Nero (54 - 68)

Nero

Neronův původ a mládí, jeho nástup na trůn

Nero byl synem Gnaea Domitia ze starého aristokratického rodu a Caligulovy sestry Agrippiny mladší. Narodil se 15. prosince 37 v Antiu (dn. Anzio). Neronův otec byl neurvalý násilník, matka byla krutá, panovačná a bezohledná. Gnaeovi Domitiovi nechyběl smysl pro humor i předvídavost, když na jednu gratulaci k narození potomka odpověděl, že z něj a Agrippiny nemohlo vzejít nic dobrého. Nero byl dosti nadaný, měl bystrý rozum a široké zájmy. Rád skládal básně, maloval, modeloval, zpíval a také jezdil na dvoukolce. Ve spořádaném občanském okolí by se z něho možná stal neškodný diletant s trochou ješitné potrhlosti, ale nezdravé dvorské poměry a velká moc, jež mu v mladém věku připadla, z něj učinily zhýralého ukrutníka rázu Caligulova.

Podle Suetonia Nero „postavu měl téměř prostřední, kůži skvrnitou a páchnoucí, vlasy nažloutlé, obličej spíše hezký než půvabný, oči šedomodré a krátkozraké, šíji vypasenou, břicho vystouplé, nohy velmi útlé. Jeho zdraví bylo znamenité; vždyť přestože přenesmírně hýřil, stonal za čtrnáct let všehovšudy třikrát.“

Když za Caliguly upadla Agrippina v nemilost a byla poslána do vyhnanství (stejně jako její sestra Livilla), odkázal umírající Domitius synovi jen třetinu svého majetku, kdežto císaře učinil dědicem dvou třetin. Doufal, že tím usmíří chamtivého vládce a přiměje ho, aby sirotkovi ponechal onu třetinu majetku, což při obrovském bohatství Domitiů představovalo ještě velký majetek. Caligula, který rozhazoval milióny a měl proto neustále finanční potíže, však zabavil majetek celý.

Chlapec zůstal bez rodičů a bez majetku. Vzala si ho k sobě otcova sestra Domitia Lepida, matka Claudiovy třetí ženy Messaliny. Když po Caligulově zavraždění nastoupil na trůn Claudius, Agrippina a Livilla se vrátily z vyhnanství a majetek zkonfiskovaný Caligulou byl vrácen Agrippině a jejímu synovi. Ihned po návratu začala ctižádostivá Agrippina vyvíjet horečnou činnost, chtěla získat manžela, pochopitelně bohatého a významného. Jako nejlepší se jí zdál Sulpicius Galba, který pocházel z dobrého rodu, byl bohatý, v nejlepším věku a proslavil se jako vojevůdce i místodržící. Byl sice ženatý, v tom ale Agrippina nespatřovala žádnou překážku. Galba k ní však zůstal absolutně chladný a jeho tchyně Agrippinu na jakési hostině veřejně napadla a mezi ženami prý dokonce došlo k ručním argumentům.

Agrippině se pak podařilo rozvést Passiena Crispa, dvojnásobného konzula, uznávaného řečníka a častého hosta císařských dvorech. Pro Agrippinu měl největší cenu jeho obrovský majetek, oceněný na 200 miliónů sesterciů. Manželství Passiena a Agrippiny zůstala bezdětné. A poněvadž Passienus neměl potomky ani v předchozím manželství, učinil svými dědici Agrippinu a jejího syna. Byl natolik neopatrný, že svěřil Agrippině obsah závěti. V Římě hned vzniklo podezření, že prozíravá manželka a starostlivá matka v obavě, aby nedošlo ke změně poslední vůle, svého muže otrávila.

Agrippina se však musela chovat opatrně – Claudiova manželka Messalina bezohledně pronásledovala a odstraňovala všechny potenciální rivalky, byla podezřívavá a závistivá. Agrippina měla závažné důvody, aby se cítila ohrožená. Jednou z prvních Messalininých obětí se stala Livilla. Často navštěvovala svého strýce císaře a vůči jeho ženě se chovala přezíravě, přitížil jí také její nevšední půvab. Špehové dodali Messalině informaci, že Livilla udržuje podezřele blízké styky s filozofem Luciem Annaeem Senecou. Senecovi hrozil trest smrti, nakonec vděčil jen císařově intervenci za zmírnění rozsudku. Byl potrestán konfiskací poloviny majetku a vyhnanstvím na Korsiku. Livillin manžel Marcus Vinicius byl jeden z vůdců spiknutí proti Caligulovi a ještě než byl provolán císařem Claudius, se zřejmě sám hodlal chopit moci. Proto Messalině nedalo moc práce přesvědčit Claudia, že Livilla je nebezpečná. Livilla byla odsouzena k smrti hladem, zabit byl i Vinicius.

Když se císař Claudius po Messalinině popravě ohlížel po nové manželce, jeho vlivný propuštěnec Pallas mu doporučil jako manželku Agrippinu. Claudius uposlechl jeho rady a vzal si ji, pro Nerona nastala zcela nová situace. Pletichami a vraždami, které popisuji v článku o císaři Claudiovi, se Agrippině podařilo získat pro Nerona nástupnictví po starém císaři, a to na úkor císařova vlastního syna Britannica. Roku 54 Claudia otrávila. Nero byl s pomocí prefekta pretoriánů (praefectus praetorio [?]) Afrania Burra, Agrippinina chráněnce, prohlášen císařem.

Claudiův věrný propuštěnec a jeden z největších Agrippininých nepřátel Narcissus obdržel zprávu o Claudiově smrti a zároveň byl zatčen. Přestože byl zaskočen, našel si ještě čas, aby připravil Agrippině nepříjemné překvapení. Těsně před zatčením spálil nejdůvěrnější císařovu korespondenci. Tak zbavil Agrippinu možnosti proniknout do kompromitujících záležitostí nejvyšších hodnostářů a udání a hlášení špiónů. Byl vězněn a donucen k sebevraždě. Další Agrippinina oběť byl Marcus Iunius Silanus, místodržící provincie Asia, bratr onoho Silana, který se měl oženit s Claudiovou dcerou Octavií, ale po odmítnutí kvůli Neronovi spáchal sebevraždu. Místodržícího na rozkaz vládkyně při hostině otrávili – a to tak zjevně, že nemohlo být pochyb - jezdec (equites [?]) Publius Celer a propuštěnec Hélios, kteří spravovali císařské statky v Malé Asii. Příčinou jeho odstranění bylo to, že byl pravnukem Augustovým.

Začátek Neronovy vlády

Začátek Neronovy vlády nebyl špatný, zahájil ji prohlášením, v němž sliboval, že zachová úctu k právům senátu [?], který měl rozhodovat o všech nejdůležitějších státních záležitostech. Sobě ponechával záležitosti provincií, v nichž byla rozmístěna vojska. Urozeným, ale zchudlým senátorům ustanovil vyplácet roční plat, aby splňovali census pro setrvání v senátorském stavu. Nero byl inteligentní, měl určitý herecký talent – důležitý pro každého politika – a svou roli zastával výtečně. Jeho řeči v senátu se vyznačovaly stylistickou i obsahovou dokonalostí, přičemž všichni věděli, že jejich skutečným autorem je Seneca. Seneca stál po boku císaře při jeho audiencích a přijímání poselstev. Stal se politickým rádcem mladičkého císaře a jedním ze skutečných spoluvládců. Svým významem se mu rovnal pouze Afranius Burrus. Tyto muže přivedla na dvůr Agrippina, ale oba se od ní brzy odtrhli. Do roku 62 se Nero řídil radou těchto dvou zkušených mužů, kteří v tomto období podporovali dobré vztahy mezi principem a senátem a svým působením docílili toho, že prvních pět let Neronovy vlády patřilo ke šťastným obdobím celé císařské epochy. Pod jejich vlivem Nero učinil některé změny ve správě, zavedl šetrné hospodářství a snažil se zmírnit daňový útisk v provinciích. Císař zakazoval místodržícím pořádání veškerých her, protože hry se obyčejně konaly na účet obyvatel provincií a představovaly tedy zvláštní formu poplatků. Několik místodržitelů bylo odsouzeno za přehmaty, byla také zavedena nová omezení činnosti nájemců a poněkud zlepšeny podmínky pro obchod v provinciích. Po rutinní, byrokratické a strnulé Claudiově vládě (přesto však bezvadně fungující), nastoupil nový styl: vláda shovívavosti, práva, spravedlnosti a nápaditosti.

Nero chtěl dokonce zrušit nepřímé daně. V praxi šlo především o vnitřní celní poplatky. I když impérium politicky představovalo jeden celek, obchod mezi zeměmi, které byly jeho součástí, nebyl docela tak volný. Císařství se dělilo na několik celních obvodů. Některé z nich sdružovaly dvě až tři provincie – jako obvod Gallie, Hispánie, Illyrie, Afriky, Asie -, jiné tvořila jediná provincie, např. Sicílie, Řecko, Británie. Egypt, Sýrie a Judea se zase dělily na malé okruhy. Kromě toho mohla některá města vybírat vlastní cla. Výše poplatků se zhruba pohybovala mezi 2 – 2.5 % ceny zboží. Clo samo o sobě nebylo největším zlem, skutečně obtížný a dokonce nebezpečný pro rozvoj obchodu byl způsob jeho vybírání. Stát neměl vlastní celně finanční aparát. Impérium převzalo způsob, který odnepaměti praktikovala řecká města i římská republika: výběr cla se pronajímal podnikatelským společnostem publikánů (publicani [?]). Ty odváděly do státní pokladny určitou pevnou částku na pět let dopředu a pak se pochopitelně snažily vybrat co nejvíc. Stížnosti na zneužití pravomoci celníků byly všeobecné. Některé společnosti dokonce ani nezveřejňovaly svůj sazebník, což v praxi znamenalo, že kupci jim byli vydáni na milost a nemilost. K vlastnímu clu se přirážely další položky – za prohlídku zboží, za směnárenské služby, manipulační poplatek.

Ze všeobecné nespokojenosti s celním systémem vzešel v Neronově okruhu podnět k plánu generální reformy, a to zrušit cla vůbec. Přívrženci tohoto návrhu předpokládali, že státní důchody zpočátku klesnou, ale následný rozkvět obchodu způsobí vzrůst poplatků od obyvatel provincií, což vyrovná, ale ještě převýší úbytek příjmů z cla. Nero byl tomuto návrhu nakloněn, už proto, že by mu získal obrovskou popularitu v celé říši. Přesto tento návrh po delší diskusi v senátu padl, způsobila to jeho riskantnost. Vzhledem k obrovské částce výdajů by udržení rovnováhy státního rozpočtu mohlo mít vážné důsledky, zejména co se týče obranyschopnosti říše. Cla se snadno zruší, ale v případě nezbytnosti by se špatně znovu zaváděla.

Diskuse znamenala přece jen určitý přínos. Bylo rozhodnuto zkrotit alespoň svévoli celníků. Všechny tarify i jednací řád společností měly být zveřejněny, soudům bylo nařízeno přednostně vyřizovat žaloby poškozených od celníků. Při té příležitosti byla zavedena ustanovení usměrňující dovoz obilí do Říma. Aby měli obchodníci z provincií zájem na vysílání lodí s obilím do Itálie, bylo stanoveno, že taková plavidla nebudou započítána do majetku, což znamenalo, že se z nich nebudou platit daně.

Agrippinina touha po moci

Prvních pět let celkově prospěšné Neronovy vlády však nebylo prosto stínů, které naznačovaly tendenci dalšího panovníkova vývoje. Hned od prvních dnů vlády mladého císaře se rozhořel boj mezi příslušníky císařského dvora. Jeho opatrná politika vyplývala i z vědomí, že jeho postavení není zcela jisté, protože vládychtivá Agrippina, která se nechtěla spokojit s podřízeným postavením, očekávala, že za synovy nezletilosti strhne moc na sebe. Nero se neúspěšně snažil vymanit z jejího vlivu a soupeření matky a syna nakonec nabylo tragických forem. Zatím Nero dával nepokrytě najevo svou úctu k matce, často je vídali v jedněch nosítkách a stávalo se také, že Agrippinu nesli a syn šel vedle pěšky jako někdo ze služebnictva. Díky Pallantovi kontrolovala Agrippina finance celého impéria a ovládala i císařskou kancelář. Jejíma rukama procházely dopisy místodržícím provincií, poddaným městům a národům, spojeneckým státům i panovníkům. Symbolem její pozice se staly mince, které přišly do oběhu poté, co se Nero ujal vlády. Na jedné straně byla vyražena jeho hlava, na druhé matčina. Vyskytly se i mince, na nichž se obě hlavy objevily vedle sebe, jako by šlo o rovnocenné panovníky.

Ctižádost císařovny omezovalo to, že se jako žena nemohla zúčastňovat porad senátu a vystupovat v úloze úřední osoby. Poradila si i s tím – porady byly svolávány na Palatin, do velkého sálu knihovny vedle císařského paláce. Vládkyně sledovala jejich průběh ukryta za závěsem. Nebylo ji vidět, nedošlo k porušení obyčejů, ale všichni v sále si uvědomovali, že je Agrippina bedlivě poslouchá.

Jedno došlo málem ke skandálu. Když Nero přijímal arménské poselstvo, náhle vstoupila do audienční síně jeho matka. Nikdo se ji neodvážil zadržet, ale těžko se přiznávalo před cizinci, že impériu vládne žena. V posledním okamžiku Seneca upozornil Nerona, aby spěchal vstříc k matce. Nero ihned vstal, rychle přistoupil k matce a vřele ji přivítal. Mezitím došlo k přerušení audience a k přesunutí na jiný termín. Snaha Agrippiny, aby mohla uplatňovat značný vliv na státní záležitosti, vyvolala u jejího syna odpor, v němž jej horlivě podporoval Burrus i Seneca. Když se Nero nechtěl podrobit, snažila se nabýt vlivu intrikami.

Nero si dosud neuvědomoval, že má obrovskou a neomezenou moc a svobody jednání využíval zatím umírněně. Svým koníčkům se oddával téměř skrytě. Jedno z prvních potěšení, které si Nero dopřál, bylo víc času na hudbu a zpěv. Denně za ním docházel v té době populární zpěvák Terpnos. Císař s ním vysedával na hostinách pozdě do noci, obdivoval se jeho hře i hlasu. Pro zábavu jej zkoušel napodobovat a opakovalo se to tím častěji, že posluchači nešetřili chválou. K posílení hlasu Nero používal metod profesionálních zpěváků: kladl si na prsa olověnou destičku, vystříhal se určitých jídel, čas od času si vyvolával zvracení. Další potěšení, kterému holdoval stále častěji, bylo pozorování jízdních závodů. Do cirku však chodil inkognito, neseděl v oficiální lóži.

Agrippina i Seneca uměli přimhouřit oko nad Neronovými zábavami a hrami, protože takto alespoň nezasahoval do vážných státních záležitostí a nepřekážel jim ve vládě. Neméně důležitou příčinou tichého souhlasu s Neronovými zábavami byl boj, který se rozhořel mezi Agrippinou a Pallantem na jedné straně a Senecou a Burrem na straně druhé.

Problémy v Arménii

Již na počátku Neronovy vlády byli Římané nuceni se opět zabývat arménskými záležitostmi. Poselstvo z Arménie přinášelo zprávu, že parthský král Vologaeses dosadil na arménský trůn svého bratra Tiridata. V Římě málem došlo k poplachu. V paměti Římanů nadále přetrvávalo trauma z ponižující porážky, kterou uštědřili Parthové Crassovi roku 53 př. n. l. u Karrh. O několik let později pronikli do Sýrie a Malé Asie a jen stěží se je podařilo vytlačit. Parthské tažení Marca Antonia r. 38 př. n. l. skončilo katastrofou. Od dob Augustových se sice parthské nebezpeční zmenšilo, nikoli však díky vojenským úspěchům Říma, ale díky tomu, že císařská diplomacie obratně využívala rozbroje uvnitř parthského státu. Na trůně byl mladý, nezkušený císař a zdálo se, že lstivý východní despota přechází do ofenzívy.

Seneca a Burrus energickými kroky odvrátili parthskou hrozbu. Byly vyhlášeny nové odvody do východních legií, Římané požádali o posily Antiocha, krále Kommagéné ve východní Malé Asii a Agrippu, krále značné části Judeje. Byly zbudovány mosty přes Eufrat a byl jmenován nový legát provincie Kappadokia a Galatia. Šlo o přirozené základny chystaného tažení do Arménie nebo také - v případě parthského útoku - o oblasti bojových akcí. Volba padla na vynikajícího vojevůdce Gnaea Domitia Corbulona, který se vyznamenal jako místodržící Dolní Germánie. Corbulo vynikal mohutnou postavou, zkušeností, moudrostí, vystupováním i projevem a od vojáků nesmlouvavě požadoval kázeň.

Protože však v Parthii vystoupil proti Vologaesovi jeho syn Vardanes, Parthové se mezitím stáhli z Arménie. Přesto Řím nepřerušil vojenské přípravy, neboť situace zůstávala dále nejasná, parthská intervence se mohla opakovat a Tiridates se nadále pokládal za zákonitého panovníka Arménie.

