Ammianus Marcellinus (asi 330 - 400)

Integrace řeckého obyvatelstva do říše

Tisícileté dějiny již měla za sebou ve 4. století n. l. vyspělá antická civilizace, kterou její řečtí zakladatelé rozšířili z egejské oblasti přímo i nepřímo po celém Středomoří a kterou makedonský dobyvatel Alexander Veliký  a jeho nástupci pomohli zakládáním nových měst přesadit i za hranice Blízkého východu. Helénistické říše sice postupně podlehly expanzi Říma, ale Řekové nikdy neztratili svou jazykovou a kulturní svébytnost, ani v místní samosprávě. Poněvadž císařská vláda již od počátku zaručovala městům hospodářskou prosperitu a za loajalitu štědře udělovala římské občanství (v říši je nakonec r. 212 výnosem Constitutio Antoniniana císaře Caracally získali všichni svobodní obyvatelé), nebylo divu, že se po čtyřsetletém trvání císařství hlásili východní vzdělanci nadále hrdě k řecké národnosti a mnozí z nich ani jinak než řecky nehovořili, ale o své státní příslušnosti prohlašovali, že jsou Rhómaioi, tedy Římané. To platilo i pro dědičku impéria Byzantskou říši (označení Byzantská říše ovšem pochází od moderních historiků) v době, kdy západ již ovládaly barbarské říše.

Poslední velký dějepisec římské říše Ammianus Marcellinus a jeho Rerum gestarum libri

Řekem a zároveň i Římanem se cítil i poslední velký antický dějepisec Ammianus Marcellinus, pocházející pravděpodobně z Antiochie, autor velkolepého díla Rerum gestarum libri. V 31 knihách vypsal římské dějiny od císaře Nervy do Valenta. Navazoval vědomě na Tacita (jehož Historiae končily smrtí císaře Domitiana), kterého si vzal za vzor a zároveň to byl mlčky vyjádřený úsudek o hodnotě potacitovské historiografie. Z Ammianovy historické práce se do našich dob zachovaly knihy XIV - XXXI. Ammianovo dílo bylo u nás vydáno jako Dějiny římské říše za soumraku antiky v překladu Josefa Češky. Ammianus často a rád připomínal, že jeho mateřštinou je řečtina, ale své historické dílo napsal latinsky a politicky se s říšskou mentalitou sžil natolik, že ve vztahu k římskému státu, jeho institucím i dějinám používal přivlastňovacího zájmena „náš“. Pro císařské období to lze pochopit, ale proč takto svou příslušnost k římskému národu promítal i do hluboké minulosti, v níž se římské a řecké zájmy často nepřátelsky střetávaly, není známo – ledaže by svůj původ odvozoval od nějakého helenizovaného potomka římského kolonisty Marcellina nebo Marcella, pro to však žádné doklady nemáme, nebo se snad takto autor vžíval do stanoviska svých latinsky mluvících čtenářů.

Autor je pokládán za nejlepšího římského historika po Tacitovi.  Koncepcí svého díla navázal Ammianus Marcellinus na svůj vzor Tacita a na metody klasické historiografie: čerpal ze spolehlivých autorů, vyhledával očité svědky, pracoval s archivními prameny a především vycházel z vlastních zkušeností a poznatků. Zaměřením byl staroříman, obdivovatel antické kultury, svůj ideál spatřoval v minulosti a s křesťanstvím nesympatizoval. Jeho plné zaujatí klasickou dobou i klasickým vzděláním ho vedlo někdy k nereálnému hodnocení doby, ve které žil a k přesvědčení, že hromadící se problémy se dají vyřešit prostým návratem ke starým tradicím a mravům.

