Diocletianus (284 - 305)

I když se nechával oslovovat Pane, jednal jako otec. Je dobře známo, že jako moudrý člověk chtěl ukázat, že větší újmu působí činy než slova.
Aurelius Victor

Diocletianova vojenská kariéra a jeho nástup na trůn

Situace v říši v době Diocletianovy proklamace

Poměry na území impéria byly značně chaotické a nic nesvědčilo o tom, že Diocletianův nástup, odpovídající běžnému scénáři proklamace vojenských císařů, je událost, jejíž důsledky se záhy projeví závažným způsobem v životě celé říše. Diocletianus vskutku také ničím jiným než vojenským císařem nebyl a vojenské zkušenosti, jež získal ve službě od pozice prostého vojáka, byly hlavním vodítkem, jimž se mohl řídit – zvláště na počátku své císařské dráhy. Ani první události po jeho nástupu k moci nenaznačovaly, že se v čele říše ocitl energický panovník, který okamžitě vycítí potřeby říšské správy a začne je řešit. Přes veškeré úsilí jeho illyrských císařských předchůdců nepředstavovalo impérium koherentní útvar, který by byl vnitřně natolik pevný, aby se dal bez větších problémů řídit z jednoho místa. Léta, která dělila Diocletiana od doby Claudia Gothica a Aureliana, mu situaci spíše ztížila, než usnadnila, neboť události po Aurelianově smrti znovu oslabily autoritu císařské moci. Diocletianus měl však možnost navázat na dílo illyrských císařů a poučit se z obtíží, které jeho předchůdci nedokázali překonat. Císařská moc nebyla stále ještě natolik pevná, aby byla schopná vytvořit a udržet při životě efektivní říšskou správu, armáda nebyla ochotná zanechat vžité praxe živelných císařských proklamací a Germáni na rýnské a dunajské hranici, stejně jako Peršané na východě, neztratili nic ze svého útočného potenciálu, nasměrovaného proti impériu - to jejich útoky odráželo s vypětím všech sil. Sociální poměry uvnitř říše hrozily vznikem otevřených konfliktů: slabá měna a těžké oběti, které stát od občanů vyžadoval, podlamovaly hospodářský rozvoj, vzdělanost klesala a rozmáhala se nedůvěra k státní moci. Úřednictvo bylo zkorumpované, armáda se často v provinciích chovala jak v dobytém území a cesty nebyly bezpečné kvůli lupičům.

Obnova vnitřní stability impéria a posílení jeho zahraničního postavení jako hlavních předpokladů k možnému mírovému vzestupu říše se tak pro Diocletiana stala dědictvím díla, nedokončeného jeho illyrskými předchůdci. Bylo zřejmé, že splnění tohoto tíživého úkolu - třeba jen částečné a dobově podmíněné - si vyžádá velkého vypětí a dotkne se všech sfér života impéria, až samých základů otřeseného a složitého státního útvaru, jenž dospěl ke kritickému bodu své další existence. Diocletianus si uvědomoval, že různé složky římské společnosti jsou po zkušenostech z krize 3. století ochotny přijmout i tvrdá opatření, pokud směřují k vytvoření mírových podmínek a neváhal rušit věky ustálené tradice, pokud nevyhovovaly potřebám doby. Hlavní předpoklad k tomu spatřoval k posílení císařské moci, neboť jen jejím prostřednictvím měl možnost radikálně zasáhnout do sféry administrativní, politické, hospodářské i ideologické a prosadit své záměry. Prvním důsledkem tohoto Diocletianova postoje byla likvidace zbytků politického vlivu, který si senát [?] ještě ponechal. Byť to senát formálně nevzal na vědomí, jeho pravomoc tím byla omezena na podružné městské záležitosti. Po Augustovi, Claudiovi a Septimiovi Severovi se na trůnu objevil další rázný reformátor, po Augustovi byl Diocletianus největší reformátor vůbec.

Absolutizace císařské moci

V přítomnosti císaře nebylo ani nejvyšším hodnostářům povoleno usednout, výraz pro státní radu, consilium, tj. zasedání se proto změnil na consistorium, tj. stání. Vysocí dvorští úředníci, označovaní souhrnně jako císařovi průvodci (comites) tvořili přísně rozvrstvenou hierarchii, podřízenou císaři a stanoveným způsobem i sobě navzájem. Své nadřazené postavení dával císař najevo okázalým vystupováním. Oblečen v nachovém hedvábném rouchu, zdobeném zlatem a drahými kameny, byl uváděn na veřejnost obřadným způsobem. Lidé, kteří k němu přistupovali, mu povinně projevovali úctu padnutím na kolena a líbali okraj jeho roucha; tento zvyk - stejně jako některé další formy okázalé dvorské obřadnosti - byl převzat ze dvora perských panovníků. Dvůr se stal ještě mocnějším organismem v soustavě říšské administrativy, než tomu bylo v předchozí době. Císař byl autokratický panovník, pán a bůh (dominus et deus) veškerých svých poddaných, ospravedlňující svou výjimečnou moc i proklamovaným božským původem, vše, co se týkalo jeho osoby, bylo posvátné (sacrum).

Císař se samozřejmě radami consistoria mohl, ale nemusel řídit. Císařské výnosy, odpovědi na dotazy ve sporných záležitostech i běžná doporučení nabývaly platnosti zákona a stávaly se pro císařský aparát směrnicí, jak postupovat v analogických případech. O široké Diocletianově aktivitě na tomto úseku svědčí to, že se z jeho doby zachovalo na 1200 ustanovení (constitutio). Císařský dvůr se stával přesně fungující byrokratickou organizací, která měla zabezpečovat nejen osobní panovníkovy potřeby, ale být skutečným, dobře informovaným centrem správy. Charakteristické podoby nabyl v tomto směru císařský dvůr za vlády Constantina Magna, kdy ve srovnání s předchozím obdobím byla vzhledem k mezinárodní situaci impéria přece jen větší možnost řešit přednostně vnitřní problémy říše.

