Faktografie Řím:

Mým původním záměrem bylo uvést všechny chyby, které jsem v knihách a filmech nalezl. Jejich množství je ale v některých případech takové, že by mi většinu času, který věnuji tvorbě stránek, zabraly recenze. Vzhledem k tomu, že náplň stránek je primárně jiná, uvádím u jednotlivých děl jen omezený výčet chyb nebo ty nejmarkantnější, případně jen hodnocení hodnověrnosti.

Dnes se rychle píše a filmuje, aby se rychle prodalo a podle toho vypadá výsledek. Úsilí dnešních popularizátorů setřít prach z historických postav a podívat se na ně jinýma očima je sice chvályhodné a občas přinese i jisté výsledky, kdyby jen k odstranění nánosu prachu nepoužívali místo štětečku žíravinu. Z těchto důvodu se těžiště hodnocení knih a filmů bude přesouvat k odborným pracem. Také zde nebudou hodnocena ta díla, která používají historický háv pouze jako kulisu k úplně jiným žánrům.

Starověcí autoři odlišeni kurzívou v nadpisu
A B C Č D E F G H K L M N O P R S Š T Ü V W Z

A

Antická knihovna: Antické válečné umění

nakladatelství Svoboda, 1977, přeložili  Václav Marek a Jan Kalivoda
Odborné vojenské příručky vybraných antických autorů (Aineiás Taktikos, Onasandros, Sextus Iulius Frontinus a Flavius Vegetius Renatus) doplňuje Cornelius Nepos a jeho Životopisy slavných vojevůdců cizích národů. Kniha je velice zajímavým dokladem o úrovni řeckého a římského vojenství a nárocích kladených na vojevůdce a mužstvo.

Antická knihovna: Synové slávy - oběti iluzí

nakladatelství Svoboda, 1977, přeložili  Jan Burian Bohumila Mouchová
Výběr pozdních latinských panegyriků (oslavné řeči, kterými byli zdraveni císaři při oficiálních příležitostech). Panegyriky jsou oslavné, vzletné, nadnesené a podlézavé, tudíž je třeba jejich informační hodnotu brát s rezervou. Přesto se i z nich dozvídáme o mnohých historických událostech. Mimoto jsou zajímavým dokumentem o osobnostech jejich autorů a o tom, jak si pozdně římské intelektuální kruhy představovaly ideálního panovníka. Stejně jako u jiných děl tehdejší Antické knihovny vítám nesmírně cenné, pečlivé a bohaté poznámky překladatelů.

Appiános: Krize římské republiky

nakladatelství Svoboda, 1989, přeložili Jan Burian a Bohumila Mouchová
Spíše jsem ocenil vysvětlivkový aparát než samotné dílo, protože jde o vyprávění často zhuštěné, s nepřesnostmi a nekompaktní z důvodu Appiánova čerpání z různých autorů s protichůdnými názory, často vzápětí po sobě. Autorův význam spočívá hlavně v tom, že je zdrojem informací o mnoha ztracených antických pramenech, z kterých ve svém díle čerpal. Toto je část jeho díla Římské dějiny, věnovaná římským občanským válkám.

Appiános: Zrod římského impéria

nakladatelství Svoboda, 1986, přeložili Jan Burian a Bohumila Mouchová
I zde platí to, co píšu v předchozích řádcích. Jde o ostatní knihy Appiánova díla Římské dějiny.

B

Baker Alan: Gladiátor

Nakladatelství Metafora, 2002
Zevrubný průvodce římskými hrami – seznámíme se s jejich vývojem od her k poctě zemřelých v politický nástroj pro získání obliby lidu, s širokým spektrem druhů her od štvanic zvěře přes simulaci námořních bitev až po nejoblíbenější kratochvíli, kterou byly zápasy gladiátorů. Autor čtenáři přibližuje i - většinou nedobrovolné - aktéry her: šelmy, odsouzence, gladiátory různých druhů zbraní, obvyklé taktiky zápasníků a nejoblíbenější kombinace protivníků, stavěných proti sobě. Zajímavě je vylíčen ambivalentní vztah Římanů ke gladiátorům, pro něž byli jak opovrhovanou společenskou skupinou, tak i předmětem vášnivého zbožňování, pokud byli úspěšní. Neméně pěkně je vysvětlen pragmatický vztah Římanů ke krvi prolévané v cirku  – hry pro ně jednak představovaly způsob, jímž mohli předvést světu zásadní vlastnosti, které jim pomohly vytvořit světové impérium, a to pohrdání utrpením a smrtí, jednak vysoce účinnou prevenci proti zločincům a narušitelům společenského pořádku.
Nalezené chyby:
- špatný tvar Batiates místo správného Batiatus
- špatný tvar Nurceria místo správného Nuceria

Bednaříková Jarmila: Attila - Hunové, Řím a Evropa

Nakladatelství Vyšehrad, 2012
Kniha se snaží odpovědět na otázku, jak Hunové přispěli k vzniku středověké Evropy, rozebírá zárodky státní organizace v hunské říši, kulturu i vojenství Hunů a jejich spojitost s kmeny asijských Siung-nuů. Zasloužená pozornost je věnována dvěma největším aktérům doby stěhování národů - Aetiovi a Atillovi.
Nalezené chyby:
- str. 122: na mapě římské říše v první polovině 5. století je mezi provinciemi i Valentia - území mezi Antoninovým a Hadrianovým valem. Přitom Římané toto území vyklidili již za Commoda.

Bednaříková Jarmila: Stěhování národů

Nakladatelství Vyšehrad, 2003
Publikace v duchu nejlepších tradic našich historiků excelentním způsobem mapuje dramatickou dobu stěhování národů - nejenom bitvy, plenění a přesuny barbarů po území říše, ale i problematiku christianizace barbarů, míru navazování barbarských států na římskou kulturu, správu a právo, srůstání i konfrontace barbarů a Římanů. Kniha se soustředí na území západořímské říše.
Nalezené chyby:
- na vnitřním hřbetu knihy je mapa římské říše v první polovině 5. století, kde je mezi provinciemi i Valentia - území mezi Antoninovým a Hadrianovým valem. Přitom Římané toto území vyklidili již za Commoda.

Bednaříková Jarmila: Stěhování národů a východ Evropy

Nakladatelství Vyšehrad, 2006
Kniha analogicky k předchozí zpracovává stejné období, ale soustředí se na východ - nejenom římské říše, ale i Evropy a za východořímské hranice.

Birt Theodor: Dějiny římské literatury v pěti hodinách

Královské Vinohrady, 1901
Pět přednášek profesora Th. Birta na dané téma v knižní podobě. Útlá knížečka, ovšem neuvěřitelně napěchovaná fakty a psaná přitom bohatým, nikterak strohým, místy takřka básnickým jazykem.

Brambach Joachim: Kleopatra, vládkyně a milenka

Nakladatelství Ikar, 2003
Poměrně kvalitní studie o Kleopatře a o jejím vlivu na dějiny římské říše v jedné z jejích nejdramatičtějších epoch. Kniha se snaží opravit některé mýty a omyly dosud přetrvávající o Kleopatře, Caesarovi, Octavianovi a Antoniovi a jejich vztazích, čímž mnohé objasňuje a přináší zajímavé postřehy.
Nalezené chyby:
- str. 20: přízvisko Filadelfos neznačí doslova "milenec sestry", ale "milující sestru"
- str. 37: Sulla měl prohlásit, že v Caesarovi vidí několik Mariů, nikoli, že v něm vězí více než v Mariovi
- str. 46: v kontextu vojenství starověku je vhodnější použít termín podkopy než podzemní nálože
- str. 54: Parthové označováni jako Peršané
- str. 139: Caesarova milenka Servilia by těžko Caesarovi dohazovala svou dceru Tertii, pokud šlo o jejich společnou dceru. Pouze o Brutovi se spekuluje jako o možném Caesarově a Serviliinu dítěti.

Burian Jan: G. J. Caesar

Orbis, 1963
Vynikající portrét státníka, vojevůdce, politika a spisovatele Caesara z tehdejší série Portréty. Po odfiltrování některých pasáží, vynucených ideologií tehdejší doby, zůstane studie nejlepších kvalit.

Burian Jan: Hannibal

Nakladatelství Svoboda, 1967
Všestranná a vyčerpávající studie o fascinujícím Hannibalovi. Jedná se o vysoce kvalitní dílo, jak je u tohoto autora zvykem: strhující válečná reportáž, doprovázená skvělými politickými, hospodářskými, vojenskými, logistickými a strategickými rozbory.

Burian Jan: Publius Ovidius Naso

Klub přátel poezie, 1975
Ke každému dílu tohoto našeho klasika patří výtečné hodnocení a toto není výjimkou. Život římského básníka Ovidia je zpracován skvěle, podrobně, zasloužená pozornost je věnována jeho tvorbě ve vyhnanství, která byla dřívější tradicí neprávem přehlížena.

Burian Jan: Řím, světla a stíny antického velkoměsta

Nakladatelství Svoboda, 1970
Další dílo Jana Buriana, jak jinak než výborné, se tentokrát soustředí v dějinách Říma hlavně na jeho metropoli.