Ammianův původ, jeho kariéra v císařských službách

Ammianus pocházel z městského prostředí a znal denní život i starosti představitelů municipálních rad – kuriálů (curiales [?]), třebaže sám nebyl vázán žádnými městskými povinnostmi. Narodil se asi již ve zproštěné jich úřednické nebo vojenské rodině, jako dospívající mladík se stal gardovým protektorem (protector domesticus) – příslušníkem císařské tělesné stráže. V této vojenské hodnosti byl přidělen ke štábu náčelníka polních vojsk Ursicina, jenž roku 353 pobýval v severomesopotamském městě Nisibis, odtud byl roku 354 převelen do Antiochie, aby předsedal při tehdejších politických procesech. Tehdy Ammianus poznal zblízka neutěšené poměry, rozdmýchávané ze dvora Caesara Galla, poměry, které znepokojovaly i Constantia II. Proto Constantius povolal na svůj dvůr v Mediolanu (dn. Milán) nejdříve Ursicina a potom Galla. Zatímco Gallus byl již v průběhu cesty zatčen a popraven, Ursicinus měl být souzen v Mediolanu. Roku 355 však náhle došlo na rýnských hranicích k revoltě armádního velitele Silvana a Ursicinus byl pověřen úkolem nějak obratně jej zlikvidovat. A opět s ním Ammianus putoval do Colonie Agrippiny (dn. Kolín nad Rýnem). Tam se Ursicinovi podařilo Silvana obelstít a zabít a v Gallii se poprvé zkřížily Ammianovy kroky s Iulianovými, kterého tam Constantius poslal jako nově jmenovaného Caesara.

Nedlouho potom odcestoval Ammianus s Ursicinem za Constantiem do Sirmia (dn. Sremska Mitrovica). Odtud putovali s Ursicinem a jeho doprovodem opět na východ. Ale sotva se dostali k hornímu Eufratu, povolal je Constantius překvapivě zpět, ale než mohli dospět k císařskému dvoru, obdrželi rozkaz se okamžitě vrátit do Mesopotamie. Tam Ammianus prožil vzrušující chvíle v boji s Peršany a roku 359 viděl jako jeden z obránců Amidy z nevelké vzdálenosti perského krále Sapora, prožil i pád tohoto města a jen se štěstím a po vyčerpávající námaze se mu podařilo uniknout. Pak se dostal do Antiochie a v týlu zůstal i poté, co byl roku 360 jeho oblíbený velitel Ursicinus v nemilosti propuštěn z armády.

Když r. 363 vytáhl Constantiův nástupce Iulianus proti Persii, byl Ammianus, jak vyplývá z jeho vyprávění, v jeho vojsku zase jako voják v činné službě. Sloužil asi jako zásobovací důstojník některého armádního velitele, takže s Iulianem stěží přišel do přímého styku, ale nepochybně měl dobré spojení s některými příslušníky jeho hlavního stanu. Co je nejdůležitější, měl o celém tažení zprávy z první ruky a mnohé z toho, co pak zevrubně popsal, viděl na vlastní oči. Po nešťastné Iulianově smrti se Ammianus vrátil se zdeptanou římskou armádou a s novým císařem Iovianem z perského území zpět na římskou půdu a sloužil pak v zázemí, načež se usadil v Antiochii. V tomto syrském městě, které bylo zřejmě jeho rodištěm, žil potom již v soukromí a všechen svůj volný čas patrně věnoval studiu. Mezitím také cestoval, zejména do Egypta a do evropského Řecka. V Antiochii zažil roku 371 – 372 rozsáhlé soudní procesy, rozpoutané císařem Valentem a snad tam se ještě dozvěděl o strašlivé Valentově porážce od Gótů u Adrianopole r. 378.