Není divu, že tento úsek Diocletianovy činnosti upoutal přednostně pozornost antických historiků. „První zatoužil po šatě zdobeném zlatem,“ pravil o něm Aurelius Victor, římský historik ze 4. století n. l., „po hedvábných purpurových látkách a po množství perel na ozdobu obuvi. Ačkoli tyto vlastnosti vybočovaly z občanských vlastností a svědčily o pyšné a rozmařilé povaze, byly ve srovnání s jeho ostatními požadavky bezvýznamné. První ze všech po Caligulovi a Domitianovi svolil k tomu, aby ho na veřejnosti oslovovali Pane, aby mu vzdávali božské pocty a nazývali ho bohem. Z tohoto jeho počínání zjišťuji, že právě ti nejnižší neznají míru v pýše a ctižádosti, zejména pokud se domohou vysokého postavení. Taková už je ale lidská povaha… To však bylo u Valeria Diocletiana vyváženo ostatními dobrými vlastnostmi. I když se nechával oslovovat Pane, jednal jako otec. Je dobře známo, že jako moudrý člověk chtěl ukázat, že větší újmu působí činy než slova.“ Je celkem přirozené, že Aurelia Victora zaujalo zvláště císařovo úsilí být oslovován „Pane“, latinsky „Dominus“, což dalo i moderním historikům podnět, aby pozdnímu antickému období, sahajícímu v běžné periodizaci od roku 284 až do zániku Západořímské říše roku 476, dali označení dominát. Tento termín vcelku vystihuje tendenci k absolutizaci osobní císařovy moci, která se projevovala v Diocletianových administrativně politických i hospodářských opatřeních a stala se jedním z nejvýraznějších rysů, odlišujících principát, zejména v jeho počáteční fázi, od poměrů v pozdní antice. Pozdně antický císař měl formálně mnohem pevnější postavení než panovníci období principátu. Proto se Diocletianus jeví jako vlastní zakladatel dominátu, kdy se již absolutistická císařská moc nezakrývala rouškou republikánských tradic.

Nekompromisní posílení císařova postavení bylo nezbytnou podmínkou k hlubokým zásahům, jež bylo nutno učinit v zájmu další existence a jednoty impéria. Obnova vnitřní rovnováhy zahrnovala nastolení aspoň relativního souladu mezi centrální a místní správou, podřízení armády jednotnému císařskému velení, posílení obranyschopnosti proti barbarům, zabezpečení vnitřního klidu a zvýšení ekonomické stability říše tak, aby i její řadoví obyvatelé měli zájem na jejím zachování. V městech i na venkově bylo třeba vytvořit takové podmínky, aby hospodářská kapacita impéria stačila pokrýt potřeby státního aparátu a zvláště náklady na armádu. Učinit zadost těmto požadavkům, nebo se co nejvíce přiblížit k jejich splnění, vyžadovalo rázného panovníka, schopného posoudit postavení říše a zasáhnout tam, kde se situace vyvíjela nejnebezpečnějším směrem. Takový císař byl naštěstí konečně zde. Ač voják, prokázal Diocletianus tolik politického rozhledu a administrátorského talentu, že nejen upevnil svou vládu, ale také zreorganizoval římskou říši tak, že mohla být ještě po celých sto let pevným státním celkem, stmelujícím celý antický svět.

Nový systém spolucísařů, jmenování Maximianovo

Pod Diocletianovu správu patřily podunajské provincie od Norica po ústí Dunaje, Řecko, asijské provincie a Egypt. Maximianus měl na starosti Západ - Itálii i s územím na sever od ní až k Dunaji, Gallii, Británii, Hispánii a Afriku. Diocletianus se usídlil v Nikomedii, neboť východním oblastem říše přisuzoval ve svém smyslu pro reálné poměry větší význam než zřetelně upadajícímu Západu. Maximianus pobýval v Mediolanu, později v Ravenně. Z těchto měst měl západní císař blíže k rýnské a dunajské hranici a Řím z těchto důvodů přestal být sídelním městem. Byl sice nadále považován za hlavní město, ale byla to již jen symbolická pocta vysloužilci. S odchodem dvora přestal být světovým velkoměstem. Řím se ocitl ve stínu nových císařských sídel a ustrnul ve svém vývoji, zatímco významná místa v provinciích nabývala na důležitosti.

Ačkoli Diocletianus jen občas zasahoval do poměrů v západních provinciích, jednota říše ze státoprávního hlediska neutrpěla, poněvadž Diocletianus vydával edikty pro celou říši a Maximianus se ve státnických věcech svému kolegovi ochotně podřizoval. Přesto, že byli od sebe tak vzdáleni, byli oba císařové ve stálém spojení.

Boje s Franky, Alamany a Araby, úspěchy na východě, Carausiova uzurpace

Roku 287 se podařilo Maximianovi úspěšně potřít franské piráty a donutit prvního ze známých franských králů, Gennobauda, aby se mu poddal. V letech 287- 288 vedl výpravu proti Alamanům. Ani společná vláda obou císařů však ještě zcela nevyloučila možnost uzurpace. Došlo k ní roku 286 nebo 287, když se do purpuru oděl velitel římské flotily na pobřeží Belgiky a Armoriky Carausius. Podnětem k jeho uzurpaci bylo podezření, že jako námořní velitel zpronevěřil válečnou kořist získanou na germánských kmenech Sasů a Franků. Na základě toho měl být popraven, Carausius se však vyhnul výkonu trestu vzpourou a odchodem do Británie. Maximianův pokus o zničení Carausia v roce 289 vyšel naprázdno. Carausius, jehož hlavní oporou bylo loďstvo, kontrolující britské břehy, ovládal Británii i část gallského území za průlivem (včetně základny flotily Gesoriaca). Aby byl získán čas k uklidnění vnitřních poměrů v Gallii a k zabezpečení rýnské hranice proti germánskému tlaku, museli se císařové s tímto stavem dočasně smířit.

