Constantinus II. (337 - 340)
Constantinovo mládí
Flavius Claudius Constantinus, čili Constantinus II., byl nejstarší ze tří synů císaře Constantina Magna a Fausty. Spolehlivé údaje o tom však nejsou k dispozici. Constantinus II. se narodil zřejmě v únoru roku 317 a narození jeho bratra Constantia, zjištěné odpočtem jeho věku ode dne jeho úmrtí 3. listopadu 361, by bylo 7. srpna téhož roku, což by ovšem znamenalo, že Constantinus II. je levoboček. Historik Eutropius, v letech 364 – 371 magister memoriae neboli náčelník kabinetní kanceláře a zároveň správce archivu totiž uvádí, že Constantius II. zemřel v pětačtyřicátém roce svého života. Naštěstí jiný pramen dosvědčuje, že se Constantius dožil pouze 43 let, podle čehož by se tedy narodil až roku 318 a nic by pak nebránilo uznat i Constantina II. za Faustina syna. Nejednoznačný je i rok narození Constanta, který podle rozcházejících se pramenů lze klást buď do roku 320 nebo 323.Koncem roku 317 byl nejstarší Constantinus II. jmenován Caesarem, spolu se svým nevlastním bratrem Crispem. Roku 324 byl jmenován Caesarem Constantius II. a roku 333 Constans. Constantinus Magnus si zřejmě přál obnovit tetrarchii, tentokrát na příbuzenském základě, a proto ke třem Caesarům roku 335 přiřadil svého synovce Flavia Dalmatia. Do následnického systému byl svým způsobem zařazen i další jeho synovec, Hannibalianus, který obdržel vládu nad Arménii, ale jako král. Ovšem brzy po smrti starého císaře se ukázalo, že jeho synové postrádají jeho velkorysost. Po Crispově smrti roku 326 (na základě tvrzení Fausty, že ji sváděl k cizoložství) se stal Constantinus nejstarším následníkem trůnu. Když Sarmaté požádali o pomoc Řím proti tísnícím je Gótům, účastnil se Constantinus II. spolu se svým otcem úspěšného tažení proti Gótům. Římská vojska dosáhla roku 322 velikého vítězství a způsobila nepříteli těžké ztráty. V roce 333 byl Constantinus poslán na Rýn, aby hájil hranici proti Frankům a Alamanům.
Vzpoura v Constantinopoli, boj mezi Constantinem a Constantem, Constantinova smrt
Po smrti Constantina Magna roku 337 přešla vláda nad jím určenými územími bez otřesů na stanovené dědice: Constantinus obdržel Gallskou prefekturu, čili Britskou diecézi, obě Gallské diecéze a Hispánskou diecézi, Constantius diecézi Egyptskou, Východní, Pontskou a Asijskou, Constans vládl nad oběma Italskými diecézemi, diecézí Afrikou, Pannonskou a Dáckou, takže Dalmatiovi zůstala jen Thrácká a Makedonská diecéze. O tom, kdo má přednostně obdržet hodnost Augusta, zřejmě Constantinus Magnus nerozhodl, protože po dobu delší než 3 měsíce po jeho smrti vládli v říši pouze Caesarové. Teprve 9. září 337 došlo ke jmenování Augustů, a to hned všech tří synů Constantina Magna. Zřejmě již před tímto datem došlo k vojenské vzpouře v Constantinopoli, zaměřené proti vedlejší linii constantinovského rodu, tj. proti potomstvu, které vzešlo z manželství Constantia Chlora s Maximianovou dcerou Theodorou. Nevlastní bratři Constantina Magna Dalmatius a Iulius Constantius a šest jeho synovců, včetně Caesara Flavia Dalmatia a arménského krále Hannibaliana, byli spolu s některými vysokými státními hodnostáři povražděni. Pouze dva synové Iulia Constantia uchovali svůj život: tehdy jedenáctiletý Gallus a jeho šestiletý polobratr Iulianus, budoucí císař Iulianus Apostata. Vládce východní části říše, Constantius II., byl za řeže v Constantinopoli přítomen, ale nijak proti ní nezakročil, snad proto, že se necítil dosti silný k účinnému zásahu, snad i z toho důvodu, že měl osobní zájem, aby se počet jeho potenciálních rivalů zmenšil na co nejméně – a podezření, že se vraždění rozpoutalo s jeho souhlasem, na něj také padlo.Roku 338 se sešli všichni tři Augustové v podunajském městě Viminaciu v Dácké diecézi, aby se dohodli o rozdělení říše. Porada skončila tak, že si každý ponechal území, které předtím držel a Constans s Constantiem se rozdělili o někdejší Dalmatiovo území, přičemž Constantiovi připadla Thrácká diecéze a Constantovi Makedonská. Constantinus II. své území nezvětšil, ale dostalo se mu prvenství v císařském kolegiu a dočasné patronace nad Constantem. Ten se však bratrovi nechtěl podřizovat, a tak se oba západní císařové záhy dostali do konfliktu. Začátkem roku 340 vpadl Constantinus II. znenadání do Itálie, pronikl až k Aquileii, ale tam upadl do léčky a byl zabit.
Zdroje:Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové