Římské císařství
Já ne jak poutník krajem hrobů
proputoval jsem starý Řím,
ale jak muž, jenž onu dobu
poznal a prožil srdcem vším.
(Valerij Brjusov)
Imperium Romanum

Diocletianus (284 - 305)

Diocletianus
I když se nechával oslovovat Pane, jednal jako otec. Je dobře známo, že jako moudrý člověk chtěl ukázat, že větší újmu působí činy než slova.
Aurelius Victor

Diocletianova vojenská kariéra a jeho nástup na trůn

Gaius Aurelius Valerius Diocletianus, původním jménem Diocles, se narodil kolem roku 245 v chudé illyrské rodině, stal se vojákem a ve vojenské kariéře postupoval úspěšně, až se stal velitelem tělesné stráže císaře Numeriana, známé jako protectores domestici. V roce 284 byl však Numerianus zavražděn prefektem pretoriánů [?] Aperem. Diocles byl 17. září 284 zvolen radou důstojníků na Numerianovo místo. Prvním jeho činem bylo to, že vlastní rukou probodl Apera jako pachatele vraždy. Legenda praví, že když Diocletianus sloužil v Probově armádě v Gallii, předpověděla mu prý druidská věštkyně císařskou hodnost, zabije-li kance (kanec je latinsky Aper). Diocles přijal jméno Gaius Aurelius Valerius Diocletianus. Proti jeho proklamaci se ale postavil starší bratr mrtvého císaře Carinus, který od roku 283 vládl v západní části říše. Bylo tedy přirozené, že mezi oběma rivaly došlo k ozbrojenému měření sil. Stalo se tak r. 285 v Moesii na řece Margu. V boji zpočátku přálo více štěstí Carinovi, ale nakonec byl zavražděn svými vojáky a Diocletianus se tak stal bez vlastního přičinění vítězem a jediným vládcem impéria. Pozor na britského historika Michaela Granta a slovenského autora Vojtěcha Zamarovského, kteří uvádějí – s největší pravděpodobností nesprávně – že Diocletianus nad Carinem v bitvě zvítězil.

Situace v říši v době Diocletianovy proklamace

Jsme na přelomu jedné epochy lidského vývoje, několik desítek let před velikým stěhováním národů. Římská říše, která převzala mocenské i duchovní bohatství staré Hellady, se otřásá v základech. Pyšná republikánská ústava římského impéria je jen bledou vzpomínkou. Přešel principát, který ještě formálně udržoval některá zřízení republiky, minula vláda pretoriánů a adoptivních císařů. Římská říše se již nerozšiřuje, naopak těžce odráží od severu útoky Alamanů, Burgundů a Franků a na východě nové říše perské. 

Poměry na území impéria byly značně chaotické a nic nesvědčilo o tom, že Diocletianův nástup, odpovídající běžnému scénáři proklamace vojenských císařů, je událost, jejíž důsledky se záhy projeví závažným způsobem v životě celé říše. Diocletianus vskutku také ničím jiným než vojenským císařem nebyl a vojenské zkušenosti, jež získal ve službě od pozice prostého vojáka, byly hlavním vodítkem, jimž se mohl řídit – zvláště na počátku své císařské dráhy. Ani první události po jeho nástupu k moci nenaznačovaly, že se v čele říše ocitl energický panovník, který okamžitě vycítí potřeby říšské správy a začne je řešit. Přes veškeré úsilí jeho illyrských císařských předchůdců nepředstavovalo impérium koherentní útvar, který by byl vnitřně natolik pevný, aby se dal bez větších problémů řídit z jednoho místa. Léta, která dělila Diocletiana od doby Claudia Gothica a Aureliana, mu situaci spíše ztížila, než usnadnila, neboť události po Aurelianově smrti znovu oslabily autoritu císařské moci. Diocletianus měl však možnost navázat na dílo illyrských císařů a poučit se z obtíží, které jeho předchůdci nedokázali překonat. Císařská moc nebyla stále ještě natolik pevná, aby byla schopná vytvořit a udržet při životě efektivní říšskou správu, armáda nebyla ochotná zanechat vžité praxe živelných císařských proklamací a Germáni na rýnské a dunajské hranici, stejně jako Peršané na východě, neztratili nic ze svého útočného potenciálu, nasměrovaného proti impériu - to jejich útoky odráželo s vypětím všech sil. Sociální poměry uvnitř říše hrozily vznikem otevřených konfliktů: slabá měna a těžké oběti, které stát od občanů vyžadoval, podlamovaly hospodářský rozvoj, vzdělanost klesala a rozmáhala se nedůvěra k státní moci. Úřednictvo bylo zkorumpované, armáda se často v provinciích chovala jak v dobytém území a cesty nebyly bezpečné kvůli lupičům.

Obnova vnitřní stability impéria a posílení jeho zahraničního postavení jako hlavních předpokladů k možnému mírovému vzestupu říše se tak pro Diocletiana stala dědictvím díla, nedokončeného jeho illyrskými předchůdci. Bylo zřejmé, že splnění tohoto tíživého úkolu - třeba jen částečné a dobově podmíněné - si vyžádá velkého vypětí a dotkne se všech sfér života impéria, až samých základů otřeseného a složitého státního útvaru, jenž dospěl ke kritickému bodu své další existence. Diocletianus si uvědomoval, že různé složky římské společnosti jsou po zkušenostech z krize 3. století ochotny přijmout i tvrdá opatření, pokud směřují k vytvoření mírových podmínek a neváhal rušit věky ustálené tradice, pokud nevyhovovaly potřebám doby. Hlavní předpoklad k tomu spatřoval k posílení císařské moci, neboť jen jejím prostřednictvím měl možnost radikálně zasáhnout do sféry administrativní, politické, hospodářské i ideologické a prosadit své záměry. Prvním důsledkem tohoto Diocletianova postoje byla likvidace zbytků politického vlivu, který si senát [?] ještě ponechal. Byť to senát formálně nevzal na vědomí, jeho pravomoc tím byla omezena na podružné městské záležitosti. Po Augustovi, Claudiovi a Septimiovi Severovi se na trůnu objevil další rázný reformátor, po Augustovi byl Diocletianus největší reformátor vůbec.

Absolutizace císařské moci

Problémů, které čekaly na řešení, tedy bylo více než dost. Bylo příznačné, že Diocletianus se na prvním místě věnoval otázkám císařské moci, tedy sféře, v níž se prolínaly jeho osobní zájmy se státními potřebami. Autokratické tendence se projevovaly již za Caliguly a Domitiana a na severovskou dynastii působily v jejích absolutistických sklonech její těsné styky s Orientem. Sebezbožnění panovníka, na které se římská veřejnost dívala zprvu jednak s posměchem, jednak s odporem, se časem, díky vnikání orientálních vlivů na Západ, stávalo samozřejmou věcí. Autokratickou politiku prováděli illyrští císařové, zvláště Aurelianus, ale teprve Diocletianus otevřeně skoncoval se starou konstituční tradicí. Začal vystupovat vůči občanům svého impéria nikoli již jako pouhý první občan státu, ale jako pán vůči poddaným. Všichni, urození i neurození, bohatí i chudí, byli v poměru k císaři stejní poddaní a tudíž i nejnižší vrstvy získaly přístup k nejvyšším hodnostem. Tato zdánlivá demokratizace společnosti byla však vyrovnání všech spíš v otroctví než v právech. Absolutistické upevnění císařské moci se projevilo nejen ve větším odstupu císaře vůči obyvatelstvu říše, ale i vůči členům císařského dvora.

V přítomnosti císaře nebylo ani nejvyšším hodnostářům povoleno usednout, výraz pro státní radu, consilium, tj. zasedání se proto změnil na consistorium, tj. stání. Vysocí dvorští úředníci, označovaní souhrnně jako císařovi průvodci (comites) tvořili přísně rozvrstvenou hierarchii, podřízenou císaři a stanoveným způsobem i sobě navzájem. Své nadřazené postavení dával císař najevo okázalým vystupováním. Oblečen v nachovém hedvábném rouchu, zdobeném zlatem a drahými kameny, byl uváděn na veřejnost obřadným způsobem. Lidé, kteří k němu přistupovali, mu povinně projevovali úctu padnutím na kolena a líbali okraj jeho roucha; tento zvyk - stejně jako některé další formy okázalé dvorské obřadnosti - byl převzat ze dvora perských panovníků. Dvůr se stal ještě mocnějším organismem v soustavě říšské administrativy, než tomu bylo v předchozí době. Císař byl autokratický panovník, pán a bůh (dominus et deus) veškerých svých poddaných, ospravedlňující svou výjimečnou moc i proklamovaným božským původem, vše, co se týkalo jeho osoby, bylo posvátné (sacrum).