Vyostřování rozporů mezi Neronem a Agrippinou

Další spor mezi Neronem a jeho matkou vznikl, když se mladý císař zamiloval do propuštěnky Akté. Bezohledná Neronova matka ale neviděla ráda cizí vlivy na svého syna a její nenávist mohla pro dívku znamenat rozsudek smrti. Senecův příbuzný Serenus začal předstírat, že je zamilovaný do Akté, aby tak zamaskoval její schůzky s císařem. Agrippina si uvědomila, že zraněného císaře tak vhání do náruče Senecy, změnila taktiku a tvářila se jako vlídná a chápající. Byla podezírána i z toho, že Nerona sváděla ke krvesmilstvu. Nero, přestože mu náhlá změna matčina chování připadala podezřelá, učinil smířlivé gesto a dal matce poslat krásné roucho a šperky. Agrippina otevřeně prohlašovala, že jí dává jen část toho, co pro něj ona získala.

Brzy postihla Agrippinu citelná rána: Pallas byl zbaven svého úřadu. Propuštěnci byl ponechán celý jeho obrovský majetek a dostalo se mu ujištění, že účty z minulých let nebudou revidovány. Dohled nad financemi svěřil Nero svému propuštěnci Faónovi.

Agrippina ztratila pevnou půdu pod nohama a začala jednat skoro nepříčetně. Měla proti synovi účinnou zbraň v osobě Britannica, jehož nástupnické právo uznávali mnozí a hrozila synovi, že Britannica dosadí na trůn. Nero věděl lépe než kdokoli jiný, že jeho matka je schopna všeho a že necouvne před ničím, půjde-li o udržení jejího postavení. Matčiny pohrůžky svedly Nerona k prvnímu násilnému činu – třináctiletého Britannica, kterého chtěla Agrippina ve své mocenské hře postavit proti vlastnímu synovi, dal císař asi r. 55 otrávit. Stejně jako jeho matka k otrávení Claudia, i Nero použil služeb travičky Locusty. Jelikož měl Britannicus ochutnavače, byla použita lest: neškodný, předem již ochutnaný, ale velmi horký nápoj byl podán Britannicovi, když jej pro vřelost odmítal, byl mu ochlazen studenou vodou, ve které byl prudký jed. Spolustolovníkům bylo vše jasné, zvláště Agrippině, ač Nero tvrdil, že se jedná o jeden z obvyklých Britannicových záchvatů padoucnice. Císařovi rádcové ani lid se pro tento čin od vládce neodvrátili. Všechny dojímal nešťastný Britannicův osud, ale uznávali, že stát nemůže mít dva panovníky. Ambice dorůstajícího Britannica by dříve nebo později vedla ke konfliktu nebo i k občanské válce, rodinné city i morální zásady musely jít stranou.

Ani po zavraždění Britannica Agrippina nezahálela a k císaři se donesly zprávy, že dává najevo svou přízeň Octavii, důstojníkům i vojákům císařské gardy a že často přijímá nejvýznamnější představitele starých aristokratických rodů. Nero v reakci na to odvolal pretoriány a germánské žoldnéře držící čestnou stráž u Agrippininých komnat a poručil jí, aby opustila císařský palác a přestěhovala se do domu, který svého času obývala Claudiova matka Antonia. Od Agrippiny se nyní distancovali téměř všichni a věřilo se, že byla definitivně poražena.

Ale Agrippina zaznamenala ještě jedno vítězství, když se jí hrdě podařilo vyvrátit falešné osočení z toho, že se chystá provdat za aristokrata Rubellia Plauta, spřízněného se zakladatelem dynastie Augustem. S jeho pomocí měla Agrippina odstranit Nerona a opět ovládnout impérium. Brzy na to však došlo usmíření císaře a jeho matky a Nero udavače přísně potrestal. Agrippina vyklouzla z nastražené pasti a ještě si zlepšila své postavení.

Majetek filozofa Senecy rostl velmi rychle, čehož si povšimlo mnoho lidí. Po celé Itálii a v provinciích půjčoval na lichvářský úrok. Štiplavé poznámky o filozofovi milionáři a o „harmonii“ jeho názorů a skutků kolovaly po Římě. Seneca s patrnou podrážděností odmítal názory těch, kteří by nejraději viděli každého mudrce jako chudáka.

Další dění v Arménii

Corbulo, který byl v roce 55 vyslán do Kappadokie, se setkal se syrským místodržitelem Ummidiem Quadratem, který mu předal velení nad dvěma legiemi a několika oddíly posil. Zhruba stejnému počtu jednotek velel Ummidius Kompetence obou mužů nebyly vymezeny, snad úmyslně, aby oba místodržící mezi sebou soupeřili a tak se navzájem drželi v šachu. Tak se u parthského krále objevilo zároveň Corbulonovo i Quadratovo poselstvo. Parthský král se kvůli vnitřním problémům necítil dost pevně na trůnu a proto přistoupil na vyjednávání a souhlasil dokonce s poskytnutím rukojmí. Jeho jednání však bylo ukázkou orientální protřelosti, protože jako rukojmí poskytl ty šlechtice, kteří patřili k jeho nepřátelům. Mezi římskými poselstvy okamžitě vypukl spor, kdo má rukojmí přijmout. Nejdříve je dostal Ummidiův setník, nakonec je přes hranice převedl Corbulonův důstojník. Oba místodržící se také nemohli shodnout, čí zásluha to byla, že se parthský král uvolil k ústupkům. Oba místodržící smířil Nero, když uznal jejich zásluhy. Sýrii měl převzít nový místodržící, nakonec však vláda rozhodla, že tam ještě zůstane Ummidius, aby nedošlo k dalšímu posílení Corbulonovy moci.

Nové dvorské intriky

Důsledky Agrippinina vítězství povzbudily vlivné osobnosti, které stály proti Senecovi a Burrovi. Burrus a Pallas byli obviněni z přípravy spiknutí, jehož cílem mělo být dosadit na trůn Cornelia Sullu, potomka slavného diktátora, Messalinina bratra a manžela Antonie, dcery císaře Claudia z jeho prvního manželství. Dalo se předpokládat, že Burrův pád bude mít za následek i Senecovo odsunutí z vlády. Autorům důmyslného plánu se však nepodařilo získat žádného váženějšího muže, aby se ujal obžaloby. Žalobcem se pak stal jakýsi Paetus, zabývající se rozprodáváním konfiskovaných nemovitostí. A tak sám žalobce podkopával věrohodnost obvinění. Nero, poučen trpkou zkušeností s odhalením spiknutí proti Agrippině, ponechal senátu volnou ruku. Proti očekávání intrikánů tam převažovali muži, kteří sice skutečně nesnášeli Pallanta, ale ještě protivnější jim bylo donašečství. Burrus i Pallas pak obvinění jednoduše vyvrátili.

Nero, který dostával postupně větší odvahu, si našel další kratochvíli. Ve společnosti vybraných druhů opouštěl převlečen tajně palác. Navštěvovali ty nejhorší nevěstince a krčmy, procházeli nejnuznějšími a nejnebezpečnějšími uličkami, bavili se s lidmi z nejnižších vrstev. Často zastavovali chodce vracející se z nočních zábav a občas také docházelo k bitkám. Rozjívená banda se dokonce vloupávala do obchodů. Při těchto nočních kratochvílích se císaři stalo, že dostal výprask od jednoho senátora, když se pokoušel obtěžovat jeho manželku. Když se senátor dozvěděl, koho zpráskal v tmavé uličce, poslal císaři omluvný dopis. Tím si podepsal ortel a musel spáchat sebevraždu. Od té doby provázeli Nerona na jeho nočních toulkách důstojníci a gladiátoři. Brzy už celé město vědělo, kdo ruší noční klid. Často se napadení neodvážili volat o pomoc, čehož využívali skuteční zloději, kteří beztrestně vykrádali byty a obchody a veřejné mínění to připisovalo Neronovi. Seneca i Burrus císaře stále pro jeho mládí shovívavě omlouvali.

Případ Pedania Secunda

Za Neronovy vlády se vyskytly případy, kdy široké vrstvy obyvatelstva daly najevo svou nespokojenost. V roce 61 byl vlastním otrokem v Římě zavražděn městský prefekt Pedanius Secundus. Podle starého zákona bylo třeba odsoudit k smrti všechny otroky, kteří byli ve chvíli vraždy pod jednou střechou se svým pánem. V tomto případě se jednalo o 400 otroků různého věku a pohlaví. Vrah byl znám, nevinnost ostatních Pedaniových otroků byla zjevná. Případ se dostal až do senátu, kde se ozvaly hlasy, aby bylo staré ustanovení zrušeno, poněvadž je příliš kruté. Přes nesouhlas mnoha senátorů nakonec zvítězil názor, že udělením beztrestnosti si pak nikdo nebude nic dělat z jakékoli hodnosti, když byla nyní vztažena ruka na městského prefekta. Je tedy třeba uplatnit starý zákon - ačkoli zahynou nevinní, jedná se o odstrašující příklad, kde neexistuje žádná absolutní spravedlnost a křivdu vyvažuje prospěch celku. Staré otrokářské zásady zvítězily, ale když měl být rozsudek vykonán a 400 otroků Pedania Secunda mělo být odvedeno na popraviště, shromáždil se mohutný dav, protestující proti popravě. Dav se chopil kamení a pochodní. Císař byl nucen vydat přísný edikt odsuzující chování davu a poslat silnou eskortu, aby vězně odvedla na popraviště.

Poppaea Sabina

Matka Poppaey Sabiny, kterou Messalininy intriky dohnaly k sebevraždě, byla pokládána za nejkrásnější ženu Říma. Poppaea Sabina mladší matčinu krásu zdědila. Velice dbala o svou krásu, koupala se v oslím mléce a používala speciální krémy, které se ještě o mnoho let později udržely mezi nejznámějšími kosmetickými přípravky. Tato krásná, leč bezcharakterní žena vlastnila obrovský majetek a byla i nesmírně vzdělaná a inteligentní, což uznávali i její nepřátelé. Zajímala se o náboženství, zvláště blízcí jí byli Židé. V jejím okolí, jako ve všech velkých římských domech, nechyběli ani astrologové. Jejím prvním manželem byl Rufrius Crispinus, který za Claudia zastával několik let úřad prefekta pretoriánů. Roku 58 se s Rufriem rozvedla a vdala se za Othona, který patřil k nejbližším císařovým přátelům. Otho se neuváženě chlubil vnadami své manželky a vzbudil císařovu zvědavost. Poppaei bylo nejméně 28 let a bylo pro ni snadné v Neronovi, kterému tehdy bylo 21 let, rozpoutat vášeň. Tacitus uvádí že „měla vše možné mimo počestnost“.

Corbulonovy úspěchy v Arménii

Syrské legie, které Corbulo dostal k dispozici, byly neschopné jakékoli akce, protože vojáci zlenivěli dlouhodobou nečinností. Zvykli si na pohodlný život v krásných městech, neobtěžovali se s držením stráží a odvykli i nošení přilby a krunýře. Část vojáků bylo třeba propustit, provést dodatečné odvody, přivolat nové legie a posily. Staří, zpohodlnělí vojáci byli vystřídáni branci z Galatie a Kappadokie, na pomoc přišli i legionáři z Germánie. Teprve na podzim r. 57 mohl Corbulo vytáhnout do arménských hor. K vlastním bojovým akcím došlo na jaře 58. Corbulo udržoval kázeň železnou rukou.

Tiridates, který se dosud s parthskou podporou držel v Arménii, dokonce plenil oblasti, které podezříval, že se přiklání k Římu. Vyhýbal se však střetnutí a očividně chtěl vést nájezdovou válku. Horský terén se k tomu hodil výtečně. Corbulo přijal jeho taktiku a rozdělil své síly, aby mohl napadat oblasti ovládané Tiridatem zároveň z několika stran. Jako ochotní pomocníci Římanů se ukázali vládci některých sousedních kmenů - římští vazalové, vystupující navenek jako spojenci národa římského, ať už to byl král Kommagéné Antiochos, či iberský Farasmanes nebo prořímský král Moschů. Tiridates byl ohrožován ze všech stran a jeho útoky začaly ztrácet na síle. Protestoval proti postupu Římanů a vyhrožoval intervencí svého bratra Vologaesa. Corbulo však věděl, že Vologaeses, od kterého odpadli Hyrkánové, sídlící u jihovýchodního pobřeží Kaspického moře, nebude moci zasáhnout. Parthové začali vyjednávat, ale ke smluvené schůzce Corbulona s Tiridatem nedošlo, protože se obě strany obávaly úskoku.

Po fiasku vyjednávání Corbulo udeřil na Arménii, kterou chtěl zdolat vyvrácením tamních pevností, aby si probil cestu na Artaxatu. Proto rozdělil své legie a ty pak dobyly řadu tvrzí. Oddíly vedené přímo Corbulonem dobývaly nejmocnější z těchto tvrzí Volandum pouhé tři dny. Římští vojáci pronikli za hradby beze ztrát a s minimem raněných. S obránci se vypořádali krutě: muže postínali, ženy a děti prodali do otroctví. V okolí Artaxaty se Tiridates opět snažil přimět Římany pro boj v pro ně nepříznivém terénu. Když se jeho pokusy setkaly s nezdarem, uprchl na východ. Artaxata se zalekla osudu Volanda a třetího dne otevřela dobrovolně brány. Obyvatelům to zachránilo život, ale město bylo srovnáno se zemí.

Poměry v Germánii

V deltě rýnského veletoku byly zatím nevyužívané rozlehlé roviny s dostatkem vláhy, které se hodily k pasení stád dobytka. Frísové, kteří sídlili na východ od Rýna, se snažili tuto oblast osídlit. Povzbuzoval je fakt, že již mnoho let žádný římský vojevůdce netáhl do nitra Germánie. Objevily se i zvěsti, že císař přímo zakázal místodržícím jakékoli útočné ozbrojené akce.

Deltu již obývalo velké množství Frísů, dokonce tam začali obdělávat pole a stavět domy. Skutečnost, že je římské jednotky neodehnaly hned na začátku ukazuje, že neexistoval žádný status, podle kterého by tato zóna měla být prázdná. Koncem roku 56 dorazil do Germánie nový místodržící Duvius Avitus a rozkázal Frísům, aby z oblasti ustoupili. Dva kmenoví náčelníci se proto vypravili do Říma, aby osobně vyslovili svou prosbu před Neronem s odkazem na zbytečně volné plochy. Získali sice pro sebe římské občanství, ale císař rozkaz neodvolal. Část Frísů se přesto rozhodla neopouštět půdu, na které se již tolik nadřeli. Avitus na ně poslal jízdu a ta je buď vyhnala nebo pobila. Z území se stala pastviště pro koně a krávy římských posádek.

Krátce po Frísích přišli do tohoto pásma Ampsivariové a vedlo se jim podobně. V Germánii panoval hlad po půdě. Kmeny válčily o každou její píď. Některé byly vytlačeny ze svých sídlišť a musely si hledat nová sídla. To byl případ Ampsivariů, kteří byli ze svého území vytlačeni silnými Chauky. Boiocalus, jeden z pohlavárů Ampsivariů, který byl donedávna římským spojencem a za Tiberia a Germanica sloužil v legiích, předstoupil před Avita a prosil ho, aby dovolil jeho lidem usídlit se na pastvištích legií. Ampsivariové se chtěli dokonce podrobit římské moci. Místodržící odmítl. Ampsivariové se pokusili v této oblasti udržet za pomoci spojenců a snažili se přimět sousední Bruktery a Tenktery i vzdálenější germánské kmeny ke společnému boji proti Římanům. I tento pokus ztroskotal na energickém zásahu Říma. Místodržící Horní Germánie překročil Rýn a ohrožoval kmeny z týlu, Avitus zavedl legie do území Tenkterů. Ampsivariové zůstali osamoceni a odešli na východ, do nitra Germánie. Ostatní kmeny je odrážely a pobíjely. Ampsivariové vyhynuli, muži zemřeli a ženy a děti se staly otroky sousedů.

Nebyla to v té době jediná válka mezi Germány. Chattové a Hermunduři svedli rozlícený zápas o solná ložiska dnešní řeky Sála. Zvítězili Hermunduři, ale skutečnými vítězi těchto válek mezi germánskými kmeny byli Římané. Vztahy s Germány se neomezovaly jen na válku a diplomacii. Již dlouho zde existovaly čilé obchodní vztahy. Za Nerona dokonce cestoval z Carnunta jistý římský jezdec do baltských zemí, kde navštívil obchodní střediska a vrátil se s obrovským množstvím jantaru, který byl využit k výzdobě císařských her v Římě. Výprava vzbudila značnou pozornost, ale navzdory vychvalovanému úspěchu expedice není doloženo, že by se konaly další. Není však vyloučeno, že Římané pronikli tak daleko na sever již dříve.