Diocletianus ve své části říše také nezahálel: odrazil perský útok a dosadil na arménský trůn svého chráněnce Tiridata z arsakovského rodu (Arsakovci byli vládnoucím rodem v parthské říši, předchůdkyni nynější říše perské) a převedl tak tuto zemi z perského vlivu do vazalského poměru k Římu. Pak využil vnitřních sporů o perský trůn a bez boje dosáhl také toho, že mu Peršané roku 288 vydali mezi horními toky Eufratu a Tigridu provincii Mezopotámii. Zato na severu měl Diocletianus více práce. Roku 289 porazil na horním Dunaji Alamany, zřejmě na podzim r. 289 ztrestal na dunajských pannonsko-moesijských hranicích Sarmaty, na jaře roku 290 zvítězil nad arabskými tlupami v Sýrii a roku 292 opět nad Sarmaty.

Ustavení tetrarchie

Tak vznikl nový nástupnický řád, který spočíval na zásadě, že císařem má být jen zdatný válečník, a to nejdříve v hodnosti Caesara a pak v hodnosti Augusta, přičemž Caesar měl vystřídat svého Augusta a jeho místo měl zaujmout nově jmenovaný Caesar. Podle Diocletianovy představy měl potom tento umělý způsob pracovat zcela automaticky, zemře-li nebo odstoupí jeden z Augustů - předem se pojistil proti netrpělivosti Caesarů opatřením, že po dvaceti letech společné vlády měli oba Augustové abdikovat a uvolnit místa pro své Caesary. Ti by pak ve funkci Augustů určili další Caesary. Vznik tetrarchie sledoval i úsilí vyloučit nebezpečí možných uzurpací tím, že se vlivným a oblíbeným velitelům předem poskytne příležitost k účasti na císařské moci. Čtveřice císařů navíc v Diocletianově pojetí tvořila panovnickou rodinu, což mělo zabránit eventuálním rozporům mezi vládci, zaručit jejich jednotný postup. Tím se mělo zabránit otřesům nebo konfliktům při řešení nástupnických problémů. Diocletianus se zřejmě svým modelem snažil sloučit výhody dědičné monarchie a adoptivních císařů, ovšem s tím rozdílem, že senát, ačkoli jej on i jeho spoluvládci formálně ctili, pozbyl jakéhokoli vlivu mimo město Řím. Posílení císařské moci i její územní rozdělení ukazuje, jak značně se Diocletianus odlišoval od svých předchůdců, pro něž se problém obnovy impéria zužoval v podstatě na pokus vrátit říši asi takovou podobu, jakou měla někdy v době Septimia Severa.

Vznik tetrarchie neměl být popřením, ale naopak posílením jednoty říše a v žádném případě se nesměl dotknout Diocletianova postavení představitele celé tetrarchie. Všichni čtyři vládcové vystupovali jako společní panovníci celé říše, všechny zákony a nařízení byly vydávány jménem všech. Plurál v titulatuře panovnických listů i zdvořilé oslovování majestátním plurálem (vykání) má kořeny v ediktech tohoto kolektivu císařů a v žádostech a peticích jim zasílaným. Promyšlený systém, který měl zamezit bojům o trůn, však prokázal malou účinnost již při abdikaci Diocletiana a Maximiana r. 305.

Porážka Karpů, potlačení nepokojů v Egyptě

Velké vítězství nad Persií

Likvidace Carausiovy uzurpace

Než mohl Constantius po vytvoření loďstva přejít k rozhodujícímu útoku, musel mít krytá záda. To zajistil Maximianus, který zaujal postavení na Rýně, aby mohl čelit eventuálním vpádům barbarů. Po dlouhých přípravách udeřil Constantius ve dvou proudech na jaře roku 296 na vzbouřence. Jedné flotile velel Constantius osobně, druhé schopný vojevůdce Iulius Asclepiodotus. Asclepiodotus u ostrova Vecty (dn. Wight), zřejmě díky mlze, nepozorovaně minul nepřátelské loďstvo, vylodil se a v následujícím boji zničil hlavní síly vzbouřenců. Po něm přistál v Británii Constantius a zlikvidoval zbytky Allectových vojsk v Londiniu. Římské panství se plně obnovilo i v západní části.

Roku 297 zasahoval Maximianus v Africe, kde se bouřily mauretánské kmeny a objevil se tam uzurpátor Iulianus, jeho život však skončil rychlou porážkou jeho vojska. Zatímco Maximianus pokračoval zdárně v africkém tažení, Constantius opět bojoval na Rýně a získal tam nad Alamany nejen skvělé vítězství, ale i množství zajatců, kteří byli jako laeti usazeni ve vylidněných gallských oblastech.

Rozsáhlá správní reforma

Je samozřejmé, že ani za těchto podmínek nebyl úřednický aparát ponechán sám sobě, ale byl průběžně sledován císařskými agenty, aby se eliminovaly pokusy zneužití pravomoci, korupce nebo přípravy nepřátelských akcí proti císaři. Císařská tajná policie (agentes in rebus [?]) byla ve 4. století obávanou složkou císařského aparátu, který působil prakticky ve všech důležitých oblastech veřejného života.