Císař se samozřejmě radami consistoria mohl, ale nemusel řídit. Císařské výnosy, odpovědi na dotazy ve sporných záležitostech i běžná doporučení nabývaly platnosti zákona a stávaly se pro císařský aparát směrnicí, jak postupovat v analogických případech. O široké Diocletianově aktivitě na tomto úseku svědčí to, že se z jeho doby zachovalo na 1200 ustanovení (constitutio). Císařský dvůr se stával přesně fungující byrokratickou organizací, která měla zabezpečovat nejen osobní panovníkovy potřeby, ale být skutečným, dobře informovaným centrem správy. Charakteristické podoby nabyl v tomto směru císařský dvůr za vlády Constantina Magna, kdy ve srovnání s předchozím obdobím byla vzhledem k mezinárodní situaci impéria přece jen větší možnost řešit přednostně vnitřní problémy říše.

Není divu, že tento úsek Diocletianovy činnosti upoutal přednostně pozornost antických historiků. „První zatoužil po šatě zdobeném zlatem,“ pravil o něm Aurelius Victor, římský historik ze 4. století n. l., „po hedvábných purpurových látkách a po množství perel na ozdobu obuvi. Ačkoli tyto vlastnosti vybočovaly z občanských vlastností a svědčily o pyšné a rozmařilé povaze, byly ve srovnání s jeho ostatními požadavky bezvýznamné. První ze všech po Caligulovi a Domitianovi svolil k tomu, aby ho na veřejnosti oslovovali Pane, aby mu vzdávali božské pocty a nazývali ho bohem. Z tohoto jeho počínání zjišťuji, že právě ti nejnižší neznají míru v pýše a ctižádosti, zejména pokud se domohou vysokého postavení. Taková už je ale lidská povaha… To však bylo u Valeria Diocletiana vyváženo ostatními dobrými vlastnostmi. I když se nechával oslovovat Pane, jednal jako otec. Je dobře známo, že jako moudrý člověk chtěl ukázat, že větší újmu působí činy než slova.“ Je celkem přirozené, že Aurelia Victora zaujalo zvláště císařovo úsilí být oslovován „Pane“, latinsky „Dominus“, což dalo i moderním historikům podnět, aby pozdnímu antickému období, sahajícímu v běžné periodizaci od roku 284 až do zániku Západořímské říše roku 476, dali označení dominát. Tento termín vcelku vystihuje tendenci k absolutizaci osobní císařovy moci, která se projevovala v Diocletianových administrativně politických i hospodářských opatřeních a stala se jedním z nejvýraznějších rysů, odlišujících principát, zejména v jeho počáteční fázi, od poměrů v pozdní antice. Pozdně antický císař měl formálně mnohem pevnější postavení než panovníci období principátu. Proto se Diocletianus jeví jako vlastní zakladatel dominátu, kdy se již absolutistická císařská moc nezakrývala rouškou republikánských tradic.

Nekompromisní posílení císařova postavení bylo nezbytnou podmínkou k hlubokým zásahům, jež bylo nutno učinit v zájmu další existence a jednoty impéria. Obnova vnitřní rovnováhy zahrnovala nastolení aspoň relativního souladu mezi centrální a místní správou, podřízení armády jednotnému císařskému velení, posílení obranyschopnosti proti barbarům, zabezpečení vnitřního klidu a zvýšení ekonomické stability říše tak, aby i její řadoví obyvatelé měli zájem na jejím zachování. V městech i na venkově bylo třeba vytvořit takové podmínky, aby hospodářská kapacita impéria stačila pokrýt potřeby státního aparátu a zvláště náklady na armádu. Učinit zadost těmto požadavkům, nebo se co nejvíce přiblížit k jejich splnění, vyžadovalo rázného panovníka, schopného posoudit postavení říše a zasáhnout tam, kde se situace vyvíjela nejnebezpečnějším směrem. Takový císař byl naštěstí konečně zde. Ač voják, prokázal Diocletianus tolik politického rozhledu a administrátorského talentu, že nejen upevnil svou vládu, ale také zreorganizoval římskou říši tak, že mohla být ještě po celých sto let pevným státním celkem, stmelujícím celý antický svět.

Nový systém spolucísařů, jmenování Maximianovo

Největší neklid se projevoval v Gallii, kde - kromě trvajícího nebezpečí ze strany Franků a Alamanů - již v roce 283 napjaté hospodářské a sociální poměry vyvolaly velkou vzpouru nespokojeného zemědělského obyvatelstva pod vedením jistého Aeliana a Amanda, které se sdružovalo v tlupy, pustošící venkov i města. Vzbouřenci byli označováni jako bagaudové, což v keltštině znamenalo bojovníky, resp. odbojníky. Diocletianus bojem s nimi pověřil zkušeného důstojníka a svého krajana a přítele Maximiana, kterého roku 285 jmenoval svým spoluvládcem v hodnosti Caesara, možná i z opatrnosti, aby předešel jeho eventuální uzurpaci. Význačným rysem Diocletianova pojetí císařské moci se stalo i to, že jako ctitel a propagátor pohanských božstev zdůraznil nadpřirozený charakter své a Maximianovy moci tím, že - zřejmě týž rok - k jeho příjmení připojil příjmení Herculius (pod ochranou Hercula) a sám si k titulu Augustus připojil příjmení Iovius (pod ochranou Jova), chtěje i kultovně dát najevo svou nadřazenost. Záhy zůstalo Diocletianovo prvenství navenek jen v tomto příjmení, protože již 1. dubna 286 udělil Maximianovi, když utopil v krvi povstání bagaudů, také titul Augustus. V čele impéria tak stanuli dva formálně rovnoprávní vladaři, kteří se považovali za bratry. I v otázce spolucísařů se Diocletianus značně odlišoval od svých předchůdců – ti si často přibírali za spoluvladaře své syny, ale dělo se tak spíš se záměrem předurčit je za následníky, než důsledně rozdělit moc mezi dvě osoby, jejich pojetí nadále vycházelo z dříve běžné představy, že jednotné impérium má být v rukou jednoho císaře. Diocletianus naproti tomu věděl, že v jeho době již nemůže jakkoli silný a nadaný jediný císař zvládnout říši v jejím celém rozsahu. Z toho vyvodil závěr, že upevnění císařské moci musí být nutně provázeno územním omezením její působnosti, neboť může být účinně realizováno jen v určitém prostoru a uvědomoval si nutnost učinit ze součinnosti více vladařů pravidlo a dát této formě řízení pevně vymezený řád.

Pod Diocletianovu správu patřily podunajské provincie od Norica po ústí Dunaje, Řecko, asijské provincie a Egypt. Maximianus měl na starosti Západ - Itálii i s územím na sever od ní až k Dunaji, Gallii, Británii, Hispánii a Afriku. Diocletianus se usídlil v Nikomedii, neboť východním oblastem říše přisuzoval ve svém smyslu pro reálné poměry větší význam než zřetelně upadajícímu Západu. Maximianus pobýval v Mediolanu, později v Ravenně. Z těchto měst měl západní císař blíže k rýnské a dunajské hranici a Řím z těchto důvodů přestal být sídelním městem. Byl sice nadále považován za hlavní město, ale byla to již jen symbolická pocta vysloužilci. S odchodem dvora přestal být světovým velkoměstem. Řím se ocitl ve stínu nových císařských sídel a ustrnul ve svém vývoji, zatímco významná místa v provinciích nabývala na důležitosti.

Ačkoli Diocletianus jen občas zasahoval do poměrů v západních provinciích, jednota říše ze státoprávního hlediska neutrpěla, poněvadž Diocletianus vydával edikty pro celou říši a Maximianus se ve státnických věcech svému kolegovi ochotně podřizoval. Přesto, že byli od sebe tak vzdáleni, byli oba císařové ve stálém spojení.