Zavraždění Agrippiny v březnu 59

Přes veškerou lásku k Poppaei nezměnil Nero způsob života a nezanechal nočních výprav do města. Při jedné z nich se strhla pouliční bitka, která by se přešla bez povšimnutí, kdyby jakýsi donašeč neprohlásil, že se Neronovi přátelé bili s lidmi Cornelia Sully. Toho Sully, který již byl obžalován z účasti na spiknutí. Tehdy podezření ihned padlo, protože jednak bylo absurdní a jednak mířilo hlavně proti Pallantovi a Burrovi. Nyní to dopadlo hůř. Udání sice nebylo přijato v celém rozsahu, ale pro každý případ dostal Sulla příkaz, aby se usadil v Massilii (dn. Marseille) a neopouštěl hradby města. V Sullovu vinu nikdo nevěřil, měl totiž pověst hlupáka a budižkničemu, zničila ho proslulost domu a příbuzenství s císařským rodem.

Nero, kterého zchytralá Poppaea ustavičně popichovala, že je sluhou své matky a nemá skutečnou vládu, a že ona se raději vrátí k Othonovi, aby dále nebyla svědkem takového ponižování císaře, se odhodlal k dalšímu zločinu.

Agrippina pobývala převážně mimo Řím, ve svých vilách v Antiu nebo v Tusculu. Nero však došel k přesvědčení, že kdekoli se matka zdržuje, je na obtíž a je třeba se jí zbavit. Jed nepřipadal v úvahu, jednak již tímto způsobem zahynul Britannicus, jednak Agrippina, jako žena zkušená ve zločinu, byla ostražitá proti všem úkladům a užívala protijedy. Řešení nabídl propuštěnec Anicetus, velitel válečného loďstva v Misenu. Anicetus a Agrippina se léta nesnášeli. Navrhl sestrojit loď, zkonstruovanou tak, aby se po odsunutí podpěr střecha zatížená olovem zřítila, rozdrtila vše na palubě a způsobila rozpadnutí lodí.

Nero pozval svou matku do Bají (Baiae). Neusídlila se přímo tam, ale ve vile v Baulech. Nero matku přijal velice srdečně. Protože loď, kterou připlula, byla při přistávání „náhodně“ poškozena jinou lodí, dal jí k dispozici nádhernou loď, která právě kotvila v zálivu. Po poledni se konala na její počest v Bajích hostina. Nero byl hovorný, milý, žertoval a k matce se choval s velikou úctou. Střecha lodi, kterou Agrippina v noci odjela, se opravdu zřítila, Agrippinu a její přítelkyni však zachránila vzhůru trčící silná opěradla lehátka. Ani k rozpadnutí lodi nedošlo, protože část nezasvěcené posádky překážela těmto záměrům. Agrippinina přítelkyně Acceronia, která se v panice vydávala za císařovnu, aby byla přednostně zachráněna, byla ubita bidly a vesly. Agrippině samotné se podařilo uniknout z lodi, nějakou dobu plavala a pak ji vytáhl čísi člun.

Zpráva o nebezpečí, které hrozilo císařově matce, se bleskově roznesla. Pobřeží se rojilo lidmi a mnozí vyjeli na člunech k místu neštěstí. Neronovi, který čekal zprávy o provedení zločinu, bylo hlášeno, že matka vyvázla jen s lehkým zraněním a že nemá pochybnosti o původci atentátu. Zděšený Nero se horečně radil s Burrem a Senecou – není známo, zda byli do věci již dříve zasvěceni. Burrus prohlásil, že pretoriáni jsou oddaní celému císařskému domu a odmítnou vykonat rozkaz zabít Germanicovu dceru Agrippinu. Vzpomínka na Germanica byla v armádě stále živá. Čin musel vykonat autor nezdařeného atentátu Anicetus.

Agrippina v této situaci mohla učinit jediné: tvářit se, že si nic nedomýšlí. Poslala k Neronovi svého propuštěnce se zprávou, že šťastně vyvázla z nečekané pohromy, ať svou starostlivou návštěvu matky odloží, neboť ona potřebuje klid. Nero hodil propuštěnci pod nohy dýku a zavolal na něj stráže jako na vraha najatého Agrippinou. Eskorta vedená Anicetem vnikla do vily, kde Agrippina přebývala. Císařova matka byla četnými ranami ubita.

Císař si uvědomil, co spáchal a strachu ani pocity viny se již nezbavil. Vždyť ani Caligula, ani Tiberius se nedopustili takového zločinu jako matkovražda. Zmocnila se ho nejistota, jak bude reagovat senát, armáda a lid. Ještě po letech se Nero svěřoval nejdůvěrnějším přátelům, že jej ve snech trýzní matčin přízrak. Když později navštívil Řecko, hodlal se zúčastnit slavných eleusinských mystérií. Podle pradávného zvyku ohlašoval herold před jejich začátkem: “Nechť nevstupují bezbožní a potřísnění zločinem!“ Nero nevstoupil.

Důstojníci tělesné stráže císaři gratulovali, delegace z blízkých městeček vyjadřovaly hlubokou radost. Oficiální dopis senátu, stylizovaný Senecou, hovořil o Agrippinině pokusu spáchat atentát na císaře, o její touze po vládě, o hanebném a zločinném jednání této ženy. Senátoři byli samozřejmě otřeseni smrtelným nebezpečím, které hrozilo milovanému vládci, navrhovali konat děkovné obřady a slavnostní hry, prohlásit den Agrippininých narozenin za nešťastný atd. Jediný senátor Thrasea Paetus mlčel a dokonce opustil zasedací síň.

Nero otálel s příjezdem do metropole, protože měl strach, jak jej uvítá. Když konečně přijel, vyšlo mu celé město v ústrety, senátoři se dostavili ve slavnostním šatu. Zázračně zachráněný vládce přijal radostné uvítání svých věrných poddaných. A přece všichni věděli, že vzdávají poctu a radostně vítají zločince. Agrippina se nikdy netěšila oblibě u lidu, ale zločin, jehož se stala obětí, otřásl všemi. Na zdech metropole se objevily nápisy: „Orestes, Nero, Alkmaión – samí vrazi svých matek!“ Na jednu císařovu sochu kdosi pověsil kožený pytel. V dávných dobách totiž trestali ty, kdo zahubili své rodiče nebo nějakého blízkého příbuzného tak, že vraha zašili do koženého pytle se psem a hadem a pytel hodili do Tibery. Za usmrcení Agrippiny byla ponejvíce dávána vina ambiciózní Poppaei Sabině. Zřejmě odůvodněně, neboť císař se pro rozvod s Octavií nemohl rozhodnout hlavně ze strachu z Agrippiny.

Nové nominace v provinciích

Řím i Itálie žily dlouho ve znamení otřesných událostí v Bajích. Provincie přijaly zprávu o Agrippinině smrti s menším zájmem. Větší města si samozřejmě pospíšila dát najevo svou radost z Neronovy záchrany. Obyvatelstvo provincií nebylo tak informováno o okolnostech, jež vedly k císařovnině smrti a bylo pro ně důležitější, co se děje v místodržitelově paláci. V souvislosti s Agrippininou smrtí zajímalo provinciály spíše to, zda způsobí změny v osobách místodržících. Skutečně, v období po Agrippinině smrti dostalo mnoho provincií nové místodržící, neboť vláda se zřejmě snažila dát najevo, že bude pokračovat v dosavadní politice péče o provincie a že teprve odchod zvrácené Agrippiny dovoluje mladému císaři, aby uplatnil v plné míře svou péči o provinciály.

Jedna z prvních nominací byla jiného rázu: Poppaein manžel Otho byl, ač dosud zastával ten nejnižší úřad, který jej neopravňoval k zastávání takové funkce, jmenován místodržitelem provincie Lusitania (dn. Portugalsko). Po městě obíhal vtip, že dostal čestné vyhnanství proto, že si dovolil cizoložit s vlastní ženou. Kupodivu se z Othona, známého amorálního hýřila, stal v Lusitanii pracovitý, energický a neúplatný úředník. Spravoval Lusitanii téměř deset let.

Rok po Lusitanii dostala i sousední provincie Hispania Tarraconensis nového místodržitele. Stal se jím Servius Sulpicius Galba, téměř šedesátiletý zkušený válečník, politik a právník. Flavius Vespasianus, který si získal vavříny v Británii, dostal místodržitelství v Africe. Všichni tři muži hráli po Neronově smrti významnou roli v boji o trůn. Nové místodržící obdržely Horní a Dolní Germánie, Británie a Egypt.

Obsazení Arménie Corbulonem

Roku 59 vrchní velitel na Východě Corbulo vojensky ovládl Arménii. Vojsko táhlo přes vysoké hory a na každém kroku muselo překonávat houževnatý odpor místního obyvatelstva. Chyběla jim potrava, trpěli hroznými vedry. Vojevůdce však dokázal povzbudit vojáky, aby vytrvali a snášel s nimi všechny strasti tažení. Když dospěla armáda k druhému hlavnímu městu Arménie Tigranokertě, město se vzdalo bez boje (podle jedné zprávy po tom, co dal Corbulo do města pomocí ballisty vmetnout hlavu chyceného arménského šlechtice, který ze zálohy napadal legionáře) a vítěz s jeho obyvateli naložil velice mírně. Tigranokerta věnovala Corbulonovi zlatý věnec. Na jaře následujícího roku se Tiridates znovu snažil proniknout do Arménie, ale Corbulo ho vypudil a potlačil vzpoury v různých krajích. V zásadě bylo možné vtělit Arménii do impéria jako provincii, ale v Římě rozhodli jinak. Arménie měla zůstat vazalským státem a na trůn měl být dosazen Tigranes V., potomek judského krále Heroda a dávných vládců Kappadokie a Arménie. Protože Arménie zůstávala nakloněna parthským Arsakovcům a Tigrana uznala jen část Arménů, Corbulo proto v zemi ponechal silné jednotky a některé pohraniční oblasti rozdělil mezi sousedy, věrné římské vazaly. Tigranes současně připustil, aby jeho říše byla rozdělena na čtyři okruhy, z nichž každý připadl pod vojenské velení králům sousedních zemí, oddaných Římu. Téhož roku přišla zpráva o smrti místodržícího Sýrie Ummidia Quadrata a na místodržícího tak bohaté a důležité provincie byl jmenován právě Corbulo.

Situace v hlavním městě r. 60

Senecovi a Burrovi zřejmě bylo vhod, že ani po vraždě matky Neronovy umělecké sklony nepohasly, naopak rozhořely se ještě živěji a tak se Nero, k jejich radosti, o státní záležitosti zajímal ještě méně. Horší bylo, že tu nebyla Agrippina, která by císaři řekla přímo, co si o jeho uměleckých sklonech myslí. Nero, zbaviv se v matčině osobě nepohodlné soupeřky, se přestával ostýchat uplatňovat své osobní záliby a stále naléhavěji se domáhal svolení, aby mohl svůj talent předvést veřejně. Nakonec museli Seneca s Burrem ustoupit. Snažili se postarat alespoň o to, aby svůj talent předváděl císař co nejdiskrétněji. Ve vatikánském údolí byl vyčleněn ohrazený prostor, kde mohl císař řídit koně s vyloučením veřejnosti. Brzy tam však byl zván římský lid, Nero dokonce za obrovské peníze přiměl známé jezdce a zchudlé příslušníky aristokratických rodin k veřejnému vystupování. Císař, který byl vášnivým milovníkem divadelních představení, si ješitně zakládal na svých uměleckých schopnostech a bez ohledu na své postavení toužil vystupovat nejen v soukromí, ale i na veřejnosti jako zpěvák a recitátor svých básní. Zavedl hry nazývané Iuvenalia, kde nikomu urozenost, věk ani dříve spravované úřady nebránily v provozování hereckých disciplín. Konaly se ve vatikánských zahradách. Sám císař vystupoval jako poslední, ladil kytaru a zkoušel hlas v přítomnosti učitelů zpěvu. Pustil se i do skládání veršů a shromáždil okolo sebe lidi, kteří v tomto oboru měli nějaké znalosti. Jeho počínání budilo nemalé pohoršení, neboť vystupovat na jevišti a v cirku se příčilo všem římským představám o slušnosti.

Roku 60 vstoupil Nero do druhého pětiletí svého panování. Dobrého panování, to musel uznat každý. Hospodářství se všude rozvíjelo, správní orgány pracovaly přesně a důkladně, místodržící byli jmenování obezřetně a zneužití moci bylo stíháno přísnými tresty. Vzrostla autorita senátu, zákony se dodržovaly a zmizelo donašečství. Arménský problém byl vyřešen vítězně. V císařské rodině sice došlo ke dvěma smutným dramatům, nikdo však nevěděl, kolik skutečné viny nesl císař a jakou úlohu v nich hrála náhoda či politická nutnost. Ostatně díky hrám, lidovým zábavám i důkazům mírnosti si císař obratně získával oblibu lidu. Mnozí pochopitelně haněli Neronovu lásku ke zpěvu, poezii a jízdním závodům a to, že do svých zábav zatahoval vážené osoby.

Nero byl nadšeným stoupencem řecké kultury. A také jediné, kvůli čemu lid reptal bylo to, že Neronovy zábavy byly příliš kultivované, tolik řecké a bylo v nich příliš málo krve. Už roku 57 při otevření velkého amfiteátru na Martově poli Nero nepovolil dobít žádného gladiátora, který zápasil v aréně, ač šlo jen o otroky a odsouzence. Ještě větší zklamání milovníkům tradičních her přinesly hry, které Nero uspořádal r. 60 při příležitosti zahájení druhého pětiletí své vlády. Nazval je Neronia a měly se konat vždy po pěti letech. Tím se lišily od olympijských her, které se konaly každé čtyři roky, ale to byl prakticky jediný rozdíl. Císař se všemožně snažil přenést do Říma v co nejvěrnější podobě tyto slavné starořecké závody. Neronia měla stejně jako olympiády tři soutěžní obory: hudbu, atletiku a jízdní závody. Hry trvaly několik dní a nocí, ale lid, který požadoval gladiátory a divoká zvířata, spokojen nebyl. Vyšším vrstvám se zase nezamlouvaly atletické soutěže. Ne proto, že by Římané pohrdali tělesnými cvičeními, které považovali za přípravu k vojenské službě, ale z toho důvodu, že nadměrné a skoro profesionální provozování atletiky jim připadalo jako nehodné kulturního člověka. Z básníků vystupujících na hrách (císař nevystupoval) na sebe obrátil pozornost Senecův synovec Marcus Annaeus Lucanus, který přednesl vlastní báseň Chvála na Nerona a dostal se do kroužku vládcových přátel.

Dokonce i nebe vítalo druhé pětiletí Neronovy vlády. Objevila se na něm kometa, která byla dobře viditelná šest měsíců onoho roku. Mezi pověrčivým obyvatelstvem se objevovaly dohady, zda neohlašuje nepříznivé události, například konec panování císaře. Zraky všech se opět obracely k Rubelliu Plautovi, který byl již jednou neoprávněně obviněn, že se chce s Neronovou matkou Agrippinou usadit na císařském trůnu. Navíc v jedné z oblíbených Neronových vil uhodil blesk do věcí přichystaných k zahradní hostině, to bylo pokládáno za další neblahé znamení. Přesto se Nero zachoval rozumně a Plauta požádal dopisem, aby odjel na své statky do provincie Asie a tak učinil pověstem přítrž. Odchod Rubellia Plauta neutišil zvěsti o nebezpečí. Propukly s novou silou, když, následovalo onemocnění císaře po koupeli ve vodní nádrži poblíž studených horských pramenů. Prameny byly považovány za posvátné a Neronova koupel byla považována za svatokrádež a jeho onemocnění za projev božího hněvu. Přišly neblahé zprávy o katastrofálních bouřích a zemětřesení v Řecku a v Malé Asii.

Povstání v Británii r. 61

Na další vážné obtíže narazili Římané v Británii, kde od jejího podmanění za Claudia nepřestávaly boje. V letech 52 – 58 spravoval Británii starý a nepříliš energický Didius Gallus, který se soustředil jen na udržení již stávajících výbojů. Jeho nástupce Veranius se omezil na boje se Silury v dnešním Walesu, kde dobyl několik hradišť. Krátce na to zemřel. Koncem roku 59 spravoval Británii Gaius Suetonius Paulinus, o kterém se všeobecně soudilo, že dokončí obsazení Británie.

Suetoniova armáda se vypravila dobýt ostrov Mona (dn. Anglesey), jenž zůstal střediskem druidismu, keltského národního náboženství, které bylo za Claudia zakázáno. Tento malý a chudý ostrov byl tehdy srdcem svobodné Británie. Ponurý druidismus měl díky fanatismu a organizaci svých kněží odedávna nesmírný vliv na všechny keltské kmeny. Na ostrově se scházely dary z celé Británie a odtud vycházely výzvy k nemilosrdnému boji s uchvatiteli. Pro Římany představovalo dobytí ostrova politickou nutnost. I když Římané byli ze zásady tolerantní vůči vyznání podmaněných národů, druidismus nikdy neuznávali – hlavně kvůli praktikování lidských obětí.

Vojáci překonali mělké úžiny mezi pevninou a ostrovem a po krátkém boji pobili bojovníky, druidy i kněžky. Když se pustili do kácení posvátných hájů, došla zpráva o mohutném povstání na východě Británie.