Burian Jan: Římské impérium

Nakladatelství Svoboda, 1994
Kniha zpracovává dějiny římského císařství. Na první dojem působí poněkud stroze, ale tato analytická strohost je bohatě vyvážena pečlivým přístupem k faktům a velkým množství užitečných informací, které se podařilo do poměrně útlé knížky vtěsnat.

Burian Jan: Zánik antiky

Státní pedagogické nakladatelství, 1972
Studie, která má být vodítkem k poznání pozdní antiky, je skvělá, jak je již u tohoto autora zvykem. Velmi dobrým nápadem je rozčlenění problematiky úpadku antického světa na tématické bloky, které se dále člení na autorův úvod, vybrané dobové prameny a autorovu metodickou poznámku.

C

Caesar Gaius Iulius: Válečné paměti

Nakladatelství Svoboda, 1972, přeložili Ivan Bureš, Václav Dědina, Marie Husová, Václav Marek
Důležité prameny k poznání posledních desítiletí odumírající římské republiky - Caesarovy Zápisky o válce gallské a Zápisky o válce občanské, doplněné 8. knihou Zápisků o válce gallské jeho vojevůdce a důvěrníka Aula Hirtia a spisy Válka africká a Válka hispánská, jejichž autoři nejsou známi. Zápisky o válce gallské jsou vzorovým dílem propagace sebe samého - Caesar  přechází skutečnosti, které by ho stavěly do nepříznivého světla a zdůrazňuje své zásluhy, přesto se mu daří zachovávat zdání přísné objektivity - např. kupodivu s pochopením komentuje touhu Gallů po svobodě a bývalé slávě a vysoce hodnotí statečnost svých vojáků. Z hlediska čtivosti jsou zvláště Zápisky o válce gallské stručné, jasné, čiré, geniálně výstižné a čtou se jedna báseň. V podobném duchu se nesou Zápisky o válce občanské, již ale nejsou tak přehledné, vyrovnané a kompaktní - těžko říci, zda z důvodu Caesarovy časové tísně nebo jeho negativního vztahu k vnitřním válkám. Můžeme sice Caesarovi vytknout, že přejímá některé zeměpisné a přírodopisné údaje, aniž by si ověřoval jejich správnost, ale to je obecný problém u většiny antických autorů. Další části Válečných pamětí kopírují Caesarův styl, což je pro dobro věci - tak dobře se v antické literatuře čte málokdo (srovnejme např. sloh Ammiana Marcellina nebo Tacita).

Canfora Luciano: Gaius Iulius Caesar

Nakladatelství Vyšehrad, 2007
Sebelepší politický thriller bledne před skutečností, zvláště je-li jí doba krize a zániku římské republiky. Fascinující dílo, které mně přesvědčilo, že na Caesarovi a jeho době je a bude stále co zkoumat. Nelze než doporučit. Vynikající.

Cicero: Listy přátelům I.

Nakladatelství Arista a Nakladatelství Baset, 2001
V knize největšího republikánského řečníka ožívá pozdně římská republika ve vší vulgaritě prohnilosti, ustavičných rozmíšek, intrik, korupce, rozkrádání, klientelismu, populismu, měnících se politických spojenectví - jevů nám dnes tak důvěrně známých, jelikož máme také demokracii. A představuje se nám i sám autor: na straně jedné jako brilantní glosátor tehdejšího politického dění, oslnivý řečník, znamenitý stylista a idealista, na druhé straně jako muž kompromisů, člověk ustrašený, ješitný a malicherný. Škoda dvou pravopisných chyb a občasného nesouladu odkazů v dopisech a vysvětlivek.

Clauss Manfred: Konstantin Veliký. Římský císař mezi pohanstvím a křesťanstvím

Nakladatelství Vyšehrad, 2005
Vynikající historické dílo o Constantinovi, o vývoji vztahu tohoto císaře a společnosti jeho doby ke křesťanství. Jedná se o velice zajímavou a informačně napěchovanou knihu, kterou mohu jen doporučit. Osvětlila mi problematiku relativně snadného přechodu římské říše ke křesťanství i některé věroučné problémy. Jediné, s čím si dovolím polemizovat, je chvála Constantina za zásluhy o další bujení říšské byrokracie - odhaduji to na projekci současnými poměry podmíněných názorů do doby Constantinovy.

Cowan Ross: Římská bojová taktika 109 př. n. l. - 313 n. l.

Nakladatelství Grada, 2008
Publikace skvělým způsobem objasňuje v popisech bojových situací, mapkách a ilustracích bojovou taktiku nejefektivnější vojenské mašinérie, kterou po několik století byla římská armáda.

Cowan Ross: Římští legionáři od Caesara po Nerona

Nakladatelství Computer Press, 2009
Vyčerpávající popis výzbroje, výstroje, taktiky, psychologie a bojových technik římských legionářů doprovázený krásnými ilustracemi a fotografiemi mohu jen doporučit.
Nalezené chyby:
str. 3: uveden rok 18 n. l. jako konec Augustovy vlády místo správného 14 n. l.

Cowan Ross: Římští legionáři od Marka Aurelia po Diokleciána

Nakladatelství Computer Press, 2009
Další díl od tohoto skvělého autora pro další období římských dějin.
Nalezené chyby:
str. 4: nešťastná formulace - zřejmě vzniklá při překladu - že Septimius Severus uznal Clodia Albina za svého císaře, která zní jako by se mu podřídil (přitom Albina jmenoval Caesarem, tedy nástupcem a podílníkem na moci)
str. 11: zřejmě další chyba vzniklá při překladu - tvrzení, že kohorta [?] zahrnovala 6 legií [?] (správně má být centurií [?])
str. 51: pravopisná chyba (město bylo dobito místo správného dobyto)

Č

Češka Josef: Zánik antického světa

Nakladatelství Vyšehrad, 2000
Skvost našich končin, bez okras, kudrlinek, spekulací a paralel za každou cenu, poctivé, hutné a pečlivé dílo. Zpracovává dobu od Diocletiana až po zánik západořímské říše. Zevrubně a zajímavě je zpracován význam a vývoj křesťanství, které k pozdnímu impériu neodmyslitelně patří. Osobně mi více vyhovuje střízlivý styl našich autorů, byť možná mají méně informací, než některých západních, kteří kde mohou, tam zavlékají paralely s dnešním vývojem, jakkoli je to v mnoha případech násilné (hlavně Joachim Fernau a nezřídka i Michael Grant).

D

Dahlheim Werner: U kolébky Evropy

Nakladatelství Vyšehrad, 2006
Autor se zabývá vztahem Evropy k jejím římským kořenům a jeho proměnami v různých epochách jejích pořímských dějin. Líčí systém Římanů při budování impéria, jejich vztahy k barbarům a ke křesťanství. Poměrně čtivá kniha, jen mi vadí dnes tak módní ironizování kořenů Evropy.
Nalezené chyby:
- str 77: v r. 357 nenavštívil Řím Iulianus, ale Constantius II.
- str 78: v r. 19 n. l. již Augustus nežil

Dobiáš Josef: Dějiny československého území před vystoupením Slovanů

Nakladatelství Československé akademie věd, 1964
Vynikající a zevrubná studie se zabývá dějinami československého území od keltského osídlení po odchod Langobardů.

Doležal Stanislav: Interakce Gótů a římského impéria ve 3. - 5. století n. l.

Nakladatelství Karolinum, 2008
Nejucelenější pohled na soužití a konfrontaci Římanů s barbary a na metody, které používala římská správa k jejich začlenění do struktur impéria a na různorodou a promyšlenou politiku uplatňovanou vůči kmenům v barbaricu [?], který se mi kdy dostal do rukou - se zaměřením na Góty. S čím nesouhlasím, je přehodnocování pohledu na barbarizaci římské společnosti a armády (obdobně na tuto problematiku nahlíží např. britský historik Grant, hodnocený níže), na kterou je zde - na rozdíl od většiny historiků - pohlíženo veskrze kladně. "Jistěže to byla šance, která zůstala nevyužita; to však neznamená, že šlo o chybnou koncepci", píše autor. Opačně však lze bez sofistického žonglování říci, že neúspěch koncepce nepotvrzuje její správnost. Jak římské dějiny ukazují, dokud byla říše vojensky, politicky a ekonomicky silná a měla kontrolu nad usidlováním barbarů na svém území, byla schopna je asimilovat bez narušení své integrity (fáze romanizace). Později zesláblá, ale stále přitažlivá, už této kontroly nebyla schopna a integritu postupně ztrácela (fáze barbarizace). Tento trend posledních let jako by omlouval prostřednictvím barbarizace římské říše barbarizaci - moderně řečeno multikulturalismus - dnešní, patrnou zvláště v západní Evropě. Ta hrozí Evropě osudem, který by potkal římskou říši, kdyby ji obsadili Hunové místo Germánů - tedy horším, co se týče diskontinuity a surovosti. Uvádí se zde, že Theodosius zemřel na vodnatelnost - dle pramenů, které jsem dosud znal, zemřel na následky špatně vyléčené nemoci za válečného tažení a na vodnatelnost zemřel jeho syn Honorius, i datum jmenování Honoria Theodosiovým spoluvládcem je zde jiné.

