Constantius Chlorus (293 - 306)
Constantiova vojenská kariéra a jeho nástup na trůn
Constantius pocházel, tak jako všichni tetrarchové, z nízkého rodu z Podunají a stejně jako oni se vypracoval díky svým vojenským schopnostem. Z byzantských zdrojů je známa jeho přezdívka Chlorus – Bledý. Bez uzavřeného sňatku žil se souložnicí Helenou, s níž měl pozdějšího císaře Constantina Magna. Pro své vojenské schopnosti se stal Maximianovým pretoriánským prefektem [?], v této funkci se vyznamenal v boji proti Frankům, z nichž mnozí pak byli usídleni v Gallii jako laeti [?]. Constantius Chlorus usídlil poražené Franky na civitates – městských pozemcích u Trevíru, Amiensu, Langres a jinde. Ve 4. století zakládali taková sídla mnozí císaři a týkalo se to mnoha barbarských kmenů. Po tomto usídlení občas zůstaly stopy v současných místních názvech nebo ve jménech vesnic uváděných ve středověkých dokumentech. Fakt, že po těchto skupinách byly pojmenovány celé kraje – např. franské skupiny připomínají názvy území pagus (Ch)Amavorum a pagus (Ch)Attuariorum v Burgundsku – může znamenat, že šlo o usídlování ve velkém měřítku. Roku 293, když císař Diocletianus zřídil tetrarchii, stal se Constantius Chlorus Caesarem Diocletianova spoluvládce Maximiana. Jeho území zahrnovalo Gallii a Británii – tu ovšem musel nejdříve vyrvat z rukou uzurpátora Carausia. Ve shodě s Diocletianovým programem tetrarchie Constantius Chlorus opustil svou dosavadní družku Helenu a pojal za manželku Maximianovou dcerou Theodoru.Likvidace Carausiovy uzurpace
Prvním úkolem nového Caesara bylo vypořádat se s uzurpátorem Carausiem, který okupoval Británii i část gallského území za průlivem. Constantius Chlorus považoval zničení separatistického hnutí v Británii za svůj prvořadý úkol. Energickými kroky roku 293 obnovil římské panství v Gallii a izoloval Carausia od evropské pevniny. Krátce poté Carausia zavraždil správce jeho financí Allectus. Protože se rovněž prohlásil císařem, situace se nezjednodušila. Před výpravou do Británie Constantius vyhnal franské vetřelce usazené mezi oběma rameny Rýna v Batavii a v oblasti řeky Šeldy.Než mohl Constantius po vytvoření loďstva přejít k rozhodujícímu útoku, musel mít krytá záda. To zajistil Maximianus, který zaujal postavení na Rýně, aby mohl čelit eventuálním vpádům barbarů. Po dlouhých přípravách udeřil Constantius ve dvou proudech na jaře roku 296 na vzbouřence. Jedné flotile velel Constantius osobně, druhé schopný vojevůdce Iulius Asclepiodotus. Asclepiodotus u ostrova Vecty (dn. Wight), zřejmě díky mlze, nepozorovaně minul nepřátelské loďstvo, vylodil se a v následujícím boji zničil hlavní síly vzbouřenců. Po něm přistál v Británii Constantius a zlikvidoval zbytky Allectových vojsk v Londiniu. Římské panství se plně obnovilo i v západní části.
Roku 297 porazil Maximianus v Africe bouřící se maurské kmeny a uzurpátora Iuliana, který se tam vynořil. Constantius zatím získal na Rýně skvělé vítězství nad Alamany. Množství zajatců bylo jako laeti usazeno v Gallii. Germánské oddíly byly Constantiem Chlorem využívány v Británii.
Diocletianovy protikřesťanské edikty, Constantiova benevolence vůči křesťanství
Diocletianovy edikty, které nařizovaly přísný postup proti křesťanům, platily pro celou říši. Aplikace ediktů však závisela na místních úřadech – na západě, kde se křesťanství ještě tolik nerozšířilo, jako na východě, probíhalo pronásledování již z toho důvodu méně krvavě, ale přesto bylo v Itálii a v Africe pod Maximianovou vládou prováděno horlivě, kdežto Constantius v Gallii a Británii vykonal jen opatření vyplývající z prvního ediktu (tj. edikt, který zbavoval křesťany osobně svobodné občanského práva, zakazoval propouštět na svobodu otroky ke křesťanství se hlásící a nařizoval zničit křesťanské kostely, liturgické předměty i spisy) a ostatní edikty ponechal bez povšimnutí. Constantius totiž ve svém okolí trpěl mnohé křesťany, možná s nimi i sympatizoval, křesťankou byla i jeho souložnice Helena, s níž měl syna, budoucího Constantina Magna, prvního císaře křesťanů.Ustavení druhé tetrarchie 1. května roku 305, smrt Constantia Chlora roku 306
Po abdikaci Diocletiana a Maximiana postoupili jejich Caesarové na místa Augustů - Constantius Chlorus na západě a Galerius na východě. Již od počátku byl Constantius Chlorus proti svému císařskému kolegovi Galeriovi v nevýhodě, neboť jeho syn Constantinus dlel na východě u Galeria a Caesarem Constantia Chlora byl jmenován Galeriův osvědčený důstojník Flavius Valerius Severus. Constantinus však proti Galeriově vůli odešel ke svému otci. Než se stačil Constantius Chlorus výrazněji projevit ve funkci Augusta, neočekávaně zemřel roku 306 v Británii, po úspěšném tažení proti Skotům a Piktům.Zdroje:
Antická knihovna - Synové slávy - oběti iluzí
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Edvard James - Frankové