Decius (249 - 251)

Deciův úspěch v boji s Góty a jeho nástup na trůn

Deciovy tradicionalistické snahy o obrodu, represe proti křesťanům

Až do 3. století se choval římský stát ke křesťanství celkem nevšímavě, dbaje toliko, aby jeho stoupenci nevybočovali z poddanských povinností. Přesto místy docházelo k jejich občasnému stíhání, k němuž nejčastěji zavdávala příčinu neúčast křesťanů na císařském kultu. Ale ve 3. století se již tato víra rozšířila takovou měrou, že velký počet jejích přívrženců vzbuzoval obavy. Křesťané také začali vystupovat odvážněji - netajili se svou nenávistí proti jiným náboženstvím, prohlašujíce stejně jako dříve Židé pohanské názory za bezbožné a ve svém nesnášenlivém stanovisku se utěšovali hrozným soudem, který jednou přijde na všechny, kteří nesdílí jejich víru a názory. Decius postřehl, že organizovaná společenská moc církve vyrostla v nebezpečného konkurenta státu, v činitele, který jej hrozil podrýt a zmařit obrodné snahy. Za takových okolností se císaři nezdála zdrženlivá politika, kterou stát do té doby zachovával, na místě a zahájil r. 250 proti křesťanům vyslovený boj, který měl římským zbraním v boji s barbarským nebezpečím vrátit přízeň bohů. Za jeho vlády se uskutečnil první celoříšský organizovaný zásah proti křesťanům. Decius nařídil pronásledování, které se již neobracelo proti jednotlivým osobám, nýbrž proti veškeré křesťanské společnosti. Přikázal především stíhat biskupy, kněze a vůbec vůdčí osobnosti a přísně nutit křesťany k účasti na veřejných obětech. Nařídil, aby úřady nečekaly na udání, nýbrž aby z vlastní iniciativy zjišťovaly křesťany a nutily je pod trestem smrti k uznání státního náboženství. Krev tekla proudem, všeobecné pronásledování se však minulo účinkem.

Pohlížíme-li na zákony namířené proti křesťanům ze stanoviska římského státu, nelze jim upřít značnou míru oprávněnosti. Křesťané sice nevystupovali proti státní moci a bez odporu se podřizovali všem úředním příkazům, pokud se nepříčily - jako např. císařský kult - jejich víře, ale neosvědčovali také nijaký zájem na prospěch státu. Sama podstata jejich nauky je vedla především ke starostem o věci nadzemské, stát jim byl, jako všechny jiné pozemské věci, lhostejný. Za raného křesťanství, kdy ještě tyto názory trvaly v plné síle, pokládalo se úřední zaměstnání, veřejné úkony a vojenská služba za neslučitelné s životem pravého křesťana. Později tento zásadní odpor ustoupil, alespoň u většiny věřících, snaze domoci se vlivného veřejného postavení, ale přesto nepřestávala být ani ve 3. století křesťanská komunita živlem státu cizím, a pokud trval na staré bohoslužbě, nepřátelským. Církev měla své vlastní zřízení, které nepodléhalo nijakému úřednímu dozoru a své vlastní cíle, byla státem ve státě. Pravý křesťan byl na rozdíl od příslušníků jiných věr především křesťanem a teprve na druhém místě občanem. Není divu, že mocný vzrůst a rozvoj křesťanství začal budit nedůvěru a vedl k pokusům o jejich vyhlazení.

Poté, co roku 250 mnozí křesťané nerespektovali císařův edikt a úřední kontrola zjistila jejich neúčast na prosebných obřadech za blaho říše, bylo zahájeno jejich systematické pronásledování. Vzrůstající a dobře fungující organizace křesťanů, distancující se od státu, představovala v Deciových očích neloajalitu a sabotáž jeho obrodných snah. V důsledku toho likvidoval vybrané představitele církve rozhodněji než jakýkoli jeho jiný předchůdce. Vyžadoval po křesťanech účast na státních pohanských kultech, byly zřízeny obětní komise, které vydávaly potvrzení o vykonání pohanských obětí křesťany. Některá taková písemná úřední potvrzení byla nalezena na egyptských papyrech. Deciovo nařízení, které ukládalo všem obyvatelům říše obětovat bohům, zřejmě křesťany přímo nezmiňovalo, ale jeho protikřesťanské zaměření je vcelku jednoznačné. Nemálo osob tehdy za svou víru zaplatilo životem, někteří fanatičtí křesťané se dokonce z mučednictví radovali, neboť jim mělo poskytnout – jak věřili – posmrtnou spásu a svatost. Z těch, co podlehli nátlaku, méně majetní utekli a skrývali se, někteří formálně vykonali předepsaný obřad a ti bohatší si od potají od komise za úplatek pořídili písemné potvrzení, aniž se obřadu osobně zúčastnili. V důsledku takového tlaku spousta věřících nakrátko od křesťanství odpadla, jakmile však kontrola náboženského života opadla, odpadlíci (lapsi, čili padlí) se znovu se do církve vraceli. Z krvavé lázně vyšlo křesťanství mnohem silnější. Během pronásledování se upevnila autorita biskupů a pružná a životaschopná organizační struktura církve neuznala úhony. Osvědčila se správnost zásady, že mučednická krev je nejlepším semenem křesťanství (Tertullianus). Četná odpadnutí vyčistila církev od živlů méně pevných i mravně slabých a náhradou získával příklad mučedníků církvi hojnost nových proselytů.

