Podporuji iniciativu Chcípl pes

Aurelianus (270 - 275)

Aurelianus

Aurelianova proklamace

Lucius Domitius Aurelianus pocházel, tak jako jeho předchůdce Claudius Gothicus, z illyrské oblasti. Byl to muž železné ruky ale také znamenitý vojevůdce a obratný státník a povznesl se, jako mnoho jiných císařů a vojevůdců té doby, z prostého vojína až k nejvyšším hodnostem. Byl nejlepší generál již Gallienův, potom Claudiův. V roce 268, když císař Gallienus obléhal uzurpátora Aureola v Mediolanu (dn. Milán), bylo proti tomuto císaři zosnováno spiknutí, při kterém byl zavražděn a které vyneslo k císařské hodnosti Claudia. Mezi účastníky spiknutí zřejmě patřil i Claudius s Aurelianem, kteří se v oblasti také nacházeli. V roce 270, v době před svým nástupem na trůn byl Aurelianus v dolním Podunají, kde se snažil udržet na uzdě neklidné Góty. Gótové i po krvavé porážce, kterou utrpěli u Naissu od Claudia Gothica, podnikli další vpád za Dunaj a vyplenili Anchialus a Nicopolis, díky energickému zásahu Aurelianovu však byli zatlačeni zpět za řeku. Když Claudius roku 270 zemřel v Sirmiu (dn. Sremska Mitrovica v Srbsku) na mor, stal se císařem Claudiův bratr Marcus Aurelius Claudius Qiuntillus, byl však po několika týdnech zabit, či spáchal sebevraždu. Ještě za jeho vlády provolali vojáci v Sirmiu císařem Aureliana (před 25. květnem 270, kdy je v papyrech již uváděn jako císař). Po smrti Claudiova bratra se stal Aurelianus jediným vládcem říše. Senátoři [?] bez valného nadšení odsouhlasili jeho nastolení na trůn, protože s nimi – jako obvykle – nikdo volbu císaře nekonzultoval a Aurelianem pro jeho nízký původ opovrhovali.

Boje s Vandaly, Juthungy a Alamany

Cílem Aurelianovým byla obnova říše, do které se pustil s neobyčejnou rázností. Ve složité situaci však musel volit vhodný postup k uskutečnění svých záměrů. Stejně jako Claudiovým, i jeho předním úkolem bylo opět ubránit proti útokům severních barbarů samu Itálii. Kvůli nebezpečí na severu musel zatím ponechat stranou problém palmýrského království, státu, který vznikl z odtržených území na východě za Gallienovy vlády. Nejprve bojoval na Dunaji s Vandaly, v důsledku vpádu Alamanů a Juthungů do Itálie na podzim 270 musel tuto válku přerušit. Aurelianus se spěšně vrátil z Pannonie a svedl s nimi bitvu u Placentie (dn. Piacenza), kde mu však Germáni způsobili těžkou porážku (podle jiných zpráv dobyli barbaři toto město před tím, než Aurelianus dorazil do Itálie a Aurelianus naopak zvítězil a město osvobodil). Germáni se naštěstí po vítězství rozdělili na menší drancující celky a ty se pak Římanům dařilo postupně likvidovat. Po řadě římských úspěchů, zejména po vítězství poblíž Ticina (dn. Pavia) se jen málo nájezdníků vrátilo za Alpy domů.

Poměry v hlavním městě

Aurelianovo úsilí o zajištění klidu v říši i v Římě bylo přijímáno jako východisko z nouze, které mělo zamezit dalšímu zhoršení situace. Avšak i zde narážel císař na odpor. Když odhalil přehmaty v mincovně, byl nucen ji načas uzavřít. Protože stíhal tyto machinace tvrdě, vyvolalo úsilí obnovit pořádek v ražbě mincí nečekanou vzpouru pracovníků mincovny hlavního města, znehodnocujících bez oprávnění a pro své obohacení  mince, která vyvrcholila nebezpečným povstáním, k němuž se zřejmě přidali i četní otroci a patrně i jiní obyvatelé města. V Římě se šířily bouře a výtržnosti, které podporovali i senátoři, kteří Aureliana neměli v oblibě. Krvavým ozbrojeným srážkám padli za oběť nejen četní vzbouřenci, ale i vojáci, kteří vzpouru potlačovali. Po potlačení povstání přišlo nemálo senátorů o život nebo jim byl konfiskován majetek.

