Constantinus Magnus (306 - 337)

Okolo poledního, když už se den nachýlil, spatřil prý na vlastní oči planout nad sluncem, přímo na obloze, vítězné znamení kříže ze světla: na kříži byl nápis hlásající: V tomto znamení zvítězíš. Úžas se zmocnil jak císaře, tak i celého vojska, které jej na tažení provázelo a stalo se očitým svědkem tohoto divu.
Eusebios z Kaisareie: O životě zvěčnělého císaře Konstantina

Constantinova vojenská kariéra, ustavení druhé tetrarchie

Constantinova proklamace v Británii

Je možné, že již tehdy Constantinus, tak jako jeho otec, trpěl křesťanské kulty podle svého pozdějšího hesla, že nikdo nemá být k určité víře nucen. K toleranci obou panovníků nepochybně přispívala křesťanská víra Heleny.

Constantinův úspěšný boj s Franky, další barbarizace armády

Nová mobilní armáda, kterou brzy po svém nastoupení Constantinus zreformoval, byla později úspěšně použita ve válkách o moc nad impériem. Do armády byli zařazováni také zajatci a vězňové usídlení v římských provinciích a najaté cizí jednotky. To se dělo i dříve a rozdíl mezi válečníky ze svobodné Germánie a jejich soukmenovci, usazenými v říši například za Constantinova otce Constantia Chlora, byl sotva nějak výrazný. Je třeba si uvědomit i to, že rýnská a dunajská hranice nepředstavovaly ostrý kulturní předěl a díky čilým obchodním stykům neznamenal pro svobodné Germány - byť byli v impériu cizorodým prvkem – příchod do římské říše vstup do neznáma. V čem se Constantinus odchýlil od předchozí praxe, byl rozsah přijímání cizích jednotek.

Germáni působili v římských vojenských službách, zejména jako spolehlivá složka císařovy osobní ochrany, již v dobách principátu. Tito vojáci však pocházeli zřejmě z řad germánského obyvatelstva usazeného na římském území, kdežto Constantinus přijímal do svých oddílů ve větší míře jednotlivce sídlící na území svobodné Germánie, tedy mimo římský okraj pomezního pásma. Z dobrovolníků, najímaných mimo impérium, se možná rekrutovala velká část důstojnictva. Barbaři, kteří do římské armády pronikali již ve 3. století, v ní za Constantina získali dominantní postavení, což se rovnalo otevřenému přiznání, že se římská říše bez barbarů barbarům neubrání. Germáni se dokonce dostávali i do elitních oddílů a odtud do vysokých důstojnických hodností, často bez dostatečné romanizace. V některých elitních jednotkách zcela převažovali - k nim patřily scholae palatinae [?], gardové jednotky, které plnily některé funkce zaniklé pretoriánské gardy. Od Constantinových dob tak začala probíhat sílící, ač svým způsobem nepříliš nápadná, infiltrace zkušených germánských činitelů do kádru vysokých vojenských velitelů.

Příčinou bylo patrně vylidnění velké části římských zemí a snaha, aby se zemědělství odvody do armády neubírali pracovníci, jichž byl citelný nedostatek. Následky ale byly osudné. Císařské vojsko hluboko kleslo z výše, na kterou je povznesl konec republiky a rané císařství. Ještě horší byla jiná věc. Až do doby Constantinovy se najaté cizí sbory přizpůsobovaly, protože nebyly tolik četné, římské vzdělanosti a podmaňovaly se; při velké záplavě vojska germánskými rotami ve 4. století to již nebylo možné. Oslabená říše nemohla přizpůsobit svému organismu takové množství cizorodého obyvatelstva. Vojsko se stalo cizím živlem ve státě, pouto mezi ním a občanským obyvatelstvem se uvolňovalo, vojsko, pozbývající přirozené souvislosti s vnitřním říšským životem mohlo být státu prospěšné jen tehdy, řídila-li je ruka silného vladaře. Jakmile císařská moc poklesla, stávala se armáda, složená z cizinců, pocházejících mnohdy z národů říši nepřátelských, velmi nebezpečnou. Stát, který se nedovede hájit sám, nedokáže zabránit přílivu cizích živlů a přenechává jim svou obranu, se stává jejich rukojmím. Úpadek říše v 5. století a konečný rozklad její západní poloviny těsně souvisí s tímto nezdravým vývojem říšské branné moci. Romanizace byla nahrazena multikulturalismem, integrace dezintegrací, obrana hranic nekontrolovanou imigrací, síla slabostí, práva hostitele zvůlí hostů, imigranti kolonisty.

Uzurpace v Itálii a v Africe

Pokud byla Constantinovou uzurpací Diocletianova koncepce narušena, uzurpací Maxentiovou se zcela rozpadla. I Maxentius, podobně jako Constantinus, projevil ochotu spokojit se jen s titulem Caesar, ale tetrarchie předpokládala dva Augusty a dva Caesary. Galerius tedy nařídil Severovi přebytečného Maxentia ztrestat. Povýšení Maxentia se stalo podnětem pro jeho otce Maximiana, aby také vstoupil na kolbiště – a koncem roku 306 znovu přijal purpur a jednal se svým synem jako se svým Caesarem. Dovolím si zde parafrázovat Cicerona: na scénu se pro pocty vrátil ten, o němž se domnívali, že pro pocty ze scény nadobro odešel. Severovo vojsko mělo stále v oblibě Maximianovu rodinu a také rádo přijalo Maxentiovy peníze, a proto přešlo na Maxentiovu stranu a roku 307 došlo v blízkosti Říma k Severově zákeřnému zavraždění. To posílilo Maxentiovo sebevědomí tak, že přijal hodnost Augusta. Maximianus zatím odešel do Gallie a koncem r. 307 se setkal s Constantinem v jeho hlavním městě Augusta Treverorum (dn. Trevír) s cílem přemluvit Constantina, aby jej uznal jako svého Augusta a aby zůstal v očekávané válce s Galeriem neutrální. Toho cíle dosáhl za cenu, že Constantina oženil se svou dcerou Faustou, tehdy sotva desetiletou. Ještě roku 307 zasáhl do rozjitřených vojenských poměrů sám Galerius, jenže i jeho armádu začali Maxentiovi agenti podplácet, stáhl se tedy po zpustošení země raději zpět. Tímto úspěchem vzrostlo Maxentiovo sebevědomí natolik, že odepřel svému otci po jeho návratu z Gallie znovu se ujmout panovnického žezla. Rozlícený Maximianus se pokusil zbavit svého nevděčného syna trůnu, ale když zjistil, že u vojáků víc platí peníze, než stará obliba, byl nakonec rád, že z Říma vyvázl bez úhony, a že se na jaře 308 mohl uchýlit ke Constantinovi.

Jednání v Carnuntu o novém uspořádání 2. tetrarchie

Další Maximianova uzurpace a jeho smrt, vyhlášení války Maxentiovi Constantinem

Constantinus reagoval bleskově: rychlým pochodem se náhle objevil v jižní Gallii a v Massilii Maximiana zajal a donutil jej k opětovnému odstoupení. Maximianus byl o něco později nalezen oběšený. Úředně bylo oznámeno, že bývalý císař spáchal sebevraždu, obecně se však věřilo, že jej dal Constantinus odstranit. Pro tento názor svědčí i následné prokletí Maximianovy památky. Pro Maximianovu proradnost spojení s jeho dynastií Constantinovi spíše škodilo, takže začal svou legitimitu opírat o problematický rodokmen, vedoucí ke Constantinovu údajnému prastrýci Claudiovi Gothicovi a za svého ochránce si vybral slunečního boha, uctívaného s přívlastkem Sol invictus (nepřemožitelné Slunce), přičemž nemálo těžil z toho, že v Gallii požíval velké úcty Apollón, uctívaný také jako sluneční bůh. Odřeknutí se titulu Herculius pokládají někteří historikové za demonstraci proti Maxentiovi, jemuž Constantinus již roku 309 vypověděl válku a odňal mu v ní Hispánii.

Constantinus I. Magnus - revers měděné mince (1/2 follis?) z doby před Constantinovou konverzí propagující sluneční božstvo - Soli invicto comiti- Vítězné slunce provázející

Tato ztráta zle postihla beztak již hospodářsky těžce zkoušenou Itálii a ještě více ztížila zásobování Říma. Maxentius odpověděl promyšlenou protiakcí, když jeho praefectus praetorio [?] Gaius Ceionius Rufius Volusianus porazil roku 310 nebo 311 afrického uzurpátora Domitia Alexandra. Domitius Alexander byl zabit a města, která mu zachovávala věrnost, byla zpustošena. Zásobování Itálie a Říma obilím tak bylo vyřešeno, ale Maxentiovo ohrožení z Constantinovy strany se nezmenšilo. Aby mu čelil alespoň propagandisticky, prohlásil svého zemřelého otce Maximiana – neboť fakt, že byl synem někdejšího Augusta legitimizoval jeho nároky na trůn – za boha. Constantina pak, s největší pravděpodobností oprávněně, obvinil z Maximianovy smrti.

Constantinovo vítězství nad Maxentiem

Jistá křehká rovnováha zatím existovala - Maximinus i Licinius zůstali neutrální. Útok překvapil, protože krátce předtím Constantinus válčil na Rýně. Byl mimořádně vojensky nadaný a vynikal rychlými a nečekanými přesuny. Mimoto asi polovina Maxentiovy armády byla soustředěna ve Venetii, tj. na území kolem benátského zálivu, aby čelila případnému útoku Licinia a asi polovina jí ležela u Říma i přímo v Římě. Přesto nešlo o jednoduchou záležitost: z měst Segusio, Taurinorum, Verona a Aquileia vybudoval Maxentius pevnosti. Segusio bylo dobyto, u Taurinora byly potřeny Maxentiovy sbory, Verona, kterou držel Rucirius Pompeianus, aby zabránil eventuálnímu útoku Licinia z Illyrie, po obléhání a vyhladovění padla také. Aquileia se pod dojmem těchto úspěchů dobrovolně vzdala. Poněvadž si Constantinova armáda počínala ukázněně a zbytečně nikde nedrancovala, získal si záhy v Itálii i sympatie. Constantinovo strategické postavení ale nebylo výhodné a každým dnem pobytu v nepřátelském území se zhoršovalo. Hlavní město svou rozlohou, velkým počtem obyvatelstva a aureliánskými hradbami, které dal nedávno Maxentius opravit, skýtalo jen malou naději na přímý útok. Maxentius se proto chystal na vleklé obležení a nashromáždil v něm velké zásoby obilí. Příklad Verony ukázal, jak zdlouhavé může být obléhání města a Řím hrozil ještě většími obtížemi. Za této situace se stalo něco nečekaného: Maxentius opustil opevněné město a rozhodl se pro střetnutí mimo městské hradby. To byla, při již prokázaných Constantinových vojenských schopnostech, hloupost hodná bruselského úředníka nebo jiného libtarda.

Možná to vyjadřovalo jeho jistotu a vědomí převahy. Nabídl však tak Constantinovi jedinou šanci, jak přece jen úspěšně ukončit toto tažení. A Constantinus byl protivník nad jiné nebezpečný. Maxentius se prý tázal věštby na výsledek války a dostalo se mu dvojsmyslné sudby: „Jestliže překročíš Tiberu, zemře nepřítel vlasti.“ Přesvědčen, že tím nepřítel je Constantinus, překročil Tiberu a chystal se k boji. Dopadl stejně jako poslední lýdský král Kroisos, kterému delfská Pýthie prorokovala před jeho výpravou proti Peršanům: „Překročíš-li řeku Halys, zničíš velikou říši.“ Kroisos chápal věštbu tak, že zničí říši Kýrovu, přivedl však do zkázy vlastní. Na rozdíl od Kroisa však Maxentius svou porážku nepřežil. Stejně dvojznačnou věštbu obdržel Pyrrhos: "Pravím ti, že lid tvůj římské vojsko překoná".

K rozhodné bitvě došlo 28. října 312 severně od Říma, na pravém břehu Tiberu u Mulvijského mostu. Boj byl veden s krajní prudkostí a tvrdostí. Maxentius dal zřídit v blízkosti kamenného mostu pontonový most. Constantinus rozdrtil nepřátelskou přesilu, jeho jednotky během bitvy obsadily kamenný most a Maxentiovy jednotky prchaly po pontonovém, který se však rozpojil, načež značná část poraženého vojska i s Maxentiem utonula za zmateného ústupu v řece. Zatímco na bojišti se psaly dějiny, lidé žili svým životem – římský lid se prý věnoval podívané, která jej vzrušovala daleko víc, štvanici v cirku. Když však nazítří vtáhl Constantinus slavně do města, jásal lid nad jeho příchodem a zejména nad tím, když viděl v průvodu nést uťatou hlavu nenáviděného despotického samozvance. Zatímco při triumfu [?] se žerty i posměch vojáků obracely proti vítěznému vojevůdci, byla tentokrát předmětem jejich posměchu hlava poraženého Maxentia a dokonce i voják, který ji nosil nabodnutou na kopí. Také senát Constantina přijal s nejvyššími poctami a za jeho slib, že z něho opět učiní nejvyšší státní orgán, mu s nadšením odhlasoval prvenství v císařském kolegiu. Constantinus na důkaz své úcty k římskému obyvatelstvu dodal fiktivního lesku senátu tím, že se stal jeho prvním členem. Tato epizoda však nevrátila Římu a senátu jeho dřívější postavení a za Constantinovy vlády naopak došlo k dalšímu ústupu Říma z jeho bývalé slávy.

Již brzy po slavné bitvě u Mulvijského mostu se rozšířila proslulá legenda: Constantinovi se prý před bitvou zjevil na jasném nebi ozářeném sluncem kříž s řeckým nápisem „V tomto znamení zvítězíš“, načež přikázal, aby byly na štítech jeho vojáků namalovány Kristovy iniciály, tj. (řecká písmena X a P - chí a ró). Není nemožné, že tato pověst byla dvorského původu a měla širokým vrstvám poskytnout přijatelné vysvětlení náboženské politiky, pro jakou se Constantinus rozhodl z důvodů méně mystických.

Maxentiova památka byla prokleta a jeho jméno nemělo být zmiňováno, jako by neexistoval. Přesto byla nutná formulace, v níž by byl ne jmenovitě, ale srozumitelně označen. Chvalořečník, který pronesl oslavou řeč na Constantina stál před stejným problémem a řešil jej tradičně: místo jména mrtvého soka byly používány negativní atributy jako zlosyn a netvor. Aby byl očerněn Maxentiův původ, bylo také záměrně šířeno tvrzení, že Maxentiova matka jej Maximianovi podvrhla. Pretoriánská garda byla Constantinem definitivně zrušena. Z rozhodnutí senátu byl na památku Constantinova vítězství nad Maxentiem vystavěn vítězný oblouk. Usnesení bylo učiněno r. 312 a oblouk byl dokončen r. 315, takže Řím byl o tuto známou památku, která tam stojí dodnes, obohacen u příležitosti desátého výročí Constantinova nástupu na trůn. Velká část jeho výzdoby však pochází z pomníků předešlých císařů, především Traiana, Hadriana a Marca Aurelia. To bylo příznačné pro stav tehdejší společnosti - stavba byla sice technicky zvládnuta, ale její umělecká stránka byla odkázána na výtvory minulosti. Constantinus dokončil stavbu Maxentiovy baziliky, do které dal postavit svou kolosální sochu, částečně dodnes zachovanou.

K opatřením, která sloužila k stabilizaci Constantinovy vlády na právě získaném území, patřilo převzetí některých příslušníků vedoucí vrstvy z Maxentiova okolí. Příkladem této politiky mírnosti (clementia) je Volusianus, jenž povýšil z významné pozice v Maxentiově družině na ještě vyšší v Constantinově. Constantinus se v Římě dlouho nezdržel a koncem ledna 313 odtud odešel do Mediolana (dn. Milán).

Atmosféra ve společnosti, výhody křesťanství

Tradiční římské kulty se obtížně vyrovnávaly s rostoucí konkurencí orientálních kultů a často se zachovaly jen proto, že byly nezbytnou součástí veřejného života, přičemž se u rostoucího počtu jejich účastníků vytrácel niterný vztah a hlubší zaujetí k uctívaným bohům. V těchto podmínkách se dařilo např. manicheismu, mithraismu a novoplatonismu. Tyto podmínky vycházely vstříc i křesťanství. Mystické obřady orientálních kultů sice měly předpoklady působit na cítění jednotlivců nebo i větších stejně smýšlejících skupin, avšak neměly naději uplatnit se v širším a již vůbec ne v celospolečenském měřítku. Antický svět zřejmě stále více inklinoval k universalismu, resp. monoteismu. Constantinus i někteří vládci před ním si uvědomovali duchovní tendence doby a od toho nebylo daleko k úvaze použít nějaké vhodné náboženství jako integrující říšskou ideologii. Před křesťanstvím měl velké šance tyto potřeby uspokojit kult Slunce, který prosazoval již císař Aurelianus a zpočátku také sám Constantinus. Byla však i niterná potřeba ochrany a spasení, tu ale kult Slunce, na rozdíl od křesťanství, nenabízel a ostatní pohanská náboženství, snad kromě mithraismu, na tom byla v podstatě stejně.

Protože konec světa stále nepřicházel, přizpůsobilo se křesťanství potřebám skutečného života a politický a duchovní úpadek společnosti zeslaboval dřívější nevraživost vůči této nauce. Novoplatonismus byl příliš jednostranně filozofický, mithraismus se nedovedl přizpůsobit duchu hellénistické vzdělanosti, manicheismus se nedokázal prokázat božským původem a jediné křesťanství, jehož zakladatel byl skutečná osobnost a zároveň bůh, zdálo se poskytovat nejlepší záruky spasení a odělo svou nauku v přístupné roucho řeckého myšlenkového ovzduší. Srozumitelnými teologickými principy a prostými kultovními formami nabízelo východisko z labyrintu, který představoval souhrn různých kultů a dokázalo zapůsobit na náboženské cítění jednotlivce i na nejširší okruh věřících. K tomu se družila praxe v podobě péče o chudé a vzájemné hmotné podpoře mezi členy. Nadto mělo křesťanství velmi dobrou organizaci, která kopírovala organizaci římskou. A zdá se, že to byla právě perfektní organizace, která křesťanství přímo předurčovala k roli státní ideologie. Od židovství převzala křesťanská nauka myšlenkový obsah, od řecké vzdělanosti vnější naukovou formu a od římského státu organizaci.

Počátkem 4. století nabylo křesťanství v některých provinciích, zvláště na východě, takového rozšíření, že státní pohanský kult byl téměř opuštěn. Tyto poměry vedly ve spojení s nezdarem velkého Diocletianova pronásledování v praxi k náboženské snášenlivosti, kterou počet křesťanů překotně rostl. Za vlády Constantia Chlora učinilo křesťanství velké pokroky v západních diecézích a snášenlivost jeho syna se změnila v zjevnou přízeň k nové víře. Na východě pak bylo křesťanství příliš silné, aby bylo vážněji ohroženo pronásledováním Diocletiana, Galeria a Maximina. Constantinus prozíravě rozpoznal, že silná a životaschopná organizace křesťanské církve buďto vyroste v nepříjemného nepřítele státu a nebo může být využita pro jeho jednotící záchranu. Poněvadž mu šlo o stát, hledal cestu k druhé možnosti. Povznesl církev k moci, ale učinil ji nástrojem a pomocnicí státu. To je klíč k jeho církevní i státní politice.

Milánský edikt z roku 313 zrovnoprávňující křesťanství s ostatními kulty

Východní císař Maximinus Daia střízlivě uznal změněný poměr sil a nestavěl se ani proti tomu, že si Constantinus s prioritním postavením mezi císaři přivlastnil i právo jmenovat konzuly. V tomto směru však Constantinus postupoval taktně, či spíše takticky, neboť jako svého kolegu v konzulátu jmenoval pro rok 313 právě Maximina. Maximinovu ústupnost si lze vysvětlit i tím, že si uvědomoval nebezpečí hrozící mu od Licinia a že si od Constantina přál neutralitu v nadcházejícím boji, čili totéž, co on sám učinil při válce Constantina s Maxentiem. A Constantinus skutečně neprojevoval žádné nepřátelství a věren své mobilitě, byl již počátkem dubna 313 zpět na Rýně, aby tam opět potlačil útočící Franky. V zimě r. 313 - 314 oslavil své vítězství v Augustě Treverorum.