Dunkle Robert: Gladiátoři - krutá podívaná ve starověkém Římě

Nakladatelství Vyšehrad, 2011
Tato kniha pokrývá vyčerpávající způsobem tématiku římských her - historii, typy her, typy gladiátorů, pravidla zápasů a nechybí ani kritické hodnocení "gladiátorských" filmů. Zatím nejlepší, co jsem na toto téma četl.
Nalezené chyby:
- špatné skloňování latinských jmen (Samus, Valens, Iuvenalis, Martialis, Marcus...)
- str. 109: zřejmě špatný překlad - Caligula nepověřil některé gladiátory velením osobního strážce, ale samozřejmě osobní stráže
- str. 113: Suetonius neuvádí, že se ve skupinovém souboji skupina retiariů vzdala ještě před zahájením zápasu secutorům, píše, že "podlehli téměř bez jakéhokoli zápasu"
- str. 137: Domitius Ahenobarbus nebyl příslušník claudijského rodu
- str. 151: chybné letopočty první a druhé punské války
- str. 160: tvrdí se, že Caesar postavil k hrám 320 gladiátorských dvojic; na straně 167 je uvedeno dvojic 640
- str. 193: jméno císaře Honoria zkomoleno na Honorarius
- str. 209: rada Septimia Severa ohledně přístupu k vojákům nebyla určena jen jednomu jeho synovi, ale oběma
- str. 239: vinou otrockého překladu použit tvar Káriané místo správného Kárové
- str. 239: jméno císaře Constantia II. zaměněno za Constantinus
- str. 239: Constantius II. navštívil Řím r. 357, ne o rok později
- str. 298: jméno císaře Aureliana zaměněno za Aurelius
- str. 323: Septimius Severus nezapovídal konverzi z křesťanství k židovství, ale přestup pohanů na křesťanskou nebo židovskou víru

E

Eck Werner: Augustus a jeho doba

Nakladatelství Vyšehrad, 2004
Augustova cesta od geniálního technologa moci, mistra intrik a chladnokrevného a krutého politika k milovanému otci vlasti a popis složitého utváření principátu z pera současného německého historika. Stručné, hutné, výstižné.
Nalezené chyby:
- str. 93: tvrzení, že před jmenováním dvacetiletého Augustova vnuka Gaia konzulem [?] nebyl v dějinách Říma tak mladý konzul - vždyť sám Augustus nastoupil konzulát v 19 letech (43 př. n. l.)

Eutropius a Festus: Stručné dějiny Říma

Nakladatelství Arista, Baset a Maitrea, 2008, přeložila Bohumila Mouchová
Ukázky stručných příručkovitých historických přehledů, typických pro období od 2. století, kdy se začal projevovat ústup tvůrčího rozmachu římských spisovatelů. Z nich alespoň Eutropiovo dílo jemu podobné předčilo vnitřně sevřeným a slohově jasným podáním.

F

Fernau Joachim: Zdraví vás Caesar

Nakladatelství Brána, 2001
Autor pokračuje v intencích předešlého svého díla, již hodnoceného v části Faktografie Řecko. Zdá se mi, že si usmyslil, že legračnější znamená lepší. Možná jsem suchar, ale domnívám se, že neznamená. Faktem je, že si člověk "vyzobe" některé nové poznatky, autorovi nelze upřít bystrý a břitký postřeh, ale proč proboha ta omáčka - nač je třeba mnohým aktérům historie nezbytné nasazovat šaškovskou čepici, proč je nutné, aby se tam stále z jiných epoch vnucovali Goethe, Luther a další, to tedy nevím. Opět ale musím dát za autorovi pravdu v jeho odporu vůči demagogům, luze, oportunismu, korupci a politikaření, v jejich projevech typických pro poslední fázi římské demokracie. O to více, mám-li rok od roku silnější pocit, že naše moderní demokracie z řecké a římské demokracie zdědila kde co, jenom ne morálku a zdravý rozum... Markem Aureliem jeho dějiny končí z toho prostého důvodu, že dál se mu již římské dějiny nelíbí – skutečně originální přístup, pak následuje zmatený a zfušovaný závěr, kde je vidět, že chce mít knihu již za sebou. I takhle se dnes dělá historie…
Nalezené chyby:
- Antoninovi Piovi říká Antonius
- Commodus nebyl zardoušen pretoriány, ale atletem,  jehož  užíval jako partnera při zápasech
- Elagabalus (Heliogabalus) nevládl 5 let, ale 4 roky
- zastaralé moralistické tvrzení, že Řím zničily orgie

G

Galán Eslava Juan: Milostný život ve starém Římě

Knižní klub (Ikar), 2004
Po přečtení této knihy a jejího protějšku o Řecích od stejného autora, jsem získal dojem, že Římané, ač byli v mnohém zemitější, drsnější a pragmatičtější, než Řekové, byli v této oblasti poetičtější a nám bližší než Řekové. Také na rozdíl od nich měli Catulla, Ovidia a Propertia...

Gibbon Edward: Úpadek a pád římské říše

Nakladatelství Tatran, 1988
Výběr z monumentálního díla osvícenského historika, které ve své době bylo středem pozornosti. Dnešníma očima viděno je Gibbonovo dílo spíše filozofické než přísně historické a je ovlivněno autorovými subjektivními sympatiemi či antipatiemi k různým historickým postavám či institucím, vírou v rétorické fráze antických spisovatelů a v neposlední řadě také dobou svého vzniku. Jde zřejmě o nejlepší syntetickou prací o dějinách antiky, vzniklou před rokem 1800, mnohé věci musel autor interpretovat v podstatě jako první v novověku), na straně druhé o dílo zcela zastaralé (zač sám Gibbon jistě nemůže). Nelze jej tedy používat jako primární zdroj informací. V mnoha ohledech jsou dnes informace písemných pramenů (kromě nich neměl Gibbon prakticky nic k dispozici) korigovány archeologickým výzkumem, interpretací epigrafických a numismatických pramenů a v neposlední řadě i papyrovým materiálem. Navíc neznal Gibbon ani všechny písemné prameny, protože některé z nich byly objeveny teprve v 19. a 20. století. Gibbon také psal pro "osvícené" čtenářstvo "svého" 18. století a snažil se o čtivost textu. Za hodnocení hodnověrnosti Gibbona děkuji panu Jiřímu Ohlídalovi, který spolupřekládal a redigoval například knihy Malcolma Todda a Petera Heathera, které hodnotím ve Faktografii ostatní.
Nalezené chyby:
1. díl:
- str. 57: Commodus nebojoval jako retiarius, nýbrž jako secutor
- str. 106: Arménie chybně označena jako římská provincie
- str. 129:  Diocletianus neodstupoval žádné území Persii, naopak jí jej odňal
- str. 137: Diocletianus nebyl otrok, ale syn propuštěnce
- str. 174: jméno Licinius zkomoleno na Dicinius
- str. 174: odvozování Constantinova původu od Claudia Gothica
- str. 180: výrok, že v posledních letech Constantinovy vlády nerespektovaly všechny části říše jeho svrchovanost (zřejmě chyba překladu)
- str. 236: Iustina, matka Valentiniana II., pojmenována chybně jako Iuliana
- str. 262: hodnostář Rufinus chybně umístěn na Honoriův dvůr (patřil k Arcadiovu)
- str. 293: hodnocení veškerých dějin východořímské říše jako ustavičného úpadku
- str. 294: tvrzení, že prvních pět let Arcadiovy vlády za něj fakticky vládl Eutropius, je chybné (měl předchůdce Rufina)
- str. 321: výraz východořímská místo západořímská říše

2. díl:
- str. 48: Iustinianus odňal část Hispánie nikoli Vandalům, ale Visigótům
- str. 60: výraz palestinská knihovna místo palatinská

Goldsworthy Adrian: Armáda starého Říma

nakladatelství Slovart, 2010
Vynikající počin, alespoň pro čtenáře, kteří neznají problematiku římské armády tak do hloubky, jako například já. Jediné, s čím bych polemizoval, je podceňování podílu barbarizace římské armády na zhoršení její kvality a tím i na kvalitě obrany říše.
Nalezené chyby:
- str. 10: špatně udaná doba vlády Vespasiana
- str. 11: špatně udaná doba vlády Septimia Severa, Galliena, Aureliana
- str. 14: na mapě římské říše kolem r. 200 chybí Agri decumates [?], chybné je i označení tohoto období jako doby největší rozlohy římské říše, nezohledněno též rozdělení provincií Británie a Sýrie, provedené Septimiem Severem
- str. 46: termín capite censi neznamená "odhad podle hlavy", ale "započítávání podle hlavy"
- str. 52, 53: špatné skloňování jména Prasutagus
- str. 54: špatné číslování 18. legie římskými číslicemi - místo XVIII je XIIX
- str. 110: otrocký překlad z angličtiny - místo Tungrové je Tungriáni
- str. 200: perský král Sapor nezabil císaře Gordiana (toho zabil Philippus Arabs), Valeriana sice ano, ale až po letech v zajetí, ne po bitvě
- str. 205: text o římských jezdcích v 6. století je nesmysl, pokud tím nejsou myšleni východořímští, tedy byzantští jezdci

Grant Michael: Dějiny antického Říma

Nakladatelství BBart, 1999
Kniha známého moderního historika zachycuje dějiny římské říše od Romula prvního do Romula posledního. Autor se neomezuje jen na popis, ale snaží se i o analýzu dějin a vlivů, jež je vytvářely, vlivů, které vedly jak ke slávě Říma, tak těch, které nakonec způsobily jeho úpadek a pád. V knize má své místo i římské umění a náboženská problematika. Spíše než historik v klasickém slova smyslu je Grant popularizátor, analytik, psycholog a sociolog a ačkoli jeho pohled na dějiny v některých momentech nečekaně rozšíří obzory, je na druhé straně tento přístup vykoupen jakousi zkratkovitostí stručné orientační příručky. Ovšem jak uvidíme dále, když chtějí jít popularizátoři do hloubky, páchají - jakoby poslušní nějakého nepsaného zákona - jeden omyl za druhým. A běda, když se popularizátor pustí do populárního, leč velmi ošidného hledání paralel mezi dneškem a minulostí - podle mého názoru pak spíše historií obhajuje naše dnešní chyby, nežli by z ní vyvozoval poučení pro dnešek. Pro začínající zájemce má Grant stejný význam, jaký měl a možná dosud má v našich končinách Zamarovský hodnocený níže, jako jakýsi mezistupeň mezi učebnicí dějepisu pro základní školy a opravdu odbornými díly.

