Podporuji iniciativu Chcípl pes

Domitianus (81 - 96)

Domitianus

Domitianův původ, jeho mládí a nástup na trůn

Domitianus se narodil jako mladší syn Vespasiana 24. října 51, jeho starší bratr byl Titus. V závěrečné fázi bojů o trůn mezi Vespasianem a Vitelliem byl v Římě spolu s Vespasianovým bratrem Sabinem obležen vitelliovci v Capitoliu. Vitelliovci kapitolskou pevnost prudkým úderem dobyli, Sabina zabili a hodili do Tiberu. Capitolium, symbol římského státu, shořelo do základů. Domitianovi se podařilo uniknout - skrytě přenocoval u vrátného a ráno se v přestrojení za vyznavače bohyně Isis vmísil mezi její obětníky a posléze se ukryl u matky svého spolužáka. Nedlouho poté vojska flaviovského vojevůdce Prima vtáhla do města a v pouličních bojích překonala zoufalý odbor zbylých vitelliovců. Vitellius byl vojáky vyvlečen z úkrytu na gemónské schody a ubodán. Tak vyvrcholil drastický rok čtyř císařů. Na trůn nastoupil Vespasianus a založil dynastii Flaviovců. Po vítězství byl Domitianus pozdraven jako Caesar. Vespasianus a Titus byli na Východě a Domitianus se hned začal opájet postavením císařského prince. Máme-li věřit zaujatému Tacitovi - "ještě se nezabral do panovnických starostí a smilstvy a zálety hrál již syna císařova." Podle Suetonia v jediném dni najmenoval více než dvacet úředníků pro Řím i mimo něj, takže Vespasianus, kterému se doneslo, že jeho syn překračuje meze svého věku i postavení, podotknul, že se diví, že neposlal nástupce také jemu. Podle Tacita měl Vespasianus podezření, že Domitianus chce strhnout moc na sebe a jen Titova naléhavá přímluva jej uklidnila. Skutečnou moc v Římě ale vykonával Vespasianův velitel Mucianus, který se snažil Domitiana usměrňovat. Z místa prefekta pretoriánů [?] sesadil Domitianova přívržence Vara Arria a zbavil vlivu i svého soka Antonia Prima, vítěze v druhé bitvě u Bedriaca.

O Domitianově vzhledu udává Suetonius: "Postavu měl urostlou, tvář skromnou a plnou červeně, oči veliké, ale krátkozraké. Jinak byl hezký a sličný, zvláště v mládí, a to celým tělem s výjimkou nohou, na nichž měl příliš krátké prsty. V pozdějších letech ho hyzdila také pleš, obtloustlé břicho a hubené nohy, ale ty mu zchřadly teprve po dlouhé nemoci."

Aby se vyrovnal svému bratrovi, který úspěšně bojoval v Judeji, vypravil se s Mucianem do Gallie, kde Petilius Cerialis likvidoval Civilovo povstání. V Lugdunu (dn. Lyon) zřejmě Domitianus navázal kontakt s Cerialem a naléhal, aby vojevůdce předal své vojsko jemu. Cerialis odpověděl vyhýbavě a z účasti prince na kampani nakonec sešlo. Domitianovo postavení formálního místodržitele pod Mucianovým dohledem skončilo, když se otec vrátil z Východu. Později mu Vespasianus i Titus poskytli řadu čestných funkcí, ale k žádné užitečné práci jej nepustili. Když se stal Titus císařem, tvrdil Domitianus, že ho otec v poslední vůli ustanovil spoludědicem trůnu, ale Titus závěť zfalšoval. Od té doby nepřestával svému bratrovi strojit tajné i veřejné úklady, ač jej Titus prosil, aby se k němu choval jinak. Titus věděl, že jednoho dne po něm nastoupí jeho bratr, ale nadále mu neumožňoval získat s vládou více zkušeností. To, že byl Domitianus tolik let odsouván k nečinnosti vedlo k tomu, že se v něm bouřila zklamaná ctižádost.

