Tiberius (14 - 37)

Tiberius

Jestliže vím, co vám mám psát, otcové a přísedící, anebo jak psát, anebo o čem v těchto poměrech vůbec nepsat, ať mne bozi a bohyně ještě hůře zahubí, nežli tím způsobem, kterým, jak si uvědomuji, každodenně hynu.
Tiberius

Tiberiův původ, jeho vojenská a úřední kariéra

Tiberius Claudius Nero byl příslušník starobylého rodu Claudiů. Tiberiovým otcem byl Tiberius Claudius Nero a matkou Livia Drusilla. Pro své republikánské přesvědčení se musel Tiberiův otec skrývat před triumviry. A tak Tiberius „dětství a chlapectví měl trudné a svízelné, protože musil všude doprovázet rodiče na jejich útěku“ (Suetonius) a zažil mnoho nebezpečí a incidentů, které možná zanechaly stopy na jeho povaze. Krátce před narozením Tiberiova mladšího bratra Drusa postoupil Tiberius starší svou manželku Augustovi a nedlouho potom zemřel, zanechav po sobě oba syny. Claudiovci patřili k významným činitelům republikánského období a prostřednictvím Drusa a Tiberia si uchovali vliv i v době, kdy se v Římě konstituovala císařská moc. Osudy Iuliů a Claudiů se výrazně spojily v okamžiku, kdy se Augustus rozhodl přijmout Tiberia za vlastního a kdy se problém principova následnictví stal jedním z nejzávažnějších vnitropolitických problémů císařského režimu. Panovníci, kteří legitimizovali své čelné postavení příslušností k rodu Iuliů či Claudiů, se označují souhrnně jako iulsko-claudijská dynastie.

Tiberius sloužil Augustovi v poli nesmírně loajálně a svědomitě a žádný jiný Říman té doby nestrávil tolik let velením velkým armádám v bojích. Roku 20 př. n. l. získal pro říši korouhve, ztracené Crassem v bojích s Parthy, dosadil římského chráněnce na arménský trůn, pak válčil v Alpách, v Pannonii, Illyricu a v Germánii a významnou měrou se, spolu s bratrem, zasloužil o rozšíření a upevnění římského panství. Absolvoval i státní úřady – kvesturu [?], préturu [?], konzulát [?] a tribunát [?].

Po smrti Agrippy roku 12 př. n. l. donutil Augustus Tiberia k rozvodu s Vipsanií, aby se oženil s Iulií, Augustovou dcerou a vdovou po Agrippovi přesto, že Tiberius Vipsanii, s kterou měl syna Drusa, miloval. Když pak Vipsanii potkal, prý se po ní tak zoufale díval, že byla učiněna opatření, aby se jejich setkání již nikdy neopakovalo. O svého bratra Drusa přišel Tiberius v Germánii roku 9 př. n. l. a podle Suetonia dovezl jeho tělo do Říma, kráčeje před ním celou cestu pěšky. Manželství s Iulií skončilo nešťastně a Iulia byla samotným Augustem poslána r. 2 př. n. l. do vyhnanství pro zhýralý život. To již byl Tiberius daleko - roku 6 př. n. l. se uchýlil na Rhodos, zřejmě proto, že nechtěl stát v cestě Agrippovým a Iuliiným synům Gaiovi a Luciovi, které císař adoptoval a měl s nimi dynastické plány. Snad mu také po všech službách, které pro císaře vykonal, jejich povýšení připadalo příliš pokořující. Na Rhodu žil jako prostý soukromník. Když pak oba Augustovi adoptivní synové zemřeli, císař opět uznal – nemaje jiné východisko - Tiberia za svého jediného možného nástupce. Již teď lituji Římany, řekl prý Augustus, jak budou trpět, až je budou žvýkat pomalé čelisti jeho nástupce.

Augustus nechoval k Tiberiovi sympatie, zřejmě pro jeho vážnou, zachmuřilou a nekomunikativní povahu. Teprve v roce 4 Tiberia adoptoval, ale nestavěl jej patrně na roveň ostatním následníkům, kteří předčasně zemřeli. Současně s ním přijal za vlastního i Agrippu Postuma (tj. Pohrobka), třetího a nejmladšího syna Iulie a Agrippy. Agrippa Postumus byl duševně zaostalý a jeho adopce byla další vědomou netaktností Augusta. Císař nadto ještě přiměl Tiberia, aby adoptoval Germanica (15 př. n. l. - 19), syna Tiberiova bratra Drusa. Augustus tím současně získal vnuka a Tiberiova pozice se dále komplikovala. Ve své závěti Augustus rezignovaně uvedl: „Protože zlý osud mi vyrval syna Gaia i Lucia, nechť je mým dědicem Tiberius Caesar.“ Augustův bezohledný zásah do Tiberiova osobního života, podřadné postavení u dvora a skutečnost, že císař mu svěřil moc nikoli z osobních sympatií, ale z nedostatku jiného vhodného kandidáta, jistě působily na Tiberiovu povahu. Toho si byl vědom nejen sám Tiberius, ale i vlivní příslušníci dvora a senátu [?]. Pocit nedůvěry vůči okolí u Tiberia sílil v průběhu jeho vlády a na jejím sklonku nabyl tragických forem.

Přesto posílal Augustus Tiberiovi srdečné dopisy na různá bojiště: „Plán tvého letního tažení opravdu chválím, můj milý Tiberie, a soudím, že při tak velkém počtu nesnází a při tak citelné malodušnosti vojáků nebyl by mohl nikdo si vést obezřetněji, nežli sis vedl ty.“ „Kdykoli slyším, že jsi zkrušen neustálostí námah, ať mne bohové zničí, nechvěji-li se po celém těle. I prosím tě, šetři se, abychom i já i tvá matka, kdybychom uslyšeli, že stůněš, nevydechli naposled a římský národ se neocitl v nebezpečí o osudu celé říše.“ „Nic na tom nezáleží, jsem-li zdráv či ne, jestliže nebudeš zdráv ty.“ „Zapřísahám bohy, aby tě nám zachovali a dopřáli ti nyní i navždycky zdraví, nemají-li v nelásce národ římský.“ Lež je chlebem politiků - a Augustus, který si velice dobře uvědomoval, že Tiberius je hlavní oporou jeho vlády, byl politik všemi mastmi mazaný.

Tiberiův nástup na trůn

Ukázalo se, že politický systém vybudovaný Augustem je pevný, poněvadž byl zdařilým kompromisem prakticky pro všechny různé skupiny společnosti a úspěšně zajišťoval římskou nadvládu a obranu hranic. Po smrti císaře Augusta přešla vláda bez problémů do Tiberiových rukou. Když se ujal vlády, bylo mu již přes 50 let, byl zkušený vojevůdce, diplomat a státník, který osobně poznal situaci v mnohých oblastech říše. Tacitus Tiberia charakterizuje jako podezřívavého, pokryteckého a krutého. Na úsudek historika však zřejmě působily poměry za doby Domitianovy, v níž žil. Obraz tyranského císaře byl přenesen do minulosti.

Po nádherném pohřbu Augustově podle Tacita senát požádal Tiberia, aby se stal nástupcem zesnulého císaře. Zahořklý Tiberius, který měl za sebou léta služby pro stát, se zdráhal svou úlohu přijmout, protože zřejmě velice dobře věděl, že mu Augustus odkázal dědictví, které bude těžší než všechno, co zažil předtím. Navíc byl v srdci republikánem a konzervativcem jako jeho předkové. Bylo však již předem rozhodnuto, že se ujme vlády a jeho odmítnutí bylo chápáno jen jako pouhá formalita, projev úcty k senátu, ba dokonce jako pokrytectví. Tiberius často zdůrazňoval, že pokračuje v poměru k senátu v politice svého předchůdce. První léta Tiberiovy vlády se skutečně vyznačovaly shodou mezi principem a senátem, ale později se tato shoda porušila.

Politická krize na počátku Tiberiovy vlády, povstání pannonských a rýnských legií

Tiberiovou snahou bylo zabezpečit pořádek v říši a vytvářet podmínky pro její hospodářskou prosperitu, avšak jeho záměry narážely na řadu těžkostí. Krajní vypětí vojenských i finančních sil na konci Augustovy vlády impérium oslabilo a po smrti tohoto císaře vedlo ke krizi. Itálii postihl nedostatek potravin a zvyšovala se i zadluženost v širokých řadách římského obyvatelstva. Boje o trůn hrozily hned po Augustově smrti. Krátce po ní byl zabit Agrippa Postumus, poslaný Augustem do vyhnanství. Po nějaké době se začal jeden z otroků popraveného vydávat za svého pána a získal si nemálo stoupenců, než se jej podařilo dopadnout a ztrestat.

Brzy po Augustově smrti vypukla vzpoura pannonských legií, která byla vyvolána těžkým postavením řadových vojáků. Vojáci se domáhali zvýšení žoldu, zkrácení vojenské služby na šestnáct let a propuštění veteránů, kteří byli nuceni přesluhovat.. Vzpouru potlačil Tiberiův syn Drusus, který byl v ohrožené oblasti doprovázen prefektem pretoriánské gardy [?] Luciem Aeliem Seianem. Drusus použil přitom všech možných prostředků, dokonce i toho, že zatmění slunce bylo vykládáno jako nepříznivé znamení pro povstalce.

Téměř současně se vzbouřily ze stejných důvodů i rýnské legie. Po Varově porážce v Teutoburském lese byly doplněny římským lidem a osvobozenými otroky, kteří byli hlavními strůjci povstání. Ti položili požadavky analogické požadavkům legií pannonských. Rýnská revolta nabyla nebezpečných rozměrů tím, že vzbouřenci kromě profesionálních požadavků vystoupili s návrhem svěřit císařskou moc svému oblíbenému veliteli Germanicovi, Tiberiovu synovci. Germanicus však zachoval císaři věrnost a svou autoritou pomohl obnovit klid. Vyhověl požadavkům vojáků a osobně je přesvědčil, aby obnovili kázeň a vydali strůjce vzpoury. Přesto nebylo možné od této doby napětí mezi Tiberiem a Germanicem přehlédnout.

Poměry v Germánii, ukončení expanzivní politiky, Germanicovo odvolání a jeho smrt

Po Varově porážce začali realističtější Římané ztrácet zájem na dalším podmaňování zarýnských oblastí. Provincie, kterou vytýčili Drusus a Tiberius, měla velmi neprostupný terén a její obyvatelé patřili k obávaným bojovníkům. Poplatky, které Germánie mohla přinést římské pokladně, nebyly vysoké. Chyběla zde naleziště drahých kovů i velké obilné lány. Největším bohatstvím země byli její obyvatelé a ti se většinou stavěli k Římu nepřátelsky. Proto postupně nabyl převahy realistický přístup císaře Tiberia, založený na bohatých osobních zkušenostech.

Germanicus vedl v následujících letech, od roku 14 do roku 16, několik tažení do germánského vnitrozemí ve snaze zvýšit římskou prestiž mezi svobodnými germánskými kmeny. Na podzim roku 14 podnikl výpravu proti Marsům mezi řekami Ruhr a Lippe a roku 15 pokořil zemi až k Emži. Při této výpravě Římané roku 15 navštívili místo Varovy porážky a zbylé ostatky mrtvých římských vojáků byly řádně pohřbeny. Germanicův postup ale všude narážel na udatný odpor germánských kmenů a přinášel legiím těžké ztráty. Tento lehkovážný postup za všech okolností, bez ohledu na vysoké ztráty, vzbuzoval nevoli císaře. Nicméně již koncem roku 15 byl Germanicus odměněn v Římě triumfem [?] a zúčastněným legátům byly uděleny triumfální odznaky. Pocty nebyly v poměru ke skutečným výsledkům a mohou být chápány jako doklad toho, že Tiberius chtěl válku v Germánii ukončit. Germanicus však trval na svém cíli a aby uskutečnil otcovo dědictví, odsunul oslavy triumfu a v následujícím roce 16 podnikl za Rýn ještě energičtější výpravu. Dostal se až hluboko do cheruské oblasti a podařilo se mu ve dvou velkých bitvách, u Idistavisa a na Valu Angrivariů, porazit koalici severogermánských kmenů vedenou Cherusky. Bojiště zdobily památníky vítězství nad Cherusky a jejich spojenci i nad dalšími přemoženými kmeny mezi Rýnem a Labem. Mladý vojevůdce pronikl až k Veseře, ale dlouhodobé úspěchy mu zůstaly odepřeny. Přeměnit vojenskou moc a vítězství ve stálou civilní správu se nepodařilo. Pozdní roční doba donutila Germanica k ústupu.

Konflikt mezi Tiberiem a Germanicem se nyní rozhodl. Tiberius mu vytýkal způsob vedení války, ačkoli nepřipisoval vinu pouze Germanicovi. Poukázal na války, které v Germánii sám vedl, ve kterých dosáhl více chytrým postupem než silou. Císař si nepřál, aby akce pokračovaly, poněvadž opětovné podmanění Germánie nebylo možno provést bez mocného vypětí sil vojenských i hospodářských. Ještě jeden rok, který Germanicus žádal, aby mohl definitivně porazit podle jeho názoru velmi oslabené Germány, mu Tiberius neposkytl. Nabídl Germanicovi konzulát v Římě a odkázal na nadcházející triumf. Opozice Tiberia obviňovala z toho, že žárlí na Germanicovy úspěchy. Relativní úspěšnost operací v Germánii zvyšovala Germanicovu popularitu ve vojsku i v hlavním městě a mohla být dalším důvodem, který přiměl nedůvěřivého Tiberia k tomu, že jej z rýnské hranice odvolal. Dobývání oblastí mezi za Rýnem a Labem bylo definitivně zastaveno. Teprve tímto rozhodnutím se dostalo Arminiovu vítězství v Teutoburském lese trvalého a rozhodného významu pro budoucnost tzv. svobodné Germánie [?].

Germanicus slavil 26. května 17 svůj triumf nad „Cherusky, Chatty, Angrivarii a dalšími kmeny, které sídlí v oblastech po Labe“, čímž mohly být rozkaz a otcovo dědictví oficiálně považovány za splněné. Nádherná oslava, kterou současní autoři podrobně popisují, jistě měla zastínit skrovné úspěchy. K nim patřilo zajetí Thusneldy, těhotné Arminiovy ženy a zpětné získání dvou ze tří vojenských odznaků, jež ztratil Varus. První byl získán od Brukterů v roce 15, druhý byl v následujícím roce přenesen s pomocí přeběhlíka z oblasti kmene Marsů. Návštěva místa Varovy porážky spojená s pohřbem pozůstatků padlých mohla být na základě ostré kritiky císaře sotva považována za pozitivní okamžik Germanicova vedení.

Tiberius, který se rozhodujícím způsobem podílel na dobývání Germánie, přesto nalezl odvahu ke změně politického kurzu a přitom riskoval i svoji prestiž. Sílu pro svůj dlouhotrvající odpor proti této nové politice čerpal Germanicus patrně z toho, že se při svých vojenských plánech považoval za pokračovatele augustovských cílů.

Již v roce 18 byl Germanicus pověřen závažným diplomatickým posláním na Východě. Tam  dosadil římského kandidáta na arménský trůn a upravil poměry mezi Římem a Parthy. Kappadokia a Kommagene se staly římskými provinciemi. Jakmile Germanicus tyto záležitosti ukončil, odebral se do Egypta a pak se vrátil do Sýrie. V roce 19 v Antiochii neočekávaně a za ne zcela jasných okolností zemřel. V Římě se rozšířila pověst, že ho syrský místodržitel Piso otrávil, a to s vědomím císařovým. Germanicovy pozůstatky byly převezeny do Říma, kde se jeho pohřbu zúčastnily velké davy lidí. Všechny vrstvy svobodného římského obyvatelstva litovaly smrti oblíbeného vojevůdce. Vdova po Germanicovi, ctižádostivá a energická Vipsania Agrippina (dcera Marca Vipsania Agrippy a Augustovy dcery Iulie), která byla přesvědčena o Tiberiově vině a dávala to nepokrytě najevo, pohřbu využila jako politické manifestace proti Tiberiovi. Zároveň se snažila zabezpečit nástupnictví svým synům na úkor Tiberiova syna Drusa. Tak nastaly v císařské rodině nechutné sváry, provázené intrikami nejhoršího druhu. Piso byl skutečně obviněn a povolán do hlavního města, aby se zodpovídal z Germanicovy vraždy, načež spáchal sebevraždu.

