Gallienus (253 - 268)

Gallienova proklamace, rozdělení moci mezi Galliena a Valeriana

Útoky Alamanů a Franků, uzurpace

Dalším nebezpečným protivníkem byl jiný kmenový svaz - Alamanové. Prakticky neustále útočili na Agri decumates [?], rozsáhlou oblast, vklíněnou mezi horním Rýnem a horním Dunajem a působili zde rozsáhlé škody. Jejich vpády na římské území naštěstí nebyly dobře organizovány ani koordinovány – některé skupiny se vydaly do Gallie, jiné pronikaly přes horní Dunaj do Raetie a Itálie. Proti germánským útočníkům se začaly stále častěji nasazovat mobilní jednotky, jejichž efektivitu prokázalo vítězství císaře Galliena nad Alamany na horním Rýnu roku 258. K jeho úspěšným akcím patřila zejména porážka, kterou v roce 258 nebo 259 uštědřil Alamanům, kteří pronikli do Itálie, u Mediolana (dn Milán).

I císařovi vojevůdci v pohraničních provinciích nabyli vrchu nad vetřelci, ale právě tyto jejich úspěchy se ukázaly pro jednotu říše jako osudné. Přirozený vděk, který chovali obyvatelé obhájených provincií, spolu se sebevědomím legií, teď již plně provincializovaných a pro partikulární zájmy svých užších vlastí zapomínajících na zájem říše, vedl téměř pravidelně k proklamaci vítězného vojevůdce císařem. Ve starostech o vlastní bezpečnost toho nebo onoho hraničního úseku se ztrácelo povědomí sounáležitosti k celku říše. Ústřední císařská moc, která z Říma dříve ovládala obrovskou rozlohu říše, se nyní omezovala téměř jen na Itálii, kdežto dále od ústředí a zvlášť na okrajích říše se dělila o vládu celá řada lokálních panovníků, jejichž titul Augustus byl náhodností svého původu i krátkostí trvání již pouhou karikaturou posvěcení, které dodával císařům prvních dvou století. Pro tuto neladnou změť lokálních císařů, kteří se jen stěží a nakrátko udržovali proti zahraničním nepřátelům i domácím soupeřům, se již ve starověku ujalo velmi nevhodnou reminiscencí na athénské občanské bouře r. 404 př. n. l. jméno "třiceti tyranů". Přesto však z této nejasné masy uchvatitelů vyniklo několik osobností, jejichž energie dovedla soustředit a organizovat území významem i rozlohou převyšující moc legitimních císařů v Římě. Nepouštím se zde do podrobností o uzurpátorech a neuvádím ty, o kterých navíc píše historik Grant, u kterého jsem již několik nesrovnalostí objevil, poněvadž nemám - kromě nespolehlivého díla Scriptores historiae Augustae - k dispozici jiné dílo, které by je potvrdilo.

Gallienus byl zřejmě v mezích možností úspěšný i na dunajské hranici, podařilo se mu zabránit i pokusu o uchvácení císařské moci, ke kterému došlo roku 258 v Pannonii. Uzurpátorem byl Ingenuus, císařem jmenovaný správce Pannonií. U Mursy (dn. Osijek v Chorvatsku) nebo u Sirmia (dn. Sremska Mitrovica v Srbsku) Gallienus Ingenua porazil. Ingenuus se utopil, podle jiné verze byl zabit na útěku. Ihned po smrti Ingenua byl prohlášen císařem Regalianus, velitel Dacie, Moesie a Horní Pannonie. K vítězství nad Ingenuem přispěl velitel jízdy v Raetii Aureolus, později též uzurpátor.

Krize vyvrcholila v roce 260, kdy operace na východě proti Peršanům, zle rozvracejícím vládu říše nad asijskými provinciemi, skončila potupným zajetím Valeriana. Tíha vladařských povinností tak plně dolehla na Galliena. A bylo to břímě převyšující lidské síly. Ačkoli je tento císař prosenátní historiografií líčen značně negativně a je mu přičítána odpovědnost za to, že v jeho době říše prožívala nejhlubší bod svého úpadku, nelze mu upřít snahu zachránit, co se zachránit dalo a hledat východiska k obnovení impéria. Událost, která se stala rychle známou po celé říši,  vyvolala v řadách armády i civilního obyvatelstva nedůvěru vůči Gallienovi a na druhé straně podnítila Peršany, Germány a jiné nepřátele římské říše k ještě větší aktivitě. Na mnoha místech byli provoláváni vzdorocísaři, od nichž si místní vojenské jednotky a do jisté míry i civilní obyvatelstvo slibovaly účinnější ochranu proti útočníkům. Někteří uzurpátoři se nedomáhali uznání v celé říši, nýbrž se prostě stavěli do čela ohrožených provincií, kterým nedovedla ústřední císařská moc včas pomoci. Pokusy o uzurpaci byly dříve nebo později zlikvidovány, avšak urychlovaly rozklad vnitřní struktury impéria. Proti tolika vnitřním i vnějším nepřátelům nemohl Gallienus při strašlivé finanční krizi, která podlamovala jeho podniky, zasahovat s kýženou efektivitou.