Výše jsem si dovolil vyrobit amatérskou mapku pravděpodobného rozdělení území Augustů a Caesarů a správních diecézí za Diocletiana. Netvrdím, že je přesná - například nemám žádné informace ohledně kompetencí nad ostrovy v Egejském moři, tak jsem je uměle přidělil Galeriovi. Území jednotlivých císařů se stala zárodkem pozdějších prefektur [?], vyšších správních celků zřízených Constantinem Magnem. Tato území se však s pozdějšími prefekturami plně nekryla. Snad ve všech publikacích nalezneme matoucí mapu, kde jsou tři odlišné stavy v jednom: za Diocletiana, Constantina a v době konečného rozdělení impéria v roce 395. Jenomže, jak je výše uvedeno, území tetrarchů a pozdějších prefektur se neshodovala. Dále prefektura Illyricum se skládala z diecézí Moesiae (za Constantina rozdělena na diecéze Dacia a Macedonia) a Pannoniae – zde byla za Diocletiana pomyslná hranice mezi východními a západními provinciemi. V druhé tetrarchii byla Pannonie přiřazena k západním diecézím. Později patřilo celé Illyricum západní říši a teprve v souvislosti s katastrofou u Adrianopole jej císař Gratianus definitivně rozdělil mezi západní a východní impérium, kdy postoupil svému východnímu kolegovi diecéze Dacia a Macedonia. Diecéze Itálie byla Constantinem rozdělena na Italia annonaria a Italia suburbicaria, a diecéze Oriens na Aegyptus a Oriens. Všechny tyto skutečnosti bývají obvykle na jedné mapě, včetně hranice mezi východním a západním císařstvím, stanovené roku 395. Možná úsporné, ale podle mého názoru zavádějící, a proto jsem raději vytvořil svou mapu, byť ne tak hezkou.

V knize Římští císařové historika M. Granta je mapa Diocletianova správního rozčlenění ještě popletenější: jsou chybně uváděny diecéze Italia annonaria a Italia suburbicaria, Moesiae a Oriens jsou kupodivu správně, nelogicky je přidána hranice mezi Východořímskou a Západořímskou říší z roku 395 a východní hranice z Persií jsou z téže doby – tj. Mezopotámie je oproti stavu za Diocletiana menší o území ztracené po neúspěšném tažení císaře Iuliana, severněji je území pro změnu větší o část Arménie, která byla rozdělena mezi obě velmoci za císaře Theodosia. Třešnička na dortu - hranice diecézí jsou ve vysvětlivce označeny jako hranice provincií. Tuto mapu jsem zde mimochodem použil – samozřejmě po patřičných úpravách.

Reforma armády

V armádě dále existovali palatini – elitní oddíly, složené ze zkušených příslušníků bojových jednotek, patřící ke comitatenses. Někteří z nich byli vyčleněni k průběžné ochraně panovníka a jeho paláce. Členové palácové stráže – scholae palatinae [?] – měli ve srovnání s muži řadových oddílů privilegované postavení, nosili vybrané uniformy a lepší zbraně, neboť současně sloužili i k vnější reprezentaci císařova majestátu. Zvláštní postavení v rámci palácových jednotek měli přirozeně muži, kteří zabezpečovali přímou osobní ochranu císaře a jejich výběru byla věnována mimořádná pozornost. Císařská tělesná garda – protectores domestici - byla složena z jízdních jednotek, aby mohla vykonávat své poslání i v době, kdy byl císař mimo palác.

Legie byly reorganizovány podobným způsobem jako provincie: stav jejich mužstva byl snížen asi na 1000 mužů, zato jejich počet byl zvýšen na 60 - 70. Totéž platí pro pomocné sbory, jejichž stav byl normalizován na 500 mužů. Se změnou vojenské taktiky, vynucené zvlášť válkami proti novoperské říši, souvisí, že většina z takto formovaných asi 575 jednotek byla jízdní. Pokud jde o rozložení a použití všech těchto jednotek, jejichž celková síla činila okolo půl miliónu mužů, přinesl Diocletianův systém jen dokončení vývoje, který zahájili v zájmu větší pohyblivosti vojsk jeho předchůdci, zejména Gallienus a Aurelianus.

Tím vzrostl početní stav ozbrojených složek, čímž se zvyšovaly nároky na jejich průběžné doplňování. Nechuť k vojenské službě vedla již ve 2. století k nuceným odvodům. U aktivních vojáků se předpokládalo, že jejich synové rovněž vstoupí do armády. Jiným zdrojem byli příslušníci barbarských kmenů, kteří byli dílem dobrovolně, dílem pod nátlakem včleňováni do říšského vojska, popř. byli nuceni vedle svých civilních povinností konat v čas potřeby vojenskou službu – to byli již výše řečení laeti. Hlavní zásobárnou rekrutů byl tradičně venkov, jehož obyvatelstvo podle určeného principu dodávalo stanovený počet vojenských nováčků. Bylo však dovoleno místo rekruta složit náhradní sumu peněz. A císařové se uchylovali k tomuto prostředku tím raději, čím menší byla při velikém nedostatku ochota majitelů půdy stavět rekruty a čím hlouběji klesla kvalita těchto nedobrovolných rekrutů proti čerstvé a bojovné síle vždy k boji hotových barbarů. Méněcenné a barbarské živly, které v čas nouze musely být zařazovány do legií a třebaže vstupem do nich nabývaly občanského práva, vtiskovaly vojsku stále barbarštější ráz, zvláště při vzrostlé síle pomocných vojsk, braných takřka šmahem z neřímských živlů. Za těchto poměrů není divu, že se v nastávajícím rozhodném boji o existenci klasické vzdělanosti musel Řím opírat téměř výhradně o barbarské vojsko.

