal nárok svého strýce na postavení staršího Augusta, záměrně otálel (východní zdroje), či že se Valens pustil do bitvy urychleně naschvál, chtěje si tak připsat podíl na zásluhách (západní zdroje). Ať tomu bylo jakkoli, Valens, který patrně nebyl příliš zdatný stratég, vytáhl proti barbarům předčasně a zbrkle. Gratianus se snažil zabezpečit střední část říše a jelikož ve svém spoluvládci, Valentinianovi II. nenacházel potřebnou oporu, začal uvažovat o dalším vhodném spolucísaři. Přitom si vzpomněl na Theodosia, jež byl synem někdejšího stejnojmenného vojevůdce a sám se roku 374 vojensky osvědčil v Moesii. Theodosius mladší po popravě svého otce roku 376 žil na svých hispánských statcích jako soukromá osoba. Nejprve byl Flavius Theodosius povolán v hodnosti magister equitum, když pak dosáhl koncem roku 378 výrazného vítězství v Pannonii nad Sarmaty, prohlásil jej Gratianus 19. ledna roku 379 Augustem.

Vleklé boje s Góty, uzavření mírové smlouvy r. 382

Theodosius se usadil v Thessaloníké a začal reorganizovat  východní armádu. K vybudování nové východní armády přispěl Gratianus Theodosiovi částečně některými jednotkami. Theodosius dal pochytat dezertéry, povolal nové rekruty (Římany i barbary) a reaktivoval veterány. Mezitím se Gótové, kteří patrně trpěli nedostatkem potravin, odebrali do Dácie a Horní Moesie a roku 380 se – snad ze stejných příčin – rozdělili: Alatheovi a Saphrakovi Greuthungové zamířili do pannonských provincií na západě a Fritigern táhl na jihozápad směrem k Thessaloníké a nové Theodosiově armádě. Osud Greuthungů je nejasný, tvrdí se, že je Gratianus usídlil v Pannonii. Na jihu Fritigern uštědřil Theodosiově armádě těžkou porážku. Theodosius přenechal další řízení války Gratianovi a stáhl se do Constantinopole (listopad 380). Roku 381 uskutečnily Gratianovy oddíly sérii efektivních tažení. Vytlačily Fritigernovy Thervingy z Illyrica na východ a zahnaly na ústup pravděpodobně i Greuthungy. Následná vleklá vyjednávání vyvrcholila dohodou, vyhlášenou 3. října 382. Mírové podmínky odrážely přibližnou vojenskou rovnováhu – Římané nedokázali porazit Góty v jediné, rozhodující bitvě, Gótové utrpěli těžké ztráty a museli upustit od jakýchkoli snah vytvořit na římské půdě nezávislé království. Navzdory dvěma těžkým porážkám se Římané nevzdali a nakonec dosáhli toho, že si gótské skupiny přece jen podrobili. Roku 382 udělili Gótům půdu a povolili jim vlastní zákonodárství. V tomto bodě porušila dohoda tradiční postupy, neboť Gótům poskytla značnou autonomii uvnitř hranic impéria. Na oplátku měli Gótové vykonávat vojenskou službu pro římský stát. Císařové také odmítli uznat jakéhokoli jednotlivce za nejvyššího náčelníka Gótů. Fritigern projevil tyto ambice v tajném poselství císaři Valentovi před bitvou u Adrianopole a žádal, aby byl uznán jako přítel (amicus) a spojenec (socius). Titul rex socius et amicus (král spojenců a přítel) se však tradičně uděloval plně uznávaným spřáteleným králům. Fritigernův další osud není znám, po roce 380 již není zmiňován, stejně jako Alatheus a Saphrax. I kdyby byl naživu, Římané nebyli ochotni vzdát pocty vítězi od Adrianopole. Šest let odhodlaného boje umožnilo oběma gótským skupinám vynutit si na impériu, aby se smířilo s jejich autonomní existencí na svém území. Širší aspirace na nezávislé království nebo na uznaný klientský status byly sice odmítnuty, ale i omezený ústup od tradiční římské politiky lze považovat za významný úspěch. Římské impérium po staletí přesídlovalo statisíce přistěhovalců na své území, ale pouze za podmínek, které si samo stanovilo (je sporné, zda se toto tvrzení dá aplikovat i na období markomanských válek). Zavedený postup byl takový, že všichni přesídlenci byli nejprve vojensky a politicky podrobeni, pak rozděleni do malých skupin a nakonec rozptýleni po celé říši. Roku 376 však zřejmě neměli Římané tolik sil, aby udrželi obě skupiny – Thervingy i Greuthungy - za Dunajem a Thervingové byli přijati jen proto, že Valens neměl jinou možnost. Po oslabení říše po Adrianopoli ani následné začlenění barbarů do impéria nemohlo probíhat podle římských představ. Možná již v té době do kompetence východního císaře přešly západní diecéze Dacia a Macedonia a nová hranice mezi západním a východním císařstvím vedla od Sirmia na jih k Jaderskému moři.