Zřejmě v září 260 vypukla další uzurpace - v Egyptě byl prohlášen císařem jakýsi Macrianus a jeho syn Quietus. Vzpouru potlačil Aureolus, kterému se r. 261 podařilo přesvědčit Macrianovy vojáky, aby se mu vzdali bez boje. Macrianus byl se synem stejného jména zabit. Téhož roku byl v Emese (dn. Homs v Sýrii) zabit druhý Macrianův syn Quietus.

Separatistické hnutí v Gallii, vznik gallského císařství

Po porážce uzurpátora Ingenua vytáhl Gallienus proti Postumovi. Později, v době Gallienovy nepřítomnosti, vedl boje Aureolus. Postumus však své panství udržel.

Postumus přeměnil Gallii v samostatný a na Římu nezávislý stát. Tento stát byl organizován zcela podle římského vzoru - jeho aparát tvořil samostatný senát a samostatné dvojice každoročně volených konzulů. Neschopnost, či spíše bezmoc ústřední vlády umožnila Postumovu uzurpaci, ale teprve následné upevnění jeho moci vytvořilo účinnější obranu. Na jeho stranu se přidala i Británie a Hispánie, takže impérium přišlo o svá hlavní západní území. Postumovo úsilí bylo korunováno takovým zdarem, že po deset let (258 - 268) se západní provincie těšily aspoň poměrnému pořádku a klidu.

Postumus definitivně ponechal Germánům římské državy za Rýnem a ustoupil za obrannou linii Rýn - Iller - Dunaj a nabyl tím možnosti věnovat se dílu obnovy v zemích, které do té doby téměř neustále trpěly nájezdy Franků, Alamanů a Sasů. Z hlediska Římanů skýtala tato hranice lepší obranné možnosti než starý limes [?], neboť se lépe přizpůsobovala vojenským požadavkům oné doby. Má se za to, že Římané byli kvůli vpádům Alamanů nuceni vyklidit Agri decumates kolem roku 260. Avšak Reinhard Wolters ve své knize Římané v Germánii tvrdí, že se Řím v této oblasti bránil nadále a na konci 3. století, především pak po polovině 4. století slavil na tomto úseku dokonce úspěchy a došlo k novému opevnění hranice. Kontakty romanizovaného obyvatelstva k území za Rýnem prý nebyly přerušeny a alamanské pronikání do Agri decumates spočívalo spíše v mírově probíhajícím usídlení. Někteří historici tvrdí, že vláda Říma nad celým Agri decumates již obnovena nebyla, nicméně se Římanům podařilo získat zpět území a opěrné body v okolí řeky Neckar. Takřka s jistotou se dá tvrdit, že minimálně opěrné body na pravém břehu Rýna zůstaly pod římskou kontrolou.

Postumovo hnutí nebylo důsledně protiřímské. Postumus se naopak považoval za oprávněného představitele římského impéria a za jeho skutečného ochránce proti útokům barbarů. Zřejmě také přislíbil, že nepotáhne na Řím, aby neoslaboval obranu vlastního území. V Postumových vojscích sloužily za žold mnohé kontingenty Franků. Postumův stát si uchoval existenci přes útoky germánských kmenů i snahy Galliena obnovit jednotu říše. Zdá se, že Postumus skutečně neměl ambice – alespoň zpočátku – uzurpovat si vládu nad celým impériem, ale soustředil se na obranu svého území a mezi ním a zbytkem impéria probíhala více méně studená válka - jeho politika tak přiměřeně sloužila zájmům říše. Ačkoli tedy můžeme na Postumových mincích číst hesla Roma aeterna (věčný Řím), Pax Augusta (císařský mír) i Genius populi Romani (duch římského lidu), mohl se po dílčích úspěších dát oslavovat nanejvýš jako Restitutor Galliarum (obnovitel Gallie), aniž měl reálnou naději stát se vládcem celé říše. Ke konci Postumovy vlády proti němu vystoupil C. Ulpius Cornelius Laelianus, který se sám prohlásil císařem, byl však posléze Postumem poražen. Přesto, že byl Postumus nakonec roku 268, nedlouho po Gallienově smrti, zabit svými vojáky (podle Aurelia Victora proto, že nedovolil svým vojákům vydrancovat Mogontiacum - dn. Mohuč -, které podporovalo Laeliana), jeho říše přetrvala ještě několik let za vlády jeho nástupců Victorina (268 – 270) a Tetrica (270  - 273). Je příznačné, že gallští císařové nevešli do povědomí své doby jako rozbíječi impéria, ale spíše jako ochránci římských zájmů proti barbarům za vlády neschopného a špatného císaře.