V povyšovacím řádu padly za krutých časů 3. století všechny stavovské rozdíly. Schopný voják jakéhokoli původu se mohl stát důstojníkem. Od doby Diocletianovy se stával nejdříve důstojníkem u pohraničního vojska, pak u mobilního a konečně v císařské gardě, z níž pak mohli být vybíráni nejvyšší vojenští velitelé. Vojsko této doby se ovšem nemohlo duchem, kázní ani organizací měřit s vojskem raného císařství. Zvláště pohraniční sbory, vydržované z pozemků a naturálních dávek, byly spíše sedláky s vojenskými povinnostmi než pravými vojáky. Hlavní příčinou tohoto úpadku byly hospodářské a finanční poměry v říši.

Zabezpečení říše reorganizovaným vojskem mělo být doplněno zdokonalením technické stránky říšské obrany. Bylo opevňováno mnoho měst, budovány nové a opravovány staré silnice, zbrojařské dílny atd. Důkladněji byl opevňován limes [?], např. velké fortifikační práce si vynutilo zabezpečení syrských a mezopotamských hranic proti arabským kočovným tlupám i proti Peršanům.

Hospodářská situace, daňová a měnová reforma

Pozemkové vlastnictví neztratilo v antické společnosti nikdy svůj význam, ale v době krize, kdy obchod a řemesla upadaly, ještě zesílila tendence investovat všechny hotové peníze do půdy. Zbohatlí jednotlivci skupovali pozemky a velkostatky a půdu pak po kouscích pronajímali kolónům. Obyvatelstvo v nedůvěře k znehodnoceným mincím, se snažilo pokud možno bez nich obejít a dobré mince uschovávat pro budoucí časy. Obchod stagnoval, majitelé a nájemci velkostatků se snažili vyhnout nákladným koupím a vše potřebné pořizovali v nejbližším okolí, kde byla snadná naturální výměna. Dřívější rozvinuté peněžní hospodářství začalo, zvláště na Západě, ustupovat hospodářství naturálnímu. Velkostatky i města s nejbližším okolím se postupně stávaly uzavřenými hospodářskými systémy.

Římský stát velmi těžce pociťoval úpadek finanční síly nejvíce ve vojenství, které bylo nejnákladnější. Ač se od Septimia Severa uspokojovalo vojsko i naturálními požitky, ani potom se stát neobešel bez zvýšených peněžních příjmů. Pomáhal si tím, že za plynulý odvod berní zodpovídali a ručili svým majetkem ve městech kuriálové (curiales [?]) a na venkově majitelé velkostatků – mezi nimiž byli i mnozí senátoři, ponechávaje jim samotným na libovůli, aby se hojili na ostatních poplatnících, jak mohli. Tito poplatníci se pak přirozeně dostávali do finanční a v dalších důsledcích na právní závislosti na svých vrchnostech. Zvláště kolónové tímto vývojem klesli z původně svobodných nájemců na poddané, a to tím spíše, že je stát - ač nepřímo - uváděl nejen do finanční závislosti, ale přikazoval statkářům nad nimi i některá politická práva, např. policejní dozor, nižší soudnictví, starost o plnění vojenských povinností aj. Na útěky a vzbouření kolónů odpovídali vlastníci půdy tím, že usilovali o připoutání zemědělců k půdě, na níž jsou usazeni. Touto správní, finanční a politickou decentralizací zavládly poměry, které již připomínají pozdější feudalismus. Diocletianova doba přivedla tento vývoj k zrychlenému dozrání.

Různé daně a poplatky, jako např. cla, dědické daně aj., popř. konfiskace majetku, běžné za principátu, byly už nedostatečné ve srovnání s rostoucími potřebami státu již za krize před Diocletianovým nástupem. Diocletianovo rozšíření armády a byrokratického aparátu nenasytnost státu jen dále zvýšilo. Pozdní impérium, které se změnilo ve složitý byrokratický mechanismus, potřebovalo vydatné a nevysychající zdroje financí. Císař začal proto vytvářet novou daňovou soustavu, která měla postihnout co největší okruh poplatníků a určit i přesná pravidla pro výměr jejich povinností. Tím se mělo současně berním úředníkům zabránit v podvodech ve svůj prospěch. Protože hlavní masu obyvatelstva představovali obyvatelé venkova, byli celkem samozřejmě předurčeni k tomu, aby nesli hlavní tíhu daňového břemene. Pro období principátu byl příznačný velký počet různých druhů daní, přičemž nepřímé daně měly pro fiskus větší význam než daně přímé. Když však ve 3. století začal upadat hospodářský život a rychle klesala hodnota peněz, nepřímé daně svůj význam ztrácely a přímé daně zdaleka nestačily krýt státní výlohy. Proto Diocletianus obrátil svou pozornost k přímým daním, zejména k dani pozemkové a uvalil ji i na Itálii, která tradičně – již od roku 167 př. n. l. (po vítězství nad Makedonií u Pydny) neodváděla z půdy žádné dávky. Pouze město Řím zůstalo ušetřeno. Základní fiskální jednotkou se stalo iugum, výměra obhospodařované půdy, kterou ke své obživě potřeboval obdělat jeden člověk (caput, neboli hlava). Ženská síla byla počítána za půl jednotky. Vláda změnu zdůvodňovala i tím, že při předchozím systému docházelo k zvýhodňování jedněch a přetěžování jiných, a proto se prý zavádí systém pro všechny spravedlivý. Aby byla zemědělská daň rovnoměrně a spravedlivě vyměřena, probíhal každých pět let katastrální odhad (census), registrující plochu i kvalitu půdy. Rozloha této jednotky se určovala se zřetelem ke kvalitě půdy a pěstovaným plodinám, iugum tudíž nebylo stejné ani v úzkém rámci jedné lokality a mezi jednotlivými částmi říše existovaly rozdíly, často markantní. Počet jednotek měl po celé odhadní období zůstávat stejný a přirozeně projevovala snaha, aby se neměnil vůbec. Proto přes proklamovanou spravedlnost v sobě systém nesl znaky represe, protože zdůrazňoval již stávající snahu přinutit obyvatele, aby zůstali pracovně připoutáni nastálo v místě, kde byli úředně registrováni. Byly stanoveny tresty – i hrdelní – pro ty, kdo se při odvádění nebo vybírání dávek nebudou řídit platnými zákony.

