Podporuji iniciativu Chcípl pes

Claudius Gothicus (268 - 270)

Claudius Gothicus

Claudiova proklamace, začátek éry illyrských císařů

Marcus Aurelius Claudius se narodil kolem roku 214 pravděpodobně v oblasti zvané později Dácie Poříční v illyrské oblasti (Illyricum v povědomí Římanů zahrnovalo celé území od Jaderského moře k Dunaji a v některém pojetí až k Černému moři), odkud vzešli i jeho nástupci, jimž patřila zásluha o upevnění říše. Byl to muž nízkého původu, který si získal přední postavení v říši díky vojenské kariéře. V roce 268, při obléhání uzurpátora Aureola v Mediolanu (dn. Milán), došlo k zavraždění Galliena a Claudius, který se na jeho zabití možná podílel, byl prohlášen císařem.

"Mravy však upadly tou měrou, že mnozí jednají spíše ve vlastním než ve státním zájmu a usilují více o moc než o slávu. Z toho důvodu byl znetvořen smysl událostí a význam slov, neboť zlotřilec, jakmile zvítězí zbraněmi, často prohlašuje, že zničil tyranidu, i když potlačí své protivníky ke škodě státu. Se stejnou svévolí jsou dokonce povyšováni mezi bohy i někteří lidé, kteří si stěží zaslouží řádný pohřeb.", výstižně a nadčasově charakterizoval historik Sextus Aurelius Victor poměry úpadkové doby. To však neplatilo pro Claudia.

Ve spiknutí měl nejspíše prsty i další illyrský důstojník a pozdější císař Aurelianus. Claudius se nacházel v této oblasti ve funkci zástupce velitele. V době Gallienovy smrti bylo impérium vnitřně rozvráceno a mezinárodně oslabeno. Zdálo se, že jeho obnova v konsolidovaný a celistvý státní útvar je již nemožná. A přece se tohoto úkolu ujali energičtí císaři, označení pozdějšími dějepisci podle svého původu jako illyrští. Provinciální národy a mnohé z barbarských kmenů, usazených kdysi legiemi násilně na území říše, hlásily se tak sebevědomě k římské příslušnosti, že se pestrá směsice podmaněných národů ponenáhlu stávala spolehlivým jádrem jak římského vojska, tak i úřednictva. Nejlepší lidské zdroje dodávalo tou dobou Podunají. Kromě vynikajícího mužstva a znamenitých vojevůdců vyšli odtamtud císařové, kteří zachránili říši. Tito císařové se v mezích možností pokoušeli upevnit císařskou moc, obnovit jednotu a centrální správu říše, znovu zavést pořádek do veřejného života, vrátit disciplínu do řad armády, likvidovat příčiny hospodářských těžkostí a sociálních nepokojů a v neposlední řadě zbavit impérium strachu před tlakem barbarského světa. Claudius byl prvním z nich.

Porážka Alamanů, navrácení Hispánie pod vládu říše

Po Claudiově nástupu na trůn nadále pokračovalo obléhání uzurpátora Aureola, potom, co se vzdal, byl vzdorocísař popraven. Mezitím však do Itálie vpadli Alamanové, snad proto, že byly díky Aureolově uzurpaci oslabeny posádky v Raetii. Alamanové pronikli Brennerským průsmykem až k jezeru Benacus (dn. Gardské jezero), tedy až k samému vstupu do hornoitalské roviny. Tam jim Claudius připravil těžkou porážku, takže mohl obdržet cognomen [?] Germanicus Maximus. Odtržené gallské císařství, založené Postumem, bylo oslabeno a podařilo se je oslabit ještě více, když se na základě jednání vrátila Hispánie pod ústřední římskou vládu.

Velké Claudiovo vítězství nad Góty

Nebezpečí nadále představovali Herulové a Gótové, kteří stále operovali na Balkáně a jejichž loďstvo ohrožovalo egejskou oblast. Do egejské oblasti poslal císař flotilu, zřejmě pod vedením Tenagina Proba, jíž se podařilo vytlačit útočníky z Egejského moře i z Řecka. Zbytky rozptýlených barbarských skupin na pevnině byly postupně poráženy. Zbylí barbaři byli přijati do služby v římské armádě nebo usídleni jako kolónové [?] na vylidněná území dunajských provincií. Škody způsobené pozemními i námořními útoky barbarů byly rozsáhlé a římské úřady po jejich odvrácení pravděpodobně přijaly opatření, aby se přes Dardanely již další nepřítel neprobil.

Poněkud útržkovité prameny vzbuzují dojem, že ve třetím století nastala dvě období intenzívní gótské destrukce: na začátku padesátých a na konci šedesátých let. V obou případech se nakonec podařilo dostat situaci pod kontrolu. Fakt, že útočníci přešli v mezidobí od pozemních výpadů k námořním, naznačuje, že účinné přehrazení jedné invazní trasy vedlo k vyhledání jiné. Druhé období lze považovat za vrchol gótských útoků ve 3. století, třebaže hrozba ze severu trvala i v dalších letech.

Poměry na Východě

Asi r. 269 ovládla palmýrská královna Zenobia Arábii. Podle historika Zósima dobyl její velitel Septimius Zabdas s pomocí Egypťana Timagena Egypt a zanechal v něm posádku. Avšak Tenagino Probus, egyptský prefekt [?] r. 269/270 Palmýřany na čas vyhnal. Poté byl chycen Timagenem do léčky, ztratil armádu a spáchal sebevraždu, takže Egypt opět získali Palmýřané.

Claudiova smrt

V době pronásledování zbytků Gótů a Herulů došla zpráva, že je ohrožována Raetie Juthungy a Pannonie Vandaly. Claudius Gothicus tedy přenechal Góty svému veliteli Aurelianovi a vydal se na sever. Roku 270 se však v Sirmiu (Sremska Mitrovica) stal obětí moru. Po této nešťastné zprávě byl v Aquileii prohlášen císařem Claudiův bratr Marcus Aurelius Claudius Quintillus, který tam byl patrně jako velitel jednotek, které chránily severní Itálii proti vpádům Alamanů. Vládl však jen několik týdnů a není jisté, zda ho zabili vojáci, nebo si vzal život sám.

Ačkoli Claudius Gothicus vládl krátce, vojáci i senát [?] jeho smrti želeli a prohlásili jej za boha. Další mimořádný podnět k oživení jeho památky bylo pozdější tvrzení císaře Constantina Magna, že Claudius Gothicus byl jeho předkem. To se nezakládalo na pravdě, ale přispělo k ještě lepšímu hodnocení Claudiovy vlády. Přesto zůstává pravdou, že Claudius Gothicus byl skvělým příkladem vojenského umu a obratnosti, jimiž se vyznačovala illyrská vojska, kterým impérium vděčilo za přežití. Sotva dnes pochopíme energii, s jakou Claudius dovedl ubránit římské Podunají útoku nespočetných barbarských hord, stejně tak můžeme žasnout nad Aurelianovým vojevůdcovským důmyslem, s nímž si za krátkou dobu své vlády podmanil odpadlé východní provincie a Gallii a odrazil Germány, hrnoucí se do samé Itálie. Ale přece ani on, ani výborný císař Probus neušli vražedným choutkám vlastních vojáků a teprve Diocletianem začalo období, ve kterém se vladařská moc vymanila z područí vojenské libovůle.

Zdroje:
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Peter Heather – Gótové
Scriptores historiae Augustae - Portréty světovládců II.
Sextus Aurelius Victor - Kniha o císařích
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Antonín Trýb – Císař chudých (doslov ke knize)
Zósimos - Stesky posledního Římana