Probus (276 - 282)

Probus

Probova proklamace

Marcus Aurelius Equitius Probus zřejmě patřil k nejvýznačnějším vojevůdcům za Aureliana, za jehož vlády bránil rýnskou hranici proti nájezdům Alamanů. Pocházel – jak jinak – z Illyrica. Za Aurelianova východního tažení proti vzbouřené Zenobii měl za úkol obsadit Egypt, který se mu r. 271 vzdal bez boje. Za krátké vlády Tacita byl zřejmě nejvyšším velitelem východních vojsk. Po Tacitově zavraždění se za jeho následníka prohlásil Tacitův pretoriánský prefekt [?] (a možná i jeho nevlastní bratr) Florianus. Byl uznán všude, kromě Sýrie, Palestiny a Egypta a v létě roku 276 východní legie provolaly císařem Proba. Florianus potřel Góty a Heruly, pustošící malou Asii a když se dozvěděl o Probově proklamaci, pochodoval do Kilikie. Podle Zósima se armády obou uchazečů o trůn setkaly u Tarsu, Probus se však, protože disponoval mnohem menšími silami, takticky řádné bitvě vyhnul. Za tu dobu se zhoršila kondice Florianových evropských vojáků, nezvyklých na tamní horké podnebí. Florianovi vojáci, těžce zkoušeni vedrem, svého císaře asi v srpnu 276 zabili a přešli na Probovu stranu.

Probus potrestal Aurelianovy a Tacitovy vrahy, po tomto opatření se vzbouřil velitel armády v Sýrii Saturninus, vzpoura však byla rychle potlačena.

Obranné boje v Gallii a v Podunají

Nový císař pokračoval v politice svých předchůdců Aureliana a Claudia Gothica a také jeho vláda byla téměř zcela vyplněna obranou proti barbarům. Jakmile na podzim 276 dokončil válečné akce proti Gótům v Malé Asii, vyrazil r. 277 do Gallie, kterou pustošily nájezdy Franků a Alamanů. Během déle než rok trvajících tvrdých bojů se Probovi podařilo Franky i Alamany vyhnat. Vítězná válka přinesla svobodu a obnovu šedesáti gallským městům (celkem v Gallii bylo asi 115 měst). Probus obnovil rýnskou hranici a dal navíc nově zbudovat řadu opevnění uvnitř země i podél hranic. Franští zajatci byli přesídleni k ústí Dunaje.

V letech 278 - 9 podobným způsobem císař upevnil autoritu říše v Podunají. Burgundové a Vandalové útočili proti Raetii a přesto, že císařská armáda byla početně slabší, obratnou taktikou se císaři podařilo vítězit nad izolovanými oddíly barbarů. Následovaly úspěšné boje proti Gepidům a Sarmatům na dolním Dunaji.

Probova mince
Probus - avers bronzantoninianu se stopami postříbření. Císař v helmě
Fotografie této mince byla pořízena s laskavým souhlasem numismatika Jana Luhana, jemuž zároveň děkuji za odborný komentář.

Boje s Isaury a Blemmyi

Pak musel Probus zachraňovat situaci na východě. V roce 279 porazil v Malé Asii bouřící se lupičské Isaury a o rok později odrazil v Egyptě vpád Blemmyů, útočících z Núbie na římské území. Římské úspěchy posílily mezinárodní prestiž říše a roku 279 - 80 postoupili Peršané císaři západní Arménii. Během návratu na západ usadil v Thrákii na sto tisíc germánských Bastarnů, tísněných Góty. Zřejmě někdy v té době se v Colonii Agrippině vzbouřili Proculus a Bonosus (nevíme, zda šlo se jednalo o jednu nebo o dvě po sobě následující uzurpace), vzpouru se podařilo zlikvidovat. Po úspěšných vojenských akcích proti barbarům oslavil císař r. 281 nebo na začátku r. 282 zasloužený triumf [?].

Probova vnitřní politika

Přesto, že se říše od nástupu Claudia Gothica, který zahájil slavnou éru tzv. illyrských císařů, kteří zachránili impérium, pomalu vzpamatovávala a Probus sám byl významný a schopný vojevůdce, svévolná armáda ještě zkrocena nebyla. Úsilí o vnitřní upevnění silné centrální císařské moci bylo rušeno pokusy vlivných vojevůdců o uzurpaci. Probovi se dařilo tyto snahy likvidovat, avšak za cenu, že říše ztrácela síly, které potřebovala v boji o udržení svých hranic.Ve vztazích mezi císařem a senátem [?] bylo dosaženo jisté shody. Probus dokončil Aurelianovy hradby v Římě, které měly chránit metropoli před případným útokem barbarů ze severu, kromě toho postavil další most přes Tiberu.