Boje s Franky, Alamany a Araby, úspěchy na východě, Carausiova uzurpace

Srážky s barbary v tomto období byly prakticky permanentní a prameny, které mám, se někdy až zoufale liší, jak v letopočtech, tak v určení zasahujících císařů. Mám podezření, že k nesrovnalostem hojnou měrou přispívá, že adoptovaní Caesarové převzali části jmen Augustů. Proto i mé shrnutí válečných akcí nebude s největší pravděpodobností plně validní.

Roku 287 se podařilo Maximianovi úspěšně potřít franské piráty a donutit prvního ze známých franských králů, Gennobauda, aby se mu poddal. V letech 287- 288 vedl výpravu proti Alamanům. Ani společná vláda obou císařů však ještě zcela nevyloučila možnost uzurpace. Došlo k ní roku 286 nebo 287, když se do purpuru oděl velitel římské flotily na pobřeží Belgiky a Armoriky Carausius. Podnětem k jeho uzurpaci bylo podezření, že jako námořní velitel zpronevěřil válečnou kořist získanou na germánských kmenech Sasů a Franků. Na základě toho měl být popraven, Carausius se však vyhnul výkonu trestu vzpourou a odchodem do Británie. Maximianův pokus o zničení Carausia v roce 289 vyšel naprázdno. Carausius, jehož hlavní oporou bylo loďstvo, kontrolující britské břehy, ovládal Británii i část gallského území za průlivem (včetně základny flotily Gesoriaca). Aby byl získán čas k uklidnění vnitřních poměrů v Gallii a k zabezpečení rýnské hranice proti germánskému tlaku, museli se císařové s tímto stavem dočasně smířit.

Diocletianus ve své části říše také nezahálel: odrazil perský útok a dosadil na arménský trůn svého chráněnce Tiridata z arsakovského rodu (Arsakovci byli vládnoucím rodem v parthské říši, předchůdkyni nynější říše perské) a převedl tak tuto zemi z perského vlivu do vazalského poměru k Římu. Pak využil vnitřních sporů o perský trůn a bez boje dosáhl také toho, že mu Peršané roku 288 vydali mezi horními toky Eufratu a Tigridu provincii Mezopotámii. Zato na severu měl Diocletianus více práce. Roku 289 porazil na horním Dunaji Alamany, zřejmě na podzim r. 289 ztrestal na dunajských pannonsko-moesijských hranicích Sarmaty, na jaře roku 290 zvítězil nad arabskými tlupami v Sýrii a roku 292 opět nad Sarmaty.

Ustavení tetrarchie

Poté se Diocletianus horlivě pustil do konsolidování vnitřních poměrů. Podnikl se svým vojskem tažení přes všechny provincie ve své polovině říše a totéž požadoval od Maximiana. Protože ani dva císařové nestačili při ohrožení celé délky říšských hranic zakročovat s úspěchem včas a všude, rozhodl se zvětšit císařské kolegium o dva Caesary, kteří se měli pod vedením starších císařů (Augustů) seznámit se způsobem vlády a po čase nastoupit na jejich místa. Podle tohoto plánu prohlásil 1. března roku 293 svým Caesarem Galeria a Maximianovým Caesarem se stal Constantius (z byzantských zdrojů je známa jeho přezdívka Chlorus - Bledý). Oba se pak stali i adoptovanými syny svých Augustů – Galerius s kultovním příjmením Iovius, Constantius Chlorus s příjmením Herculius. Caesarové, mimochodem také illyrského původu, se stali i zeti svých Augustů. Galerius se dal rozvést se svou dosavadní manželkou a oženil se s Diocletianovou dcerou Valerií a Constantius Chlorus opustil svou dosavadní družku Helenu a pojal za manželku Maximianovou dcerou Theodoru. Oběma Caesarům byly vymezeny jejich správní oblasti: Galerius obdržel podunajské provincie od Norica po ústí Dunaje a Řecko (některé prameny tvrdí, že Thrákii si ponechal Diocletianus) s rezidencí v Sirmiu (Sremska Mitrovica) a Constantius Chlorus Gallii se sídelním městem v Treveri (také Augusta Treverorum, dnešní Trevír). Volba sídelních měst Augustů a Caesarů ukazuje, kde leželo na přelomu 3. a 4. století těžiště vojensko-politického dění. Často se ovšem stávalo, že Augustové pověřovali své Caesary vojenskými úkoly i v jiných částech říše a samozřejmě Augustové mohli zasahovat mimo své území, když bylo třeba.

Tak vznikl nový nástupnický řád, který spočíval na zásadě, že císařem má být jen zdatný válečník, a to nejdříve v hodnosti Caesara a pak v hodnosti Augusta, přičemž Caesar měl vystřídat svého Augusta a jeho místo měl zaujmout nově jmenovaný Caesar. Podle Diocletianovy představy měl potom tento umělý způsob pracovat zcela automaticky, zemře-li nebo odstoupí jeden z Augustů - předem se pojistil proti netrpělivosti Caesarů opatřením, že po dvaceti letech společné vlády měli oba Augustové abdikovat a uvolnit místa pro své Caesary. Ti by pak ve funkci Augustů určili další Caesary. Vznik tetrarchie sledoval i úsilí vyloučit nebezpečí možných uzurpací tím, že se vlivným a oblíbeným velitelům předem poskytne příležitost k účasti na císařské moci. Čtveřice císařů navíc v Diocletianově pojetí tvořila panovnickou rodinu, což mělo zabránit eventuálním rozporům mezi vládci, zaručit jejich jednotný postup. Tím se mělo zabránit otřesům nebo konfliktům při řešení nástupnických problémů. Diocletianus se zřejmě svým modelem snažil sloučit výhody dědičné monarchie a adoptivních císařů, ovšem s tím rozdílem, že senát, ačkoli jej on i jeho spoluvládci formálně ctili, pozbyl jakéhokoli vlivu mimo město Řím. Posílení císařské moci i její územní rozdělení ukazuje, jak značně se Diocletianus odlišoval od svých předchůdců, pro něž se problém obnovy impéria zužoval v podstatě na pokus vrátit říši asi takovou podobu, jakou měla někdy v době Septimia Severa.

Vznik tetrarchie neměl být popřením, ale naopak posílením jednoty říše a v žádném případě se nesměl dotknout Diocletianova postavení představitele celé tetrarchie. Všichni čtyři vládcové vystupovali jako společní panovníci celé říše, všechny zákony a nařízení byly vydávány jménem všech. Plurál v titulatuře panovnických listů i zdvořilé oslovování majestátním plurálem (vykání) má kořeny v ediktech tohoto kolektivu císařů a v žádostech a peticích jim zasílaným. Promyšlený systém, který měl zamezit bojům o trůn, však prokázal malou účinnost již při abdikaci Diocletiana a Maximiana r. 305.

socha tetrarchů v Benátkách

Tetrarchie (Benátky)

Porážka Karpů, potlačení nepokojů v Egyptě

Ve všech strategicky důležitých říšských oblastech zaznamenala tetrarchie vojenské úspěchy. Bylo ale příznačné, že tetrarchové měli především na zřeteli vnitřní zajištění impéria, nikoli anexi nových oblastí. Galerius porazil dácké Karpy, kteří překročili Dunaj a zaplavili dácké provincie. Značnou část jich usídlil na římském území na pravém břehu Dunaje. Kolem r. 296 potlačil Diocletianus nepokoje v Egyptě, které vznikly proti daňovému útisku. V rámci těchto nepokojů se pokusil o uzurpaci císařské moci jistý Achilles. Císař osobně dohlédl na provádění vojenské a administrativní reorganizace, poté táhl na jih, aby tam důkladněji zabezpečil hraniční pásmo. Při té příležitosti odstoupil nomádským Blemmyům území jižně od Syeny (dn. Asuán) a vyplácel jim pak jako foederatům [?] ročně odměnu za ochranu říšských hranic.