Když v srpnu 81 zemřel Titus, který neměl žádného následníka, využil situace Domitianus a dal se od pretoriánů provolat císařem. Jejich rozhodnutí bylo vzápětí potvrzeno senátem [?]. Domitianus byl vládce rázný a nadaný, přítel literatury a umění, ale povaha hrdá a panovačná. Podle Suetonia se na počátku vlády obvykle uchyloval na několik hodin do přísného ústraní, kde nedělal nic jiného než chytal mouchy a napichoval je zaostřeným pisátkem. Proto jednou na otázku, je-li někdo uvnitř s císařem, odpověděl jeden vtipálek, že ani moucha. Za manželku měl Domitii, dceru Claudiova a Neronova vojevůdce Corbulona, kterou povýšil na Augustu, později ji zapudil a pak zase přivedl zpátky. Musela se však o císařovu přízeň dělit s jeho neteří Iulií, Titovou dcerou, kterou měl velmi rád, ačkoli později zavinil její smrt při potratu dítěte, které zřejmě čekala s ním. Co se žen týče, byl Domitianus nadměrně náruživý a prostopášný - v protikladu proti přísným zákonům, které prosazoval proti volným mravům u druhých.

Válka s Chatty r. 83 - 85

V roce 83 zorganizoval Domitianus tažení proti Chattům, kterého se osobně účastnil a dovršil otcův zábor Agri decumates, trojúhelníku mezi horními toky Rýna a Dunaje. Římanům se podařilo tento bojovný kmen zatlačit dále od římských hranic. V Agri decumates nebyla řeka, jež by mohla jasně ohraničovat oblast ovládanou Římem a která by také sloužila k ochraně hranic. Domitianus při svém tažení proti Chattům vysekal na jejich území hustými lesy průseky a byla vybudována soustava opevněných strážních bodů (castella), obsazených malými posádkami. Umělý hraniční systém, který v této oblasti vznikl, se stal nejdelším v celé říši. Těmito opatřeními byla na značnou dobu zajištěna bezpečnost římského území v Porýní. S konfliktem s Chatty je spojeno zřízení dvou provincií v Porýní - Horní a Dolní Germánie (Germania superior, Germania inferior). Založení provincií je možné datovat do období mezi září 82 a říjnem 90. V zásadě se jednalo o oblasti, kde sídlila dolno- a hornogermánská vojska a jejichž správa zůstala téměř po jedno století v dočasném stavu. Pouze v případě hornogermánské provincie došlo po připojení území východně od Rýna k jistému územnímu rozšíření. Současně s tím, a to již na počátku války s Chatty, započaly přehnané pocty Domitianovi. Přijal vítězné cognomen [?] Germanicus a ještě koncem r. 83 slavil triumf [?]. Získal právo být doprovázen 24 liktory [?] (čestný průvod úředníků) a předstupovat před senát v triumfálním oděvu. Pro následujících deset let byl ustanoven konzulem [?] a usnesení přejmenovat měsíc září na Germanicus a říjen (měsíc císařova narození) na Domitianus, pochází patrně z této doby. Jedná se však o přejmenování měsíců, která se na rozdíl od jmen července, pocházející od Caesara a srpna, podle císaře Augusta, jež existují v mnoha evropských jazycích, do našich dnů neudržela.