Vítězství nad barbarskými vetřelci nebyl jediný prostředek, kterým měl být na hranicích opět zjednán klid. V Aurelianově duchu přijímal Probus do armády příslušníky germánských kmenů. Tam, kde nepomohly opětovné porážky vetřelců, ani smlouvy, ani peníze, kterými byl vykupován pokoj, měla pomoci dobrovolně připuštěná kolonizace barbarských živlů na římské venkovské půdě. To byla metoda používaná již od časů Marca Aurelia, ale žádný z Marcových nástupců ji nepoužil v takovém rozsahu, jako Probus. Udělením půdy, kterou si dosud vymáhali násilím, měli být z divokých nájezdníků vychováni nejen pokojní občané, ale přímo obránci hlouběji ležícího zázemí, kteří by ve svém nejvlastnějším zájmu zachycovali první nárazy dalších vln svých soukmenovců.

Výsledkem této osidlovací akce bylo ovšem stejné barbarizování římského pohraničí, k jakému by byl vedl zdar barbarských vpádů. Ale výhoda byla v tom, že se tento jev, kterému chabnoucí síly Říma nestačily již trvale odolávat, obešel bez dalších srážek a že usedlý život zprostředkoval novým hraničářům aspoň povrchní nátěr římanství a uhladil příliš příkré rozdíly mezi kulturní úrovní říšského obyvatelstva a barbarů. Ovšem leckterá z takto připuštěných skupin musela být nejprve násilím poučována, co to usedlý život je. O tom, co tehdy dokázali kočující Germáni v nezkrotném rozmachu své primitivní energie, poučuje příklad výše zmíněných franckých zajatců. Zmocnili se lodí, projeli Bosporem, s nesmírným pustošením navštívili maloasijské a řecké břehy, zpustošili Athény, Syrakusy, Kartágo, pak projeli Gibraltarem a nakonec se podél Gallie a proti toku Rýna dostali r. 280 zase do své vlasti.

Císař se snažil zlepšit hospodářský stav říše, hlavně v zemědělství. Do zemědělských prací zapřahoval i vojáky - dobrá tradice, kterou se římské legie staly v císařské době průkopníky římské kultury, měla být obnovena a neukázněná soldateska měla tuhou prací zase přivykat kázni, které za stálých bojů o trůn téměř úplně odvykla. A tak vznikaly za Proba prací legionářů zase obecně užitečné stavby, regulace i meliorace, pozemky ležící ladem byly zase proměňovány v plodnou půdu, na Rýně i v Podunají byly obnovovány vinné kultury, omezované tam dosud v zájmu italského vinařství. To, spolu se snahou o upevnění kázně, odňalo Probovi sympatie vojska, takřka nenapravitelně zkaženého a stalo se mu osudným.

Přípravy k válce s Persií, Probovo zavraždění

Ani Probus se nevyhnul otázce, jak řešit poměr Říma k novoperské říši a podobně jako Aurelianus plánoval tažení proti Peršanům. Útočnost Peršanů byla za jeho vlády podstatně oslabena vnitřními spory, zaviněnými krutým potlačováním rozmáhající se manichejské náboženské nauky. To se císaři jevilo jako vhodný čas pro zasazení úderu a v Podunají organizoval vojsko pro chystanou výpravu. Zatímco se zabýval odvodňovacími pracemi v okolí Sirmia, povzneslo raetské a norické vojsko k císařské hodnosti prefekta jeho gardy, M. Aurelia Cara. Vojsko vyslané proti němu zběhlo k uzurpátorovi a ostatní vojáci, jakmile se o tom dozvěděli, Proba v říjnu 282 zavraždili, neboť odmítali jeho snahy o upevnění disciplíny. Po smrti byl Probus prohlášen bohem.

Zdroje:
Antická knihovna - Synové slávy - oběti iluzí
Jan Burian - Řím, světla a stíny antického velkoměsta
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Anna Elizabeth Redgateová - Arméni
Scriptores historiae Augustae - Portréty světovládců II.
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Malcolm Todd – Germáni
Zósimos - Stesky posledního Římana