Grant Michael: Dvanáct cézarů

Nakladatelství BBart, 1998
Podrobné životopisy římských vládců od Caesara po Domitiana. Autor s důkladností sobě vlastní zkoumá povahové rysy císařů, jejich činy, úspěchy i neúspěchy, silné i slabé stránky, působení těchto osobností na další vývoj impéria, popisuje jejich obrovskou moc a stejně tak obrovskou zátěž, která na nich v důsledku moci jim dané ležela.
Zatím nalezené chyby:
- str. 181: Vespasianus se nenarodil v Reate, ale v jeho okolí

Grant Michael: Kleopatra, královna egyptská

Nakladatelství BBart, 2003
Fenomén Kleopatra nedal spát ani Michaelovi Grantovi a tak se pustil i do tohoto tématu. Dějiny píší vítězové a Kleopatra byla nenáviděný protivník, proto je namístě autorova snaha zrevidovat některé zažité názory. Ovšem zdá se mi, že podlehl opačnému extrému a divže si Kleopatru a Antonia neidealizuje - jak je pro dnešní dobu typické, západní učenec hořekuje nad prohrou Východu. Ve shodě s klasiky si myslím, že tehdejší konflikt lépe dopadnout nemohl: koneckonců se nejednalo o to, komu se podřídí vojensky podřadní a otrocky poddajní obyvatelé Východu, šlo o to, koho přijmou Římané a Italikové a vzpomeňme si, jak opatrně jim Augustus musel dávkovat monarchii.
- str. 144: triumf [?] Ventidia Bassa nad Parthy nebyl jediný triumf, který Římané slavili nad Parthy, ale první (může se jednat o chybu překladu a ne autora)
- str. 161: fiasko Antoniova tažení proti Parthii neznamenalo neporazitelnost Parthie pro dalších 150 let, spíše vyrovnanost sil
- str. 234: Augustus nepřijal své jméno po měsíci srpnu, ale měsíc srpen dostal jméno po něm (opět se mi zdá, že to bude spíše chyba překladu)
- pak jsou tu chyby skloňování: Malchusovi místo Malchovi, ty samé otřesnosti např. u názvů Samos a Kós, ač jmen Octavianus a Antonius je vše v pořádku, dost bije do očí otrocký překlad z angličtiny - Caesariáni, Pompeiáni, místo caesarovci a pompeiovci

Grant Michael: Pád říše římské

Nakladatelství BBart, 1997
Analýza příčin zhroucení římské říše - ty jsou rozděleny do nejhlavnějších bloků:
1. Selhání armády
2. Sociální rozdíly a z toho vyplývající nejednota a nesvornost
3. Indolence lidu, který utrpěl deziluzi vůči ochraně garantované císařem a navíc byl deptán rozbujelou, zkorumpovanou a neschopnou byrokracií
4. Rivalita mezi Východem a Západem, neschopnost Římanů koexistence s Germány, kteří se snažili začlenit do impéria
5. Zhoubný vliv jednotlivců i skupin, vyčleňujících se ze společnosti: mnichů, křesťanů a jejich náboženské bigotnosti a nesnášenlivosti.
6. Uzavření se významných pohanských senátorů,  filozofů a básníků do vnitřní emigrace, destruktivní vliv křesťanství.

Grant Michael: Římští císařové

Nakladatelství BBart, 2002
Životopisy vládců od roku 31 př. n. l. - 476 n. l. Osudy císařů na pozadí historických událostí, jejich povahy, reformy, klady i zápory. Je třeba Granta pochválit, že se věnuje se i východním císařům (a problematice východořímské říše vůbec), kteří bývají, vzhledem k mnohem dramatičtějšímu vývoji na Západě po roce 395, opomíjeni. Ovšem kniha je ušita velmi horkou jehlou, autor občas opomíjí dataci některých událostí, některé datace si hrubě protiřečí, některá tvrzení jsou hrubě mylná, u některých vět není dost dobře zřejmé, co chtěl autor říci – ale to může být chyba překladatele. Velkou chybou je nekritické čerpání z historicky nepříliš spolehlivého díla Scriptores historiae Augustae, které hodnotím níže.
Zatím nalezené chyby:
- str. 60: legie v Moguntiacu (dn. Mohuč), které se vzbouřily proti Galbovi, nechtěly samy jmenovat nového císaře, ale ponechávaly volbu na římském senátu a lidu
- str. 71: Vespasianus zemřel 23. a ne 24 června
- str. 65: Vitellius byl zavražděn 21. a ne 20. prosince
- str. 112: Lucius Verus zemřel v lednu 169, ne na jaře 169
- str. 124: - v jedné větě, která popisuje soupeření Septimia Severa s Didiem Iulianem, se připisuje jedno Severovo opatření Iulianovi
- str. 126: autor uvádí, že roku 193 bylo Caracallovi 5 a Getovi 2 roky, přitom na straně 135 a 138 správně píše, že Caracalla se narodil roku 188 a Geta roku 189
- str. 127: Septimius Severus zvýšil plat vojáků na 500, ne na 5000 denárů ročně
- str. 129: stavba císař Septimia Severa se jmenuje Septizonium ne Septizodium
- str. 129: není jisté, zda byl historik Herodianos senátor
- str. 130: Septimius Severus bojoval s parthským králem Vologaesesem IV., ne V.
- str. 131: autor tvrdí, že Pescennius Niger byl Septimiem Severem poražen v polovině roku 195, přitom na straně 126 uvádí správný rok 194
- str. 147: vzbouření vojáci hodili do Tiberu jen zabitého Elagabala, mrtvolu jeho matky nikoli
- str. 148: částí jména Severa Alexandra nebyla jména Marcus a Iulius
- str. 150: nesprávná datace vlády Ardašíra I.
- str. 168: nesprávná datace vlády Šápúra (Sapora) I.
- str. 170: částí jména Philippa nebylo jméno Verus
- str. 220: Gallus nebyl vlastní bratr Iuliana
- str. 221: tvrzení, že Diocletianus porazil v boji Carina: v bitvě, kterou spolu vedli, se vedlo lépe Carinovi, jen díky tomu, že Carina zabili vlastní vojáci, se stal Diocletianus vládcem říše
- str. 224: mapa říše za Diocletiana motá dohromady stav za Diocletiana, Constantina a v době smrti Theodosiovy, hranice diecézí jsou ve vysvětlivce nesprávně popsány jako hranice provincií
- str. 239: není pravda, že Galerius měl nižší postavení než Constantius Chlorus, byli rovnocenní (nejdříve Caesarové, potom Augustové)
- str. 265: nebyl to Constantius II., kdo spal v těsném příbytku obehnaném příkopem, přes nějž vedl padací most, jehož prkna a kolíky bral s sebou, když šel spát a ráno, když chtěl vyjít ven, jej opět sestavoval. To se připisuje známému sicilskému tyranovi Dionýsiovi, ke kterému je Constantius pro svou podezřívavost přirovnáván
- str. 303: Honorius byl v době nástupu na trůn jedenáctiletý, ne dvanáctiletý
- str. 322: Valentinianus III. zemřel v 36 ne v 30 letech
- str. 328: Pulcheria zemřela r. 453, ne r. 423

Groh Vladimír: Starý Řím

Jednota českých filologů, 1931
Starý Řím od vejce až po jablko, jak by řekli staří Římané. Není snad oboru, kterým by se autor zevrubně nezaobíral. Ovšem nejprve je třeba si zvyknout na suchý a zhuštěný autorův styl.

Groh Vladimír: Život v starém Římě

Jednota českých filologů, 1939
Předchozí dílo, upravené pro potřebu středních škol, s o poznání svěžejším podáním.