Pobyt v Římě

Je možné, že si při cestě do Říma prohlédl i toto nešťastné bojiště, ale kdy a proč se natrvalo přestěhoval do Říma, není známo. Pravděpodobně tam pobýval již od roku 383, kdy tamější úřady ve snaze zmenšit zásobovací potíže vypověděly z města cizince, mezi nimiž byli i „stoupenci ušlechtilých nauk“. Poněvadž Ammianus v 6. kapitole své XIV. knihy zaujal k tomuto opatření ostře kritické stanovisko, zdá se, že sám byl tehdy nějak postižen nebo se cítil ohrožen. To byla mimochodem běžná praxe – již například Augustus při neúrodě vypověděl z města neprodané otroky, gladiátory a cizince, s výjimkou lékařů a učitelů.

V Římě asi nebyl Ammianus zprvu se svým společenským postavením spokojen, ale roku 392, kdy mu poslal jeho antiochijský krajan a proslulý řecký rétor Libanios dopis, se tam již těšil značné pozornosti i vážnosti. Právě tehdy totiž s velkým úspěchem i ohlasem veřejně předčítal své historické dílo, o němž lze předpokládat, že skončilo XXV. knihou – smrtí císaře Ioviana. Úvod k XXVI. knize naznačuje, že posledních šest knih je původně nezamýšleným pokračováním díla již ukončeného. Knihu XXIX psal Ammianus až po roce 395, neboť v místech, kde se zmiňuje o Theodosiovi jako o někdejším vojenském veliteli Moesie, o něm píše jako o „pozdějším“, nikoli „současném císaři. Kniha XXIX musela ovšem vzniknout před rokem 397, poněvadž se v ní při žádné zmínce o Gildonovi (tehdejší magister militum [?] – generál – v Africe) neříká nic o jeho vzpouře a popravě v roce 398.

Při psaní XXXI. knihy se Ammianus patrně necítil už jist, zda se mu podaří v díle pokročit tak, jak si nově předsevzal, práci však přece zdárně – byť ne zcela v té podobě, jak si asi sám představoval – dokončil a svou poslední XXXI. knihu opatřil závěrečným dovětkem. Kdy tak učinil a kdy zemřel, se již podle ničeho nedá přesně určit. V knihách XXVI – XXXI již Ammianus leccos vynechal, ať už pro nedostatek informací, či z časové tísně. Chybí také výklad o obvinění z údajné velezrady úspěšného vojevůdce Theodosia staršího (otce pozdějšího císaře Theodosia), o jeho popravě v zimě 375/376 a o jeho pozdější rehabilitaci. Pokud se příslušná pasáž neztratila, lze vysvětlení hledat v tom, že za vlády theodosiovské dynastie se jednalo o politicky choulostivé téma.

Prvních třináct Ammianových knih, o nichž lze soudit, že měly sotva vyšší úroveň než pouhé kompilace starších předloh, se nedochovalo a XIV. kniha se již týká událostí, které Ammianus sám jako mladý, tehdy stěží pětadvacetiletý důstojník prožíval. Z toho se dá usoudit, že se dochovala část jeho díla, která je hodnotnější a která v 18 knihách líčí dějiny pouhého čtvrtstoletí, od roku 354 do roku 378, kdežto ztracených 13 knih obsahovalo výklad o časovém úseku desateronásobně delším.

Styl a vyváženost Ammianova díla

Ammianův styl  psaní je složitě šroubovaný, barvitý, přetížený metaforami a těžko přehlednými periodami, vyznačuje se moralizujícím pesimismem a sarkasmem. Dramaticky a pateticky předvádí osoby a děje, dějiny pojímá jako "dílo nanejvýš řečnické", vkládá řeči sestavené podle rétorských předpisů a psychologické portréty hodné Tacita. Podle lingvistických rozborů pozdní antické prózy lze konstatovat, že Ammianus prokázal mimořádnou schopnost v užívání synonym, což mu i rození latiníci museli závidět, leckterou myšlenku vyjádřil dvěma či třemi slovy tak pregnantně, že jeho sloh si zaslouží obdiv.

