^

Slovník některých latinských a řeckých pojmů

Jelikož římské impérium mělo vedle latiny jako další hlavní jazyk řečtinu, budu občas do slovníku přidávat vedle latinských pojmů i některé řecké, na které jsem při studování období římského císařství narazil nebo v budoucnu narazím. Vzhledem k zaměření stránek budou latinské pojmy nadále převažovat a řecké budou spíše doplňkem. Barevné rozlišení:
latinský pojem
řecký pojem

A B C D E F G H I K L M N O P Q R S T V

A

a libellis – císařská kancelář, která přijímala a vyřizovala stížnosti. Zřízena císařem Claudiem.
a rationibus – císařská kancelář spravující císařský majetek. Zřízena císařem Claudiem.
ab epistulis – císařská kancelář, zabývající se vydáváním císařských příkazů. Zřízena císařem Claudiem.
acta diurna - jedny z římských novin. R. 59 př. n. l. začal Caesar s vydáváním denních událostí, tj. acta diurna a zpráv o zasedání senátu, tj. acta senatus (senátní protokoly). Obojí noviny se udržely téměř po celou císařskou dobu, nezachovalo se z nich však nic, můžeme si o nich učinit představu pouze z různých zmínek a z autorů, kteří z nich čerpali. Vydatně je používal např. Tacitus. Acta diurna přinášela zprávy o rodinných událostech na císařském dvoře i ve význačných rodinách, o cestách vysokých státních úředníků, o veřejných stavbách, o hrách, rozdílení obilí a peněz římskému obyvatelstvu apod. Acta senatus obsahovala mimo jiné zprávy o výsledcích válečných taženích, které posílali císařové z bojišť.
aediles- původně dva plebejští úředníci, správci pokladny a archívu plebejského, pomocníci tribunů lidu a pořadatelé plebejských her. Později byli také ustanovováni dva patricijští aedilové. Po splynutí obou úřadů měli v kompetenci dozor nad městem, péči o zásobování a trhy, pořádání her a slavností a některé soudní pravomoci. Stupeň úřední kariéry aedila nebyl povinný, ale kandidáti o něj stáli, neboť měli příležitost učinit se oblíbenými nákladnými hrami.
aerarium– státní pokladna, nazývaná také aerarium Saturni podle Saturnova chrámu, v němž byla uložena
aerarium militae – státní vojenská pokladna, zřízená v roce 6 Augustem k zabezpečení veteránů. Plynuly do ní některé daně a sám Augustus do ní přispěl darem 170 miliónů sesterciů. Peněz z tohoto zdroje se užívalo ve prospěch veteránů – místo, popř. vedle přídělu půdy dostávali mnohdy při odchodu z armády určitou finanční částku, s níž mohli disponovat podle svého uvážení.
agentes in rebus – viz schola agentium in rebus
agorá - viz démos
Agri decumates – rozsáhlá oblast, vklíněná mezi horním Rýnem, Mohanem, Neckarem a horním Dunajem. Připojit k říši ji dal Vespasianus, aby byla zkrácena severní hranice. Název oblasti pochází z desátků (země desátková), vybíraných od místního obyvatelstva. Území bylo chráněno tzv. hornogermánsko-raetským limitem. Obvykle se má za to, že vpád Alamanů v roce 259 – 260 znamenal pro impérium ztrátu tohoto území. Reinhard Wolters ve své knize Římané v Germánii naproti tomu tvrdí, že se Řím v této oblasti bránil nadále a na konci 3. století, především pak po polovině 4. století slavil na tomto úseku dokonce úspěchy a došlo k novému opevnění hranice. Kontakty romanizovaného obyvatelstva k území za Rýnem prý nebyly přerušeny a alamanské pronikání do Agri decumates spočívalo spíše v mírově probíhajícím usídlení. Podle jiných historiků vláda Říma nad celým Agri decumates již obnovena nebyla, nicméně se Římanům podařilo získat zpět území a opěrné body v okolí řeky Neckar. Takřka s jistotou se dá tvrdit, že minimálně opěrné body na pravém břehu Rýna zůstaly pod římskou kontrolou.
ala - latinsky křídlo. Oddíl pěchoty nebo jízdy dodávaný římskými spojenci a určený původně pro ochranu křídel legie. V době císařské to byly jízdní oddíly pomocných sborů (auxilia) o síle 500 nebo 1000 mužů. Nazývaly se podle původu vojáků, např. ala Britannica. Velel jim prefekt jezdeckého stavu.
amfiktyonia
- náboženský či chrámový spolek obcí sídlících kolem významné svatyně, zástupci takových obcí, amfiktyoni, se pravidelně scházeli, aby pečovali o chrám, jeho pozemky a poklady a organizování her. Amfiktyonie měly též značný politický význam, přispívaly k utvrzování vědomí národní jednoty, k zachovávání míru po dobu shromáždění spolku, k smírnému řešení sporů mezi členy a navenek k zajišťování kolektivní bezpečnosti
annona–daň z úrody odváděná v plodinách
archon - v počtu devíti tvořili v Athénách archonti nejvyšší sbor úředníků, vznikli pozvolným omezováním moci krále (8. - 7. stol. př. n. l.). Jejich funkce byla roční, po skončení se zodpovídali radě - výboru deseti revizních úředníků. S vývojem demokracie se moc archontů postupně zužovala, takže jim nakonec zbyla jen moc soudní a sakrální. Archonti jsou známi i z jiných řeckých měst.
aureus – zlatá mince, kterou v pozdním císařství nahradil solidus
aurum tironicum – daň za zproštění vojenské služby
auxilia– pomocné vojenské oddíly tvořené neobčany jako doplněk k legiím. Její příslušníci se stávali římskými občany po odchodu do výslužby (přinejmenším od poloviny 1. století), jejich velitelé však římské občanství měli

B

barbaricum – území nepodléhající římské správě a vojenské moci, území barbarů, týká se většinou území za Rýnem a Dunajem.
barbarus – barbar. Pro Řeky představoval pojem barbaros člověka, hovořícího jazykem pro ně nesrozumitelným, čímž se vyděloval z řeckého kulturního společenství, avšak nebyl proto považován za horšího méněcenného. Hanlivý odstín toto označení dostalo až po chování, které v Řecku předvedli Peršané při Dareirově invazi. V takto negativným významu se termín dostal do Říma. V očích Římanů byl barbarem každý jednotlivec, kmen, či národ, který sídlil mimo oblast podléhající Římu a stál na nižším kulturním stupni než Římané. V Římě se slovo barbarus stalo záhy rozšířenou nadávkou, jíž byl častován každý (bez ohledu na to jakou řečí mluvil), kdo se svým jednáním vymykal určitým normám běžného chování. Barbarům se pak v rostoucí míře začaly připisovat negativní morální vlastnosti, které dále prohlubovaly předěl mezi nimi a civilizovaným řecko-římským světem. Tento pohled se ustálil zvláště z potřeby ospravedlnit tvrdý postup, běžně uplatňovaný v bojích s neřímskými národy, označenými v jednom pozdně antickém prameni jako materies vincendi – materiál vítězství.
buccellarii – soukromá osobní stráž bohatých hodnostářů a velkostatkářů, která se časem rozrůstala do rozměrů menších armádních celků. Její používání se rozšířilo v dobách rozvratu, kdy již stát nebyl schopen chránit majetek občanů před nájezdy kořistnických tlup, žoldnéřů a povstaleckých tlup.
burgus - (mn. č. burgarii, uvádí se i burgi) převzato z germánštiny, strážní věž na hranicích, malá pevnůstka, součást opevnění limitu. Původně budována ze dřeva, později z kamene. Posádky sousedních pevnůstek se dorozumívaly světelnými nebo kouřovými signály.

