Arcadius (395 – 408)
Původ Arcadia, jeho nástup na trůn
Flavius Arcadius byl starším synem císaře Theodosia a jeho první manželky Aelie Flaccilly. Narodil se roku 377, v roce 384 přišel na svět jeho mladší bratr Honorius. Hodnost Augusta zastával Arcadius od 19. ledna 383. Když se Theodosius chystal na tažení na západ proti uzurpátorovi Eugeniovi, dosazenému franským generálem Arbogastem, jmenoval 23. ledna 393 Honoria, tehdy osmiletého, Augustem pro západní část říše. Krátce po tom, co uzurpátora potlačil, Theodosius 17. ledna 395 zemřel a jeho synové převzali vládu nad říší.Rozdělení říše, oslabení císařské moci, Synesiova výzva
Stav římské říše, kterou Theodosius ještě dokázal celou ovládnout, nebyl v době, kdy Arcadius s Honoriem nastoupili vládu, dobrý ani z hlediska vnitřní, ani zahraniční politiky. Oběma císařům chyběla státnická i životní zkušenost a oba již byli vychováváni jako představitelé státu, kteří přímo nevládnou, ale přenechávají vládní záležitosti předním dvorským, správním a vojenským činitelům. Mimoto císařové počínaje koncem 4. století již osobně neveleli vojsku, které se ostatně svým cizineckým složením jen málo podobalo někdejším římským armádám. Skutečné vrchní velení měli náčelníci polních vojsk oficiálně působící u císařského dvora (magistri militum praesentalis [?]) a ti také v 5. století zpravidla dosahovali patriciátu [?], který se takto z někdejšího constantinovského čestného titulu stal nejvyšší hodností, soustředící v sobě mnohem více faktické moci, než měl císař. Nadto se, jistě proti původním Theodosiovým představám, do té doby jednotná říše rozdělila na západní a východní.Zajímavé svědectví o postavení tehdejšího císaře nám zanechal novoplatónský filozof Synesios z libyjské Kyrény, který roku 399 přednesl na Arcadiově dvoře v Constantinopoli u příležitosti kyrénské žádosti o daňovou úlevu překvapivě smělou řeč „O panování“, obsahující spolu s kritikou poměrů nástin toho, jak si má správný vládce počínat. Podle Synesia nikdy nedošlo v římské říši k zavedení ničeho zvrácenějšího, než byla tehdejší dvorská okázalost a naprostá uzavřenost císařského dvora pro jiné lidi než ty, kteří si navykli mluvit a jednat panovníkovým jménem. Za zvláště nezdravý a nebezpečný označil Synesios ten stav, že Germáni mají v říši postavení jak otroků v soukromých domech, tak i vojáků a velitelů ve státě, takže stále hrozí nebezpečí, že se germánské armády spojí s germánskými otroky ke zkáze říše. Filozof vyzýval císaře, aby se úžeji spojil s římskými občany a nabádal k utužení obranyschopnosti vlastními silami, neboť statkáři se raději vykupovali penězi, než by pro vojenskou službu uvolňovali své kolóny [?], které Constantinus od roku 322 zákonem připoutal k půdě. Peníze statkářů se pak používaly na verbování germánských žoldáků, což vedlo k nebezpečné germanizaci armády. Alespoň slova o nebezpečí vojenské závislosti na barbarech dvůr vyslyšel, zbytek vyšel naprázdno.