Ještě v době, kdy probíhalo jednání v Mediolanu, ovládl Maximinus Daia Byzantium. Mezi Maximinem a Liciniem došlo 30. dubna v blízkosti Hadrianopole ke střetu, v němž byl Maximinus poražen a při přípravách na další boj v létě 313 zemřel nebo spáchal sebevraždu. Licinius pak 13. června 313 publikoval v Nikomedii úřední vyhláškou komuniké z mediolanské schůzky, čímž se platnost mediolanského ediktu rozšířila i na východní provincie. Zároveň však Licinius provedl na východě nelítostnou čistku, když dal popravit všechny Maximinovy věrné úředníky a odstranil i všechny potomky dřívějších císařů – celou Maximianovu rodinu, syna Severova, syna Galeriova, Diocletianovu manželku Priscu a Diocletianovu dceru a vdovu po Galeriovi Valerii.

Střet Licinia s Constantinem, rozdělení sfér vlivu

Constantinova politika vůči křesťanství, vnitřní rozpory v církvi

Císařovy záměry počítaly s církví jako se silným a jednotným partnerem státu. Poměr státu k církvi, jak si jej Constantinus představoval, vycházel z teoretického předpokladu, že je jedna římská říše a jen jedna křesťanská církev obecná neboli katolická. V zájmu státu muselo být, aby v církvi nedocházelo k hlubším rozporům. Křesťanství ovšem zdaleka nepředstavovalo ucelenou a jednotnou teologickou soustavu. Diskuse s pohanskými názory ztrácela do jisté míry aktuálnost tím, jak křesťanství získávalo množství nových přívrženců. Ostří polemik se v následující době soustřeďovalo na obhajobu pravověrného učení, hlásaného církevními představiteli, proti heretickým směrům a všemu, co uvnitř křesťanství oslabovalo postavení církve. Vnitřní spory v církvi po jejím mocenském vzestupu nabyly státní důležitosti – způsobovaly nejednotu a oslabování církve, což bylo brzdou Constantinových záměrů. Když se císař seznámil s tímto seskupením kultů, byl ihned do této problematiky zatažen a donucen se přidat k některé straně, což i učinil. Tím se odchýlil od zmíněné zásady, že blahu státu slouží všechny kulty. Při vší dobré vůli však teologické problémy chápal patrně jen v nejzákladnějších obrysech a jeho náboženské cítění a náhledy se z různých podnětů několikrát radikálně změnily. Podcenil také křesťanskou bigotnost, netoleranci a řevnivost – tak cizí klasickému světu - přecházející mnohdy v zuřivou nenávist jak vůči jiným náboženstvím, tak i vůči různým názorovým proudům uvnitř církve samé. Křesťanství vneslo do života římské říše nový, do té doby neznámý, zjev dogmatické války a zdá se zřejmé, že Constantinus svou náboženskou politikou lil příliš nové víno do příliš staré nádoby.

Je příznačné a pro další vývoj celkového státní církve osudné, že za vnější výhody svolila, aby státní moc určovala směr i obsah jejího růstu. Stát si osoboval a vcelku získal právo dávat církvi zákony, svolávat synody, schvalovat jejich usnesení, potvrzovat biskupy a rozhodovat o vnitřních sporech. Tato přízeň státu byla církvi nebezpečnější než dřívější útisk. Jednota říše a jednotící státní myšlenka, ne vnitřní uvědomění, rozhodovala na koncilech. Státní moc dopomohla oficiální státní církvi ke katolicitě tím, že některá kacířství v ní potlačila, jiným uhladila cestu k návratu do jejího lůna, nejnebezpečnější z nich zvládla majoritou a tím vším vytvořila církev dogmaticky i organizačně jednotnou. Přes všechna fakta hovoří někteří historici o jakési constantinovské revoluci. Některé takzvané revoluce, chápeme-li revoluci jako spontánní proces, jsou ve skutečnosti shora nastoleným systémem řízení, považovaným v té které době za nejefektivnější. Neexistují žádné neřízené procesy, obzvláště co se týká takzvaných veřejných demonstrací. Křesťanství ovládalo lidi nadějí, kapitalismus je ovládá existenčním strachem, ti první lžou o svobodě na onom světě, ti druzí o svobodě na tomto; po zádech milovaného lidu se vyšplhali, po zádech sprosté lůzy šlapou. A jsou také revoluce, jejichž cílem je pouze to, aby "revolucionáři" a jejich kumpáni mohli rozkrást a rozprodat to, co předchozí režim nahospodařil - ovšemže za dojímavého zpěvu Sirén o svobodě. Pro příklady nemusíme chodit daleko - užiteční idioti cinkají klíči, domácí krysy se smějí a vylézají z děr a na západě se houfují sarančata. Kráva se pase ve střední Evropě, dojit se bude na Západě.

Avšak přes různá usnesení církevních sněmů, zvaných synody nebo koncily, se nepodařilo ani zcela ujednotit křesťanskou ideologii ani potlačit všechny směry, které zůstávaly dále v odporu proti státní moci. Vztah k římskému státu byl předmětem úvah i mezi představiteli církve, kteří byli po roce 313 nuceni řešit kromě teologických nejasností i otázky organizačního řádu, a to nejen vzhledem ke vnitřní struktuře církve, ale i k jejím poměru ke světským problémům a vztahu ke státní moci. Růst majetku a vlivu církve a jejích čelných představitelů, jakož i sílící vliv církevních kruhů ve světských záležitostech, vyvolával zklamání, skrývaný nesouhlas, ale i otevřený odpor u těch jednotlivců, kteří spatřovali smysl křesťanské víry v dodržování mravného a střídmého života podle prvotních křesťanských zásad. Ti, kteří si uvědomovali, že v dané situaci nejsou předpoklady k zachování těchto principů ani ve stávajících pospolitostech, hledali stále častěji východisko v odchodu do opuštěných a liduprázdných míst, kde pak žili jednotlivě nebo v menších skupinách podle etických, často subjektivně interpretovaných, principů biblického učení. Tak se vytvářelo mnišství, které mělo již v době svého vzniku značný vliv na vývoj soudobého křesťanství a které nacházelo podporu u čelných církevních představitelů. Jeho vznik spadá do 3. století. Zprvu se rozvíjelo ve východních oblastech (Palestina, Sýrie, Egypt), ale na sklonku 4. století bylo běžně rozšířeno i na západě.

Donatistická hereze v Africe

Do konce římského panství nad Afrikou se nepodařilo donatismus vymýtit. Donatisté odmítali připustit zásahy státu do církevních záležitostí a prosazovali plnou nezávislost církve na státu. Nesouhlasili rovněž s nadřazeností římského biskupa ostatním církevním představitelům. Donatismus se rychle rozšířil na celém africkém území, zvláště v Numidii a získal si přívržence v různých složkách tamního obyvatelstva. Jeho stoupenci pocházeli z řad bohatých statkářů stejně jako kolónů [?], zchudlých venkovanů nebo otroků. Svým protiřímským zaměřením vyjadřoval v náboženském rouše separatistické tendence místních boháčů, kteří začali ztrácet zájem na spojení s impériem. Sociální problém nalezl svůj výraz v hnutí tzv. agonistiků (bojovníků), jinak zvaných též circumcelliones, tj. žebraví mniši potulující se kolem cell (cella = komora jako obydlí otroků i jako spižírna, ale také chrámová síň, eventuelně kaple). Ti zůstávali pro katolickou církev i pro státní správu trvalým nebezpečím, často přecházejícím v otevřený boj.

Teologické rozdíly mezi západem a východem, dogmatické spory na východě

Od 2. století docházelo na východě k prudkým sporům, v nichž šlo o to, jak pojímat podstatu Boha, poměr Boha Syna k Bohu Otci a tím i možnost spásy. Šlo o stejně tak zásadní jako obtížný teologický problém. Raná církev vyznávala Boha Otce, Boha Syna (logos) a Ducha svatého. Tuto víru předávala dál bez přílišného dalšího uvažování. Jak novou víru přijímalo stále více vzdělanců, především na východě říše, o to častěji do ní vnikalo řecké myšlení, zvláště hellénistická filozofie se svou dlouhou tradicí a širokým spektrem kategorií a schémat. V co otcové zpočátku věřili bez velkého přemýšlení, začalo být nyní rozebíráno a zkoumáno, aby to bylo možné s větší jistotou postihnout. Tyto otázky se týkaly každého jednotlivce i celého lidstva, a právě proto byly teologické spory důležité pro každého věřícího a je proto pochopitelný zápal, s nímž každá strana zastávala svou jedinou pravou cestu ke spáse. Tento boj, který je dnes lehce snižován jako spor o slova a pojmy, se dotýkal ve své době středu křesťanstva. Přesto se nedokážu ubránit dojmu, že kdyby žil satirik Lúkiános ve třetím nebo čtvrtém století, kdy šlo ještě žertovat a neskončit na hranici, mohl by rozkacený proslov o filozofech, jejichž hašteřivé zvědavosti neujdou ani boží záležitosti, vložit do úst nikoli Diovi, ale křesťanskému bohu.

Křesťanské teology ovlivnily především Platónovy myšlenky, které opět ožily v 2 století n. l., neboť pro ně nebyl představitelný jiný způsob myšlení než řecká filozofie. Toto Platónovo uctívání ve 3. století ještě vzrůstalo. Na tomto místě je třeba zmínit Plotina, jenž platonismus nově přetvořil a alexandrijské bohoslovce, neboť pro egyptskou církev byl odedávna charakteristický zvýšený zájem o abstraktní teologické otázky. Z nich se stal nejznámějším Clemens (konec 2. století) a Origenes, který byl prvním, kdo včlenil do církevní věrouky filozofické a především platónské myšlenky. Měl proto na východní část církve velký teologický vliv a jeho myšlenky a pojmy se staly výchozím bodem četných věroučných názorů a bojů o učení staré církve. Jeho historickou zásluhou bylo získání vzdělaných vrstev orientu pro křesťanství, na druhé straně vyhloubil roztržku se střízlivým křesťanským západem, který neměl filozofický zájem ani vzdělání pro pochopení křesťanství ve filozofickém světle.