Günther Rigobert: Římské císařovny

NS Svoboda, 2000
Ačkoli Řím a antický svět vůbec byly patriarchální, nemělo by se na ženy zapomínat, zvlášť na římské císařovny. Historik líčí dramatické osudy pěti císařoven z období pozdní římské říše (počínaje Gallou Placidií dcerou Theodosia I. až po Pulcherii, sestru Theodosia II.), jejich působení v politice, jejich intriky i náboženské názory.
Nalezené chyby:
- Aetius potlačoval v Raetii ne Juty, ale Juthungy
- v článku správně uváděno, že se Valentinianus III. narodil 2. července, v kalendáři na konci knihy je chybně uvedeno, že se tak stalo 2. června

H

Holland Tom: Rubikon

Nakladatelství Dokořán, 2005
Strhující drama krize a zániku římské republiky, bohužel popularizátorského typu se všemi přednostmi i nectnostmi. Autor plasticky líčí, jak bezbřehá korupce, demagogie a touha po moci a zisku zničily podivuhodnou římskou republiku. Tyto neduhy byly před římskou republikou a budou i po ní, ale teprve organizátorský um Římanů, v tomto případě nasměrovaný zhoubným směrem, učinil z těchto zel nelítostný mechanismus: armáda, úřednictvo a lichváři v dokonalé součinnosti metodicky vysávali celé provincie. Tuto efektivitu překonalo až britské impérium v 19. století a Spojené státy ve století následujícím, které loupežení inovovaly zapojením Mezinárodního měnového fondu a Světové banky - zaháněním zemí do dluhových pastí. "Zahanbit" se nenechali ani Němci, který totéž aplikovali na nebohé Řecko. Je zde ukázáno, co negativního má naše civilizace s Římem společného a je názorně vidět, kolik inspirace poskytla konečná fáze římské republiky západním demokradům (a ostatně i našim). A také jevy, kterými se Římané od nás odlišovali: krutost k nepřátelům i k sobě samým, na druhé straně hrdé vlastenectví, jev v dnešní době když ne potlačovaný, tak trpěný a vysmívaný (pražská kavárna, presstituti, nevládní organizace, tzv. neziskové organizace a další podobná škodná se v hanobení národa, překrucování jeho historie a pošlapávání jeho kultury činí, aby si zasloužila svůj jidášský groš).
Nalezené chyby:
- str. 317: v době Caesarovy smrti nebyl Octavianus v Parthii (!)
- str. 326: Cicero nespáchal sebevraždu, ale byl zavražděn

Hošek Radislav, Marek Václav: Řím Marka Aurelia

Nakladatelství Mladá fronta, 1990
Velice pěkný a užitečný pramen znalostí, byť se omezuje jen na Marcovu dobu. Dozvíme se o způsobu vlády za císařství, o senátu, zahraniční a vnitřní politice, o složení obyvatelstva říše, každodenním životě občanů, jídle, odívání, trávení volného času, o službě v armádě a duchovním světě oné doby. Obrazová příloha je velice bohatá.

Herodianos: Řím po Marku Aureliovi

Nakladatelství Svoboda, 1975, přeložili  Jan Burian Bohumila Mouchová
Práce historika ze 3. století místy připomíná spíše historický román než dějepisné dílo. Jelikož chtěl zachytit dramatický a proměnlivý obraz své doby, působí jeho dílo živě, zajímavě a dramaticky a čte se jedním dechem. Bohužel se příliš nestaral o technickou stránku dějepisné tvorby ani o faktickou a chronologickou přesnost. Tyto nedostatky napravují bohaté vysvětlivky překladatelů, díky nimž je kniha vynikajícím studijním pramenem.

Hýbl František - Dějiny starého věku II. - Římané

Vesmír, 1925
Pěkné a užitečné dílo, věnující se zevrubně i náboženství, myšlenkovým proudům a vzdělanosti římské éry.
Nalezené chyby:
- str. 199 - Pergamon neležel v provincii Sicílie, ale v provincii Asia

K

Kameník Milan: Attila

Nakladatelství Vyšehrad, 1998
Čtivá kniha, na které jsem ocenil zručnou práci s českým jazykem (což je dnes vzácný jev), místy až poetická práce o tak děsivém fenoménu dějin, jakým byl Attila se svými Huny. Tento dojem trošku kazí přemíra používání cizích slov. Autor čtenáře provede i Gallií na prahu středověku, z kterého je nejvýznamnější setkání se svatou Genevievou (Jenovéfou). Attila a éra stěhování národů je komplikované téma, takže se kniha bohužel nevyhnula faktickým chybám, které autor podědil po svých zdrojích.
Nalezené chyby:
- rozdělení Gótů nevzniklo na základě jejich svobodného rozhodnutí, způsobily jej pohyby Gepidů, kteří se mezi ně vklínili
- Thervingy a Greuthungy, gótské celky (a zřejmě ne jediné, ale jen největší z gótských skupin) ve 4. století, nelze ztotožňovat s kmenovými svazy 5. století: Visigóty a Ostrogóty
- chybné tvrzení o tom, že Attila byl v mládí v Ravenně jako rukojmí. To je starý omyl, dokola přepisovaný, který zřejmě skutečnost, že římský vojevůdce Aetius byl v mládí jako rukojmí u Hunů, zaměnil tak, že vznikla tato fáma.
- sv. Augustinus (církevní činitel z 1. poloviny 5. století v severní Africe, rodák ze severoafrického Hippo Regia) je označován jako Féničan. Samozřejmě se to dá akceptovat, předkové Punů byli opravdu Féničané. Ale čtenář ne tak znalý může být zmaten, neboť Fénicie je na druhém konci Středomoří.
- nepředložená spekulace o existenci třmenů u Hunů, „kentaurovskou“ stabilitu na koni mohla Hunům zajišťovat i konstrukce sedla
- jednou zaměněn Valentinianus III.  za Honoria
- s tvrzením, že Attila, ještě než se stal chánem, podnikl diplomatickou cestu do Číny, jsem se nikde jinde nesetkal a celkem o něm pochybuji
- to samé platí i o teorii, že Attila před vpádem do Gallie uzavřel spojenectví s Vandaly krále Geisericha, kteří v té době okupovali valnou část Afriky
- druhý manžel Gally Placidie se nejmenoval Constantinus, ale Constantius
- mezi dopisem Iusty Graty Honorie Attilovi a jeho reakcí neuplynulo šestnáct let, byla téměř okamžitá
- Attila, který se stal se svým bratrem Bledou r. 434 vládcem Hunů, zavraždil svého bratra r. 445, ne po čtyřech letech společné vlády

Knotek František: Hannibal

Julius Albert, 1946
Stručná, leč pregnantní studie o největším nepříteli Říma. Po rychlém exkurzu do předchozí historie Říma i Karthága autor popisuje průběh druhé punské války s důrazem na Hannibalovo tažení, které dodnes vzbuzuje respekt a vzrušené otázky, Hannibalovu brilantní strategii i chyby, kterých se přesto dopustil. Studie nenechává stranou ani mezinárodní situaci: všímá si sebezničující nejednoty Karthága, slabosti a chybného hodnocení politické a vojenské situace ze strany helénistických států, které se - jen co se Řím vypořádal s Karthágem - staly dalšími oběťmi římské expanze.

Krawczuk Aleksander: Kleopatra

Orbis, 1974
Tento autor je jeden z mála, kteří ovládají umění napěchovat útlou knížku myriádami faktů. Ve vynikající knize se dozvíme o Kleopatřině dětství, o vnitřních poměrech v Egyptě a v Římě, o opatrném přežívání Egypta vedle rozpínavého římského impéria a o grandiózním plánu Kleopatry, který měl Egypt nejen zachránit, ale i povznést k vládě nad tehdejším světem.

Krawczuk Aleksander: Nero

Orbis, 1976
Tak jako předchozí dílo, i toto je skvělá kniha nejen o Neronově vládě (obsahuje i hodně údajů o Tiberiovi, Caligulovi a Claudiovi), neobyčejně informačně bohatý a neocenitelný pramen, o kterém se dá hovořit jen v superlativech. Kromě podrobných údajů o průběhu dětství, dospívání a vlády tohoto císaře se zde nachází mnoho cenných informací o vnitřních kulturních, politických a správních poměrech v římském impériu v té době.
Nalezené chyby:
- str. 98: Neronův propuštěnec, který převzal úřad po Pallasovi nesprávně uveden jako Faun, byl to Faón, zřejmě se jedná o překlep. Ve zbytku textu je to správně.
- str. 163: se Silury v Británii podle Tacita nebojoval Didius, ale Veranius
- str. 205: Tacitus uvádí, že při požáru Říma ze čtrnácti římských čtvrtí zůstaly čtyři nedotčeny, v sedmi se podařilo zachránit některé budovy a tři vyhořely úplně. Krawczuk uvádí počet nedotčených a úplně vyhořelých čtvrtí obráceně.
- str. 238: vodní varhany zkonstruoval mechanik Ktésibios z Alexandrie ve 3. století př. n. l., nikoli „nedávno“, tedy v době Neronovy vlády.