Velké vítězství nad Persií

V Persii zatím nastoupil na trůn Narses (293 - 302), kterému se poměrně brzy podařilo ukončit vnitřní zmatky. A poněvadž nechtěl uznat územní ztrátu, ke které došlo roku 288 ve prospěch Římanů, vpadl roku 296 do římské Mezopotámie. Tu střežil horkokrevný Galerius, který se dal nerozvážně do boje s perskou přesilou. U Karrh utrpěl porážku, za což mu Diocletianus po svém návratu z Egypta zle vyčinil. Galerius záhy dokázal svou pověst i prestiž Říma napravit. Sebral silnou armádu na Dunaji a vypravil se v jejím čele na východ. Roku 297 způsobil Peršanům zničující porážku v Arménii a přitom se zmocnil celého perského tábora s obrovským pokladem i královským harémem. Perský král byl nakloněn k největším obětem, jen aby dostal zpět své ženy, sestry a děti a přijal proto tvrdé Diocletianovy podmínky. Mírem z roku 298 se římská provincie Mezopotámie posunula až k hornímu Tigridu a přímý římský vliv se rozšířil až k jezeru Van, neboť tamní drobné státečky uznávaly suverenitu arménského krále a tím de facto i Říma. Arménský král Tiridates, jakožto chráněnec i přítel římských císařů uznával v zahraniční politice ochotně jejich rozhodnutí, čímž se římský vliv rozšířil až ke Kavkazu. Tiridates přijal křesťanství a zavedl je ve své zemi – Arménie se tak stala prvním křesťanským státem. Tím vytvořil i propříště podmínky k pronikání římského vlivu do Arménie, k tomu však mohlo v plném rozsahu dojít teprve, když se křesťanství po posledním krutém pronásledování křesťanů stalo v impériu státním náboženstvím. V Thessaloníké je je zachován triumfální oblouk, postavený na paměť Galeriova vítězství.

Likvidace Carausiovy uzurpace

Constantius Chlorus, který se již jako Maximianův praefectus praetorio [?] vyznamenal v bojích proti Frankům, z nichž mnozí pak byli usídleni v Gallii jako laeti [?], považoval zničení separatistického hnutí v Británii za svůj prvořadý úkol. Energickými kroky roku 293 obnovil římské panství v Gallii a izoloval Carausia od evropské pevniny. Krátce poté Carausia zavraždil správce jeho financí Allectus. Protože se rovněž prohlásil císařem, situace se nezjednodušila. Před výpravou do Británie Constantius vyhnal franské vetřelce usazené mezi oběma rameny Rýna v Batavii a v oblasti řeky Šeldy.

Než mohl Constantius po vytvoření loďstva přejít k rozhodujícímu útoku, musel mít krytá záda. To zajistil Maximianus, který zaujal postavení na Rýně, aby mohl čelit eventuálním vpádům barbarů. Po dlouhých přípravách udeřil Constantius ve dvou proudech na jaře roku 296 na vzbouřence. Jedné flotile velel Constantius osobně, druhé schopný vojevůdce Iulius Asclepiodotus. Asclepiodotus u ostrova Vecty (dn. Wight), zřejmě díky mlze, nepozorovaně minul nepřátelské loďstvo, vylodil se a v následujícím boji zničil hlavní síly vzbouřenců. Po něm přistál v Británii Constantius a zlikvidoval zbytky Allectových vojsk v Londiniu. Římské panství se plně obnovilo i v západní části.

Roku 297 zasahoval Maximianus v Africe, kde se bouřily mauretánské kmeny a objevil se tam uzurpátor Iulianus, jeho život však skončil rychlou porážkou jeho vojska. Zatímco Maximianus pokračoval zdárně v africkém tažení, Constantius opět bojoval na Rýně a získal tam nad Alamany nejen skvělé vítězství, ale i množství zajatců, kteří byli jako laeti usazeni ve vylidněných gallských oblastech.

Rozsáhlá správní reforma

Nutnost posílit císařskou moc jako výchozí bod k obnově vnitřního pořádku vyžadovala přesun dalších kompetencí do rukou císaře, resp. jeho úředního aparátu, a to tak, aby se mohla svou strukturalizací uplatnit dostatečně rychle na celém říšském území. Císař se pustil do rozsáhlé správní reformy, s jejímž zaváděním sice začal již po svém nástupu na trůn, ale v podstatě ji dokončil až roku 297. Přitom je patrné zejména jeho úsilí o důslednou subordinaci místodržitelských i velitelských funkcí. Administrativní reforma vedla k nivelizaci, která likvidovala rozdíly, které v této sféře přežívaly z dřívějších dob - odstraněna byla, byť již jen zdánlivá, suverenita senátu nad některými tzv. senátorskými provinciemi, Itálie ztratila privilegované postavení, které po staletí měla. Větší provincie byly všude rozděleny na menší, kromě Itálie byl do nového systému včleněn i Egypt, který měl od roku 30 př. n. l. zvláštní císařskou správu, čímž vzrostl celkový počet provincií (na 100, některé prameny udávají 101). Zmizela většina správních celků, které dosud kopírovaly území někdejších samostatných či vazalských států. Vytvořením menších celků, do jejichž záležitostí již císařská moc nemusela přímo zasahovat, se měla zpružnit a zefektivnit administrativa, neboť pravomoc správců takovýchto celků byla taková, aby stačila na řešení místních problémů, ale současně ne tak velká, aby mohla zkomplikovat, nebo dokonce ohrozit postavení císaře. Tím Diocletianus navazoval na opatření, která zahájil již Septimius Severus. Místodržitelská místa obsazoval nyní jen císař osobami jednak ze senátorského stavu, jednak ze stavu jezdeckého (equites [?]). Místodržící ve starých senátních provincií Africa, Asia a Achaia, si podrželi sice dále titul proconsul (není mi známo, zda dočasně, či trvale), ale jinak měli správcové provincií titul consularis nebo corrector, pokud patřili k senátorskému stavu, kdežto jezdci měli funkční označení praeses a někdy i corrector. Senátoři i jezdci se ostatně již od dřívějška honosili vzletnou stavovskou titulaturou. Senátoři byli viri clarissimi (veleslavní), jezdci viri perfectissimi (velevážení). Správcové provincií nepodléhali již nadále přímo císaři – tento vztah si za dominátu dočasně uchovali jen prokonzulové [?] Achaie, Afriky a Asie. Provincie byly totiž seskupovány ve větší celky, zvané dioecesis (diecéze), jíž každé stál v čele vicarius (zástupce) praefecti praetorio [?], jmenovaný z jezdeckého stavu. Diecézí zřídil Diocletianus dvanáct: Oriens, Pontica, Asiana, Thraciae, Moesiae, Pannoniae, Italia, Africa, Hispaniae, Viennensis, Galliae, Britaniae, z nichž italská diecéze měla vikarie dva, jednoho v Mediolanu a druhého v Římě – vicarius in urbe Roma, ale do kompetence tohoto vikaria nepatřila správa říšské metropole. Řím totiž jako hlavní město tvořil samostatnou správní jednotku, řízenou hodnostářem zvaným praefectus urbi [?]. Od Diocletianovy vlády platila zásada, že je každý úředník vojákem, i jeho služba se proto označovala slovem militia. Bylo však provedeno takřka důsledné oddělení civilní správy od vojenské, takže existovala militia armata i militia officialis. Pouze praefectura praetorio [?] podržovala za Diocletiana ještě část vojenské pravomoci. Každý císař měl u sebe jednoho prefekta, zatímco pověstní pretoriáni, sídlící na rozdíl od císařů stále Římě (nadále se však účastnili některých císařských tažení), již měli jiné velení.

Je samozřejmé, že ani za těchto podmínek nebyl úřednický aparát ponechán sám sobě, ale byl průběžně sledován císařskými agenty, aby se eliminovaly pokusy zneužití pravomoci, korupce nebo přípravy nepřátelských akcí proti císaři. Císařská tajná policie (agentes in rebus [?]) byla ve 4. století obávanou složkou císařského aparátu, který působil prakticky ve všech důležitých oblastech veřejného života.

mapa tetrarchie

Výše jsem si dovolil vyrobit amatérskou mapku pravděpodobného rozdělení území Augustů a Caesarů a správních diecézí za Diocletiana. Netvrdím, že je přesná - například nemám žádné informace ohledně kompetencí nad ostrovy v Egejském moři, tak jsem je uměle přidělil Galeriovi. Území jednotlivých císařů se stala zárodkem pozdějších prefektur [?], vyšších správních celků zřízených Constantinem Magnem. Tato území se však s pozdějšími prefekturami plně nekryla. Snad ve všech publikacích nalezneme matoucí mapu, kde jsou tři odlišné stavy v jednom: za Diocletiana, Constantina a v době konečného rozdělení impéria v roce 395. Jenomže, jak je výše uvedeno, území tetrarchů a pozdějších prefektur se neshodovala. Dále prefektura Illyricum se skládala z diecézí Moesiae (za Constantina rozdělena na diecéze Dacia a Macedonia) a Pannoniae – zde byla za Diocletiana pomyslná hranice mezi východními a západními provinciemi. V druhé tetrarchii byla Pannonie přiřazena k západním diecézím. Později patřilo celé Illyricum západní říši a teprve v souvislosti s katastrofou u Adrianopole jej císař Gratianus definitivně rozdělil mezi západní a východní impérium, kdy postoupil svému východnímu kolegovi diecéze Dacia a Macedonia. Diecéze Itálie byla Constantinem rozdělena na Italia annonaria a Italia suburbicaria, a diecéze Oriens na Aegyptus a Oriens. Všechny tyto skutečnosti bývají obvykle na jedné mapě, včetně hranice mezi východním a západním císařstvím, stanovené roku 395. Možná úsporné, ale podle mého názoru zavádějící, a proto jsem raději vytvořil svou mapu, byť ne tak hezkou.

