Podporuji iniciativu Chcípl pes

Caracalla (211 - 217)

Caracalla

Dětství a mládí císařských bratrů Caracally a Gety

Caracalla (také Caracallus) byla přezdívka staršího syna císaře Septimia Severa, která vznikla podle názvu dlouhého galského pláště s kapucou, který s oblibou nosíval, tyto pláště (caracallae) rozdával i římskému lidu. Když se roku 188 narodil, jmenoval se Iulius Bassianus po syrském dědečkovi z matčiny strany, otci své matky Iulie Domny. Jeho mladší bratr Geta se narodil roku 189. Bratři po otci zdědili silné sklony k násilí, méně již jeho prozíravost. Septimius Severus oba své syny vzdělával a připravoval na vládu a ti jej doprovázeli na jeho taženích a cestách po provinciích. V roce 196 udělil otec Caracallovi titul Caesar a ve snaze udržovat iluzi pokračování stabilní éry antoninovských císařů, mu změnil jméno na Marcus Aurelius Antoninus, protože v oficiální propagandě měl být považován za vnuka Marca Aurelia. V roce 197 doprovázeli oba bratři svého otce na východním tažení. Roku 198 Geta dosáhl titulu Caesar a Caracalla získal hodnost Augustus. Již od dětství se však sourozenci, jejichž svornost byla idealizována názvem božští bratři (divi fratres), k Severově pramalé radosti, nesnášeli a s přibývajícím věkem se mezi nimi vytvářela nenávist. Vlivný a císařem oblíbený praefectus praetorio [?] (velitel tělesné císařské gardy) Gaius Fulvius Plautianus, s jehož dcerou Publií Fulvií Plautillou byl Caracalla r. 202 (zřejmě nedobrovolně) oženěn, se marně snažil udržet jejich vzájemnou nevraživost na uzdě. Caracalla se roku 205 postaral o prefektovo zavraždění. Pak se již, podle historika Herodiana, rivalizující bratři nezastavili před ničím a "znásilňovali ženy a zneužívali chlapce, zpronevěřovali peníze a za své oblíbené společníky si vybírali gladiátory a závodníky na vozech a vzájemně se předháněli v zápalu bojového soupeření, protože, když se jeden z nich přiklonil k jedné straně, druhý si zcela určitě vybral opačnou (Caracalla přál modrým - pozn.)". Roku 208 Iulia Domna, Caracalla a Geta provázeli otce při tažení do Británie. Geta zůstal s matkou v Eburacu (dn. York), roku 209 převzal správu britských provincií a obdržel titul Augustus. Když otec onemocněl, přešlo velení na Caracallu, který se velice snažil zajistit si důvěru vojáků. Než Septimius Severus roku 211 zemřel, prý nabádal bratry ke smíření a svornosti.

Nástup bratrů na trůn, zavraždění Gety

Otcovy rady vyzněly naprázdno, při nezkrotné a násilnické povaze obou bratrů (zvláště Caracally, traduje se, že Geta byl klidnější) byla společná vláda možná jenom krátkodobě. Caracalla okamžitě uzavřel mír s Kaledonci, kterým se obnovovaly dřívější hranice, aby se mohl vrátit do Říma a upevnit své postavení. Spolu s matkou se oba mladí vladaři vydali do Říma, protože se oba domnívali, že tam budou bezpečnější. Jejich nepřátelství dosáhlo takové míry, že spolu odmítali zůstat ve stejném hostinci, či společně jíst, protože měli strach z otravy. Po příjezdu do hlavního města (zřejmě v květnu 211) a uložení otcových ostatků do Hadrianova mauzolea si každý zvolil jinou část paláce, kde pobývali pod silnou vojenskou ochranou. Za severovců byl Palatin a jeho blízké okolí součástí komplexu císařských paláců, zbudovaných různými císaři od Augusta po severovce. Podle Herodiana byla jednou z navrhovaných variant řešení napětí mezi bratry rozdělení říše mezi ně, ale tomu údajně zabránila jejich matka Iulia Domna, která se je pokoušela marně usmířit. Prohnaný Caracalla, aby vylákal Getu z ochrany vojáků, navrhl matce, ať je oba bez doprovodu povolá k sobě, aby se usmířili. Když však Geta k matce vstoupil, vtrhli dovnitř Caracallovi vojáci a před matkou jej (zřejmě koncem února 212) zavraždili. Ihned po činu Caracalla vyhlásil, že se jej Geta chystal zabít a pretoriány (členové císařské tělesné stráže) uchlácholil vyplacením štědrých odměn. Kromě toho zvedl legionářské platy z 500 denárů ročně, které stanovil jeho otec, na 750 (za Augusta činil roční plat legionáře 225 denárů ročně, za Domitiana se zvýšil na 300) a zvýšil i naturální požitky vojáků – je však faktem, že prakticky jen dorovnával dále rostoucí inflaci v říši.