Rozsáhlé usnesení senátu se seznamem Germanicových zásluh, uveřejněné na více místech, označilo za cíl jeho vojenských tažení jen vytlačit Germány od Rýna, ochránit Gallii a pomstít Varovu porážku. Symbolicky to bylo vyjádřeno na současně ražených mincích a na mnoha sochách, na nichž je Germanicus znázorněn se znovuzískanými vojenskými odznaky, čímž se navázalo na řešení, kterým Augustus utišil veřejné mínění očekávající vítězství nad Parthy. Tiberius tak dva roky po triumfu využil Germanicova pohřbu, aby oficiálně stylizoval svoji defenzivní koncepci budoucí římské politiky vůči Germánii jako společný cíl.

Po odvolání Germanica se římská vojska v zásadě stáhla na svá stanoviště na Rýně a nastala doba konsolidace. Řím se však tím nevzdal vší kontroly nad oblastmi východně od Rýna a severně od Dunaje. Pravý břeh Rýna používali římští vojáci jako cvičiště a pastviny pro dobytek. Úrodná rovina ve Wetterau byla pod římským dozorem již od Augustovy vlády, především z důvodu vojenského zásobování. Frísové sídlící na severu východně od Rýna zůstali zpočátku součástí římského impéria. K roku 28 máme zmínku o centurionovi [?] Olenniovi, který u Frísů vymáhal daně stanovené ještě Drusem. Když však tento voják, pověřený správními úkoly, vymáhal naturální dávky příliš bezohledně, Frísové římské vojáky ve své zemi vyvraždili a Olennia zahnali na útěk. Poté, co se jim podařilo, patrně k vlastnímu překvapení, dokonce porazit i jednotku vyslanou místodržitelem Dolní Germánie, poručil císař všechny další pokusy o zpětné dobytí jejich území zastavit.

Na dolním a středním Rýně je v 1. století doloženo pásmo, ve kterém bylo objeveno jen velmi málo nálezů. Je interpretováno jako neobydlená zóna, jejímž předpokladem bylo vysídlení Ubiů a Sugambrů a hlavně pravidelné Germanicovy útoky na kmeny, které se zde poté chystaly usídlit. Neustálé nebezpečí vyplenění domů a polí nakonec potenciální osadníky odradilo. Do té míry se Římu v této fázi přece jen podařilo poměr sil na Rýně obrátit.

Celkově tedy území východně od Rýna a severně od Dunaje představuje předpolí, které Řím různým způsobem kontroloval. Částečně se jednalo o kontakty, jež je možné – jako u Frísů – označit jako příslušnost k říši, je však nutné je hodnotit jako pozůstatky z doby obsazení vnitřní Germánie. Udržet území za každou cenu nepřicházelo pro Řím v úvahu.

Pragmatické zahraniční politice však neodpovídala značná očekávání veřejnosti. Opakovaně vyjadřovaný nárok na Germánii je doložitelný na četných místech až do konce 1. století v lyrických básních, filozofických spisech i historických dílech a každý nový císař byl nucen se s tím nějakým způsobem vyrovnat. Tiberius byl vystaven mohutné kritice kvůli odvolání Germanica. A když nepovolil žádnému vojevůdci, aby zakročil proti povstalým Frísům a podle Tacita „byla tak na nejzazší hranici hanobena čest říše“, objevila se znovu výtka, že je jen žárlivý na úspěchy jiných vojevůdců.

Pád krále Marobuda

Zcela jiná byla situace dále na východě, kde existovala v bezprostřední blízkosti impéria silná Marobudova říše. Řím v tomto případě usiloval o politicko-diplomatický vliv s cílem podkopat postavení markomanského krále. Snaha o mír s Římem zhoršovala Marobudovo postavení, germánská rodová šlechta také nejevila žádné nadšení pro Marobudův ideál ústřední moci, cítila se omezována ve svých právech a římští politikové této nespokojenosti chytře využívali. Co se nepodařilo silou, usnadnily intriky. Nejdříve Řím neposkytl Marobudovi pomoc v boji proti Arminiovi, o kterou na základě staré spojenecké smlouvy žádal. Když v roce 18 vpadl Katvalda se silnými vojenskými oddíly na markomanské území, kde se mu podařilo různými sliby přimět řadu šlechticů k tomu, aby se k němu připojili, a nakonec obsadit královský hrad, odmítl Řím opět markomanskému králi poskytnout pomoc. Jako alternativu mu Tiberius nabídl volný bezpečný doprovod do oblasti, z níž uprchl, nebo čestný exil. Nemaje volbu, podrobil se Marobud osudu a dostal jako místo exilu přidělenou Ravennu, kde strávil do své smrti ještě 18 let.

Velký respekt k svému nepříteli vyjádřil Tiberius před senátem, když prohlásil, že „tak nebezpeční nebyli ani Filip Makedonský Athéňanům a Antiochos římskému národu“ jako právě Marobud. Za největší nebezpečí považoval císař vedle neovladatelné síly národů, jimž Marobud vládl, především blízkost jeho říše k Itálii.

Marobudovým svržením započal úpadek markomanské říše. Za necelý rok vyhnali Hermunduři pod Vibiliovým vedením Katvaldu. Také on odešel do římského exilu. Rozsáhlé klientele vykázali Římané území severně od Dunaje, v oblasti řeky Moravy a za krále byl Markomanům dosazen Kvád Vannius (tzv. Vanniovo království). On i jeho nástupci zůstali v budoucnu s Římem úzce svázáni. Až do strašlivých markomanských válek v 2. polovině 2. století se Řím nemusel síly severodunajských kmenů příliš obávat.

Zhoršující se poměr mezi Tiberiem a senátem

Po Germanicově smrti se vztahy císaře k senátu, kde měl Germanicus četné přívržence, zhoršily. O Germanicovi totiž kolovaly zprávy, že hodlá obnovit republiku a setkávaly se zřejmě s příznivým ohlasem u mnoha senátorů. Germanicus se zřejmě snažil vyhnout jakémukoli nedorozumění s císařem, avšak tuto snahu mařila jeho ctižádostivá manželka. Agrippina neváhala využívat svého blízkého příbuzenského vztahu k zakladateli principátu k posílení svých a Germanicových pozic. O její energické povaze svědčí její přítomnost v Germánii v letech 14 – 16, jakož i účast na Germanicově východní misi. Třebaže se Agrippině nepodařilo prosadit Germanica a jeho prostřednictvím sebe samu do popředí politického života, zasáhli příslušníci Germanicovy rodiny osobitým způsobem do vývoje událostí po Tiberiově smrti.

V posledním období Augustovy vlády upevnil senátorský stav svou moc. Z politické scény zmizeli lidé, kteří pamatovali proskripce a účastnili se občanských válek. I když si římská aristokracie nezachovala dřívější význam, měla přece jen vliv a jistou nezávislost. Ukázalo se, že staré politické tradice jsou ještě živé. I nadále bylo pro ideologii senátorského stavu charakteristické uctívání republikánských hrdinů. Senátorská opozice se projevila hned v prvních dnech Tiberiovy vlády, který musel kromě lichotivých řečí vyslechnout také několik ironických poznámek. Výrazem opozičního smýšlení byl smutek a lítost nad Germanicovou smrtí a neobyčejná pozornost k jeho ovdovělé ženě Agrippině. Tato opozice do jisté míry oslabovala císařskou moc, kdežto objektivní situace vyžadovala naopak její upevnění, důkazem čehož byla povstání legií.

Na druhou stranu Tiberius, který nesnášel přehnanou chválu a pochlebování, se usilovně snažil vytvořit si ze senátu partnera a přimět ho, aby převzal svou odpovědnost. Jenomže po půlstoletí Augustovy vlády již senátoři nedokázali přijít se samostatnou politikou. Ačkoli senátoři mohli v určitých mezích hovořit beztrestně, i ty nejtaktnější Tiberiovy zásahy automaticky paralyzovaly jejich svobodu. Císař po nich žádal samostatné rozhodování, které si – již z podstaty augustovského principátu - nemohli dovolit. Proto také jednou, když vycházel z kurie, zvolal: „Ó lidé, stvoření pro otroctví!“

V některých provinciích vládl neklid. Brzy po tom, co se Tiberius ujal vlády, vypuklo v Numidii v r. 17 povstání, jehož vůdcem byl Numiďan Tacrafinas, který dříve sloužil v římském vojsku. Afričtí prokonzulové [?] válčili proti povstalcům dlouhou dobu. Tacrafinovy síly rostly, připojovaly se k němu stále nové kmeny. Římané proti němu museli dokonce poslat jednu legii z Pannonie. Teprve v roce 24 bylo hnutí úplně potlačeno.

V roce 21 začalo hnutí v Thrákii, závislé na Římu. V témže roce vypuklo povstání v Gallii, které bylo způsobeno neúnosnými daněmi. Vedoucí úlohu v povstání měly kmeny Haeduů a Treverů, k nimž se připojovaly i jiné kmeny a hrozilo, že neklid zachvátí celou Gallii. Povstalci spoléhali na to, že Itálie zchudla a že římská vojska budou nespolehlivá a slabá. Římané však nepřipustili sjednocení povstalců a povstání bylo potlačeno za pomoci některých vůdců gallských kmenů.

Hospodářské potíže za Tiberiovy vlády

Římský stát trpěl i finančními nesnázemi, a to již v posledních letech vlády Augustovy. Tiberius proto projevoval, zvláště v prvních letech své vlády mimořádnou hospodárnost a obezřetnou šetrnost, ač si byl vědom, že mu to nezíská přílišnou popularitu. Proto prováděl jinou politiku vůči lidu než Augustus. I nadále se normálně rozdávalo obilí, ale zato byla méně často a s menším přepychem pořádána divadla a počet gladiátorských dvojic na zápasech byl omezen. Římské obyvatelstvo proto hledělo na Tiberia s despektem a tento postoj sdílela i většina senátorského stavu. To mělo často za následek, že římské davy v divadlech protestovaly a bouřlivě tleskaly hercům, kteří přednesli zdařilý epigram na Tiberia.