V knize Římští císařové historika M. Granta je mapa Diocletianova správního rozčlenění ještě popletenější: jsou chybně uváděny diecéze Italia annonaria a Italia suburbicaria, Moesiae a Oriens jsou kupodivu správně, nelogicky je přidána hranice mezi Východořímskou a Západořímskou říší z roku 395 a východní hranice z Persií jsou z téže doby – tj. Mezopotámie je oproti stavu za Diocletiana menší o území ztracené po neúspěšném tažení císaře Iuliana, severněji je území pro změnu větší o část Arménie, která byla rozdělena mezi obě velmoci za císaře Theodosia. Třešnička na dortu - hranice diecézí jsou ve vysvětlivce označeny jako hranice provincií. Tuto mapu jsem zde mimochodem použil – samozřejmě po patřičných úpravách.

Reforma armády

Se správní reformou souvisela i reforma vojenství, zaměřená zprvu především na lepší ochranu hranic. Roku 297 však Diocletianus upustil od souvislé limitní obrany a rozdělil armádu na jednotky pohraniční (limitanei, riparienses), které měly zadržet první úder a na jednotky mobilní (comitatenses), které měly své posádky hlouběji ve vnitrozemí a za války byly nasazovány tam, kde toho bylo zapotřebí. Označení těchto oddílů pochází zřejmě z toho, že byly určeny v první řadě jako vojenský doprovod císaře, který se vydal na vojenské tažení. Frumentarii [?], kteří sloužili od Hadrianových dob jako poslové při závažných řízeních a plnili i jiné úkoly (vyzvědačství a sledování nálad obyvatelstva a podobně), se pro své slídění a přehmaty stali tak nenáviděnými, že Diocletianus na nátlak veřejného mínění tuto instituci zrušil. Vystřídali je výše zmínění agentes in rebus, rovněž organizovaní jako vojenská jednotka v počtu 1100 jízdních poslů, brzy stejně nenávidění jako frumentarii.

V armádě dále existovali palatini – elitní oddíly, složené ze zkušených příslušníků bojových jednotek, patřící ke comitatenses. Někteří z nich byli vyčleněni k průběžné ochraně panovníka a jeho paláce. Členové palácové stráže – scholae palatinae [?] – měli ve srovnání s muži řadových oddílů privilegované postavení, nosili vybrané uniformy a lepší zbraně, neboť současně sloužili i k vnější reprezentaci císařova majestátu. Zvláštní postavení v rámci palácových jednotek měli přirozeně muži, kteří zabezpečovali přímou osobní ochranu císaře a jejich výběru byla věnována mimořádná pozornost. Císařská tělesná garda – protectores domestici - byla složena z jízdních jednotek, aby mohla vykonávat své poslání i v době, kdy byl císař mimo palác.

Legie byly reorganizovány podobným způsobem jako provincie: stav jejich mužstva byl snížen asi na 1000 mužů, zato jejich počet byl zvýšen na 60 - 70. Totéž platí pro pomocné sbory, jejichž stav byl normalizován na 500 mužů. Se změnou vojenské taktiky, vynucené zvlášť válkami proti novoperské říši, souvisí, že většina z takto formovaných asi 575 jednotek byla jízdní. Pokud jde o rozložení a použití všech těchto jednotek, jejichž celková síla činila okolo půl miliónu mužů, přinesl Diocletianův systém jen dokončení vývoje, který zahájili v zájmu větší pohyblivosti vojsk jeho předchůdci, zejména Gallienus a Aurelianus.

Tím vzrostl početní stav ozbrojených složek, čímž se zvyšovaly nároky na jejich průběžné doplňování. Nechuť k vojenské službě vedla již ve 2. století k nuceným odvodům. U aktivních vojáků se předpokládalo, že jejich synové rovněž vstoupí do armády. Jiným zdrojem byli příslušníci barbarských kmenů, kteří byli dílem dobrovolně, dílem pod nátlakem včleňováni do říšského vojska, popř. byli nuceni vedle svých civilních povinností konat v čas potřeby vojenskou službu – to byli již výše řečení laeti. Hlavní zásobárnou rekrutů byl tradičně venkov, jehož obyvatelstvo podle určeného principu dodávalo stanovený počet vojenských nováčků. Bylo však dovoleno místo rekruta složit náhradní sumu peněz. A císařové se uchylovali k tomuto prostředku tím raději, čím menší byla při velikém nedostatku ochota majitelů půdy stavět rekruty a čím hlouběji klesla kvalita těchto nedobrovolných rekrutů proti čerstvé a bojovné síle vždy k boji hotových barbarů. Méněcenné a barbarské živly, které v čas nouze musely být zařazovány do legií a třebaže vstupem do nich nabývaly občanského práva, vtiskovaly vojsku stále barbarštější ráz, zvláště při vzrostlé síle pomocných vojsk, braných takřka šmahem z neřímských živlů. Za těchto poměrů není divu, že se v nastávajícím rozhodném boji o existenci klasické vzdělanosti musel Řím opírat téměř výhradně o barbarské vojsko.

V povyšovacím řádu padly za krutých časů 3. století všechny stavovské rozdíly. Schopný voják jakéhokoli původu se mohl stát důstojníkem. Od doby Diocletianovy se stával nejdříve důstojníkem u pohraničního vojska, pak u mobilního a konečně v císařské gardě, z níž pak mohli být vybíráni nejvyšší vojenští velitelé. Vojsko této doby se ovšem nemohlo duchem, kázní ani organizací měřit s vojskem raného císařství. Zvláště pohraniční sbory, vydržované z pozemků a naturálních dávek, byly spíše sedláky s vojenskými povinnostmi než pravými vojáky. Hlavní příčinou tohoto úpadku byly hospodářské a finanční poměry v říši.

Zabezpečení říše reorganizovaným vojskem mělo být doplněno zdokonalením technické stránky říšské obrany. Bylo opevňováno mnoho měst, budovány nové a opravovány staré silnice, zbrojařské dílny atd. Důkladněji byl opevňován limes [?], např. velké fortifikační práce si vynutilo zabezpečení syrských a mezopotamských hranic proti arabským kočovným tlupám i proti Peršanům.

Hospodářská situace, daňová a měnová reforma

Páteří římského hospodářství bylo jako dříve zemědělství. Svobodným rolníkům se dařilo stále hůře: trpěli protiprávním vězněním, nezákonným vydíráním, svévolnými rekvizicemi, křivými nařčeními a dalšími jinými způsoby poškozování ze strany vojáků a úředníků. Útěky z pozemků se proto staly všeobecným jevem. Pokud se z uprchlíků nestali lupiči, skončili jako kolóni [?] a ve 3. století se stal kolonát všeobecným jevem.

Pozemkové vlastnictví neztratilo v antické společnosti nikdy svůj význam, ale v době krize, kdy obchod a řemesla upadaly, ještě zesílila tendence investovat všechny hotové peníze do půdy. Zbohatlí jednotlivci skupovali pozemky a velkostatky a půdu pak po kouscích pronajímali kolónům. Obyvatelstvo v nedůvěře k znehodnoceným mincím, se snažilo pokud možno bez nich obejít a dobré mince uschovávat pro budoucí časy. Obchod stagnoval, majitelé a nájemci velkostatků se snažili vyhnout nákladným koupím a vše potřebné pořizovali v nejbližším okolí, kde byla snadná naturální výměna. Dřívější rozvinuté peněžní hospodářství začalo, zvláště na Západě, ustupovat hospodářství naturálnímu. Velkostatky i města s nejbližším okolím se postupně stávaly uzavřenými hospodářskými systémy.