Signál k povstání dal kmen Icenů sídlící na území dnešního Norfolku. V době, kdy si Claudius podmaňoval ostrov, se postavili na jeho stranu a udrželi si částečnou samostatnost. R. 61 zemřel král kmene Icenů Prasutagus. Věděl, že Římané využijí jeho skonu a vtělí zem do impéria. Proto určil před svou smrtí za svého dědice římského císaře a za jeho spoludědičky své dvě dcery. Doufal, že takto zachrání ženě a dcerám aspoň část majetku a lidu zbytky svobody. Lest se nezdařila. Brzy se objevil císařský správce Catus Decianus, aby převzal dědictví. Nespokojil se jen s tím, co náleželo císaři podle poslední vůle zesnulého a považoval celou zemi za vlastnictví Říma. Catova nenasytnost a bezohlednost byla nevídaná. V žádné jiné provincii by nikomu taková svévole neprošla, ale Británie se stále považovala za prostor válečných akcí, a proto měli úředníci více svobody v jednání.

V králově vlastním domě o všem rozhodovali Římané. Catus bohatým Icenům zabral statky, s příbuznými krále jednal jako s otroky a trval na vrácení darů, které tu před lety rozdával Claudius, aby si získal náklonnost lidu. Správcovi služebníci znásilnili obě královy dcery a jejich matku Boudiccu, která se jim vrhla na pomoc, zbičovali.

Pomstychtivá Boudicca, která vyzvala své soukmenovce i ostatní britské kmeny k odvetě, se stala duší povstání, jež bylo připraveno v naprosté tajnosti. Za královnou šli nejen Icenové, ale i mnoho kmenů usazených již v provincii samé, zejména Trinovantové, usazení v dnešním Essexu severovýchodně od Londýna. Ty utlačovala římská správa nejrůznějšími způsoby. Avšak daleko horší než úředníci a výběrčí daní byli římští obchodníci a bankéři, kteří táhli s armádou a během dvaceti let už dokázali napáchat spoustu zla. Nejen že skupovali levně vojenskou kořist a otroky, ale zneužívali prostoduchosti domorodců, kteří se poprvé setkali se systémem vysoce organizovaného hospodářství. Půjčovali jim peníze na koupi luxusního zboží i na placení daní. Britové se ochotně zadlužovali, aniž si uvědomovali, že budou odevzdat dvakrát víc nebo zaplatit majetkem či dokonce osobní svobodou. Jedním z největších žraloků ve finančním světě byl Seneca. Říkalo se, že jen v Británii půjčil – samozřejmě pod rouškou prostředníků – čtyřicet miliónů. Nejbolestivější ranou pro Trinovanty byla Colonia Camulodunum (dn. Colchester). Veteráni, kteří se tam usidlovali, vyhazovali z domů a z půdy staré usedlíky a jiným ukládali daně na zřízení chrámu božského Claudia. Někteří představitelé britské aristokracie pomáhali zdárně okupantům utiskovat své rodáky.

Zvěsti o velkém spiknutí dorazily až do Camuloduna, ale kolonisté jim nevěřili a nepostarali se ani o zřízení provizorního opevnění. Protože byl Suetonius vzdálen, požádali o pomoc Cata. Ten jim však mohl poskytnout pouhých dvě stě mužů. Široko daleko nebyla žádná větší posádka. Nejbližší 9. legie ležela v místě Lindum (dn. Lincoln), ve vzdálenosti sto dvaceti mil, 2. legie tábořila u Glevu (dn. Gloucester). Zbytek vojska, 14. a část 20. legie, byl se Suetoniem na severozápadním pobřeží Walesu.

Povstalci využili toho, že hlavní římské vojenské síly byly mimo Británii a zaútočili na Camulodunum, které bylo jedním z hlavních provinčních středisek. Camulodunum padlo a bylo vypáleno, římské obyvatelstvo pobito, hrstka vojáků se bránila v Claudiově chrámu jen dva dny. 9. legie spěchající z Linda na pomoc Camulodunu byla cestou rozprášena a pobita, pouze jízda se zachránila útěkem. Vyděšený Catus, jehož hrabivost vehnala provincii do války, utekl do Gallie.

Suetonius se rozhodl pro smělý krok. Vyrazil na východ s jízdou a pěchota ho měla co nejrychleji následovat. Vyslal posla k 2. legii v Glevu s rozkazem vyrazit z tábora a spojit se na smluveném místě s ostatními jednotkami. Během několika dní urazil místodržící 230 mil a dostal se do Londinia, bohaté osady s armádními sklady. Tam, stejně jako v Camulodunu, nepostavili žádné opevnění. Na obranu nebylo ani pomyšlení, tím spíš, že jádro armády se ještě nepřiblížilo. Zato Britové již byli blízko. Přes prosby obyvatelstva Suetonius z města odešel a vzal s sebou jen muže schopné boje. Brzy po odchodu Římanů vtrhly do města vojska královny Boudiccy. Vítězové nebrali zajatce. Svědectvím o pádu města je vrstva popela ležícího v jisté hloubce pod centrem dnešní britské metropole.

Osud Londinia potkal za několik dnů další důležité středisko Verulamium i s armádními sýpkami. Povstalci se vyhýbali tvrzím a posádkám a nechráněné Verulamium představovalo lehkou kořist. Ty, kteří hned nezahynuli mečem povstalců, čekala smrt v mukách, stejně jako předtím obyvatele Camuloduna a Londinia: mučení, křižování, upalování zaživa. Na 70.000 Římanů bylo vyvražděno.

Nakonec kdesi v lesích na západ od Verulamia narazil Suetonius na oddíl své pěchoty. Nedorazila však 2. legie z Gleva, jejíž velitel odmítl vykonat rozkaz. Bál se opustit tábor a vstoupit do lesů. Suetonius měl k dispozici 14. legii, část 20. a pomocná vojska z nejbližšího okolí: dohromady 10.000 mužů proti mnohonásobné přesile královniných vojů. Ustupovat nebylo kam. Vítězství mohla přinést jen bitva v otevřeném terénu. Při uzavření v táboře hrozilo nebezpečí vyhladovění, protože došlo k zničení sýpek a přerušení zásobovacích cest.

Po průzkumu si vojevůdce zvolil výhodné místo pro bojiště – planinu s úzkým vchodem, obklopenou ze tří stran lesy. Jízdu postavil na křídla, sevřený šik pěších legionářů chráněný stěnou štítů stál nehybně, když se k němu s řevem blížily neurovnané zástupy britských bojovníků. Na povel vymrštili vojáci najednou svá kopí. Pak vyrazili v klínové formaci pěší legionáři a zároveň zaútočila jízda a pomocné jednotky. Jednou odražení Britové už dokázali jen utíkat. V cestě jim však nyní stály vozy, na nichž přivezli ženy a děti, aby se staly svědky konečného vítězství. Římané pobili všechny. Podle svého vyrovnávali účet – povraždili na sedmdesát tisíc lidí. Boudicca se otrávila. Po zprávě o vítězství se zbabělý velitel 2. legie probodl mečem.

Pacifikace Británie

Mezitím dorazily posily z kontinentu a přistoupily k systematické pacifikaci povstaleckého území. Smrt v Británii nerozséval pouze římský meč. Přišel také krutý hlad, protože obyvatelé východní části ostrova neoseli pole, když na jaře vyrazili do boje, neboť počítali s rychlým vítězstvím a s římskými sýpkami.

Na místo uprchlého správce provincie Cata přišel Iulius Classicianus. Na britské poměry se díval jinak než Suetonius, který hořel touhou po pomstě a po represáliích. Nový správce provincie měl širší obzor i pochopení pro situaci místního obyvatelstva, protože sám pocházel z provincie, z Gallie. A jako zástupce státní pokladny měl na zřeteli především hospodářské záležitosti. Pohrdal vojevůdcovou krvelačností a viděl jasně, že Suetoniovy vyhlazovací úmysly jsou neproveditelné a pro zájmy impéria škodlivé. Správce otevřeně prohlašoval, že skutečný mír navrátí Británii teprve nový místodržící, totéž psal v hlášeních do Říma. Měl pravdu, dobrý vojevůdce byl, jak se často stává, mizerným politikem. Mezi hodnostáři došlo k ostrému střetu. Britové v Suetoniovi viděli svého smrtelného nepřítele a volili raději beznadějný boj než pokoření před krutým katem.

Císař vyslal svého propuštěnce Polykleita, aby zjistil situaci přímo na místě. Ten se postavil na stranu správce provincie. Na podzim r. 61 byl Suetonius odvolán pod záminkou, že nezabránil ztrátě části loďstva. Rozhodnutí se ukázalo jako správné. Suetoniovi nástupci skoncovali s s politikou bezohlednosti a díky tomu se podařilo vrátit ostrovu mír, který trval až do konce Neronovy vlády.

Na území Londýna byla v 19. století vykopána hrobka Iulia Classiciana, kterou dala postavit jeho manželka. Tento úředník prokázal dobrou službu zemi, v níž našel i svůj hrob.

Další boje v Arménii

Rychlé obnovení míru v Británii bylo nezbytné, protože na východních hranicích se nakupila mračna. Tigranes, římský chráněnec na arménském trůnu, začal neuvážené akce proti Parthům a pustošil oblasti, které podléhaly jejich svrchovanosti. To jen urychlilo zásah parthského krále Vologaesa, který nemohl dopustit, aby v Arménii vládl římský vazal. Do války dal parthský král Tiridatovi zdatného vojevůdce Monaisa a vojsko proparthského krále Adiabény Monobaza. Na jaře 61 měla část jeho armády vstoupit do Arménie a nastolit znovu na trůn Tiridata, druhá část měla zamířit do Sýrie. Parthský král sám se rozhodl urovnat záležitost s Hyrkány. Místodržící Sýrie Corbulo se o parthských plánech včas dozvěděl a vyslal do Arménie dvě legie a zpevňoval obranu syrských hranic. Císaře požádal o zvláštního vůdce pro obranu Arménie.

Vologaesovi vojevůdci obléhali hlavní město Arménie Tigranokertu, ale bez úspěchu. Město bylo díky Corbulonovi připraveno, mělo velké zásoby a římská posádka se výtečně bránila. Mezitím Corbulo prostřednictvím poslů vytýkal Vologaesovi, že začal vojenské akce. Král odpověděl smířlivě: Tigranokerta se stále nevzdávala, Corbulo hrozil útokem a mnoho krajů parthské říše ničila všežravá sarančata. Slíbil tedy, že pro upevnění míru pošle posly přímo do Říma a zároveň souhlasil s ústupem z Arménie. Totéž učinil i Corbulo, který nechtěl zanechat rozptýlené římské oddíly vysunuté tak daleko na východ, evakuoval dokonce i Tigranokertu.

Obnovení obvinění z urážky majestátu

Na počátku roku 62 došlo po dvacetileté přestávce k obvinění z urážky majestátu [?]. Je třeba přiznat, že vina první osoby pohnané za Neronovy vlády pro tento zločin byla očividná. Antistius Sosianus složil básně hanobící císaře a pronesl je veřejně ve společnosti, která se sešla u jednoho z jeho přátel. Slyšel jej Cossutianus Capito, donašeč z minulé éry, který byl r. 57 vypuzen ze senátu pro přehmaty v Kilikii a nedávno omilostněn. Ihned se chopil starých praktik a Sosiana obžaloval. Obnovení obludné praxe nevyvolalo zděšení proto, že po sedmi letech dodržování zákonnosti měl Řím důvěru k politickému programu Nerona a jeho rádců. Vědělo se také, že císař není urážlivý. V senátu panoval názor, že obvinění je vzneseno jen naoko a že je císař dovolil projednávat proto, aby měl příležitost projevit svou shovívavost. Proto také zněl návrh tvrdě: zbičovat a setnout mečem. Počítalo se s tím, že císař použije práva tribuna lidu [?] a trest zruší. Přesto vystoupil Thrasea Paetus s návrhem poslat viníka do vyhnanství na nějaký ostrov. Nakonec bylo rozhodnuto přednést císaři Thraseův návrh.

Neronova odpověď byla mírná, dokonce prohlásil, že senát může Sosiana osvobodit úplně, chce-li. Bystřejší hlavy však z jeho slov vycítily potlačovaný hněv a za tím, že nedávno rehabilitovaný Cossutianus se vůbec odvážil vznést obžalobu, viděly vliv nebezpečných lidí, kteří se dostávají do císařova okolí. Jedním z nich byl Cossutianův zeť Ofonius Tigellinus. Do císařovy blízkosti se dostal díky tomu, že se v jižní Itálii zabýval chovem koní. Jeho minulost byla velice nejasná. Vědělo se jen, že se narodil na Sicílii v chudé rodině. Potom se objevil v Římě. Poněvadž byl krásný muž, povšimly si jej sestry císaře Caliguly a za přemíru jejich přízně zaplatil Tigellinus vyhnanstvím v Řecku. Vrátil se za Claudia. Podivnou shodou okolností téměř současně zemřeli tři Tigellinovi strýcové, všichni zámožní. Dědictví mu umožnilo získat statky na jihu a věnovat se chovu koní.

Burrova smrt a Senecova demise v r. 62

V roce 62 zemřel Burrus, pravděpodobně na rakovinu hrtanu. Neobešlo se to bez pověsti, že ho Nero otrávil. Burrus se totiž rozhodně postavil proti jeho plánům na rozvod s Octavií. Prohlásil prý: „Rozveď se, ale musel bys vrátit její věno!“ Věnem bylo impérium, protože na Octavii se zakládal Neronův příbuzenský svazek s jeho předchůdci. Smrt prefekta pretoriánů znamenala ránu především pro Senecu: ztratil přítele a spolurádce, charakterního muže cele oddaného státním záležitostem. Vše, co oba vykonali za těch sedm let, vyplývalo z naprosté shody názorů a cílů. Vzájemně se doplňovali a pomáhali si. I Nero vždy ctil Burrovu autoritu, protože nebýt Burra, mohl se stát se císařem Britannicus.

Po Burrově smrti se císař vrátil k praxi časté u předchozích vládců a jmenoval dva prefekty pretoriánů. Jedním z nich se stal Faenius Rufus, čestný muž a zdatný úředník. Byl ale bázlivý a od začátku ustupoval svému kolegovi, druhému prefektovi pretoriánů Tigellinovi. Ten neměl žádné zábrany ani obavy. Udělal kariéru pochlebováním Neronovi a svou jedinou zásadou se řídil i nadále: vytušit a podporovat skrytou krutost a nízké vášně císařovy. Události dostaly rychlý spád. Brzy po Burrově smrti a po jmenování nových velitelů požádal Seneca, který ztratil svůj vliv, o slyšení u císaře. Seneca císaři řekl, že míra toho, co si navzájem mohli poskytnout, je již naplněna, že je starý a nemůže zastávat všechny povinnosti, a že touží po odpočinku a vzdělávání. Také císaři navrhl, ať převezme jeho obrovský majetek, který je ostatně výsledkem císařovy štědrosti. To dojatý, nebo dojatost předstírající, císař s díky odmítl a srdečně filozofa propustil. Čestnou demisí Seneca předešel tomu, co by ho nezvratně čekalo a poté se uchýlil se do ústraní.

S horečnatým spěchem, jako kdyby se snažil dohnat léta věnovaná politice, pustil se nyní Seneca do všestranného studia a spisování. Větší část jeho bohatého díla vznikla v době od roku 62 do roku 64. Filozofický klid však kalily stále hrozivější zvuky blížící se bouře.

Burrova smrt a Senecův odchod měly živý ohlas v celém impériu. Proto se také nová skupina okolo císaře, zejména císařův favorit Tigellinus, který zaujal místo Burra a Senecy, obávala otřesů a vření. Tigellinus ve snaze udržet si vlivné postavení plnil všechny Neronovy požadavky a podněcoval císaře k tvrdým zákrokům. Oba dlouholetí císařovi rádci měli stále spoustu přátel a přívrženců v metropoli i v provinciích, kteří nemuseli nečinně přihlížet jak se bortí celý systém jejich osobních svazků. A žily dvě osoby, které se mohly na základě svého původu ucházet o trůn - Sulla, vyhnaný do Massilie a Rubellius Plautus, odklizený do Malé Asie. Ač šlo o nereálné obavy, na dvoře je brali vážně a do Massilie i do Asie byli vysláni spolehliví důstojníci. O usmrcení Sully a Rubellia podal císař oficiální zprávu senátu, ve které se tvrdilo, že si to vyžadoval zájem státu. Senát jednomyslně schválil vymazání obou ze svého seznamu a konání děkovných bohoslužeb.

Octaviina smrt 9. června 62

Jak ve vnější, tak i ve vnitřní politice se Nero projevil jako člověk náchylný k nerealistickým plánům. Jakmile byl zbaven brzdících vlivů, začal se oddávat svým libůstkám a svévolnostem, začal vést prostopášný život, jejž vládnoucí kruhy sice odsuzovaly, ale navenek zachovávaly úctu k císaři a patolízalsky podporovaly jeho rozmary. Peníze, které měl Nero k dispozici, nezadržitelně mizely v důsledku obřích výdajů na hry a divadla, pořádané k uspokojení římského davu, na dary, jimiž si získával přízeň římského městského obyvatelstva a na nákladné stavby, které měly zabezpečit trvalou památku jeho vládě. Tato sociální demagogie se nemohla minout účinkem a císař si udržoval značnou popularitu mezi římským městským obyvatelstvem.

