Constans (337 - 350)
Constantovo mládí a nástup na trůn
Flavius Iulius Constans byl nejmladší ze tří synů císaře Constantina Magna a Fausty, narodil se roku 320 nebo 323, jmenován Caesarem byl roku 333. Po smrti Constantina Magna byla říše rozdělena mezi jeho syny: Constantina II., Constantia II., Constanta a synovce Constantina Magna, Dalmatia, další Constantinův synovec – Hannibalianus se stal králem Arménie. Constans se stal vládcem nad Italskými diecézemi, Africkou diecézí, Pannonskou diecézí a Dáckou diecézí. Po vojenské vzpouře v Constantinopoli, při které byli povražděni téměř všichni potomci Constantia Chlora, vypadl ze hry Dalmatius, který spravoval Makedonskou a Thráckou diecézi, zavražděn byl i Hannibalianus. V důsledku těchto rozbrojů se zbývající tři vládcové, kteří se všichni prohlásili Augusty, sešli na poradě, aby se dohodli na rozdělení říše. Dalmatiovo území si mezi sebe rozdělili Constantius II., který získal Thráckou diecézi a Constans, který obdržel Makedonskou diecézi. Constantinus II., který územně vyšel naprázdno, naproti tomu získal postavení nejstaršího Augusta a dočasnou patronaci nad nejmladším Constantem.Neshody mezi Constantem a jeho bratry
Toto dělení však mělo několik závažných slabin, které ohrožovaly jeho pevnost. K rušivým momentům patřila vznětlivá povaha Constanta, který nebyl ochoten snášet osobní podřízenost Constantinovi a dále rozdílné náboženské názory Constanta a Constantia. Napětí, které se vytvořilo v důsledku Constantovy nespokojenosti, přimělo Constantina k pokusu vyřešit situaci vpádem do Itálie. Jeho tažení však skončilo roku 340 porážkou u Aquileie.Constans se zmocnil celého jeho území a nepřipustil ani teoretickou možnost, že by měl část Constantinovy oblasti přenechat Constantiovi. Dospěl naopak k sebevědomému požadavku, že Constantius má uznat jeho nadřízenost. Deset dalších let, až do Constantovy smrti r. 350, byl římský stát rozdělen znovu na dva díly. Constantova západořímská država měla však nad orientem rozhodnou převahu. Constans byl ohnivý a udatný mladík a směle se stavěl ke každému odvážnému podniku. Když byli roku 338 pod jeho jménem poraženi Sarmaté, kteří vpadli do podunajských provincií, dlel ještě daleko za frontou. Ale roku 341 a 342 zvítězilo římské vojsko již za jeho osobní účasti na Rýně nad Franky, čímž si mladý císař vynutil respekt i u Alamanů. Uhájil hranice říše v Pannonii, válčil s úspěchem v Británii (342 - 3), kterou navštívil jako poslední legitimní císař a střetl se vítězně s Alamany. Východořímskému císařství dal brzy pocítit svou převahu, hlavně v církevních otázkách. Ač znamenitý válečník, byl špatný hospodář a přetížil lid daněmi a vojsku se znelíbil pro tuhou kázeň, kterou zaváděl. Constantův dvůr byl nadmíru nákladný a lidé, kteří řídili jeho finanční politiku, se dopouštěli mnoha přehmatů i korupční zvůle. Oblibu také Constantovi ubíraly pokoutní řeči o jeho homosexualitě. Sextus Aurelius píše, že si Constans od zahraničních kmenů vyžadoval jako rukojmí sličné hochy a pokládá se za jisté, že plál choutkami tohoto druhu. V dvorských kruzích budil nelibost některými svými osobními vlastnosti a korupčnictvím.
Constantius se však momentálně nacházel ve válečném stavu s Peršany, takže neměl možnost ke změně mocenské konstelace. Nepřátelství mezi oběma bratry zvyšovaly náboženské problémy, k nimž Constans přistupoval z níkajských (katolických) pozic, kdežto Constantius patřil k umírněným zastáncům ariánství. Otevřenými zásahy i zákulisními machinacemi se Constantovi podařilo dosáhnou toho, že vliv ariánských biskupů v bratrově části říše nepřevládl – podrobný popis náboženských třenic mezi oběma bratry je v článku o Constantiovi II. Náboženskou jednotu na západě se Constans snažil upevnit i zásahem proti africkým donatistům. Nejprve se je snažil získat penězi, ale starý biskup Donatus mu je opovržlivě vrátil. Když se pak jeden z úředníků pověřených potíráním donatismu objevil v Numidii, domníval se tamější křesťanský lid, že jde obnovit pohanský kult, došlo dokonce k povstání. Constans tedy od původně zamýšleného přesvědčování přikročil k násilným akcím. Donatistům byly odňaty všechny kostely, bylo jim zakázáno konat obřady a jejich veškeré duchovenstvo bylo odvlečeno do vyhnanství. Donatus sám zemřel při transportu přes moře a císařská armáda zbraněmi potlačila i radikální donatistické křídlo tzv. agonistiků (také circumcelliones [?]), kteří spojovali náboženství velmi úzce se sociálními otázkami.
Constans a Constantius, oba horlíce pro víru, ve které byli vychováni, opustili dosavadní zásadu snášenlivosti, kterou římské státní politice vytkl Constantinus Magnus. Oba začali pronásledovat pohanství, aspoň v zákonodárství. R. 341 zakázal Constans přinášet oběti pohanským bohům a vydal rozkaz, aby byly zavřeny pohanské chrámy. Snad o pět let později byl už stanoven trest smrti pro všechny, kdož přinášeli oběti pohanským bohům. Ale pohanské chrámy přitom stály neporušeny a zákony obou císařů zůstávaly na papíře.
Magnentiova uzurpace, zavraždění Constanta
Nenávist proti Constantovi vyvrcholila 18. ledna 350, kdy se nechal v Augustodunu (dn. Autun) prohlásit od spiklenců za císaře vysoký důstojník – comes [?], po matce Germán Flavius Magnus Magnentius a hned poté byl Constans v Gallii, v níž tehdy pobýval, ode všech svých lidí opuštěn a na útěku do Hispánie v Pyrenejích zavražděn.Zdroje:
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Sextus Aurelius Victor - Kniha o císařích