Podporuji iniciativu Chcípl pes

Anthemius (467 - 472)

Anthemius

Nástup Anthemia na trůn

Po zřejmě násilné smrti císaře Libia Severa, kterého ostatně východní dvůr nikdy neuznal, vyhověl východní císař Leo formální prosbě římského senátu [?] a předurčil za západního vládce Marcianova zetě Anthemia. Anthemius připlul v dubnu 467 s početným vojskem a válečným loďstvem, jemuž velel Marcellinus, povýšený tehdy na patricia [?], k italským břehům, přijal před branami města Říma císařský hold a vzbudil naděje intrikánského Ricimera, vrchního velitele vojsk, který již dvěma císařům pomohl na onen svět, na vzestup jeho i západní moci, zvláště, když se stal zetěm nového císaře.

Neúspěšná válka proti Vandalům

Pod vrchním velením švagra východního císaře Basiliska (bratra císařovny Veriny) bylo podniknuto mohutné společné tažení, kterého se prý účastnilo 1100 válečných lodí, obou říší proti státu Vandalů. Vandalové museli pod tlakem východních i západních sil – těm velel Marcellinus – vyklidit Sardinii a Tripolskou provincii a jejich postavení před rozhodující bitvou u Mercuriova mysu severovýchodně od Karthága vypadalo beznadějně. Vychytralému králi Vandalů Geiserichovi se však podařilo Basiliska ošálit předstíranou ochotou ke kapitulaci - možná i podplacením - přičemž si na rozmyšlenou vyžádal pětidenní příměří. Ve skutečnosti však čekal na příznivý vítr a jakmile začal vát, přiblížilo se v noci jeho početně mnohem slabší loďstvo k bezstarostně kotvícímu římskému loďstvu, vtlačilo do něj množství zapálených lodí a tak je ohněm téměř celé zničilo. Basiliskos s částí loďstva jen s notnou dávkou štěstí unikl na Sicílii a odtud s hanbou do Constantinopole. Tam jen na přímluvu císařovny Veriny vyvázl bez potrestání. Vrchní velení nad zbylým loďstvem obdržel Marcellinus, ale ten krátce poté zahynul rukou vrahovou, snad Ricimerovým přičiněním. Vandalové pak podle mírové smlouvy s východním císařským dvorem získali Tripolskou provincii, načež opět ovládli Sardinii a zmocnili se také Sicílie.

Další vzestup moci Visigótů

Souběžně s válkou s Vandaly se císař Anthemius snažil zatlačit v Gallii do defenzívy Visigóty. Z významných tamních činitelů spoléhal na Ecdicia, syna někdejšího císaře Avita, a na Avitova zetě, senátora a od roku 469 biskupa Sidonia Apollinaria, spřáteleného s gallským prefektem Arvandem, který úzce spolupracoval s Theoderichem II. i s jeho nástupcem Eurichem.

Po roce 454 se v západní říši vytvořil začarovaný kruh, v němž se nacházelo příliš mnoho skupin, handrkujících se při dělení vysychajících finančních zdrojů. Za takových okolností nebylo oslabené impérium schopno zabránit vzestupu dalších sil v okrajových oblastech. Zvláště hrozivé byly výboje Keltů z Aremoricy a úspěchy Franků v severní Gallii v 60. letech 5. století. S tím, jak soupeři spíše přibývali, než by mizeli, ztrácela idea impéria rychle na významu, jelikož centrum nebylo schopno kontrolovat, co kdo požadoval. Na konci 60. let 5. století došly proto všechny skupiny k poznání, že západní impérium je po čtyřech staletích opotřebovanou silou, že nestojí za další boj a že přišel čas sledovat vlastní, zcela nezávislé cíle.

První to pochopil Eurich, který zavraždil svého bratra Theodericha II. a roku 466 se zmocnil vlády nad Visigóty. Postupoval opatrně, a teprve ve chvíli, kdy pozici císaře Anthemia oslabila r. 468 porážka od Vandalů, odhodil všechnu předstíranou poslušnost. Roku 469 vypukla válka mezi Visigóty a římskou vládou. Hned na jejím počátku byl Arvandus, který roku 468 radil Eurichovi, aby svrhl vládu "Řeka" Anthemia a rozdělil si Gallii s Burgundy, zatčen a v Římě pro údajnou velezradu senátem odsouzen k trestu smrti, zmírněnému díky přímluvě přátel na deportaci. Poslední římská ofenzíva v Gallii skončila žalostným nezdarem a také smrtí císařova syna Anthemiola, načež visigótské hranice na jihu země závisely více již na výsledcích bojů s Burgundy, kteří se krátce předtím zmocnili Lugdunské provincie a r. 470 dobyli Lugdunum (dn. Lyon). Eurich od roku 469 vedl řadu tažení, při nichž se snažil rozšířit své državy. Stále větší část římských statkářů v jižní Gallii byla vtahována do gótské sféry vlivu a od roku 470 se setkáváme s Římany ve vojenských úřadech, do nichž je dosadili gótští králové.

Oslabení Anthemiovy prestiže, jeho sesazení a násilná smrt r. 472

Po neúspěších v bojích s Vandaly a Visigóty se Anthemiovo postavení stávalo stále vratším. V jeho náboženské tolerantnosti se spatřovaly sympatie ke zbytkům odumírajících antických kultů (je možné, že se přikláněl k novoplatonismu), což vzbuzovalo odpor v širokých katolických vrstvách, podnícený ještě papežem Hilarem (461 – 468), který veřejně vyslovil pochybnosti o císařově pravověrnosti. Prozíravé od císaře nebylo ani jmenování filozofa Messia Severa římským městským prefektem a na rok 470 konzulem. A poněvadž po Basiliskově porážce ve vandalské válce ztratil Anthemius jakoukoli východní podporu, zcela se od něho odklonil i Ricimer a ve snaze zavděčit se Geiserichovi, začal podporovat jeho kandidáta na císařský trůn, a to Olybria, sešvagřeného přes svou manželku Placidii (dceru Valentiniana III.) a její sestru Eudocii s Geiserichovým synem Hunerichem. Se svou skromnou vojenskou silou nemohl Anthemius za těchto okolností čelit nepřátelské přesile, v létě 472 utrpěl těžkou porážku u Hadrianova mauzolea v Římě a na útěku, když se mu nepodařilo oklamat nepřátele svým přestrojením, násilně zahynul.

Zdroje:
Josef Češka - Zánik antického světa
Peter Heather – Gótové