Problémy na východě, vznik Palmýrského království

Pak Odaenathus dokonce obdržel titul imperátora a vrchní velení nad východními vojsky. Razil své vlastní mince a jako vrchní správce Palmýry dokonce nazýval sebe sama králem králů. Byl prakticky nezávislý na Římu, zachovával však říši i císaři plnou loajalitu. Po násilné smrti Septimia Odaenatha, zavražděného roku 267 v Emese, znamenal vývoj událostí na východě pro Galliena nové komplikace. Vrahem byl nejspíše Maeonius, Odaenathův bratranec, či vnuk. Vlády se však nezmocnil, byl zabit hned po vraždě. Místo Odaenathova nezletilého syna Vaballatha Athenodora zaujala Odaenathova manželka Septimia Zenobia. Čestný titul Restitutor totius Orientis, který Odaenathus obdržel zřejmě po své smrti, nepřiměl Zenobii k věrnosti impériu. I poslední zdání podřízenosti Palmýry definitivně padlo a pod jejím vedením se Palmýra změnila v centrum rozlehlého a na Římu nezávislého království, jehož součástí byly kromě většiny maloasijského území i Arábie a Egypt. Lze soudit, že aktivita královny pouště, jak někdy bývá Zenobia nazývána, se úspěšně rozvíjela díky podpoře ze strany Peršanů, kteří takticky využili vhodné příležitosti k vážnému oslabení Říma, aniž museli sáhnout k válečným akcím. Zenobia, krásná, chytrá žena bez skrupulí, se stala pro impérium stejně nebezpečnou, jako svého času  Kleopatra.

Vnitřní důsledky krize impéria

Těžké poměry doléhaly tísnivě nejen na nezámožné vrstvy, ale i na střední vrstvu kuriálů (curiales [?]) ve městech. Členství v městské radě se totiž stávalo stále nákladnějším, výkon funkcí v samosprávě leckdy zbídačoval i předtím bohaté rodiny. Radost z občanské aktivity se vytrácela a vidina vnějších společenských poct bledla před požadovanými tísnivými povinnostmi, zvláště před riziky spojenými s hmotnou zodpovědností za pravidelné a včasné vybrání obci předepsaných daní. Se zvýšením daňového útisku docházelo k násilnému vymáhání materiálních dávek i jiných povinností vůči státu, narůstalo lupičství, kvetla korupce, ztrácel se respekt k platným zákonům a celkový pokles státní autority byl provázen různými projevy mravního rozvratu. Otřesné poměry epochy krize, která byla předzvěstí zániku římské civilizace, tvrdě a výstižně popisuje často citovaný křesťanský autor Thascius Caecilius Cyprianus: „Pozoruj, jak jsou cesty blokovány lupiči, moře ovládána piráty, jak jsou pomocí táborů, toho krvavého postrachu, všady rozptýleny války! Mokvá svět krví navzájem prolévanou; když spáchají vraždu jednotlivci, je to zločin, když se vykoná jménem státu, říká se tomu statečnost. Nikoli zřetel k nevině, nýbrž rozsah ukrutenství zajišťuje zločincům beztrestnost… Jak požár se všady rozmohly přestupky a široko daleko působí v nepočestných srdcích skrze všemožné druhy hříchu škodlivý jed. Jeden podvrhne závěť, druhý spisuje za cenu hrdelního zločinu falešnou; tady jsou z dědictví vylučovány dítky, jinde se rozdávají statky cizím; nepřítel osočuje, žalobce útočí, svědek ostouzí... Není žádného strachu před zákony, před vyšetřováním, ze soudce nejde žádná hrůza, z čeho se lze vyplatit, toho se není co bát.“

Ničivá gótsko-herulská námořní invaze

Starověké zdroje o těchto událostech jsou mnohdy neúplné nebo zmatené, z čehož vyplývají potíže novověkých historiků. Někteří umisťují bitvu u Naissu do roku 269 nebo 270, jiní do roku 268, přičemž Grant popisuje průběh srážek odlišně, a to tak, že o střetu u Thessaloníké se nezmiňuje a bitvu u Naissu připisuje samotnému Gallienovi.

