Gordianus III. (238 - 244)

Gordianus III.

Gordianův původ a jeho proklamace

Marcus Antonius Gordianus se narodil roku 225, byl vnuk Gordiana I. a synovec Gordiana II. – oba starší Gordianové se nakrátko stali vzdorocísaři proti Maximinovi. Když  tito dva vzdorocísařové roku 238 zemřeli, císařové Balbinus a Pupienus, jmenovaní senátem [?], byli nuceni na jaře 238 Gordiana III. jmenovat Caesarem, aby uklidnili nebezpečné napětí v ozbrojených složkách, které se k senátu stavěly nedůvěřivě. Pro rok 239 dostal Gordianus konzulský [?] úřad. Po násilné smrti obou „senátních“ císařů později téhož roku byl Gordianus III. (patrně v červnu 238) vojáky dosazen na trůn.

První zdokumentovaný nájezd Gótů

Po neklidném roce 238, plném otřesů a násilností, usedl na trůn císař akceptovaný ozbrojenými složkami. Impériu to kýžený klid nepřineslo, protože se dostalo do svízelné situace díky vnějšímu ohrožení. Vzrůst moci barbarů žijících severně od Dunaje zaznamenáváme poprvé roku 238 (ještě za vlády Balbina a Pupiena), kdy Gótové, kteří na svém postupu ze severovýchodní Evropy dospěli až k dolnímu Dunaji, vtrhli do Dolní Moesie a vyplenili ji. Při tomto prvním známém gótském útoku nájezdníci dobyli a vyplenili město Histrus při ústí Dunaje. Zároveň Karpové, příslušníci svobodných dáckých kmenů, překročili Dunaj dále na západě, na říši útočili i Sarmaté. Po tomto útoku začalo impérium vyplácet Gótům roční dávky a jako podmínku si stanovilo, že odtáhnou a vydají zajatce. Není vyloučeno, že peněžní podporu dostávali již dříve. Tak bylo gótské nebezpečí na čas zažehnáno. Tento postup vyvolal bouři protestů ze strany Karpů, kteří o sobě tvrdili, že jsou mocnější než Gótové.

Boje na Dunaji, tažení proti Peršanům, zavraždění Gordiana

Vnitřní situace říše byla naštěstí celkem klidná - jen r. 240 musela vláda potlačit povstání v Africe, které vedl Sabinianus, zřejmě správce této provincie. Mladý Gordianus neměl dostatečné zkušenosti, ani autoritu. Od roku 241 řídil říšské záležitosti císařovým jménem Gaius Furius Sabinius Aquila Timesitheus, povýšený na prefekta pretoriánů [?] (velitel císařské osobní gardy), jehož dceru pojal Gordianus r. 241 za manželku. Timesitheus byl správcem několika provincií, byl schopný a zkušený muž. Bylo štěstí, že mladičký Gordianus vložil správu země do rukou takového muže. Právě během jeho vlády se ukázalo, jakým tvrdým nepřítelem bude pro impérium sasánovská Persie. Když nastoupil na perský trůn Šápúr (Sapor) I. (241 – 272), přijal provokativní titul „král králů Iránu i neíránských národů“. Peršané se již na konci vlády Maximina zmocnili Karrh (dn. Haran v Turecku) a Nisibisu (dn. Nusaybin v Turecku) a nyní napadli Sýrii a ohrožovali Antiochii (dn. Antakija v Turecku). Římská vojska se vydala na pochod proti Peršanům a cestou zahnala na Dunaji od hranic Góty, kteří vtrhli na území říše. Pod velením Timesithea se podařilo v průběhu několika operací uvolnit sevření Antiochie, Karrhy a Nisibis se vrátily do římských rukou a ustupující perská armáda byla r. 242 u Rhesaeny (dn. Resülayn) dostižena a utrpěla těžké ztráty. Východního tažení římské armády se zřejmě účastnily i gótské jednotky, snad na základě jednání z roku 238. Mladý císař měl v úmyslu pokračovat v tažení dál na perské hlavní město Ktesifon (dn. Ták-i-Kisrá v Iráku), ale musel tento plán odložit, protože Timesitheus onemocněl a v zimě roku 243 zemřel. Místo prefekta zaujal jeho zástupce Philippus (pocházel z Arábie a byl proto nazýván Philippus Arabs). Ten chtěl nejen prefekturu, ale i trůn a popouzel vojáky proti Gordianovi. Podle historika Zósima vyprovokoval nespokojenost vojáků i tím, že změnil trasy lodí se zásobami potravin pro vojsko tak, aby se k němu nedostaly a aby se - sužované hladem a nedostatkem všeho potřebného - dalo pohnout k revoltě. Armáda, vždy svolná k převratům, prohlásila, že chce jako velitele dospělého muže a ne dítě. Poté byl 25. února roku 244 Gordianus zabit u Zaithy na Eufratu. Historik Ammianus Marcellinus se zmiňuje o Gordianově náhrobku u Zaithy, který viděl jako účastník tažení císaře Iuliana proti Peršanům.

O tom, jaký Gordianus byl, nemáme – kromě nepříliš spolehlivé Historie Augusty – žádné zprávy. Existují známky toho, že se on, nebo jeho rádcové snažili změnit nešťastnou situaci v říši. Vojenští soudci nesměli bezdůvodně rozhodovat v civilních sporech, byla přijata opatření, aby se zákony nevykládaly příliš volně ve prospěch státních úředníků, byly snahy o reorganizaci provincií a jejich obrany. Všeobecný útisk a daňové zatížení pokračovalo a vypovídá o tom jedna památka na toto období: v roce 1868 byl na místě zvaném Gramadi nalezen kamenný nápis známý jako „žádost scaptoparských vesničanů císaři Gordianovi III.“. Nápis pochází z roku 238, scaptoparští vesničané si v něm stěžovali prostřednictvím muže z jejich středu, který sloužil v pretoriánské gardě (doufali, že by se tak mohlo jejich petici dostat zvláštní pozornosti) na chování vojáků a jiných představitelů Říma. Nedaleko thrácké vesnice Scaptopare vyvěraly horké prameny, k nimž přicházelo mnoho lidí, aby se léčili a aby si odpočinuli. Každoročně se tam také konaly slavnosti. Úředníci a vojáci často odbočovali z cesty, přicházeli do vesnice a nutili venkovany, aby jim zdarma poskytli přístřeší a potraviny. Rolníci, kteří se nakonec ocitli v nejvyšší nouzi, hrozili, že opustí své domovy a uchýlí se jinam. Tím utrpí státní pokladna škodu, psali žadatelé, neboť přestanou být odváděny daně. Žádali císaře o ochranu a slíbili jeho přípis vytesat do kamene a k jeho poctě veřejně vystavit. Bylo jim však sděleno, že svou stížnost musí podat obvyklým a řádným způsobem, tedy mají se obracet nikoli na císaře, ale na místodržícího.

Zdroje:
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Peter Heather – Gótové
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Bogomil Nonev – Řeč kamene, zlata a mramoru
Scriptores historiae Augustae - Portréty světovládců II.
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Malcolm Todd - Germáni
Zósimos - Stesky posledního Římana