Podporuji iniciativu Chcípl pes

Galba (68 - 69)

Galba

Byla vyzrazena tajná zásada nástupnictví, že je možno stát se císařem jinde než v Římě.
Tacitus

Galbův původ, jeho úřednická a vojenská kariéra

Servius Sulpicius Galba, narozený kolem roku 3 př. n. l., pocházel z urozené, staré a zámožné rodiny. Jeho rodina nebyla spřízněna s iulsko-claudijskou dynastií. Augustus měl o něm vysoké mínění, právě tak tři jeho bezprostřední nástupci a obzvlášť si ho oblíbila jeho žena Livia, která mu v závěti odkázala padesát miliónů sesterciů. Jelikož částka nebyla vypsána slovy, ale jen číslicemi, rozhodl její syn císař Tiberius, že se jedná jen o pět set tisíc. Nakonec Galba nedostal ani to, neboť Tiberius prohlásil celou Liviinu závěť za neplatnou. Osobně měl císař ke Galbovi vcelku dobrý poměr. Dovolil mu, aby začal úřednickou kariéru v mladším věku, než bylo běžně zvykem. Galba byl rok místodržitelem Aquitanie v Gallii. V roce 33 se stal konzulem [?]. O pět let později, již za Caliguly, spravoval Horní Germánii. Upevnil uvolněnou disciplínu ve vojsku a odrazil nájezdy Germánů, dotírajících z oblastí za Rýnem. Když přijel na hranice císař, který chystal velké tažení proti Germánům, ke kterému ovšem nikdy nedošlo, velice se mu zamlouval duch Galbova vojska. Galba mohl požadovat mnoho od svých vojáků, neboť sám dával příklad zdatnosti: po celou dobu přehlídky velel se štítem v ruce a bezprostředně potom běžel dvacet tisíc kroků za císařovým vozem.

R. 41 nastoupil na trůn Claudius a mezi jinými rehabilitoval i svou neteř Agrippinu, poslanou Caligulou do vyhnanství. Tato ctižádostivá a bezohledná žena ihned začala ihned po návratu do Říma vyvíjet horečnou činnost - chtěla získat manžela, pochopitelně bohatého a významného. Jako nejlepší se jí zdál právě Galba, který pocházel z dobrého rodu, byl bohatý, v nejlepším věku a proslavil se jako vojevůdce i místodržící. Byl sice ženatý, v tom ale Agrippina nespatřovala žádnou překážku. Galba k ní však zůstal absolutně chladný a jeho tchyně Agrippinu na jakési hostině veřejně napadla a mezi ženami prý dokonce došlo k ruční výměně názorů.

Claudius si Galby velmi cenil a zahrnul jej mezi své rádce a přátele. Výpravu do Británie odsunul o několik dnů jen proto, že se bál o jeho zdraví. V letech 45 – 46 byl Galba místodržícím v provincii Africa. Zemi zužovaly nájezdy kočovných kmenů i rozmíšky mezi usedlým obyvatelstvem. Galbova tvrdá ruka rychle zajistila pořádek. Za odměnu dostal triumfální odznaky a hodnost člena tří kněžských kolegií. Po sňatku Claudia s Agrippinou se Galba stáhl z politického života. Brzy na to se stal vdovcem a ztratil také oba syny. Od té doby žil samotářsky ve své vile ve Fundech nebo v Tusculu. Správně usuzoval, že bude lépe nechodit na oči ženě, kterou kdysi odmítl a která teď měla takovou moc. Svůj způsob života nezměnil ani za Neronovy vlády, i když Agrippina už ztratila vliv. Snad se obával, že mu budou mít za zlé jeho přátelství s Claudiem, kterého nenáviděl Nero i jeho rádce Seneca.