I uprostřed těchto zvratů si našel Gallienus čas na reorganizaci vojska, které se snažil přizpůsobit potřebám současných bojů a zdokonalit na základě zkušeností, získaných v bojích s Peršany a Germány. Boje, které vedli Římané s barbary v císařské době, působily na změny ve struktuře římské armády. Příčinou vojenských úspěchů barbarů byl často pohyblivý způsob vedení boje. V tom se uplatňovala především jízda, která umožňovala nenadálé útoky a rychlé přesuny, zvláště v obtížném a nepřehledném terénu. Použití jízdy, pohybující se v menších jednotkách, které dokázaly na Římany nečekaně zaútočit a rychle se stáhnout zpět, znemožňovalo římským vojákům využít technické a mnohdy i číselné převahy. Římská armáda, která chtěla této taktice účinně čelit, musela sáhnout k tomu, že si ji sama osvojila, nebo se o to alespoň pokoušela. V míře, vynucené místními poměry, přenášeli tíhu bojové činnosti na menší pohyblivé jednotky již vojevůdci v 1. století n. l. V souvislosti s tím nabývaly na významu i samostatně operující jednotky (vexillationes), vyčleněné dočasně z legie a pověřené splněním speciálního úkolu.

Císař se snažil zvýšit profesní úroveň velitelského sboru tím, že z čelných míst v legiích odstranil příslušníky senátorského stavu a na jejich místa dosadil daleko zkušenější jezdce (equites [?]). Třebaže si tímto rozhodnutím proti sobě značně popudil římský senát, podařilo se mu upevnit poměry ve vojsku a zvýšit rychlost bezprostředních reakcí římských jednotek na vznikající situace. V tomto duchu budoval silnou bojovou jízdu jako samostatnou armádní složku, jejíž nasazení mělo snížit nebezpečí, plynoucí z prudkých a neočekávaných útoků ze strany barbarů. Byly zřízeny oddíly těžké opancéřované jízdy – cataphractarii [?], podle vzoru Peršanů a Sarmatů, kteří ji dokázali využívat jako strašlivou zbraň. Podobně jako Septimius Severus si Gallienus uvědomil slabinu lineárního rozmístění vojenských sil v pohraničních pásmech při prakticky neexistující ochraně vnitrozemí. Z nutnosti čelit vpádům na italské území umístil jádro nově zřízené jízdy do Mediolana a z vyčleněných pěších oddílů sestavil mobilní záložní jednotky, připravené v případě potřeby poměrně rychle posílit kteroukoli i vzdálenější frontu, jež dislokoval ve Veroně a Aquileii.

Gallienus navázal na praxi, k níž sáhli již Marcus Aurelius a Commodus, kteří usidlovali Germány ve vylidněných pohraničních oblastech a vyžadovali od nich v případě potřeby vojenskou podporu.

Aureolova uzurpace, zavraždění Galliena

Gallienova vnitřní politika

Ve správní oblasti učinil císař velkou reformu rozdělením soudní a civilní moci ve státě. Od Galliena byl v provinciích rozlišován stav dux (velitel) a iudex (soudce) a tím byl učiněn průlom do starého republikánského zřízení. Tento vývoj později dovršili úplným oddělením civilní moci od vojenské císařové Diocletianus a Constantinus.

Gallienus byl vzdělaný, kultivovaný muž se zájmem o literaturu, umění a filozofii. Za jeho vlády došlo k renesanci helénismu, kterou císař podporoval a k vytvoření novoplatonismu - posledního velkého filozofického systému, jehož hlavním představitelem byl Plotinos. Gallienus a jeho manželka Iulia Cornelia Salonina patřili k jeho velkým příznivcům, pod jejich patronátem měl založit v jižní Itálii podle vzoru Platónových Zákonů město Platónopolis, k uskutečnění plánu však pro dvorské intriky nedošlo. V náboženské oblasti, co se týče křesťanství, byl císař tolerantní, zřejmě ve snaze vyhnout se dalším komplikacím. Hned po svém nástupu zrušil otcovy kruté protikřesťanské zákony. Křesťanské církvi dokonce vracel zkonfiskovaný majetek, i když sám jako stoupenec i podporovatel Plotinova elitářského novoplatonismu musel „plebejskou“ křesťanskou věroukou opovrhovat.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Jan Burian - Řím, světla a stíny antického velkoměsta
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Peter Heather – Gótové
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
Edvard James - Frankové
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Scriptores historiae Augustae - Portréty světovládců II.
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Malcolm Todd – Germáni
Sextus Aurelius Victor - Kniha o císařích
Reinhard Wolters – Římané v Germánii