Vítězství nad Germány připomínaly také četné ražby mincí. Převládajícím motivem byla truchlící Germánie se zlomeným kopím, spoutaný germánský pár nebo odzbrojený Germán pod památníkem vítězství, vzpřímeně kráčející Victoria, a konečně sám panovník, jak na koni probodává padajícího germánského bojovníka. Nápisy na mincích hrdě oznamovaly "Germania capta" (ovládnutá, resp. zajatá Germánie), ale Germánie, která se za Domitiana stala římskou provincií, měla jen málo společného s pojmem Germánie, o jejíž ovládnutí usilovali Římané v Augustově době. Roku 94 sice museli Římané zasahovat proti Brukterům na řece Lippe, nikdo však již nepomýšlel na trvalé obsazení krajů východně od dolního Rýna. Přesto se správní opatření i úprava hranic v budoucnosti osvědčily. Již krátce poté mohl být snížen počet vojenských oddílů v Horní a Dolní Germánii vždy na dvě legie. Uvolněné vojsko bylo odvedeno na nyní ohroženější hranici na Dunaji. V neposlední řadě přispělo zřízení provincií k tomu, že se uzavřela propast mezi stále vznášeným veřejným nárokem na Germánii a daleko střízlivější politickou a vojenskou skutečností.

Agricolova ofenzíva v Británii

Úspěšně se šířilo i římské panství v Británii, a to zvláště zásluhou Gnaea Iulia Agricoly, římského místodržitele v letech 77 - 84. Již za Vespasiana došlo k větším bojům s britskými kmeny. Agricola si podrobil kmeny až k čáře vedoucí od Clydeského zálivu k Forthu a pojistil nově zabrané území řadou tvrzí a vojenských hlídek. Odtud chtěl potom podrobit i hornatý zbytek ostrova a dal za tím účelem obeplout a prozkoumat loďstvem severní skotské pobřeží. V této době si Římané ověřili, že Británie je ostrov. Úspěšný postup Římanů byl přerušen r. 84, kdy byl Agricola povolán zpět do Říma. Vznikly dohady, že za toto opatření byl odpovědný Domitianus, který těžce nesl Agricolovy úspěchy i popularitu. Agricolova dcera byla provdána za Tacita, který prohlásil v oslavném životopise svého tchána, že jej císař odvolal předčasně a z čistě osobní žárlivosti. Zdá se však, že skutečnou příčinou změny římské strategie v Británii byly těžkosti, kterým museli Římané dočasně čelit na dunajské hranici. Navíc boje s divokými Kaledonci, jak se říkalo obyvatelům dnešního Skotska, by se nebyly obešly bez velkých ztrát, které se nemohly při nehostinnosti Skotska vyrovnat nějakým hospodářským ziskem.

Boje s Dáky, revolta germánských legií

Na levém břehu dolního Dunaje, zhruba v prostoru dnešního Rumunska, vzniklo silné království dáckého kmenového svazu. V jeho čele stál energický král Decebalus, který si získal hlavní zásluhu o sjednocení jednotlivých kmenů. Decebalus měl sídlo v Sarmizegethuse v dnešním jihozápadním Sedmihradsku. Decebalovo království představovalo nový mocenský prvek v dolnodunajské oblasti a Římané záhy pocítili jeho existenci. Roku 85 vpadl Decebalus do Moesie a připravil tam římskému vojsku citelnou porážku. Na jaře 86 se na bojiště dostavil Domitianus s prefektem pretoriánů Corneliem Fuscem. Římským legiím se podařilo Dáky zahnat, ale Fuscus při nepředloženém útoku padl. Domitianus zesílil obrannou čáru od Axiopole (Cernavoda) až po Tomi (dn. Constanta) a současně z dosavadní protáhlé provincie Moesie zřídil dvě Moesie, Horní a Dolní, jejíž západní hranici tvořila řeka Ciabrus (Cibrica). Jelikož se Římanům nepodařilo získat nad Dáky převahu, snažili se přimět blízké Kvády i Markomany, aby vystoupili jako římští spojenci proti dáckému království. Oba germánské kmeny by útokem ze severozápadu ohrozily bezprostředně Decebalovo panství za předpokladu, že Římané povedou současně nápor z jihu. Markomani a Kvádové však na římský požadavek nepřistoupili. Teprve při druhém útoku dobyli Římané v okolí Sarmizegethusy nad Decebalem vítězství.