V r. 60 však Nero jmenoval Galbu správcem přední Hispánie (Hispania Tarraconensis), kde velel posádce o síle jedné legie. V té době byl již Galba zkušený válečník, politik a právník. Spravoval provincii osm let. Zpočátku velmi ostře zaváděl pořádek. Bankéři, který okrádal při směňování peněz, rozkázal useknout obě ruce a přitlouci jej ke stolu. Soudního opatrovníka, který otrávil sirotka, aby se zmocnil jeho majetku, odsoudil k ukřižování. Odsouzený se bránil a křičel, že je římský občan a že mu přísluší právo odvolat se k císaři. Galba vzal v úvahu jeho žádost tím způsobem, že přikázal, aby jeho kříž byl větší než ostatní kříže a natřen na bílo. Později se už tolik nestaral o správní záležitosti a zákonnost a prý opakoval: „Za nečinnost nikoho nevolají k zodpovědnosti!“

Gallská revolta proti Neronovi, Galbova podpora povstalců, Galbova proklamace

Nespokojenost s Neronovou vládou rostla v Římě i v provinciích. Na jaře 68 povstal proti jeho vládě správce Gallie Lugdunské Vindex. Podporovaly ho gallské kmeny, přetížené neúnosnými daněmi. Váhavost a nerozhodnost Neronova způsobila, že se vzpoura rychle šířila. Vindex rychle kolem sebe soustředil téměř sto tisíc ozbrojených mužů. Jeho armáda však neměla velkou bojovou hodnotu, neboť jí chyběl výcvik i dobrá organizace. Vindex se obrátil na Galbu s prosbou o pomoc. Správce Aquitanie (jihozápadní Francie), který chtěl povstání potlačit, jej také žádal o pomoc. Galba byl jeden z nepočetných potomků staré římské aristokracie a měl velkou autoritu v Římě i v provinciích. Již před svou rebelií jej Vindex vybízel, aby se postavil do čela hnutí. Galba, kterému už bylo třiasedmdesát let, zpočátku váhal, ale pak souhlasil, protože věděl, že i nad ním může být proveden rozsudek, ať již kvůli jeho původu, oblibě, či majetku.

2. dubna se konalo v Novém Karthágu (dn. Cartagena) velké shromáždění římských občanů a vojska. Galba vystoupil na tribunu, kde stál co největší počet bust významných osob zavražděných na Neronův rozkaz. Pronesl proslov, v němž vypočítával Neronovy zločiny a příznaky šílenství. Vojáci jej pozdravili jako imperátora [?], ale Galba prohlásil, že neodmítá dát vlasti, která se ocitla v nebezpečí, svou zkušenost a rozvahu, že se však nepovažuje za císaře, ale jen za místodržitele vykonávajícího vůli senátu a římského lidu. 

Vyhlásil mimořádný stav a provedl mezi provinciály odvody do legií i do pomocných sborů. S pomocí správce Lusitanie (dn. Portugalsko) Othona (někdejší člen Neronova dvora, jehož Nero přiměl vzdát se krásné manželky Poppaey Sabiny a zbavil se ho tak, že jej jmenoval správcem uvedené provincie) a kvestora v Baetice Aliena Caeciny postavil Galba další legii. Avšak síly, jimiž disponoval, byly malé. Proto se Galbovi přívrženci snažili ovlivnit nálady obyvatelstva metropole velmi důmyslnými způsoby. Mluvilo se o věštbách, že nový císař přijde z Hispánie, v Římě kolovaly pověsti, že Nero kuje plány hodné matkovraha: svolá do města všechny místodržící a přikáže je pobít, stejný posud potká vyhnance i Gally usedlé v Římě, senátory dá otrávit na hostině, Řím bude zapálen podruhé a na jeho lid vypustí císař divou zvěř. Opakované a neustále přibarvované zvěsti měly žádaný efekt a Nerona opouštělo stále více přívrženců.