Z některých takřka panegyrických formulací je vidět, jak významnou historickou osobnost autor spatřoval v císaři Iulianovi, jež měl jeho sympatie jako představitel pozdního helénismu. Badatelé se stále zabývají otázkou, proč Ammianus - jako pohanský vzdělanec – zvolil vůči křesťanství jiný postup než jeho anticky cítící současníci, kteří buď o křesťanství psali nenávistně, nebo o něm zcela mlčeli, jako kdyby neexistovalo. K žádné z těchto krajností se Ammianus neuchýlil, ačkoli vůči církevní aktivitě zůstával velmi zdrženlivý a nevšímal si jí ani tam, kde měla celostátní dopad, čímž své dílo ochudil. Ammianus si zřejmě přál oboustrannou snášenlivost mezi křesťany a pohany a vytýkal-li Iulianovi profesní diskriminaci křesťanských učitelů gramatiky a rétoriky, chtěl tím asi také nepřímo naznačit, že by se ani křesťanská vláda neměla uchylovat k podobným opatřením. Touha po náboženské toleranci se ostatně v římských vzdělaných kruzích naléhavě pociťovala, když r. 380 povýšil Theodosius katolickou křesťanskou víru na závaznou pro všechno obyvatelstvo říše a když dva roky poté odňal jeho západní kolega Gratianus starým římským kultům státní podporu a ze zasedacího sálu římského senátu odstranit oltář bohyně Vítězství (Victoria). Direktivně prosazovanou christianizaci, započatou Constantinem, Ammianus jistě neschvaloval, ale její přímé kritice se vyhýbal a raději se přezíravým postojem snažil vzbudit dojem, jako by před rokem 378 neměla u příslušníků vládnoucí vrstvy jejich konfese prakticky žádný význam. Přes toto vědomé zúžení pohledu známe díky Ammianovým dochovaným knihám průběh dějin ve třetí čtvrtině 4. století mnohem lépe a přesněji než jakýkoli jiný pozdně římský dějinný úsek. Proto je jejich autor právem pokládán za posledního velkého antického dějepisce.

Při své práci měl nepochybně Ammianus přístup do některých archivů, v nichž si ověřoval údaje získané jiným způsobem a porovnával úřední zprávy s neoficiální skutečností, jak ji sám v životě poznával. Často se musil spoléhat na to, co sám viděl a od očitých svědků slyšel, takže některé pasáže jeho výkladu mají charakter takřka memoárový a nebo jsou věrným zachycením veřejného mínění těch společenských vrstev, s nimiž Ammianus přicházel do častějšího styku.

Měřítkem pro všechno současné byla Ammianovi minulost a při obdivném pohledu na ni si uvědomoval, že žije v době úpadkové. Avšak přes své staromilství a přesto, že zakončil své dílo popisem katastrofální římské porážky u Adrianopole, nepropadal beznadějnému pesimismu ani neztotožňoval záludné dvorské intrikány a bezohledné kruté vládní činitele s celou tehdejší společností. Jeho politické smýšlení bylo římské a v tomto smyslu zřejmě pokládal císařský absolutismus zřejmě již za normální způsob vlády, neboť podle učení mnoha filozofů a rétorů ze sklonku antiky uznával i on za nejlepší ústavu světové říše monarchii prezentovanou panovníkem moudrým, vzdělaným, čestným, lidsky vlídným a spravedlivým. To ovšem byly ideály, kterých se podle Ammianova přesvědčení snažil dosáhnout jen Iulianus, kdežto jeho předchůdce Constantius i jeho následovníci Valentinianus a Valens zůstávali Ammianovým představám o dobrých vládcích až příliš dlužní, ale i o nich se Ammianus vyjadřoval se zdrženlivou úctou a nikdy nezpochybnil legitimitu jejich postavení, v níž spatřoval takřka jakési vyšší mystické posvěcení.

