Vitruvius (konec 1. století př. n. l.)

Vitruviův původ, jeho vzdělání a praxe

O Vitruviově vlastním životě víme jistě téměř jen to, co o sobě napsal ve svém díle. Patrně byl synem architekta. Dostalo se mu širokého vzdělání, které však již od počátku směřovalo k tomu, připravit ho na dráhu architekta. Jeho spis De architectura libri X o 10 knihách, sepsaný v pokročilém věku a věnovaný císaři Augustovi, pod dojmem jeho horlivé stavitelské činnosti, je jediný svého druhu v římské odborné literatuře. Vitruvius se jako inženýr a stavitel dlouho zabýval sestavováním válečných strojů, patrně jak ve vojsku Caesarově, tak i později za Augusta. Zdá se, že doprovázel Caesara na některých válečných výpravách a mohl tak navštívit Gallii, Hispánii a Řecko, ale lze těžko odlišit - snad s jedinou výjimkou osobně laděného popisu Halikarnassu -, co znal z autopsie a co z vyprávění jiných. Většina popisů staveb a měst v jeho knihách zřejmě patří k druhému typu.

Podle svědectví Frontinova (O vodovodech města Říma XXV), který žil koncem 1. století n. l., určil Vitruvius moduly pro průměry olověných vodovodních rour (o tom sám mluví v kap. VIII., 6, 4), a protože Frontinus v téže souvislosti uvádí jméno M. Vipsania Agrippy, který organizoval za Augusta technické stavby, zdá se, že Vitruvius pracoval jako civilní inženýr na tomto poli ještě za Augusta, nejspíše při stavbě vodovodů pro soukromé domy za Agrippova aedilátu [?] r. 33 př. n. l. Jedinou velkou jemu zadanou stavbou, o které se sám zmiňuje, byla bazilika ve městě Colonia Iulia Fanestris (předtím Fanum Fortunae, dn. Fano) severně od Ancony při Jaderském moři. Protože psal své dílo v pozdním věku, není pravděpodobné, že by sám navrhoval ještě jinou významnější stavbu. Sebe sama označuje za opomenutého smolaře, což připisuje jednak svému nevzhlednému zevnějšku, jednak nedostatku průbojnosti a schopnosti společenského uplatnění. Pro tyto nedostatky se Vitruvius, "dělaje z nouze ctnost", obrátil posléze k teoretické práci. Měl zřejmě blízký vztah k Augustovu domu - na přímluvu Augustovy sestry Octavie byl finančně zabezpečen.

Faventinus jako jediný uvádí Vitruviovo cognomen [?] Pollio, ale jeho zmínku lze chápat také jako jména dvou různých architektů. P. Tchielscher se pokusil identifikovat Vitruvia s římským jezdcem Luciem Vitruviem Mamurrou, Caesarovým vedoucím stavebně technických prací (praefectus fabrum) v Galii, který začal svou činnost r. 66 př. n. l. pod vedením Pompeiovým. Pak by byl Vitruvius velmi bohatým mužem: Mamurra vlastnil na římském pahorku Caeliu dům, jehož stěny byly obloženy mramorovými deskami. Identifikace Vitruvia s Mamurrou je však málo pravděpodobná.

Vitruviovo dílo

Vitruviovo dílo je nejen praktickou encyklopedickou příručkou, nýbrž obsahuje i určitý systém teoretických vědeckých znalostí. Vitruvius byl přesvědčen, že praxe se opírá o teorii a empirie je ověřována vědou. Žádal, aby architekt byl vzdělán v celé řadě vědeckých oborů. Základem jeho vědeckých teorií byla přírodně filozofická nauka o čtyřech živlech a představa o objektivním významu číselných zákonitostí a proporčních vztahů, jež lze odhalit ve stavbě vesmíru i člověka a bez nichž nelze postavit ani krásnou budovu, ani přesně pracující stroj. Estetika architektury je podle Vitruvia založena na číselných vztazích, odvozených z proporcí lidského těla, jak odpovídalo řecké tradici, a je doplněna o některé optické korekce, vzaté ze zákonů fyziologické optiky, a konečně upravena podle konstrukčních zásad, vycházejících z řeckého způsobu vyjádřená vzájemných vztahů tíže a vztlaku tvary stavebních článků. Výběr místa, orientace a dispozice staveb jsou určovány s ohledem na podnebí, směry větrů a fyziologické potřeby člověka, nauka o stavebních materiálech v sobě zahrnuje znalosti z geologie, mineralogie a botaniky. Stavba vodovodů vyžaduje speciální znalosti o vodě, stavba divadel základy akustiky a teorie hudby.

Vitruviovi ležela na srdci zvláště nutnost encyklopedického vzdělání, kterým sám prošel a jehož základy se snažil zahrnout do svých knih. Nebyl-li sám průkopníkem ve většině oblastí architektury, tím méně jím byl v ostatních oborech, ale i tak podává zajímavý obraz tehdejšího stavu znalostí.

Dílo je spojením vlastních autorových zkušeností a znalostí převzatých z řeckých odborných pramenů hellénistické doby, podáno slohem málo obratným, leč s odbornou znalostí. Vitruviova řeč byla často kritizována. Psal zřejmě jako muž praxe, neusiloval o umělecké vyjádření. Vedle patrných stop lidové řeči se u něho objevují četné archaismy a na druhé straně jazykové jevy, které se obecně vyskytují až v pozdní římské latině. Součástí jeho díla jsou zárodky strojního inženýrství. Dílo obsahuje i zajímavé kulturně historické výklady.

Obsah Vitruviových knih:

1. Plánování měst, charakteristika dobrého architekta
2. Stavební materiál
3. a 4. Chrámy, sloupy
5. Veřejné budovy, divadla, lázně
6. Soukromé budovy
7. Vnitřní zařízení
8. Vodovody
9. Konstrukce vodních hodin
10. Strojnictví (sestrojování strojů na zdvihání pevných těles a vody, konstrukce obléhacích a vrhacích strojů)

Přesné datování vzniku díla je sporné, mluví se o době kolem roku 25 př. n. l. Z římských spisovatelů se odvolává Vitruvius jen na předaugustovské, ale jako starý muž nemusel literární novinky číst. Neuvádí ani klenební techniku z cihel a dusaného zdiva, ačkoli byla v době Augustově již běžná. O Octavianovi mluví jako o imperátoru či Caesarovi, neužívá titulu Augustus, přijatého císařem oficiálně roku 27 př. n. l. Jediná možná výjimka (V, 1,7 pronaos aedis augusti) znamená buďto důstojnou budovu (jako se obvykle překládá), nebo snad pozdější interpolaci, neboť existence Augustova chrámu za jeho života v Itálii je sotva možná. Mluví-li se ve III. knize (2,5) o portiku Metellově, r. 33 př. n. l. nahrazeném portikem Octaviiným, začal Vitruvius své dílo ještě ve třicátých letech. Z věnování Augustovi (předmluva k I. knize) je jasné, že dílo nedokončil ani za občanské války s Marcem Antoniem, ani těsně po bitvě u Actia r. 31 př. n. l., nýbrž o něco později. Zdá se, že aspoň některé předmluvy byly psány až nakonec, ovšem nikoli příliš pozdě. V předmluvě k X. knize mluví Vitruvius o uspořádání her prétory [?] a aedily, a podle Cassia Diona bylo od r. 22 př. n. l. svěřeno pořádání her pouze prétorům. K vydání spisu došlo až za nějaký čas po napsání (viz předmluva k I. knize).

Vitruvius navazoval na díla svých řeckých předchůdců, které cituje v úvodu k VII. knize. Jejich spisy se nám vesměs nedochovaly, i když jejich existence je nepochybná; a výpočtem modulových i statických systémů užitých v různých dobách a na různých stavbách získáváme dnes jistý obraz o teoriích, které byly v té či oné době uplatňovány. Bylo jich mnoho a některé moderní studie antických památek naznačují, že tyto systémy byly pravděpodobně propracovány podrobněji, než jak nás o nich informuje Vitruvius. Je však možné i to, že jejich dnešní interpreti vnášejí do těchto systémů více, než vědomě činili jejich autoři. Řekové (a zejména jejich architekti) měli pro proporční vztahy, pro přirozenou souladnost jemný cit a mnohé dotvářeli empiricky, instinktivně.

Nejblíže byli Vitruviovi - časově i svými názory - autoři hellénistické doby. Nejčastěji se odvolává na architekta 2. století př. n. l. Hermogena, stavitele Artemidina chrámu v Magnesii a Dionýsovy svatyně v Teu. Srovnání obou spisů by bylo lákavé, kdyby se ze staršího dochoval aspoň nějaký úryvek jinde než u Vitruvia, ale bohužel tomu tak není.

Jen málokdy cituje Vitruvius svoje předlohy přímo na určitých místech: snad byla jeho hlavním pramenem kompendia jeho učitelů, snad jiná, sestavená především ze spisovatelů alexandrijské doby. Pro teorii o vodních pramenech je zřejmě jeho hlavní předlohou stoik Poseidónios (2. - 1. stol. př. n. l.), jeho filozofické názory jsou ovlivněny především Lucretiem (97 nebo 96 - 55 nebo 54 př. n. l.); jinak uvádí Vitruvius z latinských autorů častěji jen Varrona.

Často odkazuje Vitruvius při svém výkladu na antické stavby, ale natolik obecným způsobem, že ve většině případů není jisté, že on sám příslušné památky, kromě italských, viděl; nejspíše ještě jeho malířský popis Halikarnassu naznačuje, že Vitruvius část Malé Asie sám kdysi navštívil, snad na studijní cestě v době svého mládí.

Jakkoli byl v teorii architektury Vitruvius žákem větších mistrů, jejich díla jeho spis nahrazuje jen proto, že se nám tato díla nedochovala, ve stavební technice byl na slovo vzatým odborníkem: již z jeho formulací je zřejmé, že zde byl opravdu doma. Jako pravý Říman byl Vitruvius především technikem a pak teprve umělcem: výtvarné umění bylo pro Římany jeho doby půvabnou ozdobou, ale jako vše ostatní z Řecka přece jen druhotného významu za oním věcným (zde technickým) římským, kterým se také sám zabýval nejvíce.

Význam Vitruviova díla

Věcnost a konkrétnost jeho technických návodů - zřejmě plodů mnohaleté zkušenosti - jsou zřejmě také oním důvodem, proč se nám dochovalo právě Vitruviovo dílo, a nikoli jiné, v samotné teorii významnější. Stavitelé raného středověku potřebovali především praktickou zednickou příručku a tuto funkci plnil Vitruvius dávno předtím, než byl objeven jako teoretik architektonického stylu renesance a humanismu - pak se jeho dílo stalo příručkou těm, kdo napodobovali antické stavby.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury
Marcus Vitruvius Pollio - Deset knih o architektuře