Tato událost nemohla městu přirozeně dodat klid, stejně tak ani zprávy, které do metropole přicházely o nepokojích, k nimž došlo na Sicílii. Za psychózy nejistoty a obav z dalšího vývoje přikročil císař r. 271 k provedení jedné z největších staveb, jež byly v Římě podniknuty. Po barbarských vpádech do Itálie Aurelianus příliš nedůvěřoval římským obranným možnostem a dal proto budovat kolem Říma mohutný pás hradeb. Řím, jehož staré hradby, pokud se nerozpadly, zmizely v pocitu naprostého bezpečí v moři domů daleko za starým obvodem města, si názorně uvědomil hloubku svého pádu od dob rozmachu a blahobytného pocitu římského míru, kterým jej obdařili velcí císařové prvních dvou století. Mohutné, 19 km dlouhé hradby, jejich průměrná výše byla 7,80 metrů, sevřely ze všech stran Věčné město, uzavírající se tak strachem vůči svému okolí. Obavy nebyly bezdůvodné, situace se ve 3. století vyvinula tak dalece, že i samotný Řím se mohl ocitnout v dosahu barbarských zbraní. Hradby byly dokončeny za vlády Probovy, větší část se jich dodnes dochovala.

Stavba hradeb kolem světovládného města byla příznakem, že i pro Řím nastalo nové období, koncem 3. století skončila ta fáze jeho vývoje, kdy se nemusel obávat o svou bezprostřední bezpečnost. Pohled na další vývoj města svědčí o tom, že vybudování Aurelianových obranných zařízení bylo prvním příznakem nadcházející ztráty výjimečného postavení, které Řím v impériu měl. Dalším ukazatelem změněných poměrů v Římě byla skutečnost, že politické i vojenské obtíže za krize 3. století poutaly mnohem větší měrou pozornost císařů než organizovaná výstavba Říma - nedostatek času a zájmu byl dovršován nedostatkem peněz, takže mnohé veřejné stavby začaly chátrat a bylo nutno se starat aspoň o jejich nejnutnější opravy.

V letech hospodářského rozvratu byl Řím jen nepravidelně zásobován, což vyvolávalo ve městě nepokoje. Aurelianus zavedl každodenní rozdávání chleba místo měsíčního rozdělování obilí a připojil ještě výdej olivového oleje a soli. Všechna tato opatření mohla mít účinek jen v případě, jestliže byly potraviny pravidelně dodávány. Tato povinnost byla uložena kolegiím [?] majitelů lodí. Také jiná kolegia, mající vztah k zásobování římského obyvatelstva, měla za úkol plnit nařízení vlády. Centralizace a státní dozor vedly k přeměně těchto spolků ve sdružení oficiálního, polovojenského charakteru. Tak byl učiněn další krok k znevolnění členů kolegií. Základy k tomu položil již Severus Alexander. Zásobování potravinami zajišťovala i nařízení o vyčištění koryta Tibery a o úpravě břehů, jinde v Itálii se přistoupilo k obdělávání ladem ležící půdy.

Dílo obnovy, které císař za svrchovaně svízelných poměrů provedl, byl jen další krok k proměně císařství v absolutní monarchii. Senát byl úplně vyloučen z vlivu na vládu a absolutistický ráz Aurelianovy vlády se projevil i v jejích vnějších formách. Byla zavedena orientální obřadnost, císař byl oficiálně nazýván pánem a bohem (dominus et deus). Republikánské formy, které si udržely jistý význam ještě z dob Antoninů, ztratily jakýkoli smysl. Rysy Aurelianovy vlády předznamenávají budoucí vládní formu impéria - dominát.