Když se Nero konečně rozhodl vystoupit proti vzbouřencům a začal se připravovat k zásahu (i když vzhledem k císařově klesající soudnosti jeho vojsko připomínalo spíše výpravu z bájí, či kočovné divadlo), nečekaně přišla zpráva, že Vindex byl poražen v bitvě u Vesontia (dn. Besancon) legiemi místodržícího Horní Germánie Verginia Rufa. Padlo 20.000 Vindicových vojáků a on sám spáchal sebevraždu. Vítězství však Nerona nezachránilo. Legie nebojovaly proti Vindicovi z lásky k Neronovi, ale proto, že toto hnutí považovaly za vzpouru Gallů. Dokázaly to, když hned po bitvě provolaly Verginia císařem. Verginius však prohlásil, že právo volby panovníka je třeba ponechat senátu a lidu. Těžko určit Verginiovy pohnutky, ale jasné je, že přítelem Nerona nebyl. Ještě před bitvou u Vesontia navázal tajné styky s Vindicem a nebýt rozhodné nechuti armády, došlo by pravděpodobně k dohodě mezi oběma místodržícími. Vindicova porážka a Verginiův postoj Neronovu situaci zhoršily, ukázalo se, že v něm nikdo nechce vidět císaře. Vindica bylo možno považovat za Galla a jeho hnutí chápat jako protiřímské, ale Verginius a jeho vojáci byli Římané.

Galba, který se to koncem května dozvěděl, byl zaskočen vývojem situace, poslal Verginiovi dopis s prosbou o součinnost a sám se vydal se svými nejbližšími do města Clunie, aby tam vyčkal dalšího vývoje událostí. 16. června dorazil do Clunie jeho propuštěnec Icelus, který přinesl zprávu, že 8. června Galbu pretoriáni, kterým jejich prefekt [?] Nymphidius Sabinus slíbil velké dary, provolali císařem. Pak nabyl odvahy senát a zřekl se Nerona. Nero, který v samotném Římě přišel o podporu městského obyvatelstva, roztrpčeného nedostatkem obilí i pretoriánů, kteří se dali získat do služeb Galbových, spáchal 9. června sebevraždu.

Nero neměl přímého následníka, ani neoznačil nástupce adopcí. Jeho pádem začala v říši ostrá politická krize, která vyústila jednak v krutou občanskou válku v letech 68 – 69, jednak v povstání v různých provinciích. Revolta v Gallii a v Hispánii poprvé zapojila do otázky obsazení císařského trůnu provinční posádky. Krátké Galbovo panování bylo důležité hlavně kvůli okolnostem, jak k němu došlo. „Byla vyzrazena tajná zásada nástupnictví, že je možno stát se císařem jinde než v Římě.“, píše Tacitus. Odhalení tohoto tajemství přesvědčilo vojska v provinciích o jejich moci a podněcovalo je, aby ji uplatňovala v ozbrojených konfliktech mezi sebou a v následujících staletích vedlo k nesčetným vojenským vzpourám a povstáním. Přesto, že konečné rozhodnutí udělal Řím, resp. pretoriáni, měl průběh událostí římskou vládnoucí vrstvu varovat, že jde o něco velmi nebezpečného, poněvadž to ohrožovalo poslední zbytky samostatného rozhodování, které měla dosud v rukou. Místo toho si však senát i jezdci tak oddychli, když se zbavili Nerona, že Galbovo zvolení celí šťastní potvrdili.

Situace v posádkách

Galba se stal císařem v pokročilém věku a nebyl schopen vyřešit kritické důsledky Neronovy vlády. Nebral v úvahu nutnost získat si co nejrychleji přízeň nejširších vrstev obyvatelstva. Svou nadměrnou přísností a krajnou šetrností ztratil záhy oblibu i u svých někdejších přívrženců. Pretoriáni, kteří byli získáni k odpadnutí od Nerona spíše lstí a vnějším nátlakem než z vlastního popudu, byli pobouřeni tím, že jim Galba odmítl vyplatit peněžní dar (donativum), který jim jeho jménem nasliboval Nymphidius. Galbovi se zdála výše slíbeného daru příliš vysoká a ještě před tím než dorazil do Říma, vyměnil prefekta za svého blízkého přítele Cornelia Lacona. Navíc propustil některé pretoriánské velitele, které podezíral ze spolčení s Nymphidiem. Když se navíc rozneslo, že Galba prohlásil, že si své vojáky vybírá a nekupuje, rozzuřilo to nejen pretoriány, ale i vojáky v provinciích. To byl iluzorní idealismus, neuplatnitelný v dané době. Nymphidius se vzbouřil a zřejmě hodlal získat vládu pro sebe. Toto povstání však bylo přímo v Římě potlačeno v zárodku. Začaly se šířit řeči hanící Galbovu lakotu a starobu. V Římě se kromě pretoriánů nacházela legie, kterou Nero zřídil z námořníků a k tomu četné oddíly z Germánie, Británie a Illyrica. Tyto oddíly byly původně povolány proti Vindicovi.