Gratianova protipohanská opatření, Priscillianova hereze, vliv biskupa Ambrosia

V zimě na přelomu roku 382 a 383 pobýval Gratianus delší dobu v Mediolanu (dn. Milán). Zdejší biskup Ambrosius Gratiana, který byl od nejranějšího věku zbožným křesťanem, stále více ovlivňoval a odvracel od umírněných názorů Ausoniových. Roku 382 odňal Gratianus starým římským kněžským sborům veškeré státní dotace, zkonfiskoval odkázané jim nemovitosti a napříště veškeré takové převody zakázal. Dalším hluboce symbolickým aktem bylo jeho nařízení, aby z budovy senátu byl odstraněn oltář bohyně Vítězství, který byl odnesen již za Constantia II. roku 357, ale za Iulianovy vlády sem byl vrácen. Pohanští senátoři reagovali na tento zásah odmítavě a vyslali k císaři deputaci v čele s Quintem Aureliem Symmachem, tehdejším předním představitelem senátorské pohanské aristokracie, ale Gratianus ji, i díky Ambrosiovým machinacím, nevyslechl.

Ambrosius byl proslulý tím, že se uvolil opustit vysokou kariéru ve státních službách ve prospěch nabídnutého mu episkopátu. Když r. 374 zemřel v Mediolanu ariánsky zaměřený biskup Auxentius, došlo při volbě jeho nástupce ke srocení lidu, jež se pokusil uklidnit tamější provinciální správce, jímž byl sám Ambrosius. Jakmile se před rozjitřeným davem objevil, ozval se spontánně návrh, aby se stal biskupem. Tak byl laik zvolen do církevního úřadu a teprve po následném křtu se mohl biskupem stát. Tento případ sice patří k výjimečným, přesto však svědčí o tom, že se tehdy křesťanství neměřilo jen podle křtu, ale že si lid nejvíce cenil mravného a zbožného života. Ambrosia totiž kromě spravedlivého zastávání vysokého státního úřadu také doporučovala pověst hluboce věřícího a teologicky vzdělaného Kristova vyznavače. Však se také záhy po nastoupení své biskupské funkce zařadil mezi čelní představitele církve. Svou křesťanskou obec nikdy nezklamal, poněvadž, na rozdíl do římského papeže Damase, nepřijímal církevní úřad ze ziskuchtivé ctižádosti, nýbrž s vědomím odpovědnosti. Své peníze nerozdával chudině jen s cílem získat její oblibu, ale prakticky celý svůj rozsáhlý majetek obětoval církevním charitativním i jiným veřejně prospěšným účelům.