Boj proti Gótům, vyklizení Dácie, pochod proti Zenobii

Po odvrácení vnějšího nebezpečí se mohl Aurelianus soustředit na vnitřní odstředivé tendence, kterými v říši bylo gallské císařství a Zenobiino palmýrské království. Državy "královny pouště" zahrnovaly Sýrii, Arábii, Mezopotámii, Egypt a velkou část Malé Asie. Dokud Zenobia, která vládla jménem svého syna Vallabatha, a již od roku 271 razila mince, na nichž se dala zobrazovat jako Augusta, uznávala uznávala římskou vládu aspoň formálně, trpěl Aurelianus její skutečnou samostatnost i titul, který si přivlastnila, pokud na svých mincích popřála také místa jemu. Když však odstraněním jeho obrazu z mincí provedla úplnou odluku a když titul Augustus udělila i svému nezletilému synovi Vaballathovi, rozhodl se zakročit. Aurelianus se roku 271 vydal na východ. Cestou přerušil pochod, aby vyčistil Thrákii a okolní území od gótských záškodníků, dokonce překročil Dunaj a roku 271 Góty porazil. Gótové prý přišli o mnoho bojovníků, údajně 5000 mrtvých, mezi kterými byl i král Cannabaudes. Římské vítězství bylo rozhodné a následovaly po něm velké přesuny barbarských národů na východě. Většina Bastarnů se pravděpodobně usadila v impériu, také Karpové byli přivedeni na severní Balkán a tam se k nim připojily další skupiny barbarů. Koncem 3. století se severně od Dunaje v oblasti mezi dvěma velkými bloky Gótů objevili Gepidové. Z těchto přesunů vzešlo rozdělení Gótů na Thervingy a Greuthungy – počet gótských skupin se ovšem odhaduje na šest či více, přičemž Greuthungové a Thervingové jsou nejsilnější a nejznámější. Thervingové obývali zemi na západ od Dněstru, Greuthungové sídlili na východě za Azovským mořem. Přesto, že slavil takovýto triumf, usoudil Aurelianus, že obrana exponované Dácie je neefektivní a provincii vyklidil. Dácie byla fakticky ztracena pro Řím v době zmatků za Galliena (kolem roku 255) a Aurelianus uznal jen faktický stav věcí, když se dáckého území i s jeho velkým nerostným bohatstvím - jistě s těžkým srdcem - vzdal. Římští osadníci z Dácie byli převedeni na území jižně od Dunaje, kde Aurelianus zřídil r. 271 nebo později dvě provincie: Dacia Ripensis (Poříční) s hlavním městem Ratiaria (dn. Archar v Bulharsku) a Dacia Mediterranea (Vnitrozemská) s hlavním městem Serdicou (dn. Sofie v Bulharsku), aby tímto způsobem zastřel ztrátu vlastního dáckého území. Někteří osadníci setrvali v Dacii i po jejím vyklizení a jazykový fond těchto obyvatel se zachoval v dnešní rumunštině. Vojenské tábory na levém břehu Dunaje si Římané nadále udrželi ve své moci. Přenechání Dacie a ostatních držav za rýnsko-dunajskou hranicí nepřátelům bylo - stejně jako opevnění hlavního města - zřejmé doznání slabosti, ale nebylo jiné pomoci. Říše utrpěla za hrozného dvacetiletí 248 - 268 takové rány, že bylo nutno mít na zřeteli především její vnitřní ozdravění.

Po velkých vítězstvích Claudia Gothica a Aureliana nad Góty bylo na tomto úseku hranic dosaženo na téměř jedno století jistého uklidnění situace.

mapa

Porážka Zenobie

Přípravou k východnímu tažení bylo ovládnutí Egypta, který se r. 271 vzdal císařovu vojevůdci Probovi (pozdějšímu císaři) bez boje. To usnadnilo vlastní Aurelianovo tažení proti Zenobii. Malá Asie byla obsazena prakticky bez bojů a díky umírněnému císařovu postoji k němu tamní města dobrovolně přecházela. Zenobia a její velitel Septimius Zabdas byli poraženi ve dvou bitvách - u Antiochie (dn. Antakija v Turecku), kde lehká Aurelianova kavalerie porazila palmýrskou nemotornou obrněnou jízdu a zanedlouho u Emesy (dn. Homs v Sýrii), města proslulého solárním kultem, jehož kněžská aristokracie v dobách severovské dynastie výrazně působila na osudy římské říše. Na začátku r. 272 Aurelianus zamířil do Palmýry (dn. Tadmur v Sýrii) a oblehl ji. Na jaře 272  muselo město kapitulovat, Zenobia byla na útěku zajata (zřejmě směrovala k Peršanům s žádostí pro pomoc) a v Palmýře byla ponechána římská posádka. Palmýrské království přestalo existovat, ale situace na východě ještě nebyla zcela konsolidovaná. Když v dobytém, ale jinak ušetřeném městě došlo záhy (pravděpodobně v létě r. 272) k odboji, dal Aurelianus Palmýru r. 273 zpustošit tak, že se již nikdy nepozvedla k dřívější slávě, kterou dosud dosvědčují monumentální zbytky tohoto města v Syrské poušti. Rovněž v Egyptě došlo k revoltě Zenobiiných přívrženců, do jejichž čela se postavil bohatý obchodník a výrobce papyru Firmus. I tento boj skončil Aurelianovým vítězstvím.