Krvavý Caracallův čin byl předzvěstí dalších vražd. Za oběť jim padl velký počet Caracallových skutečných, či domnělých odpůrců, důstojníci, kteří podporovali Getu nebo se pokoušeli zůstat nestranní, mezi oběťmi čistky byl praefectus praetorio a významný právník severovského období Papinianus, který odmítl ospravedlnit a oslavit vraždu, spáchanou na Getovi. Getu stihlo oficiální zatracení, tzv. damnatio memoriae – jak je patrné dodnes - jeho sochy byly strženy, jeho jméno bylo odstraněno z nápisů, jeho podobizny odstraněny z různých vyobrazení a mince ražené jeho jménem byly roztaveny. Byl však, stejně jako otec a později i sám Caracalla, pohřben v Hadrianově mauzoleu. Caracalla dal popravit Plautianovu dceru a jejího bratra, kteří byli po Plautianově popravě ve vyhnanství, smrt stihla syna císaře Pertinaka a dodatečného konzula [?] r. 212 Publia Helvia Pertinaka, Commodovu sestru Cornificii, syna Commodovy sestry Lucilly Tiberia Claudia Pompeiana a další. Krvavé řádění mezi Getovými příznivci vyneslo císaři obecnou nenávist.

Odstraněním spoluvládce jako by se uvolnilo napětí v císařské rodině. Její duší zůstala i nadále Iulia Domna. Papinianus byl nahrazen novými odborníky a tak byla správa říše nadále v dobrých rukou. Zřejmě od r. 212 se stali pretoriánskými prefekty [?] budoucí císař Marcus Opellius Macrinus a M. Oclatinius Adventus.

rodina Septimia Severa

Rodina Septimia Severa, Getova podobizna vyhlazena

Udělení římského občanství většině svobodných obyvatel říše r. 212

Od éry adoptivních císařů se stále více stíral rozdíl mezi Itálií a provinciemi. Štědrým udělováním římského občanství provinciálům počet římských občanů rychle stoupal, závažné sociální změny v římské společnosti navíc skutečný význam římského občanství značně snižovaly. Stírající se rozdíly mezi obyvateli s římským občanstvím a bez něho vedly již v předchozím období k jejich právnímu dělení na dvě hlavní společenské třídy: honestiores [?] a humiliores. Výrazem a vyvrcholením těchto přeměn byl Caracallův výnos Constitutio Antoniniana z roku 212, kterým císař udělil prakticky všem svobodným občanům říše status římských občanů. Patrně se tak stalo z podnětu členů Caracallovy rady nežli z jeho vlastního. Tento zákonodárný akt ukončil vyrovnání právního postavení všeho svobodného obyvatelstva, které začalo již v době republiky. Tato jedna z nejdalekosáhlejších reforem, které byly provedeny v rázu říše, byla vyvrcholením pomalého vzestupu, kterým se římské impérium od spojenecké války na sklonku republiky přes stoupající a klesající vlny štědrosti, s jakou bylo občanství jednotlivcům, obcím i celým kmenům udělováno, měnilo v jednotný celek i po stránce právního postavení svých obyvatel. I když je pravda, že také vojenskou službou, kterou již Caracallovi předchůdci rozšířili na všechno svobodné obyvatelstvo, propouštěním otroků, zastáváním obecních úřadů v městech i jinými způsoby nabyla již před rokem 212 značná část obyvatelstva občanského práva, přece znamená tento rok nové údobí ve vnitřních poměrech říše. Význam provincií dále stoupl, ač Itálie a Řím ještě nepozbyly některých privilegií. Jde o další krok k nivelizaci, ve které staré výhody Itálie a Věčného města brzy utonou úplně. Ale jak byla věc císařem provedena, značila spíše snížení významu římského občanství, které přestalo být pramenem určitých politických práv. Všichni občané klesli na úroveň jednotně daněných císařových poddaných, povinných udržovat císařský dvůr, císařskou správu a vojsko. To, že již před ediktem ztratilo římské občanství svůj dřívější význam, vysvětluje, proč antické dějepisectví nepřikládalo tomuto ediktu zvláštní důležitost. Dodnes se historici přou, jestli hlavním motivem tohoto Caracallova výnosu byl fiskální efekt - zvýšit počet těch, kteří museli platit nepřímé daně z dědictví a propouštění otroků (povinné pro římské občany), či zamýšlel dovršit velikost římského lidu, pokusit se pozvednout na tradičním základě římského občanství sebevědomí a soudržnost proti sílícímu barbarskému světu. Císař odůvodňoval tento krok tím, že je třeba, aby se větší počet lidí modlil k bohům, v této charakteristice zákona zní zřejmě nábožensko-politická tendence, která za vlády severovců nabyla velkého významu. Caracallův edikt stanovil, že římské občanství se neuděluje všemu svobodnému obyvatelstvu: občanství nedostali tak zvaní dediticii. Termín není dosud zcela jasný, většina současných komentátorů ediktu je toho názoru, že jde o některé nedávno podmaněné kmeny a některé kategorie propuštěnců. Edikt měl nepochybně na zřeteli i zájmy fisku: aniž osvobozoval obyvatelstvo od dosavadních daní, rozšířil na ně platnost jednotného fiskálního systému, který se ustálil v římské říši. Přes všechny výhrady má však Constitutio Antoniniana své místo v procesu romanizace, protože od té doby se k římskému impériu jako svému domovu mohli hlásit obyvatelé ze všech oblastí říše.