Po rozvodu s Octavií se císař na jaře roku 62 oženil s Poppaeou. Octavia musela opustit Řím a odstěhovat se do Kampánie. To určitě udělala ráda, protože na Palatinu musela přihlížet zábavám dvora i poměru manžela s Poppaeou. Jako oficiální důvod rozvodu udal Nero manželčinu neplodnost. Došlo také k obvinění, že si zadala s jakýmsi otrockým flétnistou z Alexandrie. Její otrokyně prošly mučením, které osobně řídil Tigellinus. Dívky vesměs svědčily tak, jak si přál, jen jedna měla i při strašném mučení odvahu říci Tigellinovi, že Octaviina rodidla jsou čistší než jeho ústa.

Poppaeina radost netrvala dlouho. Ušlechtilá Octavia se těšila na veřejnosti velké úctě a oblibě. Po městě se roznesla zvěst, že se císař Poppaey už nabažil, a že se vrátí do Octaviiny náruče. Na Foru i na Capitoliu se shromáždily zástupy lidu. Povalily Poppaeiny sochy a na jejich místo postavily staré podobizny první císařovy ženy. Hrozilo, že dav vnikne až do císařského sídla. Klid opět nastolila kohorta pretoriánů.

To Poppaeu poděsilo a naléhala na Octaviino odstranění. Nebylo pro ní těžké Neronovi naočkovat podezření, že vzbouření lidu je dílem Octavie a že je v nebezpečí sám císař. Jelikož obvinění Octavie z milostného poměru s otrokem spočívalo na chabých základech, bylo třeba nastrčit někoho jiného. Nero povolal prefekta loďstva Aniceta, který poslal na onen svět Agrippinu, aby mu prokázal další službu. Ať již dobrovolně, či z donucení, Anicetus přednesl požadovaný výmysl - přiznal cizoložství s Octavií. V každém případě se mu to vyplatilo – byl odsouzen k vyhnanství v Sardinii, kde žil v klidu a blahobytu a zemřel přirozenou smrtí. Nero vyhlásil, že Octavia podplatila Aniceta v naději, že pro ni získá loďstvo a že s ním otěhotněla – císař zřejmě zapomněl, že předtím ji obvinil z neplodnosti – a snažila se plodu zbavit. 

Octavia musela odejít do vyhnanství na malý a skoro neobydlený ostrov Pandatheria, tam, kde za Tiberia zahynula Neronova babička Agrippina starší. 9. června 62 byla Octavia zabita a její hlava byla poslána Poppaei. Následovaly děkovné bohoslužby. Tacitus trefně a ironicky uvádí, že v oněch dobách „kolikrát císař nařídil vyhnanství nebo vraždy, tolikrát byly učiněny bohům díky a co bývalo kdysi znamením šťastných událostí, to bylo nyní znakem obecného neštěstí.“ Smrti se dočkal i někdejší mocný Claudiův propuštěnec Pallas, kterého zahubilo nejspíše jeho nezměrné bohatství. Poppaea počátkem r. 63 porodila holčičku a Nero se dmul pýchou a radostí. Manželku i dceru obdařil titulem Augusta. Oběti, projevy radosti a pocty senátu neznaly konce. Holčička však za necelé čtyři měsíce zemřela. Neronem její smrt otřásla. Senátoři, aby císaře utěšili, zesnulou povýšil mezi bohy – dostala svůj chrám, kněze i bohoslužby.

Vleklé boje v Arménii, uzavření kompromisní dohody

Arménsko-syrské pomezí se stalo významným bojištěm, kam byla zkoncentrována nebývalá síla. Na Corbulonovu žádost přibyl do Arménie L. Caesennius Paetus, který se stal správcem Kappadokie. Pod Paetovým velením stály 4. legie Skythská, 12. legie Blesková (Fulminata), 5. legie Makedonská stažená z dolního Podunají a pomocná vojska národů Galatie, Kappadokie a Pontu, kdežto Corbulo velel 3. legii Gallské, 6. Obrněné a 10. Fretské, stažené z Palestiny, i dosavadním vojskům umístěným v Sýrii.

Roku 62 vrchní velitel v Arménii Paetus dobyl několika tvrzí a vydrancoval okolí Tigranokerty. Po těchto skrovných úspěších odeslal Neronovi hrdé dopisy, že válka je skončena. Na zimu se stáhl do tábora a tam se dozvěděl, že od jihu táhne sám parthský král Vologaeses, který se dosud zdržoval na středním Eufratu, kde sváděl neúspěšné boje s Corbulonem. Při této zprávě ztratil Paetus hlavu a nedokázal zadržet pochod nepřítele, i když hory vytvářely dobré podmínky k obranným bojům. Část sil rozptýlil nebo ztratil, část propadla demoralizaci.

Mezitím Corbulo vypravil Paetovi na pomoc. Zpočátku nespěchal, neboť netušil, že situace je tak vážná. Pak ovšem, když přicházely zoufalé dopisy od Paeta, pochodoval ve dne v noci. Nedorazil včas. Od Paetova tábora jej dělily tři dny cesty, když se dozvěděl, že římský vojevůdce za ostudných podmínek kapituloval u Rhandeie (dn. Charput) při řece Arsaniu (dn. Murat). Římští vojáci vojsko měli odtáhnout přes most, který si na Arsaniu museli k vlastní potupě vybudovat, opustit Arménii a vydat pevnosti i zásoby potravin Parthům. Když vojáci spěšně a zmateně opouštěli tábor, Parthové a Arméni se postavili podél cesty a odebírali jim veškerou kořist, dokonce i zbraně a oděv. Paetus utíkal tak rychle, že opustil i své raněné. Corbulo začal vyjednávat. Podařilo se mu dokázat, aby vítězný král neobsadil Arménii svými oddíly, na oplátku se Římané stáhli z východního břehu Eufratu.

Při uzavřeném příměří se čekalo na to, jak dopadnou parthští vyslanci na Neronově dvoře. Ti dorazili do Říma r. 63 a prohlásili, že Arménie je po porážce tamní římské armády v jejich rukou. Nicméně parthský exponent Tiridates je ochoten vládnout zemi jako římský spojenec a vazal a je ochoten přijmout diadém z císařových rukou. Parthský návrh, aby Tiridates složil formální hold, se v takové situaci zdál výhodný. Na druhou stranu bylo zřejmé, že Arménie se tak stane závislou na Parthech. Parthské poselstvo proto odjelo z Říma s prázdnýma rukama. V Římě dospěli k rozhodnutí řešit problém vojenskou cestou. Velením byl pověřen opět Corbulo. Nero přikázal posílit vojska na Východě o další legii. Byla to 15. Legie Apollinaris, která sem dorazila z podunajského Carnunta. Další vybraná vojska došla i z Illyrica a z Egypta. V létě 63 vstoupil Corbulo do Arménie. Přes všechny obtíže pronikal dále do země. Corbulo, který byl barbary respektovaný, se však nebránil jednání. K tomu nakonec došlo a byla přijata dohoda, podle níž Tiridates složí v Římě před Neronem svůj diadém a opět jej od něj přijme.

Jakmile došlo k tomuto kompromisu, posunuly se římské hranice na východ. Dosavadní na Římu závislé pontské království bylo proměněno v římskou provincii Pontus, zvaný Polemónovský (Pontus Polemoniacus) po svém posledním králi Polemónovi, který schválil tento akt. Tak pokračoval Nero v Claudiově politice přeměňování vazalských království v provincie.

Nepokoje v Judeji

Druhé ohnisko nepokojů na Východě byla Judea. Napětí, k němuž mezi Židy a Římany docházelo, byly vyvoláno necitlivým postojem římské administrativy k sebereflexi Židů jako vyvoleného národa, zvláště k monoteistickému charakteru jejich náboženství, jakož i neomalenými finančními požadavky, maskovanými potřebami císařské pokladny. Ovšem je třeba říci, že stejnou zaslepeností – a nejen vůči Římanům - trpěli Židé. Jejich fanatický dogmatismus, náboženská a názorová nesnášenlivost, neustálé vnitřní hašteření kvůli náboženským otázkám a odmítavé vymezování se vůči ostatnímu světu, tedy postoje, které tolerantní antika prakticky neznala, jim u ostatních národů valnou oblibu nepřinesly.

Stejně jako už po desítky let se objevovali v Judeji falešní proroci, za nimiž šly zástupy prosťáčků, toužících spatřit kýženého Mesiáše. Kněží a znalci písma hlásali už celá staletí, že jednou přijde vůdce, který vytvoří království štěstí a spravedlnosti a přinese Izraeli vládu nad všemi národy na zemi. Dále učili, že čím horší doba a čím těžší rány stíhají vlast, tím bližší je Mesiášův příchod. Nelze se divit, že tato představa ovládla srdce i rozum prostých lidí, že se stala jejich touhou i nadějí a že se v Judeji objevovali spasitelé jak houby po dešti. Stále se opakovalo totéž: každý samozvanec našel tisíce fanatických vyznavačů, zpráva o příchodu Mesiáše se rychlostí blesku roznesla po celé zemi a vyvolala vlnu nadšení. Pak se o případ začaly zajímat místní i římské orgány. Falešný prorok rychle zmizel, ale v srdcích jeho vyznavačů zůstávalo hluboké přesvědčení, že přece jen byl zvěstovatel pravdy, neodešel navždy a vrátí se, až přijde jeho čas.

Celá desetiletí vedli zelóti (čili „horlivci“, radikální skupina, věřící v brzký příchod Mesiáše a považující jen sebe za skutečně věrné židovskému Zákonu, které jejich víra motivovala k teroristickým útokům na domácí kolaboranty i představitele římské správní moci) přepadovou válku s římskými okupanty a těmi vrstvami Židů, o nichž soudili, že zavinili porážku země a zhanobení Zákona. Jejich skupiny se ukrývaly na nedostupných místech v horách a na okrajích pouště. Odtud přepadaly římské posádky, statky boháčů i pohraniční nežidovská území.

Úpornost a vytrvalost hnutí měla kořeny v nezdravých sociálních poměrech. Převažovaly tam velkostatky, jejichž vlastníci pronajímali rolníkům malá políčka, z nichž rolníci odevzdávali značnou část úrody svým pánům, platili daně státu a odváděli desátek do chrámu. Kdo nestačil unést tato břemena, ztrácel všechno, dokonce i osobní svobodu. Právě tito chudí rolníci masově přecházeli k zelótům.

Místodržící Felix tvrdě zelóty pronásledoval – i sebemenší podezření z podpory zelótů znamenalo přísné represálie celých rodin nebo vesnic. Zelóti změnili taktiku. Už nedělali přepady v oddílech. Přidávali se k poutníkům a šli v jejich řadách až do Jeruzaléma, na území chrámu. Pod oděvem měli ukryté krátké dýky. Přiblížili se k vyhlédnuté oběti a znenadání ji za bílého dne zabili na nejfrekventovanějších místech. Jakmile oběť padla na zem, první spustili zděšený křik. Ironií dějin nyní Židé ochutnávají od nepřátelských fanatiků stejnou medicínu, kterou kdysi ordinovali Římanům.

Nový místodržící Festus nastupoval do úřadu pln dobrých předsevzetí, ale nikdo už nedokázal přinést zemi mír. Příliš silně tam nenáviděli bezohlednost Římanů, probíhaly tam příliš ostré vnitřní spory. Festus se, stejně jako jeho předchůdce, musel potýkat s fanatismem úkladných vrahů, kteří odstraňovali své nepřátele dýkou. Vyskytly se i další komplikace. Král Agrippa měl v Jeruzalémě palác a z něho výhled na chrámová nádvoří. Mohl tedy odtud pohodlně sledovat náboženské obřady. Pobouření Židé vystavěli zeď, která chránila chrám jak od pohledů z paláce, tak i z římské Antoniovy pevnosti. To rozzlobilo správce i krále a přikázali zeď zbořit. Židé poslali do Říma delegaci deseti význačných mužů. Nero je přijal, prominul jim, čeho se dopustili a dokonce jim povolil nechat zeď stát, zřejmě pod vlivem Poppaei, která stranila Židům, jak nás informuje ve svých Židovských starožitnostech Flavius Iosephus, jeden z pozdějších účastníků židovské vzpoury.

Správce Festus zemřel ještě ve svém funkčním období a než nastoupil nový – Lucceius Albinus, zavládla v Jeruzalémě anarchie. Toho využil tehdejší velekněz a přiměl vysokou radu, aby vydala rozsudek o ukamenování jeho politických nepřátel. U mnoha Židů to vyvolalo rozhořčení. Vyslali deputaci se stížností k Albinovi, který již byl v Alexandrii. Na základě jeho intervence jmenoval král Agrippa nového velekněze.

Albinus se horlivě pustil do obnovy pořádku. Především mu však šlo o peníze. Bral je od všech, od politických skupin, i od význačných lidí. Ke slovu se tehdy dostával bývalý velekněz Ananias. Byl neobyčejně štědrý a veleknězovu i Albinovu přízeň si získal hojnými dary. Měl početné služebnictvo, v němž nechyběli ani obyčejní bandité. Ti rabovali desátek náležející kněžím přímo z mlatů rolníků. Proto také zbožní, jejichž základním důchodem byl tento desátek, umírali hladem. Zelóti nalezli nový bojový prostředek: unesli jako rukojmí osoby nějak spjaté s jejich nepřítelem Ananianem. Znovu beztrestně řádili po celé zemi.

Katastrofální požár Říma v r. 64

Roku 64 pobýval císařský dvůr často u Neapolského zálivu. Nepůsobila to jen krása krajiny, ale i to, že císař se rozhodl vystoupit jako zpěvák právě v neapolském divadle. Dosud do dělal v Římě jen soukromě, ve svých vatikánských zahradách při Iuvenaliích. Neměl odvahu vystoupit na scénu v hlavním městě jako obyčejný zpěvák. Zde se cítil volněji, neboť v Neapoli a v okolí bydlelo mnoho Řeků, kteří měli k umění jiný vztah než vážní Římané.

V neapolském divadle se shromáždily celé zástupy. Mezi lidmi z celé Kampánie sedělo i dost vojáků a profesionální klaka, jejíž organizaci Nero postupně dovedl k dokonalosti. Bylo to 5.000 urostlých, pečlivě upravených a oděných mladíků rozdělených na tři oddíly. Velitelé oddílů dostávali po čtyřech stech sesterciích. Císařovy výstupy trvaly několik dní. Ani lehký otřes země zpěváka neodradil. Klidně dokončil svou píseň a po odchodu posledních diváků se budova zřítila. Císař to ovšem vnímal jako zvláštní projev přízně bohů a oslavil událost ve verších.

Z Neapole odjel Nero do Brundisia (dn. Brindisi). Oznámil, že odtamtud popluje do Řecka a vystoupí v posvátných příbytcích múz. Prohlásil, že tak činí proto, aby přiměl obyvatele Itálie k aktivnímu postoji k umění. Nakonec do Brundisia vůbec nedojel, po zastávce v Beneventu se neznámo proč vrátil do Říma. Tam se znovu chystal na cestu, tentokrát do Egypta. Vyšel dokonce edikt, který uklidňoval lid, že císařova nepřítomnost nebude dlouhá. V chrámu bohyně Vesty se císař celý roztřásl (Suetonius píše, že o cosi uvázl cípem šatu a přepadla ho silná mrákota), což jej vyděsilo jako zlé znamení a od cesty upustil. Lid měl skutečně radost, ovšem proto, že se obával, že za císařovy nepřítomnosti bude méně her a dodávek obilí.

Nero se plně vrhnul do víru zábav, neřestí a hostin, které pořádal on a nebo jeho přátelé. Nejvíc se proslavila hostina organizovaná Tigellinem na Agrippově umělém jezeře na Martově poli. Uprostřed jezera se pohupoval obrovský vor. Tam na purpurových kobercích a měkkých pohovkách ležela císařská společnost. Vor táhly čluny zdobené zlatem a slonovinou, řízené krásnými jinochy. Kolem jezera stály budovy sloužící jako veřejné domy. V nich byly umístěny paní z nejlepších rodin s obyčejnými prostitutkami a neodpíraly službu žádnému hostu. V noci byl osvětlen celý park a vyhrávala hudba. Nero našel zalíbení v mladém propuštěnci Pythagorovi. Oženil se s ním se zachováním veškerých zvyklostních a právních formalit, jakož i sňatkových ceremonií. Počátkem července, kdy letní vedra začala být obtížná, odjel dvůr k moři do Antia.

Velkým neštěstím byl pro římské obyvatelstvo požár Říma 19. července 64, který trval celých devět dní. Podle Tacita vypukl v jižní části Velkého cirku (Circus maximus), kde byly krámy plné hořlavého zboží. Vítr posílil oheň a budova byla v okamžiku celá v plamenech. Odtud se vítr rozšířil do obytných bloků. Rychle a snadno postupoval, protože ulice tehdejšího Říma byly úzké. V Římě byly už od Augustových dob silné a dobře organizované oddíly stálé požární stráže (cohortes vigilum) a byli tu také pretoriáni a desetitisíce císařských i soukromých otroků. Ale to vše bylo málo ve srovnání se silou živlu podporovaného nápory větru. Oheň se podařilo zadržet teprve šestý den na úpatí pahorku Esquilinus po zboření všech staveb na větší ploše. To však ještě nebyl konec, plameny doutnající pod popelem vyšlehávaly po určité době opět a s novou silou na různých místech a celé tři dny ještě řádily v severních čtvrtích. Požár zničil přes polovinu města a obrovský počet lidí zůstal bez střechy nad hlavou. Ze čtrnácti čtvrtí, na něž Augustus rozdělil město, jen čtyři zůstaly nedotčeny. V sedmi se podařilo zachránit některé budovy a tři vyhořely úplně. Řím ve své historii vytrpěl mnoho požárů, tento byl však nejhroznější. Hmotné škody se nedaly vyčíslit a za oběť plamenům padlo mnoho vzácných památek a krásných uměleckých děl. Kapitol a část Palatinu vyšly z požáru téměř nedotčeny.