Domitianus byl znám svou podezíravostí i krutostí a jeho obavy posílila zpráva, která kdysi tolik vylekala Caligulu a později Claudia  a časem zničila Nerona a Othona - hlášení o vzpouře v jedné posádce. Jak hrozilo r. 39 a uskutečnilo se r. 69, prapor vzpoury pozvedl opět jeden z velitelů velkých germánských vojsk. Roku 88 se proti císaři vzbouřil L. Antonius Saturninus, velitel vojska v Horní Germánii. Povstání, při němž byl Saturninus prohlášen císařem, bylo zakrátko potlačeno zásluhou A. Norbana Maxima, velitele jednotek na dolním Rýnu, věrného císaři - o to snadněji, že rozmrzl Rýn, po kterém měli Saturninovi přijít na pomoc barbaři. Po těchto událostech císař zakázal pobyt dvou legií v jednom táboře a hotovost vojenských pokladen omezil na tisíc sesterciů, protože měl podezření, že Saturninus, který se pokusil o přípravy k převratu v zimním ležení dvou legií, se značně spoléhal na množství uložených peněz.

Boje s Markomany, Kvády a Jazygy, poměry na Východě

Postoj Markomanů a Kvádů přiměl rozhněvaného Domitiana k tomu, že zastavil nadějně se rozvíjející válečné akce proti Dákům a zorganizoval trestnou výpravu proti zadunajským Germánům. Římským vojskům se zřejmě podařilo překročit Dunaj v oblasti obývané Kvády, byly však r. 89 poraženy a donuceny k ústupu. V důsledku toho uzavřel Domitianus téhož roku urychleně mír s Decebalem, neboť vznikalo nebezpečí, že Dákové využijí římských těžkostí a znovu zaútočí. Mírové podmínky byly pro Římany ponižující, neboť byli nuceni Decebalovi odvádět stanovený poplatek. Mír vedl k zesílení dáckého království, jehož země oplývala zlatem, solí a rudami. Při dobývání přírodního bohatství pomáhali Dákům i římští odborníci.

Rovněž další vývoj událostí v Podunají byl pro Římany nepříznivý, neboť Markomani a Kvádové uzavřeli spojenectví se sarmatským kmenovým svazem Jazygů, sídlících v uherské nížině mezi Dunajem a Tisou, a v roce 92 zaútočili na pannonské území. Útok byl veden s takovou prudkostí, že mu padla za oběť jedna z římských legií. Římanům se však podařilo provést protiofenzívu a útočníky z Pannonie vytlačit. Svého úspěchu dosáhli i díky loajalitě krále Decebala, který jim umožnil přejít přes své území a zaútočit na Jazygy. Vážnost situace přiměla císaře k tomu, že se osobně odebral do ohrožené oblasti. Do Říma se vrátil počátkem roku 93 a byl oslavován jako vítěz nad kmeny středního a dolního Podunají. Jeho úspěch však měl jen omezený dosah a nepřinesl v podstatě nic jiného nežli časový odklad v řešení problému dáckého království i zadunajských germánských a sarmatských kmenů. Nesnáze v Podunají naznačily budoucí krizi na této hranici v následujícím století.

Příznivější bylo římské postavení na Východě. Vítězství Říma v židovské válce a oslabení Parthie v důsledku jejích vnitřních těžkostí vytvořilo podmínky k tomu, že Římané upevnili svou východní hranici, aniž byli nuceni sáhnout ke zbraním. Vazalští kmenoví předáci byli ochotnými nástroji římské politiky a římský vliv sahal daleko na východ až do kavkazské oblasti.