V Hispánii se v 70. letech 4. století cítil prorokem vzdělaný a z vážené rodiny pocházející Priscillianus, když hlásal potřebu, aby se zesvětštělá církev vrátila k raně křesťanským ideálům. Priscillianovo gnosticky zabarvené učení, získávající silně zdůrazňovaným asketismem značné sympatie mezi prostými obyvateli, odmítla r. 380 synoda v Caesaraugustě (dn. Zaragoza). Priscillianus, vysvěcený mezitím svými stoupenci na biskupa, byl poslán do vyhnanství a spolu s ním byli ze svých úřadů sesazeni a z Hispánie vypovězeni také biskupové, kteří se k němu přimkli. Cestou přes jižní Gallii se dostávalo priscillianistům většinou přátelského přivítání, ale v Itálii u vysoké církevní hierarchie neuspěli. Ambrosius se od nich v Mediolanu distancoval a římský papež Damasus je vůbec nepřijal. Teprve magister officiorum [?] (náčelník císařských úřadů) Macedonius jim, údajně za úplatek, vymohl císařovo omilostnění a návrat do biskupských funkcí. Postavení priscillianistů se natolik zlepšilo, že jejich úhlavní nepřítel Ithacius, obžalovaný jimi z rozvracení církve, raději dobrovolně opustil své biskupství v Ossonobě (dn. Faro v jižním Portugalsku) a uprchl do Gallie.

Gratianova ztráta obliby a jeho násilná smrt

Tehdy se zhoršily vztahy mezi císařem a dvěma západními pilíři církve, papežem Damasem a Ambrosiem, neboť proti jejich vůli vrátil hispánským stoupencům gnosticko-manichejského heretika Priscilliana dříve jim odňaté kostely. Horší důsledky si ale císař způsobil nevšímavostí k příčinám vzrůstající nespokojenosti vojáků. Neúměrně totiž preferoval alanské lučištníky, měl nepřiměřeně velikou zálibu v honech a zanedbával své státnické i velitelské povinnosti. Opět, jako již za Gratianových předchůdců, nadále pokračoval politický vliv polních velitelů germánského původu. Jakmile totiž přestal císaře podporovat magister peditum na Západě Merobaudes, který tuto funkci zastával v letech 357 – 88, byl Gratianův osud zpečetěn. Merobaudes byl Frank, sloužil již císaři Iulianovi při tažení do Persie roku 363, byl konzul v letech 377 a 383 a krátce před smrtí se měl nejspíše stát konzulem potřetí.

V roce 383, když se císař chystal na další vojenské akce proti Alamanům, dozvěděl se, že v Británii byl svými vojáky prohlášen císařem Magnus Maximus, a že se již přepravil do Gallie. Magnus Maximus pocházel z chudé hispánské rodiny, pod Theodosiem starším sloužil v roce 369 v Británii. Bojoval také v Africe při potlačení vzpoury vyvolané v letech 373 – 375 náčelníkem maurských foederátů [?] Firmem. Později se stal vrchním velitelem v britských provinciích, kde úspěšně zasahoval proti Piktům a Skotům. Gratianus se vydal spěšně na pochod do Lutetie (dn. Paříž), aby se s ním střetl. Gratianova neobliba se projevila, když se k Maximovi připojila celá gallská armáda a jen 300 jezdců mu zůstalo věrných. S nimi a se skupinou přátel unikl Gratianus do Lugduna (dn. Lyon), ale tam jej v srpnu roku 383 dostihl a dal popravit uzurpátorův magister equitum Andragathius.

Gratianus byl příjemný a kultivovaný mladý muž, dobrý řečník se zájmem o literaturu i náboženství. Na historika Ammiana Marcellina velmi zapůsobilo, s jakým elánem se zúčastnil jako osmnáctiletý válečného tažení. Laskavě se choval také ke svému mladšímu spoluvládci Valentinianovi II. Gratianovy schopnosti však provázela nadměrná záliba ve sportu a zájem o cvičiště, což ho odvádělo od vládních povinností. Ačkoli měl všechny předpoklady stát se hodnotným nástupcem svého otce (zpočátku se jevil jako vojensky schopný a energický panovník), zklamal tuto důvěru. "Byl to jinoch mimořádně nadaný," uzavřel Ammianus, "výřečný, umírněný, bojovný i laskavý a již tehdy, když se mu ještě na tvářích vlnilo sličné chmýří, byl na nejlepší cestě ve snaze napodobovat znamenité panovníky, kdyby se bývala jeho povaha, náchylná k hravému jednání, neobracela za svolné účasti jeho nejbližšího okolí k bezcenným zájmům císaře Commoda, ačkoliv se přitom nepotřísnil krví."

Zdroje:
Michael Grant - Římští císařové
Peter Heather - Gótové
Josef Češka - Zánik antického světa