Římský stát velmi těžce pociťoval úpadek finanční síly nejvíce ve vojenství, které bylo nejnákladnější. Ač se od Septimia Severa uspokojovalo vojsko i naturálními požitky, ani potom se stát neobešel bez zvýšených peněžních příjmů. Pomáhal si tím, že za plynulý odvod berní zodpovídali a ručili svým majetkem ve městech kuriálové (curiales [?]) a na venkově majitelé velkostatků – mezi nimiž byli i mnozí senátoři, ponechávaje jim samotným na libovůli, aby se hojili na ostatních poplatnících, jak mohli. Tito poplatníci se pak přirozeně dostávali do finanční a v dalších důsledcích na právní závislosti na svých vrchnostech. Zvláště kolónové tímto vývojem klesli z původně svobodných nájemců na poddané, a to tím spíše, že je stát - ač nepřímo - uváděl nejen do finanční závislosti, ale přikazoval statkářům nad nimi i některá politická práva, např. policejní dozor, nižší soudnictví, starost o plnění vojenských povinností aj. Na útěky a vzbouření kolónů odpovídali vlastníci půdy tím, že usilovali o připoutání zemědělců k půdě, na níž jsou usazeni. Touto správní, finanční a politickou decentralizací zavládly poměry, které již připomínají pozdější feudalismus. Diocletianova doba přivedla tento vývoj k zrychlenému dozrání.

Různé daně a poplatky, jako např. cla, dědické daně aj., popř. konfiskace majetku, běžné za principátu, byly už nedostatečné ve srovnání s rostoucími potřebami státu již za krize před Diocletianovým nástupem. Diocletianovo rozšíření armády a byrokratického aparátu nenasytnost státu jen dále zvýšilo. Pozdní impérium, které se změnilo ve složitý byrokratický mechanismus, potřebovalo vydatné a nevysychající zdroje financí. Císař začal proto vytvářet novou daňovou soustavu, která měla postihnout co největší okruh poplatníků a určit i přesná pravidla pro výměr jejich povinností. Tím se mělo současně berním úředníkům zabránit v podvodech ve svůj prospěch. Protože hlavní masu obyvatelstva představovali obyvatelé venkova, byli celkem samozřejmě předurčeni k tomu, aby nesli hlavní tíhu daňového břemene. Pro období principátu byl příznačný velký počet různých druhů daní, přičemž nepřímé daně měly pro fiskus větší význam než daně přímé. Když však ve 3. století začal upadat hospodářský život a rychle klesala hodnota peněz, nepřímé daně svůj význam ztrácely a přímé daně zdaleka nestačily krýt státní výlohy. Proto Diocletianus obrátil svou pozornost k přímým daním, zejména k dani pozemkové a uvalil ji i na Itálii, která tradičně – již od roku 167 př. n. l. (po vítězství nad Makedonií u Pydny) neodváděla z půdy žádné dávky. Pouze město Řím zůstalo ušetřeno. Základní fiskální jednotkou se stalo iugum, výměra obhospodařované půdy, kterou ke své obživě potřeboval obdělat jeden člověk (caput, neboli hlava). Ženská síla byla počítána za půl jednotky. Vláda změnu zdůvodňovala i tím, že při předchozím systému docházelo k zvýhodňování jedněch a přetěžování jiných, a proto se prý zavádí systém pro všechny spravedlivý. Aby byla zemědělská daň rovnoměrně a spravedlivě vyměřena, probíhal každých pět let katastrální odhad (census), registrující plochu i kvalitu půdy. Rozloha této jednotky se určovala se zřetelem ke kvalitě půdy a pěstovaným plodinám, iugum tudíž nebylo stejné ani v úzkém rámci jedné lokality a mezi jednotlivými částmi říše existovaly rozdíly, často markantní. Počet jednotek měl po celé odhadní období zůstávat stejný a přirozeně projevovala snaha, aby se neměnil vůbec. Proto přes proklamovanou spravedlnost v sobě systém nesl znaky represe, protože zdůrazňoval již stávající snahu přinutit obyvatele, aby zůstali pracovně připoutáni nastálo v místě, kde byli úředně registrováni. Byly stanoveny tresty – i hrdelní – pro ty, kdo se při odvádění nebo vybírání dávek nebudou řídit platnými zákony.

Nový způsob zdanění byl zaveden v r. 296, ale není známo, zda byl okamžitě realizován v celé říši a zda skutečný výsledek splnil císařova očekávání. Zdá se, že na některých územích, kde se podle něho postupovalo, se od něho s postupem doby upouštělo. Křesťanský autor a Diocletianův současník Lactantius vylíčil okolnosti, za kterých byla daňová reforma uváděna v život, v nejtemnějších barvách: "Měřila se každá píď země, počítaly se vinné keře a stromky, sepisoval se dobytek všeho druhu, pořizovaly se seznamy lidí. Města byla zaplavena místním i venkovním lidem, veřejná prostranství se plnila houfy rodin, neboť každý přišel se svými dětmi i otroky. Skřípěla mučidla a svištěly důtky. Synové byli nuceni vypovídat proti rodičům, nejvěrnější otroci proti svým pánům, manželky proti svým manželům. A jestliže všechno zklamalo, byli mučeni, aby vypovídali sami proti sobě, a když nad nimi zvítězila bolest, dali si připsat i to, co neměli." Dosažené výsledky byly podle Lactantia více než chmurné: "Počet konzumentů přerostl počet výrobců tou měrou, že se vyčerpaly síly rolníků, v důsledku nesmírných předepsaných dodávek byly opouštěny pozemky a obdělávaná půda se měnila v lesy." Lactantius se ovšem netajil se svou záští k císaři, který pronásledoval křesťany a je třeba brát jeho líčení s rezervou, třebaže mu jistý reálný základ nelze upřít.

"Snesitelné a skrovné požadavky těch dob však nabyly dnes zhoubných poměrů.", píše naproti tomu Sextus Aurelius Victor, současník císaře Constantia II. Snad se dá říci, že Lactantius viděl zhoubnou tendenci a předpověděl chmurné poměry, jichž byl Sextus Aurelius Victor svědkem. Diocletianus se v mezích možností snažil o spravedlnost, kdežto Constantinus Magnus a jeho nástupci degradovali obyvatelstvo říše na pouhý poplatní a bezohledně ždímaný materiál. Za dominátu při zdaňování převládla zásada, že úlevy se mají poskytovat jen v nejnutnější míře, např. vdovám a sirotkům.

Povinnost odvádět přesně a včas zemědělské daně, zvané annona, dovršila ekonomické připoutání rolníků k půdě a obdobný proces probíhal i ve městech. Zpřísnila se kontrola nad předem stanovenou daní živnostenskou, placenou řemeslníky a obchodníky v penězích, důležitým zdrojem příjmů státu byly i cla. Nadto existovalo mnoho různých povinných úkonů, zvaných munera. Jinou formou ekonomického tlaku bylo to, že kolegia [?] byla nucena např. k bezplatným dodávkám nebo dopravě určitého zboží pro stát nebo k přednostnímu plnění státních zakázek.

Zdrojem příjmů státu se staly i poplatky, vyžadované individuálně od různých jen trochu majetných vrstev obyvatelstva při příležitostech, kdy ústřední nebo místní administrativa musela počítat se zvláštními výdaji. Tak tomu bylo při různých oslavách a výročích týkajících se císařů, jejich rodin nebo významných dvorských osobností. Tyto poplatky se vybíraly zpravidla v pětiletém intervalu v penězích nebo ve formě nezpracovaného drahého kovu. Jejich nedobrovolnými plátci byli např. obchodníci, hostinští, ale i zemědělci, kteří samostatně prodávali své produkty. Pro městské obyvatelstvo v provinciích představovaly velkou zátěž i nepředvídatelné, hlavně naturální požadavky, vyžadované po něm při přesunu vojenských jednotek, průjezdu císaře jeho územím atd. Senátoři při nástupu císaře k moci nebo při jeho desetileté výročí poskytovali panovníkovi tzv. aurum oblaticium, tj. zlato nebo peníze jako výraz loajality a příspěvek na připravované oslavy. Města k těmto příležitostem dávala aurum coronarium, tj. prostředky k pořízení (vítězného) věnce.