Pro Origena byl Bůh nepodmínečná, věčná, bezčasová, netělesná a proto nepoznatelná bytost, poslední příčina všeho bytí a vznikání. Z něj vyšel Syn, nestvořený, nýbrž zrozený, božské podstaty, avšak Otci podřízen, v jistém ohledu druhý bůh, prostředník mezi Bohem a světem. Duch svatý vycházel naopak ze Syna jako třetí stupeň vývoje božství. Všichni tři dohromady tvoří jedno netělesné božstvo, přičemž Syn a Duch podstatu Otcových božích vlastností pouze zrcadlí. Bůh, jenž je podle něj od věčnosti čistý duch, nepůsobí totiž na svět přímo, ale prostřednictvím svého nejvyššího projevu a tím je Logos (Slovo), totožný se Synem Božím neboli Kristem, jehož ztělesněním byl podle evangelií Ježíš. Kdežto Bůh je jednotný rozum, je Logos souhrnem jeho myšlenek a vychází z Boha jako lesk ze světla, jsa od něho věčně plozen. Syn Boží neboli Logos pak proniká vším jako světová duše a je zdrojem všeho lidského poznání i zjevení. Origenes zavdal podnět ke dvěma rozhodujícím otázkám, a to v jakém poměru je v Bohu Synu boží a lidské, jak jsou navzájem spojeny a zda je Syn v lidské podobě samostatná osoba; a jaká je z podstaty Bohočlověka možná spása.

Constantinus si nepochybně přál, aby křesťanství bylo tmelem, který by překlenul kulturní diferenciaci mezi východem a západem. Ale křesťanství toto poslání nesplnilo, nýbrž se samo rozpoltilo. Řecká záliba ve spekulacích a disputacích spolu s nesnášenlivostí a netolerancí, kterou křesťanství zdědilo z židovského prostředí, vytvořily výbušnou směs. Od této posedlosti vnášet rozpory a zmatky do náboženství, které mělo být prosté jako chléb a víno, vede přímá cesta k rozchodu západní a východní církve a k zuřivým sporům v souvislosti s monofyzitismem a obrazoborectvím oslabujícím pozdější Byzantskou říši. Byť se ani Západu nevyhnulo šílenství náboženských válek, římská racionalita a germánský meč udržely dědictví řecko-římské civilizace a křesťanství na většině území někdejší západořímské říše a šířily je dál, byť se tak dělo spíše násilím. Na Východě se toto dědictví uchovalo jen na zlomku východořímského území a byzantský ritus, v jehož dosahu zůstal jen tradičně rozvrácený Balkán a východní stepi, příliš vzdálené od někdejší římské civilizace, vytvářel mimo vlastní jádro jen tenký, byť honosný, nátěr na barbarství.

Ale to platilo kdysi. Od 60. let minulého století jsou tradiční hodnoty evropské civilizace pošlapávány, rozkládány a vysmívány. Z jedné strany její kořeny rozsápávají pravdoláskaři se svými zvrhlými ideologiemi, ze strany druhé neoliberálové svým bezohledným sociálním darwinismem. Rozum a pud sebezáchovy se v tomto ohledu odstěhoval na opačnou světovou stranu. Do tzv. třetího Říma, kde, na rozdíl od zdegenerovaného Západu, platí staletími ověřené hodnoty. Který nás osvobodil od fašismu a genocidy. Vandalismus sluníčkářské špíny vůči pomníkům tohoto osvobození, plivání na památku lidí, kterým vděčíme za naši zem a naše životy, jasně prokazují její fašistické smýšlení a zanedlouho se jistě od těchto zmetků dočkáme usedavého bědování nad tím, že se vlastně Hitler stal obětí "stalinských" represí. Podruhé nás osvobodil od bezedného chřtánu západní hrabivosti, od majetkového převratu, korupce, rozkrádání a zrady, od osudu krmelce Západu, podřadné kolonie - systematicky drancované, nesoběstačné a uměle zadlužené; zdroje levné pracovní síly, odbytiště nekvalitních výrobků s uměle omezovanou životností a potravinové popelnice - v tomto případě však jen na dvě dekády. Druhá barevná revoluce se už našim "přátelům" díky zrádci s Kainovým znamením na čele podařila a byli jsme opět osvobozeni - tentokrát od národního bohatství.

Ariánská hereze v Egyptě

Alexandrijský klérus shledal obvinění Areia z hereze oprávněným, a když Areios odmítl uposlechnout biskupa Alexandra, Petrova nástupce a našel podporu dokonce u císařovny Constantie, rozvinul se vleklý spor, v němž nikomedská a palestinská synoda Areia rehabilitovala, kdežto egyptská naopak jeho exkomunikaci potvrdila. Areiův racionalistický pokus o výklad základního křesťanského dogmatu našel odezvu v některých jiných křesťanských obcích a šíření jeho učení se stalo činitelem ohrožujícím jednotu a postavení církve. Na náměstích a v ulicích, všude docházelo ke sporům, které končily otevřenými potyčkami. Diskuse se rozproudily nejen v egyptské, ale i v jiných církvích. Alexandros i jeho přívrženci se domnívali, že Licinius zaujme k církevním sporům obdobné stanovisko jako Constantinus, tj. že je bude podporovat, či alespoň že nebude do církevních otázek zasahovat. Licinius sice křesťanství podporoval, už z toho důvodu, že jej Maximinus Daia pronásledoval, ale - na rozdíl od Constantina, který se orientoval na těsnou součinnost státu s církví – měl o užitečnosti pevnějšího spojení státu a církve zásadní pochybnosti. Jestli bylo jeho motivací zasáhnout mocenskou skupinu, kterou jeho sok na západě podporoval, či spíše potlačit v samém počátku spory vyvolané Areiem, dnes nevíme. Asi roku 320 využil Alexandrovy nepovolnosti a svou náboženskou politiku pozměnil tak, že sice křesťany toleroval, ale zároveň se rozhodl zlomit nekontrolovatelně rostoucí moc církve. Především chtěl zlomit její organizaci, pročež napříště zakázal jakékoli synody a nadto církvi odňal státní podporu, a aby zlomil její politický vliv, odstranil křesťany zprvu od dvora a potom i z úřadů a vojska.

Když se Constantinus poprvé dozvěděl o sporech mezi Areiem a Alexandrem, považoval celou záležitost za spor přepjatých intelektuálů. Oběma duchovním v dopise důrazně připomněl, že v případě jejich rozepře se jedná o puntičkářství, jemuž žádný člověk nerozumí, v čemž měl za svoji osobu jistě pravdu. První zkušenosti na místě poté, co se stal vládcem i východní poloviny říše, mu měly rychle ukázat, že svou výzvou "Podejte si ruce!" situaci nevyřešil.

Další napětí mezi Constantinem a Liciniem, válka a Liciniova porážka a pozdější poprava

Již před rokem 321 došlo mezi císaři k roztržce, neboť Constantinus vybral pro tento rok za konzuly své syny – Caesary, ačkoli bylo pravidlem, že má být jeden konzul ze západní a jeden z východní poloviny říše. A poněvadž již rok předtím zastával Constantinus konzulát se svým stejnojmenným synem, šlo tedy při opakování tohoto jednostranného postupu již o projev zjevného nepřátelství. Licinius odpověděl tím, že sám pro rok 322 jmenoval bez ohledu na Constantinovu vůli za konzuly sebe a svého syna Liciniana. Byly to vojenské operace v Podunají, které konečně poskytly záminku k vybití dlouho tlumeného napětí, tajícího se tolik let pod rouškou korektních vztahů. Když roku 323 zasáhl Constantinus, jenž předchozího roku porazil v Pannonii Sarmaty, do boje s Góty na thráckém území, tj. ve sféře Liciniově, šlo zřejmě o záměrnou provokaci a Licinius to také tak chápal - jako nepřípustný zásah do svých kompetencí a jako důvod k válce.

Když ztroskotaly pokusy urovnat roztržku diplomatickou cestou, nebylo možné zabránit boji, v němž obě strany disponovaly mimořádně silnými armádami. Licinius měl 165000 mužů, včetně 15000 jezdců, kdežto Constantinova armáda čítala 130000 vojáků, z toho 10000 jezdců. Součástí obou armád byly početné gótské a sarmatské jednotky. Navzdory své početní převaze utrpěl Licinius 3. července roku 324 u Hadrianopole první porážku a poté se stáhl do Byzantia. Tehdy povýšil náčelníka svých dvorských úřadů Martiniana, obdařeného krátce předtím hodností Caesara, za Augusta, uznávaje ho – podobně jako roku 316/317 Valenta – za nominálního vládce západu. Mezitím Constantinovo loďstvo pod Crispovým vedením zničilo v Helléspontu protivníkovu námořní moc, načež se musel Licinius se zbytkem vojska spěšně přemístit na maloasijskou půdu a tam 18. září 324 svedl bitvu u Chrysopole v Bithýnii. V ní byl znovu, tentokrát zcela rozhodně, poražen a o něco později se v Nikomedii vzdal. Prostřednictvím Constantie, nevlastní Constantinovy sestry podnikl Licinius poslední, ale marný pokus, jak si zachovat svou císařskou hodnost. Martinianus musel na Constantinův rozkaz zemřít, kdežto Licinius byl ušetřen a odeslán do Thessaloníké. Přes slib mu daný byl popraven v roce 325, údajně pro pokus zmocnit se znovu trůnu. Devítiletý Licinianus asi z ohledu na svou matku vyvázl živ, ochuzen pouze o caesarský titul. Římská říše se po 39 letech trvání dominátu a po dlouhé době vojenských i diplomatických bojů a vnitřních otřesů dostala opět pod vládu jediného panovníka. 18 let dlouhá a krvavá cesta Constantina k moci byla u konce. Při tažení proti Liciniovi se vyznamenal a dostal do popředí první vojenský činitel franského původu – Bonitus. Jeho synem byl Silvanus, jenž přejal po otci vojenské povolání a jeho vojenská kariéra později vedla až k neúspěšné uzurpaci proti Constantinovu synovi Constantiovi.

Dobu samovlády využil Constantinus k upevnění nové vnitřní struktury říše, jež byly částečně vytvořeny za Diocletiana a za společné vlády s Liciniem byly dále rozvinuty. Po vítězství nad Liciniem se snažil urychleně získat obyvatele východní části říše na svou stranu. Získat Liciniovy nepřátele z křesťanských kruhů bylo lehké - Constantinus zaručil amnestii těm, kteří byli Liciniem odsouzeni, povolil návrat vyhnancům, zrušil rozsudky nucených prací i snížení stavu a nabídl křesťanům, odvolaným z vojenské služby, návrat do vojska nebo volbu čestného propuštění a rozhodl o vyrovnání ztrát majetku. Stejně jako roku 312 propagoval a prosazoval svou mírnost. Nejvýraznějším příkladem převzetí Liciniových vysoce postavených úředníků je jeho pretoriánský prefekt Iulius Iulianus. Jeho dcera se provdala za Iulia Constantia, nevlastního Constantinova bratra. Z tohoto manželství pocházel pozdější císař Iulianus Apostata.

Většina obyvatelstva říše zůstala k mocensko-politické změně netečná, pro křesťany však znamenala vítězství. Církev se zotavovala po roce 312 z represí, při nichž v mnoha městech ztratila své vedoucí činitele. Odhaduje se, že tehdy se ke křesťanské víře hlásila maximálně jedna desetina všeho obyvatelstva, územně navíc nerovnoměrně rozptýlená. Nejvíce křesťanů bylo v Sýrii, Malé Asii a v Egyptě. Následnou podporou křesťanství Constantinus zjevně překročil rámec obecné náboženské tolerance a nutně se musel zabývat otázkou, jak tehdy ještě výrazně menšinovou církevní, tradicím antické městské samosprávy se příčící, pospolitost organicky začlenit do celostátní struktury. Již první zkušenosti ukázaly, že se církev nedá integrovat do státu a formování vzájemného partnerství státu a církve se v následujícím vývoji také neobešlo bez potíží a rozbrojů.

Níkajský koncil 20. května 325

Dosud se křesťanských shromáždění sotva zúčastňoval někdo, kdo nebyl členem kultovního společenství a Constantinus jím nebyl. Z pohledu Constantina, který setrvával v tradici římských vládců, bylo vše v pořádku. Byl nejvyšším knězem (pontifex maximus [?]) a jako takovému mu příslušelo rozhodovat v záležitostech říšských kultů a dbát nad náboženským konsensem všech poddaných. Všichni poddaní museli alespoň formálně uctívat boha, jejž jim císař představoval jako boha státotvorného. Nyní však zvolil boha, který vedle sebe nestrpěl - na rozdíl od Dia nebo slunečního boha - žádné jiné bohy. Ačkoli křesťanská společnost předtím sama poznala, jak kruté je pronásledovat lidi pro jiné přesvědčení, setrvala v krajní nesnášenlivosti proti jinověrcům a heretikům. Následky jsou známé: nezadržitelně započala cesta ke křesťanské státní církvi, spojená s netolerancí, která se stala základním rysem křesťanství a s agresivitou vůči jiným bohům, kultům a jejich stoupencům.

Byl to však i vliv orientu, zejména představ, podmiňujících absolutismus císařů, který se zde projevil v caesaropapismu. Constantinus dal církvi svobodu, ale současně ji, ze svého stanoviska zcela samozřejmě, podřídil státu, osobuje si právo svolávat církevní sněmy a být rozhodčím ve věroučných otázkách. Poprvé vystoupil jako církevní autorita ve sporu donatistů v severní Africe. Ale již donatisté vyslovili zásadu, že stát nemá zasahovat do církevních záležitostí. Tím se k dogmatickým různostem mezi západem a východem přidružil již v počátku i spor o poměr státu a církve. Na východě zůstali nejvyšší hlavou církve císařové, na západě se ujal názor o nezávislosti církve na státu.

Na koncilu je projednávaly jednak záležitosti organizačně rituální – mimo jiné bylo stanoveno, že se Velikonoce mají slavit první neděli po jarním úplňku a metropolitním biskupům v Římě, Alexandrii a Antiochii bylo oficiálně přiznáno postavení patriarchů – jednak teologické otázky. Stěžejním problémem bylo zaujetí stanoviska k Areiově doktríně vzájemného vztahu Boží trojice – tedy Otce, Syna a Ducha svatého. Toto pojetí Areios posunul ve směru subordinace Syna vůči otci tezí, že Syn, tedy Kristus má božské vlastnosti získané od Otce a že je mu tedy pouze podoben (řecky homoios). S tímto názorem, teologicky samozřejmě šíře rozvedeným, vystoupili na koncilu Areiovi stoupenci. To vzbudilo ostrý protest vlivné a neústupné skupiny v čele s alexandrijským biskupem Alexandrem a antiochijským Eustathiem. Ti s aktivním souhlasem západních delegátů, zvyklých ctít Krista jako Boha i člověka v jedné osobě, prosadili formuli o absolutní rovnosti a substanciální totožnosti Syna s Otcem. Bylo přijato dogma, že je jediný Bůh ve třech osobách zcela sobě rovných svou podstatou (řecky úsia, latinsky substantia), a že tedy Bůh Syn je stejné podstaty jako Bůh Otec (řecky homoúsios, latinsky consubstantialis). Přijetím tohoto dogmatu se ovšem křesťanská teologie odklonila od věroučně čistého monoteismu i od racionálních zásad antického myšlení. Na rozhodování koncilu a Areiovo odsouzení měly nemalý vliv dvě okolnosti. Areios byl pouhým presbyterem, tj. knězem biskupovi podřízeným a neměl, přes sympatie teologicky vzdělané skupiny, v polemice s představitelem vyšší instance rovnocenné postavení. Biskupská autorita se zřejmě při rozhodování stala závažným momentem. Značný podíl na výsledku koncilu měl i sám Constantinus, který k milému překvapení pozorně sledoval řeckou rozpravu a dával posunky najevo, s čím souhlasí a co se mu nelíbí a sám do diskuse nejednou zasáhl. K věroučným otázkám přistupoval již předem ovlivněn svým poradcem Hosiem a souhlasil s názorem, že v hierarchii se má vždy respektovat názor výše postaveného činitele. Areios byl exkomunikován a poslán do vyhnanství do Illyrie a různí jeho stoupenci do Gallie.

Na koncilu nešlo jen o otázky víry a spásy, šlo také o sídla biskupů, prebendy, stoupence, o politiku v širokém slova smyslu, neboť křesťanství začalo být stále více státní záležitostí.

Níkajský koncil málo přispěl k vyřešení církevního sporu a teologické spory bezprostředně po jeho ukončení dále pokračovaly. Hloubavým křesťanům na níkajské doktríně, podle níž je jeden Bůh ve třech osobách navzájem zcela totožných, vadilo, že není ve shodě s rozumovými představami. Kritizovat se dalo i to, že dogma je nebiblické, protože není ve shodě ani s evangelijními Ježíšovými výroky. Ježíš totiž v Janově evangeliu praví, že on a Otec jsou jedno, ale že Otec je větší než on a poslal jej na svět, aby tlumočil jeho slova a po něm pošle ještě Ducha svatého, aby lidem znovu všechno připomněl a všemu je naučil. Není proto divu, že se brzy po roce 325 začala většina teologicky vzdělaných kněží od níkajského vyznání víry odvracet a více či méně se přiklánět k učení Areiovu. O níkajském koncilu podrobněji pojednává článek webu Antický svět.

Když se Constantinovi, který se nechtěl vzdát myšlenky jednotného kultu, nepodařilo koncilem tento záměr realizovat, rozhodl se roku 326 pro jiné řešení. Privilegia, která měl křesťanský kultovní personál, omezil na stoupence ortodoxního kultu a heretiky naopak zatížil nejrůznějšími povinnostmi. Nakonec jim odepřel státní uznání jako kultovního společenství, což znamenalo, že měli zakázáno shromažďování a stát jim odebral majetek a chrámy a předal je pravověrné církvi.

Poměry v Constantinově rodině, Faustina aféra

Rodinná pohoda se však roku 326 zhroutila. Když toho roku Constantinus cestoval do Říma oslavit vicennalia – dvacetiletí své vlády, vydal rozkaz, aby byl v istrijské Pole odsouzen a popraven jeho nejstarší syn, válečně již ostřílený Caesar Crispus, tehdy asi dvacetiletý. Podnět vyšel od císařovny Fausty, která si údajně stěžovala, že ji – svou macechu – Crispus sváděl k cizoložství. Nelze vyloučit ani jiné její intriky s cílem usnadnit nástupnictví svým synům, neboť Crispus, který prokázal Constantinovi platné služby především v boji proti Liciniovi, měl jako nejstarší syn největší naději, že se stane hlavním následníkem. Crispova poprava způsobila nesmírný žal jeho babičce Heleně, jež tehdy jako císařovna-matka požívala velké vážnosti a pravděpodobně jejím vlivem dospěl Constantinus záhy k přesvědčení, že Crispus byl Faustou křivě obviněn. Zášť Constantina se poté obrátila proti samotné císařovně, která za svůj čin rovněž pykala smrtí - císař ji dal zahubit v horké lázni.

Tyto události nezůstaly beze stop na císařově psychice a zřejmě byl ochoten v rodinné tragédii spatřovat boží trest, mimo jiné i za nespravedlnost spáchanou na Areiovi. V tomto směru na císaře působily některé dvorní dámy, zejména jeho sestra a vdova po Liciniovi Constantia, truchlící též po svém jedenáctiletém synu Licinianovi, rovněž tehdy popraveném a jeho švagrová Basilina, matka pozdějšího císaře Iuliana. Nemalou úlohu měli nepochybně také někteří křesťanští teologové, zejména oba Eusebiové, tj. kaisarejský Eusebios, jenž ve své obsáhlé spisovatelské činnosti vynikl především jako církevní historik a nikomedský Eusebios, proslulý mimo jiné i tím, že se posléze stal Constantinovým křtitelem.

Odklon od pohanských kruhů

Areiova rehabilitace, Constantinova hmotná a legislativní podpora církve

Již ve 3. století měla církev značný majetek, ale teprve Constantinus její vlastnické právo podepřel zákonem a všestranně ji hmotně podporoval. Finanční prostředky jí poskytoval na stavbu rozlehlých a nádherně vybavených kostelů, v jejichž rozsáhlém výčtu bývají na prvním místě uváděny velké římské basiliky, lateránská a vatikánská. Výstavbu kostelů podporoval císař ze státních prostředků a na státní náklady pro ně také dával zhotovovat biblické a liturgické texty. Kostely, hojně na úkor antických chrámů obdarovávané pozemkovým majetkem i různými jednorázovými donacemi, dostávaly nadto pro výživu kléru i pro charitativní činnost stálou státní podporu i v naturáliích. Již roku 313 bylo křesťanské duchovenstvo osvobozeno od tíživých občanských povinností, zvaných munera, tj. obecný název pro rozmanité povinnosti různých úkonů, příspěvků a povinných ručení, vyžadovaných státem po obyvatelstvu vedle řádných daňových povinností. Roku 318 získali biskupové soudní pravomoc v občanských záležitostech, a to i tehdy, když jen jedna ze dvou soudících se stran byla křesťanská, biskupovo rozhodnutí mělo konečnou platnost bez možného odvolání. Roku 319 byl křesťanský klérus vyvázán ze všech státních i městských daňových povinností, roku 321 získala církev právo přijímat dědictví a téhož roku se v kostelech za biskupovy přítomnosti legitimně provádělo propouštění otroků na svobodu. Kostely mimoto směly poskytovat útočiště těm, kteří se cítili nějak ohroženi státní mocí.