Nový způsob zdanění byl zaveden v r. 296, ale není známo, zda byl okamžitě realizován v celé říši a zda skutečný výsledek splnil císařova očekávání. Zdá se, že na některých územích, kde se podle něho postupovalo, se od něho s postupem doby upouštělo. Křesťanský autor a Diocletianův současník Lactantius vylíčil okolnosti, za kterých byla daňová reforma uváděna v život, v nejtemnějších barvách: "Měřila se každá píď země, počítaly se vinné keře a stromky, sepisoval se dobytek všeho druhu, pořizovaly se seznamy lidí. Města byla zaplavena místním i venkovním lidem, veřejná prostranství se plnila houfy rodin, neboť každý přišel se svými dětmi i otroky. Skřípěla mučidla a svištěly důtky. Synové byli nuceni vypovídat proti rodičům, nejvěrnější otroci proti svým pánům, manželky proti svým manželům. A jestliže všechno zklamalo, byli mučeni, aby vypovídali sami proti sobě, a když nad nimi zvítězila bolest, dali si připsat i to, co neměli." Dosažené výsledky byly podle Lactantia více než chmurné: "Počet konzumentů přerostl počet výrobců tou měrou, že se vyčerpaly síly rolníků, v důsledku nesmírných předepsaných dodávek byly opouštěny pozemky a obdělávaná půda se měnila v lesy." Lactantius se ovšem netajil se svou záští k císaři, který pronásledoval křesťany a je třeba brát jeho líčení s rezervou, třebaže mu jistý reálný základ nelze upřít.

"Snesitelné a skrovné požadavky těch dob však nabyly dnes zhoubných poměrů.", píše naproti tomu Sextus Aurelius Victor, současník císaře Constantia II. Snad se dá říci, že Lactantius viděl zhoubnou tendenci a předpověděl chmurné poměry, jichž byl Sextus Aurelius Victor svědkem. Diocletianus se v mezích možností snažil o spravedlnost, kdežto Constantinus Magnus a jeho nástupci degradovali obyvatelstvo říše na pouhý poplatní a bezohledně ždímaný materiál. Za dominátu při zdaňování převládla zásada, že úlevy se mají poskytovat jen v nejnutnější míře, např. vdovám a sirotkům.

Povinnost odvádět přesně a včas zemědělské daně, zvané annona, dovršila ekonomické připoutání rolníků k půdě a obdobný proces probíhal i ve městech. Zpřísnila se kontrola nad předem stanovenou daní živnostenskou, placenou řemeslníky a obchodníky v penězích, důležitým zdrojem příjmů státu byly i cla. Nadto existovalo mnoho různých povinných úkonů, zvaných munera. Jinou formou ekonomického tlaku bylo to, že kolegia [?] byla nucena např. k bezplatným dodávkám nebo dopravě určitého zboží pro stát nebo k přednostnímu plnění státních zakázek.

Zdrojem příjmů státu se staly i poplatky, vyžadované individuálně od různých jen trochu majetných vrstev obyvatelstva při příležitostech, kdy ústřední nebo místní administrativa musela počítat se zvláštními výdaji. Tak tomu bylo při různých oslavách a výročích týkajících se císařů, jejich rodin nebo významných dvorských osobností. Tyto poplatky se vybíraly zpravidla v pětiletém intervalu v penězích nebo ve formě nezpracovaného drahého kovu. Jejich nedobrovolnými plátci byli např. obchodníci, hostinští, ale i zemědělci, kteří samostatně prodávali své produkty. Pro městské obyvatelstvo v provinciích představovaly velkou zátěž i nepředvídatelné, hlavně naturální požadavky, vyžadované po něm při přesunu vojenských jednotek, průjezdu císaře jeho územím atd. Senátoři při nástupu císaře k moci nebo při jeho desetileté výročí poskytovali panovníkovi tzv. aurum oblaticium, tj. zlato nebo peníze jako výraz loajality a příspěvek na připravované oslavy. Města k těmto příležitostem dávala aurum coronarium, tj. prostředky k pořízení (vítězného) věnce.

K ozdravění státních financí měla vést souběžně provedená měnová reforma. Znehodnocování peněz ve 3. století, kdy se místo stříbrných mincí razily jen postříbřené měďáky, způsobilo chronickou inflaci. Peníze přestaly sloužit jako měřítko hodnoty a prodávaly se na váhu. Proto Diocletianus roku 298 zavedl hodnotnější standard pro zlatou minci aureus. Mimoto byly do oběhu dány nové mince stříbrné a bronzové. Reforma však nedosáhla kýženého efektu, neboť obyvatelé říše stahovali hodnotné mince z oběhu a ponechávali v něm jen znehodnocená méněcenná platidla. To vedlo ke zvyšování cen, takže upadající římské hospodářství končilo opět v uzavřeném kruhu. V boji s rostoucí drahotou vydal císař roku 301 edikt o maximálních cenách zboží a maximálních mzdách (lex de pretiis rerum venalium). Rozhořčeně se v něm mluví o lidech, kteří ze zištných důvodů mnohonásobně zvyšují ceny, za překročení předepsaných krajních mezí byl stanoven trest smrti. Následoval seznam různého zboží s uvedením maximálních cen a připojený seznam mezd za rozmanité práce. Toto opatření selhalo jako mnohé podobné umělé zásahy do hospodářských poměrů. Zavádět pro veškeré zboží a služby v celém ohromném rozsahu římské říše jednotné ceny byl při nesmírné rozmanitosti přírodních i výrobních podmínek v jednotlivých částech impéria počin předem odsouzený k nezdaru.