Z hloubi duše se však Ammianovi protivily dvorské intriky, nenáviděl zlovolné skupinky vlivných pletichářů, těžko se smiřoval s praxí, že se mnohé politické akce vyhlašovaly s navenek s předstíranou laskavostí, ale potají se připravovala krutá opatření. Proto si také vždy šťastně vydechl, když konečně stihla některého dvorského intrikána spravedlivá odplata, neboť nepotrestaný zločin se mu jevil ještě větším společenským zlem než nezasloužený trest pro nevinného. Ammianus tedy nebyl neosobním pozorovatelem toho, co se dělo kolem něho, nýbrž si často uvědomoval nedostatky osob i celého společenského prostředí, ke kterému cítil náklonnost, ať už to byl jeho oblíbený panovník Iulianus nebo Věčné město, jež ho svou slavnou minulostí i velkolepou výstavbou plně okouzlilo a do něhož se nakonec trvale přestěhoval. Důvod, proč tak učinil, neznáme a na otázku, proč se rozhodl stát latinským literátem, můžeme hledat odpověď především v hodnocení Iuliana. Na východě se mohli vzdělanci o zásluhách a reformním úsilí tohoto císaře přesvědčit z jeho vlastních řeckých spisů a z uveřejněných Libaniových řečí, a proto Ammianus zřejmě chtěl pravdivým vylíčením jeho skutků přispět k očištění jeho památky, církví bezmezně hanobené, rovněž na latinském západě – tam byl oblíben, znám a milován jen v Gallii, kterou spravoval jako Caesar v letech 355 - 360. K tomu ovšem Ammianus potřeboval přes veškerou opatrnost i notný kus odvahy. Lze předpokládat, že roku 392, kdy se začala připravovat poslední zoufalá akce k záchraně antických kultů, našlo jeho veřejně předčítané dílo odezvu ve starořímských kruzích a snad jim i přineslo i určitou vzpruhu.

Věcnost a zaslepeným stranictvím nezatížená argumentace se nicméně ani po porážce Arbogastova a Eugeniova odboje r. 394 nezdály vítězné církvi tak nebezpečné, aby Ammianus nemohl pokračovat ve své spisovatelské činnosti, zaměřené ještě více než dříve na negativní jevy, které se rozbujely za Iulianových nástupců a které sužovaly celou společnost. Kritický pohled Ammianovi umožňovala jeho schopnost bystře charakterizovat hlavní dějinné osobnosti a vyvážená dávka životní skepse mu bránila upadnout do trýznivé beznaděje. V podstatě byl sice fatalista, jenž jako leckteří jeho předchůdci věřil, že i stát biologicky stárne a že tedy on sám žiji už ve stařeckém období Říma, ale přesto říši nepředpovídal zkázu, naopak věřil, v nezdolné kořeny jejích tradic, ačkoli si uvědomoval, že pro její barbarské sousedy málo znamenají. Není proto divu, že se na obyvatelstvo neztvárněné antickou vzdělaností díval se značným despektem, ba až s nenávistí, a že mu i na představitelích křesťanské církve vadil spíše jejich nezájem o antickou kulturu než jejich věroučná dogmata.

Pokud by žil Ammianus dnes, rozhodně by nebyl nadšeným hlasatelem multikulturalismu, multietnicity, environmentalismu, velkorysé tolerance odlišných modelů chování, pseudohumanismu, politické korektnosti, kosmopolitismu, pacifismu, politiky usmiřování, pozitivní diskriminace, politiky sociálních dávek, postmodernistické relativizace tradičních hodnot, kulturní a národní flagelace a dalších výdobytků naší osvícené doby. Se znechucením hleděl na nevzdělané, polodivoké a hygieny nedbalé divochy, kteří pronikali do upadající říše stárnoucí civilizace a jak říše hospodářsky a vojensky slábla, nastolovali v ní stejné poměry, před kterými odcházeli z barbarica [?]. Říše se přívalu barbarů nemohla bránit a zároveň se již bez jejich pomoci nedokázala vojensky udržet, což Ammianus velice dobře viděl a rezignovaně připouštěl. V dalším století vedly postupně vysychající zdroje umírajícího impéria k jeho rozvrácení barbary v západní části.

