Valentinianus II. (375 – 392)

Valentinianus II.

Původ Valentiniana II., jeho nástup na trůn

Valentinianus II. byl synem vládce západní části říše Valentiniana I. a Iustiny, dlouholeté vdovy po uzurpátorovi Magnentiovi, se kterou se Valentinianus I., po rozchodu s první manželkou Marinou Severou, krátce před rokem 370 oženil. Valentinianus II. se narodil roku 371 v Treveri (dn. Trevír). 17. listopadu 375 v Brigetiu na Dunaji zemřel císař Valentinianus I. Jeho spolucísařem a nástupcem byl nevlastní bratr Valentiniana II. Gratianus (syn Valentiniana I. a Mariny Severy). Protože však byl Gratianus v době otcovy smrti v Treveri a bratr Valentiniana I. Valens, který vládl na východě, v syrské Antiochii, zatímco valná část armády operovala na středním Dunaji, přičemž se nedala vyloučit možná uzurpace, byl osiřelým císařským dvorem v Aquincu (dn. Budapešť) prohlášen Augustem čtyřletý Valentinianus II. Valens, jehož jediný syn již dříve zemřel, i Gratianus, tehdy šestnáctiletý, s tím souhlasili, přičemž Gratianovi připadlo poručnictví nad nezletilým polobratrem i vláda nad dvěma třetinami západní říše. Starost o výchovu Valentiniana II. si i nadále podržela jeho matka Iustina. Plně se projevil nesmírný politický vliv, který získali germánští vojevůdci  v římských službách za Valentiniana I. Jako regent za nedospělého císaře vládl vlivný vojevůdce franského původu Bauto (magister militum [?] - generál a konzul pro rok 385). Bautova dcera byla později provdána za Theodosiova syna Arcadia, který vládl od r. 395 ve východní říši. Na Valentinianově povýšení měl největší podíl další Frank: magister peditum (generál pěchoty) Flavius Merobaudes.

Gratianus danou situaci přijal, malému Valentinianovi byl nakloněn a choval se k němu laskavě. Valentinianus spravoval – vzhledem k svému věku teoreticky – Itálii, Afriku a Pannonii. V roce 378, kdy zemřel východní císař Valens v tragické bitvě u Adrianopole, byl Valentinianus ještě příliš mladý, aby mohl hrát aktivní roli v změněných poměrech. Císařem pro východní část byl tedy jmenován roku 379 Theodosius (syn Theodosia, významného vojevůdce za Valentiniana I. a Gratiana), který dostal za úkol stabilizovat zhroucenou obranu na dolním Dunaji.

Maximova uzurpace, Gratianova smrt

Gratianus zatím ztratil oblibu vojáků, protože neúměrně preferoval alanské lučištníky, měl nepřiměřeně velkou zálibu v honech a zanedbával své státnické i velitelské povinnosti. Tato nespokojenost vedla k uzurpaci velitele britských jednotek Magna Maxima, vzdáleného Theodosiova příbuzného. Magnus Maximus pocházel z chudé rodiny a jeho vlastí byla Hispánie, první vojenské zkušenosti nabyl ve službách staršího Theodosia. Gallská armáda nechala Gratiana na holičkách a připojila se k uzurpátorovi, sám Gratianus byl 25. srpna roku 383 v Lugdunu zavražděn. Po Gratianově smrti se chopila jménem svého dvanáctiletého syna Valentiniana vlády jeho matka Iustina, zatímco Maximus učinil dočasně svou rezidencí Treveri. Ve vpádu do Itálie zabránil Maximovi strach z Theodosia, který jej odmítl uznat za legitimního císaře a vystoupil jako Valentinianův ochránce a poručník. Na západě pak nastal nejistý a dočasný mír.