Napětí mezi východem a západem, návrat východních sborů, atentát na Rufina, potíže s Alarichem
Podle Theodosiova přání měl mít Arcadius v říši rozhodující slovo, ale ve skutečnosti i ve své východní polovině přenechal faktickou moc vlivným vládním a dvorským činitelům. Tím méně jeho vliv sahal na západ, kde faktickou vládu za Honoria vykonával magister utriusque militae [?] Stilicho. Na východě byl mužem číslo jedna praefectus praetorio [?] Rufinus (zastávající tuto hodnost od roku 392), původem z Gallie. Oba muži se nesnášeli a díky jejich řevnivosti se vztahy mezi říšemi vyhrotily hned zpočátku. Rufinus nemohl Stilichonovi vojensky čelit, neboť Stilicho v době Theodosiovy smrti a ještě několik následujících měsíců velel prakticky celé říšské armádě – většina východních jednotek byla v souvislosti s Theodosiovým tažením proti uzurpátorovi Eugeniovi v roce 394 dislokována na západě. Situaci východu Stilicho ztížil ještě tím, že z těchto jednotek Arcadiovi poslal do Illyrica gótské kontingenty pod vedením později proslulého Alaricha. Divocí Gótové, kteří neměli nikdy k meči daleko, nyní ještě jati podezřením, že je Římané záměrně nechávají krvácet ve svých vnitřních válkách, aby je oslabili, pustošili Řecko.Zatím proti Rufinovi zákulisně pracoval Arcadiův nejvyšší komoří (praepositus sacri cubiculi) eunuch Eutropius, zmařil jeho touhu stát se císařovým tchánem a zprostředkoval Arcadiův sňatek s krásnou Aelií Eudoxií, dcerou Franka Bautona, jednoho z předních velitelů za Gratianovy a Theodosiovy vlády. Eudoxia se projevila jako energická a impulzivní osobnost. Arcadius a Aelia Eudoxia žili v plodném manželství. 17. června 397 se jim narodila dcera Flaccilla, 19. ledna 399 později tak slavná Pulcheria, 3. dubna 400 následovala dcera Arcadia, 10. dubna 401 pak toužebně očekávaný syn Theodosius (Theodosius II.), který se pak stal následníkem svého otce na císařském trůnu. 10. února 403 porodila císařovna dceru Marinu.
Proti Rufinovi pracoval i jeho nepřítel Stilicho. Stilicho, kterému šlo o kontrolu nad oběma říšemi nebo alespoň o připojení prefektury Illyricum k Honoriově říši, roku 395 intervenoval na severu Řecka, zdánlivě proti Alarichovi, ve skutečnosti proti Arcadiovým poručníkům. Rufinus v Arcadiově zastoupení jeho zásah odmítl a kategoricky mu nařídil, aby ustoupil a vrátil zpět východořímské oddíly. Stilicho k překvapení mnohých uposlechl, i když to znamenalo jeho vojenské oslabení - vůči dynastii byl loajální. Na místě zůstal Stilichonův gótský generál Gainas s několika legiemi, které měly být vráceny Arcadiovi. Svůj ústup kompenzoval Stilicho tajným příkazem pro Gainu, který gótský velitel spolehlivě splnil. Když totiž Arcadius v doprovodu Rufina chtěl v Constantinopoli vojáky přivítat, dostal se náhle prefekt do jejich obklíčení a byl zavražděn. Lid přijal zprávu o Rufinově smrti s nadšením a rovněž císař Arcadius atentát schválil. Konfiskoval totiž celý Rufinův majetek, ale z valné části jej od císaře získal pro sebe a své spřežence Eutropius, který postoupil na Rufinovo místo. Eutropius po další tři roky ovládal východního císaře a nepočínal si přitom o nic lépe než předtím Rufinus.
Ovšem naděje na oteplení vztahů mezi císařstvími brzy opadla. Když východ nakonec vyzval Stilichona, aby roku 397 znovu zakročil proti Alarichovi, Stilicho záhadně umožnil gótskému vůdci, aby mu opět vyklouzl z rukou. Stilicho zřejmě již tehdy uvažoval o tom, že by Alaricha v budoucnu použil jako spojence proti východu, a proto neměl zájem jej zničit. Eutropius, zděšený tímto nevysvětlitelným chováním, prohlásil Stilichona za veřejného nepřítele. Alarich pak ovládl Épeiros i s jeho městy. Aby se východní armáda znovu nedostala do závislosti na Stilichonovi a aby byl Alarich pacifikován, jmenoval císař Arcadius r. 397 na Eutropiovo doporučení Alaricha náčelníkem illyrských vojsk s hodností magister militum per Illyricum [?] a vytvořil tak z jeho Gótů hráz vymezující mocenskou sféru obou římských nástupnických států. Úplné znění dohody, uzavřené roku 397, se nedochovalo, ale kromě toho, že Alarich dostal vytouženou hodnost magister militum, dohoda zahrnovala nepochybně i jiné, především finanční výhody pro jeho stoupence a představovala mimořádně důležitý moment. Přinejmenším ve východní polovině impéria si Gótové vydobyli další ústupky. Je pochopitelné, že Eutropiovo jednání vyvolalo značnou kritiku ze strany současníků na západě i na východě, zvláště proto, že Alarich podnikal v letech 395 – 396 rozsáhlé kořistnické nájezdy do Řecka a Makedonie. Tak nebylo pro opozici těžké rozdmýchávat nespokojenost v Constantinopoli.
Gildonova vzpoura v Africe, Eutropiův úspěšný boj s Huny
Ještě roku 397 vyvstal nový důvod k obnovení záště mezi oběma říšemi, když v severoafrických provinciích, patřících Ravenně, propuklo povstání. V jeho čele stál vojenský velitel této oblasti Gildo. Ten za povstání jeho bratra Firma v letech 373 – 375 zůstal císařské vládě ještě věrný, v občanské válce mezi Eugeniem, Arbogastem a Theodosiem již zachovával neutralitu. Jeho sepětí s donatismem vedlo posléze r. 397 k odboji proti Stilichonově vládě. Gildo se formálně podřídil Arcadiovi, avšak tím chtěl jen získat záminku, aby mohl v těsné blízkosti západní říše pokračovat v nezávislé politice. Zdá se, že východní dvůr mlčky souhlasil, což vyvolalo další pobouření západu. Jednalo se ale o krátkou epizodu, Stilicho vyslal do Afriky expediční sbor, který vzpouru udusil v zárodku.Eutropius zkusil válečné štěstí jako velitel ve válce proti Hunům, kteří od zimy 395/396 pustošili Kappadocii a Sýrii. Vskutku se mu roku 398 podařilo Huny vytlačit do Arménie a za Kavkaz a vysloužil si tím kromě patricijské důstojnosti i nejvyšší možnou poctu - konzulát [?] na rok 399, Stilichonem na západě neuznaný. Eutropius byl první eunuch, který získal úřad konzula, proti čemuž reptala hlavně starobylá italská senátorská [?] aristokracie.
Tribigildova a Gainova revolta, odchod Alaricha na západ
Kritika Eutropiovy politiky získávala stále větší ohlas, protože ústupky Alarichovi podněcovaly další gótský odpor, tentokrát mezi příslušníky Odotheových Greuthungů. Tito Gótové byli roku 386 při pokusu o překročení Dunaje drtivě poraženi a ti co přežili, byli usídlení ve Frýgii. Na jaře 399 opustil Constantinopolis Tribigild, velitel vojenské jednotky, vytvořené zřejmě z těchto Greuthungů a odjel do Frýgie s pocitem, že je nedostatečně ohodnocen. Některé prameny naznačují, že příčinou Tribigildova rozladění bylo srovnání s Alarichovými nedávnými úspěchy. Po svém návratu do Frýgie podnítil Tribigild, zřejmě v dorozumění s gótským velitelem Gainou, všeobecnou revoltu, do níž se zapojily i zbytky Odotheových sil. Vzbouřenci pak pronikli až za hranice Frýgie a Pisidie a porazili císařskou armádu, která se je snažila zadržet. Císařský velitel Gainas, jehož spojení s Tribigildem nebylo zprvu známo, dostal za úkol vzpouru potlačit. Od tohoto momentu se Gainas snažil vzpouru využít k vzrůstu své osobní moci. Prohlásil, že nemůže pacifikovat Tribigilda, nebude-li Eutropius sesazen – s největší pravděpodobností byly v pozadí tohoto vývoje také Stilichonovy intriky. Na intervenci císařovny Eudoxie nechal tedy Arcadius Eutropia v létě 399 padnout, vykázal jej na Kypr a krátce poté dal popravit. Jeho hlavním rádcem se stal praefectus praetorio Aurelianus a velkého vlivu nabyla Eudoxia, roku 400 obdařená titulem Augusta. Gainas zároveň zahájil v dubnu 400 pochod na Constantinopolis, aby tam odstranil své další potenciální protivníky. Zdá se, že chtěl zaujmout podobné postavení, jaké měl na západě Stilicho. Když vyšlo najevo spojení Gainy s Tribigildem, zorganizoval v červenci 400 Gainův bývalý spojenec Caesarius protispiknutí, provázené krvavými útoky na gótské obyvatele hlavního města (7000 mrtvých). Gainas sice z Constantinopole včas uprchl, ale jeho postavení se fakticky zhroutilo. Jiný gótský velitel, Fravitta, ho pak s pomocí východní armády rozhodně porazil na Balkáně a přiměl k útěku za Dunaj, Tribigild zřejmě zahynul během bojů. Podle historika Zósima Gainas předtím než opustil říšské území, zahubil všechny Římany, kteří táhli s ním. Kdyby jej jeho stoupenci vydali, nejspíše by je Constantinopolis omilostnila a Římané kolem Gainy byli zřejmě z tohoto úmyslu podezříváni. Avšak Gainas masakr dlouho nepřežil. Hunský náčelník Uldin jej totiž dal zavraždit a jeho hlavu poslal do Constantinopole. Vítězství nad Gainou pak bylo později znázorněno na vítězném Arcadiově sloupu. Tyto události velmi dobře dokumentují tehdejší vliv gótských vůdců na říšské záležitosti a současně ukazují bezvýhradnou loajalitu prostých bojovníků jednotlivým náčelníkům.Alarich přímo nezasahoval do událostí v Constantinopoli a raději své stoupence odvedl do Itálie. Skutečnost, že Alarich opustil Balkán a východní polovinu říše, kde dosáhl velkých úspěchů, lze snadno pochopit. Po potlačení Tribigildovy a Gainovy vzpoury začal východořímský dvůr provádět vůči Gótům politiku, která odpovídala tehdejší náladě ve společnosti a vypověděl rovněž smlouvu s Alarichem z roku 397. Taková politika byla obhajována již Eutropiovými nepřáteli. Proto Alarich odvedl své stoupence, ke kterým se patrně přidala i část Gainových přívrženců, do západní říše, aby se pokusil přimět k dohodě Stilichona. Další Alarichovy operace již probíhaly v západní říši, ačkoli Stilicho kalkuloval s jeho pomocí v zamýšleném tažení proti východu, potíže na vlastních hranicích a jeho pozdější poprava mu v těchto záměrech zabránily.
Vliv císařovny Eudoxie na říšskou vojenskou a náboženskou politiku
Arcadius byl poddajným vládcem, zcela jiným než jeho otec Theodosius. Spokojen s tím, že jeho manželka reprezentovala dvůr lépe než on, přenechal jí rozsáhlé oblasti vnitřní a náboženské politiky. U dvora představovala zvláštní monument a kdo chtěl u císaře něčeho dosáhnout, učinil dobře, když nejdříve vykonal návštěvu u ní. Od doby, kdy se jí dostalo titulu Augusty, byla uznávána za vlastní panovnici. Císařovna Eudoxia, ač z pologermánské rodiny, se projevila jako podpora protigermánského politického směru ve východořímské armádě a svým způsobem garantovala rady prefekta Aureliana, usilujícího o realizaci Synesiových reformních návrhů. Jenže odstraňování velitelů germánského původu mělo prozatím za následek prohlubující se rozklad východořímského vojenství. Proto musel constantinopolský dvůr v letech 404 – 408 bezmocně přihlížet, jak hunské hordy plení Thrákii, ba nemohl učinit přítrž ani ničivým útokům dosud necivilizovaných maloasijských Isaurů na okolní provincie.V oblasti náboženství na východě pokračovaly věroučné kontroverze mezi antiochijskou školou, v níž se v duchu origenovského filozoficko-teologického systému stále uplatňoval idealistický racionalismus a mezi rigorózním alexandrijským dogmatismem, který se nikdy nevyhýbal demagogickému zjednodušování. Alexandrijský patriarchát, vynikající pevnou organizací, si již od počátku 4. století činil nárok na primát ve východních provinciích. Jeho vzrůstající pozemková držba mu postupně zajistila monopolní postavení v obchodě se zemědělskými produkty a v tom také spočívala mocenská pozice alexandrijských metropolitních biskupů, kterou dokázal prosadit již Athanasios (328 – 373) a o niž se nevybíravým způsobem opíral panovačný Theofilos, který byl alexandrijským patriarchou v letech 384 – 412.