L

Liberati Anna Maria, Bourbon Fabio: Starověký Řím

Rebo Productions, 2006
Krásně zpracovaná publikace zaujme především kvalitními fotografiemi a ilustracemi. Po stručném vylíčení dějin římské říše následuje vylíčení hlavních aspektů římského způsobu života (obydlí, volný čas, vojsko, oděv...), pak je pozornost zaměřena na hlavní město a nakonec na jednotlivé oblasti říše (Gallie, Británie, Podunají, Afrika...).
Nalezené chyby:
- str. 21: místo Pertinaka je tvar Pertinaxe
- str: 43: na mapě je místo Milétos Myletus
- str. 44: po Caracallovi nastoupil Macrinus, ne Elagabalus
- str. 54: dominát nezačal přeložením hlavního města na východ
- str. 55: nedá se jednoznačně říci, že Arbogastova vzpoura byla dána jen náboženskou politikou Theodosia I.
- str. 55: místo Geiserich je tvar Genserich
- str. 71: nejčastějším soupeřem retiaria nebyl murmillo, ale secutor
- str. 140 - 141: podle mého názoru jsou prohozeny popisy fotografií Venuše kapitolské a Hermafrodita
- str. 160: Hercules není bůh věštby, ale hérós
- str. 165: nepřesný výraz řecko-gótské války - správně je byzantsko-gótské války
- str. 209: nešťastná formulace svádí k pochopení textu, že Kimbrové a Teutoni byli poddaní Říma a vzbouřili se, nikoli - byli nezávislí a proti říši vedli válečné tažení
- str. 211: místo Mogontiacum je výraz Magontiacum
- str. 220: tvrzení, že maskové jezdecké přilby se nepoužívaly v boji - podle nejnovějších poznatků pravděpodobně ano
- str. 226: Claudius nemusel Thrákii dobývat, již byla pacifikovaná a závislá, prostě ji přeměnil v provincii
- str. 253: místo kolonie [?] výraz kolona

Liška Vladimír: Po stopách římských tyranů

VARUJI!!! Je dobré si knihu od nezavedeného autora před koupením prolistovat – což jsem naštěstí učinil. Vždy jsem si myslel, ze laciná bulvární popularizace, ledabylé zacházení s fakty a nezodpovědná  nedbalost nezasáhne (vynechám-li některé filmy americké produkce), vzhledem k svému zaměření na "nováky", tak vznešenou a minoritní oblast, jako je antická historie. Bohužel se ukázalo, ze to metastázovalo i sem. Už z počeštěných tvarů Kommodus a Karakalla mi bylo zle, ale nejhorší teprve přišlo - pod fotografií bysty Caracally byl text, že se jedná o Diocletiana a naopak. Při popisu atentátu na Caracallu při tažení proti Parthům se o Caracallovi najednou začalo mluvit jako o Commodovi, další perlička, byla, že po smrti Constantina Velikého, která nastala r. 361 (proboha!) nastoupil Iulianus, dál už jsem nečetl, už toho na mne bylo moc. Knihu jsem velice rychle vrátil do regálu. Něco tak odbytého jsem tedy neviděl. Jak může taková kniha pokřivit vkus a znalosti čtenáři, který se začíná o antiku zajímat (první zkušenost má vždy velký význam, to platí asi všude), radši nemyslet. Ještě jednou - varuji.
Na druhé straně - pokud to není shoda jmen - od tohoto autora mám knihu, z které jsem kdysi čerpal podklady pro články o křesťanství (Největší tajemství Ježíše z Nazaretu) pro web Antický svět a ta, pokud mohu soudit podle svých skromných znalosti, je udělána poctivě, i když asi dvě nebo tři tvrzení nejsou podle mne důkladně konfrontována s historickou pravdou.

Liška Vladimír: Neslavné konce slavných

Několik historických záhad, z nichž římské problematiky se týká Jidášova zrada Krista, postava císaře Nerona a Hunové. Vzhledem ke zkušenosti s předchozím titulem zde hodnoceným  jsem se knihou moc neprobíral ani si ji nepořídil, takže mohu říci jen, že v kapitole o Hunech se opakuje stará, dalšími a dalšími autory stále přebíraná fikce o Attilově pobytu v Ravenně.

M

Marcellinus Ammianus: Dějiny Římské říše za soumraku antiky

Nakladatelství Arista a Nakladatelství Baset, 2002, přeložil Josef Češka
A zde máme římské dějiny v podání historika, který je sám prožíval, Ammiana Marcellina. Bohatá, rozsáhlá a vydatná kniha, když si čtenář zvykne na autorův šroubovaný styl, zcela zapomene na současnost. Velkolepá freska hynoucí římské slávy v překladu Josefa Češky, autora brilantního Zániku antického světa. K nevyčíslitelné hodnotě knihy je třeba přičíst i rozsáhlé vysvětlivky. Tento klenot mohu jen vřele doporučit.
Nalezené chyby:
- na vnitřním hřbetu knihy je mapa římské říše v druhé polovině 4. století, kde je mezi provinciemi i Valentia - území mezi Antoninovým a Hadrianovým valem. Přitom Římané toto území vyklidili již za Commoda.

Markschies Cristoph - Mezi dvěma světy

Nakladatelství Vyšehrad, 2005
Studie se zabývá dějinami antického křesťanství, a to v širokém záběru - autor dopodrobna rozebírá denní život členů obce, praktické problémy, které z jejich víry v pohanském prostředí vyplývaly, mapuje vývoj křesťanských obřadů a institucí. Snaží se i o vysvětlení, proč v konkurenci všech možných kultů zvítězilo právě křesťanství. Pro laika ve věcech věroučných, jako já, to bylo těžké, ale přínosné čtení.
Nalezené chyby:
- str. 194: Cyprianus (mezi 210 a 215 - 258) se nemohl účastnit synody v roce 526

Maškin N. A.: Dějiny starověkého Říma

Státní nakladatelství politické literatury, 1952
Necháme-li bez povšimnutí ideologické úlitby, dané dobou, kdy článek vznikl jedná se o užitečný pramen ke studiu dějin starého Říma. Úrovní,  obsahem i rozsáhlostí vysoko vyčnívá, navzdory výše uvedeným okolnostem, přes analogické dílo V. Zamarovského (viz níže).
Nalezené chyby:
- str. 347: provincie Předalpská Gallie, o kterou bojoval Antonius s Decimem Brutem, nepřesně označena jako Gallie
- str. 447: nebyl to Nero, kdo vytáhl proti vzbouřenému Vindikovi, ale Verginius Rufus
- str. 553: Pertinax byl zavražděn r. 193, ne 192
- str. 568: Valerianus nebyl zajat ve srážce s Peršany, ale při jednání s nimi
- str. 573: Aurelianus nebyl prvním císařem, který požadoval oslovení dominus et deus, tím byl Domitianus
- str. 591: Constantinus nebojoval proti Maxentiovi s Liciniovou pomocí, ale zvládl to sám
- str. 613: nápor germánských kmenů, kterým musel čelit Valens nebyl ze západu, ale ze severu, resp. severovýchodu
- str. 613: Thervingy ve 4. století nelze ztotožňovat s Visigóty, kmenovým svazem 5. století

Meijer Fik: Gladiátoři

Nakladatelství Aurora, 2006
Tato kniha o gladiátorech se kromě vylíčení způsobů boje, druhů gladiátorů a vývoje gladiátorských her, zabývá i logistikou her, náklady, způsobem získávání zvířat pro hry a kritickým hodnocením zpracování problematiky gladiátorů ve filmu.
Nalezené chyby:
- str. 19: špatné skloňování jména Martialis
- str. 147: není spolehlivě prokázáno, že se používal "palec dolů" jako gesto, znamenající, že poražený gladiátor nemá být ušetřen
- str. 150: jméno císaře Titus zkomoleno na Tito

Mommsen Theodor: Diktátoři

Nakladatelské družstvo Máje, 1937
Jak jsem byl rád, když jsem na knihu tohoto slovutného znalce narazil! Mommsen s třeskutým postřehem a inteligencí brilantně, nelítostně, nestranně a vyváženě charakterizuje činy a povahy předních aktérů předsmrtné fáze republiky, snad kromě Caesara, který byl evidentně jeho "srdeční" záležitostí.

Montesquieu Charles-Louis: Sláva a úpadek římské říše

Nakladatelství Akropolis, 2010
Ucelený, sevřený, zajímavý, k dnešku mnohdy promlouvající (kromě všudypřítomného moralismu) celek od francouzského osvícenského myslitele je svěžím dílkem, které jsem přečetl na jeden zátah.

Müller Karel: Vznik a sláva byzantské říše

Vesmír, 1927
Velice pozoruhodná studie zabývající se Byzantskou říší, pokrývající období od vlády Constantinovy (306 – 337) po vládu makedonské dynastie (867 – 1025). Oproti někdy dodnes přetrvávajícímu názoru o úpadkové strnulosti Byzance kniha dokazuje, že i tato říše měla svou životnost, dynamiku a pestrost.

N

Nossov Konstantin: Gladiátoři - krev a písek

Nakladatelství Deus, 2012
Vynikající studie o fenoménu gladiátorských her a o jejich aktérech. Oceňuji množství fotografií a krásné ilustrace. Dojem kazí některé otrocké překlady, špatné skloňování latinských a řeckých jmen a názvů a pravopisné chyby.
Nalezené chyby:
str. 13: z toho, že za punských válek nechal v jednom případě Hannibal proti sobě zápasit gallské zajatce, nelze vyvozovat, že Karthaginci pořádali gladiátorské zápasy
str. 16: uvést, že se Spartakus dostal do Gallie, je příliš široký a tudíž zavádějící termín, šlo o Předalpskou Gallii
str. 151: často citovaný případ germánského zajatce, který měl vystoupit v aréně a spáchal sebevraždu, je zde nepřesný - nespolkl na toaletě "houbu, používanou na čištění toalet", vrazil si do hrdla houbu na tyči, která se používala tak, jako dnes toaletní papír
str. 153: zaměněn pojem prétor [?] za pretorián
str. 154: na základě dobové fámy nelze jednoznačně tvrdit, že Commodus byl synem gladiátora
str. 163: gladiátor, který přijímal smrtelnou ránu, neobjímal kolena pořadatele (ten byl v hledišti), ale svého soupeře

O

Oliva Pavel: Pannonie a počátky krize římského impéria

Nakladatelství Československé akademie věd, 1959
Pannonie, naší zemi nejbližší římská provincie, naše historiky logicky vždy zajímala. Kniha se sice věnuje úzkému úseku dějin na omezeném území - na druhé straně je ovšem tento vytýčený rozsah velmi široce analyzován z mnoha aspektů - vojenství, ekonomiky, demografie, umění.