Caracallova hospodářská a vnitřní politika

Ve stavebnictví se Caracalla angažoval tím, že dal dostavit obrovské lázně (thermae Antoninianae) v Římě, jejichž stavbu zahájil jeho otec – jméno však nesou Caracallovo. Byla to velkolepá stavba se zahradami, tělocvičnami, uměleckými sbírkami, vybavená složitým vodovodním, vytápěcím a kanalizačním zařízením. Svými rozměry předčily tyto lázně všechny ostatní a svědčily o vysoké úrovni architektury a stavební techniky. Bohyni Isis zřídil císař svatyni, která svou nádherou patřila k nejskvělejším stavbám Říma. Městu Byzantiu (pozd. Constantinopolis, dn. Istanbul), které za jeho otce ztratilo svá práva kvůli postoji v občanské válce, Caracalla tato práva vrátil.

Caracallovy lázně

Caracalla byl ještě větší měrou než jeho otec vladařem vojenského rázu, nebyl sice neschopný panovník, ale byl krutý, mstivý, podezíravý a násilnický, zároveň byl hluboce přesvědčen o velikosti své moci. Na vojsko nešetřil peníze a kromě zvýšení platu poskytoval vojákům další výhody. Náklady na vojsko, válečná tažení a drahé stavby pohlcovaly obrovské náklady. Stejně jako za Severa byl citelný nedostatek peněz. Za Caracally se zvýšil tlak i na vyšší vrstvy obyvatelstva v municipiích [?], císař zvýšil některé poplatky a pomáhal si znehodnocením měny. Novým zlehčením zlatého denáru (aureu) po Marcu Aureliovi klesla jeho váha oproti původnímu stavu o pětinu. Za Severa byl obsah stříbra ve srovnání se standardem za vlády Neronovy snížen na polovinu a nová stříbrná mince, kterou počal razit Caracalla, a která se jmenovala antoninianus, se svou hodnotou rovnala dvěma denárům, ale nevážila více než jeden a půl denáru a obsahovala jen třetinu toho množství stříbra, které obsahovaly denáry za vlády Neronovy. Zavedení nekvalitního antoninianu spíše zvýšilo zmatek nežli pomohlo. Snížením ryzího obsahu mincí stoupaly ceny a poněvadž stoupaly rychlejším tempem, hledala se pomoc v dalším znehodnocováním mincí. Hospodářství vstupovalo do bludného kruhu.