C

caligae – vojenské boty. Pevná podešev byla podbita cvočky, k noze byla připevněna řemínky. Viz článek Římská armáda - výstroj a výzbroj legií na stránkách Antiky.
candidatus - pochází od candidus, čili bílý, čili nosící bílou, tj. nakřídovanou tógu uchazečů o úřady v Římě. Kandidáti se přihlašovali u magistráta, jenž přihlášku prověřil. Přízeň voličů se snažili získat leckdy i nekalými metodami, proto byl na tyto přestupky ke konci republiky zřízen zvláštní soud. Caesar a po něm císařové doporučovali na úřady vedle kandidátů senátních také kandidáty své, kteří zvoleni být museli.
carmina triumphalia – viz triumphus
castellum - pevnůstka - viz limes romanus.
cataphractarii (také clibanarii) – oddíly těžkého jezdectva. Byly vybudovány podle vzoru Sarmatů a Peršanů (resp. Parthů), kteří je uměli používat jako strašlivou a účinnou zbraň. V římském vojsku se začaly objevovat pravděpodobně již za Marca Aurelia, systematicky rozšiřovány a zřizovány byly od dob Gallienových.
censor - za republiky jeden z nejdůležitějších úřadů. Nositelé cenzury v pětiletých obdobích kontrovali a uváděli v soulad se skutečným stavem občanské seznamy, zjišťovali majetkové poměry občanů, prověřovali jejich morální a politický profil a určovali kromě jiného jejich daňové a vojenské povinnosti. Závažnou složkou cenzorské pravomoci bylo sestavovat seznam senátorů a jezdců, což cenzorům dávalo možnost protěžovat své oblíbence nebo zakročit proti jim nepohodlným jednotlivcům. Za Augusta, který cenzorské pravomoci převzal, cenzoři prakticky zanikli. Rozhodující úkony přešly na císaře, kteří sami cenzuru prováděli, nebo jejím provedením pověřili senát. Cenzuru obnovil a zastával Claudius a v roce 74 ji ještě přijal Vespasianus spolu se svým synem Titem. Domitianus se od roku 85 stal doživotním cenzorem a historie cenzury se tím uzavřela.
censuales - za republiky i za raného císařství známi jako úředníci, kteří pomáhali censorovi při vedení agendy. Od doby, kdy funkci censora převzal císař, bývají censuálové uváděni v souvislosti s císařskou kanceláří scrinium libellorum vyřizující stížnosti a žádosti. Císař Constantinus Magnus zřídil r. 312/313 úřad, který měl na starosti stanovení daní v souvislosti s povyšováním vlivných jednotlivců do senátorského stavu. V čele stál magister census, jehož podřízenými byli censuálové. Není jasné, zda se censuálové účastnili hned jednání senátu, první jistý doklad o jejich účasti je až z roku 395.
census – majetkový odhad
centuria - centurie, setnina - oddíl římského vojska. Centurie = 1/60 legie = 1/2 manipulu = 1/6 kohorty
centurio - velitel centurie (setniny) legie v římském vojsku. Centurií a centurionů bylo v legii 60. Dvě centurie tvořily jeden manipul, jemuž velel centurio liché centurie. Nejvyšší mezi centuriony byl primipilus, velitel prvního manipulu první kohorty. To byla vedle prefekta tábora nejvyšší hodnost, jaké mohl dosáhnout prostý legionář. Odznakem centurionovy moci byla hůlka z révy (vitis). Centurioni vedli a cvičili vybrané vojsko. Dlouho byli vybíráni jen z pretoriánů, tedy z Italiků, aby byla zajištěna loajalita armády.
circumcelliones - příslušníci lidového protiřímského hnutí v Numidii ve 4. století n. l., kteří vystupovali proti římskému státu i proti místní aristokracii. Také označováni agonistikové, tj. bojovníci - od řeckého agón, tj. zápas, boj. Pocházeli z nižších vrstev venkovského obyvatelstva (chudí kolóni, zadlužení zemědělci). Ostře útočili proti katolické církvi, která se orientovala na spolupráci s římským státem, i proti pohanům. Označení circumcelliones značí žebravé mnichy potulující se kolem chýší zemědělců, od nichž získávali potravu nebo kolem hrobů svých svatých (lat. cella = komora jako obydlí i jako spižírna, či chrámová síň, eventuálně kaple). Často vystupovali ve spojení s donatisty a byli donatistickým klérem využíváni v boji proti katolické církvi.
civitates – městské pozemky
clientes - osoby hledající hospodářskou podporu u majetných jednotlivců. Původně zřejmě zchudlí příslušníci patricijských a plebejských rodů, kteří byli závislí na majetných patricijích. Vztah mezi klientem a jednotlivcem, o kterého se opíral (patronus, čili patron), byl chráněn nábožensky. Později se stávali klienty svých pánů zejména propuštěnci. Klienti dostávali od patronů peněžitou podporu (sportula), byli jimi zváni na hostiny, dostávali výslužky a mohli počítat s právní ochranou svých patronů. Kromě proslulé salutatio matutina (časně ranní zdravice klientů v patronově domě, kde se rozdílela sportula) podporovali své patrony politicky (např. při volbě úředníků) i hmotně (při svatbě patronovy dcery, při vykupování patronova syna ze zajetí apod.); doprovázeli patronova nosítka a všemožně mu prokazovali úctu - básníci také verši, které byli nuceni psát na oslavu patrona či kohokoli z jeho okolí. Počet klientů se za republiky silně zvyšoval. Vlivné osobnosti měly širokou klientelu, s jejíž pomocí snáze dosahovaly svých cílů. V postavení klientů se ocitala i celá města a větší oblasti. Za císařství ztratila klientela svůj politický význam a byla jen východiskem pro četné příslušníky městské chudiny při získávání obživy. Podobný vztah klient - patron panoval i mezi římskou říší a vazalskými státy.
cognomen - viz gens
cohors - kohorta, oddíl římského vojska. Kohorta se skládala z 600 mužů. Kohorta = 1/10 legie = 3 manipuly = 6 centurií. Jako taktické jednotky použil kohorty poprvé Publius Cornelius Scipio Africanus.
cohors praetoria - osobní stráž vojevůdcova, družina vojevůdcova - skládala se ze starších vojínů a ze vznešených mladíků, kteří se připravovali k vojenské dráze
cohortes sociae - spojenecké kohorty
cohortes auxiliares - pomocné kohorty. Kohorty pomocných sborů měly 500 nebo 1000 mužů, na rozdíl od al mohly být pěší i jízdní. Byly číslovány a pojmenovány podle kmenů, z nichž byly rekrutovány, např. cohors I. Germanica. Sloužili v nich zpravidla neobčané, kteří po propuštění z vojska dostávali římské občanské právo.
cohortes urbanae – městské kohorty, plnily funkci městské policie
collegium - sdružení osob, spojených společnými zájmy, chápané jako právnická osoba. Ve starém Římě známe kolegia řemeslníků, kněžská kolegia a soukromá náboženská kolegia.
collegium iuvenum - sdružení mladíků. Mladí mužové v předvojenském věku se shromažďovali ve spolcích zvaných collegia iuvenum. K členům těchto kolegií patřili v Itálii původně jen synové z vyšších vrstev, z nichž se v armádě stávali vojenští hodnostáři. Septimius Severus začlenil do těchto kolegií všechny mladíky v předvojenském věku a dal kolegiím převážně vojenský ráz. Úloha těchto sdružení byla zvlášť důležitá v pohraničních provinciích, kdežto v Itálii samé upadala. V Africe jsou doložena tato kolegia v mnohých městech.
coloni - kolóni, pachtýři, drobní nájemci velkostatkářské půdy, většinou chudí rolníci, bezzemci nebo propuštění otroci. Velkostatkáři postupně poznávali nevýhodnost masového užívání nekvalifikovaných a nespolehlivých otroků, a proto dávali své pozemky do nájmu pachtýřům, kolónům, kteří měli na rozdíl od otroků zájem o zvýšení produktivity práce. Kolonát se rozvíjel od 1. století př. n. l. zpočátku v Itálii jako důsledek krize otrokářských velkostatků (latifundií), na nichž koncentrace otrockých pracovních sil znesnadňovala účinný dohled nad otroky, pročež docházelo k poklesu produktivity práce a k nebezpečí vzpour. Od 1. století n. l. se kolonát začal šířit i v provinciích. Kolóni zprvu mívali pachtovné stanoveno v penězích, ale pro potíže se splácením se postupně přešlo k nájemnému v naturáliích, měnícímu se podle úrody toho kterého roku. Tato praxe ovšem vyžadovala statkářův dohled (většinou jím však pověřoval některého ze svých otroků či propuštěnců). Tak se postupem času dostávali kolóni do závislosti na velkostatkářích. Jejich nedoplatky (reliqua colonorum) se pak odkazovaly v závětích nebo se prodávaly a v důsledku toho začaly kolóny postupně vázat k půdě, přičemž se velkostatkář fakticky stával jejich pánem. Postupně kolónům přibývaly i jiné povinnosti vůči vlastníkovi pozemků, např. stavba silnic, opevňovacích staveb, pomoc statkáři na žních na části statku, kterou majitel obhospodařoval ve vlastní režii atd. Koncem 2. století se postavení kolónů dále zhoršilo (v Africe byli např. proti právu trestáni i tělesně, ačkoli byli římskými občany). S počínající hospodářskou a politickou krizí říše rostl nedostatek kolónů a půda zůstávala stále více ležet ladem. Byli proto na ní usazováni otroci, popř. barbaři, kteří se poddali římské moci (v Gallii nazýváni laeti, v jiných provinciích inquilini) v postavení kolónů.Od 3. století vzrůstal odpor kolónů, kteří utíkali z místa svého působení. Constantinus Magnus proto ve snaze zajistit pravidelné odvádění daní vyměřovaných podle počtů lidí pracujících na pozemcích r. 332 kolóny zákonem dědičně připoutal k půdě.
colonia - kolonie, římská kolonizace, na rozdíl od řecké, měla za cíl úplné politické i hospodářské a pokud možná (hlavně na Západě) i kulturní ovládnutí porobených zemí. Colonia původně znamenala zemědělskou usedlost, včetně dvorce, v politické terminologii byl pojem přenesen na městské sídliště, založené v dobytém území a osídlené určitým počtem (většinou okolo 300) římských rodin, kterým byla přidělena část nově získaného státního území. Římské kolonie byly původně zakládány jen na italském území, později i na půdě provinciální. Kolonie měly význam jednak pro strategickou polohu, jednak tím, že dávaly možnost přidělovat nemajetným občanům půdu a tak odčerpat z Říma obyvatelstvo, které tam nemohlo nalézt dostatečnou obživu. Za občanských válek koncem republiky se začala státní půda v koloniích přidělovat veteránům. Za Caesara byli vysloužilci usidlováni v koloniích zakládaných v provinciích, kde byli oporou římské vlády. Až do roku 212, kdy Caracalla vydal Constitutio Antoniniana, měly kolonie díky římskému občanství privilegované postavení. Kolonizace značně napomohla romanizaci západních oblastí, na řeckém východě byl její vliv omezenější.
comes - titul vysokých úředníků u císařského dvora nebo některých správců diecézí, konkrétně Orientu, a také hodnost vojenských velitelů diecézí, jež byla někdy propůjčována též některým provinciálním velitelům, doslova přeloženo – průvodce, druh. Titul je předchůdcem titulu hrabě
comes domesticorum – velitel císařské tělesné stráže, viz také protector domesticus
comes rei militaris- velitel posádek v diecézi nebo vojensky exponované provincii
comes rei privatae – správce soukromého císařova neboli korunního majetku, jehož hlavní příjem spočíval ve výnosech z rozsáhlého císařova pozemkového vlastnictví. Mezi říšskou (viz comes sacrarum largitionum) a soukromou pokladnou docházelo během doby k některým příjmovým přesunům. Např. až po Constantinovu vládu plynuly do říšské pokladny konfiskáty, kdežto později se jimi z větší části obohacovala res privata.
comes sacrarum largitionum - v překladu dozorce posvátné státní pokladny, správce říšské pokladny, do níž plynuly různé v penězích placené daně, mimořádné dávky a cla. Z pokladny vyplácel různé odměny, mezi nimiž byla nejdůležitější položkou peněžitá část úřednického platu a vojenského žoldu a také mimořádně při různých oslavách vojákům vyplácené donativum. Viz také largitio.
comitatenses – mobilní jednotky s trvalými vnitrozemskými posádkami, schopné kdykoli se přesunout na ohroženou frontu, kde bylo potřeba. Tam měly pomoci pohraničním posádkám – limitanei. Označení těchto oddílů pochází zřejmě z toho, že byly určeny v první řadě jako vojenský doprovod císaře (viz comes), který se vydal na vojenské tažení. Toto rozdělení armády zavedla reforma Diocletianova.
congiarium - od lat. duté míry congius - původně dar congia vína nebo oleje, později i peněz. Viz largitio
consilium principis – císařská rada, zavedená Augustem, po císaři nejvyšší složka správní administrativy
consistorium – tak se nazývala zasedací síň v paláci i císařská rada
constitutio principis - císařova konstituce, viz lex
consul – nejvyšší úředník za republiky a nejvyšší příčka v cursus honorum. Jejich starší označení bylo do roku 450 př. n. l prétoři. Vždy se jednalo o dva úředníky, ustanovené na jeden rok. Podle působení konzulů se označovaly roky (tj. běžně se psalo a říkalo např. – za konzulátu Servia Galby a Tita Vinia). Za císařství si konzulát vykoupil svou další existenci degradací na čestnou a dekorativní funkci. Aby byla ukojena ctižádost četných osob, byli na jeden rok voleni ne dva, nýbrž několik konzulů – dva z nich nastupovali úřad 1. ledna a dávali roku své jméno (consules ordinarii), další dvojice konzulů se po nich postupně střídaly (consules suffecti). Consul suffectus byl původně náhradní konzul, nastupující za zemřelého řádného konzula. Konzulát občas zastávali i sami císařové.
consul ordinarius – viz consul
consul suffectus - viz consul
consularis – titul bývalých konzulů i nejváženějších senátorů, tj. těch, kteří byli v hlavním městě poctěni funkcí „náhradního konzula“ - pokud nebyli mezi konzuláry zařazeni přímo císařovým výnosem – a také nejvyšší hodnost provinciálního správce, podléhajícího vikářovi diecéze, viz praefectura praetorio
controversiae - fiktivní právní případy, používané pro účely výuky v rétorských školách. Tyto řeči se nazývaly kontroverze, neboť měly nejen rozřešit spornou otázku, ale i vyvrátit námitky z protivníkovy strany. Viz také suasoriae
contubernium – viz ius conubii
contus – dlouhé jezdecké kopí, používáno koncem 4. století Góty a jejich spojenci, nejspíše převzato od nomádských etnik. Tito jezdci hráli v gótské armádě významnou roli.
conubium - manželství, sňatek, viz ius conubii
corrector - titul správce provincie, viz praefectura praetorio
crimen laesae maiestatis - zákon o urážce majestátu římského národa. Dříve se podle tohoto zákona volali k odpovědnosti ti občané, kteří zradou, podněcováním lidu k povstání nebo špatným řízením státu snižovali velikost římského národa. Římský císař byl představitelem lidu – právně tato skutečnost našla své vyjádření v tom, že měl moc tribuna lidu. Kdokoli tedy činil cokoli ke škodě císaře nebo urážel jeho osobu a rodinu, urážel tím majestát římského lidu. Zločinu urážky majestátu se tedy dopouštěl ten, kdo nevzdal náležitou čest císařově soše, odmítl složit přísahu věrnosti, křivě přísahal na císařovo a pomlouval jej slovem nebo písmem. Za Tiberia byli podle zákona o urážce majestátu hnáni k odpovědnosti lidé, jejichž činy nebo řeči byly považovány za urážku památky Augustovy, zákon se vztahoval i na různé neprozřetelné výroky na adresu vládnoucího císaře a býval běžnou záminkou k odstraňování nepohodlných osob. Zneužíván byl i za Caliguly a představoval zlatý důl pro donašeče.
curator - lat. správce. 1. název římských úředníků, kteří vedli práce technické, hospodářské a kultovní. Za republiky byli aedilové nazýváni curatores urbis (města), operum publicorum (veřejných prací), annonae (zásobování), ludorum (pořadatelé her). V době císařské jmenoval císař sbor kurátorů i jejich předsedu, původně po dohodě se senátem, později sám. Pravomoc technická zahrnovala i jurisdikci příslušného oboru. 2. státní komisaři dosazovaní za císařství do municipií, když hospodářství v nich nebylo uspokojivé. Takoví kurátoři byli dosazováni též do provincií.
curia – radnice, v níž v Římě a v Constantinopoli zasedali senátoři, v ostatních městech pak kuriálové (curiales)
curiales – také decuriones - členové městské rady (curia), měli mimo jiné povinnosti v samosprávě města na starosti zejména vybírání daní, za včasné vybrání daní v požadované výši byli hmotně zodpovědní, proto se v dobách krize impéria změnila tato reprezentativní a ceněná funkce v tíživé břemeno. Po tom, co se kuriálové snažili z těchto funkcí vyvázat, bylo jim takové jednání zakázáno a funkce kuriála se navíc stala dědičnou. Státní i císařští úředníci, důstojníci a lidé různých privilegovaných stavů (např. kněží, umělci, lékaři aj.) byli od těchto nepříjemných povinností osvobozeni. Viz také munipium.
cursus honorum – cesta poct. Aspiroval-li Říman na úřad konzula, musel k němu projít jednotlivými stupni kariéry nazývanými cursus honorum. Nejprve vstoupil do senátu, musel sloužit jako kvestor, buď před vstupem do senátu nebo po něm, devět let po vstupu do senátu pak mohl být zvolen prétorem a konečně dva roky poté, co zastával úřad prétora, se mohl ve volbách ucházet o úřad konzula. Ostatní magistrátní úřady – včetně censorského – nebyly s cestou poct nijak spojeny a netvořily její součást.