Nejznámějším křesťanem doby Deciova protikřesťanského tažení byl alexandrijský myslitel Origenes (kolem 185 - 253), jehož zdraví bylo podlomeno mučením v době pronásledování. Pro egyptskou církev byl odedávna charakteristický zvýšený zájem o abstraktní teologické otázky a řada alexandrijských bohoslovců se snažila spojit křesťanská dogmata se zásadami řecké filozofie. Z těchto myslitelů se stal kromě Origena nejznámější Clemens (konec 2. století). V Origenově teologické soustavě, vytvořené pod vlivem Platónových myšlenek, byla velká úloha přisuzována Logu (Logos = Slovo nebo Rozum), který byl ztotožňován se synem božím, jenž přijal podobu Ježíše Krista. Tento Origenův abstraktně filozofický výklad se v Alexandrii velmi rozšířil a od něj vede cesta k arianismu a věroučným sporům za císaře Constantina Magna.

Válka s Góty, hrdinská smrt císaře

Knivova skupina vyrazila proti městu Novae při Dunaji. Správce Horní a Dolní Moesie Gaius Vibius Trebonianus Gallus (pozdější císař) přinutil Knivu k ústupu. Kniva se obrátil do vnitrozemí, kde oblehl Nicopolis ad Istrum. Decius dospěl k názoru, že poměry v Podunají vyžadují jeho osobní přítomnost. Přenechal řízení státu senátorovi Publiovi Liciniovi Valerianovi (který se také stal později císařem), svého syna Herennia jmenoval roku 250 Caesarem a vyslal jej s předvojem armády do Moesie. Za Herenniem se zakrátko vypravil i sám Decius. Snaha o zabezpečení trůnu nic nezmohla proti zvůli vojska. Ještě týž rok, sotva císař opustil hlavní město, byl v něm provolán za císaře Iulius Valens Licinianus. Ihned po uzurpaci byl zavražděn. Deciovi se podařilo vyčistit Dácii od Karpů (jako její osvoboditel obdržel titul Dacicus Maximus) a osvobodit Nicopolis ad Istrum od obléhatelů, odkud se Kniva musel s velkými ztrátami stáhnout. Pak se pustil do pronásledování Knivy. Ten však jeho armádu u města Augusta Traiana (Stara Zagora) napadl a způsobil císaři těžkou porážku. To podnítilo Tita Iulia Prisca, dosud obklíčeného v Philippopoli a obklopeného bouřícími se vojáky, aby se ze zoufalství prohlásil císařem a přešel na stranu gótských obléhatelů. Přesto touto vlastizradou nic nezachránil, Gótové město dobyli a nemilosrdně vyplenili. Dobytí dobře chráněného města bylo neobvyklé, třebaže mu napomohly rozpory mezi obránci. O Titovi Iuliovi Priscovi pak již žádné další zprávy nemáme. Gótové se poté odvážili v provincii přezimovat a na jaře zahájili zpáteční tažení.

Možný průběh Knivových tažení na amatérské mapce

Decius, který nemohl Gótům zabránit v dalším pustošení Thrákie, ustoupil se zbytkem své armády do Oesca, kde bylo vojsko Treboniana Galla, které dosud nemělo velké ztráty. Obě armády pak zaujaly postavení u Dunaje, aby vetřelce sevřely, až se budou vracet s kořistí domů. Při zpátečním tažení, někdy v červenci 251, Gótové narazili na římskou armádu, která jim zahradila cestu v bažinatém kraji poblíž Abrittu. Na tomto terénu projevil gótský vůdce plně svou taktickou zdatnost. Knivovi se podařilo Decia chytit do pasti (zřejmě jej přinutil uvíznout v bažinách) a rozdrtit římskou armádu. Přitom padl Decius i se svým synem, spolu s nimi zahynula i většina římských vojáků. Zbytky římské armády zachránilo pouze výkupné. Objevily se názory, že porážku způsobila zrada Treboniana Galla, Deciova nástupce. Bylo to poprvé, kdy římský císař padl v boji s nepřítelem. Jasně se nyní ukázalo, že barbary nelze podceňovat ani ze strategického hlediska a ze strany Gótů to nebyla zdaleka poslední rána, kterou římské říši uštědřili. Řádění, jehož se Gótové dopouštěli, bylo stále intenzivnější a v polovině 3. století poprvé bezprostředně ohrožovalo impérium. Potomci gótských či jiných skupin, jejichž mocenským střediskem byly kolem roku 100 dnešní Pomořany v severním Polsku, se stali do roku 250 důležitým činitelem ve východních a severních Karpatech i v Černomoří. Váhy, na kterých již dlouho nerozhodně kolísal osud impéria a barbarů, se začaly naklánět ve prospěch barbarů... Deciova smrt na bitevním poli se setkala s velkým ohlasem a vyvolala reminiscence na starořímské ctnosti a mýtické hrdiny legendárních římských dob, kteří se obětovali pro svou zem.