Commodus (180 - 192)

Záležitosti Říma té doby sestoupily ze zlatého království do království železného a rzí sežraného - a stejně tak naše dějiny.
Dio Cassius

Commodovo dětství a mládí

Ukončení markomanských válek

Císař navenek sice vystupoval jako vítěz, diktující tvrdé podmínky poraženému nepříteli, ve skutečnosti činil vše, aby mír byl uzavřen. O reálném poměru sil na dunajském limitu svědčí i to, že se Římané stáhli zpět z území barbarica [?] a na levém břehu Dunaje si ponechali pod kontrolou jen pás v šíři asi sedmi kilometrů. Commodus r. 180 vstoupil do Říma, brzy po příchodu slavil triumf.

Brzy se ukázalo, že tímto způsobem podunajské provincie klid nezískají. Po krátkém oddechu začali barbaři se svými útoky, hlavně na Pannonii, znova. Commodus, či spíše jeho rádci provedli další opatření, které mohlo zabránit jejich vpádům. Hranice, které se dosud omezovaly, zvlášť na Dunaji, v podstatě jen na několik málo vojenských táborů, byly nyní systematicky zesilovány drobnými tvrzemi (burgi) v hustý řetěz hlídek, které mohly snáze zabránit prolomení podunajského limitu, nežli řídká řada původních tvrzí. Hnutí v Podunají mělo své dozvuky i na rýnských hranicích a v Británii. Žádného z dalších tažení se již Commodus osobně neúčastnil, dávaje přednost velkoměstským zábavám v Římě.

Ať již byl Commodus jako císař jakýkoli, bylo pro Řím jeho rozhodnutí ukončit v Podunají vleklé a vyčerpávající války jediným reálným, byť nepopulárním řešením. Ukázalo se, že politika vazalských království a nárazníkových států za hranicemi říše je málo účinná a další varianta – vojenské podmanění barbarů – je nad síly římské říše. Na obranu Commoda je třeba říci, že učinil řadu závažných opatření k celkovému upevnění dunajského pomezí. Do dohody s Markomany vtělil různé podmínky, které je zavazovaly k mírumilovnému chování, a které se ukázaly být přijatelnější, než byli zastánci konzervativních postojů ochotni připustit. Ohromné vypětí sil za markomanských válek tak alespoň zajistilo zhruba na 60 let hranici na Dunaji. Přesto, že Commodův mír po formální stránce posiloval římské postavení na Dunaji a potvrzoval nadřazenost impéria nad evropským barbaricem, vedl průběh markomanských válek k některým důsledkům (hlavně k počínající infiltraci barbarů na území říše a později i do řídících struktur), jež dávaly budoucím vztahům mezi Římany a Germány nový směr. Uzavřený mír svým způsobem dodával barbarům smělosti k dalším útokům. Operace Marca Aurelia za Dunajem byly poslední velkou ofenzívou Římanů, Hadrianova defenzivní strategie byla nyní definitivně potvrzena. Až do konce existence římské říše se Římané budou víceméně jen bránit a vykupovat si mír nekonečným uplácením barbarských náčelníků. Což mělo stejný efekt jako dnešní házení peněz do bezedné díry rozvojové pomoci a následky, které potkaly Římany, čekají s největší pravděpodobností i dnešní západní civilizaci.

Situace v svobodné Germánii [?] (Germania libera) se neuklidnila, ani se v budoucnu nepodařilo zamezit vzniku nových koalic. Zdá se, že průběh vytváření velkých kmenů probíhal ve vnitřní Germánii mimo spřátelené pohraniční kmeny bez povšimnutí Říma. Termín Germania libera se před Drusovými výboji vztahoval na území Germánů, které nebylo obsazeno Římany - od Rýna, zhruba po Vislu. Pak, když se stalo římským cílem obsadit území po Labe, se tento termín z propagačních důvodů zredukoval na území mezi Rýnem a Labem. Po ústupu Římanů za Rýn se tento termín pravděpodobně vrátil k původnímu vymezení.

Poměry v Římě a na císařském dvoře

Tato opatření – možná oprávněná, možná preventivní – provedl panovník na radu Paternova spolupracovníka Tigidia Perennida, který se nyní stal jediným velitelem stráží a nejmocnějším mužem císařství, neboť Commodus ochotně přenechal veškerou vládu nad zemí v jeho rukou  a horlivě se věnoval pěstování kultu své osobnosti. Snad od dob Seiana, Tiberiova velitele pretoriánů, neměl praefectus praetorio [?] (velitel císařské osobní gardy, Perennis jím byl od r. 181/2 - 185) tak obrovskou moc a toto postavení si udržel tři roky. Do čela armád stavěl příslušníky jezdeckého stavu [?] - tento pokus byl první svého druhu, teprve ve 3. století byli senátoři definitivně odstraněni z velitelských míst ve vojsku. V názorech na charakter tohoto muže se staří autoři rozcházeli, Dio Cassius jeho činnost plně schvaloval – vděčil mu ovšem za povýšení, jinými byl hodnocen jako lakotný despota. Perennis se snažil svou pozici co nejlépe zajistit: dal zavraždit císařova správce Saotera a své dva syny jmenoval na klíčová místa vojenských velitelů v Panonii.

V roce 185 nastal Perennidův pád. Commodus se dozvěděl, že prefekt má spadeno na trůn, a tak se Perennidovi vlastní gardisté dali navést, aby ho přepadli a zároveň s ním zabili i jeho manželku, sestru a syny. Na oslavu svého úniku přijal Commodus titul Felix – Šťastný. Existovala však domněnka, že za obviněním Perennida stál císařský propuštěnec pocházející z Frýgie - Marcus Aurelius Cleander, který se jako komorník a nejvlivnější z císařských poradců, objevil v úřadu prefekta a nyní fakticky ovládal impérium on. Cleanderovi spoluprefekti zaujímali jen podřízené postavení a Cleander v krátké době předčil rozsahem své moci i Perennida. Mezi lety 187 - 189 vypukla v Itálii morová nákaza, k tomu se přidružil nedostatek obilí, snad uměle vyvolaný Cleandrem. Císař pak v roce 190 na popud římské posádky a s podporou lůzy, svalil vinu za tuto situaci na Cleandra a poslal ho na smrt.

Nepokoje v západních provinciích

Kaledonci, kteří již za Marca Aurelia pronikali přes římskou hranici, počátkem Commodovy vlády prorazili Antoninův val (vallum Antonini [?]). Pobili tamní římskou jednotku a obsadili jižní Skotsko. Commodus tam vyslal bývalého místodržícího v Británii, Ulpia Marcella, muže tvrdé kázně, aby barbary potlačil, což se mu po třech taženích podařilo a dočasně pak obsadil prolomená opevnění novými vojáky. Zanedlouho se však vzbouřila posádka v britské provincii. V letech 185 – 7 převzal velení nad vzpurnou armádou v Británii skvělý generál z markomanských válek Pertinax – budoucí městský prefekt a krátkodobý Commodův nástupce. Za Commodovy vlády, kolem roku 185, se Římané stáhli z Antoninova valu a římská obrana se znovu opírala o jižnější  val Hadrianův (vallum Hadriani). Někdy v roce 191 byl jmenován místodržícím v Británii Clodius Albinus, i on musel řešit vážné projevy nespokojenosti u tamější posádky.

Skončení markomanských válek nevedlo bezprostředně k zlepšení celkové sociálně ekonomické situace. I nadále trvaly finanční obtíže, postavení kolónů [?] se zhoršovalo, byla podlomena akceschopnost armády. Pro armádu to byla těžká doba, protože se na její vojáky v celé říši stále více pohlíželo jako na utlačovatele. Byly ochromeny kontakty mezi jednotlivými oblastmi říše. Bezpečnost dopravních cest ohrožovali lupiči, jejichž počet v důsledku krize impéria vzrůstal. Zhoršení životních podmínek vyvolávalo v provinciích nespokojenost a v pohraničních oblastech, kde musely římské jednotky čelit útokům sousedních kmenů, nastal úbytek obyvatelstva. Opatření Marca Aurelia, která se pak praktikovala až do konečného rozpadu římské moci tj. usídlování příslušníků germánských kmenů, kterým se nařizovala vojenská služba v případě útoku, na říšském území a požadování vojenských kontingentů rovněž od kmenů za hranicemi, s nimiž byla uzavřena mírová smlouva, představovala jen nouzové řešení složitých problémů a nebyla prostředkem k odstranění jejich skutečných příčin. I v Římě samém náhlé přesuny moci v zákulisí trůnu, které často končily smrtí, vyvolávaly mezi senátory napětí a nervozitu. Císař senátory vystavoval stále tvrdším útokům a zabíral jejich majetek, aby naplnil státní pokladnu, kterou svou rozmařilostí vyčerpal.

Commodova megalomanie

Většina císařových jmen a titulů se odkazovala k Herculovi, což dokazují i Commodovy mince. I  výrazy Victor (přemožitel) a Invictus (neporazitelný), kterými se od té doby oficiálně nazývali římští císařové, opět vyvolávají srovnání s Herculem i Alexandrem Velikým. Dá se tedy říci, že Commodova megalomanie a nenormální chování (tak, jako kdysi u císaře Caliguly), měly částečně reálné kořeny, tj. snahu zavádět do římského císařství prvky orientálního absolutismu a utužit tak své postavení.

I když se to může jevit jako myšlenková nesrovnalost, Commodus se jednak pokládal za nového Hercula, ale Hercula také nazýval svým druhem. Proto napříště římské mince a medailony stále častěji představují bohy nikoli jako samostatné bytosti, ale spíš jako ochránce a přátele dalších římských císařů. V tomto postavení předbíhají křesťanské světce a Commodem začíná věk, v němž staří bohové a bohyně začínají být nazíráni jako části nebo jednotlivé aspekty či symboly jediné, transcendentální božské podstaty. Svět se již blížil k epoše, kdy tyto vzrůstající potřeby uspokojí monoteistické křesťanství. Nový duchovní ráz doby je patrný i v soudobých uměleckých dílech, zvláště na sloupu Marca Aurelia. Tvůrci reliéfů upustili od optimistických obrazů výbojů, válčení se již nejeví jako vítězné a vzrušující dobrodružství, ale pozornost se zaměřuje na scény utrpení a vysvítá z nich dokonce soucit s údělem, který Římané připravili barbarům.

Atentát na císaře 31. prosince 192

Po Caligulovi, Neronovi a Domitianovi byla říše zbavena dalšího „šíleného“ císaře. Vzhledem ke své povaze nevyužil Commodus historickou šanci, stát se po otřesech říše jejím obnovitelem, nebyl bohužel osobností, kterou říše tehdy potřebovala. Dalo by se říci, že v dobách stability si říše klidně mohla „dovolit“ přepych podivínského, či šíleného císaře, protože na její existenci, kromě metropole, nemohl mít nějaký dalekosáhlý  vliv. Za změněných podmínek po markomanských válkách však Commodus osobně k destabilizaci poměrů výrazně přispěl. Commodus, který okamžitě promrhal veškerou důvěru, kterou na počátku vlády měl, byl typickým příkladem, často dějinami potvrzeným, že naděje, kladené v syny velkých otců, bývají zpravidla liché.