Peníze a moc, které církev získala, se samozřejmě projevily negativně v tom, že začala přitahovat lidi chtivé těchto věcí. Pro příští století chaosu na západě, kdy se činnost církve na neklidných územích spíše soustředila na pomoc bližnímu a tudíž do svých řad nelákala tyto parazitické manažerské typy, se však církví nabyté zkušenosti ze světské praxe pozitivně zúročily. Církev zde suplovala rozvrácené magistrátní struktury, snažila se zprostředkovat soužití mezi barbary a starým provinciálním obyvatelstvem, angažovala se v obraně měst, organizovala charitu, snažila se dávat naději obyvatelstvu, trpícímu v krvavé a neklidné době - zkrátka, starala se tak, jak pozdně antická státní správa nebyla schopna a mnohdy ani ochotna. A církev dnes? Ze starého Řecka pederastie a sofistika kázání vody a pití vína, ze starého Říma úskočná právnická hrabivost.

Když se takto otevřelo volné pole k hlásání evangelia a církev nabyla dostatek hmotných prostředků k široké christianizaci obyvatelstva, bylo potřeba ke Starému zákonu, který zůstal základem bible, nejen definitivně kanonizovat Nový zákon, nýbrž podat také věřícím, starým i novým, hmatatelné důkazy pozemského Ježíšova života, popularizovat poutní místa a posvátné předměty. Proto se již za Constantinovy vlády v Jeruzalémě ukazovala mnohá místa spojená s Ježíšovým utrpením: soudní Kaifášova stolice i soudní síň Pilátova, sloup, u kterého byl Ježíš přivázán při bičování i jiné předměty. Císařova matka Helena se roku 326/7 vydala na pouť do Svaté země, zbožnou cestu této katolické světice provázelo politické zplnomocnění, neboť všude mohla užívat státních peněz a rozdávat je chudým lidem, kostelům a také vojákům. Státní úředníci i biskupové jí vzdávali nejvyšší pocty, pouze antiochijský biskup Eustathios jí nepřijal tak, jak si přála, za což brzy pocítil nepřízeň císařského dvora. Do Jeruzaléma přivezla Helena císařův list, nařizující vybudovat z daných jím prostředkům kostely na místech spjatých s Ježíšovým životem. Je pro tu dobu příznačné, že se Ježíšův hrob našel na místě předtím zasvěceném božské dvojici Astarté – Adónis, betlémská jeskyně musela být po svém objevení očištěna od pohanského znesvěcení a kostel Nanebevstoupení byl na Olivetské hoře postaven nad jeskyní, v níž se předtím nacházela mazdacká svatyně. Traduje se, že za Heleniny přítomnosti byly na Golgotě vykopány tři kříže, z nichž byl jeden zázračně rozpoznán jako kříž Kristův – to je s největší pravděpodobností pouhá legenda.

Constantinův vztah ke křesťanství vnějškově symbolizovalo labarum, tj. císařská purpurová standarta s řeckým Kristovým monogramem uprostřed vavřínového věnce a církev také přivítala zákon, jímž se roku 321 stala neděle – v antické tradici den Slunce – svátkem dne Páně. Během 4. století pak církev přeměnila narozeniny Slunce, slavené 25. prosince ve svátek narození Páně. Křesťanský vliv na císaře je vidět i v zákonodárství, úsilí o upevnění morálky v oblasti manželského a rodinného života se projevilo ve snaze zabránit nevěře a ztížit rozvody, v zákazu mít v domě vedle manželky také konkubínu a v příkazu nerozdělovat při dělení majetku rodiny otroků. Constantinův myšlenkový posun ukazuje i jeho zákaz gladiátorských zápasů, ačkoli ještě v zimě 313/314 při oslavách svého vítězství nad Germány pořádal krvavé hry, v nichž musel velký počet zajatců bojovat mezi sebou i se šelmami. S ohledem na křesťanský kult byl zrušen trest smrti ukřižováním, jiné kruté popravy, např. upálením zůstaly. Ten, kdo dal svého otroka popravit, měl být volán k odpovědnosti za zavraždění člověka, ale tělesným trestům zákon nebránil, ani v případě, když otrok na následky ran zemřel.

Pro Constantina jako státníka jeho sympatie ke křesťanství neznamenaly, že by se zříkal svých pohanských poddaných. Po celou svou vládu respektoval státní kulty, i v jím nově založeném městě Constantinopoli dal antickým bohům postavit chrámy a nadále byl nejvyšším knězem římského státního polytheismu a v této funkci jej respektovali i vysocí činitelé církve. Zůstával ve státě jako pontifex maximus pro pohany a pro křesťany ochránce a podporovatel. Tak se k císaři, nepokřtěnému vyznavači křesťanství, tolerantnímu k pohanským zvyklostem, mohli hlásit křesťané i pohané.

Vlevo: revers malého bronzu - 2 vojáci s pohanskými vojenskými standartami z doby před Constantinovou konverzi, vpravo: revers malého bronzu - 2 vojáci s labarem - vojenská standarta s Kristovým symbolem (řecká písmena X a P - chí a ró) z doby po Constantinově konverzi

Dovršení Diocletianových reforem Constantinem

Organizace a růst byrokratického aparátu, vznik prefektur

Pro vyřizování státních záležitostí se na císařském dvoře a návazně v celé říši rozbujela dříve nevídaná byrokratická administrativa, jejíž vrcholným článkem se stala císařská rada (sacrum consistorium), v které se za císařova předsednictví scházeli nejvyšší dvorní činitelé. Jednání zapisovali notarii [?] a ti také vyřizovali důležitá poslání v provinciích. Rada měla pevnou organizací a stálé členy:

Quaestor sacri palatii, tj. císařský kancléř a zároveň ministr spravedlnosti, býval hlavním mluvčím v radě. Právě on vypracovával znění zákonů a odpovědi na různé petice a potřebné podklady mu dodávaly dvorní kanceláře (scrinia).

Comes sacrarum largitionum spravoval říšskou pokladnu, do níž plynuly různé v penězích placené daně, mimořádné dávky a cla a z pokladny vyplácel různé odměny, mezi nimiž byla nejdůležitější položkou peněžitá část úřednického platu a vojenského žoldu a také mimořádně při různých oslavách vojákům vyplácené donativum.

Comes rei privatae byl druhý finančník. Měl vrchní dohled nad správou soukromého císařova neboli korunního majetku, jehož hlavní příjem spočíval ve výnosech z rozsáhlého císařova pozemkového vlastnictví. Mezi oběma pokladnami docházelo během doby k některým příjmovým přesunům. Např. až po Constantinovu vládu plynuly do říšské pokladny konfiskáty, kdežto později se jimi z větší části obohacovala res privata.

K těmto vlastně státním úředníkům se družili nejvyšší dvorští úředníci: praepositus sacri cubiculi (císařský komoří) a magister officiorum (náčelník císařských úřadů).

Praepositus sacri cubiculi byl představený četných komorníků, vybíraných z kleštěnců, kteří pečovali o císařovu svatou ložnici (sacrum cubiculum). Přes své degradující eunušství měl obrovský vliv.

Magister officiorum jako nejvyšší dvorní ministr řídil říšskou správu, činnost zbrojařských dílen a odpovídal za císařovu osobní bezpečnost, neboť mu podléhaly scholae palatinae [?], oddíly císařovy osobní gardy. Kromě toho mu připadly i funkce, které v dnešní době příslušejí ministerstvu zahraničí, ale největší vliv získal svou kompetencí nad veškerou říšskou správou. Služebně mu podléhali náčelníci jednotlivých kanceláří (magistri scriniorum). K zajištění kontroly mu sloužila schola agentium in rebus [?] - vojensky organizovaná korporace pověřenců pro správní záležitosti. Její členové - agentes in rebus měli rozsáhlé a rozmanité pole působnosti. Obstarávali často kurýrní službu a do provincií byli také posíláni s důvěrnými úkoly, nejčastěji aby osobně prozkoumali tamější poměry a pak o nich podávali zprávy samému panovníkovi.

Z toho, že dvorští úředníci měli požívali stejné hodnosti jako státní úředníci, je vidět, jak se všechna říšská moc soustřeďovala v panovníkově osobě a v jeho okolí. Císařský dvůr se stal ústřední tepnou říše, ale zároveň sídlem nesčetných pletich dvořanů a komorníků, které se dostavují všude, kde je veškerá moc soustředěna v rukou jedné osoby.

Civilní služba se sice rozlišovala od vojenské, ale i ona byla vojensky organizovaná a nazývala se militia. Státní úřady se dělily na nižší a vyšší, všichni jejich zaměstnanci (officiales) podléhali jurisdikci svého představeného, měli stanovenou dobu služby, plat a služební postup a byli rozděleni do přesně vymezených hodnostních tříd, které se vyznačovali zvláštními titulaturami. Oficiálská místa zastávali lidé od narození svobodní, každý přijímaný se musel podrobit zkoušce. Uspěl-li, nebylo jeho ustavení časově omezeno, ačkoli mohl být za nějaký protiprávní čin propuštěn. Často se oficiálské zaměstnání dědilo, ba nižším oficiálům se to kladlo za povinnost. Tuhý byrokratický absolutismus podle zásad starých hellénistických říších zvítězil nad státoprávními zásadami římského státu, duch východu ovládl západ.

Titul comes [?], čili druh, se původně omezoval na členy svaté konzistoře, ale již Constantinus vyznamenával tímto čestným označením jiné civilní i armádní hodnostáře.

Nad provinciemi a diecézemi zřídil císař další instanci. Říše se dělila na čtyři velká území spravovaná prefekty. V dalším se na územně správním členění se od Diocletianových reforem nic podstatného nezměnilo, jenom počet diecézí stoupl dělením a úpravou hranic z původních 12 na 15. Jejich názvy zněly: Aegyptus, Oriens, Pontus, Asia, Thraciae, Macedonia, Dacia, Pannoniae, Italia annonaria, Italia suburbicaria, Africa, Hispaniae, Galliae, Septem provinciae, Britaniae. Pravděpodobně roku 317 nebo 318 byl reformován úřad praefectura praetorio [?]. Prefektové ztratili vojenské velení, tím však vzrostl jejich význam ve správě říše, takže pod termínem praefectura se rozuměl nejen úřad, ale i území, na které se působnost prefekta vztahovala. Do jeho kompetence patřilo vybírání pozemkové daně a jiných dávek v naturáliích, řízení odvodu branců, vyplácení naturálního platu a zásobování vojska, správa státní pošty, dohled nad živnostnickými kolegii, regulaci tržních cen, měl také soudní a odvolací pravomoc, od které už nebylo dovoleno odvolat se k císaři. V dosud přežívajících tradicích tetrarchie vznikly čtyři prefektury: Východní, Illyrská, Italská a Gallská.

Zósimos k těmto opatřením poznamenává: "Že tímto poškodil říši jak v míru, tak i ve válce, ihned vysvětlím. Protože prefekti vybírali všude daně prostřednictvím svých podřízených úředníků a z nich hradili náklady na vojsko a přitom jim byli podřízeni vojáci, nad nimiž měli do jisté míry volnou moc trestat je za jejich provinění, pak vojsko docházelo k přirozenému závěru, že kdo jim poskytuje stravu, ten také má moc trestat provinilce a vojáci se neodvažovali porušovat své povinnosti ze strachu před zkrácením žoldu a okamžitým trestem. Nyní však jim jeden dával stravu a jiný byl odpovědný za kázeň, takže si vojáci ve všem počínali nevázaně; mimoto větší část žoldu se mění v zisk velitele a jeho podřízených". Zósimos zřejmě vychází z tradičního modelu, v němž byly veškeré úkoly soustředěny do jedněch rukou, navíc je v celém svém díle vůči Constantinovi velmi kritický. Ale tato připomínka je oprávněná.

V platnosti zůstala Diocletianova vojenská reorganizace a základní rozdělení armády. Jejím základem byly mobilní jednotky comitatenses s trvalými vnitrozemskými posádkami, schopné kdykoli se přesunout na ohroženou frontu. První nepřátelský úder zadržovali limitanei, vojensky organizovaní pohraniční zemědělci, kteří bojovali na svém území a jen v nutných případech posilovali obranu jiné ohrožené části hranic. V čele polních vojsk stáli magistri militum [?], z nichž míval císař jednoho při sobě. Jejich hodnost zněla buď magister peditum (generál pěchoty) nebo magister equitum (generál jezdectva). Hodnostně níže postavený byl comes rei militaris, velící posádkám v diecézi nebo vojensky exponované provincii. Nejvyšší vážnosti se těšil velitel císařovy tělesné stráže s titulem comes domesticorum. Vojenské velení v každé pohraniční provincii, kterou chránili limitanei, měl dux. V čele jednotlivých vojenských oddílů, především legií, stáli tribuni. Místo někdejších pretoriánů ochranu císaře a jeho paláce zajišťovaly gardové oddíly scholae palatinae. Vojenská povinnost byla svázána s vlastnictvím půdy, ale jelikož se tehdy v zemědělství často projevoval nedostatek pracovních sil, docházelo stále častěji k tomu, že stát vybíral od vlastníků půdy místo rekrutů peníze, které pak užíval k nájmu vojáků zahraničních, neboli barbarských.

Senátorský stav se početně velmi rozmohl a všichni, kdo se dostali k vyšším státním hodnostem, byť jen titulárním, si osobovali stejná práva jako ti, kteří příslušnost k senátu zdědili po svých otcích. Rychlý růst počtu senátorů souvisel se zánikem jezdeckého stavu (equites [?]), do něhož dříve patřili bohatí podnikatelé. Ve 4. století už senát neměl váhu jako kdysi, ale jeho jednotliví členové byli mocnější než dřív (hlavně ekonomicky). Protože nevídali často císaře, ti sídlili v Miláně nebo v Ravenně, mohli volněji jednat. Jakkoli byl Constantinus vnímán jako novátor a bořitel starých pořádků, jeho politika vůči staré senátorské aristokracii byla velice vstřícná. Štědře propůjčoval hodnost senátora, uvědomoval si důležitost těchto hodnostářů, a přesto, že to byli většinou ještě pohané, tak jim, i když je nepouštěl do armády, nabízel výnosné a významné civilní úřady a zachovával, ba zvyšoval okázalou důstojnost jejich konzulátů a jiných sinekur, aby je získal pro svou politiku. Senátoři začali znovu získávat jistý politický vliv, který v průběhu předchozího století ztratili.

Přeměna státu na utlačovatelský aparát

Císařská konstituce z r. 322 připoutala kolóny k půdě zákazem přecházet z jednoho statku na druhý, bylo zakázáno prodávat zemědělské produkty mimo rámec provincie. Majitel, na jehož statku byl nalezen cizí kolón, ho musel vrátit jeho dřívějšímu pánovi a kromě toho za celou dobu pobytu uprchlého kolóna na svém statku musel zaplatit za kolóna příslušné poplatky. Kolónové ke konci 4. století pozbyli poslední zbytky nezávislosti a změnili se na nevolníky, připoutané k půdě. Pro obdělávání půdy ležící ladem se hledali lidé i mezi barbarskými kmeny.

Městské rady měly ještě na počátku století dosti zámožných členů (curiales [?]), kterým mohly být ukládány občanské povinnosti spojené se značnými výlohami. Ale i zde se situace zhoršovala a mnozí se snažili těchto tíživých povinností různými způsoby zbavit. Stát se z pochopitelných příčin snažil v městských samosprávách udržovat osoby, které svým majetkem mohly ručit za všechny závazky, ukládané obcím státem. A tak tuto kdysi prestižní a vyhledávanou funkci vnucoval zámožnějším rodinám a nakonec i kuriálové byli dědičně připoutáni ke svému stavu. Edikty z let 316 a 325 jim bylo zakázáno opouštět město, kde se narodili a od plnění municipálních povinností je nemohlo osvobodit usnesení městské rady, ani žádná civilní ani vojenská funkce nemohla být důvodem k osvobození od těchto závazků. Na druhé straně existovala privilegovaná povolání, která byla osvobozena od daní a nevztahovala se na ně munera – lékaři, veřejní učitelé, advokáti, architekti a kněží.

Podobně státní hospodářská politika zasahovala i do řemesel a zaváděla nucenou dědičnost v dalších povoláních, důležitých pro říšské finance. Členové výrobních spolků byli ke svým původně svépomocným družstvům natrvalo připoutáni s úkolem organizovaně plnit předepsané zakázky pro stát. Takto byli postupně znevolněni dělníci v mincovnách, pekaři, lodní přepravci a obchodníci s masem. Úřady nutily jednotlivce i jejich syny, aby setrvávali i proti své vůli při zaměstnání svém nebo svých otců. Dědičným se stal kolonát, i synové vojáků byli nuceni, aby se věnovali vojenství. Tak zaváděl stát z fiskálních příčin kastovnictví a zbavoval obyvatelstvo volnosti v pobytu a zaměstnání.

Římská říše této doby se navenek jeví jako stroze centralistický stát s rozvětveným byrokratickým aparátem a dědičnými stavy, majícími určité povinnosti vůči státu, jako stát, v němž platí přísné zákony, které každému vymezují jeho místo a povinnosti. Obyvatelstvo se nesmělo volně stěhovat a bylo připoutáno k místu narození, kde muselo plnit své povinnosti. Stát nutil nižší vrstvy, aby pracovaly a chránil je před libovůlí silných a urozených. Avšak tento obraz, jak jej líčí oficiální dokumenty, v mnohém neodpovídá skutečnosti. Opětovné vydávání týchž zákonů a zvyšování trestů za tytéž přestupky svědčí o tom, že zákonodárci nemohli spoléhat na bezpodmínečné uposlechnutí svých nařízení.

Někteří dnešní badatelé tento Nessův plášť byrokratického aparátu a tuhého daňového systému chválí, jenom proto, že mnoha rysy připomíná současné systémy, aniž však zkoumají další aspekty. Jak trefně podotýká historička J. Bednaříková, v zásadě primitivní zemědělství a řemeslo byly požadavky takřka moderního státu neúměrně zatíženy. Zároveň dodává, že příčina tohoto stavu byla velice hluboká a v podstatě neodstranitelná. Zotročení obyvatelstva nebylo dílem panovačných choutek císařů a zlovolnosti byrokratů, ale výsledkem dlouhého předchozího vývoje. Diocletianovi ani Constantinovi nelze upřít, že upevnili říši, ale jimi nově upravená říše se podobala zchátralé budově, zpevněné umělými přístavky.

V zájmu státu bylo razit hodnotné mince, o což se po jejich stálém znehodnocování pokusil už Diocletianus, ale teprve Constantinovi se podařilo římskou měnu na delší dobu zreformovat a učinit z ní relativně pevnou součást hospodářství. Základní měnovou jednotkou se za jeho vlády stal zlatý solidus a vedle něho stříbrná siliqua.

Constantinova stavební činnost, založení nového hlavního města Constantinopole r. 330

Podle vzoru hellénistických vládců pojmenoval město podle sebe: Constantinopolis. Nové Constantinovo město bylo vysvěcené 11. května 330 jako druhé hlavní město říše. Založení města bylo připraveno podle několik staletí starých rituálů, v této záležitosti císař důvěřoval starobylým zvykům a slavnosti se účastnila jak stará pohanská kolegia, tak křesťanské duchovenstvo. Současně se rozšířilo i označení "Nový Řím" jasný poukaz na to, že město bylo pojímáno jako druhý Řím, jako protipól ke starému Římu, jako náhrada za zestárlý Řím. Hned od počátku se však „Nový Řím“ lišil od starého: obývali jej lidé mluvící převážně řecky a Constantinopolis bylo budováno jako křesťanské město, v jehož stavebním plánu nechyběly kostely. Jeden z nich, zasvěcený dvanácti apoštolům, si vybral Constantinus jako místo svého posledního odpočinku. Za povšimnutí ovšem stojí (jak již bylo výše řečeno), že i v Constantinopoli dal císař postavit chrámy antickým bohům a nadále si jako vládce ponechal hodnost nejvyššího kněze římského státního polytheismu. Mezi pohanskými chrámy proslul nejvíce chrám Fortuny. Ve městě byla umístěna i obrovská socha boha Hélia, jejíž hlava měla podobu Constantinovu. Je příznačné, že Constantinus, jež zahájil svou kariéru v západních provinciích a svou moc si vydobyl na italské půdě, se v době své vlády jednoznačně orientoval na bohatší a konsolidovanější východní část impéria. Poměry na západě samozřejmě nepouštěl ze zřetele, avšak jeho rozhodnutí vybudovat nové město na východě znamenalo začátek procesu, v němž řecký východ začal zastiňovat latinskou polovinu impéria.

Současně s novým hlavním městem zřídil císař podle římského vzoru nový senát, který byl však zpočátku zůstával na nižším stupni než senát římský. Vzhledem k tomu, že se císaři nepodařilo přes mnohá lákadla docílit přesídlení senátorů ze staré metropole do Constantinopole, povolal do nového senátu muže z horních vrstev měst východní části říše a dvorské byrokracie, čímž se stal nový senát do velké míry podřízen panovníkově vůli. Téměř výhradním povoláváním těchto osob z řeckého východu se oba senáty staly brzy představiteli latinských (v Římě) a řeckých (v Constantinopoli) prvků - další moment procesu oddělování východní a západní části říše. Na druhé straně vedlo přeložení císařské rezidence do Constantinopole a tím způsobené uvolnění od tlaku císařovy přítomnosti nejen k obrodě národního uvědomění v Římě a v Itálii, ale i ke zvýšení vlivu římského biskupa. Proti novému rozmachu helénské kultury na východě i obrodě národního uvědomění na západě, dvou paradoxních prvků Constantinova založení "Nového Říma", vystupuje nápadně další plod Constantinovy politiky: třetí kulturní proud, jehož podíl na vnitřním utváření říše bude nabývat stále většího významu - vliv barbarů.

Constantinus vynaložil ohromné finanční prostředky, aby učinil své hlavní město atraktivní. Učinil vše, aby se do něj co nejvíce lidí přistěhovalo. Všemi možnými výhodami byli do „Nového Říma“ lákáni východní senátoři a celému městu byla udělena rozsáhlá autonomie. Všechny jeho svobodné obyvatele osvobodil od pozemkové daně, pro dvorní úředníky a senátory dal vybudovat reprezentativní byty, budoval ve městě honosné stavby. Aby nové město oplývalo i uměleckými památkami, nezastavil se Constantinus před bezohledným vylupováním jiných východních měst. Není divu, že - zvláště na řeckém východě - byly tyto obří výdaje a drancování kritizovány. Do Constantinopole se soustřeďovaly zdroje, jež musely být odňaty odjinud. Ochota poskytovat dary ostatním městům řeckého východu zůstala výrazně omezena i u následujících vládců.

Založení "Nového Říma", který se po rozdělení obu částí říše stal hlavním městem byzantské říše, bylo dalším neklamným znamením rozpadu impéria na západořímskou a východořímskou říši. Proti Constantinově vůli byly založením nové metropole na Bosporu položeny základy k rozpolcení středomořské oblasti, jejíž sjednocení bylo činem, kterým Řím přispěl k pokroku lidstva, na dvě půle, ostře se lišící jazykem i kulturou. Náboženský rozkol, který mezi nimi vyhloubil takřka nepřekonatelnou propast, byl připraven již založením Constantinopole.

plánek Constantinopole

Constantinovy úspěšné boje proti barbarům

Od Constantinových dob byly vztahy mezi římským impériem a Thervingy ve 4. století úzké, ale často napjaté. Římská politika uplatňovala christianizaci a kombinaci občasné vojenské nadvlády s cíleným finančním korumpováním, aby přeměnila Góty ve víceméně pokojný pohraniční vazalský stát. Tím do jisté míry a do jisté doby Gótové opravdu byli, přinejmenším Thervingové. Gótští vojáci bojovali v římsko-perských válkách a gótští princové byli vychováváni v Constantinopoli. Rovněž Constantinus chápal svá vítězství v tom smyslu, že se z Gótů stali římští poddaní. V praxi ovšem nebyl vztah tak jednostranný, jak imperiální propaganda s oblibou tvrdila.

Brzy po potření Gótů bylo v zárodku udušeno nepřátelství, které hrozilo Římanům od sarmatského kmene Argaragantů. Proti nim se vzbouřili jejich poddaní, zvaní Limigantes, a tak Argaragantům nezbylo nic jiného než žádat císaře o milost a dostalo se jim – údajně v počtu 300.000 půdy na Balkáně a v Itálii na tamějších ladem ležících polnostech. Dalším barbarům - Vandalům - byla dána půda v Pannonii. Tím vláda napomáhala, vedle téhož procesu, který probíhal ve vojsku, k další barbarizaci říše.

Vnitropolitické poměry byly vcelku klidné, až roku 334 došlo k uzurpaci, kterou na Kypru provedl císařský úředník Calocaerus. Odboj byl však rychle potlačen vojskem, jemuž velel magister militum Dalmatius, stejnojmenný syn Constantinova nevlastního bratra. Calocaerus byl za velkých muk popraven. Vzpoura císaře zneklidnila natolik, že dal zneškodnit i neškodného a nevýznamného Liciniova levobočka, žijícího bezstarostně v africkém ústraní. Dalmatiovi se za vítězství dostalo titulu Caesar, který již v té době měli Constantinovi synové Constantinus, Constantius a Constans. Císař tak dal najevo, že je ochoten respektovat i zájmy příslušníků legitimní větve rodiny Constantia Chlora – tedy potomků vzešlých z manželství Constantia Chlora s Maximianovou dcerou Theodorou.

Constantinus r. 335 oslavil v Constantinopoli s obrovskou pompou svá tricennalia, oslavy třicetiletého trvání vlády, jež proběhly mnohem příjemněji než slavnosti uspořádané deset let předtím v Římě. Od doby Augustovy nevládl žádný císař tak dlouho.

Napětí mezi Římem a Persií, Constantinova smrt 22. května 337

Constantinovo hodnocení a význam

Svým nástupcům ponechal Constantinus říši navenek jednotnou, hospodářsky relativně stabilizovanou a silnou, projevující se aktivní zahraniční politikou, ale - jak se ukázalo později - oslabovanou teologickými spory i celkovou společenskou krizí, která se projevovala daňovým útiskem obyvatelstva i jeho neschopností bránit říši vlastními silami. Již Diocletianus svým autoritářským režimem ohrozil schopnosti antického světa regenerovat se ze svých tradičních zdrojů a ani Constantinus v nich nehledal inspiraci. Výrazně posílil  již existující jevy vedoucí později k dezintegraci impéria - barbarizaci masovým importem divokého a cizorodého obyvatelstva neztvárněného antickou kulturou a jejími hodnotami, odcizování východní a západní části říše favorizováním rozháraného křesťanství a založením nové metropole, nepřátelství obyvatelstva k vlastnímu státu bujením byrokracie a bezohledným daňovým útiskem. K orientalizujícímu režimu připojil kontroverzní partnerství státu s konkurující mu církví a spoléháním se na žoldnéře pocházející z rovněž - byť jinak – cizorodého prostředí, ještě více urychlil kvalitativně nový vývojový posun, tehdy ještě se stěží předvídatelným koncem. Po Constantinově skonu se opakovala stejná situace jako po smrti Septimia Severa - oba tito císařové, jako mimořádně silné politické a vojenské autority, dokázali změnami rozkolísaný systém udržet, ne však již jejich nástupci.

Constantinus, k jehož jménu se připojuje příjmení Magnus, čili Veliký, svou náboženskou politikou, která jej povýšila na osobnost celosvětového a nadčasového významu, předurčil vývoj Evropy na dlouhá staletí. Ctitelům starých pořádků vadila jeho křesťanská orientace a pro některé z nich se jevil přímo hrobařem říše. Nelze jej vinit z úmyslu přivést stát do záhuby, ale mnohem později se opravdu ukázalo, že svou politikou pro jeden svět tesal kolébku a pro druhý rakev.

Někteří autoři mu vyčítali nelidskost, jíž se dopustil popravami některých svých příbuzných, zejména svého nemanželského syna Crispa i za to, že přenechal velké pravomoci hrabivým úředníkům. Chválou byl naproti tomu Constantinus zahrnut od církevních spisovatelů. Z vděčnosti za legalizaci křesťanství byl svým současníkem Lactantiem označován za Bohem seslaného obšťastňovatele lidstva a Eusebios z Kaisareie Constantina dokonce přirovnal ke starozákonnímu Mojžíšovi. Týž autor pak na sklonku svého života císaře vysoce cenil ve dvou spisech, roku 335 Chvalořečí k začátku třicátého roku jeho císařské vlády a po roce 337 obsáhlým nekrologem, citovaným pod názvem Constantinův život. V těchto spisech je idealizována Constantinova moudrost, lidumilnost i zbožnost. Na východě se císař záhy zařadil mezi světce, dokonce jako rovný apoštolům, kdežto západní církev se k jeho svatosti chovala zdrženlivě.

O hodně později italští humanisté vyčítali Constantinovi, že opustil Řím, že se zřekl antické kultury, čímž otevřel cestu k temnému středověku. V očích protestantů pak císař poskvrnil mravní čistotu raného křesťanství neblahým propojením státní moci a církve, založením klerikálního státu a zpolitizované církve, čímž mimo jiné zahájil epochu náboženských válek a pronásledování kacířů. Soudy o něm sahají od nábožensky lhostejného egoistického muže toužícího po moci až po panovníka, který byl osvícen a stal se božím bojovníkem a služebníkem. Obzvláště nepříznivě je Constantinus hodnocen novodobými badateli E. Gibbonem a J. Burckhardtem, podle nichž byl bezohledný despota, který se ke křesťanství přiklonil z pouhého prospěchářství.

Fotografie mincí byly pořízeny s laskavým souhlasem numismatika Jana Luhana, jemuž zároveň děkuji za odborný komentář.