P

Peterson Daniel: Římské legie znovuzrozené v barevných fotografiích

Figters Publications, 2006
Kniha mi ukázala, jak velký význam má experimentální archeologie. Dozvěděl jsem se například, že praktickou činností těchto historických spolků není jen předvádění efektních bitev pro veřejnost, ale například i pochody, stavění opevnění, vaření a jiné činnosti, které prováděli historičtí legionáři. Tak napomáhají, v součinnosti s klasickou archeologií, k objasnění teorií o tom, jak římští vojáci žili, pochodovali a bojovali.

Gaius Plinius Caecilius Secundus: Dopisy

Jan Laichter, 1942, přeložil Rudolf Kuthan
Vycizelovaná drobnokresba Pliniových dopisů je čtenářskou lahůdkou a jedinečným pohledem do světa zjemnělé římské aristokracie na sklonku stříbrného období. Více o tématu dopisů píšu v samostatném článku o Pliniovi.

Polybios: Dějiny

Nakladatelství Arista, Baset a Maitrea, 2008, přeložil Pavel Oliva
Řeka Polybia, který byl současníkem římské expanze, přesto římská říše fascinovala a právem si kladl otázku, proč je ona expanze tak úspěšná. Jeden z největších řeckých historiků se úkolu zpracovat období 220 - 144 př. n. l. ujal více než znamenitě.

R

Reinhard Raffalt: Velcí římští císaři

NS Svoboda, 2001
Portréty Caesara, Augusta, Tiberia, Nerona, Domitiana, Hadriana, Marca Aurelia, Heliogabala, Diocletiana, Constantina a Iuliana Apostaty. S umístěním Nerona, Domitiana a Heliogabala mezi velké císaře by se dalo polemizovat, některé konstrukce jsou dosti smělé, více však knihu hatí některé zásadní chyby, které uvádím níže. Podobně jako u Granta je chybou nekritické čerpání z historicky nepříliš spolehlivého díla Scriptores historiae Augustae, hodnoceného níže. Proto je třeba ke knize, byť se v ní dají najít užitečné údaje, přistupovat opatrně.
Nalezené chyby:
- str. 180: místo Lucius Septimius Severus autor uvádí jméno Lucius Septimius Geta, nevíme, zda se narodil roku 145 nebo 146, autor uvádí rok 146
- str. 200: titul Caesar vznikl již dříve než za Diocletiana
- str. 201: v Diocletianově modelu tetrarchie si Caesar si bral dceru svého Augusta a ne dceru Augusta druhého Caesara
- str. 202: Constantius Chlorus nebyl aristokrat, byl nízkého původu
- str. 221: k bitvě u Mulvijského mostu došlo 28. října 312, ne 27. října
- str. 237: Constantius II. nebyl nejstarší syn Constantina Magna
- str. 233, 236: jako rok Iulianova narození autor udává rok 331 i 332
- str. 241: Gallus byl Constantiem II. popraven za špatnou správu východních provincií, nikoli Gallie
- str. 244: absurdní tvrzení, že perský král Šápúr (Sapor) II. pomáhal Constantiovi II. organizovat tažení proti Iulianovi

Robert Jean Noel: Řím

Nakladatelství Lidové noviny, 2001
Jedna z dalších perel: Řím ze všech možných stran. Stručné dějiny a chronologie a pak se servíruje: politické a společenské uspořádání, hospodářský život, míry, váhy, kalendář, náboženství, svátky, literatura i s krátkými životopisy významných autorů, umění, architektura, volný čas, soukromý život, mapky, plánky, přehled provincií, rodokmeny významných císařských rodů... Kdo by chtěl víc?
Některé nalezené chyby:
- str. 22: tetrarchie nebyla ustavena r. 213; tvrzení, že by Constantinus na smrtelné posteli uvažoval o rozdělení říše
- str. 40: ne Marcus Aurelius, ale Lucius Verus, a to titulárně, vyhnal Parthy ze Sýrie
- str. 44: tvrzení o Diocletianově sebevraždě
- str. 47: Theodosius I. nebyl syn Valentiniana I.
- str. 220: Antonius se nepotřeboval zmocnit východní části říše na úkor Octaviana, dostal ji po dohodě
- str. 228: Constantinus nemusel čelit Maximinovi Daiovi
- str. 232: chybné skloňování jména Barkas
- str. 233: Iulianus táhl proti Peršanům, nikoli Parthům
- str. 238: Otho nebyl generál
- str. 241: Sertorius nevedl osvobozeneckou válku Lusitanů proti Římu, ale za jejich pomoci o něj v rámci mariovské frakce
- str. 242: Theodosius nezískal východní říši po Gratianovi, ale po Valentovi, navíc zkomoleno Gratianovo jméno

S

Sallustius: Catilinovo spiknutí, Válka s Iugurthou

Naše vojsko, 1988
Prostřednictvím chmurného a pesimistického vykreslení dvou úseků z období vrcholného rozvratu římské republiky ukazuje Caesarův přívrženec Sallustius názor na dobu, v níž žil. Knihu jsem přečetl jedním dechem, Sallustius píše úsporně a přesto dramaticky a barvitě, podobně jako Tacitus a právem se řadí k největším římským historikům.

Scriptores historiae Augustae: Portréty světovládců (I. a II.)

Nakladatelství Svoboda, 1982, přeložili  Jan Burian Bohumila Mouchová
Pozdně antický sborník císařských biografií, dnes zvaný Historia Augusta, též zkracován na HA nebo SHA. Zahrnuje životopisy císařů počínaje Hadrianem a konče Numerianem. Ve sborníku je mezera (neznámo, zda záměrná, či zaviněná zubem času) od vlády císaře Philippa až po zajetí císaře Valeriana Peršany. Autor byl zřejmě pohan z okruhu starořímských tradicionalistů, který své dílo sepsal někdy koncem 4. století nebo začátkem 5. století n. l. Zřejmě z obav, že by dílo s pohanskou tendencí v době sílící dominance křesťanství mohl těžko vydat a prosadit pod svým jménem, uveřejnil jej pod jménem šesti fiktivních autorů, píšících údajně v době Diocletiana a Constantina. Z historického hlediska spis obsahuje množství problematických údajů (do poloviny řady je jakž takž spolehlivý, kdežto ve druhé polovině je nekritickou snůškou pravd, polopravd i výmyslů) ale představuje jedinečný pramen k pochopení situace, v níž se římští pohané ocitli v době rozpadu impéria. Velice cenné jsou poznámky překladatelů, které doplňují další údaje a upřesňují sporné pasáže.
Nalezené chyby (ve vysvětlivkách):
- str. 321: Elagabalus byl zavražděn r. 222, ne 221
- str. 324: praenomen [?] manželky Severa Alexandra uváděno jako Gneia, na str. 327 správně Gnaea
- str. 328: triumf [?] Severa Alexandra nad Peršany se konal r. 233, ne 232

Sergejenková M. J.: Pompeje

Nakladatelství Mladá fronta, 1972
Kniha je všestrannou exkurzí do světa starověkých Pompejí a nejen jich: díky jedinečné zachovalosti památek lze odvodit i mnohé z denního života římských měst a venkovských usedlostí. Dozvíme se zde i o historii pompejských vykopávek.

Stadler Heiner: Hannibal, postrach Říma

Knižní klub, 1997
Tato studie je součástí knihy Sfinga 1 od Hanse Christiana Hufa, která je průřezem zajímavých epoch, národů a osobností prakticky za celou dobu historie lidstva. Stadlerova studie se zevrubně zabývá Hannibalovou osobností, jeho taktikou, a lstivostí, pro kterou zůstal patnáct let neporažen v týlu nepřítele, mistrovstvím v jednotlivých bitvách, důvody, proč nakonec v Itálii neuspěl a v neposlední řadě teoriemi, kterou trasu zvolil Hannibal k přechodu Alp.

Státní pedagogické nakladatelství: Starověký Řím

Státní pedagogické nakladatelství, 1976
Čítanka k dějinám starověkého Říma. Příjemné rozšíření znalostí k tehdejším učebnicím dějepisu, i dnes se ke knížce rád vracím.

Stiebitz Ferdinand: Stručné dějiny římské literatury pro střední školy

Jednota českých filologů, 1938
V dobách prvorepublikového školství se antice věnoval rapidně větší prostor, a proto je z dnešního hlediska slovo "stručné" více než skromné; jedná se o bohatý a lahodný pramen, či spíše širé řečiště informací.

Suetonius Gaius Tranquillus: Životopisy dvanácti císařů

nakladatelství Svoboda, 1974, přeložili Bohumil Ryba a Jana Nechutová
Životopisy zahrnují biografii iulsko-claudijské dynastie od Caesara po Nerona, dále tři císaře (Galbu, Othona a Vitellia) z bouřlivých let 68 - 69 a flaviovské císaře. Na rozdíl od vydání Odeonu z r. 1966 jsou k životopisům císařů přiloženy zlomky Suetoniova spisu O význačných literátech. Suetonius se pro své zaměření na různé povahové a osobní detaily hlavních protagonistů, pikantní klípky a skandální historky na úkor skutečného dějepisectví, jehož největším představitelem je veliký Tacitus, dá označit spíše za kronikáře než historika. Přesto byl a je důležitým pramenem k poznání událostí z konce republiky a raného císařství.

Š

Šusta Josef a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad

Nakladatelství Melantrich, 1936
Jedna z knih osmidílného cyklu Dějiny lidstva. V tomto díle se harmonicky a čtenářsky příjemně snoubí podrobný obsah, vynikající  úprava a grafika (jako příklad uvádím např. fotografii vojenského diplomu vysloužilého setníka doplněnou latinským opisem i českým překladem a ukázku z Wulfilova překladu Bible do gótštiny).

T

Tacitus Cornelius: Z dějin císařského Říma (Historie)

Melantrich, 1942, přeložil Antonín Minařík
První z knih životního díla římského historika Tacita, ve které vypsal římské dějiny od počátku r. 69 až po smrt Domitianovu. Z díla se bohužel zachovala sotva třetina: jen první čtyři knihy a začátek páté, dějiny necelých dvou let, bohatých však na události, totiž r. 69, kdy se na římském trůně za sebou rychle vystřídali císařové Galba, Otho a Vitellius a r. 70 do doby, kdy Titus oblehl Jeruzalém. Ač je nutno si zvyknout na jeho velebně vážný, sevřený a zhuštěný styl, Tacitus je skvělý a podrobný pramen a poutavě píšící autor.

Tacitus Cornelius: Na vrcholu césarismu (Letopisy)

Orbis, 1949, přeložil Antonín Minařík
Druhá stěžejní Tacitova kniha je monumentálním a strhujícím popisem dějin doby vlády iulsko-claudijské dynastie. Spis měl 16 knih, ale zachoval se také jen částečně. Úplně se ztratily knihy sedmá až desátá a některé ostatní jsou známé jen ve zlomcích. Dílo pokračuje v tradici předchozí Historie a Tacitův jedinečný sloh v něm vyvrcholil.

Ü

Ürögdi György - Tak žil starý Řím

Kniha se snaží staré Římany přiblížit současnému člověku - důraz je kladen na hlavní město říše: na jeho inženýrské sítě, správu, organizaci římské rodiny, školství, římský kalendář, ubytování, kuchyni, oblékání, trávení volného času a pohřební zvyklosti. Nemalá pozornost je věnována postupnému úpadku této světové metropole.
Nalezené chyby:
str. 193: tvrzení, že Římané znali krocany
str. 220: gladiátor murmillo chybně párován s retiariem
str. 220: gladiátor samnis chybně párován s thraexem
str. 221: "Zdráv buď, císaři, ti, kteří jdou na smrt, tě zdraví" není něco jako předpisové zahájení gladiátorských zápasů (tak pozdravili odsouzenci k účasti v inscenované námořní bitvě císaře Claudia - ovšem další a další nepoučení z toho vytvářejí tradici)
str. 221: není spolehlivě prokázáno, že se používal "palec dolů" jako gesto, znamenající, že poražený gladiátor nemá být ušetřen a "palec nahoru", že ušetřen být má 
obrázkové přílohy - sloup Marca Aurelia chybně připsán Marcu Antoniovi
str. 223: Monumentum Ancyranum je chybně připisován Caesarovi (líčí činy Augusta)

V

Vandenberg Philipp: Caesar a Kleopatra

Nakladatelství Alpress, 2005
Věčné to téma - tentokrát zpracováno typicky popularizátorským způsobem - některé postřehy umožňují i trochu jinou interpretaci dějů a osob, než jak je tradičně přejímána od antických autorit, na druhé straně chyb jak máku.
Nalezené chyby:
- str. 31: špatné skloňování jmen Krixos a Hiarbas
- str. 36: pravopisná chyba
- str. 36: funkce aedila [?] nepatřila do cursus honorum [?]
- str. 97 a 101: jednou je uváděno, že Alexandria byla menší než Karthágo, pak opak
- str. 99: Alexandr Veliký dobyl nejprve Tyros, pak teprve Egypt, ne naopak, jak tvrdí kniha
- str. 102: tvrzení, že Sóstratos, stavitel majáku na Faru nejprve vytesal do stavby sebe jako stavitele a nápis pak zakryl sádrou, kde byl jako stavitel Ptolemaios, je nejspíše jen legenda
- str. 108: kadeř Bereníky je souhvězdí, nikoli uskupení galaxií
- str. 202: Mutina (dn. Modena) nazvána nesprávně Butina
- str. 216: Sikyón nesprávně nazván Sikvon
- str. 218: po schůzce v Tarentu nedal Octavianus Antoniovi dvě legie, čtyři mu však slíbil - ty ovšem nikdy nedorazily
- str. 220: Antonius neztratil na parthském tažení 32.000 mužů, bylo jich přes 20.000
- str. 221: Phraaspa nesprávně nazvána Phraspa
- str. 232: zeměpisně zcestná úvaha o tom, že by se po hypotetickém rozšíření Antoniových držav o Parthii Alexandrie posunula blíže středu jeho území
- str. 238: 10.000 mužů není 19 legií!
- str. 245: generál Canidius nesprávně nazván Candidus
- str. 282: praetor urbanus [?] nesprávně nazván praetor urbanes

W

Wisdom Stephen: Gladiátoři

Nakladatelství Computer Press, 2008
Další kniha o gladiátorech je velice pěkně obrazově zpracovaná - co je zde výborně popsáno a na co se primárně soustředí, jsou typy gladiátorů, jejich výcvik, výzbroj, a způsob boje.
Nalezené chyby:
- barevná příloha D: secutor má mít jen jeden holenní chránič, nikoli dva

Wolters Reinhard: Římané v Germánii

Nakladatelství Vyšehrad, 2002
Vynikající kniha o činnosti Římanů na území germánských barbarů, hlavně se soustředí na Porýní. Pojednává o pokusech Římanů uchytit se za řekou a okupovat území barbarů, o výstavě hraničního pásu, řemeslné výrobě, obchodu mezi oběma stranami, o měnících se vztazích mezi provinciemi a barbaricem, o oboustranném vlivu těchto soupeřů i obchodních partnerů na obě strany hraničních řek.
Nalezené chyby:
- str. 107: špatně uvedena doba vlády Valentiniana I. (354 - 375 místo správné 364 - 375)

Z

Zamarovský Vojtěch: Dějiny psané Římem

Český spisovatel, 1995
Jedná se o relativně celkem přijatelný odrazový můstek ke studiu této obdivuhodné říše. V některých otázkách se však autor dopouští nepřesností a paušalizujících hodnocení a na různých detailech je vidět, že si přísné ověřování pramenů mnohdy zjednodušil, či vůbec odpustil. V akademických kruzích není uznáván. České jméno nás nesmí mýlit, jedná se o slovenského autora, takže renomé našich historiků zůstává čisté.
Nalezené chyby:
- Domitianovy restrikce ohledně pěstování vinné révy byly motivovány ekonomicky, tj. snahou podnítit pěstování obilí, nebyla to taková hloupost, jak kniha prezentuje. Domitianus nebyl tak vojensky neschopný, jak autor tvrdí, minimálně v oblasti Rýna zvýšil prestiž Říma a upevnil jeho hranice 
- o Lucullovi píše, že větší věhlas si získal jako labužník než vojevůdce – naopak, připravil na východě půdu Pompeiovi, který jej pak nezaslouženě zastínil
- tvrzení, že kdokoli kdy oblehl Constantinopolis, tak ji vždy dobyl, není prostě pravda
- vládu Valentiniana a Valenta hodnotí jako vládu militaristické junty
- proti Pyrrhovi u Hérakleie bojoval konzul Laevinus a u Auscula konzul Fabricius, na rozdíl od Zamarovského tvrzení, který vedení obou bitev přisuzuje Laevinovi
- stejně jako Grant tvrdí, že Diocletianus porazil v boji Carina: v bitvě, kterou spolu vedli, se vedlo lépe Carinovi, jen díky tomu, že Carina zabili vlastní vojáci, se stal Diocletianus vládcem říše.
- Constantius II. nebyl vojensky neschopný náboženský doktrinář, za nějž vojenské povinnosti plnili jiní, ale – ač je pravdou, že byl velice opatrný a lstivý, snad až zákeřný – neváhal vzít meč do ruky a osobně vedl mnohá a úspěšná tažení
- ani Gratianus nebyl slabošský pobožnůstkář, ale vojensky schopný a většinu své vlády svědomitý panovník
- Theodosius si vládu nad celou říší vybojoval válkou s dvěma uzurpátory, nikoli „obratným využíváním rozporů a účinnou kombinací slibů a hrozeb“

Zósimos: Stesky posledního Římana

Odeon, 1983
Dílo byzantského autora líčí pozdní římské dějiny. Dílo má četné věcné chyby, kvalita vyprávění je kolísavá - někdy je poutavé, někdy chvatné. Jeho cena tkví v kapitolách, popisujících události, které z jiných pramenů neznáme.