Nero si hned neuvědomil rozsah katastrofy. Vrátil se do města z Antia teprve, když přišla zpráva, že oheň začíná stravovat novou část paláce, která spojovala Palatin se zahradami na Esquilinu. Císař se pustil s celou energií do boje s požárem, hladovým lidem bez střech nad hlavou otevřel své vlastní zahrady i veškeré budovy na Martově poli. Poručil postavit prozatímní přístřešky a na jeho příkaz došlo ke snížení ceny obilí a byly přivezeny potraviny ze všech okolních měst. Císař často vystupoval na věž v bývalých Maecenatových zahradách, aby pozoroval požár a průběh záchranných akcí.

Z veliké bídy, jež mezi lidmi nastala, vzniklo zoufalé rozhořčení proti městské správě a hněv se začal obracet i proti císaři. Kolovaly zvěsti, že se císař z věže, z které sledoval požár, kochal pohledem na hořící město, deklamoval na pozadí hrůzné scenérie svou báseň Dobytí Tróje, opěvujíc tak hrůzný živel. Že toto hrozné neštěstí zavinil sám Nero, když rozkázal, aby byl Řím podpálen, buď kvůli velkolepé podívané a nebo – na základě jeho pozdější velkorysé stavební aktivity - proto, že chtěl město přestavit podle nového plánu. V pramenech nenacházíme žádné faktické údaje, které by tuto verzi potvrzovaly a dokonce i Tacitus, který měl k Neronovi negativní poměr, pochyboval, že toto obvinění je důvěryhodné. Avšak tyto pověsti byly pro císaře nebezpečné a císař musel pro vlastní bezpečnost dát veřejnému mínění na pospas nějakou oběť. Podezření se obrátilo na příslušníky jedné nedávno vzniklé, bezvýznamné a ideově nevyhraněné židovské sekty – křesťany.

Pronásledování křesťanů

Vše, co víme o pronásledování křesťanů za Nerona, je založeno na krátké pasáži z Tacita, napsané o půl století později: „Ale ani lidskou pomocí, ani štědrými císařovými dary, ani usmiřováním bohů se nedala zažehnat zlá pověst, že požár byl založen na rozkaz. Aby tedy zahladil tu pověst, nastrčil Nero jako viníky a potrestal nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřestný život nenáviděl a nazýval Christiani. Původce tohoto jména Kristus byl za vlády Tiberiovy popraven správcem provincie Pontiem Pilatem. Zhoubná pověra byla sice prozatím utlumena, ale znovu propukla nejen v Judeji, kolébce toho zla, nýbrž i v Římě, kde se všechny ohavnosti nebo hanebnosti soustřeďují a nalézají hojně ctitelů. Byli tedy pochytáni nejdříve ti, kteří se k té víře přiznávali, později však na jejich udáni bylo jich převeliké množství usvědčeno, ne tak ze zločinu žhářství, jako spíše z nenávisti k lidskému pokolení. A ještě když umírali, tropili si z nich posměch tak, že jsouce pokryti kůžemi divokých zvířat, byli sápáni od psů a tak hynuli, nebo byli přibiti na kříže nebo určeni plamenům, a když se setmělo, páleni k nočnímu osvětlení. Nero propůjčil k tomuto divadlu své sady a pořádal hry v cirku, při nichž se v obleku vozataje míchal mezi lid nebo stál na voze. Proto, třeba šlo o viníky zasluhující nejhorší tresty, vzmáhala se útrpnost s nimi, jako by byli utráceni ne ve veřejném zájmu, nýbrž pro ukrutnost jediného člověka.“

Ač se velký historik stavěl proti násilí a krutosti, jednoznačně schvaloval represálie vůči křesťanům. Tehdejší křesťané se totiž rekrutovali z nejnižších společenských vrstev a v Itálii především z lidí pocházejících z Východu. Už tento fakt musel budit podezření u rodilých Římanů, zejména u těch zámožnějších. Své obřady udržovali křesťané v tajnosti, to byl další zdroj mnoha nedorozumění a fantastických pověstí. Vědělo se také, že očekávají blízký konec světa a příchod krále, který zavrhne navěky celé lidstvo kromě hrstky vyvolených. Těmi budou ti, kteří pohrdají vším, co znamená radost a krásu: láskou, zábavami, hrami, vědou i uměním, dokonce svou pozemskou vlastí. To vše nemělo pro křesťany význam, naopak – bylo považováno za špatné, škodlivé a hříšné. Fanatismus a primitivnost těchto názorů musely zarazit každého vzdělaného člověka. Křesťanství ve své prvotní podobě hrozilo zahubit veškerou civilizaci.

Až během druhého století, už po Tacitově a Suetoniově době, začala v tomto náboženském hnutí zásadní změna. Konec světa ani království Mesiášovo nepřicházelo. Plamenná víra a nezvratnost přesvědčení prvních generací musely ustoupit požadavkům praktického života. Bylo třeba se smířit se společností i kulturou a přizpůsobit ideály podmínkám pozemského života. Tato změna probíhala pozvolna. V Neronově době nikdo nemohl předpokládat, že hrstka prosťáčků a fanatiků založí hnutí, které jednou předá část pokladů antického myšlení barbarským národům nové Evropy.

Starokřesťanská tradice tvrdila, že oběťmi pronásledování za Nerona se v Římě stali i apoštolové Petr a Pavel. Tělo prvního mělo být pochováno ve Vatikánu na Via Cornelia. Ve 4. století postavil na tomto místě císař Constantinus Magnus baziliku. Zda má tato tradice reálné jádro, není dosud zjištěno. Pronásledování za Nerona bylo jednorázové a omezilo se jen na hlavní město. Podobně se dělo i za pozdějších panovníků, kdy docházelo k pronásledování jen v Římě nebo na území některé provincie, s výjimkou krutých celostátních protikřesťanských akcí Decia a Diocletiana a víceméně nenásilné kampaně Iuliana.

Obnova Říma, Neronovy stavební aktivity

Ihned po vyhasnutí požáru se Nero plánovitě a s nebývalým rozmachem pustil do výstavby města. Řím měl konečně dostat podobu hodnou hlavního města a Neronovy doby. Byla vytyčena pravidelná síť širokých ulic a náměstí. Císař vyklízel budoucí staveniště na svůj náklad, stavěl portiky (tj. sloupové haly), jež měl mít podle nového nařízení každý nový dům z ulice. Vyplácel odměny a podpory majitelům, kteří v patřičném termínu dokončili stavbu podle nových plánů. Organizace byla výtečná. Bylo využito lodí, které připlouvaly z Říma po Tiberu s nákladem obilí – vracely se po proudu a sutí zasypávaly bažiny na mořském pobřeží. Velkou péči věnoval císař a jeho architekti prevenci vzniku dalšího takového požáru. Už šíře ulic a portiků měly předejít rychlému šíření ohně. Od určité výše stavby se nesmělo používat trámů, ale pouze kamene nepukajícího v ohni, vyšel zákaz užívat společných stěn mezi domy, v každém domě muselo být protipožární nářadí na snadno dostupném místě, došlo k omezení přívodu vody z akvaduktů do soukromých domů, aby jí bylo vždy dostatek v jímkách rozmístěných po celém městě.

Císař dal postavit nové lázně, které co do velikosti i nádhery předčily lázně Agrippovy. Nejvíce nadšení věnoval stavbě nového paláce. Monumentální a nádherný komplex budov, parků a zahrad zabíral obrovskou rozlohu a nesl hrdý název „Zlatý palác“ (Domus aurea). V parcích pobíhala volně divoká nebo ochočená zvířata. Před vestibulem paláce stála obrovská císařova socha odlitá z bronzu a vysoká asi 35 metrů. Nejkrásnější palácové komnaty byly zdobeny zlatem, stříbrem, slonovinou mušlemi perlorodek, skvostnými obrazy a nádhernými sochami starých řeckých mistrů – soustředila se zde sochařská arcidíla celého Východu. Stavba paláce trvala několik let. Když se chýlila ke konci, prohlásil Nero s uspokojením: „Konečně budu bydlet jako člověk!“

Obyvatelé Říma se však na nový palác dívali jako na pomník tyranie a pýchy postavený na úkor obyvatel celého impéria. Palácový komplex přetínal město v půli, ztěžoval komunikaci a zabíral pozemky nejvhodnější pro stavbu obytných domů. Objevily se pobouřené verše a nápisy, že celé město je nyní domem pro jediného člověka. Neronův palác se nedochoval

Výstavba Říma a skvělého palácového komplexu nebyly jediné Neronovy podniky. Ujal se plánu prokopat kanál od mořského zálivu u Puteoli (dn. Pozzuoli) až k Ostii. Měl být dlouhý přes 230 kilometrů a šíři měl mít takovou, aby se tu lodi mohly volně míjet. Kanál vytyčovali přímo přes hory, bažiny a nížiny. Učinil by Řím nezávislý na náladách moře, na ročních dobách a nebezpečích pobřežní plavby, doprava obilí z Puteoli do Říma by se usnadnila. Práce měli konat vězni a všichni budoucí zločinci měli být odsuzováni na nucené práce. Čím dále postupovaly práce, tím hrozivěji vystupovala otázka jejich financování. Vězňové museli dostat jídlo a nářadí, bylo nutno vydržovat dozorce. Udržet rovnováhu rozpočtu říše bylo vždy obtížné, především kvůli nákladům na obrovskou armádu. Nyní vyčerpávala pokladnu císařova marnotratnost a budovatelská mánie.

Byly zvýšeny poplatky předpisované provinciím, což mělo za následek nespokojenost tamějšího obyvatelstva. Pod tlakem nutnosti projevil Nero podivuhodnou vynalézavost a soustavnost v objevování nových zdrojů. Podle zvyku i práva odkazovali propuštěnci v závěti svým pánům polovinu majetku. Nero zavedl opatření: jestliže propuštěnec nosí bezdůvodně jméno rodiny spřízněné s císařskou, musí císaři odkázat pět šestin svého majetku. To otvíralo možnost vymáhat soudně lví podíl z pozůstalosti propuštěnců se jmény Iulius, Domitius nebo Octavius – tato jména byla samozřejmě velice často užívána. Do státní pokladny měl přecházet celý majetek osob, které ve své závěti nepamatovaly na císaře a trestu podléhal i právník, který takovou závěť vyhotovil. Nero se uchýlil i k znehodnocení mincí. Skutky i výroky, pro které nechyběl udavač, podléhaly zákonu o urážce majestátu. Podle Suetonia dal císař z četných chrámu dovézt  a roztavit zlaté a stříbrné sochy a votivní dary.

Pisonovo spiknutí r. 65

Tlak, který císař vyvíjel na vlivné a majetné vrstvy, zvláště na senát, vyvolával stále silnější odpor. Senátoři i důstojníci císařské gardy se utvrzovali v přesvědčení, že Nero se stává stále nebezpečnější svému okolí a musí být odstraněn.

Již před třemi roky byl Seneca donašečem obviněn, že organizuje spiknutí s cílem svrhnout císaře. Jako druhý vůdce byl označen Gaius Calpurnius Piso. Piso byl muž v nejlepších letech, bývalý konzul, vzdělaný, bohatý, štědrý, elegantní, výtečný řečník, sportovně založený. Snadno lze pochopit, že jeho popularita a postavení vzbuzovaly určitou závist v císařově okruhu, které vedly k obvinění. Čas však ještě neuzrál - Nero tehdy nechtěl po zapuzení Octavie vyvolávat novou vlnu pobouření odsouzením dvou tak známých osobností. Obvinění bylo samozřejmě neopodstatněné a nakonec byl odsouzen donašeč.

Po tomto případě žil Seneca izolovaně, často pobýval mimo Řím. Ale neupadl v zapomnění: dlouho moudře spravoval říši a toto období klidu, míru, práva a bezpečí se příkře lišilo od stávajících poměrů, a tak Senecova autorita vzrůstala sama od sebe. Není divu, že se v hlavách mnohých významných mužů rodil plán, jak využít jména a vážnosti tohoto všemi uznávaného státníka. Protože byl Seneca nepřístupný, hledalo se spojení přes jeho synovce Lucana, který se své postoje vůči Neronovi ani nesnažil skrývat.

Senecův synovec básník Lucanus původně patřil mezi Neronovy přátele. Ale protože se Lucanus i Nero považovali za největší básníky své epochy, brzy mezi nimi vznikla řevnivost. Lucana hluboce ranilo, když císař opustil sál při jeho recitaci a odešel na zasedání senátu. Nero byl zmítán závistí, kdykoli slyšel o nějaké nové Lucanově básni – a Lucanus tvořil mnoho a rychle. Říkalo se také, že císař zakázal Lucanovi veškerá veřejná vystoupení, to by Lucanovu nevoli vůči císaři jen zvýšilo.

Piso se, na rozdíl od Senecy, začal opatrně rozhlížet po spojencích. Aby se vyhnul podezření, pobýval často ve své vile v Baiae, kde častým hostem býval sám císař. V Římě fungoval jako Pisonova spojka jezdec Antonius Natalis. Piso byl rovněž ve styku s Lucanem a se senátory Plautiem Lateranem, Flaviem Scaevinem a Afraniem Quintianem. Spiklenci měli také styky s některými důstojníky pretoriánů. Na jejich straně byl i prefekt pretoriánů Faenius, kterého chtěl zničit jeho spoluprefekt Tigellinus. Program spiknutí nebyl patřičně vypracován, účastnili se jej jak stoupenci obnovení republiky (to bylo naposledy, kdy zazněla republikánská hesla jako výraz politických tužeb části senátu), tak i lidé, kteří chtěli, aby na trůn nastoupil vhodnější císař.

Do spiknutí byla zasvěcena i jakási propuštěnka Epicharis. Jelikož byla rozmrzelá liknavostí spiklenců a průtahy, sblížila se s důstojníkem misenského válečného loďstva Volusiem Proculem a snažila se jej získat pro spiknutí. Proculus patřil k těm, kteří se pod Anicetovým velením postarali o smrt Agrippiny a domníval se, že byl za to málo odměněn. Epicharis mu o spiknutí mnoho prozradila, neudala však žádná jména. Důstojník vše hlásil na příslušném místě. Epicharis byla uvězněna, ale nic jí nedokázali, protože Volusius neměl žádné svědky. Císař však pro všechny případy přikázal zadržet dívku ve vězení.

Spiklenců se zmocnila panika a vznikl plán zavraždit císaře přímo v Pisonově vile v Baiae, kam zajížděl tak často. Proti tomu se postavil Piso, tvrdíc, že nechce porušovat zákon pohostinnosti. Vzniklo podezření, že má obavu z toho, že po smrti císaře mimo Řím by se v hlavním městě mohl chopit moci někdo jiný. Nakonec byl schválen plán, že císař bude zabit v Římě při hrách.

Plány spiklenců však zmařil Scaevinův propuštěnec Milichus a jeho manželka, kteří Scaevina udali. Milichus vypověděl, že dostal od Scaevina příkaz nabrousit dýku, připravit obvazy na rány a prostředky na zastavení krve, a že Scaevinus pořídil závěť, vystrojil hostinu a oblíbené otroky propustil na svobodu. Nic konkrétního však nevěděl a Scaevinovi se zpočátku dařilo podezření lehce odrážet. Pak si ale Milichova žena vzpomněla, že Scaevinus předešlého dne hovořil s Antoniem Natalem. Natalis byl ihned předvolán. Zeptali se každého zvlášť na téma včerejšího rozhovoru, odpovědi se neshodovaly a oba šli na mučení. Natalis přiznal, že spiknutí se účastnili Piso a Seneca. Scaevinus přidal udal Lucana, Quintiana a další jména.

Nero si vzpomněl na Epicharis. Podrobili ji nejrafinovanějšímu mučení, ale dívka neřekla nic. Příštího dne ji přenášeli z vězení do mučírny v nosítkách, protože už nemohla chodit. Když nosiči zdvihli závěs, uviděli Epicharis oběšenou na horní tyči nosítek. Oběsila se na pásu, kterými si tehdy ženy ovíjely prsa. Jen málo mužů se odvahou vyrovnalo této dívce. Mnozí  účastníci spiknutí popraveni, jiní spáchali sebevraždu. Lateranovi setnuli hlavu, Piso si podřezal žíly. Natalis, který na Pisonovu žádost navštívil Senecu, při mučení vypověděl, že Seneca se přímo nezapojil, ale prohlásil, že jeho život je spjat s Pisonovým zdarem. To císaři stačilo a ačkoli Seneca ve skutečnosti ke spiklencům nepatřil, musel na císařův rozkaz spáchat sebevraždu. Zabil se i básník Lucanus. Zprávu o neúspěchu Pisonova pokusu skoncovat s Neronovým režimem přijaly urozené vrstvy s pocitem zklamání i strachu z dalších represí.

Z celého města přiváděli zástupy zatčených, odzbrojené oddíly kroužily po městě a okolí. Důvodem k obvinění mohla být dokonce i náhodná známost nebo rozhovor s jedním ze spiklenců. Situaci využíval zvláště Tigellinus k odstraňování jemu nepohodlných osob. Výslechy vedl Nero, Tigellinus nebo Faenius. Když Faenius naléhal při výslechu na Scaevina, ten vykřikl, že sám prefekt ví nejvíc. Zděšený Faenius dokázal ze sebe vyrazit jen nesouvislá slova a byl ihned spoután. Neumírali jen účastníci spiknutí, Nero si při této příležitosti vyřizoval účty i s těmi, které neměl rád. Spiklenec Natalis vyvázl – byla to odměna za prozrazení jiných. Propuštěnec Milichus se stal boháčem a jméno si přizdobil řeckým přídomkem Soter, což znamená Spasitel či Vykupitel.

Jak vzrůstal počet mrtvol a vyhnaných, sílily projevy radosti a vděčnosti císaři. Na Capitoliu se obětovalo bohům a domy byly vyzdobeny symboly radosti – snítkami vavřínu. Tak se příbuzní a přátelé odsouzených snažili odvrátit od sebe pozornost. Skutečně se radovat mohli jen pretoriáni, kteří dostali po 2.000 sesterciích odměny a obilí zdarma. Jejich veliteli Tigellinovi dovolil císař nosit triumfátorské odznaky. Druhým prefektem pretoriánů se místo popraveného Faenia stal Nymphidius Sabinus, který měl zřejmě nějaké zásluhy při odhalování spiknutí. Mezi senátory, které zahrnul svou přízní, se objevil i Marcus Cocceius Nerva, neznámo, zda pro své zásluhy o potlačení spiknutí, či z jiného důvodu. Senát mimo jiné úlitby císaři rozhodl, že od nynějška se bude měsíc duben nazývat Neronius.

Poppaeina smrt, nové čistky

V létě 65 se podruhé konaly druhé hry, zvané Neronia. Císař vystoupil osobně na scénu, třebaže senát, aby tomu zabránil, mu již předem přisoudil první cenu ve zpěvu a věnec za výmluvnost. Publikum při císařových vystoupeních šílelo nadšením – nebylo možno jinak, když nad představením bděli vojáci, kteří s knutami v rukou byli rozestavěni mezi diváky. Vystoupení trvala dlouho a téměř bez přestávek, což mnohým hodnostářům působilo potíže. Nacházeli se totiž pod neustálým dohledem donašečů, kteří pozorně sledovali výraz tváře a chování diváků. Dokonce i odchod na toaletu se mohl stát příčinou obvinění. Některé ženy prý při představeních porodily a mnozí muži, kterým se zhnusilo dále poslouchat a tleskat, buď tajně opustili představení nebo předstírajíce smrt dali se vynést jako mrtvoly. Vespasianus byl osočen pro podřimování a od hrozící záhuby jej zachránila jen pozdější mimořádná vojenská situace v Judeji.

Po skončení her se Řím zahalil do smutku, zemřela krásná Poppaea. Příčina smrti byla všeobecně známá. Císař při náhodném výbuchu hněvu Poppaeu, která byla těhotná, kopl do břicha. Již předtím na ni dopadla pomsta za smrt Octavie, když císař přikázal sprovodit ze světa Rufria Crispina, Poppaeina syna z prvního manželství. Císař, který Poppaeu svým způsobem opravdu miloval, jí vypravil nádherný pohřeb, sám oslavil zesnulou na foru a nabalzamované ostatky přikázal uložit v Augustově mauzoleu.

Tato smrt zahájila novou sérii pronásledování, množství poprav, vyhnanství a konfiskací. Jeden po druhém odcházeli ze světa nejvýznamnější představitelé senátorů a jezdců. Nero prováděl pod nejrůznějšími záminkami záměrnou politiku likvidace všech důležitějších a zámožnějších osobností, v základech této politiky neležela ani tak krutost, jako strach vyvolaný Pisonovým spiknutím. Císař si také uvědomoval, že propast mezi ním a horními vrstvami je už nepřekonatelná. Často byly bohatství a vznešený původ jedinou skutečnou příčinou, proč byl někdo odsouzen. „Šest pánů bylo majitelem poloviny afrického území, když je dal císař Nero zavraždit“, říká Plinius Starší. Následkem konfiskací byla podkopána hospodářská základna a postavení římské aristokracie, která objektivně zabraňovala upevnění císařské moci, prvním a největším vlastníkem půdy se stal římský císař. Odpor proti císaři však neustával a Nero prožíval poslední léta své vlády v obavách o svou bezpečnost.

Hodně se hovořilo o smrti Gaia Petronia, známého jako arbiter eleganciae (resp. elegantiarum, čili rozhodčí ve věcech vkusu), autora satirického románu a člověka velké kultury i ducha. Tacitus o něm píše: „On totiž den prospával, noc pak trávil v povinnostech a radovánkách; a jako jiné přičinlivost, tak jej nečinnost proslavila, i byl pokládán nikoli za hýřila a marnotratníka jako mnozí z lidí utrácejících své jmění, nýbrž za vzdělaného světáka. A čím nevázanější byly jeho řeči i činy a čím více stavěly na odiv jakousi lhostejnost k sobě, tím byly vítanější jako domnělá prostoduchost. Přesto jako správce Bithýnie a pak jako konzul osvědčil své síly a schopnost k veřejné činnosti. Potom zase zabředl do neřestí nebo se jen tak stavěl, i byl přijat mezi nemnohé důvěrníky Neronovy jako rozhodčí ve věcech vkusu, poněvadž Nero pokládal za půvabné a jemné v přepychu jen to, co mu Petronius schválil. Proto Tigellinus naň žárlil jakoby na svého soka a lepšího znalce rozkoší. I zaútočil na císařovu krutost, před níž ustupovaly ostatní jeho vášně, vytýkaje Petroniovi přátelství se Scaevinem; svedl jednoho otroka k udání, znemožnil Petroniovi obranu a dal většinu jeho služebnictva odvléci do vězení.“

Když Petronius umíral, nepochleboval císaři, jak to dělali mnozí, aby zachránili alespoň část majetku pro rodinu. Rozhodl se pro sebevraždu ještě dřív, než obdržel formální obvinění. Nechal si podřezat žíly, ale pak mu je ještě několikrát podvazovali. Besedoval s přáteli, poslouchal veselé písně a žertovné básně a určoval, kteří otroci mají být odměněni a kteří zbičováni. Našel si ještě čas na příjemnou hostinu a klidné zdřímnutí. Nenávist a pohrdání císařem dal naplno zaznít v závěti, jež byla ve skutečnosti přesným rejstříkem Neronova rozmařilého a zkaženého života, listinu mu poslal náležitě zapečetěnou. Smrt čekala i Thraseu Paeta, muže ryzího charakteru, imponující občanské odvahy i důslednosti a některé osoby kolem něj. Proces s ním se konal za zvýšených bezpečnostních opatření. Na počátku roku 66 se Nero oženil s krásnou, inteligentní a vzdělanou Statilií Messalinou, vdovou po konzulu Vestinovi, o jehož smrt se postaral sám císař, aby se Statilie zmocnil.

Tiridatova korunovace v Římě v r. 66

Hlavní město se připravovalo na nádhernou a neobyčejnou podívanou. Do Říma měl r. 66 přijet král z Východu, aby vzdal hold císaři. Jeho příjezd byl výsledkem energické Corbulonovy akce v Arménii ještě roku 63. Parthové a Tiridates pod hrozbou války souhlasili s uzavřením mírové dohody založené na kompromisu. Římané uznali Tiridata za arménského krále, ale Arménie stala vazalským královstvím římského impéria a odznaky královské hodnosti měl Tiridates obdržet v Římě z rukou římského císaře. Tiridates musel podniknout cestu do daleké Itálie. Přípravy na cestu trvaly orientálnímu despotovi dva roky a cesta od hranic impéria do jeho metropole trvala devět měsíců. Cesta se odehrávala převážně na souši, neboť podle parthských představ není dovoleno znečišťovat přírodu a její živel vodu lidskými potřebami. Krále doprovázelo několik tisíc osob. Jela s ním jeho žena a mladší parthští princové, na tři tisíce parthských jezdců a římský doprovod. Všichni cestovali na státní náklady. Města, jimiž procházel královský průvod, jej vítala nádhernou výzdobou a radostným voláním zástupů.

K prvnímu setkání došlo v Neapoli, které se neobešlo bez drobného incidentu, když Tiridates hrdě odmítl odložit meč, než se přiblíží k císaři. Sám však navrhl, aby přitloukli meč k pochvě hřeby. Takto se učinilo zadost královské cti i císařově bezpečnosti. Armén poklekl před Neronem a nazval jej svým pánem. Nero, uchvácen jeho pokorou, se postaral o pohostinné přijetí. Řím uvítal vznešeného hosta záplavou květin na domech a slavnostním osvětlením. Tam vložil Nero slavnostně Tiridatovi, klečícímu před ním na kolenou, na hlavu diadém. Lid zdravil císaře jako vítěze, Nero odnesl vavřínový věnec na Capitolium a uzavřel bránu Ianova chrámu (Ianův chrám byl vždy otevřen v době válek, aby se vítězná armáda mohla vrátit domů). Jisté obavy nastaly, když na hrách císař vystoupil jako vozataj klubu Zelených. Tiridates se však, jako protřelý orientálec, tvářil nadšeně. Z Říma si odvezl spoustu darů, které prý dosáhly hodnoty 200 miliónů sesterciů a množství dobrých řemeslníků, kteří měli pracovat při obnově královské metropole Artaxaty. Na památku císařovy přízně dal Tiridates městu jméno Neronias.

Tiridatův hold nebyl jen bezvýznamná demonstrace. Udělal velký dojem na obyvatelstvo celé říše a byl nepopiratelným znamením moci a slávy Říma. To, že římský císař osobně korunoval arménského krále z parthské dynastie, bylo kompromisní řešení parthské otázky, které podrželo svůj význam do počátku 2. století. Plánu podřídit si Arménii se však musel Řím vzdát. Na konci své vlády toužil Nero po taženích na Východ proti kavkazským kmenům a proti Etiopii. Tato tažení ho měla proslavit jako nového Alexandra Makedonského. Zůstalo však jen při fantastických plánech.

Poměry v jiných oblastech

Za Neronovy vlády se vystupňoval tlak Skythů na Krym. Olbia uznala svou závislost na skythských králích, nato Skythové postoupili do bezprostřední blízkosti Chersonésu a začali jej obléhat. Tehdy byla z Moesie vypravena vojska, jimž velel Plautius Silvanus, osvědčený vojevůdce z Británie. Útok Skythů byl odražen, opěrné body bosporské říše a Taurica byly obsazeny římskými vojsky a byly tam rozmístěny římské posádky. Římský vliv v Bosporu vzrostl, avšak severní Černomoří se nestalo římskou provincií a římská vláda neměla, až na jednotlivé oblasti, zvláštní vliv na vnitřní zřízení těchto oblastí.

Neronova cesta do Řecka

Neronova láska k herectví, hraničící s nezřízenou sebeláskou, přesahovala všechny meze a v roce 66 se císař vydal na cestu po Řecku, neboť doufal, že vlast Múz a kolébka všeho umění  po zásluze ocení jeho nesmírný talent a genialitu. Nerona doprovázeli jeho přátelé, kohorty pretoriánů pod Tigellinovým vedením a mnoho senátorů. Senátoři nejeli proto, aby dodali lesku císařově cestě, ale spíš jako rukojmí, zaručující, že v Římě nedojde k novému spiknutí. Hned na začátku pobytu v Řecku dostal Nero zprávu, že bylo odhaleno nebezpečné spiknutí v jihoitalském Beneventu. Vedl jej Corbulonův zeť. Císař k sobě r. 67 povolal Corbulona za účelem projednání politických otázek a nazýval Corbulona svým otcem a dobrodincem. Jakmile Corbulo připlul, byl mu doručen rozkaz, aby se ihned rozloučil s životem. Velký vojevůdce, který udělal tu chybu, že připlul bez svých vojáků, se zabil vlastním mečem.

Nad záležitostmi metropole bděl propuštěnec Hélios, který byl od září 66 až do ledna 68 faktickým vládcem impéria, neboť Nero tu dobu žil téměř výhradně uměním, hrami a divadlem. Císař si v Řecku počínal tak, že tím trpěla nejen císařská hodnost, ale i důstojnost římského jména. A tím dal svému beztak již podrytému postavení poslední ránu. Mezi lidem byl sice oblíben, ale senát a všechna vyšší společnost čekali jen na příležitost, aby se tyrana zbavili.

Z vděčnosti za pochvaly a pocty, kterými Řekové nijak nešetřili, byla řeckým městům dána svoboda a byly jim zrušeny všechny daně. V řeči, kterou pronesl Nero v Korinthu při isthmických hrách, prohlásil: „Neboť jiní vladaři dali svobodu pouze jednotlivým městům, Nero však celé provincii.“ Celé Řecko vyjadřovalo svému dobrodinci nejhlubší vděčnost, bezpochyby upřímnou. Všechna města, i ta malá a chudá, vysílala děkovné zdravice, lidé přinášeli císaři oběti jako bohu, stavěli mu sochy a oltáře. V praxi to znamenalo větší vnitřní autonomii pro Řeky a zbavení břemene daní. Nero své prohlášení myslel vážně, nebyla to jen pouhá slova a za jeho vlády byla svoboda měst Hellady formálně dodržována. Ale už Vespasianus tato privilegia zrušil.

V historii Řecka byl rok 67 z jistého hlediska výjimečný. Konaly se tehdy všechny čtyři prastaré hry: olympijské v Olympii, pythijské v Delfách, isthmické v Korinthu a nemejské v Nemeji. Stalo se tak na rozkaz císaře, který postupně všechny poctil svou přítomností, ale i aktivní účastí (vystupoval jako vozataj, zpěvák i herec), to se rozumí, že ze všech vyšel jako vítěz. V Olympii sice vypadl z vozu a ani když mu do něho znovu pomohli, nevydržel a vzdal před cílem, nicméně i tak dostal vítězný věnec. Jako herec vystupoval v Sofoklově Oidipovi a v Euripidových hrách Orestes, Alkmaión a Kanaké.

Jelikož se císař nabažil manželky Statilie Messaliny, „vzal“ si v Řecku, a to za zachování veškerých ceremonií jistého Spora, kterého už předtím dal vykastrovat. Všemožně se z něj snažil udělat dívku, to proto, že Sporus se podobal Poppaei. „Nevěstina“ otce při „sňatku“ představoval Tigellinus. Zachoval se přiléhavý vtip, že to mohlo s osudem lidstva dobře dopadnout, kdyby měl Neronův otec Domitius takovou manželku.

Císař navštívil mnohá místa v Řecku, kromě Athén a Sparty. Zabýval se hlavně shromažďováním uměleckých děl, tedy okrádáním chrámů a měst o cenné sochy a obrazy. Místní orgány ovšem vyjadřovaly radost, že mohou prokázat svou vděčnost drobnou upomínkou. I to, že císař zabíral majetek bohatým mužům bylo v pořádku – v jejich závětích byl samozřejmě jmenován na prvním místě.

Na podzim 68 Nero zahájil slavnostně práce na velkém kanálu, který měl protnout Korinthskou šíji, aby zkrátil plavbu mezi Egejským a Iónským mořem. Císaři byla podána zlatá lopata. Nero s ní naplnil košík hlínou a na vlastních zádech ho odnesl na určené místo. Zpočátku kopali kanál pretoriáni, těžší práce však brzy byla svěřena kriminálníkům a politickým vězňům. Práce byly brzy přerušeny, byl to jen jeden z Neronových četných neuskutečněných plánů.

Vypuknutí židovské války

Již v květnu 66 propukly vážné nepokoje v Jeruzalémě, které byly vyvolány krutostí, bezohledností a přehmaty správce Gessia Flora. Ten se dopustil neodčinitelné urážky židovského národa tím, že z pokladu jeruzalémského chrámu odebral 17 talentů, údajně na císařské potřeby. Pokus krále Agrippy a vyšších kněží jako prostředníků ztroskotal. Hesla bojového křídla, které vedli zelóti, zapálila srdce většiny Židů. Ovládnutí pevnosti Masada u mrtvého moře vzbouřence natolik povzbudilo, že zakázali každodenní obětování v chrámu za blaho císaře. To se rovnalo otevřenému vyhlášení války. Přívrženci míru se obrátili na krále Agrippu s prosbou o vyslání vojska a potlačení povstání násilím. Po úporných bojích v Jeruzalémě, při nichž lehl popelem veleknězův i Agrippův palác, se královi lidé vzdali a opustili město. Římská kohorta se bránila ještě nějakou dobu Herodova paláce. V září se Římané vzdali s podmínkou, že budou moci svobodně odejít. Všichni byli povražděni. K nepokojům a bojům došlo v celé Judeji i v sousedních zemích – v Sýrii a v Egyptě. V některých zemích se stali Židé oběťmi pogromů, jinde sami zaútočili na cizí obyvatelstvo. Tehdejší místodržící v Sýrii Cestius Gallus přitáhl do Judeje v čele silného vojenského sboru teprve pozdě na podzim. Dostal se až k Jeruzalému, ale dobýt se ho mu nepodařilo. Když se dal na ústup, utrpěl vážnou porážku, ztratil válečné stroje a trén. Vítězství vyvolalo mezi Židy vlnu nadšení. Cestius brzy po porážce zemřel a rebelie se rozšířila na celou Judeu. Nikdo už neposlouchal výzvy soudných lidí a věci již ostatně zašly příliš daleko. Povstání, k němuž byli Židé v letech 66 – 73 dohnáni, mělo krvavý průběh a o jeho vývoji rozhodovaly posléze z obou stran živly, odmítající jakýkoli kompromis.

