Elagabalus (218 - 222)
Elagabalova proklamace
Elagabalus se narodil roku 204. Ačkoli Iulia Domna brzy po Caracallově smrti spáchala sebevraždu vyhladověním (není jisté, zda dobrovolně, či z donucení), její sestra Iulia Maesa se nesmířila s Macrinovou proklamací a rozhodla se jej svrhnout. Macrinus vykázal ženské členy severovské dynastie do Emesy v Sýrii (dn. Homs v Sýrii) jako do jejich původní vlasti, tím však naopak poskytl Maese výbornou základnu pro vzpouru. Její dcera Iulia Soaemias Bassiana se již dříve provdala za dalšího Syřana – příslušníka jezdeckého stavu (equites [?]) Sexta Varia Marcella, pocházejícího ze syrské Apameie (Kalaat el Mudik v Sýrii), kterého Caracalla povýšil na senátora [?]. Jejich čtrnáctiletý syn Varius Avitus Bassianus zastával dědičné postavení (totéž postavení zastával i otec Iulie Domny, manželky císaře Septimia Severa) kněze slunečního boha El-Gabala v Emese. Jméno tohoto boha přešlo i na císaře, který byl nazýván Elagabalus nebo také Heliogabalus. Římské legionáře z okolí Emesy si Maesa naklonila štědrými dary ze svého majetku, záměrně byla také šířena fáma, že skutečným otcem Elagabala je Caracalla, na nějž mnozí vojáci vzpomínali v dobrém. 16. května 218 byl Elagabalus ve vojenském táboře prohlášen císařem pod jménem Marcus Aurelius Antoninus – což byla jména Caracally, za jehož syna se prohlásil. Macrinus vyslal pretoriánského prefekta [?] Ulpia Iuliana, aby povstání potlačil, vojáci však Iuliana zavraždili a přešli na stranu nového uchazeče o trůn. Maesiny peníze, nenávist k Macrinovi a živá vzpomínka na Caracallu přiváděla k vzbouřencům další přívržence. Macrinus shromáždil všechno své vojsko a vydal se potřít Bassianovy stoupence. Poblíž Antiochie (dn. Antakija v Turecku) došlo k dalšímu střetu, kde Macrinus utrpěl rozhodující porážku. Byl zajat na útěku v bithýnském Chalcedonu (dn. Kadiköi v Turecku) na Bosporu a 8. června 218 zabit na cestě zpět do Antiochie, o něco dříve byl zabit jeho syn.Elagabalovo skandální počínání a rychlý pokles jeho popularity
Senát, jak již se stalo tradicí, nastolení Elagabala na trůn dodatečně a formálně odsouhlasil, podvolil se i prohlášení Caracally, jež byl senátem nenáviděn, za boha. R. 219 přišel císař do Říma. Jeho vláda se vyznačovala dvěma novými prvky: preferencí východního slunečního kultu a vlivným postavením žen na císařském dvoře. Pro Elagabalovo mládí za něj zprvu vládly jeho babička Iulia Maesa a jeho matka Iulia Soaemias. Iulia Maesa měla vlivné postavení na císařském dvoře od r. 218 do své smrti r. 226. V roce 218 dostala titul Augusta a mater castrorum (matka táborů). Iulia Soaemias je na mincích nazývána mater Augusti (matka císaře), mater senatus (matka senátu) a mater castrorum. Obě ženy dokonce zasedaly v senátu vedle předsedajících konzulů [?] a řídily vládní záležitosti. Jejich úkol byl ovšem, kvůli problematickým stránkám povahy mladého císaře, velice choulostivý. Elagabalus patřil k postavám, které mohou bez újmy sobě i jiným leda tak pobíhat po čtyřech s Harry Potterem, řeporyjským starostou, Gretou Thunbergovovou a s libovolným absolventem genderových studií po Bradavicích J. Rowlingové.Elagabalus byl totiž zhýralý, promiskuitní zženštilec, pevně odhodlaný se těmto zálibám vydatně oddávat a jeho počínání prozrazovalo duševní abnormalitu. Líčil se a oblékal jako žena, vedl prostopášný život a krátil si čas neustálými orgiemi a fantastickými hostinami, které zastiňovaly i nejbujnější výstřednosti pohádkových východních dvorů. Jeho vláda se stala jednou z nejostudnějších kapitol římského císařství a symbolem výstřednosti a nemorálnosti v době krize impéria. Císařský palác, jindy shromaždiště vážných senátorů a uhlazených dvořanů, se stal pod maskou orientálního kultu obscénním jevištěm nevěstek, prostitutů, mimů, závodníků a kleštěnců. Svého milce propuštěnce Publia Valeria Comazona Eutychiana, pocházejícího zřejmě z rodiny profesionálních tanečníků a herců, učinil pretoriánským prefektem. Další z jeho nohsledů nízkého původu byl Zoticus, který měl přezdívku kuchtík, neboť jeho otec byl kuchař. Nejprve se Elagabalus oženil s velmi urozenou Iulií Cornelií Paulou, kterou později zapudil.