Likvidace gallského císařství, sjednocení říše

Aurelianus se teď mohl, když měl na východě volné ruce, obrátit proti gallskému císařství. Výpravě předcházelo tajné jednání s tamějším vládcem Tetricem (271 – 274), který projevil ochotu vydat svou říši Aurelianovi. V Gallii se totiž šířila nespokojenost, která se projevovala ve vzpourách zemědělského obyvatelstva. Tito povstalci, kteří se označovali keltským slovem bagaudi (bojovníci) se dokonce zmocnili města Augustodunum (dn. Autun ve Francii). Ve vojsku vznikala anarchie a došlo i k revoltám proti Tetricovi. Vnitřní těžkosti komplikovaly obranu gallského území proti útočícím Germánům a gallská pozemková aristokracie tudíž hledala cestu k dohodě s Aurelianem, který se projevil jako energický panovník, schopný zabezpečit ochranu říše. Poznání, že římská říše je přes všechny své nedostatky koneckonců nejlepší zárukou vnitřního pořádku a jeho vojenské ochrany, bylo zřejmě konečným argumentem pro spojení Gallie s Římem. Tetricus uprostřed bitvy na Katalaunských polích opustil své vojáky a přešel na Aurelianovu stranu. Aurelianus pak jeho oddíly snadno porazil. Tím gallsko-římská říše skončila, Gallie a Británie se vrátily pod říšskou správu a Tetricus, jeho syn a poražená Zenobia se museli účastnit Aurelianova skvělého triumfu [?] r. 274 v Římě. K poraženým se Aurelianus zachoval, přes svou ráznou vojáckou mentalitu, překvapivě mírně. Tetrica jmenoval místodržícím v Lucanii, Zenobia byla provdána za římského senátora (podle jiných zpráv zemřela cestou do Evropy) a jako sídlo jí byl určen Tibur (dn. Tivoli), ušetřen byl i vůdce palmýrského odboje.

Podle numismatických památek můžeme usoudit, že zároveň byly obnoveny styky s Bosporskou říší. Jeden z jejích králů se nazývá přítelem Římanů a císaře, ale římská vláda byla asi sotva s to nějak ovlivňovat vnitřní a zahraniční politiku Bosporské říše.

Aurelianovy reformy

Aurelianus věnoval velkou péči i zbídačelé peněžní soustavě, která patřila k nejhorším zlům, jimiž trpěl veřejný život - narůstající znehodnocení národní měny značně přispělo k tehdejší nekontrolovatelné inflaci. Snažil proto se posílit hodnotu a koupěschopnost římské měny. Neváhal doznat finanční úpadek snížením znehodnocené mince na její hodnotu, jež za Galliena klesla asi na pouhou dvacetinu ceny nominální a začal razit nové zlaté a stříbrné mince dobré jakosti. Toto opatření umožnilo znovuzískání východních provincií, což postavilo příjmy v císařství na pevnější základy. Aurelianus využitím těchto dodatečných zdrojů mohl podniknout i jiné kroky, které by zemi vrátily finanční stabilitu. Anuloval všechny nedoplatky do státní pokladny a energicky zakročil proti defraudantům a udavačům.