Na druhé straně však Ammianus dokázal ocenit vojenské schopnosti a loajalitu k říši i u barbarů. Na počátku působení generála franského původu Richomera v úřadě konzula o něm přednesl Ammianus chvalozpěv, kde vřele promluvil o jejich přátelství, je možné, že je spojovalo i pohanství, protože o tomto poutu, které jej spojovalo s franským generálem, se v několika dochovaných dopisech Richomerovi zmiňoval i pohanský řečník Libanios. O vojevůdci, který byl pravděpodobně též franského původu - Frigeridovi, se Ammianus vyjadřuje také nanejvýš pochvalně.

Tendence odkazovat u událostí, které ještě zůstávaly v živé paměti, na různé obdoby z klasické antické minulosti oslabuje sice dějovou dynamiku, avšak pozdně římský patriot, obrácený svou myslí ke skvělým výdobytkům řecké a římské kultury, jejíž lesk v jeho době již značně pohasínal, nacházel v příkladech ze slavné minulosti morální posilu a vždy si alespoň na chvíli oddychl od barbarských jmen, která se v římských dějinách 4. století trvale zabydlela. Odbočky zmiňující se o slavné minulosti řeckořímského světa a citáty z Homéra, Platóna, Cicera, Vergilia a jiných klasických autorů znamenaly ve 4. století také manifestační přihlášení se k antické kultuře a k tradičnímu politickému římanství.

Ammianův výklad je také protkán zeměpisnými a přírodopisnými odbočkami, informacemi o nebeských tělesech, o technických vynálezech, poznatky ze zoologie a botaniky. Ke škodě svého díla se Ammianus rád chlubil školními znalostmi z mytologie i z různých přírodních věd a není divu, že jeho odbočky, které vysvětlují různé přírodní úkazy, obsahují kromě racionálních názorů také četné pseudovědecké banálnosti. V geografických kapitolách jsou cenné jen popisy toho, co sám autor nebo jeho informátoři na vlastní oči viděli, kdežto ty pasáže, jejichž předlohou byly spisy o dvě až osm staletí starší, zachycují přinejmenším stav namnoze již dávno minulý.

Vlastním cílem Ammianova výkladu – jak jej rovněž formuloval v závěrečném dovětku – bylo pravdivě vylíčit to, co se stalo, nic lživě nepřidávat a také nic nezamlčet. Vše, co věděl ovšem popsat nemohl, a to nikoli pouze s ohledem na přiměřený rozsah díla, nýbrž i vzhledem k politické ožehavosti některých otázek a někdy snad i z důvodů osobních, když nechtěl upozorňovat na rozpory mezi veličinami, kterých si nesmírně vážil. Z nepřímých indicií se např. usuzuje, že si Iulianus, snad pro nějakou roztržku v Gallii, příliš necenil Ursicina, protože jej po Constantiově smrti nepovolal zpět do armády. Jinak Ammianus svůj postoj k různým jevům a osobnostem netajil. Evidentně se mu nelíbila Constantiova podezíravá kabinetní politika, nelíbily se mu ani občasné kruté záchvaty Valentinianova vzteku ani příliš tvrdá opatření, jimiž Valens vyvažoval svou osobní bázlivost a jistě si v lecčems přikrášleně představoval Iuliana, ale přesto usiloval o nestranné hodnocení všech těchto císařů a přiznával určité zásluhy těm, které neměl v lásce, stejně jako káral za některé neuvážené činy Iuliana, k němuž jinak cítil vřelé sympatie.