Domitianova vnitřní politika

Zpočátku Domitianus pokračoval v umírněné politice svého otce a bratra. Zaujímal tvrdý postoj k udavačům a prý pronesl, že císař, který udavače netrestá, přímo je podněcuje. Postupně se však u Domitiana, který měl neobyčejně vysoké panovnické sebevědomí a pramálo pochopení pro staré okázalé republikánské formy, jimiž dřívější panovníci většinou cudně zahalovali svou samovládu a nechtěl uznávat žádné omezení své vůle, začaly projevovat despotické tendence a začal prosazovat důkladně promyšlenou politiku systematického absolutismu. Jeho výrazem byl i požadavek, aby byl nazýván pán a bůh (dominus et deus) na znamení, že jeho moc je absolutní z hlediska státoprávního i náboženského. Dvanáctiletý partnerský vztah mezi císařem a senátem, k jehož vzniku napomohl Vespasianus a který uskutečňoval obezřetný Titus, byl Domitianem vědomě odstraněn a senát se znovu ocitl v císařově otevřeném područí. V roce 85 přijal Domitianus funkci stálého cenzora [?] (censor perpetuus) a využíval ji k trvalému osobnímu dohledu nad složením i činností senátu. Historie cenzury se tím uzavřela, z administrativních potřeb byly i nadále konány censy v jednotlivých provinciích, ty však byly záležitostí místních orgánů. I dřívější císařové využívali cenzorskou pravomoc, aby mohli jmenovat nové senátory a vyhánět staré a Claudius a Vespasianus zastávali po omezenou dobu přímo úřad cenzora. Ale když si Domitianus zabral tento úřad na doživotí, znamenalo to jednoznačně, že má v úmyslu až do konce života kontrolovat senát a jeho složení. Jeho politika byla chladně a logicky promyšlená. Každý z předcházejících císařů v podstatě vládl násilím. Avšak Domitianus měl pocit, že nastal čas upustit od veškerého víceméně průhledného ujišťování, že tomu tak není a tak se záměrně představoval jako samovládce. Caligula se do určité míry choval také tak, ale třebaže ho lákaly orientální monarchie, byl to výstředník, který nikdy dlouho nevydržel jít za svým cílem. Domitianus si počínal daleko systematičtěji.

Císař svou podezíravost, prchlivost a krutost uplatňoval v plné míře při upevňování svých osobních pozic a při odstraňování všech jedinců, v nichž spatřoval své nepřátele. Obětí císařovy krutovlády se stávali význační představitelé státní správy, o jejichž loajalitě zapochyboval. Vzpoura germánských legií ještě více zesílila Domitianovu už tak velkou podezřívavost vůči senátu a tak, ač bylo povstání potlačeno, stalo se důvodem k pronásledování podezřelých senátorů. Mezi nimi se octlo stejně jako dřív mnoho republikánsky smýšlejících mužů. Znovu byly ochotně přijímány zprávy řemeslných udavačů (delatores), kteří za ně od císaře dostávali bohaté odměny. Jakýkoli malicherný čin nebo výrok mohl být záminkou k uplatnění zákona o urážce majestátu. Když nějaký senátor padl, byl jeho majetek okamžitě zabaven, ale důvodem takového pronásledování nebyla císařova chamtivost, jako spíše jeho podezíravost. Z obavy před možným spiknutím se Domitianus v dalších letech uchyloval ke stále krutějším metodám při potlačování sebemenších a často i jen předpokládaných projevů odporu. Říkával prý: "Velmi politováníhodné je postavení vládců, poněvadž odhalí-li spiknutí, věří se jim teprve, když jsou mrtví." Konec jeho vlády lze označit za masový teror, soustředěný zejména proti příslušníkům senátorského stavu v Římě. K osobám, postiženým Domitianovou hrůzovládou, patří i řecký řečník a filozof Dio Cocceianus, který byl nucen už v roce 82 odejít do vyhnanství. Byl vypuzen nejen z Říma a z Itálie, ale i ze svého rodného města Prusy v Bithýnii. Jako potulný kynický filozof cestoval po východě římské říše, část života strávil v např. Olbii na severním pobřeží Černého moře. Byl známý jako znamenitý stylista a toto umění mu v pozdější době vyneslo přízvisko Zlatoústý (Chrysostomos).