Aurelianus také zavedl novinky v náboženství. Už delší dobu se v císařství šířilo uctívání Slunce, vyjadřující monoteistické představy, které výrazně převažovaly nad starým pohanským uctíváním božstev. Založil bohatě dotovaný a široce propagovaný kult Nepřemožitelného Slunce (Sol Invictus) a r. 274 vybudoval pro božstvo v hlavním městě nádherný chrám. Stanovil oslavu tohoto božstva na 25. prosince a zřídil kolegium kněží pečujících o tento kult. Velkým vyznavačem solárního kultu se stalo Aurelianovo rodné Podunají a také on sám, během výpravy proti Zenobii, navštívil Emesu a Palmýru, dvě přední centra solárního kultu. Oproti císaři Elagabalovi však Aurelianus nehodlal obřady předků potlačit, ale rozšířit, aby se tak solární kult stal syntézou, kosmopolitní a universální vírou, sjednocující všechny náboženské proudy. Povýšením Slunce na nejvyšší státní božstvo se zřejmě snažil posílit vnitřní jednotu římské společnosti, těžce se vzpamatovávající z krize, ale jeho snaha neměla zdaleka takovou odezvu, jakou očekával. Zároveň byly v Římě obnovovány staré svatyně. Kult Slunce byl zaveden i v armádě a jeho symboly byly připojeny k vojenským odznakům. Zdá se, že císař hodlal učinit kult Slunce prostředkem náboženského sjednocení říše na pohanském základě a předznamenal tak podobnou a mnohem úspěšnější snahu Constantina Magna, který o něco později jako ideologické pojivo impéria zvolil křesťanství. Co se křesťanství týče, jen nečekaná smrt prý zabránila Aurelianovi ve vydání rozkazu k celostátní represivní akci proti křesťanům.

Aurelianus se osvědčil jako zkušený a nekompromisní voják, což však mělo za následek, že nebyl oblíben ve vznešených římských vrstvách, zejména v senátu. Jeho úsilí o obnovu pořádku se dotýkalo i momentálních zájmů jiných vrstev, což snižovalo jeho celkovou popularitu. Za své úspěchy byl zcela zaslouženě oslavován jako Restitutor orbis (Obnovitel světa), nápisně jsou doložena jeho čestná jména Gótský, Parthský, Karpský a Germánský. Ve vojsku upevňoval disciplínu a snažil se zvýšit jeho bojeschopnost. Zde navázal na Gallienova opatření. Především rozmnožil počet oddílů těžkého jezdectva - cataphractarii [?]. Neméně významné bylo i zřízení uzavřených pomocných sborů, sestávajících z Vandalů, Juthungů, Alamanů i jiných kmenů a jejich organické včlenění do rámce římské armády, jež se ostatně stala jakýmsi samostatným celkem v římské říši, spojeným se státním organismem pouze císařovou osobou. Germáni také jakožto foederati [?], tj. smluvně vázaní spojenci, vstupovali do císařských služeb. Římské peníze pronikaly tehdy ve stále větším množství do nitra Germánie a se zřetelem k obraně hranic vznikala také v říši nová vojenská centra. Ta záhy také začala politicky oslabovat primát hlavního města. Věčné město sice i nadále zůstávalo chloubou impéria, ale v budoucnu již nemělo být městem sídelním, stejně jako v budoucnu neměla mít výsadní postavení Itálie. Celkový vývoj dospěl k úplné nivelizaci, vyjádřené o něco později i vnitřní reorganizací celého státu.

Doba Aurelianovy vlády znamenala důležitý krok směrem k opětné stabilizaci, která se však neobešla bez kompromisů v neprospěch Římanů. Vojenské potlačování Germánů, operujících na říšském území nejen v pohraničních oblastech, ale i ve vnitrozemí říše, bylo jen jedním z možných způsobů, jak řešit vztah Říma k barbarskému světu. I Aurelianus, stejně jako Gallienus a Claudius Gothicus, navázal na praxi, k níž sáhli již Marcus Aurelius a Commodus, kteří usidlovali Germány ve vylidněných pohraničních územích a vyžadovali od nich v případě potřeby vojenskou podporu. Problematický ráz skutečné účinnosti tohoto postupu byl víc než zřejmý, neboť bylo jen málo pravděpodobné, že by neromanizovaní, resp. jen málo romanizovaní Germáni vystupovali nadšeně se zbraní v ruce proti svým soukmenovcům. Lepší řešení však zřejmě k dispozici nebylo. Jeden z důsledků krize impéria tak lze spatřovat v tom, že ke způsobům řešení problému, představovaného vzrůstající silou germánských kmenů, se nakonec přiřadilo jejich stále širší začleňování do sociálních a vojenských struktur impéria.