Tvrdý postup Magna Maxima proti priscillianistům

Maximus si chtěl Theodosia i katolickou církev naklonit alespoň tím, že ostře vystoupil proti Priscillianovi a jeho sektě - problému, který vznikl za Gratianovy vlády a dosud trval. V tomto směru však možnosti spolupráce státu a církve přecenil a zasloužil se o neblahý precedens. Maximus přikázal Priscilliana a jeho stoupence postavit r. 384 před synodální soud v Burdigale (dn. Bordeaux). A tehdy Priscillianus učinil nešťastný krok, když se odvolal přímo k císaři, tj. k Maximovi. Následující soudní proces, v němž se úlohy žalobců ujali biskupové Ithacius a Hydatius, se pak r. 385 konal v Treveri a skončil popravou Priscilliana, odsouzeného za hříšná kouzla, přičemž smrtí pykali i jeho nejoddanější druhové včetně jedné ženy Výsledek soudního procesu, který svým způsobem anticipoval spolupráci církevních a státních orgánů, běžnou ve středověku, vzbudil na sklonku 4. století veliký rozruch i rozhořčení. Turonský biskup Martinus, neboli svatý Martin, se snažil krvavý rozsudek odvrátit, kdežto papež Siricius (384 – 399) především zjišťoval, zda se nezašlo příliš daleko v oblasti práva; ze dvora Magna Maxima se mu dostalo ujištění, že se postupovalo přesně podle právních norem, platných při procesech s manichejci (stoupenci učení perského myslitele Máního) a veřejné pohoršení působícími nestoudníky, kteří se navíc ke svým morálním zvrácenostem – pochopitelně na mučidlech – přiznali, a že tedy bylo správné, když heretiky nestíhali sami kněží, ale světský soud. Vlivný mediolanský biskup Ambrosius, jehož odmítavé stanovisko k procesu souviselo se záporným postojem k legitimitě Maximovy vlády, pokládal za ostudné především to, že biskupové před trestním soudem vystupovali jako žalobci. V Hispánii začal být Priscillianus dokonce uctíván jako mučedník, jeho žalobci museli odejít z biskupských úřadů – Ithacius byl vyhnán, Hydatius raději sám abdikoval.

Snahy starořímanů o náboženskou toleranci, spory Valentinianova dvora s Ambrosiem

V Itálii zatím docházelo k četným projevům nespokojenosti, neboť v Gratianově násilné smrti i ve velké tehdejší neúrodě a následujícím hladomoru se spatřoval hněv zavržených římských bohů. V Římě došlo pod tímto dojmem k aktivizaci zbývajících přívrženců pohanství. Patřila k nim část senátorů a zejména někteří významní představitelé veřejného života – Vettius Agorius Praetextatus (asi 320 – 384), známý svou činností v císařských službách, kromě jiného městský prefekt v létech 365 – 367, jeho přítel Quintus Aurelius Symmachus (asi 345 – 402), věhlasný řečník Nicomachus Flavianus (asi 334 – 394), význačný činitel císařské administrativy. Proto se anticky smýšlející část římského senátu - po neúspěchu ve stejné záležitosti u Gratiana – znovu odhodlala žádat císaře o obnovu oltáře bohyně Victorie a sepsáním petice byl pověřen tehdejší městský prefekt Quintus Aurelius Symmachus, který vedl předchozí neúspěšnou delegaci k císaři Gratianovi. Symmachova proslulá petice, která jakoby ústy personifikované bohyně Romy poukazovala na velikost Říma podporovaného antickými božstvy, vzbudila v tehdejším vzdělaném světě velký rozruch. Byla však rázně odmítnuta Ambrosiem a vyšla tedy naprázdno i na císařském dvoře Valentiniana v r. 384.

Relativně dobrý vztah Valentinianova dvora ke vznešeným starořímanům se tím však nezkalil, naopak Ambrosiova autoritativnost a jeho neomezené ovládání mediolanského křesťanského lidu se stávaly císařské rodině tíživými. A když se v Mediolanu r. 385 utvořila z gótských vojáků církevní ariánská obec, přestoupila k ní Iustina a spolu s ní i Valentinianus. Přesto se však nepodařilo zlomit Ambrosiův odpor a prosadit, aby mohl být ariánský kostel uvnitř mediolanských hradeb. Ambrosius svou kazatelskou dovedností i demagogickým zneužíváním lidové víry v zázraky poprvé jasně dokázal, že v západní polovině Římské říše se vytvořily podmínky umožňující nadřazenost církve nad státem.

Ze sporu Valentinianova dvora s katolickou církví těžili v Africe donatisté, neboť tamější comes rei militaris [?] Gildo přestal r. 386 tento separatistický křesťanský směr potlačovat a přispěl tak k jeho novému rozmachu i radikalizaci.

Maximův vpád do Itálie, útěk Valentiniana, úspěšné Theodosiovo tažení proti Maximovi, Maximova smrt

Ústřední říšští činitelé museli zatím čelit jiným aktuálním nesnázím. Roku 387 vpadly do Pannonské diecéze sarmatské a jiné kmeny a Valentinianova vláda jim nedokázala čelit. Proto požádala o pomoc Maxima. Ten ji ochotně poslal, ale hned poté vtáhl sám s jádrem svých branných sil do Itálie, takže Valentinianův dvůr musel kvapně přesídlit do Illyrica. Maximus, který poměrně snadno ovládl Itálii i africké provincie, kde ponechal v úřadě Gildona, se postupu dále na východ neodvážil, poněvadž se bál Theodosia. Ten sice pokládal Valentinianův nezdar za oprávněný boží trest a po smrti Iustiny také svého mladého spolucísaře přiměl, aby se zřekl ariánství, ale přípravu tažení proti Maximovi nijak neoddaloval. Průběh Theodosiovy války s Maximem není detailně znám. Válka měla r. 388 rychlý spád, města Siscia, Poetovio a Aquileia se stala svědky Theodosiových vítězných bitev, přičemž v Aquileii byl zajat sám Maximus a nato popraven. Theodosius pak ještě téhož roku ovládl všechny západní diecéze, zčásti i díky amnestii, kterou vyhlásil a jež např. Gildonovi umožnila setrvat dále v jeho africkém úřadě. Valentiniana II. poslal do Gallie a propříště mu určil nového ochránce a rádce. Stal se jím zkušený, ale panovačný a hrubý magister militum Frank Arbogast, kterému se krátce předtím v Gallii podařilo potřít poslední odpor Maximových vojáků. Tento muž byl patrně synem Bautona, na jehož místo nastoupil a svou hodnost získal po porážce Magna Maxima. Arbogastův strýc Richomeres (zřejmě se jedná o téhož Richomera, který byl vyslán Gratianem na pomoc Valentovi proti bouřícím se Gótům) se stal roku 384 konzulem a v letech 388 – 393 byl magister militum na Východě. Na krátkou dobu získala jedna franská rodina obrovský vliv v celém impériu.

Zostření vztahů mezi Valentinianem a Arbogastem, Valentinianova smrt

V létě 391 se Theodosius vrátil do Constantinopole, zatímco Valentinianus, jemuž formálně patřila vláda nad západní i střední částí říše, zůstával v Gallii pod tíživým Arbogastovým dohledem. Arogantní a zpupný Arbogast, pyšný na své diplomatické vítězství nad Franky r. 389, byl pánem na západním císařském dvoře a neměl nejmenší snahy uznat skutečnou vládu tehdy již dvacetiletého císaře. Na císařském dvoře docházelo ke skandálním výstupům a při jednom z nich Arbogast dokonce vlastní rukou zavraždil Valentinianova oblíbeného rádce, jehož se mladý císař marně snažil zachránit pod svým nachovým pláštěm (přikryl-li císař někoho svým pláštěm, znamenalo to, že se dotyčný nachází pod císařskou ochranou). V roce 392 se Valentinianus pokusil získat zpět ztracenou svobodu a franského generála odvolal, Arbogast dopis o odvolání v císařově přítomnosti roztrhal. Na Valentiniana padla hrůza před smrtí, a protože mu Arbogast nedovolil odcestovat do Itálie, úpěnlivě žádal Ambrosia, aby ho přišel do Vienny pokřtít. Ambrosius se vydal na cestu do Gallie, ale během ní se dozvěděl, že palácový personál našel 15. května 392 Valentiniana oběšeného. Buď spáchal sebevraždu, nebo, což je pravděpodobnější, jej dal Arbogast zavraždit. Pro svůj mladý věk a protože byl stále ve stínu jiných osobností, se Valentinianus nestačil jako císař projevit.

Zdroje:
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Edvard James - Frankové
Malcolm Todd – Germáni