K ozdravění státních financí měla vést souběžně provedená měnová reforma. Znehodnocování peněz ve 3. století, kdy se místo stříbrných mincí razily jen postříbřené měďáky, způsobilo chronickou inflaci. Peníze přestaly sloužit jako měřítko hodnoty a prodávaly se na váhu. Proto Diocletianus roku 298 zavedl hodnotnější standard pro zlatou minci aureus. Mimoto byly do oběhu dány nové mince stříbrné a bronzové. Reforma však nedosáhla kýženého efektu, neboť obyvatelé říše stahovali hodnotné mince z oběhu a ponechávali v něm jen znehodnocená méněcenná platidla. To vedlo ke zvyšování cen, takže upadající římské hospodářství končilo opět v uzavřeném kruhu. V boji s rostoucí drahotou vydal císař roku 301 edikt o maximálních cenách zboží a maximálních mzdách (lex de pretiis rerum venalium). Rozhořčeně se v něm mluví o lidech, kteří ze zištných důvodů mnohonásobně zvyšují ceny, za překročení předepsaných krajních mezí byl stanoven trest smrti. Následoval seznam různého zboží s uvedením maximálních cen a připojený seznam mezd za rozmanité práce. Toto opatření selhalo jako mnohé podobné umělé zásahy do hospodářských poměrů. Zavádět pro veškeré zboží a služby v celém ohromném rozsahu římské říše jednotné ceny byl při nesmírné rozmanitosti přírodních i výrobních podmínek v jednotlivých částech impéria počin předem odsouzený k nezdaru.

Císař neměl na zřeteli pouze zájmy státu, ale i hospodářský prospěch obyvatelstva, leč vycházel z klamného předpokladu, že hospodářské poměry lze regulovat pouhými příkazy. Přes tento nezdar provedl dílo velikého rozsahu. Jeho zásluhou se poměry v říši dočasně ustálily natolik, že nedocházelo k otevřeným krizovým projevům. Zabezpečil mír, zavedl lepší správu, uvedl do pořádku rozhárané poměry a divoce rozviklanou státní budovu postavil na pevnější základ. Dělo se tak za cenu znevolnění obyvatelstva, ale za obecné ochablosti všech hybných sil, na jejichž součinnosti se síla říše zakládala, bylo zřejmě nemožné obrodit odumírající antickou kulturu, nebylo tudíž jiné cesty a tvrdá doba si vyžadovala tvrdá opatření.

Ačkoli Diocletianus osobně spravoval východní oblasti, vystupoval vždy jako horlivý stoupenec římského nacionálního směru a snažil se i na východě zavést latinu do běžného úředního styku. V plném rozsahu se tento záměr nepodařilo prosadit, ale příznačným činem pro jeho romanizační politiku je, že před rokem 300 zanikla na jeho příkaz poslední autonomní řecká ražba mincí v Alexandrii.

Diocletianova náboženská politika, velké pronásledování křesťanů

Až do roku 296 byl Diocletianus jakožto představitel tetrarchie v náboženské otázce snášenlivý. Teprve toho roku, asi v souvislosti s válkou proti Peršanům a snad v obavě před odtud se šířící ideologií, nařídil postavit mimo zákon manicheismus, ve kterém jeho zakladatel Mání, krutě v Persii roku 276 popravený, propojil starou Zarathuštrovu nauku o stálém boji dobra zla s prvky křesťanskými a novoplatónskými. Křesťanů se toto nařízení netýkalo a proč se císař nakonec rozhodl zakročit i proti nim, není v pramenech přesvědčivě zdůvodněno. Ve 2. polovině 3. století představovalo křesťanství a zvláště církevní organizace ve vnitřním životě impéria významný činitel, jehož působnost nemohl císařský režim nadále ignorovat. Je pravděpodobné, že císař ve snaze dovršit své reformní dílo chtěl, aby se vše podřídilo státní moci a aby se netrpěla žádná organizace, která by se z pracně zavedeného systému důsledné vojenské despocie vymykala. Sám císař ostatně horlivě podporoval starý římský kult, tak jako císař Decius a zřejmě jej vyděsilo zjištění, že křesťanský vliv proniká dokonce i na císařský dvůr – ke křesťanům patřila i jeho manželka Prisca a dcera Valeria. Zvláště nebezpečným se mu muselo jevit to, že se křesťané v armádě zdráhali vzdávat císařům božské pocty, a tak vlastně porušovali vojenskou přísahu i kázeň a křesťanství se tak muselo jevit císaři jako jeden z destabilizačních činitelů. Proto bylo roku 302 donuceno mnoho úředníků vzdát se křesťanské víry a z armády byli propuštěni všichni křesťané.

Roku 303 pak vydal Diocletianus edikt, který zbavoval křesťany osobně svobodné občanského práva, zakazoval propouštět na svobodu otroky ke křesťanství se hlásící a nařizoval zničit křesťanské kostely, liturgické předměty i spisy. Když brzy na to došlo v maloasijské Nikomedii, kde právě dlel Diocletianus s Galeriem, dvakrát po sobě k zapálení císařského paláce, padlo podezření – ať již právem, či ne – právě na křesťany. Tehdy prý se Galerius ve své zlobě zasadil o zboření velkého nikomedského kostela, biskup Anthimos byl sťat a mnoho jiných křesťanů zemřelo při mučení nebo upálením. A když o trochu později došlo k menším nepokojům ve východní Kappadokii a v Sýrii, svalila se vina opět na křesťany a byl proti nim vydán druhý edikt. Jím se s platností pro celou říši nařizovalo zatknout, uvěznit a přísnému soudnímu stíhání podrobit všechno křesťanské duchovenstvo.

Třetí edikt z roku 304 omilostňoval křesťany, kteří se ve vězení pod psychickým nátlakem nebo na mučidlech zřekli své víry, ale poněvadž se začalo tohoto zmírnění zneužívat, nařídil ještě téhož roku čtvrtý a nejkrutější edikt všem obyvatelům říše uctívat státní bohy, v jejich čele stál Jupiter Optimus Maximus a obětovat jim, nebo zemřít. Aplikace ediktů však závisela na místních úřadech – na západě, kde se křesťanství ještě tolik nerozšířilo, jako na východě, probíhalo pronásledování již z toho důvodu méně krvavě, ale přesto bylo v Itálii a v Africe pod Maximianovou vládou prováděno horlivě, kdežto Constantius v Gallii a Británii vykonal jen opatření vyplývající z prvního ediktu a ostatní edikty ponechal bez povšimnutí. Constantius ve svém okolí trpěl mnohé křesťany, možná s nimi i sympatizoval, křesťankou byla i jeho souložnice Helena, s níž měl syna, budoucího Constantina Magna, prvního císaře křesťanů.

O to hrůzněji se řádilo na Východě. Ačkoli ani tam všichni místodržitelé nelpěli na důsledném a přesném plnění ediktů a mnozí se spokojovali s formálním zaprotokolováním účasti toho či onoho člověka na obřadu státního kultu, teklo ve východních provinciích mnoho mučednické krve. Někteří fanatičtí křesťané se dokonce z mučednictví radovali v očekávání, že jim zaručí posmrtnou spásu a svatost, ale většinou se křesťané, pokud se jim nepodařilo uniknout kontrole nebo pokud nedostali za úplatek potvrzení o účasti na státních obřadech, pohanského kultu ze strachu skutečně zúčastnili – tak jako za Deciova a Valerianova pronásledování. Jakmile bouře opadla, znovu se pod křídla církve vraceli (byť to v mnoha případech vedlo k velkým sporům v církvi, zda takové odpadlíky přijímat zpět), takže ani tato největší perzekuce křesťanů v římské říši nedosáhla cílů, které sledovala. Nadto již delší dobu existoval poměrně značný počet osob, které s křesťanským učením sympatizovaly, aniž se formálně stávaly členy církve. Tito lidé na sebe za pronásledování zpravidla nijak neupozorňovali a navenek se chovali loajálně, aniž ovšem měnili své přesvědčení, takže i v nich spočívala síla církve. Pro svou zdánlivou neutralitu mohli snáze ovlivňovat vládní činitele a když se později uplatnila náboženská snášenlivost, představovali právě oni přírůstek členů, jímž se křesťanští spisovatelé chlubili, tvrdíce, že církev pronásledováním sílí. Ostatně na přelomu 3. a 4. století došlo ke změně, že se u laiků oddaloval křest, kterážto svátost tehdy a ještě po celé 4. století neznamenala začátek křesťanské víry, nýbrž její konečné zpečetění. Tato praxe měla svou výhodu, neboť konverze nepokřtěných křesťanů nebyla spjata s velkým pokáním, kdežto pokřtění členové církve se dočasným – byť jen formálním – odpadnutím dopustili těžkého hříchu. Ale i všichni kající se pokřtění odpadlíci se mohli díky umírněným kánonům církevních synod začlenit znovu do kolektivu věřících, morálně posíleného kultem nových mučedníků. Církev tedy svou pevnou organizací, obratnou propagandou i účelnými protiopatřeními dokázala čelit státní protikřesťanské politice i ideovému tlaku, k němuž se připojil i Plotinův žák Porfyrios (asi 234 – 305) svým spisem Kata christianón – Proti křesťanům. Není divu, že o Diocletianovi a Galeriovi psali křesťanští autoři (např. Lactantius), s krajně nenávistnou zaujatostí.