K soudobému kulturnímu dění měl Domitianus dvouznačný vztah. Přestože tvrdě postihoval příslušníky filozofické opozice, namířené proti svým snahám vtisknout císařské moci absolutistický ráz, zajímal se o literární tvorbu a měl smysl pro umění. Sám vytvořil báseň o Titově boji v Judeji a svým způsobem podporoval i rozvoj básnické tvorby. Napsal knihu O péči o vlasy, ale znalost tématu mu nebyla nic platná, když o ty své přišel. Na rozdíl od Nerona nedopustil, aby mu literární a umělecké ambice stouply do hlavy. Mezi jeho oblíbence patřil Publius Papinius Statius, který zpracovával mytologické náměty a psal příležitostné básně. V Domitianově době působil i největší římský epigramatik Martialis (38/41 - po roce 100). Pocházel z Hispánie a od roku 64 dlel v Římě, kde vzhledem ke svému nízkému sociálnímu původu musel zprvu překonávat existenční těžkosti. Jeho poměry se však zlepšily díky Domitianově přízni a císař mu dopomohl i k příslušnosti k jezdeckému stavu (equites [?]). Ve svých bystrých a básnicky dokonalých epigramech zesměšňoval zejména lidské povahové vady, přičemž jeho kritika má často obecnější ráz a směřuje k odhalení některých charakteristických dobových nedostatků. Na určitých místech Martialovy tvorby lze shledat i skryté narážky na chyby Domitianovy.

Podobně jako kdysi Nero, i Domitianus hledal přízeň u římského obyvatelstva, jehož přízeň si vykupoval dary a pořádáním velkých her. Divákům nabízel nejen tradiční římské hry, ale protože hluboce obdivoval řeckou kulturu, zavedl po vzoru olympijských her agon Capitolinus, Kapitolský závod, jehož součástí vedle sportovních a jezdeckých soutěží byla i soutěž řečníků a básníků. Porotě předsedal sám císař a vítěz si odnášel dubový věnec. Každoročně byly pořádány Minerviny slavnosti na Albské hoře, kde byly pořádány štvanice, divadelní hry a také soutěž řečníků a básníků. Roku 88 pořádal tradiční stoletní hry, počítaje sto let nikoli od posledních her Claudiových, nýbrž od toho roku, kdy je pořádal Augustus. Státní finanční prostředky mizely i v důsledku nákladných staveb, které uskutečnil v Římě. Za jeho vlády nabyl definitivní podoby obří amfiteátr nazývaný Colosseum a chrám Jova na Capitoliu byl opatřen přepychovou výzdobou. Na římském Foru dal císař dokončit vítězný oblouk, připomínající podmanění vzbouřenců v židovské válce a triumf, jímž Titus s Vespasianem oslavili dosažené vítězství. Na Martově poli vybudoval rozlehlý stadión (stadium Domitiani), na Palatinu vznikl nový velkolepý císařský palác, který odpovídal Domitianově představě o reprezentaci císaře, promyšleně projektovaný architektem Rabiriem a vybavený vším dostupným přepychem. O státní správu a výběr provinciálních úředníků pečoval Domitianus svědomitě, podrobil úřednictvo v Římě i v provinciích nebývale přísnému dozoru - úředníci pak vykonávali své povinnosti tak skromně a spravedlivě, jak snad nikdy předtím. Císař dbal o řád a spravedlnost, svědomitě se staral o státní příjmy, uvedl opět lepší pořádek do mincovnictví  a docílil toho, že v provinciích vládl pořádek a obyvatelstvo nemělo důvod k nespokojenosti, přičemž se staral více o západní provincie než o východní. Po stránce organizační byl jedním z nejlepších panovníků - pevný, prozíravý a přesný. Zvýšil ovšem vojenské platy (z Augustových 225 denárů ročně na 300 u legionářů a ze 750 na 1000 denárů u pretoriánů), což znamenalo další nápor na státní pokladnu. Spotřebitelské zájmy spolupůsobily na vývoj zemědělství v tom smyslu, že pěstování vinné révy byla věnována v celkovém měřítku větší pozornost než výrobě obilí. Nadměrná produkce kvalitního vína na byla západě říše natolik průkazná, že se císař snažil řešit situaci tím, že přikázal zničit alespoň polovinu plochy, osázené v provinciích vinnou révou a v Itálii zakázal zakládat nové vinice. Doufal-li však, že svým opatřením podnítí zájem o pěstování obilí, byl v krátké době ve svém očekávání zklamán - jeho nařízení nebyla zřejmě v praxi plně uskutečněna. Přísný byl i v náboženských otázkách. Porušení slibu panenské čistoty u vestálek přísně trestal, nejprve prostou smrtí, potom podle starodávného obyčeje, podle kterého byla proviněná vestálka pohřbena zaživa a její svůdce umrskán k smrti. Satirik Iuvenalis později Domitiana nazval Neronem s pleší: vyrovnal se mu totiž mimo jiné jak okázalostí nového císařského paláce a pořádáním her, tak i podezřívavostí a krutostí, obklopoval se špatnými rádci a pochlebovači, miloval lichotky, vyžadoval pocty a oslavy.