D

damnatio memoriae – senátní akt, prokletí památky císaře – tyrana. Sochy takového císaře byly strženy a jeho jméno vymazáno ze všech veřejných nápisů
decennalia – desáté výročí císařovy vlády
decuriones – viz curiales
dediticii - část svobodného římského obyvatelstva, která Caracallovým ediktem neobdržela římské občanství. Termín není dosud zcela jasný, většina současných komentátorů ediktu je toho názoru, že jde o nedávno podmaněné kmeny a některé kategorie propuštěnců.
defensor civitatis – stálý advokát, kterého mělo každé město
defensor plebis– advokát na ochranu chudých městských vrstev proti útlaku státní moci i místní samosprávy. Tito advokáti, které zavedl císař Valentinianus, byli vybíráni z vysloužilých státních úředníků, ale byli obdařeni pouze omezenou pravomocí.
delatores - řemeslní udavači
démos
1. národ - obyvatelstvo určitého území
2. lid, ve významu vrstva svobodných občanů
3. území, na němž národ žije
4. malá územní jednotka městského státu a jeho obyvatelstva, tedy vesnice, obec, popř. městský okrsek. Na atticko-iónském území každý občan náležel nejen do fýly a frátrie, ale též do dému, a to původně podle místa bydliště. Příslušnost do dému byla dědičná, takže trvala i po přestěhování do dému jiného. Démy měly jistý stupeň samosprávy, své pozemkové jmění, příjmy a vydání. Byly povinny vést seznam občanů starších 18 let, pomáhat při odvodu vojska, vybírat daně apod. Pečovaly též o místní kulty a slavnosti s nimi spojené. Měly své úředníky, v jejichž čele stál démarchos. O nejdůležitějších věcech však rozhodovalo shromáždění (agorá) všech příslušníků dému.
diakonos - pomocník, v křesťanských církevních obcích nižší funkcionáři, vykonávající veškeré služebné práce (péče o nemocné, sirotky a vdovy). Z tohoto termínu vzniklo v češtině jednak označení jáhen (kněz nižšího svěcení), jednak slovo žák.
dictator - diktátor, za republiky mimořádně jmenovaný úředník se svrchovanou mocí. Nastupoval za kritické zahraniční nebo vnitřní situace. Byl obvykle jmenován jedním z nejvyšších úředníků na podnět senátu. Diktátor si sám jmenoval pomocníka, který měl rovněž postavení magistráta. V době úřadování diktátora zůstali ostatní magistráti v úřadech, ale konali jen ty funkce, které jim výslovně uložil, nebo o něž se přímo nestaral. Po vykonání svého úkolu musel ihned odstoupit a směl být u moci nejvýše 6 měsíců. Zcela jiného řádu byla diktatura Sullova, která byla časově neomezena. Podobně Caesar byl zprvu ustanoven diktátorem na 10 let, později doživotně.
dioecesis - diecéze, správní jednotka, vzniklá za Diocletiana – viz praefectura praetorio
diploma militare – vojenský diplom, viz honesta missio
duoviri - viz municipium
dux – velitel posádek v pohraniční provincii
donativum – odměny vyplácené vojsku při různých mimořádných oslavách nebo výročích a při nástupu nových císařů

E

edictum praetoris - viz praetor
episkopos - dozorce, církevní hodnostáři, původně vybíraní k plnění správních a finančních úkolů v křesťanských obcích. Počátkem 2. století vytlačili z vedoucího postavení presbytery a stali se předními představiteli duchovního stavu. Tato změna napomohla sbližování církve se státem.
epistolé - list, epištola, v křesťanském písemnictví literární druh, jenž formou listu zpracovává některé konkrétní i všeobecné otázky věroučné, liturgické, morální aj. Epištoly mohly být zaslány některé obci, národu (např. Židům) nebo určeny veškerému křesťanstvu. 21 takových epištol bylo kanonizováno a zařazeno do Nového zákona, z toho je 13 připisováno apoštolu Pavlovi. Z epištol poznáváme, že v křesťanském hnutí byly od počátku názorové rozdíly, což se nesrovnává s tradičním obrazem původní jednotné křesťanské církve.
equites - jezdecký stav – rytíři. Třída splňující minimální majetkovou kvalifikaci hned pod třídou senátorskou. Jezdci již za republiky zaujímali vedle senátorů čelné místo v politickém životě. Zdrojem jejich moci se staly různorodé finanční transakce, které byly senátorům přímo zapovězeny. Císařem Augustem a jinými císaři byl jezdecký stav zreformován a jeho účastníci se stali držiteli mnoha důležitých úřadů.

F

fasces - svazky, tj. pruty, ovinuté červeným řemením, se sekyrou vetknutou uprostřed, určené k bičování a stínání, odznak magistráta, který měl moc nad životem a smrtí občanů.
fiscus – císařská úřední pokladna. Augustus rozdělil provincie na senátní a císařské. Výnos z císařských provincií byl spravován císařem, resp. jím pověřeným úředníkem. Císařské úřední finance se tak začaly oddělovat od státní pokladny (aerarium), čímž se vytvořil základ pro vznik císařské úřední pokladny.
foederati - s některými kmeny, hlavně germánskými byl uzavřen foedus, tj. smlouva, kterou jim byl přiznáván status smluvně vázaných spojenců – foederátů. Smlouva se realizovala buď tak, že se barbaři zavázali z vnější strany hranic bránit římské území a dostávali za to každoročně potraviny i peníze nebo na tomto základě mohli získat půdu na římském území a na oplátku podporovali Řím vojenskými jednotkami. Jak říše slábla, mnoho dohod jen právně legalizovalo násilný vnik barbarů, které již nebylo možné vytlačit, na říšské území a dodržování takovýchto smluv záleželo na libovůli barbarů.
foedus– smlouva mezi Římany a barbary, viz foederati
frumentarius - mn. č. frumentarii, také frumentator, mn. č. frumentatoris obchodník s obilím, vojenský opatřovatel obilí. Speciální oddíl zvaný numerus frumentariorum tvořili vybraní legionáři, kteří sloužili císařům od Hadrianovy doby jako poslové při závažných řízeních a plnili zároveň i speciální úkoly (vyzvědačství, sledování nálady vojska a obyvatelstva v provinciích apod.). Jednotka se označovala podle toho, že její příslušníci původně zajišťovali v legii zásobování obilím ( frumentum). Diocletianem byli zrušeni a nahradili je agentes in rebus.
fýlé - kmen. Řekové byli ve městech zprvu rozděleni do kmenů podle rodové příslušnosti. Zvyšování počtu obyvatelstva, příchod přistěhovalců a postupná sociální diferenciace pak vedly k rozvolňování rodových svazků a vytvářely podmínky ke vzniku organizace obyvatelstva, v níž byly rodové fýly vystřídány místními.

G

gentiles– jezdecké čety, složené z příslušníků barbarských kmenů, které žily za hranicemi impéria
gens – mn. č. gentes. Rodina nebo rod, jemuž bylo společné totéž jméno – např. juliovci měli společné jméno Julius, claudiovci Claudius. Rodové jméno přijímali od svých bývalých pánů otroci jimi propuštění jako výraz úcty. Vezmeme-li jako příklad jméno císaře - Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus – tak praenomen (první jméno) je Tiberius, nomen (rodové jméno) – Claudius, pak následovalo cognomen (poslední jméno, příjmení, přízvisko - bylo běžné, že příslušníci některých rodin měli více cognomen) -  Drusus Nero Germanicus. Cognomen mělo Římana odlišit od jiných z jeho rodu, buď slavilo jeho úspěchy, hlavně vítězství nad nepřátelskými národy (Dalmaticus, Germanicus, Parthicus), cognomina bývala i sžíravě sarkastická - označovala například tělesnou indispozici (Strabo, čili Šilhavý), nebo vysmívanou vlastnost (Cunctator - Váhavec).
Germania Inferiorprovincie Dolní Germánie. Domitianus pokračoval ve Vespasianových opatřeních a význam nově začleněných oblastí na horním Rýně se díky útočné válce proti Chattům zvyšoval. S tímto konfliktem je spojeno založení dvou provincií: Germania Inferior a Germania Superior. Propaganda, která oslavovala Domitiana jako vítěze, byla ovšem zcela přehánějící a potřebné detaily se ztrácejí v neúplných a tendenčních zprávách. Založení těchto provincií je možné datovat do období mezi září 82 a říjen 90 n. l. V zásadě se jednalo o oblasti, kde sídlila dolno- a hornogermánská vojska, jejichž správa zůstala téměř jedno století v dočasném stavu. Pouze v případě hornogermánské provincie došlo po připojení území východně od Rýna k jistému územnímu rozšíření. Germania Inferior spočívala na římské straně Rýna.
Germania Superior – provincie Horní Germánie. Viz Germania Inferior
Germania Libera - svobodná Germánie, tento termín se před Drusovými výboji vztahoval na území Germánů, které nebylo obsazeno Římany – zhruba od Rýna po Vislu. Pak, když se stalo římským cílem obsadit území po Labe, se tento termín z propagačních důvodů zredukoval na území mezi Rýnem a Labem. Po ústupu Římanů za Rýn se tento termín pravděpodobně vrátil k původnímu vymezení.
gymnasium - řecky gymnasion, instituce sloužící k tělesné, později i duševní výchově mládeže v antickém Řecku. Pěstovala se tu gymnastika, zápas, běh, skok do dálky, vrh oštěpem a hod diskem jako příprava pro sportovní zápasy i pro vojenskou službu. Filozofové a rétoři konali v gymnasiích přednášky, mládež se tu vzdělávala i v četbě básníků, rozprávěla s učiteli o filozofických otázkách. V každém městě bývala gymnasia zřizována státním nákladem, bohatá města jich mívala několik. Postupem času se gymnasia stávala vyučovacími ústavy a odtud pochází novodobý název gymnázium pro školu všeobecně vzdělávací.

H

Historia Augusta – pozdně antický sborník císařských biografií - viz faktografie Řím
homo novus - tak se označoval neurozený člověk, který dosáhl nejvyšších úřadů v Římě, které většinou obsazovala stará římská aristokracie
honesta missio – čestné propuštění. Odměnou příslušníkům pomocných jednotek bylo při propuštění po pětadvacetileté službě udělováno římské občanství. Pro provinciály, vracející se do civilního života, šlo nepochybně o vítané vyznamenání, neboť se jím zlepšovalo jejich právní postavení. Občanství jim především umožňovalo uzavírat řádný sňatek, popř. legalizovat jejich dřívější soužití. Ti, kteří byli odměněni čestným propuštěním, si pořizovali opis příslušného císařského dekretu, ověřený i jmény hodnověrných svědků. Tento dokument, zvaný vojenský diplom (diploma militare), měl formu dvou bronzových tabulek spojených šňůrkou. Čestné propuštění však ztratilo praktický význam po roce 212, kdy Caracalla udělil všem svobodným v říši občanské právo.
honestiores - při stanovení různých právních norem týkajících se svobodného obyvatelstva rozlišovali právníci římské občany od osob nemajících plného římského občanství. Od doby Septimia Severa byli při vyměřování trestů rozlišováni honestiores - vznešení a humiliores - lidé nízkého původu. K první kategorii patřili senátoři, jezdci, vyšší důstojníci a decurioni. Všichni ostatní patřili ke druhé kategorii. Lidé nízkého sociálního postavení mohli být potrestáni umučením, místo vyhnanství bylo pro ně stanoveno zotročení. Privilegované osoby byly osvobozeny od mučení a mohly se odvolávat přímo k císaři. Rozlišování svobodného obyvatelstva na honestiores a humiliores platí i v pozdějších obdobích a je zvláště charakteristické pro pozdní císařství.
humiliores - viz honestiores
hypocaustum – ústřední topení, umístěné pod podlahou

I

imperium - lat. rozkaz, vojenské velení. Svrchovaná moc vládní, civilní i vojenská, kterou byli opatřeni nejvyšší úředníci v Římě, v užším smyslu vojenské vrchní velení. V době královské patřilo králi, za republiky jím byl vybaven diktátor, konzulové, prétoři, popř. jejich zástupci (prokonzulové a proprétoři), dále vojenští tribunové s konzulskou mocí. Imperium dávalo právo jurisdikce, svolávat sněmy a senát a konat nejdůležitější sakrální úkony, sbírat vojsko, jmenovat důstojníky, vést válku, uzavírat vojenské smlouvy, řídit vojenskou administrativu a jurisdikci, také právo nad životem a smrtí. Imperium domi (doma, ve městě) bylo omezeno možností občanů odvolat se ke sněmu. Imperium militae (v poli, mimo pomerium Říma) bylo neomezené. Sulla odňal vojenské imperium konzulům úřadujícím v Římě a vyhradil je prokonzulům. Tuto pravomoc v rozsahu místodržícího senátních provincií, prokonzulské impérium (imperium proconsulare) si dal udělit v začátcích své vlády Augustus, aby si tak i formálně zajistil vrchní velení nad římskou ozbrojenou mocí. Za císařství měl císař větší imperium - imperium maius, nadřazené imperiu všech ostatních úředníků. Později se pod impériem rozumělo území podléhající imperiu, tj. římská říše.
imperator - původně vojevůdce, později čestný titul vítězných vojevůdců. Tento titul uděloval senát, někdy proklamovalo imperátorem svého vůdce samo vojsko nebo lid.  Také podvelitelé (legati) mohli dosáhnout tohoto titulu, vyskytuje se hodně až do principátu. Augustus užíval tohoto titulu jako praenomina, stejně tak činili císařové po něm, počínajíc Neronem. Za císařství příslušelo toto označení výhradně císaři.
inquilini - viz laeti
insignia triumphalia – viz triumphus
ius conubii – dohoda mezi římskou říší a jiným státem, která dávala občanům obou států právo uzavírat spolu platné sňatky. Pokud Říman uzavřel manželství s cizinkou, jejíž země takovouto smlouvu s Římem neměla, byl tento svazek (contubernium) z římského hlediska neplatný a nelegální.
ius honorum - právo zastávat vyšší úřady (viz cursus honorum)

K

kalokagathiá - z řeckého kalos, krásný, agathos, dobrý, tj. být krásným i dobrým, totiž fyzicky i duševně, zvláště mravně zdatným, bylo cílem řecké výchovy. Původně byla kalokagathie aristokratickým ideálem a výraz agathos se vztahoval na urozený původ.

L

labarum - císařská purpurová standarta, od Constantinových dob s řeckým Kristovým monogramem uprostřed vavřínového věnce
laeti – potomci příslušníků barbarských kmenů usazených na římském území, pracovali v zemědělství jako dědiční nájemci (coloni)  a byli povinni do říšské armády stavět své oddíly
largitio - lat. štědré dávání. Dary rozmanitého druhu, udělované bohatými jednotlivci jiným jednotlivcům ne častěji kolektivům (kolegiím, municipiím, koloniím apod.). Šlo o dary různého druhu: pořádání hostin, gladiátorských her, štvanic zvěře, rozdílení chleba, vína, oleje, peněz (congiarium). Rozdílení peněz bylo oblíbeným prostředkem vojevůdců k získání obliby u vojáků, politikové si pomocí largitia snažili získat oblibu u vojáků. Za císařství se largitio stalo záležitostí samotného císaře. Náklady spojené s těmito dary se v této době stále více čerpaly ze státní pokladny. Proto se v pozdním císařství výrazem largitio označovala také státní pokladna, její správou byl pověřen comes sacrarum largitionum.
latifundia - otrokářské velkostatky. Začaly se vytvářet v Itálii v 2. století př. n. l., kdy války a dominující politické postavení Říma zvyšovaly příliv otroků a snižovaly jejich cenu. Nejúčinnější bylo používaní otroků v zemědělství, protože zemědělské práce nevyžadovaly zvláštní kvalifikaci a bylo proto možno otroků používat masově. Velkou část italských velkostatků zabíraly pastviny, vinice, olivové háje, obilí se převážně dováželo ze zámoří. Hlavní pracovní silou byli na sklonku republiky a na počátku císařství otroci a příležitostní svobodní rolníci. Dozor nad velkým množstvím otroků nemohl být účinný a důsledkem byl pokles produktivity práce, hrozily i vzpoury. Od 1. století př. n. l. začalo proto docházet k parcelaci pozemků a jejich pronajímání kolónům.
legatus - legát (doslova pověřený). Název osoby senátorského stavu pověřené zvláštním úkolem, např. diplomatickým. Ve vojsku vojevůdcův rádce vybraný ze senátorů, později vysoký důstojník, za Caesara velitel legie (legatus legionis). V době císařské posílal císař do velkých císařských provincií za správce senátory s titulem legatus Augusti pro praetore z bývalých prétorů nebo konzulů, tito měli imperium.
leges XII (duodecim) tabularum - zákony dvanácti desek. Zákoník, v němž bylo v polovině 5. století př. n. l. kodifikováno římské obyčejové právo. V teorii platily až do konce římského právního vývoje.
legio - legie, základní jednotka římského vojska.  V době republiky měl každý z konzulů jednu legii, od 3. století př. n. l. dvě legie po 4200 vojáků pěších a 300 jezdců. Koncem republiky a v císařské době měla mít legie 6000 vojáků pěších a 120 jezdců, ale tohoto stavu v praxi zpravidla nedosahovala. Jízdy se později používalo jen spojenecké nebo z pomocných sborů (auxilia). Tabulkově se legie dělila na 10 kohort, 30 manipulů a 60 centurií. Legie se skládala ze zbraní a služeb. Zbraně byly: jízda (equites), těžká a lehká pěchota (milites gravis armaturae, milites levis armaturae neboli velites). K službám patřili: trubači na polnici (tubicines), trubači na roh (cornicines) a technické oddíly - tesaři (fabri tignarii), kováři a zbrojíři (fabri aerarii et ferrarii). Do boje nastupovala těžká pěchota sešikována do 3 řad za sebou v hloubce 6 mužů (hastati, principes, triarii), lehká pěchota tvořila 1 řadu. Lehkooděnci římského původu se vyskytovali v legii jen v nejstarší době, proto byly k legii přidružovány pomocné sbory. V čele legie stál legát senátorského stavu, který měl ve svém štábu 6 vojenských tribunů (tribuni militum). To byli mladí důstojníci senátorského i jezdeckého stavu, kteří začínali vojenským tribunátem veřejnou kariéru. Legie byly číslovány a kromě toho označovány ještě názvem utvořeným ze jména panovníka, který legii postavil (např. legio Traiana), ze jména ochranného božstva (legio Apollinaris), dále zeměpisným názvem (legio Britannica) a různými přízvisky, např. Alaudae, tj. Chocholouši. Často se vyskytuje označení Gemina, tj. Zdvojená, když byla původní legie rozdělena ve dvě. Každá legie měla svůj odznak. Legie měly v císařské době místo posádky, které se zprvu časem měnívalo, později zůstávalo stálé. Zde si legie budovaly opevněný tábor. Byly rozloženy především podél římských hranic a disponoval jimi správce provincie. Více viz článek Římská armáda - vojenská hierarchie legie na webu Antiky.
lex - mn. č. leges - zákon. První psané římské zákony se objevily v 5. století př. n. l., byla to vlastně ustanovení staršího obyčejového práva. Jinak se v Římě pod zákonem rozuměla ustanovení usnesená na sněmech všeho občanstva, dostalo-li se mu (aspoň formálního) potvrzení od senátu. Usnesení plebejského shromáždění, zvané plebiscitum, bylo zpočátku závazné jen pro plebeje, zákonem Publia Philona z r. 339 př. n. l. bylo stanoveno, že pokud je schválí senát, budou závazné pro všechny občany. Zákon Hortensiův z r. 287 př. n. l. stanovil, aby schválení senátu se dostalo plebiscitům předem, než byl návrh předložen shromážděním. Zákon obsahoval jméno navrhovatelovo, bližší údaje o svém odhlasování, vlastní ustanovení zákona a ustanovení o následních jeho neuposlechnutí (sanctio). Zákony byla normována ustanovení práva ústavního a správního, trestního i soukromoprávního řádu. V době císařské se stal nejvyšším zdrojem práva císař, jehož konstituce (constitutio principis) nahradily zákony. Obecné názvy jednotlivých zákonů byly např. lex Gabinia (zákon Gabiniův), lex Iulia de repetundis (zákon Iuliův o vyděračství), či leges Liciniae Sextiae (zákony Liciniovy a Sextiovy).
libertus (libertinus) – propuštěný otrok, propuštěnec. Byl nadále povinen úctou a službou dřívějšímu pánovi jako klient patronovi, ale jeho syn se stal plnoprávným občanem. S rostoucí byrokratizací císařské správy nabývali propuštěnci – většinou helenizovaní orientálci – stále většího významu a ujímali se řízení těchto úřadů. Vrcholu moci dosáhli za Claudia a Nerona.
lictores - zřízenci úředníků s impériem. Na veřejnosti kráčeli před úředníkem v řadě za sebou nesouce svazky prutů (fasces), oděni v městě tógou, v poli červeným pláštěm. Počet liktorů byl různý podle hodnosti magistrátovy, v době královské král, za republiky konzulové a vojenští tribunové s konzulskou mocí mívali po 12 liktorech, prétoři v městě po 2, v provincii po 6, diktátor 24, magister equitum 6, za císařství císařové po 12, později 24. Také některé kněžské osobnosti (např. vestálky) byly provázeny liktorem. Svého liktora měla též každá kurie (curia).
limes romanus - soustava opevnění oddělující barbaricum od římského území. Osu limitu tvořila silnice, která umožňovala rychlé spojení s eventuálně ohroženým místem. Podél ní byly rozmístěny větší či menší opěrné body (castellum) tak, aby byly ve vzájemném kontaktu a mohly společně odvracet hrozící nebezpečí. Kde nebylo možno obranu opřít o přírodní překážku (řeku či hory), byly budovány hluboké příkopy lemované valem, zvýšeným dřevěnou palisádou, jinde byla vybudována silná zeď (Raetie a Británie). V Británii byl severněji položený Antoninův val (vallum Antonini) a jižnější Hadrianův (vallum Hadriani).
limes transalutanus - římská opevnění chránící provincii Dácii severně od Dunaje, spojující karpatský oblouk s dolním Dunajem.
limitanei – pohraniční jednotky, které měly zadržet první nepřátelský úder. Jednotky, které hájily hranici tvořenou řekou, byly zvány také riparienses, tj. pobřežní, poříční. Na pomoc jim přicházely comitatenses.
lorica hamata – drátěná košile
lorica segmentata – legionářský kyrys složený z pospojovaných kovových pásů, nejlepší typ římského brnění

M

magister armorum - viz magister militum
magister census - Císař Constantinus Magnus zřídil r. 312/313 úřad, který měl na starosti stanovení daní v souvislosti s povyšováním vlivných jednotlivců do senátorského stavu. V čele stál magister census, jehož podřízenými byli censuálové.
magister equitum - generál jezdectva. Viz též magister militum.
magister equitum et peditum – viz magister utriusque militae
magister memoriae -  náčelník kabinetní kanceláře
magister militum – náčelník polních vojsk, také se označoval jako magister armorum. Velel polním vojskům – pěším v hodnosti magister peditum, či jízdním jako magister equitum. Takovýchto generálů bylo v říši vždy několik, jednoho z nich míval císař u sebe ve funkci magister militum praesentalis, ostatní veleli armádám v jednotlivých prefekturách. Podle svých dosavadních poznatků soudím, že magister militum bylo obecné označení generála, a že magister equitum a magister peditum byly hodnosti se stejnou pravomocí. Do toho se setkáme s pojmy magister militum per Illyricum (velitel vojsk v oblasti Illyrica), magister militum Galliarum (velitel gallských vojsk)... Problematika generálských hodností římské armády je pěkně zamotaná.
magister militum praesentalis – náčelník generálního štábu, sloužil u císařského dvora. Viz též magister militum.
magister officiorum – náčelník císařských úřadů. S jeho úřadem bylo spojeno stálé členství v císařské radě a jako nejvyšší dvorní ministr řídil činnost zbrojařských dílen a odpovídal za císařovu osobní bezpečnost, neboť mu podléhaly scholae palatinae, oddíly císařovy osobní gardy. Kromě toho mu připadly i funkce, které v dnešní době příslušejí ministerstvu zahraničí, ale největší vliv získal svou kompetencí nad veškerou říšskou správou. K zajištění kontroly mu sloužila schola agentium in rebus.
magister peditum – generál pěchoty. Viz též magister militum.
magister utriusque militae – vrchní velitel armády, v překladu velitel obou složek vojska, magister equitum et peditum (velitel jízdy a pěchoty) je zřejmě označení téže funkce. Viz též magister militum.
magistratus - úředník, souvisí se slovem magister, tj. vyšší. Za republiky trvala úřední funkce zpravidla rok. Několikeré zastávání téhož úřadu po sobě se vyskytovalo zřídka. Senát mohl funkci magistráta prodloužit, tím se magistrát stával promagistrátem (pro magistratu - zástupce magistráta). Konzulové a prétoři se stávali po ročním úřadování správci provincií jako prokonzulové a proprétoři.
manipulus - manipul, oddíl římského vojska. Manipul se skládal z 200 mužů. Manipul = 2 centurie = 1/3 kohorty = 1/30 legie
munera – obecný název různých úkonů, příspěvků a povinných ručení a jiných povinností, které stát ještě k daním vyžadoval od obyvatelstva
municipium - italské město, které dostalo římské občanské právo a povinnosti (munia) s tím spojené. Římané zachovávali municipiím určitou míru vnitřní, hospodářské a soudní samosprávy. S válečnými výboji a zakládáním kolonií vznikala města s různou mírou samosprávy, všechna byla označována jako municipia. Municipia měla svůj senát (městskou radu), zvanou curiales. V čele municipia stáli duoviri iure dicundo, volení na rok, vedle nich úřadovali aedilové. Finanční správu vedli kvestoři. Koncem republiky a v 1. století n. l. municipia vzkvétala, když se hospodářská situace Itálie koncem 1. století zhoršovala, byli do municipií dosazováni císařští kurátoři, aby je spravovali. Za císařství byl status municipií udělován městským sídlištím v provinciích.

N

nobilitas - nobilita, privilegovaná vrstva římských občanů, kteří své zvláštní postavení zakládali na tom, že sami nebo někdo z jejich předků zastával úřad cum imperio (imperium), zvláště konzulát. V první fázi republiky se pojem nobilis (vznešený) kryl s pojmem patricius, neboť jen patricijové měli ius honorum, tedy právo zastávat vyšší úřady (viz cursus honorum). Po vyrovnání rozdílů mezi patriciji a plebeji se někteří zámožní plebejové stávali příslušníky nobility. Politickým mluvčím nobility byl senát, ekonomicky se opírala hlavně o pozemkové vlastnictví. Z řad nobility pocházela většina konzervativních skupin římské společnosti.
nomen – viz gens
notarius - rychlopisec a kabinetní úředník na císařském dvoře, plnil různé úkoly, často tajné, služebně byli notariové rozděleni do tří hodnostních tříd, jejich předseda – primicerius notatiorum - podléhal přímo císaři
numerus frumentariorum - viz frumentarii

O

odeum - řecky ódeion, dnes odeon - budova pro hudební a pěvecké produkce
ornamenta – viz triumphus
ovatio – ovace, nižší druh triumfu (viz triumphus), jestliže vojevůdce nesplnil podmínky pro udělení triumfu nebo z jiných důvodů. Ovace spočívala ve slavnostním průvodu na Kapitol, ale oslavenec kráčel v doprovodu svých vojáků pěšky (později mohl jet na koni), na hlavě měl jen myrtový vínek a oděn byl jen v togu praetextu. Jako obět přinášel ovečku.

P

palatini – elitní vojáci patřící k císařské armádě, jež měla v míru posádky ve vnitrozemí, někteří z nich sloužili v gardových oddílech – scholae palatinae – u císařského dvora
panegyricus - oslavná řeč na mocné (většinou císaře), většinou plná rétoriky a dutého patosu
pater patriae – Otec vlasti. Jako první tento titul obdržel Augustus, většina dalších císařů jej dříve nebo později vtělila do svého pojmenování.
patricius – dříve vyšší třída římských občanů, ve 3. století patriciát zanikl. Císař Constantinus jej obnovil, ale nový patriciát měl se starým společné jen jméno, poněvadž nešlo o šlechtický stav, ale o vysoce čestnou hodnost, udělovanou vyznamenaným jednotlivcům na dobu jejich života. V západním císařství se tato hodnost časem přidělovala k titulu magister militum
patronus - patron, ochránce, zástupce klientů a propuštěnců - viz clientes
plebs - třída lidu, plebs, plebejové. Plebejové byli, na rozdíl od patricijů, nejspíše potomci přistěhovalců do Říma v rané fázi jeho vývoje. Byli svobodní římští občané, ale jejich občanská práva byla zprvu omezena (neměli právo zastávat vyšší úřady a uzavírat s patriciji plnoprávné občanské sňatky). Mnozí žili jako klienti. Byly však od nich požadovány četné povinnosti, zvláště vojenské. Plebejové záhy nabyli hospodářského významu, zabývali se pěstováním obilí, řemeslem a částečně i obchodem. Za rané republiky došlo k ostrým politickým bojům mezi patriciji a plebeji, v nichž si plebejové vybojovali rovnoprávné postavení. Po tomto vyrovnání rozdílů tvořili bohatí patricijové a plebejové nobilitu a pojem plebs se vztahoval na městský a venkovský lid.
polis - městský stát: samosprávná obec i stát svobodných občanů, charakteristický státní útvar v řecké oblasti od počátku 1. tis. př. n. l.
pomerium – sakrální hranice města Říma. Po každém úspěšném územním rozšíření říše bylo rozšířeno i pomerium.
pontifex maximus – nejvyšší kněz, hlava kněžského sboru, měl nejvyšší pravomoc ve věcech státního kultu, od roku 12 př. n. l. převzali tento titul císaři
praefectura praetorio – prefektura, čili úřad pretoriánského prefektura (praefectus praetorio), od doby Constantina se tak nazývala nově zavedená nejvyšší správní jednotka římského impéria. V Diocletianově době byl počet provincií zhruba zdvojnásoben a dosáhl počtu kolem sta, jejich rozloha se tak značně zmenšila. Místodržící ve starých senátních provinciích Africa, Achaia a Asia ještě podrželi titul proconsul, ale nadále měli správcové provincií titul consularis nebo corrector, pokud patřili k senátorskému stavu, pokud byli jezdci, měli označení praeses a někdy i corrector. Správcové provincií nepodléhali jako předtím za principátu přímo císaři – tento vztah si dočasně uchovali jen prokonzulové. Určitý počet provincií vytvářel větší správní jednotku, zvanou dioecesis (diecéze), v Diocletianově době jich bylo 12, za Constantina se jejich počet zvýšil na 15 a počet provincií stoupl na 114 a postupem doby až na 120. Představitel diecéze se nazýval vicarius. Několik sousedících diecézí pak sdružovala již zmíněná praefectura praetorio. Běžnému stavu dělení říše odpovídaly 4 prefektury, i když jejich počet ve 4. století kolísal. Za chod prefektury zodpovídal praefectus praetorio, pretoriánský prefekt.
praefectus - označení úředníka soudního, správního nebo vojenského velitele v době republiky a zvláště za císařství. Vojenští prefekti byli za republiky především velitelé oddílů, kteří netvořili součást občanského vojska, např. spojenců (praefectus sociorum) nebo velitelé pověření spíše správními úkoly. V době císařské to byli důstojníci velící oddílům pomocných sborů (auxilia), a to kohortám (praefectus cohortis) a alám (praefectus alae). Od doby Claudiovy byly vojenské prefektury vyhrazeny příslušníkům jezdeckého stavu. Za Augusta vznikla funkce prefekta císařské gardy.
praefectus alae - velitel aly pomocných sborů, viz také praefectus
praefectus annonae -  představený úřadu pro zásobování obilím, zřízený Augustem po letech hladu (6 a 7 n. l.), později mu příslušela veškerá starost o zásobování města.
praefectus castrorum - prefekt tábora, vojenský prefekt, který měl na starosti správní a technické věci ve vojenském táboře
praefectus cohortis - velitel kohorty pomocných sborů, viz také praefectus
praefectus praetorio (též praefectus praetorianus) - pretoriánský prefekt - byl velitel císařské osobní gardy, její členové se nazývali praetoriani. Velitelé pretoriánů měli velký vliv na volbu císaře i na jeho udržení se na trůnu a ve většině palácových revolt se také angažovali. Aby se předešlo nežádoucí kumulaci moci v rukou jedné osoby, zpravidla tuto funkci zastávali dva lidé. Funkci uděloval císař vybraným příslušníkům jezdeckého stavu (equites). K vojenským úkolům těchto hodnostářů přibývaly postupem doby i úkoly civilní, zejména soudní. Proto byli do této funkce jmenováni hlavně významní právníci. Pretoriánští prefekti byli také členy císařské rady. Od doby Constantinovy se tak nazýval nejvyšší správní úředník administrativního celku zvaného praefectura praetorio, čili prefektura, do jeho kompetence patřilo vybírání pozemkové daně a jiných dávek v naturáliích, řízení odvodu branců, vyplácení naturálního platu a zásobování vojska, správa státní pošty, dohled nad živnostnickými kolegii, regulaci tržních cen, měl také soudní a odvolací pravomoc, od které už nebylo dovoleno odvolat se k císaři
praefectus sociorum - velitel pomocných sborů, viz také praefectus
praefectus urbi - prefekt hlavního města Říma, působil snad již v době královské jako králův zástupce v době jeho nepřítomnosti. V době republiky zástupce nepřítomných konzulů až do zřízení úřadu městského prétora. Augustus tuto hodnost obnovil, Tiberius ji proměnil ve stálý úřad i za přítomnosti principa i ostatních magistrátů v Římě. Praefectus urbi měl jako nejvyšší policejní úředník v Římě na starosti bezpečnost a pořádek. Náležela mu též jurisdikce v oboru jeho působnosti, ta časem vzrůstala, až se ve 3. století n. l. stal instancí pro trestní věci v Římě a v okolí do vzdálenosti 100 mil (za touto hranicí působil praefectus praetorio). Úřad zastávali senátoři z řad bývalých konzulů.
praefectus vigilum – velitel městských hasičů – vigilů
praenomen - viz gens
praepositus sacri cubiculi – císařský komoří, jež byl představeným četných komorníků, pečujících o panovníkovu „svatou ložnici“, čili sacrum cubiculum. Císařský komoří měl přes své degradující eunušství obrovský vliv
praeses - titul správce provincie (2. pád praesida), viz praefectura praetorio
praetor – druhá nejvyšší příčka v cursus honorum, za římské republiky původně název dvou nejvyšších úředníků s impériem, kteří stáli po vyhnání králů v čele státu, a to až asi do roku 450 př. n. l. Podle římské tradice byl r. 367 př. n. l. poprvé zvolen nový úředník s názvem praetor, jehož úkolem bylo ulehčit konzulům v jejich agendě, byla mu svěřena především péče o soukromoprávní jurisdikci. R. 242 př. n. l. přibyl druhý prétor, jeden prétor pak fungoval v civilních procesech vedených římskými občany mezi sebou (městský prétor - praetor urbanus) a kromě toho byl i zástupcem konzulů za jejich nepřítomnosti v Římě, druhý byl činný ve sporech mezi cizinci nebo mezi cizinci a občany (praetor peregrinus). Jak se říše rozšiřovala i mimo Itálii, vznikaly další praetury: tito noví prétoři byli dosazováni jako správci a vojenští velitelé do provincií. Sulla zvýšil počet prétorů na 8 a zároveň stanovil, aby zůstávali po dobu úředního roku jako soudci ve městě a teprve potom aby odcházeli jako proprétoři do provincií. Augustus, za něhož bylo prétorů 12, toto opatření zrušil. První místo mezi prétory zajímal praetor urbanus, obvykle se nevzdaloval z Říma na dobu delší než 10 dnů. Pravomoc prétorů se týkala všeho soudnictví civilního, zčásti též trestního. Poskytovali právní ochranu podle zákonů dvanácti desek, podle obyčejového práva i na základě svého impéria. Při nastoupení úřadu vyhlašovali pravidla, jimiž se budou při této činnosti řídit v tzv. ediktech (edictum praetoris), takže se vedle práva civilního (ius civile) vytvořil doplňující soubor práva prétorského. Za císařství byli postupně ustanovováni další prétoři, až se jejich počet ustálil na 18. Jejich význam však byl brzy omezen. Z městského prétora se časem stal ročně volený čestný činitel v hlavním městě, s jehož funkcí byla spojena četná vydání, zejména při pořádání nákladných her, takže se tento úřad změnil v tíživé hospodářské břemeno.
praetor peregrinus - viz praetor
praetor urbanus - viz praetor
praetoriae cohortes - pretoriánské kohorty, viz praetoriani
praetoriani – členové císařské tělesné stráže, velel jim praefectus praetorio. Původ císařské stráže je třeba hledat v tělesných strážích vojenských velitelů republikánské éry. Jako součást stálého vojska bylo za Augusta zřízeno 9 kohort pretoriánů o síle 500 mužů (později 10 kohort po 1000 vojácích) pretoriánů. Za Tiberia byli pretoriáni, z nichž do té doby jen jedna třetina ležela, a to porůznu, v Římě, soustředěni ve společných kasárnách (castra praetoria) na východním okraji Říma. Pretoriáni se původně odváděli jen v Itálii, často byli přeřazováni do řadového vojska jako centurioni, což mělo význam pro jednotnost výcviku a záruku spolehlivosti armády. Oproti ostatním vojákům měli větší žold a větší a častější mimořádné odměny (donativum), hlavně při nástupu nového císaře. Dříve se tvrdilo, že pretoriáni také měli lepší výzbroj a výstroj než ostatní vojáci, dnes panuje názor, že jejich polní uniforma se prakticky od legionářské nelišila. Od Diocletiana jejich funkci postupně přebraly scholae palatinae. Za Constantina Magna byli pretoriáni zrušeni. Viz též článek na webu Antiky.
presbyteroi - starší, označení pro členy samosprávy v drobnějších venkovských obcích, zvláště ve východních oblastech římské říše. Užívali ho i staří křesťané pro funkcionáře, kteří v počátcích křesťanství stáli v čele jednotlivých církevních obcí. Od počátku 2. století byli presbyteři vytlačování z čelného postavení biskupy a stali se hodnostáři biskupům podřízenými.
primicerius notatiorum – předseda notariů
princeps senatus - první senátor, v době republiky čestný titul (zastávali ho např. Quintus Fabius Maximus, Scipio Starší aj.), avšak princeps neměl žádná zvláštní práva mimo to, že mohl první vyslovit svůj názor. Výsadní postavení prvního člena senátu spolu s kombinací dalších významných republikánských pravomocí využil první císař Augustus k postupnému budování režimu osobní moci. Podle toho se pro dobu tzv. raného císařství (31 př. n. l. – 284 n. l.) vžilo označení principát.
principales - vojenské osoby od nejnižší vojenské hodnosti po centuriony.
proconsul – označení magistráta (pro consule, čili místo konzula, v zastoupení konzula), jenž měl konzulskou pravomoc, nebyl však konzulem. Prokonzulem se mohl stát, když mu byla senátem prodloužena jeho úřední moc, a to nejdéle o rok. Toto prodloužení se mohlo opakovat i několikrát po sobě, ale docházelo k němu jen v poli, mimo pomerium. Od doby Sullovy vykonávali konzulové vojenskou složku svého impéria zpravidla teprve jako prokonzulové. Za císařství měli tento titul správcové senátních (čili prokonzulských) provincií, tj. Achaie, Afriky a Asie, a to i bývalí prétoři. V senátních provinciích Africe a Asii byli správci s titulem prokonzula vybíráni losem z bývalých konzulů, kteří zastávali konzulát dvanáct až patnáct let před losováním do správy provincie. V pozdním císařství prokonzulové  nepodléhali vicariům, jako ostatní místodržitelé, dostávali direktivy přímo z císařského dvora a lidé jimi odsouzení se mohli odvolat jen k císaři.
procurator – 1. zplnomocněný zástupce některé z procesních stran. 2. procurator omnium rerum (všech věcí) byl generálním zmocněncem ke správě celého majetku zastupované osoby. 3. ve státní správě byli prokurátoři císařští úředníci, většinou jezdeckého stavu. Spravovali menší císařské provincie, vedli finanční záležitosti ve větších provinciích, stáli v čele císařských kanceláří, za dominátu byli správci císařských velkostatků (procurator thesaurorum).
procurator thesaurorum – správce císařových soukromých velkostatků
protector domesticus – příslušník císařské tělesné stráže viz také comes domesticorum
propraetor - 1. zástupce prétora (pro praetore, čili místo prétora, v zastoupení prétora) nebo konzula, zástupce správce provincie v jeho nepřítomnosti nebo v případě jeho úmrtí, tohoto titulu užíval bez rozdílu, jakou měl správce provincie úřední hodnost; 2. prétor, jehož úřední moc byla prodloužena, za císařství měli bývalí prétoři titul prokonzul. 3. legatus Augusti pro praetore - úřední titul správců velkých císařských provincií, jak bývalých prétorů (v provinciích s jednou legií), tak bývalých konzulů (v provinciích s více legiemi).
provincia - původně pojem označující obecně oblast působnosti magistrátů. Od roku 227 př. n. l. označení pro mimoitalské državy říše. V provincie se měnily země sousedící s říší, s nimiž Řím udržoval diplomatické styky a jež často měnil na přechodnou dobu ve vazalské státy. Administrativa provincií působila Římu potíže, neboť republikánské zřízení bylo v podstatě přizpůsobeno pouze správě městského státu. Kromě toho stály provincie na různém stupni společenského vývoje, takže nešlo všude používat týž zásad provinciální správy. Proto bývaly do nově zřízených provincií posílány komise, které určily základní směrnice jejich administrativy (lex provinciae). Správu provincií měli zprvu v rukou konzulové a prétoři. Od doby Sullovy působili však všichni konzulové a prétoři nejprve rok v Římě a teprve poté spravovali jako prokonzulové a proprétoři jim svěřené provincie. Roční funkce provinciálních správců byly často prodlužovány. Daně odváděné provinciálním obyvatelstvem, většinou vybírané publikány, byly pro Řím důležitým zdrojem příjmů. Obyvatelstvo bylo rovněž vystaveno tlaku úřednického aparátu, který se mnohdy v provinciích obohacoval. Část půdy v provinciích byla proměněna ve státní majetek, část byla dána k dispozici římským kolonistům, řada provincií byla touto cestou romanizována. Za císařství byly provincie rozděleny mezi císaře a senát, císař si ponechal především okrajové provincie, kde byla nezbytná přítomnost vojska a senátu svěřil pacifikované provincie, kde bylo méně ozbrojených sil. V čele senátních provinciích stáli prokonzulové a proprétoři, v čele císařských legati pro praetore. Zvláštní postavení měl pro svou hospodářskou a vojenskou důležitost Egypt, který podléhal přímo císaři - spravoval jej císařský prefekt, senátoři nesměli vstoupit do Egypta bez císařova svolení. Za císařství v provinciích postupně převažoval císařský administrativní aparát a publikánské společnosti byly zatlačovány. Za dominátu byly nově vymezeny hranice provincií a jejich počet výrazně vzrostl. Několik provincií tvořilo správní oblast zvanou diecéze.
prytaneis - představení, stálý výbor, který ze sebe volila rada v některých řeckých městských státech, v Athénách měl 50 členů patřících k téže fýle a úřadoval desetinu roku, aby se všech deset fýl vystřídalo. Prytanové svolávali radu i sněm, předsedali jim, řídili zahraniční politiku, vedli policejní správu. Každý den ze sebe volili losem předsedu, který opatroval státní pečeť a měl klíče od státní pokladny
publicani – nájemci daní: zámožní občané, zejména ze stavu jezdeckého (equites), kteří si za částku, zpravidla určenou v dražbě a zaplacenou státní pokladně na 5 let dopředu, pronajímali právo vybírání určité daně patřící státní pokladně (rozmanitá cla a veřejné dávky) v Itálii i v provinciích. To pak organizovali s cílem vyzískat co nejvíc. Už od 3. století př. n. l. se sdružovali ve společnostech. Sloužil jim rozvětvený byrokratický aparát výběrčích, účetních atd. Daně vymáhali nemilosrdně a pomáhali si násilnými exekucemi, za republiky často způsobili rychlé chudnutí provincií. Vším obyvatelstvem byli nenáviděni. Za principátu přebíraly některé jejich práva městské orgány.