Pocty, kterých se dostalo císařovně Eudoxii – mimo jiné i to, že byly její obrazy poslány do všech východních provincií – zvětšily nejen její marnivost, nýbrž i její nedůtklivost vůči jakékoli kritice, byť vyslovené samým constantinopolským patriarchou. Jím se r. 398 stal proslulý antiochijský kazatel Ioannes Chrysostomos (Jan Zlatoústý), kladoucí velký důraz na křesťanskou morálku. Když však ostře pokáral ženskou zálibu v drahé fintivosti, velmi si znepřátelil dříve mu nakloněnou císařovnu, která vycítila, že terčem mnoha jeho invektiv je právě její nákladný život. Proto byl r. 404 zbaven biskupského úřadu a císařem Arcadiem poslán do arménského vyhnanství, v němž pak r. 407 zemřel.
Neproběhlo to ovšem bez součinnosti vysokých církevních hodnostářů, kterým se příčina Ioannova hluboce prociťovaná askeze, nesmlouvavá kritika nespravedlivých sociálních poměrů i zásadové vystupování proti nešvarům v kléru. Samozřejmě se v jeho učení hledaly prohřešky proti ortodoxii a ke zpochybnění jeho pravověrnosti se propůjčil biskup Epifanios z kyperské Salamíny, tehdejší expert na hereze. Mohutný odpor lidu jej však přinutil spěšně opustit Constantinopolis a stejně se stalo i alexandrijskému patriarchovi Theofilovi. Nakonec se sáhlo k úskoku. Biskupové svolaní r. 404 do Constantinopole si zprvu mysleli, že má být Ioannes ospravedlněn ze lživého nařčení, ale brzy poznali, že jejich styk s ním vzbuzuje na císařském dvoře nelibost. Ti, kdo nechtěli odsoudit svatého muže ani si znepřátelit císařovnu, raději opustili jednání, kdežto ostatní se císařskému nátlaku poslušně podvolili a odsoudili Ioanna nikoli z hereze, ale za nedodržení procedurálních pravidel, neboť byl rok předtím odsouzen synodou Theofilových stoupenců a dále vykonával svůj úřad, aniž vyčkal, až jej jiná synoda zprostí obvinění. O bezcharakternosti celého jednání svědčí, že se proti Ioannovi využilo antiochijského kánonu z roku 341, bez ohledu na to, že šlo o usnesení semiariánské - tudíž neortodoxní – synody.
S Persií - tradičním rivalem římské říše – vládly počátkem 5. století přátelské vztahy. To byla další výhoda východořímské říše oproti západu, který měl nepřátele, kam se jen podíval. Již Theodosius a perský král Bahram IV. (388 – 399) uzavřeli mírovou smlouvu a Jazdkart I. (399 – 420) dokonce usiloval o přátelské vztahy s constantinopolským dvorem. Projevilo se to i v legalizaci křesťanského náboženství na perské půdě, takže r. 410 bylo dokonce možno svolat do Seleukeie nad Tigridem církevní synodu. Došlo také k formálnímu uzavření spojenecké smlouvy a Arcadius dokonce ve svém testamentu uvedl Jazdkarta jako poručníka nezletilého Theodosia II.
Smrt Aelie Eudoxie r. 404, smrt císaře Arcadia r. 408
6. října 404 Aelia Eudoxia zemřela při potratu a vláda přešla do rukou pretoriánského prefekta Anthemia, který byl povýšen do patricijského stavu. I jeho vzestup byl zřejmě projevem odporu proti vlivu germánských předáků ve východní říši, neboť Anthemius byl znám svým protigermánským smýšlením. Císař Arcadius zemřel 1. května 408. Stejně jako jeho bratr Honorius, byl i Arcadius nevýrazný a slabý panovník, který přenechával řízení státu silným osobnostem ve svém okolí. Díky tomu, že východní říše byla lidnatější, hospodářsky i politicky zdravější a méně ohrožovaná barbarskými útoky, neměla jeho vladařská neschopnost na chod státu prakticky žádný vliv. Vláda na mladičkého Theodosia II. přešla bez jakýchkoli otřesů.Zdroje:
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Rigobert Günther: Římské císařovny
Peter Heather – Gótové