Hospodářské nesnáze byly způsobeny nedostatkem oběživa. Dovoz do Itálie byl vyšší než vývoz, italský obchod měl pasivní bilanci a následkem toho unikaly drahé kovy do východních provincií a odtud dokonce za hranice říše. V senátě bylo dáváno na program jednání o energičtějších opatřeních proti přepychu. Avšak Tiberius je zamítl, protože taková opatření pokládal za málo účinná. Zvláště těžká byla finanční krize v r. 33, která vznikla rozhodnutím, že na základě starých zákonů bude zahájen boj proti lichvě. Postrašení věřitelé nato žádali, aby jim půjčky byly vráceny, následkem toho peníze mizely z oběhu a poněvadž mnozí dlužníci současně prodávali pozemky, klesla cena půdy, což způsobilo, že mnohé rodiny přišly na mizinu. Krize byla zažehnána, když Tiberius poukázal směnárnám 100.000.000 sesterciů, aby podpořil měnu.

Přestože měl Tiberius nedostatek peněz, odmítl zvýšit daně a řešit tíživé hospodářské problémy na úkor provincií, když mu toto opatření poradili. Naopak se staral o dodržování pořádku v provinciálních oblastech – za jeho vlády bylo nemálo správců provincií pohnáno k odpovědnosti za vydírání a zneužívání své moci. Podle Suetonia císař říkal, že „dobrý pastýř má ovce stříhat a nesdírat z nich kůži“. A podle Tacita prohlašoval Tiberius v senátě, že Řím ani Itálie nemohou existovat bez pravidelné pomoci provincií. Tiberius pohlížel na své postavení jako na vážný a těžký úkol a snažil se jej plnit svědomitě. Zavedl přísnou kázeň ve vojsku a zaměstnával je, kde nebylo třeba vojenského nasazení, stavbami silnic, mostů, vodovodů aj. Když Tiberius zemřel, byla díky jeho svědomitému hospodaření státní pokladna plná.

Utužování císařské moci

Vnitřní i zahraniční situace Říma měla za následek, že zesílila vojenská diktatura. Avšak Tiberius nechtěl přijmout žádné nové tituly ani plné moci. Odmítl čestný název Otec vlasti a jen otrokům dovolil, aby jej nazývali pánem. Navenek se snažil, hlavně v prvních letech své vlády, aby zdůraznil svou loajalitu ve vztahu k senátu. Ale již r. 15 nově vykládá starý zákon o urážce majestátu (crimen laesae maiestatis). Dříve se podle tohoto zákona volali k odpovědnosti ti občané, kteří zradou, podněcováním lidu k povstání nebo špatným řízením státu snižovali velikost římského národa. Za Tiberia byli podle zákona o urážce majestátu hnáni k odpovědnosti lidé, jejichž činy nebo řeči byly považovány za urážku památky Augustovy a později se tento zákon vztahoval i na různé neprozřetelné výroky na adresu Tiberiovu.

Poněvadž Tiberius nedůvěřoval lidem, kteří jej obklopovali, stali se hlavní oporou jeho moci pretoriáni. Zejména pak jejich ctižádostivý, lstivý a ničemný prefekt Seianus, který postupně získával výjimečný vliv na císařském dvoře i ve státě. Výběr tohoto osobního poradce byla další Tiberiova tragédie. Vzrůst významu gardy v této době dosvědčuje skutečnost, že všechny její jednotky byly staženy do Říma a byl pro ně vybudován mohutný tábor na východním okraji města. Ačkoli Seianus sledoval čistě osobní cíle, podařilo se mu vyvolat u Tiberia dojem, že jedná výhradně v jeho zájmu. Odstraňoval nejen své skutečné protivníky, ale i všechny, u kterých jen předpokládal nepřátelské smýšlení. Pod přímým Seianovým vlivem se Tiberiova vláda měnila v teror, jemuž padli za oběť četní představitelé veřejného života. Ovládán ctižádostivými úmysly otrávil Seianus Tiberiova syna Drusa, zřejmě ve spolupráci Drusovou manželkou Livillou, jejíž byl milencem. Když se Tiberius z lítosti nad synovou smrtí ještě více uzavíral před okolním světem, získal si u něj Seianus předstíranou oddaností a zdánlivě nezištnou věrností důvěru tak neomezenou, že se takřka stal skutečným vládcem v Římě. Procesy proti významným senátorům končívaly deportacemi nebo popravami odsouzených a konfiskací jejich majetku. Běžnou záminkou k odstraňování nepohodlných osob se stala urážka majestátu. Od dob Tiberiových se v rukou císařových shromažďuje značný fond zkonfiskovaných majetků v Itálii i v západních provinciích. Mezi postiženými byli i lidé blízcí císaři.

Důsledkem postupného upevnění principátu se za Tiberia stalo definitivní vyřazení volebních lidových shromáždění, která ještě za Augusta formálně rozhodovala o návrzích, podávaných císařem, z politického života. Tyto sněmy se přestaly scházet a volba úředníků se přenesla na senát, který při svém rozhodování obezřetně sledoval, zda jde o jednotlivce přijatelné císaři nebo poslušně akceptoval jeho doporučení.