Vojtěch Zamarovský výstižně vysvětluje neúspěch opatření proti křesťanům: "Křesťané si to vysvětlují tím, že jejich náboženství je dílem božím, jež 'brány pekelné nepřemohou'. Nemusíme se však uchylovat k nadpřirozeným výkladům ani k zjednodušením, například k 'tvrdošíjnosti náboženského fanatismu'. Dějiny ukazují, že ideologii, která ovládla masy, nelze vyhubit násilím. Nepodařilo se to Diocletianovi, nepodařilo se to v jiných případech jiným císařům, carům, králům či vládcům s modernějšími tituly. Ideologie může být poražena jen jinou ideologií, a to ideologicky - touto zbraní však tehdy už římský stát nedisponoval."

"Jasně viděl chyby starého řádu, ale chyby odbojného novotářství mu příliš zastíraly mravní jádro Ježíšova učení. V tom je právě tragika ducha na přelomu světových názorů. Constantinus se nikdy nestal křesťanem, ani formálně, tím méně duchovně. Ale jeho zchytralá tolerance mu vynesla poctu, jejíž záře musela v dějinách vysvitnout nad hlubokým stínem, v který nenávist proměnila velikou osobnost Diocletianovu.", píše Antonín Trýb.

Diocletianova stavební činnost

Diocletianus se nevěnoval jen reformám, s neobyčejnou náruživostí zveleboval krásnými stavbami mnohá města, která se ještě jednou zaskvěla v imperiální nádheře. Velkou péči jmenoval zejména Nikomedii, kterou si velmi oblíbil. Pro stáří si dal postavit skvělý palác nedaleko dalmatského města Salonae. Monumentální zbytky paláce zůstaly největší kulturní pamětihodností nynějšího Splitu. V Římě dal zbudovat rozlehlé lázně.

Diocletianovy lázně

Diocletianovy lázně v Římě

Diocletianova a Maximianova abdikace

Poněvadž se Diocletianus necítil docela zdráv a stářím mu ubývalo sil, rozhodl se ve shodě se svým nástupnickým programem abdikovat. Proto se u příležitosti svých vicennalií, tj. oslav dvacetiletého trvání svého panování, sešel v listopadu r. 303 v Římě s Maximianem a přiměl jej k tomu, že oba v dohledné době uvolní místa svým Caesarům. Ač se Maximianus velice nerad vzdával moci, poddal se Diocletianově autoritě a po ukončení slavností na počest vicennalií Maximianových 1. května roku 305 v Nikomedii oznámili Augustové shromážděnému vojsku svou abdikaci. Tehdy nastoupili na trůn v hodnosti Augustů Galerius Valerius Maximianus v Nikomedii a Flavius Valerius Constantius v Mediolanu, přičemž Galerius jakožto Augustus Iovius prosadil u Diocletiana svůj návrh na jmenování obou nových Caesarů, svého synovce Maximina Daiu pro sebe a jednoho ze svých osvědčených důstojníků Flavia Valeria Severa, pro Constantia. Logicky utvářený systém tetrarchie tak dostal příležitost, aby se osvědčil jako životaschopný systém bezkonfliktní výměny osobností v čele říše. Diocletianus se pak uchýlil do svého nádherného paláce v Salonae, Maximianus se odebral na své statky v jihoitalské Lucanii.

Diocletianův palác

Diocletianův palác

V dějinách je málo případů, kdy se panovník z vlastního rozhodnutí vzdal trůnu a v římském císařství šlo o první případ – svědčil i o tom, jak byl císař přesvědčen o životaschopnosti tetrarchie. Diocletianovi nelze upřít cílevědomost, s níž dával přednost státním zájmům před osobními, ale ne všechna jeho novátorská opatření se osvědčila a ne všechno, co sloužilo k upevnění státu, prospívalo společnosti v něm žijící. Zcela pochybeným se ukázalo autokratické vnucování toho, co se příčilo přirozeným lidským touhám a dějinným zkušenostem. Musela proto selhat snaha o reglementaci myšlení lidí násilnými prostředky a umělý nástupnický systém, vylučující pokrevní dědice se stal dokonce jednou z hlavních příčin, proč v impériu záhy vzplanuly nové boje o císařský trůn. Je pravda, že Řím dosáhl mocenského i civilizačního vrcholu v době adoptivních císařů, ale kdo ví, udržela-li by se adoptivní posloupnost tak dlouho, kdyby se Nerva, Traianus, či Antoninus Pius dočkali vlastních mužských potomků. Chybám se však nevyhnuli ani velcí císaři a mezi ně Diocletianus bezpochyby patří. Organizační struktura říše, kterou předal svým nástupcům, zůstala ve značné míře zachována: na západě do roku 476, který se tradičně označuje jako rok definitivního konce římské moci na západě a ve východní části říše přetrvala až do doby vlády císaře Herakleia (610 – 622).

Diocletianova mince
Mince - follis na počest abdikace Augustů Diocletiana a Maximiana, mincovna Trevír, 1. dílna = PTR. - revers PROVIDENTIA DEORUM - QVIES AVGG = Prozřetelnost bohů - odpočinek císařů (s personifikovanou. Providentií a Quies)

Fotografie této mince byla pořízena s laskavým souhlasem numismatika Jana Luhana, jemuž zároveň děkuji za odborný komentář.

Diocletianovi, který se odebral do soukromí, avšak ponechával si jistý vliv na vývoj politické situace, byl formálně ponechán titul Augustus. Ze svého monumentálního paláce starý císař mohl sledovat rozpad druhé tetrarchie, u jejíhož zrodu stál, úpadek autority císařské moci, ozbrojené boje mezi jednotlivými uchazeči o císařský trůn, které vedly k nové anarchii v říši, i neúspěch své náboženské politiky - zrovnoprávnění křesťanství s ostatními kulty Milánským ediktem roku 313. Další osudy tetrarchie ukázaly, že jakkoli promyšlený nástupnický systém nemá v dané situaci naději na uskutečnění, pokud za ním nestojí silná osobnost, schopná prosadit jeho principy. V rozporu s Diocletianovými záměry došlo k rychlému střídání ctižádostivých jednotlivců na čelných místech v říši a jejich boj o osobní pozice znovu zastínil do jisté míry životní zájmy říše. Ještě jednou měl Diocletianus možnost zasáhnout do osudů impéria – v době zmatků se uvolil pro rok 308 přijmout konzulát [?] a svolal z titulu této čestné funkce vládní poradu do Carnunta. Tam se podílel se na stanovení Augustů a Caesarů, které mělo být závazné a prosadil, aby Maximianus, který znovu sáhl po císařském purpuru, opět odešel do občanského ústraní. Nabídku, aby se znovu ujal vlády, Diocletianus realisticky odmítnul. Starý císař se ještě dožil vyvraždění Maximianovy a své rodiny na příkaz Licinia - byla zabita jeho žena Prisca a dcera Valeria se synem, kterého měla s Galeriem. 3. prosince roku 316 Diocletianus v ústraní svého paláce zemřel.

Zdroje:
Antická knihovna - Synové slávy - oběti iluzí
Jan Burian - Řím, světla a stíny antického velkoměsta
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
Flavius Claudius Iulianus - Hostina císařů
Edvard James - Frankové
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Antonín Trýb – Císař chudých (doslov ke knize)
Sextus Aurelius Victor - Kniha o císařích
Vojtěch Zamarovský - Dějiny psané Římem