Podporuji iniciativu Chcípl pes

Galerius (293 - 311)

Galerius

Galeriova vojenská kariéra a jeho nástup na trůn

Galerius se narodil kolem roku 250, jeho rodištěm byla thrácká Serdica. Pocházel z chudé rodiny, v mládí byl pastýřem skotu a jako mnoho jiných jeho krajanů se díky vojenskému talentu vypracoval od prostého vojáka k hodnosti vyššího důstojníka. Ve shodě s illyrskou mentalitou byl i on především strohý voják. Když byla roku 293 ustavena tetrarchie, stal se mladším císařem  (Caesarem) Augusta Diocletiana. Převzal Diocletianův titul Jovius a oženil se s jeho dcerou Valerií, když předtím zapudil svou předchozí manželku. Území, které Galerius spravoval, zahrnovalo nejspíše Pannonii, Illyricum, Moesii, Řecko a Thrákii. Jako sídlo si vybral makedonskou Thessalonicu.

Boje s Markomany, Sarmaty, triumfální vítězství nad Peršany

Po jmenování  Caesarem se Galerius neprodleně vydal na dunajskou frontu, kde střežil provincie před dotírajícími Góty a svou vojenskou zdatnost uplatnil ve vítězných válkách s Markomany a Sarmaty. V soupeření o ovládnutí východokarpatského prostoru, které probíhalo prakticky celé 3. století mezi germánskými Góty a dáckými Karpy, Karpové definitivně podlehli gótské moci a mnozí z nich byli kolem roku 300 přesídleni do římské říše. Kromě vojenské zdatnosti osvědčil Galerius i praktický smysl pro hospodářství, když dal odvodnit bažiny u Blatenského jezera (Balatonu) a získal tak novou půdu. Největší vážnosti však dosáhl ve válce s Peršany. V Persii roku 293 nastoupil na trůn Narses, který se po konsolidaci vnitřních poměrů v Persii nechtěl smířit s územní ztrátou, ke které došlo v roce 288 ve prospěch Říma s využitím dočasného perského oslabení. Proto roku 296 vtrhl do Mezopotámie. Galerius, který v té době střežil východní hranice (Caesarové byli povoláváni k plnění vojenských úkolů i mimo svá teritoria) se nerozvážně pustil do boje s perskou přesilou a u Karrh utrpěl porážku. Diocletianus Galeriovi za to zle vyčinil, ale Galerius se záhy rehabilitoval. Sebral silnou armádu na Dunaji, vytáhl proti Peršanům a roku 297 jim způsobil zničující porážku v Arménii, přičemž se zmocnil perského tábora s obrovským pokladem i s královským harémem. Narses, aby dostal zpět své ženy, sestry a děti, přijal proto tvrdé římské podmínky a mírem 298 se římská provincie Mesopotamia posunula až k hornímu Tigridu a byl potvrzen římský protektorát nad Arménií.

Diocletianovy protikřesťanské edikty

Obecně se má za to, že náhlý Diocletianův odklon od umírněnosti ve vztahu ke křesťanům je způsoben hlavně Galeriovým vlivem. Když po prvním Diocletianově protikřesťanském ediktu došlo dvakrát po sobě k zapálení císařského paláce v Nikomedii, kde právě byli Diocletianus s Galeriem, byl to prý Galerius, který se ve své zlobě zasadil o zboření velkého nikomedského kostela a potrestání mnoha vyznavačů Kristova učení smrtí. Po prvním ediktu následovaly další tři, ještě krutější. Galerius byl tvrdým odpůrcem křesťanství a křesťanští autoři, v jejichž tradici je líčen jednoznačně jako jeden z nejhorších panovníků, o něm psali s krajně nenávistnou zaujatostí. Nejostřeji se proti křesťanům vystupovalo ve východní oblasti impéria, hlavně v oblasti podléhající Galeriovi, v němž křesťanský autor Lactantius spatřoval vlastního iniciátora myšlenky o pronásledování křesťanů jako bezohledně provedené celostátní akci.

Ustavení druhé tetrarchie 1. května roku 305 a její rychlý rozpad

Když se Augustové Diocletianus a Maximianus vzdali moci, získali dosavadní Caesarové Galerius a Constantius Chlorus postavení Augustů. Galerius se stal oficiálně Diocletianovým nástupcem, Augustem Joviem a čelním představitelem druhé tetrarchie. Při jmenování Caesarů se projevil Galeriův vliv na Diocletiana, když prosadil, aby se Caesary nových Augustů stali jeho příznivci: Galeriovým Caesarem se stal jeho synovec Maximinus Daia a Constantiovým Flavius Valerius Severus, zkušený Galeriův důstojník. Constantius byl držen v šachu i tím, že na Galeriově dvoře již před rokem 305 pobýval jeho syn Constantinus.