Odchod císaře z Říma na ostrov Capri, Seianovo spiknutí

Přestože nepřátelství mezi senátem a Tiberiem bylo všeobecně známou skutečností, projevovali senátoři císaři neustále falešnou loajalitu a přehnanou oddanost. Tiberius, znechucený poměry v hlavním městě v roce 26 opustil Řím, aby se do něj již nikdy nevrátil. Dalším důvodem mohla být snaha odloučit se od své panovačné matky Livie, která měla stále snahy ovlivňovat politické dění tak, jako za Augustova života. Vydal se do Kampánie a v dalším roce na bezpečný a nepřístupný ostrov Capri (Capreae), kde žil v odloučení od světa a písemnými pokyny spravoval říši a řídil senát. Na ostrov Tiberia doprovázelo pouze několik přátel, vesměs řeckých učenců a astrologů. Odtud i nadále spravoval císařství stejně svědomitě jako dříve. Jeho izolovanost však nutně posilovala každou kompromitující pověst včetně hojných, ale neověřitelných a neuvěřitelných zpráv o jeho údajných sexuálních úchylkách a orgiích. O těch se dočteme zvláště u Tacita, který - ač byl historikem par excellence – zřejmě, jak již bylo řečeno, přenesl své pobouření a zhnusení nad Domitianovou krutovládou, jíž byl současníkem, do bezpečnější minulosti. Dočteme se o nich také u Suetonia, který za Domitianovy vlády dospíval a Tacitovy informace zřejmě převzal.

Pánem impéria se po císařově odchodu stal Seianus, který využil všech možností, aby dále zabezpečil svůj osobní vliv. Agrippina, která neskrývala svůj odpor k Tiberiovi a stála v čele dvorní opozice proti císaři, byla vypovězena do vyhnanství na ostrov Pandatheria, kde zahynula. Její syn Nero byl deportován na ostrov Pontia (dn. Ponza u jihozápadního pobřeží Itálie), tam spáchal sebevraždu. Další Agrippinin syn Drusus byl uvězněn v Římě a vyhladověn k smrti. Přesto Seianus neovládal císaře natolik, aby mu byl povolen sňatek s Livillou, vdovou po Tiberiově synovi Drusovi. Tiberius odmítl dát souhlas hlavně proto, že Seianus byl pouhý jezdec [?]. Ve své touze po moci však Seianus došel příliš daleko a dal podnět ke zprávám, že se chce Tiberia zbavit násilím. Tyto informace se – zřejmě prostřednictvím Livilliny matky Antonie - donesly k císaři, který dal bez váhání Seiana zatknout a popravit (r. 31). Livilla byla potrestána smrtí vyhladověním. Krutě potrestáni byli i Seianovi přívrženci. Zásluhu na Seianově likvidaci měl Quintus Naevius Cordus Sutorius Macro, který se stal novým velitelem pretoriánů. Macro si počínal stejně bezohledně a krutě jako Seianus a záhy byl pokládán za nejobávanějšího muže v Římě. Odhalení pravé podstaty Seianovy připravilo stárnoucího císaře o poslední zbytek důvěry k lidem, na jeho rozkaz byli z nejrůznějších příčin trestáni lidé, kteří se mu zdáli z jakýchkoli důvodů podezřelí. Tiberiův zoufalý výkřik k senátu po odstranění Seiana je jednou z nejsmutnějších vět v historické literatuře: „Jestliže vím, co vám mám psát, otcové a přísedící, anebo jak psát, anebo o čem v těchto poměrech vůbec nepsat, ať mne bozi a bohyně ještě hůře zahubí, nežli tím způsobem, kterým, jak si uvědomuji, každodenně hynu.“

Náboženské poměry v Palestině, ukřižování Ježíše Krista

Palestina byla země, kde náboženské otázky mocně vzrušovaly hladinu veřejného života. Jen malá část vyhledávala vnitřní uspokojení v tiché odloučenosti. Byli to Esejci, sekta, či spíše jakýsi mnišský řád, kteří žili v nevelkých komunitách, zabývaje se rolnictvím, chovem dobytka i včelařstvím, obchod a mořeplavbu zavrhovali, že svádí k hříchu. Pohrdali bohatstvím, zamítali ženitbu, zapovídali masitou stravu, válku, lež, přísahu a světské rozkoše. Esejci byli ale mezi Židy výjimečný jev, u ostatního národa vyrážely náboženské city na povrch velmi bouřlivě a naplňovaly veřejný život prudkým varem. Vedle hašteřivých třenic mezi konzervativními saduceji a farizeji s tendencemi k inovacím, rozněcovala nejvíce Židy ztráta politické samostatnosti a panství „nevěreckých“ Římanů, které se jim jevilo stejně jako kdysi za nadvlády Seleukovců jako útlak vyvoleného lidu božího. Pak tu byli zelóti: strana radikálních horlivců, které jejich víra motivovala k teroristickým útokům na domácí kolaboranty i představitele římské správní moci.

Byl zde silný mesianismus - víra v příchod božího Mesiáše, který se postaví jako vůdce do čela Izraelitů, odstraní sociální nespravedlnost a vypořádá se se všemi jejich nepřáteli. Mesianismus byl hluboce v dějinách židovského národa zakořeněn a v židovském společenství byl všeobecně rozšířen i v této době. Dějiny Židů byly velmi pohnuté, neboť Židé se museli často bránit expanzím cizích dobyvatelů. V těžkých chvílích se tato proroctví stávala pro jejich národ velice mocnou duchovní podporou, pomáhající mu překonat útrapy cizácké poroby ve víře v lepší budoucnost. Dá se říci, že mesianismus se hlavní měrou zasloužil o přežití zvláštní kulturní a duchovní identity Izraelitů a přispíval k posílení vnitřní soudržnosti židovské pospolitosti. Jejich přísný monoteismus, víru ve svou výhradní vyvolenost a silnou intoleranci ke všem jiným filozofickým a náboženským učením později dostalo do vínku křesťanství, vzešlé z těchto podmínek.