Mezi r. 274 a 275 se musel Aurelianus odebrat na sever, aby potlačil nepokoje v Lugdunu (dn. Lyon) a odrazil vpád barbarů do Raetie. Pak se opět obrátil na východ, kde byla v rukou Peršanů stále Mezopotámie. Ve stanici Coenofrurium mezi Perinthem a Byzantiem (dn. Istanbul v Turecku) byl však, pravděpodobně v říjnu nebo listopadu r. 275, zavražděn důstojníky, kteří se – vzhledem k železné disciplíně, požadované císařem - za jakési provinění obávali trestu. Perinthus byl po Aurelianově smrti přejmenován na Hérakleiu.

Překonání krize a východiska dalšího vývoje

Aurelianus obnovil jednotu říše a po dlouhých letech jí zabezpečil i relativní vnitřní klid. Překonání krize v té formě, za níž impérium vděčilo Aurelianovi, se však v mnohém lišilo od situace, v které zanechali říši Marcus Aurelius na straně jedné a Septimius Severus na straně druhé. Říše přežila krizi, ale nevyšla z ní nezměněná. Přestože rozklad říše, který prožívali současníci Gallienovi, byl ve svých extrémních projevech zažehnán, nemohl ani Aurelianus dovést říši k úplnému a trvalému ozdravění. Přes jisté úspěchy illyrských císařů vyšla říše z krize 3. století otřesená. Hospodářské těžkosti trvaly i nadále, třebaže nenabývaly krajních poměrů, tlaku Germánů odolávala římská vojska jen s vypětím sil a prestiž císaře i celého impéria značně utrpěla v důsledku vojenských neúspěchů v předchozí době.

Hospodářská krize a rozklad obchodu se projevily ve stavu měst. Stavělo se málo nových budov, silnice se neopravovaly, přibývalo jen nepatrně nových soch a nápisů. Dobrovolné příspěvky, kterými byla udržována municipální samospráva [?], se zmenšovaly a proto se v některých provinciích vyskytly tendence stanovit určité sumy, které musel zaplatit každý magistrát [?], jakmile nastupoval nový úřad. Toto opatření však nemělo podstatnější účinek. Život v municipiích odumíral, neměly o něj zájem ani nejvyšší vrstvy městského obyvatelstva, jichž se zmocnila únava a apatie téměř ve všech provinciích. Zpustnutí měst a úpadek jejich hospodářství byly velmi charakteristickým zjevem tohoto období.

Již za Marca Aurelia byly zaváděny těžké občanské povinnosti (munera [?]), ukládající obyvatelstvu břemena, aby byl udržen stát. Na tomto základě zasáhl Aurelianus i do soukromého a hospodářského života občanů, avšak jinak se snažil předejít útlaku provinciálního obyvatelstva, ačkoli patřil k císařům proklamovaným vojskem, které v této době mělo velký podíl na ožebračování provincií.

Aurelianovi nástupci se tedy znovu museli vyrovnávat s těžkostmi při upevňování císařské moci, obnovování disciplíny v armádě, řešení finančních těžkostí či potlačování různých projevů nespokojenosti. V zahraničí zůstával otevřen jak germánský, tak perský problém. Dosud běžné pojetí císařské moci, které přežívalo z dob, kdy impérium představovalo konsolidovaný celek, nebylo dosud překonáno, byť aplikace tohoto systému již nebyla reálnou možností. Přebudování centrálního správního aparátu se tak stále naléhavěji jevilo jako jedna z podmínek k uklidnění situace v říši, avšak předpokládalo zásah energického císaře, nezatíženého ohledy na vžité praktiky a instituce. Ukázalo se, že tyto problémy přesahují možnosti i schopnosti Aurelianových nástupců, a tak čekaly na své nové řešení.

mince

Revers Aurelianovy mince oslavující jej jako obnovitele světa – Restitutor orbis

Fotografie této mince byla pořízena s laskavým souhlasem numismatika Jana Luhana, jemuž zároveň děkuji za odborný komentář.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Jan Bouzek, Radislav Hošek - Antické Černomoří
Jan Burian - Řím, světla a stíny antického velkoměsta
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Malcolm Todd – Germáni
Scriptores historiae Augustae - Portréty světovládců II.
Sextus Aurelius Victor - Kniha o císařích
Reinhard Wolters – Římané v Germánii
Zósimos - Stesky posledního Římana