Mladík byl navíc fanaticky oddán svému slunečnímu bohu, jehož chtěl prohlásit nejvyšším božstvem impéria. Boha El-Gabala – tedy posvátný černý kámen (zřejmě meteor) nechal převézt z Emesy do Říma a nechal pro něj vybudovat rozsáhlý a výstavný chrám, pravděpodobně na Palatinu. Tento první pokus o zavedení slunečního monoteismu narazil zatím na odpor u vrstev, které aspoň zčásti ještě uchovávaly starořímské tradice, ale monoteistická nálada tohoto druhu již klepala na dveře. Východní kulty byly v Římě rozšířené, ale Elagabalus se při zavádění nového kultu dotýkal nábožensko-politického cítění vyšších vrstev v Římě, protože odsouval domácí římskou tradici na podřadné místo a zaváděl nové zvyky - obřízku, zákaz pojídání vepřového masa, orientální úbor atd. Přece jen se však trochu snažil šok Římanů zmírnit, když hodlal "oženit" svého boha s římskou bohyní Pallas - čili se pokoušel o náboženský synkretismus těchto dvou božstev. Později se však pro tento účel obrátil ke kartaginské a syrské bohyni Tanit. Herodianos informuje, že císař „tančil kolem oltářů za zvuků nejrozmanitějších hudebních nástrojů. Tančily s ním i ženy z jeho rodné země, které běhaly kolem oltářů a měly v rukách chřestítka nebo bubínky. Okolo stál celý senát a jezdecký stav v půlkruhu jako na divadle.“ Jak jinde pokračuje Herodianos: „slunečního boha dal postavit na vůz vyzdobený zlatem a drahými kameny a dopravit jej z města na předměstí. Vůz táhlo šestispřeží velkých bílých koní bez jediné poskvrny, zdobených bohatě zlatem a pestrými falerami. Otěže držel sám bůh. Na vůz nesměl vstoupit žádný člověk a otěže spočívaly kolem boha, jako by řídil. Antoninus běžel pozpátku před vozem, díval se na boha a držel uzdu koní. Utíkal pozpátku celou cestu a hleděl do tváře boha.“ Elagabalovo skandální chování vyvrcholilo tím, že se r. 221 oženil s vestálkou Iulií Aquilií Severou. Vestálky, kněžky pečující o posvátný oheň bohyně Vesty, měly předepsaný celibát a jejich zneuctění se pokládalo za rouhání a pohromu státu. I tuto vestálku po čase zapudil a oženil se s Annií Aurelií Faustinou, jejíž rodiče byli příbuznými Marca Aurelia.
Odstranění Elagabala a nástup jeho bratrance Alexandra na trůn
Císařova sexuální nevázanost, necitlivost vůči tradičnímu římskému náboženství, orgiastický východní kult, teokratický dvorní ceremoniál, přemrštěný orientální přepych a krajní finanční marnotratnost, které provázely jeho orgie i náboženské blouznění a konečně i naprostý nezájem o efektivní řízení státu, to vše vyvolávalo v Římě stále rozhořčenější odpor. Císařovy osobní úchylky i jeho přehnaná náboženská aktivita poděsila Iuliu Maesu, která usoudila, že mladý císař představuje velké riziko pro dynastii a musí být odstraněn, stejně jako jeho matka Iulia Soaemias. Obrátila se proto na svou druhou dceru Iulii Mamaeu, která měla třináctiletého syna Alexiana (Alexianus nebo Alexio bylo dynastické jméno kněží ze syrské Emesy, Alexander je jeho latinská podoba). Pod záminkou, že se bude moci více oddávat svým náboženským povinnostem, se Maese podařilo Elagabala přesvědčit, aby Alexiana jmenoval spoluvládcem. Alexianus byl pod jménem Marcus Aurelius Alexander 26. června 221 řádně povýšen do postavení Caesara. Když se Elagabalus vzpamatoval a pokusil se Alexandra, jehož popularita mezitím rostla, zbavit, Maesa i Mamaea mu zkřížily plány a rozdělením velkých částek mezi pretoriány podnítily gardu k činu. 11. března roku 222 byli Elagabalus spolu se svou matkou Soaemiadou ve vojenském táboře zavražděni, jejich těla byla vláčena ulicemi Říma a Elagabalovo tělo bylo pak vhozeno do Tibery. O život přišlo i mnoho jejich stoupenců. Černý kámen, bůh z Emesy, byl po čtyřletém intermezzu poslán zpět do města svého původu, kde jeho uctívání dál pokračovalo s nezmenšeným zápalem.Zdroje:
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Herodianos - Řím po Marcu Aureliovi
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Jean Noel Robert – Řím
Reinhard Raffalt – Velcí římští císaři
Scriptores historiae Augustae - Portréty světovládců I.
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad