Decimus Magnus Ausonius (310 - asi 395)

Původ Decima Magna Ausonia a jeho vzdělání

Decimus Magnus Ausonius byl kultivovaný, klasicky vzdělaný římský básník, rétor a gramatik z Burdigaly (dn. Bordeaux). Byl znalec římské literatury, rétoriky, řeckého a latinského jazyka. Studoval v Toulouse, r. 334 se stal profesorem rétoriky a gramatiky v Burdigale.

Situace tradiční římské kultury ve 4. století

V průběhu celého čtvrtého století zaznamenáváme nebývalý rozkvět historické literatury a řečnictví. Okruh stoupenců tohoto druhu vzdělanosti se přesto znatelně úžil, podobně jako ubývalo představitelů středních vrstev, z nichž se většina inteligence rekrutovala. V důsledku toho se prosadil principiálně aristokratický charakter tradiční římské kultury, jejímiž stoupenci byli představitelé relativně úzkého kruhu pohanských šlechticů a senátorů, kteří zastávali vcelku jednotná stanoviska. Dopisy, které si vzájemně psali, se vyznačovaly jen jim přístupnou vytříbeností, noblesou a nostalgickým šarmem, ale v podstatě byly květnatě jalové. Příkladem takovéto žalostné literární sterility jsou listy Symmachovy (významný představitel pohanské senátorské aristokracie v Římě v pozdním čtvrtém století).

Ausoniovo básnické dílo

Zachovalo se po něm na 350 kratších i delších básní, formálně brilantních, s nejrůznějšími veršovými technikami. Mnohé vznikaly pro školu nebo byly škole věnovány. Jeho tvorba zaujímá mnoho děl prozaických i básnických, mezi nimi Epigramy podle vzoru Martiala, Mosella, chvála 17 měst (mezi nimi Říma a Burdigaly, životopisy císařů a veršované Vzpomínky na profesory, gramatiky a rétory (působící v Burdigale), různé panegyriky (oslavné řeči, většinou císařského majestátu) a intelektuální hříčky. Ausoniova díla se vyznačují pečlivou formou a rétorskými prostředky, jsou však málo básnická, vesměs planá, mnohdy nevkusná či frivolní, s výjimkou Moselly. To je živá, svěží, upřímná a barvitá báseň, která není jen líčením plavby po této řece, ale i oslavou její krásy a jejích malebných břehů pokrytých vinicemi.

Ausonius nebyl vychován svou matkou, ale babičkou a tetou, které se obě jmenovaly Aemilia. Ve svém spisu Parentalia velebí jejich ctnosti. Jeho poezie je plná pia verba (zbožná slova), nicméně je z ní cítit spíše loajalita a konvenční city. V jeho poezii jsou nekonečné věty o předcích, dřívějších učitelích, o každodenním životě, o klasických tématech, slovní hříčky a napodobeniny Vergilia. Napsal obscénní báseň Cento nuptualis, dost obscénní na to, aby byla ponechána bez překladu v Loebově Ausoniovi, kde lechtala mnoho generací stárnoucích latiníků a frustrovala generace školáků - jde o klinicky cynický popis deflorace nevěsty o svatební noci. Cento je báseň "slepená" z úryvků děl jiného autora, zpravidla klasického. V Ausoniově centu je každá fráze převzata z Vergiliových básní, originální je však škodolibost, s kterou autor použil verše básníka, který měl pro své cudné chování přezdívku panic, k složení erotického dílka.

Byl typickým dítětem své doby, oplýval samolibou spokojeností s politickým vývojem a necítil potřebu pídit se po jakékoli nové myšlence. Byl to svět nehybnosti. Civilizovaný život jako by byl podobný opečovávání Ausoniových skvělých vinic a spočíval v tom, že se dělá dobře to, co už se dělalo dříve. Řím byl v očích současníků věčný, panovalo nenapadnutelné přesvědčení, že římský stát je impérium sine fine (bez konce), světovládný a nikoho nenapadlo, že jej již v příštím století rozvrátí barbaři. Ausonius vlastnil impozantně obsáhlý, skvěle obhospodařovaný statek v Burdigale v Galii a po smrti svého otce další, stejně obrovský statek v Aquitánii. Ačkoli Ausoniovi neplodní současníci ho přirovnávali k Vergiliovi a k Ciceronovi, dnes lze souhlasit s názorem Gibbonovým: "Ausoniova básnická sláva je odsudkem vkusu jeho doby." Ovšem pohled člověka, který v určité době žije a historika, který jí zkoumá, jsou dvě věci, bezčasí nudí historiky a "zajímavá" doba děsí současníky - kdybych si měl vybrat, byl bych raději Ausoniem ve 4. století, než Salvianem v 5. století.

Ausoniova kariéra

Svou kariéru si vybudoval jako grammaticus, profesor latiny v Burdigale, která se tehdy chlubila jednou z největších univerzit v říši. Jeho sláva jako učitele pronikla dokonce až na císařský dvůr a po třiceti letech na univerzitě byl  roku 365 byl povolán do tehdejšího císařského sídla v Augustě Treverorum (dn. Trevír). Stal se vychovatelem Valentinianova syna, pozdějšího římského císaře Gratiana.

Ačkoli byl Ausonius křesťanským konvertitou, jeho křesťanství bylo jen pláštíkem, který se podle potřeby obléká a zase svléká. Činili to tak v té době mnozí a dělá se to i dnes, jen místo církví jsou to politické strany, které jsou u moci. Ostatně jeho díla jsou celá protkána pohanskými motivy. Když bylo v roce 368 nařízeno Gratianovi doprovázet svého otce na tažení proti Alamanům, Ausonius šel s ním jako oficiální básník výpravy. Chopil se této příležitosti s výsledky jako obvykle uhlazenými, třebaže toto je rovněž období kasárenského humoru díla Cento nuptualis, sepsané prý na podnět samého císaře. Jako část své válečné kořisti získal Ausonius služby suebské otrokyně, jejíž půvab opěvoval v elegantní básni Bissula. Ta na stárnoucího profesora rétoriky udělala takový dojem, že jí propustil na svobodu.

Když se roku 375 stal Gratianus císařem, Ausoniova hvězda dosáhla vrcholu, stal se z něj quaestor sacri palatii, což přibližně znamená přednosta císařské administrativy. Ve stejném roce byl jeho letitý otec, jehož věk se blížil k devadesáti, jmenován do čestné funkce praefecta Illyrie. Roku 378 se stal správcem v Galii, roku 379 byl Ausonius jmenován konzulem [?], což byl nejvyšší úřad, kterého mohl Říman, který nebyl členem císařské rodiny, dosáhnout. V době Ausoniově to již byla jen dekorativní a čestná sinekura (a takových bylo mnoho). Od dob Augustových se život hlavního města stal ještě vyumělkovanějším, takže úzkostlivé vykonávání určitých ceremonií mohlo pro člověka znamenat vrchol jeho života. V Ausoniově případě na sebe vzala ceremonie podobu spletitého proslovu s názvem Gratiarum Actio (Díkůvzdání), který pronášel na konci svého konzulského roku a v němž vzdával neuvěřitelně komplikované a nekonečné díky přítomnosti božského Augusta.

Po zavraždění Gratiana roku 383 se vrátil domů a tam strávil klidné stáří. Dopisoval si se svými přáteli, jak s rétorem Symmachem, tak i s křesťanem, programově odmítajícím ideové dědictví římské literatury, Paulinem z Noly a věnoval se své nejmilejší zálibě - poezii.

Hodnocení

Ausonius byl asi muž osobně působivý a milý, ale nepříliš hluboký, spíše veršotepec než básník. Svůj nesporný talent rozmělňoval v líbivosti, epigonství, v elegantních efektech a různých slovních hříčkách, tvořil takříkajíc na objednávku své úpadkové doby, jejímž typickým představitelem byl.

Zdroje:
Thomas Cahill - Jak Irové zachránili civilizaci
Michael Grant – Pád římské říše
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Klub přátel poezie - Sbohem, starý Říme
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury
Malcom Todd - Germáni