Na kořeny současných společenských rozporů se však nedovedl podívat jako Sallustius Crispus, ani nebyl tak bystrým psychologem jako Cornelius Tacitus, jež oba si vzal z římských dějepisců nejvíce za svůj vzor, přesto však v době, do které spadá jeho tvorba, vysoko převyšuje ostatní spisovatele, kteří se tehdy zabývali dějinami. Nesrovnatelně tak vyniká objektivností proti úzkoprsým antickým historikům, kteří nenáviděli všude se rozmáhající křesťanství i proti ortodoxním autorům církevních dějin. To, co Ammianus napsal, můžeme konfrontovat s jinými prameny, ať už jde o dochované zákony, či záznamy jiných pamětníků a očitých svědků. Zvláště je zajímavé srovnání s popisem perského tažení, které známe v nepřímém podání ze zápisků Iulianova osobního lékaře Oribasia. Vcelku lze tedy dospět k závěru, že Ammianův výklad je spolehlivý, a že mu můžeme věřit i tam, kde je jen jediným pramenem.

Subjektivním hodnocením jsou poznamenány skvělé charakteristiky čelných osobností, jejichž rozhodování vnášelo do klikatého dějinného toku řád i zmatky, ale ani v nejautoritativnějších císařích nespatřuje Ammianus vlastní tvůrce dějin, ale spíše nástroje a prostředníky nebeských sil, zasahujících do lidského života. Tím se jeho novoplatónský názor dosti přibližuje křesťanské víře v uskutečňování boží vůle v činech jejích pozemských vykonavatelů. Avšak jakkoli se Ammianus při vysvětlování různých jevů často dovolával „nebeského božstva“, jehož abstraktní chápání se blíží monotheismu, přece u něho nikde nenacházíme tak náruživé sympatie, které dával okázale najevo císař Iulianus, ani tak hlubokou vnitřní víru, jíž byli prodchnuti křesťanští spisovatelé. Pokud pak jde o představu stárnoucího Říma a o uznávání osudové nutnosti, které je vše podřízeno, můžeme v ní spatřovat namnoze jen bezradnost nad řešením otázky, jaké to síly vlastně tehdejší římský vývoj usměrňovaly. Odsuzovat Ammiana, že se touto bezradností příliš neznepokojoval, ba že si ji ani neuvědomoval, by bylo nepřiměřené jeho době i možnostem.

Osud a význam Ammianova díla

Ve 4. století právě ten císař, který se nejvíce inspiroval minulostí, skončil tragicky a za to, že podobný osud nepostihl také Ammianovo dílo, vděčíme zřejmě více dějové poutavosti než křesťanskými opisovači nepochopené ideovosti jeho obsahu. Umožnily to pouze skryté náznaky autorova nesouhlasu s oficiálním poconstantinovským odklonem od osvědčených klasických norem řeckého a římského občanského vlastenectví a snad k tomu také přispěla určitá církevní shovívavost k „pohanskému“ autorovi za to, že přes svou přízeň k Iulianovi se dovedl zastat křesťanů proti pomluvám o nich šířených, i že se kriticky vyjadřoval o císařích, ke kterým vítězný katolický směr rovněž zaujímal zdrženlivé až odmítavé stanovisko: ke Constantiovi II. a k Valentovi pro jejich ariánskou orientaci a k Valentinianovi I. pro jeho vlažnou křesťanskou víru.

Svým rozhodným příklonem k humanitním zásadám filozoficky zdůvodňovaného občanství, nezdolnou vírou v jejich trvalé hodnoty a zároveň kritickým pohledem na současné děni i svou poměrně velmi dobrou informovaností nenechává Ammianus Marcellinus nikoho na pochybách, že se v jeho díle ještě jednou mohutně vzepjala racionální antická historiografie, která příčiny i následky dějů hledala především v lidském jednání a která názornými příklady chtěla státní hodnostáře nabádat ke spravedlivým činům.

Zdroje:
Alan Baker - Gladiátor
Edvard James - Frankové
Ammianus Marcellinus - Dějiny římské říše za soumraku antiky
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury