Valentinianus (364 – 375)

Valentinianus

Původ Valentiniana I., jeho nástup na trůn

Flavius Valentinianus se narodil roku 321 jako první syn Gratiana staršího, rodem z Cibalae (Vinkovci) v Pannonii. Gratianova rodina byla neurozená. Gratianus starší se narodil tamtéž; měl přezdívku Funarius (Provazník) - prý když jako chlapec nosil na prodej provaz, pokusilo se mu jej vytrhnout pět vojáků, ale neuspěli. Pro mohutnou tělesnou sílu a vojenský talent se stal známý mnoha lidem a po službě v hodnosti gardového protektora [?] a tribuna stál jako comes [?] v čele africké armády. Ačkoli potom upadl v podezření z pronevěry a odešel z armády, velel mnohem později se stejnou pravomocí vojsku v Británii. Pak byl s poctami vyvázán ze služební přísahy. Později jej Constantius II. postihl konfiskací majetku pod záminkou, že v době občanských válek pohostinně přijal uzurpátora Magnentia.

Jako chlapec byl Valentinianus možná s otcem v Africe a později, za Constantia II. (337 - 361), sloužil patrně v letech 360 - 361 jako vyšší důstojník (tribunus militum) v Mezopotámii a za Iulianovy vlády velel divizi kopiníků. Roku 362 ho však císař pro věrnost křesťanství vykázal do vyhnanství do Théb v Egyptě, ale Iovianus, který se stal císařem po Iulianovi, ho povolal zpátky. Iovianus poslal do Gallie svého tchána Lucilliana spolu s tribuny Valentinianem a Seniauchem s úkolem pokusit se získat na jeho stranu tamní armádu. Gallští vojáci se však domnívali, že Iulianus žije a Iovianus se pokouší o uzurpaci a rozpoutaly se nepokoje, při kterých byli v Remi Lucillianus a Seniauchus zabiti. Valentinianovi se podařilo uniknout, když se uchýlil do domu jednoho svého přítele. Gallská armáda se nakonec přesto vyslovila pro Ioviana. Poté se Valentinianus stal velitelem jednotky scutariů, jež náležela k císařským strážím. Scutarii byli příslušníci palácových vojenských oddílů, nazvaných podle velkých štítů (scutum).

Po smrti císaře Ioviana r. 364 dorazila armáda cestou na západ až k Nikaji (Iznik), která byla metropolí Bithýnie. Její velitelé po dlouhé diskusi 26. února 364 proklamovali Valentiniana, pobývajícího tehdy v Ancyře (Ankara), jeho nástupcem. Podle Ammiana Marcellina o volbě nového císaře rozhodovali vedle barbarských velitelů také pannonští důstojníci.

Tak se do čela říše dostal další zkušený podunajský velitel. Vojsko požadovalo, aby si zvolil spoluvládce. Císař svolal přední důstojníky a dotazoval se jich, koho má přibrat ke spoluúčasti na vládě. Jednání se účastnil také Frank Dagalaifus, velitel jízdního vojska, který spolurozhodoval o nastolení Ioviana a měl svůj podíl i na zvolení Valentiniana. Podle Ammiana Marcellina měl tento barbar skutečně na mysli blaho římského státu, když směle prohlásil: "Miluješ-li, nejšlechetnější císaři, své příbuzné, máš bratra, pakliže miluješ stát, hledej, koho máš odít do purpuru." Tato odpověď nepřekážela tomu, aby zůstal ve své funkci, ani tomu, aby byl jmenován konzulem [?]. Valentinianus nakonec rozhodl pro svého bratra Valenta, v Nikomedii jej prohlásil představeným císařské stáje a pak 28. března 364 v Constantinopoli spolucísařem. Císařové svorně strávili zimu, procestovali thráckou diecézi a v Naissu si rozdělili císařskou družinu, nejvyšší velitele a vojenské jednotky. V Sirmiu se bratři rozloučili: Valentinianus odcestoval do Mediolana, Valens do Constantinopole.

Valentinianus si jako sféru své moci zvolil západ a východ říše přenechal bratrovi. Území říše bývalo rozdělené mezi spolucísaře už dříve, ale toto uspořádání se ukázalo jako konečné a s výjimkou kratičkých přestávek, trvalé - třebaže římský svět zůstal formálně nedělitelnou jednotkou, vláda jediné mocnosti nad Středomořím, která trvala po staletí, byla fakticky u konce. Západní císařství zahrnovalo římskou Evropu (s výjimkou diecéze Thrákie), spolu se severní Afrikou včetně Tripolitany.

Thrákie

Rozdělením státu jeho pokladna zchudla, protože do ní přestaly plynout zisky z bohatších východních provincií. I když disponoval méně prostředky, vybral si Západ proto, že jeho hranice byly vystaveny daleko většímu nebezpečí zvenčí. Valentinianovi tak připadla obrana nejexponovanějších hranic - rýnské a téměř celé dunajské (později - od Theodosiovy vlády se do kompetence východního císaře dostaly i diecéze Dácie a Makedonie, čímž se Západu trochu ulehčilo). Pokud Valentinianovo rozhodnutí - což je pravděpodobné - vyplývalo z toho, že neměl valnou víru v bratrovy schopnosti (jejž přinucen časovou tísní přibral ke spoluúčasti na své velebnosti, jak barvitě a elegantně udává Ammianus Marcellinus), byl na omylu, domníval-li se, že bratrovo panování na Východě bude snadnější a klidnější. Pozdější vývoj mu ironií historie dal, co se týče tohoto hodnocení, za pravdu. Od svého nástupu na trůn byl Valentinianus nucen čelit jedné mimořádné události za druhou. Řečeno slovy Ammiana Marcellina: "v této době se takřka po celém římském světě za zvuku polnic dávajících znamení k boji probudily nejsurovější národy a činily nájezdy přes nejbližší hranice". Nikoho by ale ani ve snu nenapadlo, že říše co nevidět vstoupí do konečné fáze své existence. Ze stejného důvodu jako někteří jeho předchůdci si zvolil za své sídlo nikoli Řím, ale Mediolanum (Milán), které bylo v těsnějším kontaktu s ohroženými oblastmi.

Zápas o biskupský stolec v Římě v r. 366

V bývalé metropoli vypukly násilnosti, které měly kořen ve věroučných sporech za Constantia. Za papeže Liberia, který byl ve vyhnanství v r. 356 - 8, dočasně vykonával úřad Felix. Jeho vysvěcení nechtěl římský lid uznat a při Constantiově návštěvě hlavního města také odmítl císařův kompromisní návrh, že povolí Liberiovi návrat, vysloví-li souhlas s exkomunikací Athanasia a zůstane-li s ním Felix v úřadě. Odpor římského lidu přiměl Constantia k ústupnosti, usnadněné záhy tím, že se Liberius podepsal pod rozhodnutí vyloučit Athanasia z církve i pod semiariánskou věroučnou formuli, a že Felix dobrovolně odešel z Říma. Krátkodobé schisma však mělo své důsledky ještě po Liberiově smrti r. 366, neboť menší část kléru, podle níž se Felix a jeho přívrženci prohřešili narušením církevní jednoty, prohlásila za biskupa Ursina, kdežto většina kléru zvolila Damasa.

Damasus byl obratný veršotepec a výmluvný kazatel a poněvadž měl velký vliv na prosté věřící, zvláště prý na ženy, podařilo se mu v následujícím boji nabýt vrchu. Ursinus musel odejít do vyhnanství, ale jeho stoupenci setrvávali v odporu. Zabarikádovali se v jednom kostele, ale Damasus tam na ně poslal své lidi. Z nich se jedni vyšplhali na střechu a vrhali odtud do kostela vylomené tašky, druzí zapálili a vyvrátili chrámové dveře, vtrhli dovnitř a pobili 137 až 160 lidí. Poněvadž rozbroje neustávaly, povolil Valentinianus Ursinovi návrat a městskou prefekturu svěřil člověku v těchto sporech nestrannému, vzdělanému starořímanovi Vettiovi Agoriovi Praetextatovi. Ten se v přetrvávajících půtkách přiklonil na stranu Damasovu, jemuž se mezitím podařilo získat přízeň císařského dvora a v listopadu 367 byl Ursinus na císařův rozkaz podruhé odveden do vyhnanství. Tímto zásahem se v Římě dosáhlo klidu, přičemž vláda více hleděla na převahu sil než na spravedlivé řešení sporu, v němž teologické spory měly zcela bezvýznamnou úlohu.

O lukrativnosti biskupského úřadu, která hrála možná nejvýznamnější roli, nechám mluvit jako obvykle výstižného Ammiana Marcellina: "Já pak, když uvažuji o okázalosti městských poměrů, nepopírám, že se chtiví lidé musí kvůli dosažení toho, po čem baží, hádat ze všech sil, poněvadž po zdárném výsledku jsou do budoucna zabezpečení tak, že se obohacují milodary matrón. Na veřejnosti potom vystupují velice nádherně oděni v kočárech a hostiny vystrojují tak marnotratně, že jejich hodokvasy převyšují královské stolování. A věru by mohli být blaženi, kdyby si nevšímali velkoměstského velikášství, kterým zaštiťují neřesti, a kdyby žili podle vzoru některých provinciálních velekněží, jež skromnost zcela střídmého jídla i pití, prostota oděvu i oči sklopené k zemi doporučují věčnému božstvu i jeho opravdovým ctitelům jako muže poctivé a nenáročné."

Boje s barbary na Rýně

Velmi brzy po nástupu na trůn musel Valentinianus vojensky zasahovat v několika vážných situacích, dosáhl však znamenitých úspěchů. Po smrti obávaného císaře Iuliana se Alamanové odvážili k útoku na Gallii. Po zpustošení bližších míst bez ztrát odtáhli. Důvodem jejich zuřivého plenění bylo to, že jejich vyslanci dostali menší a málo hodnotné dary, než dostávali dříve. Někdy v té době, cestou do Gallie, se císař dozvěděl o Procopiově uzurpaci ve Valentově části říše. Jelikož neměl přesné zprávy, zda byl jeho bratr zahuben, či ne, chtěl rychle pochodovat do Illyrica. Po naléhání císařských důvěrníků a prosbách poselstev barbary ohrožených měst se Valentinianus rozhodl zůstat v provincii. Hlavní stan si zřídil v Lutetii (Paříž). V lednu 365 Alamanové vyrazili přes Rýn, rozprášili armádu vyslanou proti nim a zabili její velitele Chariettona a Severiana. Ale další císařská armáda, vedená Flaviem Iovinem, vlivným Valentinianovým velitelem jízdy, zničila ve třech bitvách tři velká uskupení barbarů. Po tomto vynikajícím úspěchu se Iovinus vrátil do Lutetie a císař, rozradostněn i tím, že právě v těch dnech obdržel hlavu uzurpátora Procopia, kterou mu poslal Valens, určil úspěšného vojevůdce za konzula.

Valentinianus měl v úmyslu založit vlastní dynastii a pro svůj plán využíval i toho, že přednost principu dědičnosti dávala i armáda. Jednak z citových důvodů (vzpomeňme si jen na příchylnost vojáků k severovské a constantinovské dynastii), jednak z důvodů pravidelného přísunu žoldu a výhod oproti neklidným obdobím. Roku 367 Valentinianus těžce onemocněl a po svém uzdravení jmenoval 24. srpna 367 svého osmiletého synka Flavia Gratiana třetím Augustem, čímž jej zároveň předurčil za svého nástupce. V Ambiani zorganizoval slavnost zcela ve vojenském duchu, při níž mladíka před vojskem vychválil a prohlásil, že k jeho jmenování dochází "z vůle mé a našich spolubojovníků". Tento pokus o nastolení nového vládnoucího rodu se ukázal jako nečekaně úspěšný, neboť nová dynastie se udržela úctyhodných 91 let, což je jeden z nejdelších úseků v souvislé řadě následnictví v dějinách císařství a působivý příklad kontinuity v těchto bouřlivých časech.

Císař se v roce 367 přesunul do Ambiani (Samarobriva, dn. Amiens), aby mohl vést operace za Lamanšským průlivem v Británii, kam mezitím vtrhli z kontinentu Sasové a ze severu Piktové a Skotové. Později téhož roku znovu přesídlil, tentokrát do Treveri (také Augusta Treverorum, dn. Trevír) a předsevzal si obnovit v plném rozsahu hornogermánský i raetský limit.

Boje s nájezdníky v Británii v r. 368 - 369

V Británii se jako vynikající vojevůdce osvědčil comes Theodosius (otec pozdějšího císaře Theodosia), který patřil k nejschopnějším římským velitelům ve 4. století. Theodosiovi se podařilo postupně rozprášit a zahnat na útěk roztroušené tlupy nájezdníků a plně ovládnout ostrov až k Hadrianovu valu (vallum Hadriani). Po vyhnání drancujících band obnovil města i opevnění.

Poměry v severní Africe v r. 364 - 370

Příznaky hroucení římské moci se ukazovaly již i v Africe, až dosud poměrně málo vystavené nárazům zvenčí. K neustálým zmatkům, vyvolávaným křesťanskou sektou donatistů a circumcelliony, se přidávaly pustošivé nájezdy berberských kmenů a stále zřetelněji se ukazovalo, že římské panství zde začíná být povážlivě vratké. Již za Ioviana r. 364 vyplenil jeden berberský kmen okolí tripolského města Leptis. Obyvatelé města požádali o pomoc comita Afriky Romana, který byl svém postavení vrchního vojenského velitele povinen učinit všechna opatření pro ochranu ohrožené oblasti. Romanus se jen omezil na sliby, že vyšle vojsko, ovšem za poskytnutou pomoc požadoval čtyři tisíce velbloudů a četné zásoby potravin a píce. Zpustošená oblast nemohla těmto požadavkům vyhovět, a tak Leptis Magna nespatřila ani jednoho římského vojáka a zůstala spolu s jinými tripolskými městy vydána napospas nájezdníkům. Četní úředníci a vojenští velitelé, kteří se, jak udává Ammianus Marcellinus, v plenění provincií snažili překonat nepřítele, byli od Constantiovy vlády jedním z neblahých jevů těchto dob. Roku 364 si na Romana stěžovalo na císařském dvoře poselstvo provincie Tripolitany, ale Romanův spřízněnec magister officiorum (náčelník císařských úřadů) Remigius měl na Romanovu žádost prosadit, aby případ prověřil vicarius [?] Africké diecéze Dracontius a spolu s ním kupodivu i obviněný Romanus. Na císařském dvoře se nevěřilo ani Remigiovi, stranícímu Romanovi, ani poselstvu a vše se oddálilo.

Roku 365 zaútočili nomádi na město dvakrát znovu, aniž římské vojsko pod Romanovým velením jakkoli zasáhlo. Zpráva o nové pohromě císaře rozčilila a poslal notaria [?] Palladia celou věc přešetřit. Palladius se ale nechal podplatit Romanem a na císařském dvoře referoval, že se vlastně nic nestalo. Když si přišlo stěžovat nové poselstvo z Afriky, poslal je Valentinianus s Palladiem zpět, aby se znovu prověřila oprávněnost stížností. Romanovu tajemníkovi Caeciliovi se podařilo kuriály (curiales [?]) zastrašit nebo podplatit a ti svalili všechnu vinu na své hlavní mluvčí. Když se po Palladiově návratu císař dozvěděl verzi prosazenou korupčníky, nepříčetně se rozzuřil, takže nakonec smrtí pykali nevinní lidé a spolu s nimi spravedlivý správce provincie Tripolitany Ruricius. Romanus a jeho povedení druhové prováděli své nezákonnosti dále.

Operace proti Alamanům r. 368, Valentinianovo posilování rýnské hranice

Alamanové - proradní a snadno se zotavující, jednou pokorně prosící a o málo později hrozící nejhoršími činy - opět zaútočili a zmocnili se pevnosti v Mogontiacu (Mainz, Mohuč). Jeden z alamanských králů Vithicabius, který proti Římanům často rozpoutával válečné akce, byl, protože se jej nikdy nepodařilo zabít v přímém střetu, na popud Římanů zabit svým osobním sluhou. Po těchto událostech následovala římská válečná expedice. Císař táhl z Trevíru vzhůru údolím Neckaru. V prvních dnech o sobě nepřítel nedával vědět, a tak se římské vojsko muselo spokojit s vypalováním úrody a obydlí nepřátel. Římané konečně narazili na barbary a ti obsadili vysokou horu, kde se hodlali bránit. Vyjma severní strany byla hora špatně přístupná. Římané se rozhodli útočit nepřístupným terénem a na severní straně byla ponechána záloha pod vedením comita Sebastiana. Ammianus Marcellinus uvádí, že při průzkumu byl málem barbary zabit sám císař. Ve velké a nelítostné bitvě ve Schwarzwaldu byli Alamanové poraženi a zdecimováni, značnou část uprchlíků pak pobila číhající římská záloha.

Neustálá aktivita barbarů přiměla císaře k dalekosáhlé reorganizaci obranného systému - posílil rýnskou armádu, zdokonaloval stávající opevnění a zakládal nové pevnůstky jak v pomezním pásmu římské říše, tak na barbarské straně řeky. Zaslouženou pozornost věnoval i Saskému pobřeží, systému pevnůstek na gallském a britském pobřeží proti saským pirátům, který byl také obnoven a reorganizován. Mnozí Germáni se také snažili zajistit si přístup do říše jako osadníci. Valentinianus podle praxe svých předchůdců nadále povoloval mnoha Germánům usazovat se na území říše.

Boje se Sasy a Alamany r. 370 a 372

Do Gallie vpadli ve velkém počtu Sasové (latinsky Saxones). Po příchodu vojska, které vedl magister peditum (generál pěchoty) Severus, prosili barbaři o mírovou dohodu, na kterou římská strana přistoupila. Římané však nastrojili Sasům, vracejícím se na své území, léčku. Pro zbrklost některých římských vojáků byla léčka prozrazena a strhl se lítý boj, ve kterém byli barbaři na hlavu poraženi.

Nyní císaře opět zneklidňovali Alamanové a jejich král Macrianus. "Tento národ, strašlivý již od samých svých počátků, bývá sice různými pohromami zmenšen, ale vždy se opět tak zmůže, že vzniká dojem, jako by po dlouhé věky zůstal nedotčen.", komentuje Ammianus Marcellinus po všechny věky platné potíže, které působí primitivní národy svou natalitou rozvinutým civilizacím. V intencích tradiční římské politiky chtěl císař oslabit barbary vyvoláváním sporů mezi nimi. Snažil se přimět Burgundy, aby zaútočili na své odvěké nepřátele Alamany a sliboval, že sám na ně podnikne ve stanovenou dobu útok přes Rýn. Burgundové postoupili až k Rýnu, a když zjistili, že císař úmluvu nedodržel, rozhořčeně odtáhli do své země. Při této příležitosti napadl rozptýlené a zastrašené Alamany z Raetie Theodosius, již v hodnosti magister equitum. Válečné operace provedl tak úspěšně, že mnoho zajatých Alamanů mohlo být usídleno v Pádské nížině.

Roku 372 vedl Valentinianus vpád přes Rýn, aby se násilím zmocnil nepohodlného alamanského krále Marciana. V tichosti překročil Rýn, na nepřátelském území se bohužel římští vojáci nedali přinutit, aby se vyvarovali loupežení a žhářství a z toho vyplývajícího hluku. Královi strážci jím byli varování a králi se podařilo uniknout. Císař se musel spokojit s vypálením země a vrátit se do Treveri.

Firmův odboj v Africe r. 370, potlačení odboje v r. 373 - 374

Romanus, jenž neposkytl pomoc trpícím městům a osadám v Tripolitánii, nezanedbal naopak příležitost, aby se vměšoval do následnického sporu po smrti Nubela, krále maurských foederátů [?]. Ten po sobě zanechal syny legitimní i zrozené souložnicemi. Z nich Sammac, oblíbenec comita Romana, byl zřejmě zabit svým bratrem Firmem, z čehož vznikly sváry. Firmus se snažil dosáhnout uznání svých nároků u samotného římského císaře, kterému posílal listy plné stížností a žalob vzhledem k podezřelému chování Romana, zřejmě podplaceného Firmovými protivníky, aby mu bránil ujmout se zděděné vlády. Tyto listy se k císaři nikdy nedostaly, neboť Romanus je prostřednictvím svých lidí zachycoval.

Firmus se po marném čekání na odpověď císaře asi r. 373 postavil proti římské vládě. K Firmovu odboji se připojila záhy téměř celá římská Mauretanie, zejména donatisté, jimž tehdy Valentinianus zakázal znovu křtít přestoupivší k nim katolíky a circumcellioni. Firmus rychle ovládl Caesareu, dobyl Icosium, ale byl se nucen zastavit před Tipasou. Brzy potom se vylodil v Igilgili magister equitum Theodosius, který si získal vavříny v Británii a na Rýně. Jedním z Theodosiových spojenců se stal Firmův bratr Gildo. Theodosius rázně pochodoval pouštěmi a horami Afriky a Mauretánie: některé kmeny, které se připojily k odboji zdeptal v bitvách, jiné zastrašil nebo získal odměnami a neúnavně stíhal i stále unikajícího Firma. Vůči dezertérům a zrádcům užíval příliš tvrdých kázeňských prostředků - některým odtínal ruce, jiné upaloval. Firmovi po Theodosiových úspěších postupně ubývali spojenci a nakonec jeden z nich Firma zajal a chtěl jej vydat Římanům. Firmus tento záměr překazil tím, že se oběsil. Jeho mrtvé tělo bylo přivázáno napříč přes hřbet velblouda a takto posláno římskému vojevůdci. Theodosius utopil povstání v krvi a tvrdě zúčtoval se silami opozice, na níž spočívala vina, že věci mohly dospět tak daleko, jak ukázal poslední vývoj. Zejména se obnovily ostré represálie proti donatistům, neboť tentokrát již nešlo o postih pouhých rozkolníků, ale o potrestání vzbouřenců, kteří podporovali Firma. Všechna příkoří, která připravili v době Firmovy vzpoury donatisté svým katolickým odpůrcům, všechny násilnosti, jimiž terorizovali jím vzbouření barbaři a k němu přeběhlí circumcellioni, otroci a zchudlí kolóni nenáviděné statkáře a bohatý městský patriciát, to vše mělo být pomstěno zuřivým pronásledováním schizmatiků, v nichž se spatřovali hlavní původci a viníci všeobecného společenského rozvratu a z něho pramenících politických krizí.

Theodosius podal také císaři žalobu na Romana a jeho spolupachatele, ale soudní proces se protáhl až do Valentinianovy smrti. Remigius a Palladius tehdy spáchali sebevraždu, kdežto Romanus vyšel díky protekci vlivných přátel od soudu bez trestu, a naopak, Theodosius byl pod neznámou záminkou pohnán před soud a na počátku roku 376 v Karthágu sťat.

Nepokoje na Dunaji a Valentinianova smrt r. 375

Císař  nepouštěl ze zřetele ani prostor na středním Dunaji, kde impérium sousedilo s Kvády. Kvádové sice již nepředstavovali takové nebezpečí jako v době markomanských válek, přesto však vázali část římských sil a ohrožovali přilehlá území. Valentinianus místo smluv, které mnohdy zůstávaly jen na papíře, pokládal za nutné zajistit území zesílením limitu, po dlouhou dobu zanedbávaného. Dal, podobně, jako v Británii a na Rýně, soustavně zdokonalit i dunajskou hranici. Na rozdíl od staršího systému, opírajícího se o velké, ale řídce rozmístěné vojenské tábory, dal Valentinianus, pokračujíc tak v někdejším díle císaře Commoda, opravit zničené nebo zpustlé věže a pevnůstky, ale stavět i nové, kterými mělo být dosaženo větší hustoty obranných staveb na hranicích a tím také účinnější kontroly severního dunajského břehu. A stejně jako na rýnském limitu, aby měl v kterém okamžiku ve rukou všechny důležité vstupní body na barbarském území, rozkázal stavět četné pevnůstky i na protilehlé straně Dunaje. I když zde šlo spíše, jak se zdá, o obnovu a nebo zdokonalení starších opevněných předmostí, která sloužívala jako opěrné body již v markomanských válkách, nemohly tyto stavby uniknout pozornosti Kvádů.

Barbaři to nelibě nesli a náčelník polních vojsk v Illyricu Equitius, který byl císařem pověřen dohledem nad opevňovacími pracemi, dal stavbu jedné takové pevnosti na kvádském území zastavit, dokud o věci nerozhodne císař, ke kterému vypravili Kvádové protestní poselstvo. Císař však pod dojmem intrik prefekta Maximina, jenž, aby získal Equitiův úřad pro svého syna, vykládal přerušení stavebních prací jako odpor proti nařízení samého císaře, neschválil Equitiovo opatření a nařídil v díle pokračovat. Do provincie Valerie byl opravdu poslán v hodnosti provinciálního velitele Maximinův syn Marcellianus. Ten nebyl s poměry v Podunají obeznámen tak důvěrně jako Equitius a neměl tedy ani jeho skrupule a dal se se zvýšenou energií pokračovat v budování rozestavěných pevností. Kvádský král Gabinius žádal, aby se v budování pevnůstek na barbarském území nepokračovalo. Marcellianus jej pod rouškou přátelství pozval na hostinu a tam jej, nic netušícího, dal zákeřně zavraždit. To již tak zneklidněné Kvády a okolní kmeny rozzuřilo.

V létě 374 početné houfy Kvádů, k nimž se připojili i Sarmaté, překročily Dunaj a vtrhly do Druhé Pannonie a Moesie. Poněvadž jejich vpád byl zcela nenadálý a stal se v době žní, byly škody způsobené jejich vražděním, pálením a loupením strašlivé. Při vpádu málem padla do zajetí dcera císaře Constantia II., tehdy dvanáctiletá princezna Constantia, když právě cestovala z východní části říše do Trevíru, aby se zasnoubila s císařovým synem Gratianem, kdyby ji nebyl ze státního statku villa Pistrensis, kde pobývala, nezachránil místodržící Messala rychlým státním povozem do 36 kilometrů vzdáleného Sirmia. Sám pretoriánský prefekt Probus se toto město chystal opustit, ale poněvadž věděl, že by jeho útěk znamenal pád města do rukou vetřelců, rozhodl se nakonec přece jen je hájit. Útočníci, neznalí obléhací techniky, se útoku na město neodvážili, přesto, že jeho zanedbané opevnění bylo jen narychlo opraveno a obrátili se raději proti Equitiovi, kterého neprávem pokládali za strůjce zákeřné vraždy krále Gabinia a který, podle výpovědí zajatců, utekl do odlehlejších končin Valerie. Na půdě této provincie se jim postavily jediné dvě legie, které měl Equitius k dispozici po odchodu značně velkých oddílů do Afriky, ale vinou nesvorností velitelů, kteří se nechtěli dělit o vítězné vavříny, nedošlo ke kooperaci proti hrozícímu nebezpečí. A tak se Sarmatům nejprve podařilo porazit Moesijskou legii a potom téměř zničit Pannonskou legii.

Poněvadž tímto vítězstvím vyřadili barbaři téměř úplně římskou obranu středního Podunají, mohla se za ohroženou pokládat sama Itálie. A byla to snad jen zásluha rozhodných úspěchů, kterých dobyl provinciální velitel Moesie Theodosius mladší, tehdy ještě mladík a později císař, že se přes obnažené podunajské hranice nerozlila podobná záplava jako kdysi za císaře Marca Aurelia.

O těchto událostech se císař dozvěděl někde u Basilie (dn. Basilej), kde budoval pevnost. Na sklonku podzimu již nebylo možno proti barbarům podniknout odvetnou výpravu. Ale přípravy na ni byly prováděny ihned: mezera v obraně podunajského limitu byla zatarasena oddíly poslanými tam z Gallie. Aby byl zabezpečen klid na Rýnu, byl pozván k jednání problémový alamanský král Marcianus. Po uzavření mírové smlouvy již král římské území neznepokojoval, snad také proto, že později zahynul, když přepadl Franky.

Počátkem jara 375 se vypravil na střední Dunaj osobně sám císař. Odkázal poselstvo, které mu vyslali vstříc Sarmati, aby omluvili své chování, na pozdější dobu a vůbec pominuv mlčením otázku zavraždění krále Gabinia, která byla dostatečným důvodem pro výbuch nespokojenosti Kvádů, ubytoval se v Carnuntu. V tomto městě, které si i přes svůj zbědovaný stav stále ještě zachovávalo svůj strategický význam jako nejvhodnější východisko operací proti Kvádům, strávil tři letní měsíce organizováním výpravy, která teď, po omluvném poselství Sarmatů, byla namířena jen proti Kvádům.

Kvádové s takovým tažením ovšem počítali, ale způsob, jakým bylo provedeno, byl pro ně úplný překvapením. Císař rozdělil totiž své sily ve dvě skupiny: první, složená většinou z pěších jednotek, které veleli magister peditum Merobaudes a comes Sebastianus, postupovala z Carnunta pravděpodobně údolím Moravy na sever, aby napadla Kvády od západu, zatímco císař sám se skupinou, jak se zdá,  tvořenou z větší části jízdou, která by se hodila pro operace na rovinatém území, postoupil do Aquinca, když předtím pro všechny případy zbudoval přes Dunaj pontonový most, přešel přes řeku na jiném místě a napadl překvapené Kvády od východu. Poněvadž jádro jeho vojska tvořila jízda, nemohl proniknout hlouběji do hor, kam před ním Kvádové utekli. Císař se spokojil se zpustošením a vypálením území přístupného jízdě a vrátil se stejnou cestou, kterou sem vnikl, do Aquinca.

Ani na západě nedosáhl patrně Merobaudes rozhodujícího úspěchu, neboť císař, pro kterého bylo připraveno zimní ležení v Savarii, se tam zdržel jen krátce a odebral se hned na hranici, aby ji výstavbou tvrzí a vložením posádek do nich uvedl ve stav schopný účinné obrany. Když na této inspekční cestě dospěl do Brigetia, chystal se odsud jako z místa ležícího proti samému srdci kvádské země podniknout novou výpravu, ale nedošlo k ní. Zdvojené nebezpečí donutilo i Kvády, aby napodobili příklad Sarmatů a požádali o příměří. A poněvadž ani Římanům nebyla jejich nabídka pro velmi pokročilou roční dobu a nedostatek píce a potravin pro vojsko nevítaná, tím spíš, že za uzavření míru slibovali Kvádové postavit bojovníky do římských služeb, vymohl jim Equitius u císaře audienci k definitivnímu potvrzení mírových podmínek.

hornodunajský limes

Na mapce jsou římské vojenské tábory na Dunaji a přibližný stav opěrných bodů Římanů na území barbarských Kvádů v 2. polovině 4. století. Význam Pácu a Milanovců (jakož i mnoha jiných dalších římských staveb v barbaricu [?]) není ale jasný, docela dobře se mohlo jednat o obchodní stanice nebo reprezentativní sídla germánských velmožů v římském stylu. Čerchovaná část ukazuje, že Dunaj tehdy tekl severněji než dnes.

17. listopadu roku 375 v Brigetiu došlo k jednání. Kvádové se nejprve omlouvali za své nepřátelské akce, že vpád na římské území nebyl proveden ze společného usnesení jejich velmožů, nýbrž jen od nezodpovědných lupičů. Zanedlouho se však atmosféra změnila, když Kvádové pak usvědčovali toto své tvrzení z nesprávnosti. Zde se opět spoléhám na vytříbeného Ammiana Marcellina: argumenty a výmluvy Kvádů, například, že "pevnost, jež prý se nezačala stavět ani spravedlivě, ani vhodné době, podnítila mysl venkovanů k zuřivosti", Valentiniana tak rozběsnily, že začal vyčítat kvádskému kmeni nevděk za všechna dobrodiní, kterých prý se mu dostalo od Římanů a dal se dokonce strhnout k hrozbě, že celý jejich kmen vyhubí. Císař se vzrušil tak, že "se mu naráz uzavřely dýchací cesty i zaškrtil hlas a bylo vidět, jak ho zbarvil ohnivý nach. A náhle se mu srazila krev a zalil ho smrtelný pot, a aby se nezhroutil před zrakem obyčejných lidí, seběhli se sluhové pečující o jeho soukromí a odvedli ho do zadního pokoje". Po dlouhém smrtelném zápasu císař záchvatu mrtvice podlehl.

I když je pravděpodobné, že započaté jednání o míru bylo přece jen přivedeno k úspěšnému konci, i když se snad Kvádové museli smířit s pokračováním římských obranných staveb na jejich břehu Dunaje, nastal po smrti tohoto posledního silného císaře na Západě úpadek římského limitu a předsunuté body v barbaricu byly postupně opuštěny. Byl to tedy skoro symbol, když byl hned po Valentinianově smrti stržen most zřízený přes Dunaj pro pochod jeho legií do kvádského území. Rezignace Římanů na území za Dunajem byla konečná.

Valentinianova vojenská, hospodářská a náboženská politika

Přesto, že území jím spravované bylo chudší, když za jedenáct let zemřel, zanechal západní impérium silnější než dřív. Tato moc se však udržovala jen díky Valentinianově neutuchající energii a ostražitosti. Úspěšně potíral barbary za Rýnem, zesílil tamní armády, zdokonalil obranu rýnské hranice a jen smrt mu zabránila, aby dovedl do konce stejné zabezpečení dunajské hranice. Jeho vojevůdci zažehnali krize v Británii a v Africe. Valentinianus se nesmírně snažil o posílení armády i ekonomicky. Podle Ammiana byl také "první, kdo zdůraznil důležitost vojáků zvýšením jejich postavení a majetku na úkor obecných zájmů". Věnoval jim hospodářská zvířata, osivo, dovolil jim, aby se ve svém volném čase mohli věnovat ještě druhému zaměstnání jako rolníci a zemědělští dělníci (kteří se těžko sháněli). Senátorská třída, které se beztak protivilo, že ji armáda politicky zastínila, to považovala za přehnané. Ve skutečnosti však vojáci nebyli placeni příliš štědře a změny započaté Valentinianem vedly jen k tomu, že jejich výdělky vzrostly na průměrnou úroveň. To ovšem vedlo ke zvýšenému daňovému zatížení obyvatelstva, zvláště ke konci Valentinianova panování stouply daně velmi prudce. Snažil se i o zvýšení kázně v armádě, ale ačkoli byl tvrdý k vojákům, k důstojníkům, jejichž loajalitu potřeboval, musel být shovívavější. Každý rok císař rázně organizoval odvody. Nadále pokračoval trend vzrůstajícího vlivu germánských velitelů, započatý již Constantinem Magnem. Za Valentiniana se prosazovali především Frankové. Například Merobaudes sloužil již císaři Iulianovi při tažení do Persie roku 363, v letech 357 - 88 byl magister peditum na Západě, v letech 377 a 383 zastával úřad konzula (tato funkce, ač byla jen titulární a dekorativní, znamenala velikou poctu) a zdá se, že krátce před smrtí se měl stát konzulem potřetí. Jiný generál franského původu, Dagalaifus, comes a magister equitum byl konzulem roku 366.

Vůči provinciím se choval šetrně a všude se snažil zmírňovat daňová břemena. Nemiloval římskou aristokracii (sám pocházel ze skromných poměrů) a měl mimořádně silný smysl pro povinnosti vůči chudině, jejíž útlak se snažil omezovat. Přes svou starost o chudinu neměl Valentinianus šťastnou ruku při výběru státních úředníků. Navíc, když potřeboval posílit armádu, musel utáhnout daňový šroub. Bez ohledu na svá soukromá přání byl nakonec císař přinucen povolit Sextu Claudiovi Petroniovi Probovi, prétorskému prefektu v Itálii, Illyricu a Africe, aby přistoupil k velice tvrdému vymáhání plateb. Jinými předpisy ovšem ukázal svůj hluboký zájem o blaho nižších vrstev, k nimž kdysi sám náležel. V jednom ediktu o nich hovoří jako o "nevinných a mírumilovných neotesancích". V jiné proklamaci zase volá po sociální spravedlnosti svých úředníků, aby upustili od zvláštních slev pro favorizované vrstvy, neboť na ně doplácejí prostí obyvatelé impéria. Jedním z jeho nejdůležitějších opatření v letech 368 - 70 bylo ustanovení zvláštních úředníků, nazvaných "obránci lidu", či "obránci společnosti". Tito funkcionáři se trochu podobali moderním ombudsmanům, jejichž povinností je napravovat nespravedlnosti páchané proti jednotlivcům. Ale Valentinianovi úředníci byli určeni k tomu, aby sloužili neprivilegovaným vrstvám. V dopise Petroniovi Probovi císař píše: "Činíme veledůležité opatření, abychom lidu zajistili patrony, kteří ho budou chránit před zlotřilostí mocných." Je ironií osudu, že se císař s těmito pokyny obracel na Proba, který byl sám vyhlášeným utiskovatelem. Po smrti Valentiniana institut obránců lidu rychle ztrácel na významu, takže posléze už neměl žádný význam. A tak jediný seriózní pokus o nápravu křivd páchaných utiskovateli nakonec ztroskotal.

Za Valentinianovy a Valentovy vlády se rozbujely některé zlořády (což dokládají i výše uvedené události v Africe), spíše však v důsledku mlhavých představ obou císařů o správě říše než vinou jejich osobní bezcitnosti. Jakkoli oba připustili bezohledné vybírání daní a vítali každou příležitost ke konfiskaci majetku odsouzenců, přece projevovali snahu položit státní spořivostí meze daňovému útisku. Valentinianus ani jeho bratr si nelibovali v časté výměně úředníků a poněvadž sami neměli právnické vzdělání, dávali na dlouhou dobu příliš velké pravomoci nejvyšším úředníkům, kteří je ovšemže zneužívali. Nemuseli se totiž bát stížností poddaných, neboť oba císařové žaloby tohoto druhu většinou považovali za narušení své vlastní autority a zamítali je. Na Západě měl velmi špatnou pověst již zmiňovaný Petronius Probus, příslušník tehdy nejváženějšího římského senátorského rodu Aniciů, který se již za Constantinových synů přiklonil ke křesťanství. Ten se ve státní službě nesmírně obohatil, přičemž důsledně dbal na to, aby i ti, kdo se těšili jeho ochraně, mohli beztrestně překračovat zákony. Pravdou ovšem je, že i úředníci byli podřízeni tuhé, až vojenské disciplíně.

Valentinianus zdědil náboženskou situaci, kdy se vztahy mezi křesťanstvím a pohanstvím výrazně přiostřily, napětí vládlo i mezi různými křesťanskými církvemi. Ač sám křesťan - Valentinianus byl pravověrný, jeho bratr byl arián - , rozhodl se pro politiku obecné snášenlivosti. Za to si zasloužil i příznivou zmínku u pilného Ammiana Marcellina: "Jeho vláda proslula tou umírněností, že mezi rozličnými náboženstvími zůstal nestranný, aniž koho zneklidnil nebo nařídil, aby se to, či ono uctívalo. Rovněž nenutil své poddané výhružnými zákazy přiklánět se pokorně k tomu, co on sám určil, nýbrž zanechal jednotlivé strany nerušeně tak, jak je nalezl." V jednom ze svých ediktů císař povolil každému z věřících vyznávat víru, již mu předpisuje jeho svědomí. Jen proti donatistům byly pro jejich rozvrat Afriky vydány přísné zákony. Neústupnost některých kněží pomáhala panovníkovi překonat pohanská aristokracie ve spojení s papežem Damasem. Byl to v té době vzácný a pozoruhodný projev velkorysosti a spolu s císařovým upřímným a hlubokým zájmem o dobro nejchudších vrstev Valentiniana plně opravňuje, aby se zařadil mezi mimořádně prozíravé vladaře.

Valentinianus byl poslední z významných panovníků západní říše, ačkoli tradice tyto zpravidla uzavírá císařem Constantinem, někdy ještě Iulianem. Zvláště zavádějící je Zamarovského zjednodušené a povrchní hodnocení jeho vlády jako bezduché vojenské diktatury. Byl urostlý, měl šedomodré oči a světlé vlasy, proto se jeho odpůrci pošklebovali, že je barbarského původu. Dostalo se mu však důkladného vzdělání, byl i dobrý malíř a sochař. Byl dosti impulsivní, někdy až cholerický a krutý (i když nemusíme věřit historikovi Ammianovi Marcellinovi, který tvrdí, že své oběti předhazoval medvědům, rozhodně trpěl nekontrolovatelnými záchvaty vzteku, z nichž poslední ho stál život a zuřivost, s jakou dával příkazy k popravám, byla známá), nicméně se prokázal jako vynikající organizátor a vojevůdce.

Jeho schopnosti nebyly vždy doceňovány autory jako Ammianus Marcellinus, kteří sdíleli názory senátorské vrstvy a neměli příliš pochopení pro Valentinianovu rodinu, která ho naučila pít silné ječné pivo (sabaia) z rodné podunajské provincie. Chudému obyvatelstvu Illyrie se proto hanlivě přezdívalo sabaiarii (pivodusové). Kdyby Ammianus a jiní autoři věděli, že my, kteří je zde houfně citujeme a vycházíme z nich, přes veškerou úctu máme, co se týče vztahu k alkoholickým nápojům nejspíše mnohem blíže k Podunají a Germánii než k Itálii a Řecku, jistě by bezmocně zírali a mysleli si něco o barbarech.

Valentinianovou první manželkou byla Marina Severa, matka císaře Gratiana. Po ní se oženil s Iustinou, vdovou po uzurpátorovi Magnentiovi, která mu porodila dalšího syna (císaře Valentiniana II.) a tři dcery.

Zdroje:
Antická knihovna - Synové slávy - oběti iluzí
Jarmila Bednaříková - Stěhování národů
Jan Burian - Římské impérium
Josef Češka - Zánik antického světa
Josef Dobiáš - Dějiny československého území před vystoupením Slovanů
Michael Grant – Dějiny antického Říma
Michael Grant – Pád římské říše
Michael Grant – Římští císařové
Edvard James - Frankové
Ammianus Marcellinus - Dějiny Římské říše za soumraku antiky
Stanislav Richter - Kartágo
Karel Sklenář – Od pěstního klínu k Přemyslově radlici
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Malcolm Todd – Germáni