Rýnské posádky, které se cítily okradené o odměnu za námahu vynaloženou proti Gallům a Vindicovi, byly neklidné. Britská armáda se po celou dobu občanských válek nijak neprojevila – buď proto, že byla oddělena mořem od kontinentu a nebo proto, že měla své práce dost. I v Illyricu byl klid, ačkoli se Neronem povolané legie obrátily deputací k Verginiovi, když Itálie ještě váhala. I Východ byl dosud klidný. Sýrii a čtyři legie měl v moci Licinius Mucianus, Vespasianovy legie byly zaměstnány válkou s Židy. Když Galba pochodoval zvolna na Řím, egyptský prefekt Tiberius Iulius Alexander přešel na jeho stranu.

Ještě než nový císař dorazil do Říma, potlačili jeho zmocněnci nezávislého vojevůdce v severní Africe Clodia Macera a v Germánii Fonteia Capitona, který si zřejmě počínal podobně. Tacitus uvádí, že někteří věřili tomu, že Capito, ač lakotný a poživačný, se zdržel myšlenky na převrat. A jeho legáti Cornelius Aquinus a Fabius Valens, kteří jej k němu nemohli přimět, nastrojili obvinění i úklad a zabili jej ještě dříve než dostali rozkaz. Galba prý čin schválil, buď z neochoty pátrat po pravdě nebo z důvodu, že co se stalo, již nešlo změnit. Když se Valentovi dostalo menší vděčnosti, než čekal, stal se Galbovým nepřítelem.

Nastala nová situace, protože na trůn nastoupil člověk, který přes dlouholeté dobré vztahy s císařskou rodinou nepatřil k jejím členům. Galba se proto zdráhal používat titulů imperátor, Augustus a Caesar. Po zvolení v senátu se však rozhodl, že jméno Augustus přijme, později si přidal i jméno Caesar. Tak konečně převládla tendence považovat tyto jména za tituly císařské moci.

Krátká Galbova vláda

Galba byl sice holohlavý a artritický, ale s orlím nosem a přísnými rysy vypadal stále ještě impozantně. Ruce umělců přetvořily tyto rysy v zosobnění starých republikánských neneronských ctností, střídmosti a počestnosti, ačkoli Suetonius o Galbovi tvrdil, že byl velký jedlík a potrpěl si na styky s dospělými muži, jedním z jeho souložníků měl být Icelus. Na rubových stranách mincí, které dal Galba razit, se objevila hesla o obnovení veřejné důvěry, svobody, rovnosti, svornosti a obnově Říma.

Přes tyto proklamace začal brzy protiklad mezi Galbou správcem provincie a Galbou císařem bít do očí. Galba byl již příliš starý na to, aby zvládal mimořádné vypětí císařského úřadu. Císařovi propuštěnci a rádci tak získali velkou moc, kterou však využívali hlavně ke svému obohacení. Galbova povolnost jen stupňovala jejich chtivost, s kterou se překotně vrhli na příležitost, která jim náhle padla do klína a stejně náhle mohla vzhledem ke Galbovu věku skončit. „Všechno bylo prodejné, příliš mocní byli propuštěnci, ruce otroků při náhlém obratu byly hrabivé a jakoby měly u starce naspěch; a tytéž zlořády u nového dvora, stejně tíživé, nestejně však omluvené.“, charakterizuje situaci Tacitus.

Jeden z rádců, někdejší Galbův legát v Hispánii, Titus Vinius měl jisté nadání, ale i nepochybně silný sklon ke korupci. Jeho pověst byla nevalná: na počátku vojenské služby se dopustil cizoložství s legátovou manželkou. Na Claudiově hostině ukradl zlatý pohár a Claudius mu příštího dne dal jako jedinému předložit hliněný příbor. Jako prokonzul [?] však spravoval Gallii Narbonskou přísně, spravedlivě a nezištně. Prefekt pretoriánů Cornelius Laco neměl absolutně žádné vojenské zkušenosti a zůstal zcela odtržen od názorů svých mužů a hluchý k názorům odborníků. Další z hlavních rádců, propuštěnec Icelus, nyní povýšený do jezdeckého stavu, se také obohacoval, kde mohl. Navíc toto nevábné trio trpělo vzájemnou nevraživostí, což vedlo k další katastrofě. Velká síla Neronových poradců Senecy a Burra spočívala v jejich harmonickém vztahu. Nesoulad mezi císařskými rádci nevedl k pohromě jen tehdy, když je byl císař schopen usměrňovat. Proto ani neshody mezi Agrippou a Maecenatem nikdy neohrozily Augustovu vládu. Zato Vinius, Laco i Icelus sledovali své vlastní cíle a Galba neměl takovou moc, možná ani nepochopil situaci, aby prosazoval jednotnou politiku. Rádci tak strhávali v záhubu churavého starce, jemuž tyto poměry připadly k tíži.

To nemohlo skončit jinak než katastrofou, přestože Galba začal celkem slibně. Pak se však začaly objevovat první stíny. Byli usmrceni nastávající konzul Cingonius Varro a bývalý konzul Petronius Turpilianus – zahynuli bez výslechu, jeden jako společník Nymphidiův, druhý jako vojevůdce Neronův. Naproti tomu Ofonius Tigellinus, nechvalně proslulý pretoriánský prefekt, který Nerona svedl ke každé ničemnosti, byl vlivem Tita Vinia uchráněn. Když v říjnu nový panovník dorazil před Řím, pobil mnoho námořníků, kteří mu vyšli v ústrety. Tím a jinými nešťastnými kroky se rychle připravil o oblibu. Císař zahájil program omezení finančních výdajů, který byl sice po Neronových výstřelcích zapotřebí, ale po pretoriánech bylo pobouřeno i římské obyvatelstvo. Jelikož Nero promrhal spoustu státních peněz na dary, ustavil Galba komisi, která měla obdarovaným odebrat devět desetin z těchto darů. To znamenalo, že se od něj odvrátilo mnoho význačných osobností, které z nich mělo užitek. Nespokojenost se šířila na vojska v ostatních provinciích, ani obyvatelstvo východní a jižní Gallie nebylo s vládou Galby spokojeno.

Osudná krize vypukla v Horní Germánii. Rok předtím velitel této oblasti Verginius Rufus odtáhl se třemi legiemi do Galie, aby potlačil Vindica. Pak jim však nařídil, aby přísahaly věrnost Galbovi. Ačkoli to znamenalo, že za vítězství nedostanou žádnou odměnu, legionáři neochotně souhlasili. Když byl Verginius Rufus Galbou odvolán do Říma (pro popularitu u germánského vojska jej Galba nejspíše vnímal jako potenciálního konkurenta), nesli to jeho vojáci těžce. Když pak na nich 1. ledna 69 žádal Verginiův nástupce, starý a chorý Hordeonius Flaccus, aby jako každoročně přísahu obnovili, vojáci 4. a 22. legie v Moguntiacu (dn. Mohuč) odmítli rozkaz splnit a pokáceli Galbovy sochy. Prohlásili, že vyžadují jiného vrchního velitele, volbu však ponechávají na senátu a římském lidu. Tento projev vojenského sebevědomí, ač legie neusilovaly o nastolení svého pretendenta na trůn, byl prvním příznakem rivality mezi posádkami, která potom tak neblaze poznamenala budoucí dějiny říše. 2. ledna posádky v Dolní Germánii provolaly císařem svého legáta Aula Vitellia. Hornogermánské vojsko upustilo od své původní proklamace a přidalo se 3. ledna k Vitelliovi. K Vitelliově straně přistoupily provincie Belgica, Lugdunská Gallie, Raetie a Británie. Vitellius, který již měl dostatek branných sil, rozdělil vojska na dva proudy. Někdejší Galbův přívrženec Fabius Valens, který vedl vybrané oddíly dolnogermánského vojska a pomocné oddíly - celkem okolo čtyřiceti tisíc mužů -, měl získat Gallii a Kottickými Alpami vpadnout do Itálie. Druhý sled, který vedl Alienus Caecina z Horní Germánie (v době svého působení v Baetice stranil Galbovi, ale když byl později usvědčen z defraudace státních peněz a Galbou pohnán k soudu, stal se jeho nepřítelem), čítající asi třicet tisíc mužů, měl vstoupit do Itálie bližším přechodem. K oběma vojskům byly připojeny pomocné germánské sbory. Vitellius zůstal v Germánii, aby zmobilizoval rezervní vojsko a vytáhl později v jeho čele.

Když se Galba dozvěděl o krizi v Horní Germánii (zprávy o Vitelliovi došly zřejmě později), urychlilo to jeho rozhodnutí o nástupnictví, o kterém již dříve uvažoval a pokusil se tak zachránit. Nemaje vlastního syna, musel dědice adoptovat a zkusit umlčet četné hlasy, kterým bylo proti mysli jeho stáří. Vinius se vyslovil pro svého přítele Othona, který předtím jako správce Lusitanie Galbu nejvíce podporoval při jeho vzpouře. Galbu zřejmě od Othona odrazovala jeho minulost, spojená s prostopášnostmi Neronova dvora. Galbova volba nakonec padla na Pisona Liciniana, muže urozeného rodu, který byl za Nerona poslán do vyhnanství a po jeho svržení se vrátil do Říma. Tato adopce byla nová v tom, že si Galba byl nucen hledat nástupce mimo vlastní linii a tím zapojit do vlády další rod. Galba, ač mu tato volba nevyšla, vytvořil precedent, který pak po větší část následujícího století napodobovali druzí. Principát se měl obsazovat podle zásluh a ne podle dynastické posloupnosti, která v nedávné minulosti vedla k tomu, že se na trůn dostali takoví podivíni. Jako Galbův dědic převzal Piso jeho jméno a přidal si k němu přídomek Caesar, který se od té doby stal zvláštním titulem dědice trůnu.

Když se rozhodovalo, má-li být adopce nejprve slavnostně oznámena v senátu, či v kasárnách, Galba se rozhodl adopci nejdříve oznámit pretoriánům, aby si je získal. Ke své řeči před vojáky však nepřipojil žádný slib ani peněžitý dar, a tak věc dopadla uboze. K tomu Piso Licinianus neměl žádné vojenské zkušenosti a jeho příbuzní byli zapleteni do palácových spiknutí proti Neronovi, kterého měli mnozí vojáci rádi. Pak byla adopce oznámena v senátu.  Zřejmě v této době došla zpráva o Vitelliově proklamaci. To znepokojilo pretoriány. Legionáři Horní Germánie aspoň nechali rozhodnutí na senátu, zato dolnogermánské legie se teď snažily nominovat svého kandidáta. Tak jako se germánské legie stavěly na odpor, když císaře nominovali vojáci v Hispánii, tak ani pretoriáni neměli nejmenší chuť přijmout toho, koho si zvolila germánská posádka. Tato nespokojenost ale nijak nezvýšila oddanost gardy k lakotnému Galbovi.

Othonův puč, zavraždění Galby 15. ledna 69

Adopce rozlítila Othona, který měl hlavní podíl na dosazení Galby na trůn a očekával, že císař jmenuje dědicem jeho. Již nějakou dobu zahrnoval gardisty velkou pozorností i dary. Gardisté sami byli ostatně znechuceni zpřísněnou kázní, vzpomínali na dřívější nevázanost a obávali se přeložení k těžší službě. 15. ledna 69, zatímco prefekt Laco neměl ani tušení, skupina gardistů veřejně pozdravila Othona jako císaře a odvedla si ho do tábora.

Když se Galba o Othonově vzpouře dozvěděl, poslal Pisona ke kohortě, která strážila palác. Piso držel řeč k vojákům a snažil se Othona zesměšnit pro jeho zženštilé způsoby a nemravnost a v hodině dvanácté jim slíbil vyplacení dlouho odpírané odměny. Galba byl na rozpacích, zda zůstat v paláci, postavit k boji otroky, obsadit vchody a bránit se nebo vyjít vzbouřencům vstříc a pokusit se vzpouru uklidnit svou autoritou. Zvolil druhou variantu, ke které ho také podněcovaly zvěsti o tom, že Otho byl gardisty zabit.