Císař neměl na zřeteli pouze zájmy státu, ale i hospodářský prospěch obyvatelstva, leč vycházel z klamného předpokladu, že hospodářské poměry lze regulovat pouhými příkazy. Přes tento nezdar provedl dílo velikého rozsahu. Jeho zásluhou se poměry v říši dočasně ustálily natolik, že nedocházelo k otevřeným krizovým projevům. Zabezpečil mír, zavedl lepší správu, uvedl do pořádku rozhárané poměry a divoce rozviklanou státní budovu postavil na pevnější základ. Dělo se tak za cenu znevolnění obyvatelstva, ale za obecné ochablosti všech hybných sil, na jejichž součinnosti se síla říše zakládala, bylo zřejmě nemožné obrodit odumírající antickou kulturu, nebylo tudíž jiné cesty a tvrdá doba si vyžadovala tvrdá opatření.

Ačkoli Diocletianus osobně spravoval východní oblasti, vystupoval vždy jako horlivý stoupenec římského nacionálního směru a snažil se i na východě zavést latinu do běžného úředního styku. V plném rozsahu se tento záměr nepodařilo prosadit, ale příznačným činem pro jeho romanizační politiku je, že před rokem 300 zanikla na jeho příkaz poslední autonomní řecká ražba mincí v Alexandrii.

Diocletianova náboženská politika, velké pronásledování křesťanů

Roku 303 pak vydal Diocletianus edikt, který zbavoval křesťany osobně svobodné občanského práva, zakazoval propouštět na svobodu otroky ke křesťanství se hlásící a nařizoval zničit křesťanské kostely, liturgické předměty i spisy. Když brzy na to došlo v maloasijské Nikomedii, kde právě dlel Diocletianus s Galeriem, dvakrát po sobě k zapálení císařského paláce, padlo podezření – ať již právem, či ne – právě na křesťany. Tehdy prý se Galerius ve své zlobě zasadil o zboření velkého nikomedského kostela, biskup Anthimos byl sťat a mnoho jiných křesťanů zemřelo při mučení nebo upálením. A když o trochu později došlo k menším nepokojům ve východní Kappadokii a v Sýrii, svalila se vina opět na křesťany a byl proti nim vydán druhý edikt. Jím se s platností pro celou říši nařizovalo zatknout, uvěznit a přísnému soudnímu stíhání podrobit všechno křesťanské duchovenstvo.

Třetí edikt z roku 304 omilostňoval křesťany, kteří se ve vězení pod psychickým nátlakem nebo na mučidlech zřekli své víry, ale poněvadž se začalo tohoto zmírnění zneužívat, nařídil ještě téhož roku čtvrtý a nejkrutější edikt všem obyvatelům říše uctívat státní bohy, v jejich čele stál Jupiter Optimus Maximus a obětovat jim, nebo zemřít. Aplikace ediktů však závisela na místních úřadech – na západě, kde se křesťanství ještě tolik nerozšířilo, jako na východě, probíhalo pronásledování již z toho důvodu méně krvavě, ale přesto bylo v Itálii a v Africe pod Maximianovou vládou prováděno horlivě, kdežto Constantius v Gallii a Británii vykonal jen opatření vyplývající z prvního ediktu a ostatní edikty ponechal bez povšimnutí. Constantius ve svém okolí trpěl mnohé křesťany, možná s nimi i sympatizoval, křesťankou byla i jeho souložnice Helena, s níž měl syna, budoucího Constantina Magna, prvního císaře křesťanů.

O to hrůzněji se řádilo na Východě. Ačkoli ani tam všichni místodržitelé nelpěli na důsledném a přesném plnění ediktů a mnozí se spokojovali s formálním zaprotokolováním účasti toho či onoho člověka na obřadu státního kultu, teklo ve východních provinciích mnoho mučednické krve. Někteří fanatičtí křesťané se dokonce z mučednictví radovali v očekávání, že jim zaručí posmrtnou spásu a svatost, ale většinou se křesťané, pokud se jim nepodařilo uniknout kontrole nebo pokud nedostali za úplatek potvrzení o účasti na státních obřadech, pohanského kultu ze strachu skutečně zúčastnili – tak jako za Deciova a Valerianova pronásledování. Jakmile bouře opadla, znovu se pod křídla církve vraceli (byť to v mnoha případech vedlo k velkým sporům v církvi, zda takové odpadlíky přijímat zpět), takže ani tato největší perzekuce křesťanů v římské říši nedosáhla cílů, které sledovala. Nadto již delší dobu existoval poměrně značný počet osob, které s křesťanským učením sympatizovaly, aniž se formálně stávaly členy církve. Tito lidé na sebe za pronásledování zpravidla nijak neupozorňovali a navenek se chovali loajálně, aniž ovšem měnili své přesvědčení, takže i v nich spočívala síla církve. Pro svou zdánlivou neutralitu mohli snáze ovlivňovat vládní činitele a když se později uplatnila náboženská snášenlivost, představovali právě oni přírůstek členů, jímž se křesťanští spisovatelé chlubili, tvrdíce, že církev pronásledováním sílí. Ostatně na přelomu 3. a 4. století došlo ke změně, že se u laiků oddaloval křest, kterážto svátost tehdy a ještě po celé 4. století neznamenala začátek křesťanské víry, nýbrž její konečné zpečetění. Tato praxe měla svou výhodu, neboť konverze nepokřtěných křesťanů nebyla spjata s velkým pokáním, kdežto pokřtění členové církve se dočasným – byť jen formálním – odpadnutím dopustili těžkého hříchu. Ale i všichni kající se pokřtění odpadlíci se mohli díky umírněným kánonům církevních synod začlenit znovu do kolektivu věřících, morálně posíleného kultem nových mučedníků. Církev tedy svou pevnou organizací, obratnou propagandou i účelnými protiopatřeními dokázala čelit státní protikřesťanské politice i ideovému tlaku, k němuž se připojil i Plotinův žák Porfyrios (asi 234 – 305) svým spisem Kata christianón – Proti křesťanům. Není divu, že o Diocletianovi a Galeriovi psali křesťanští autoři (např. Lactantius), s krajně nenávistnou zaujatostí.