Q

quaestor – nižší státní úředník, úřad jeho vykonavateli zjednával vstup do senátu. Funkce znamenala nejnižší příčku v cursus honorum.
quaestor sacri palatii - císařův kancléř pro věci vnitřní správy, který vypracovával s pomocí dvorských kanceláří znění zákonů i jiných císařských výnosů a rozhodnutí a řídil činnost consistoria, doslova přeloženo – kancléř svatého paláce

R

ratio privata - také res privata, císařův soukromý, čili majetek koruny, viz také comes rei privatae
refutatio imperii - byl-li někomu nabídnut trůn, často se zdráhal, pokud bylo toto zdráhání předstírané, šlo o refutatio imperii - odmítání císařské vlády, které bylo součástí taktiky jejího přijetí
reliqua colonorum - viz coloni
res privata – také ratio privata, císařův soukromý, čili majetek koruny, viz také comes rei privatae
rex socius et amicus - král spojenec a přítel, tento titul se tradičně uděloval plně uznávaným spřáteleným králům
riparienses – viz limitanei

S

sacrum cubiculum – viz praepositus sacri cubiculi
saggitarius – lučištník
salutatio matutina - viz clientes
sanctio - sankce, viz lex
scrinium libellorum - viz a libellis
scutarii -  příslušníci palácových vojenských oddílů, nazvaných podle velkých štítů (scutum)
scutum – vojenský štít, viz scutarii
senatus – za republiky nejvyšší státní rada, zachovaná i za císařství, kdy došlo k omezení jejích pravomocí. Počet senátorů byl Augustem stanoven na 600. Uznání senátem bylo teoretickou podmínkou císařovy legitimity, ačkoli v praxi bylo rozhodující schválení armádou nebo pretoriánskou gardou. Od doby Constantina Magna se senátorský stav se početně velmi rozmohl a všichni, kdo se dostali k vyšším státním hodnostem, byť jen titulárním, si osobovali stejná práva jako ti, kteří příslušnost k senátu zdědili po svých otcích. Rychlý růst počtu senátorů souvisel se zánikem jezdeckého stavu (equites), do něhož dříve patřili bohatí podnikatelé. Ve 4. století už senát neměl váhu jako kdysi, ale jeho jednotliví členové (hlavně velkostatkáři) byli mocnější než dřív (hlavně ekonomicky). Protože císařové již nesídlili v Římě, mohli volněji jednat. Jakkoli byl Constantinus vnímán jako novátor a bořitel starých pořádků, jeho politika vůči staré senátorské aristokracii byla velice vstřícná. Štědře propůjčoval hodnost senátora, uvědomoval si důležitost  těchto hodnostářů, a přesto, že to byli většinou ještě pohané, tak jim, i když je nepouštěl do armády, nabízel výnosné a významné civilní úřady a zachovával, ba zvyšoval okázalou důstojnost jejich konzulátů a jiných sinekur, aby je získal pro svou politiku. Senátoři začali znovu získávat jistý politický vliv, který v průběhu předchozího století ztratili. Viz také S.P.Q.R.
schola agentium in rebus - vojensky organizovaná korporace pověřenců pro správní záležitosti, velel jim magister officiorum. Od doby Diocletiana nahradili dřívější frumentarie. Její členové - agentes in rebus měli rozsáhlé a rozmanité pole působnosti. Stejně jako frumentarii byli organizovaní jako vojenská jednotka v počtu 1100 jízdních poslů. Obstarávali často kurýrní službu a do provincií byli také posíláni s důvěrnými úkoly, nejčastěji aby osobně prozkoumali tamější poměry a pak o nich referovali samého panovníka.
scholae palatinae – gardové oddíly (palácová stráž), zřízené místo pretoriánů (praetoriani), jejichž poslední jednotky byly zrušeny Constantinem Magnem. Každá schola palatina měla asi 1000, později jenom 500 elitních vojáků, sloužících vesměs na koni, velel jí tribunus. Zvláštní složkou gardových oddílů byla tělesná stráž - protectores domestici. Subalterní důstojnickou službu vykonávali v těchto oddílech jedinci, vybíraní z vážených důstojnických rodin a často přidělovaní k pobočnické službě do štábu náčelníků polních vojsk.
sicarius - sicarius je latinské označení profesionálního vraha dýkou či atentátníka. Jako sikariové byla označována nejradikálnější skupina bojovníků v době židovské války 66 - 73 proti římské nadvládě v Judeji používající teroristických metod boje. Pod oděvem ukrývali krátké dýky, přiblížili se k vyhlédnuté oběti a znenadání ji za bílého dne zabili na nejfrekventovanějších místech. Jakmile oběť padla na zem, první spustili zděšený křik. Většinou se jednalo o bývalé otroky a ožebračené rolníky.
spatha – dlouhý sečný meč kavalerie, později (cca od 2. pol. 2. stol. n. l.) ji používali i legionáři
sportula - viz clientes
S.P.Q.R – „Senatus populusque romanus“, tj. „Senát a národ římský“. Slovem populus jsou mínění patricijové i plebejové. Název se vyskytuje na pomnících, nápisech úředních budov a mincích. Viz také senatus.
stationes positae - stanice státní pošty, rozmístěné podél hlavních silnic v určitých vzdálenostech. V nich byli v stálé pohotovosti kurýři, rychlí koně a poštovní vozy, takže prostou výměnou koní, či povozů mohli kurýři, zásilky i úřední osoby dosáhnout rychle svého cíle.
stipendium – žold legionáře.  Za Augusta činil 225 denárů ročně, za Domitiana se zvýšil na 300, za Septimia Severa na 500, Caracalla jej později zvýšil na 750 denárů.
suasoriae - druh deklamací vyučovaných v rétorských školách. Žáci v nich zpracovávali historické náměty a měli vystihnout myšlenkové pochody významných osobností, stojících před osudovým rozhodnutím. Tradičním hrdinou těchto řečí byl Hannibal stojící před branami Říma a rozvažující, má-li město opustit, nebo je vzít útokem. Viz také controversiae
subsidie - finanční a materiální prostředky, určené na podporu římské politiky u germánských knížat. Ve 2. století a především v době markomanských válek se subsidie staly pevnou součástí římské politiky. Věčně se o nich diskutovalo a kvůli nepravidelným platbám si neřímské kmeny často stěžovaly oficiální cestou. To dokládá současně jejich velkou závislost na těchto platbách. S přibývajícím tlakem na hranice říše se subsidie změnily do velké míry na „peníze na udržení klidu“. Podle zprávy historika Cassia Diona z počátku 3. století odpovídaly ročním výdajům na celou římskou armádu

T

trabea – starobylé slavnostní roucho konzulů, zdobené šarlatovými pruhy a širokým nachovým lemem
tributarii – porobené barbarské kmeny, usazené na římské půdě, převážně sice císařské, ale přidělováni byli i velkostatkářům, jejichž prostřednictvím odváděli státu daň (tributum)
tribunus domesticorum – také tribunus protectorum – velitel oddílu císařské gardy nebo přímo oddílu tělesné císařovy stráže, jeho hodnost byla na úrovni provinciálního velitele.
tribunus militum – vyšší důstojník - v čele legie stál legát senátorského stavu, který měl ve svém štábu 6 vojenských tribunů (tribuni militum). To byli mladí důstojníci senátorského i jezdeckého stavu, kteří začínali vojenským tribunátem veřejnou kariéru. Viz také legie
tribunus plebis – za republiky stupeň v senátorské kariéře (pro plebeje). Tribun byl zmocněn chránit lid. Ve struktuře republikánských magistratur zaujímal tribunát lidu výjimečné postavení, neboť činil své nositele nedotknutelnými a opravňoval je kromě jiného vetovat usnesení senátu a významných římských úředníků, svolávat shromáždění lidu a od roku 133 př. n. l. podávat návrhy zákonů. V době krize republiky byl tento úřad důležitým a vyhledávaným prostředkem v politickém boji. Jako významná složka moci se tribunská pravomoc ve svém poslání zásadně změnila, když byla doživotně udělena císaři Augustovi a stala se prostředkem k legalizaci osobní i politické nedotknutelnosti tohoto a dalších císařů.
triumphus – slavnost vítězství, nejvyšší státní pocta, kterou senát povoloval vítěznému vojevůdci za těchto podmínek: vítězná válka byla řádně vypovězena, výsledkem bylo územní rozšíření říše, v jedné bitvě bylo pobito nejméně 5000 nepřátel. Slavnost měla tři složky – slavnostní vjezd triumfátora do města, průvod městem na forum a odtud po Svaté cestě (Via Sacra), oběť kterou triumfátor vzdal v kapitolském chrámu. V čele průvodu se ubíral senát a vysocí státní úředníci, vezena byla válečná kořist, ukořistěné odznaky, modely dobytých pevností, obrazy bitev, před triumfátorovým vozem byli vedeni významní zajatci a ozdobené žertvy. Triumfátor jel na dvoukolém voze ze slonoviny, zdobeném zlatem a reliéfy, taženém čtyřspřežím běloušů. Triumfátor měl nachovou tógu, na hlavě vavřínový věnec, v jedné ruce držel žezlo ze slonoviny s Iovovým orlem, v druhé měl vavřínovou ratolest. Státní otrok stojící za triumfátorem mu držel nad hlavou zlatý vínek Iovův a opakovaně mu připomínal: „Ohlédni se a nezapomeň, že jsi člověkem!“ Za vozem následovala rodina, příbuzní, občanstvo a vojáci, kteří zpívali žertovné i posměvné písničky na oslavence, zvané carmina triumphalia. Za císařství  byl triumf vyhrazen císaři jako vrchnímu veliteli nebo – s jeho svolením – jeho rodiny, skutečný vítěz se musel spokojit jen s triumfálními odznaky (ornamenta nebo insignia triumphalia). Nižší druh triumfu bylo ovatio (ovace).

V

vallum Antonini - Antoninův val v Británii, viz limes romanus
vallum Hadriani – Hadrianův val v Británii, viz limes romanus
vallum imperii – soustava římských opevnění, viz limes romanus
vexillum – prapor, korouhev
vexillationes- odvozeno od slova vexillum – prapor, korouhev, byly to oddíly detašované od legií ke zvláštním účelům, po splnění úkolu se ke svým jednotkám vracely
vicarius- zástupce praefecta praetoria - měl dohled nad civilní a soudní správou provincií v určené mu diecézi s výjimkou těch, které spravovali prokonzulové
vicennalia – dvacáté výročí císařovy vlády
vigiles – sbor městských hasičů, velel jim praefectus vigilum, od dob Septimia Severa považováni za součást řádné armády
vir clarissimus – veleslavný muž, titul, jež náležel příslušníkům senátorského stavu, s titulem bylo spojeno i zastávání nejvyšších státních úřadů
vir perfectissimus – velevážený, titul, jež původně příslušel příslušníkům jezdeckého stavu, později titul vysokých důstojníků a úředníků, byl nižší než clarissimus.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Michael Grant – Římští císařové
Ammianus Marcellinus - Dějiny Římské říše za soumraku antiky
Colleen McCulloughová - Koruna z trávy
Josef Češka - Zánik antického světa
kolektiv autorů - Latinsko - český slovník
Aleksander Krawczuk – Nero
Marcus Valerius Martialis – Posměšky a jízlivosti
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury
Reinhard Wolters – Římané v Germánii
Scriptores historiae Augustae - Portréty světovládců
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad

© Radek Tůma 2002 - 2014
PageRank ukazatel

Sdílet:

Facebook Tweet Google Plus

Doporučit:

Událost pro 23. září: narodil se Augustus (63 př. n. l.)