Vzrůstající odpor proti Domitianovi, jeho zavraždění 18. září 96

Koncem Domitianovy vlády v Římě vůči císaři sílila nenávist i v okruhu jeho nejbližších. Nevalné císařovy úspěchy v bojích proti zahraničním nepřátelům posílily smělost senátu, který mu začal při každé příležitosti dávat najevo nechuť a odpor. Domitianus však do konce vlády neztratil oblibu u armády. Císař, jehož každý projev odporu nesmírně dráždil, odpovídal krutým stíháním opovážlivců, kteří se odvážili pozvednout hlas proti němu a dával vážené senátory, jako byli Herennius Senecio, Arulenus Rusticus, Helvidius Priscus ml. a jiní, i z nepatrných příčin odsuzovat na smrti. Zároveň r. 95 vypověděl z Říma a z Itálie všechny filozofy, jako podněcovatele odbojného ducha. Mezi známými osobnostmi, které tato sankce postihla, byl např. stoický filozof Epiktétos z Hierapole (dn. Pamukkale v z. Turecku) ve Frýgii. I dva císařovy bratrance stihl z ne dost jasných příčin trest smrti. Jednoho z nich, Flavia Clementa, i jeho manželku, vinila obžaloba z bezbožnosti a sklonů k židovským zvykům. Obyčejně se má za to, že byli křesťany, ale z obžaloby to nelze tvrdit bezpečně. Rostoucí císařova krutost nakonec způsobila, že se proti němu obrátilo i jeho nejbližší okolí a to se mu stalo osudným. K odpůrcům císaře patřila i jeho manželka Domitia, která spolu s přáteli a některými dvorními úředníky proti němu zorganizovala spiknutí. Dne 18. září 96 byl Domitianus zavražděn v ložnici, ač se zuřivě bránil. Téhož dne, jelikož Domitianus neměl žádného syna, se podařilo spiklencům v dohodě se senátem prohlásit bez odporu novým panovníkem váženého senátora Marca Cocceia Nervu. Senát pak proklel Domitianovu památku (damnatio memoriae). Domitianovy sochy byly strženy a jeho jméno vyhlazeno ze všech veřejných nápisů. Lid přijal jeho smrt celkem lhostejně, vojáci velmi těžce.

Zdroje:
Jan Bouzek, Radislav Hošek - Antické Černomoří
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Michael Grant – Dějiny antického Říma
Michael Grant – Dvanáct cézarů
Michael Grant – Římští císařové
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
Marcus Valerius Martialis – Posměšky a jízlivosti
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury
Gaius Suetonius Tranquillus - Životopisy dvanácti císařů
Cornelius Tacitus - Historie
Malcom Todd - Germáni
Reinhard Wolters – Římané v Germánii