Boje s Alamany, Chatty, Karpy a Jazygy

K těmto obtížím přistupovalo nové ohrožení hranic na severu a nové konflikty na Východě. Zatímco Markomani a Kvádové, zotavujíce se zřejmě po ztrátách téměř patnáctileté války s Marcem Aureliem, zachovávali poměrný klid, objevují se mezi nepokojnými sousedy impéria na severu dvě nová jména. Nově vzniklý volný, ale silný svaz kmenů – Alamanové se sídlem jižně od dolního Mohanu - začal ohrožovat Agri decumates [?], rozsáhlou oblast, vklíněnou mezi horním Rýnem a horním Dunajem, na dolním Dunaji útočili Karpové, snad příbuzní Dáků. Na jaře 213 se císař odebral do Gallie, téhož roku odjel na rýnskou hranici a vedl proti Alamanům a Chattům velké tažení. Operace byly zřejmě úspěšné, protože v následujících dvaceti letech neslyšíme o žádných dalších nepokojích. Císař bojoval i s Karpy a Jazygy. Klid na hranicích zajistil úspěšnými boji a podle praxe, běžné od dob Marca Aurelia i pomocí subsidií [?] (finanční a materiální prostředky, určené na podporu římské politiky u germánských knížat). Podle Herodiana se římští vojáci těšili z císaře nejen pro peněžní dary, jimiž je zahrnoval, ale i proto, že: "...dělal vše jako prostý voják. První bral rýč, bylo-li nutno vyhloubit příkop nebo přemostit vodní tok či navršit násep. Byl první u každé práce, kde bylo třeba ruky nebo kde se musela vynaložit tělesná síla. Dával si prostírat na jednoduchý stůl a k jídlu i k pití užíval dokonce dřevěného nádobí... Odmítal všechny drahé předměty a užíval takových, jež byly zcela levné a mohli si je dopřát i nejchudší vojáci. Tvářil se, že mu působí radost, když ho nazývali spíše spolubojovníkem než císařem. Většinou s nimi chodil na pochodu pěšky, jen zřídka jel na voze nebo na koni a sám si nosil výzbroj." Po uspořádání poměrů na Dunaji se císař vrátil do Říma.

Válka s Parthy, Caracallovo zavraždění r. 217

Pak se obrátil proti parthské říši, kde mu situace poskytovala příležitost těžit z vnitřních rozporů mezi Arsakovci ve prospěch Říma. Proti Vologaesovi V. se totiž r. 213 vzbouřil jeho bratr Artabanos V. a parthské království se rozdělilo na dvě části. Caracalla, který měl o sobě velmi vysoké mínění, (o čemž svědčí i jeho přísně zamračené impozantní bysty - ovšem s téměř barbarskými a ďábelskými rysy) a považoval se za následníka Alexandra Velikého, spojoval s touto výpravou rozsáhlé plány. Stejně jako on chtěl dobýt Asii – čili území, které nyní drželi Parthové. S tímto cílem shromáždil roku 214 ohromnou armádu, v níž byla i falanga šestnácti tisíc mužů, oblečených a vyzbrojených jako kdysi Alexandrovi Makedonci. Následujícího roku pronikl císař dále na parthské území a posunul hranice otcovy provincie Mezopotámie, jeho pokus o obsazení Arménie byl ale neúspěšný. R. 215 Caracalla navštívil Antiochii (dn. Antakija v Turecku), pak se vypravil do Alexandrie, kde na jeho rozkaz došlo asi v září 215 k masovému vyvražďování obyvatelstva. Antické prameny uvádějí, že to byla pomsta za to, že se alexandrijští císaři vysmívali, nejpravděpodobněji však byla císařova mimořádná opatření vyvolána tím, že se obyvatelstvo tohoto města vzpouzelo proti náboru do vojska, jejž chtěl Caracalla provést, možná masakr, jehož příčiny a průběh nejsou dosud dostatečně známy, souvisel s nábožensko-politickými nepokoji v Egyptě. V roce 216 pronikl za Tigris a vtrhl do Médie, ale pak se opět vrátil za své nové mezopotamské hranice. Tam však jeden z jeho pretoriánských prefektů, Marcus Opellius Macrinus, který se obával o svůj život, zosnoval spiknutí. Když na půli cesty mezi Edessou (dn. Urfa v jihovýchodním Turecku) a Karrhami (dn. Harran v jihovýchodním. Turecku) slezl císař z koně, aby ulevil bouřícím útrobám, byl 8. dubna roku 217 probodnut Iuliem Martialem, centurionem [?] své osobní gardy. Martialis se dal na útěk, ale byl stráží zabit. Kromě vojáků, kteří obdivovali císařovy drsné vojácké způsoby, po Caracallovi nikdo netruchlil. Macrinus se pak stal nakrátko císařem.

Zdroje:
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Michael Grant – Římští císařové
Herodianos - Řím po Marcu Aureliovi
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Reinhard Wolters – Římané v Germánii
Scriptores historiae Augustae - Portréty světovládců I.
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Malcolm Todd - Germáni