V tomto divoce rozvířeném ovzduší vystoupil Ježíš Nazaretský, hlásaje nové a dokonalejší náboženské myšlenky. Prohlásil se za Syna božího a hlásal příchod Božího království. Učil, že pravá dokonalost nezáleží v úzkostlivém zachovávání náboženských obřadních předpisů a jiných vnějších projevů, ale ve vnitřním obrození člověka. Život vezdejší v jeho podání byl jen přípravou na království nebeské, proto se má člověk zbavit všeho, co ho poutá k světu – bohatství a jiných požitků a obracet svou mysl v tiché odevzdanosti k Bohu. Hlásal lásku k Bohu a k bližním, počítaje v to i nepřátele. Člověk se má pokorně vystříhat hněvu, pomsty, pomyšlení na hřích, má zachovávat mravní čistotu, pokoru a trpělivost.

Ježíš vystoupil jako kazatel nejprve ve své galilejské domovině a soustředil tam kolem sebe zástup oddaných učedníků, jejichž hlavou byl rybář Šimon, přejmenovaný na Petra. Svými kázáními, podobenstvími a domnělými zázraky na sebe okamžitě upoutal pozornost prostého lidu i židovských špiček. Když se však Ježíš pokusil vystoupit jako Mesiáš v Jeruzalémě, narazil na příkrý odpor tamních náboženských a politických vůdců, neboť Židé pojímali Mesiáše jako politického obnovitele moci a slávy a nechtěli nic slyšet o pouhém hlasateli mravního zdokonalení, který navíc svými kázáními útočil i na ně samé. Velekněz a židovská rada zajali Ježíše a odsoudili jej jako rouhače a pobuřovatele na smrt. Prokurátor Pontius Pilatus, jemuž příslušelo rozsudek potvrdit, nechtěl zprvu případ soudit, protože měl už z dřívějška s židovskými spory špatné zkušenosti. Pak však rozsudek potvrdil a dal Ježíše asi roku 30 ukřižovat. Po Ježíšově smrti a údajném zázračném zmrtvýchvstání se vynořila malá sekta, která v budoucnu změní tvář impéria k nepoznání – křesťanství.

Tiberiova smrt r. 37

Tiberius jako své dědice ustavil svého vnuka Tiberia Gemella a Gaia Iulia Caesara Germanica, Germanicova syna a svého adoptivního vnuka, známého později jako Caligula, i když bylo zřejmé, že nástupcem se stane Caligula. Macro si uvědomoval, že Tiberius, který se ocitl v úplné izolaci, mu neskýtá potřebnou jistotu k udržení dosaženého vlivu a začal se proto orientovat na Caligulu. 16. března 37 Tiberius zemřel. Macro se v očích široké veřejnosti octl v podezření, že nemocného císaře zardousil poduškami, které dal naházet na jeho lože.

Přesto, že byl Tiberius neoblíbený jak v senátu, tak i u lidu, jednalo se o schopného a pečlivého panovníka, ekonoma a vojevůdce. Složitě a obratně vyvážený principát zanechaný Augustem však představoval víc, než mohl kdokoli jen bezstarostně zdědit. Ne Tiberiovou vinou skončil s jeho nástupem Augustův zlatý věk a říše se dostala do finančních a politických otřesů. Tiberius byl ctnostnější a poctivější muž než Augustus, byl však menším politikem, neměl Augustovo charisma, postrádal jeho schopnost vycházet s lidmi, neměl jeho mimořádné politické schopnosti a cit na politické poradce. Jeho zatrpklost a podezřívavost se četnými neblahými životními zkušenostmi jen zvýšila a byla jeho vládě ke škodě. Stalo se, že po Caesarovi nastoupil ještě větší vládce, po smrti Augustově dějiny totéž nedopustily.

Tiberiova vláda byla mostem mezi osobním uspořádáním Augustovým a formálně nastoleným císařským systémem budoucnosti. Nicméně Tiberius nikdy nepoznal uspokojení, neboť byl v hloubi duše republikán jako jeho předkové, ale byl si vědom, že návrat k republice již není možný. Byl příliš čestný, aby přijal nežádoucí stav s povděkem a cítil hlubokou nedůvěru k mnohým senátorům, s nimiž byl nucen spolupracovat. V Tiberiově osudu vidíme tragédii čestného člověka a prozíravého vladaře, z něhož osobní ztráty, zklamání, ústrky a otrávené římské poměry v kombinaci s neomezenou mocí udělaly nenáviděného tyrana. Jeho památka byla římskými dějepisci, zvláště Tacitem, zkalena. Teprve pozdější doba dopomohla Tiberiovi k objektivnějšímu hodnocení. Také je třeba se oprostit od obzoru starověkých historiků, zúženého na Řím a Itálii. Pro většinu provincií znamenala Tiberiova doba prosperitu a mír.

Zdroje:
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Michael Grant – Dějiny antického Říma
Michael Grant – Dvanáct cézarů
Michael Grant – Římští císařové
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Karel Sklenář – Od pěstního klínu k Přemyslově radlici
Gaius Suetonius Tranquillus - Životopisy dvanácti císařů
Malcom Todd - Germáni
Reinhard Wolters – Římané v Germánii