Galerius však nebyl osobností Diocletianova formátu, takže jeho postavení nebylo všeobecně respektováno, systém druhé tetrarchie se záhy rozpadl a došlo k bojům o moc, otřásajícím celou říší. Constantinus – nejspíše proti Galeriově vůli – odešel ke svému otci. Zmatky byly zahájeny faktem, že Constantius Chlorus roku 306 neočekávaně zemřel v Británii po úspěšném tažení proti Skotům a Piktům. Armáda, aniž by vyčkala stanoviska zbylých tetrarchů, provolala za císaře Constantiova syna Constantina, a to rovnou v hodnosti Augusta. Constantinus vstoupil do jednání s Galeriem, přislíbil, že se spokojí s hodností Caesara a uzná Severovo povýšení na Augusta. Sotva se situace takto zkonsolidovala, vypukla vzpoura v Římě. Tamní obyvatelé se bouřili proti daním, které na ně právě Galerius uvalil. Nepokojů okamžitě využila pretoriánská garda, která těžce nesla ústup ze staré slávy, vypověděla poslušnost a provolala císařem Maximianova syna Maxentia. Galerius stál opět před problémem další uzurpace. Tentokrát byl rozhodnut řešit problém vojensky a Severus, jako úřadující Augustus, dostal za úkol ztrestat Maxentia. Zmatených poměrů využil i někdejší Augustus první tetrarchie Maximianus, který se znovu prohlásil Augustem. Severovo tažení skončilo neúspěchem, jeho vojsko Maxentius úspěšně zkorumpoval a samotného Severa jeho vojáci proradně zavraždili. Do Itálie se tedy roku 307 vydal sám Galerius, musel se však odtud kvůli dezercím, způsobeným podplácením jeho vojáků Maxentiovými agenty, neslavně stáhnout. Mezitím Maxentius přestal uznávat svého otce jako nadřazeného partnera a došlo mezi nimi k roztržce a další uzurpátor – Domitius Alexander - se vynořil v Africe.

Schůzka v Carnuntu, snaha o vyřešení krize

Galerius, který vyčerpal vojenské možnosti řešení situace, se snažil krizi překonat diplomatickými prostředky. Obrátil se na Diocletiana, který pak ve funkci konzula svolal roku 308 vládní schůzku do Carnunta. Na ní bylo dohodnuto, že Maximianus znovu abdikuje, na východě byli potvrzeni Galerius jako Augustus a Maximinus Daia jako Caesar, Constantinus se měl zříci hodnosti Augusta a spokojit se s hodností Caesara. Galerius měl ještě tolik vlivu, že prosadil, aby se Augustem pro západ stal jeho vysoký důstojník Valerius Licinianus Licinius. To však nebylo příliš šťastné rozhodnutí, poněvadž vedlo k rozhořčení Constantina i Maximina Daii, zejména Constantinus se odmítal podřídit člověku, který přeskočil  hodnost Caesara. Constantinus si tedy titul Augusta ponechal a Maximinus Daia se jím provolal roku 310.

Galeriův edikt, povolující náboženskou svobodu

Pronásledování křesťanů na východě trvalo již příliš dlouho, přičemž  jeho očividná bezúspěšnost doléhala tíživě i na státní správu. Pronásledování křesťanů nevedlo k vytvoření jednotného státu, naopak utužilo a posílilo jejich vůli držet se svého přesvědčení a způsobu života na úkor jednoty a souladu ve státě. Kromě toho utrpení jednotlivců z řad křesťanů nevzbuzovalo celkově mezi pohanským obyvatelstvem žádné nadšení. Vykonavatelé krutých příkazů postupně pociťovali únavu, znechucení a nezřídka i soucit, až konečně sám – tou dobou již těžce nemocný - Galerius uznal neužitečnost represivní proticírkevní politiky a toto poznání vedlo, přes výhrady, které měl ke křesťanské víře, k závažné změně jeho osobního postoje. Koncem dubna 311 vydal Galerius v Nikomedii – formálně spolu s Constantinem a  Liciniem – edikt, v němž se ukončila perzekuce křesťanů, byla jim dána svoboda víry, bylo jim dovoleno obnovit chrámy a konat v nich náboženská shromáždění, ovšem za předpokladu, že nebudou narušovat veřejný pořádek. Současně jim bylo nařízeno „modlit se ke svému bohu za spásu nás. (tj. císařů), státu i svou vlastní tak, aby stát byl ušetřen veškerých pohrom a oni sami žili v bezpečí svých domovů“.

Pokračující anarchie na západě, Galeriova smrt

Mezitím na západě se Maximianus, kterého mrzelo, že se nechal přemluvit k druhé abdikaci, pokusil ještě jednou uchvátit moc, byl však zajat Constantinem a brzy na to za nevyjasněných okolností zemřel, pravděpodobně Constantinovým přičiněním. Maxentiovi se podařilo porazit afrického uzurpátora a povzbuzen tímto úspěchem prohlásil Constantina za nepřítele vlasti. Za těchto napjatých poměrů zemřel asi 5. května 311 v Serdice Galerius po strastiplné nemoci, jejíž průběh vylíčili křesťanští autoři s velikou radostí i s odpornými podrobnostmi.

Zdroje:
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Peter Heather - Gótové