Galba byl nesen na nosítkách uprostřed vlnícího se davu. Piso, polekaný otevřenou vzpourou v pretoriánských kasárnách, jej mezitím dostihl. Na Foru jezdci, kteří dostali rozkaz zabít císaře, rozehnali lid, Galbu vyhodili z nosítek a rozsekali. Když Galba ležel na zemi a očekával smrtelnou ránu, prý se pokorně zeptal, co zlého spáchal a snažně prosil o lhůtu jen několika dní k vyplacení daru vojákům. Podle jiné verze vybízel vojáky, ať udeří, zdá-li se jim to být v zájmu státu a nastavil hrdlo ráně. Raněnému Pisonovi se podařilo uprchnout do Vestina chrámu. Vojáci však Pisona vytáhli z chrámu a v jeho dveřích jej zabili. Zabit byl i Vinius, ač byl zřejmě zasvěcen do spiknutí a Laco. Icelus jako bývalý propuštěnec byl přenechán pro veřejnou popravu.

Galbovu mrtvolu, jež zůstala dlouho ležet a v noční tmě byla vystavena přečetným posměškům, skromně pohřbil v soukromých sadech jeden z jeho předních otroků. Císařova hlava, naražená na kůl a rozedraná před mohylou Neronova propuštěnce, jehož dal popravit, byla teprve příštího dne nalezena a přidána k spálenému již tělu. Takto rekapituluje Galbův život, vládu i konec mistr slova Tacitus: „Tento konec měl Servius Galba, když v třiasedmdesáti letech věku pět císařů přežil za příznivých poměrů a byl šťastnější za cizí vlády než za vlastní. V jeho rodině bylo staré šlechtictví a veliké bohatství; jeho povaha stála uprostřed, byla spíše bez chyb než ctnostná. K své dobré pověsti nebyl ani lhostejný ani se jí nevychloubal; po cizích penězích nebažil, svými vlastními šetřil, veřejnými skrblil; k přátelům a propuštěncům, když padl na dobré, byl bez výtky shovívavý, byli-li však špatní, až trestuhodně o nich nic nevěděl. Ale sláva rodu a strach tehdejších dob byly pláštěm, aby se nazývalo moudrostí, co bylo malátností.“ Tuto charakteristiku dějepisec uzavírá Tacitus jedním ze svých nejznámějších a nejpronikavějších epigramů: „Zdál se větší než prostý občan, dokud byl občanem a podle souhlasného mínění všech schopný vlády, kdyby nebyl vládl.“

Galbovo panování bylo tragicky špatné téměř po celou svou dobu. Svou lakotou si znepřátelil vojáky i civilní obyvatelstvo, zatímco jeho rádci se bezuzdně obohacovali a vybral si nevěrohodného nástupce. Jeho nadšení pro kázeň a přísnost starého ražení nemohly obstát v neklidné době. Byl prvním císařem, který se dostal na trůn díky svým legionářům. Dokázal, že trůn může získat i člověk mimo iulsko-claudijskou dynastii, ne však, že se na něm dokáže také udržet. Starým republikánským rodinám, které si snad mohly dělat naděje na císařský trůn, Galbovo krátké, katastrofální intermezzo takové vyhlídky zhatilo.

Od krize po Neronově smrti se otázka, který z kandidátů císařské moci bude úspěšnější, ve značné míře rozhodovala mimo hlavní město. Senát byl příliš slabý a armády v různých částech impéria – už vzhledem k jeho obrovitosti - neměly jednotný názor. Provolání nových panovníků vycházely převážně z provinciálních oblastí a otázka následnictví se řešila v tvrdých konfliktech mezi konkurenty. Nastalo období zmatků a občanských válek, které přineslo některé precedenty, které se v další historii říše měly stát významnými spolutvůrci její krize a nestability.

Zdroje:
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Michael Grant – Dvanáct cézarů
Michael Grant – Římští císařové
Aleksander Krawczuk – Nero
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Gaius Suetonius Tranquillus - Životopisy dvanácti císařů
Cornelius Tacitus - Historie