Vojtěch Zamarovský výstižně vysvětluje neúspěch opatření proti křesťanům: "Křesťané si to vysvětlují tím, že jejich náboženství je dílem božím, jež 'brány pekelné nepřemohou'. Nemusíme se však uchylovat k nadpřirozeným výkladům ani k zjednodušením, například k 'tvrdošíjnosti náboženského fanatismu'. Dějiny ukazují, že ideologii, která ovládla masy, nelze vyhubit násilím. Nepodařilo se to Diocletianovi, nepodařilo se to v jiných případech jiným císařům, carům, králům či vládcům s modernějšími tituly. Ideologie může být poražena jen jinou ideologií, a to ideologicky - touto zbraní však tehdy už římský stát nedisponoval."

"Jasně viděl chyby starého řádu, ale chyby odbojného novotářství mu příliš zastíraly mravní jádro Ježíšova učení. V tom je právě tragika ducha na přelomu světových názorů. Constantinus se nikdy nestal křesťanem, ani formálně, tím méně duchovně. Ale jeho zchytralá tolerance mu vynesla poctu, jejíž záře musela v dějinách vysvitnout nad hlubokým stínem, v který nenávist proměnila velikou osobnost Diocletianovu.", píše Antonín Trýb.

Diocletianova stavební činnost

Diocletianovy lázně v Římě

Diocletianova a Maximianova abdikace

Diocletianův palác

V dějinách je málo případů, kdy se panovník z vlastního rozhodnutí vzdal trůnu a v římském císařství šlo o první případ – svědčil i o tom, jak byl císař přesvědčen o životaschopnosti tetrarchie. Diocletianovi nelze upřít cílevědomost, s níž dával přednost státním zájmům před osobními, ale ne všechna jeho novátorská opatření se osvědčila a ne všechno, co sloužilo k upevnění státu, prospívalo společnosti v něm žijící. Zcela pochybeným se ukázalo autokratické vnucování toho, co se příčilo přirozeným lidským touhám a dějinným zkušenostem. Musela proto selhat snaha o reglementaci myšlení lidí násilnými prostředky a umělý nástupnický systém, vylučující pokrevní dědice se stal dokonce jednou z hlavních příčin, proč v impériu záhy vzplanuly nové boje o císařský trůn. Je pravda, že Řím dosáhl mocenského i civilizačního vrcholu v době adoptivních císařů, ale kdo ví, udržela-li by se adoptivní posloupnost tak dlouho, kdyby se Nerva, Traianus, či Antoninus Pius dočkali vlastních mužských potomků. Chybám se však nevyhnuli ani velcí císaři a mezi ně Diocletianus bezpochyby patří. Organizační struktura říše, kterou předal svým nástupcům, zůstala ve značné míře zachována: na západě do roku 476, který se tradičně označuje jako rok definitivního konce římské moci na západě a ve východní části říše přetrvala až do doby vlády císaře Herakleia (610 – 622).

Fotografie této mince byla pořízena s laskavým souhlasem numismatika Jana Luhana, jemuž zároveň děkuji za odborný komentář.

Diocletianovi, který se odebral do soukromí, avšak ponechával si jistý vliv na vývoj politické situace, byl formálně ponechán titul Augustus. Ze svého monumentálního paláce starý císař mohl sledovat rozpad druhé tetrarchie, u jejíhož zrodu stál, úpadek autority císařské moci, ozbrojené boje mezi jednotlivými uchazeči o císařský trůn, které vedly k nové anarchii v říši, i neúspěch své náboženské politiky - zrovnoprávnění křesťanství s ostatními kulty Milánským ediktem roku 313. Další osudy tetrarchie ukázaly, že jakkoli promyšlený nástupnický systém nemá v dané situaci naději na uskutečnění, pokud za ním nestojí silná osobnost, schopná prosadit jeho principy. V rozporu s Diocletianovými záměry došlo k rychlému střídání ctižádostivých jednotlivců na čelných místech v říši a jejich boj o osobní pozice znovu zastínil do jisté míry životní zájmy říše. Ještě jednou měl Diocletianus možnost zasáhnout do osudů impéria – v době zmatků se uvolil pro rok 308 přijmout konzulát [?] a svolal z titulu této čestné funkce vládní poradu do Carnunta. Tam se podílel se na stanovení Augustů a Caesarů, které mělo být závazné a prosadil, aby Maximianus, který znovu sáhl po císařském purpuru, opět odešel do občanského ústraní. Nabídku, aby se znovu ujal vlády, Diocletianus realisticky odmítnul. Starý císař se ještě dožil vyvraždění Maximianovy a své rodiny na příkaz Licinia - byla zabita jeho žena Prisca a dcera Valeria se synem, kterého měla s Galeriem. 3. prosince roku 316 Diocletianus v ústraní svého paláce zemřel.