Do Cestiova debaklu tomuto povstání římské úřady nepřikládaly větší význam. Byl jmenován nový místodržící v Sýrii, ale úkol potlačit povstání v Judeji byl svěřen konzulovi z r. 66 Vespasianovi, který se osvědčil jako energický velitel v Germánii a v Británii. Toto jmenování zřejmě uchránilo Vespasianovi život, protože byl v nemilosti pro údajné podřimování při císařových vystoupeních. Na jaře 67 byl nově jmenovaný legát Vespasianus v Sýrii, kde si vzal dvě legie. Jeho syn Titus zatím spěchal do Alexandrie a přivedl odtamtud další legie. K setkání otce se synem došlo v přímořském městě Ptolemais Akko (dn. Ako v Izraeli). V červnu téhož roku vtáhli do Judey v čele mohutné armády. V Judeji narazili na silného a nebezpečného nepřítele.

Situace v metropoli, Neronův návrat

Hélios v Římě cítil, že se ve státě děje něco špatného. Nedošlo sice k odhalení žádného nového spiknutí, množily se však příznaky všeobecné nespokojenosti s vládou tyrana a komedianta. Senátoři, i když přisluhovali ze všech sil, nenáviděli Nerona z celého srdce, zvlášť po nelítostném potlačení Pisonova spiknutí. Místodržitelé provincií se také obávali o svůj osud, neboť smrt Corbulona a bratrů Scriboniů, kteří spravovali rýnské provincie, je poučila, že dokonce ani bezvýhradná loajalita neuchrání před záhubou. Masy obyvatel hlavního města císaři vzhledem k jeho štědrosti a provozování her přály, teď však se každým měsícem císařova pobytu v Řecku stávaly chladnějšími. Císař, který před poraženými Řeky vystupoval jako herec a vozataj, se zesměšňoval v očích všech Římanů. Obyvatelé provincií, zvláště Gallie a Británie, se bouřili proti přehnaným daňovým břemenům. Hélios posílal do Řecka hojné listy, aby se císař vrátil. Císař však nereagoval žádaným způsobem, a tak se nakonec netrpělivý propuštěnec vypravil do Řecka sám. Tam postrašil císaře, že se v Římě chystá velké spiknutí, aby jej konečně přiměl k návratu.

Nero se s Řeckem rozloučil s hlubokým žalem a přeplavil se do Itálie. Pochod Itálií se konal po vzoru slavnostních vjezdů, kterými města starého Řecka vítala olympijské vítěze. Nejslavnostnější a nejpompéznější byl triumfální vjezd do Říma. Přesto však Řím císaře neuspokojoval a plánoval výpravu do Egypta, Etiopie a za Kavkaz. Zanedlouho se císař vrátil do Neapole, kde žilo tolik Hellénů.

Vindikova revolta na jaře 68

Když císař v Neapoli přihlížel atletickým závodům, doručili mu spěšný dopis z Říma: místodržící Lugdunské Gallie Gaius Iulius Vindex se vzbouřil. Vyzývá k vypovězení poslušnosti císaři, který oloupil celé impérium, povraždil výkvět senátorů, sprovodil ze světa matku a chová se nehodně. Vindikovi stoupenci složili přísahu věrnosti senátu a římskému lidu. Nero si dopis přečetl s naprostým klidem a ani v nejmenším nezměnil způsob života, jako kdyby Vindex neexistoval. Váhavost a nerozhodnost císařova zavinila, že se vzpoura rychle šířila.

Situace v Gallii se zatím zhoršovala. Vindex, i když zcela romanizovaný, pocházel z gallské rodiny. Jeho provolání byla určena jak římské aristokracii v provinciích, tak i obyvatelstvu z nižších vrstev, kde pocit etnické příslušnosti byl stále ještě silný. Podporovaly ho gallské kmeny, přetížené neúnosnými daněmi. Rychle kolem sebe soustředil téměř sto tisíc ozbrojených mužů. Jeho armáda však neměla velkou bojovou hodnotu, neboť jí chyběl výcvik i dobrá organizace. Mnohem nebezpečnější byly Vindikovy pokusy navázat kontakty s místodržícími sousedních provincií, které chtěl přimět aby rovněž vystoupili proti Neronovi.

Vzpoura už nesnesla žádné odklady a Nero konečně pochopil, že musí přerušit neapolské prázdniny. Když po cestě do Říma viděl císař náhrobek s reliéfem římského jezdce, který dusá po gallském bojovníkovi, pokládal to za šťastné znamení a v Římě opět upadl do nečinnosti. Ani senát nesvolal a odbyl si jen v paláci spěšnou poradu s několika hodnostáři. Zbytek dne se věnoval prohlížení a zkoušení vodních varhan, které zkonstruoval mechanik Ktésibios z Alexandrie v 3. století př. n. l..

V nejbližších dnech přišla zpráva, že Galba, místodržící Hispania Tarraconensis (přední Hispánie), oficiálně a veřejně odepřel poslušnost císaři. Tohoto jednoho z nepočetných potomků staré římské aristokracie, který měl velkou autoritu v Římě i v provinciích, již předtím Vindex vybízel, aby se postavil do čela hnutí. Galba, kterému už bylo třiasedmdesát let, zpočátku váhal, ale pak souhlasil, protože věděl, že i nad ním může být proveden rozsudek, ať již kvůli jeho původu, či kvůli jeho majetku. Hispánie začala horečně zbrojit.

Ani teď se Nero nepustil energicky do státních záležitostí, ač vybuchl vzteky, když slyšel o Galbově revoltě. Galba byl na císařův rozkaz prohlášen za nepřítele lidu a byl mu zkonfiskován celý majetek. Nenašlo se však mnoho takových, kteří by ochotně koupili Galbův majetek. Přes nebezpečnou situaci se Nero zabýval jako dřív hodováním, flámováním a zpěvem.

Galbovi agenti v Římě šířili zvěsti o věštbách, které mluví o tom, že nový císař přijde z Hispánie. Kolovaly pověsti, o tom, že Nero hodlá povolat do hlavního města všechny místodržící, aby je pak popravil, stejný osud má potkat i Gally usedlé v Římě, senátoři budou otráveni na hostině, Řím bude zapálen podruhé a na jeho obyvatele vypustí Nero divou zvěř. Mnohé z těchto pověstí byly nepochybně dílem Galbových agentů. Opakované a přibarvované zvěsti měly žádaný efekt a Nerona postupně všichni opouštěli. Konečně se Nero rozhodl, že potáhne do Gallie. Jelikož císař ztrácel soudnost, představoval si, že vzbouřence zpacifikuje nářkem a pak jim zazpívá. Přípravy k tažení podle toho vypadaly – spočívaly především ve vyhledávání vhodných vozů k přepravě scénického zařízení. Všechny Neronovy souložnice měly vystoupit jako Amazonky se sekerami a štíty. Byly vyhlášeny dodatečné odvody. Měly však pramalý ohlas a Nero začal přijímat do armády i otroky a již dříve přistoupil k formování legie z veslařů válečného loďstva v Misenu. Peníze na vojenské účely vymáhal nemilosrdně, což vyvolalo obrovské pobouření.

Nečekaně přišla zpráva, že Vindex byl poražen v bitvě u Vesontia (dn. Besancon) legiemi místodržícího Horní Germánie Verginia Rufa. Padlo 20.000 Vindikových vojáků a on sám spáchal sebevraždu. Vítězství však Nerona nezachránilo. Legie nebojovaly proti Vindikovi z lásky k Neronovi, ale proto, že toto hnutí považovaly za vzpouru Gallů. Dokázaly to, když hned po bitvě provolaly Verginia císařem. Verginius však prohlásil, že právo volby panovníka je třeba ponechat senátu a lidu. Těžko určit Verginiovy pohnutky, ale jasné je, že přítelem Nerona nebyl. Ještě před bitvou u Vesontia navázal tajné styky s Vindikem a nebýt rozhodné nechuti armády, došlo by pravděpodobně k dohodě mezi oběma místodržícími. Vindikova porážka a Verginiův postoj Neronovu situaci zhoršily, ukázalo se, že v něm nikdo nechce vidět císaře. Vindika bylo možno považovat za Galla a jeho hnutí chápat jako protiřímské, ale Verginius a jeho vojáci byli Římané.

Galba, který byl zaskočen vývojem situace, poslal Verginiovi dopis s prosbou o součinnost a sám se vydal se svými nejbližšími do města Clunie, aby tam vyčkal dalšího vývoje událostí. Tam dostal zprávu, že byl 8. června provolán pretoriánskou gardou císařem.

Poslední Neronovy dny

Nakonec i pretoriáni, mezi nimiž byl císař oblíben, se nechali svým velitelem dary a sliby získat pro Galbu. Mužem, který způsobil definitivní Neronův pád, byl prefekt pretoriánů Nymphidius Sabinus, člověk s nejasnou minulostí a velkými ambicemi. Jeho matka byla dcera vlivného Claudiova propuštěnce Callista. Prý se zalíbila císaři Caligulovi a on měl být plodem jejich vzájemných sympatií, tak to alespoň Nymphidius prohlašoval. V mládí sloužil jako důstojník na Dunaji, pak se vrátil do Říma, kde za jakési úsluhy císaři při pátrání po Pisonově spiknutí obdržel konzulské odznaky a funkci prefekta pretoriánů. Jako důstojník z povolání si dokázal získat věhlas mezi pretoriány a téměř úplně redukoval význam svého kolegy Tigellina, bývalého chovatele koní. Tigellinus se na jaře 68, když začaly přicházet odevšud ponuré zprávy, vzdálil od dvora i od politiky. Uvědomoval si, že jej nic dobrého nečeká, i kdyby se Nero nakrásně udržel.

Nymphidius si chtěl zachránit kůži tím, že se sám přičiní o Neronův konec. Jelikož Verginius se císařem stát nechtěl, rozhodl se podporovat Galbu. Pretoriáni byli již po generace spjati s iulsko-claudijskou dynastií. Důstojníci sice císařem opovrhovali, ale prostí vojáci mu byli oddáni. Ty bylo třeba odtrhnout od Nerona.

Císař, vyděšený zradou místodržících západních provincií, rozhodl se hledat záchranu na Východě, především myslel na Egypt. Přesídlil z paláce do Servilliových zahrad, které ležely u silnice do přístavu v Ostii. Když však předložil svůj plán důstojníkům pretoriánů, aby je přiměl k výpravě, všichni předkládali zásadní námitky a žádali, aby je zprostil účasti. Prosby nepomáhaly, hrozeb by se už nikdo nezalekl. Důstojníci odjeli do pretoriánských kasáren a Nero stále ještě hledal možnost záchrany. Napadaly ho nejrůznější nereálné možnosti: utéci k Parthům, plout do Hispánie a požádat o milost přímo Galbu, pronést na fóru ve smutečním šatu řeč k lidu, v níž by prosil za odpuštění. Stačí mu s místodržitelství v Egyptě, či se spokojí se svým talentem a bude žít jako zpěvák a herec.

8. června se císař odebral na lože pozdě, ale spal jen velmi krátce. Probudil se kolem půlnoci. Služebnictvo hlásilo, že vojáci kohorty, která držela stráž, opustili své stanoviště. Nero poslal pro své přátele, ale bylo mu sděleno, že nikdo na jeho volání neodpovídá. Přikázal, aby jej odnesli do jejich domů, ale ani jemu neotevřeli.

Císař byl nucen uprchnout z Říma. Přehodil si přes tuniku starý plášť, hlavu přikryl čapkou, tvář šátkem a vyskočil na koně, byl bosý, zapomněl dokonce i na sandály. Doprovázeli jej propuštěnci Faón a Epafroditus a „manželka“ Sporus. Když projížděli okolo pretoriánských kasáren, slyšeli, jak pretoriáni, jimž Nymphidius oznámil, že Nero abdikoval a utekl, provolávají císařem Galbu.

Své poslední hodiny trávil Nero na statku svého propuštěnce Faóna. Průvodci na Nerona naléhali, aby sám ukončil muka čekání na potupu. Nero dal příkaz k vykopání velkého hrobu, sám určil jeho rozměry. Každou chvíli opakoval: „Qualis artifex pereo“ (jaký umělec ve mně umírá). Přiběhl posel se zprávou, že senát Nerona prohlásil za nepřítele lidu a přikázal jeho stíhání, má být potrestán podle obyčeje předků. Když se Nero zeptal, jaký je to obyčej, dostalo se mu odpovědi, že odsouzenci strhnou oděv, šíji sevřou do vidlic a umrskají jej k smrti. Zděsil se, začal zkoušet ostří dýk, které si vzal s sebou a zase je schoval s omluvou, že ještě nenastal čas. Prosil Spora, aby jej už začal oplakávat, potom se obrátil k druhům, aby mu někdo pomohl umřít a dal mu příklad. Sám sebe káral, aby se vzmužil, že se to na něj nesluší. Ozval se dusot kopyt. Nebylo pochyb, že jedou pro Nerona. Ani v tomto okamžiku Nero nezapomněl na poezii a citoval Homérův verš: „dusot rychlých koní jsem oběma ušima slyšel“. S pomocí Epafrodita, který vedl jeho váhající ruku, spáchal císař 9. června 68 sebevraždu. V témž okamžiku přiběhl centurio [?], který vykřikl, že přijíždí pomoc, byla to lež, protože chtěl císaře získat živého. Snažil se pláštěm ucpat ránu, z níž tryskala krev. Umírající řekl s velkým úsilím: „Pozdě… To je věrnost…“ To byla poslední Neronova slova. Z krutých či vyloženě špatných císařů říše zatím vystřídala zahořklého Tiberia, nenormálního Caligulu a v osobě Neronově umělce - narcisistu. Repertoár podivínů tím nebyl zdaleka vyčerpán... Umělci nebo rádoby umělci bývají v řídících funkcích katastrofou pro stát - v tomto případě Nero nevychází zase tak špatně. Naše republika měla jednoho takového: ač nevraždil, vraždění schvaloval a poslušen svých západních páníčků, škodil státu, kde mohl - a byl v tom ze všech kolaborantů nejúspěšnější.

Záhuba Nerona způsobila takovou radost, že prý římský lid pobíhal po městě v čepicích, které nosí otroci po svém propuštění na svobodu. A přece se našli lidé, kteří po dlouhý čas zdobili Neronův hrob květy. Dokonce se údajně po dvaceti letech vyskytl neznámý a neurozený člověk, který se vydával za Nerona. Získal prý u Parthů takovou oblibu, že jej vydatně podporovali a jen stěží se jej odhodlali vydat.

Nero, s jehož jménem zůstala trvale spojena představa ohavného ukrutníka, se těšil u římského lidu, ve vojsku i v provinciích značné oblibě a nebýt jeho nerozumné finanční politiky na konci jeho života, byl by se udržel ve vládě jako jeho předchůdci. Dalo by se říci i to, že vzhledem k tomu, jakou měl matku, mohl být daleko horší. Jeho smrtí zmizela ze scény iulsko-claudijská dynastie. Její hlavní oporou bylo vojsko, které ji nakonec smetlo z trůnu.

Vláda tohoto rodu má, až na Augusta, v římských dějinách velmi nepěknou pověst. Obraz, který o ní zanechali přední římští dějepisci Tacitus a Suetonius, je plný černých a odporných barev. Je však třeba připomenout, že se jedná o obraz odrážející stanoviska římské aristokracie, tedy té společnosti, která byla samovládou připravena o někdejší moc a byla proti císařství již předem zaujata. Na aristokracii se ovšem císařové, včetně Augusta, dopustili mnohých bezpráví, nemalou část viny nesla vzájemná nedůvěra a zásadní nevraživost mezi oběma stranami a prohnilé poměry ve vyšší společnosti jako dědictví minulých dob. Koneckonců, nebyly krvavé výjevy, které se tou dobou v Římě odehrávaly, ani mravní výstřednosti Caligulovy nebo Neronovy, o nic horší než řádění Mariovo a Sullovo. Většině provincií se za i vlády nejhorších císařů dařilo dobře, říše prosperovala, ani římský lid nebyl nespokojen.

Zdroje:
Jan Bouzek, Radislav Hošek - Antické Černomoří
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
Aleksander Krawczuk – Nero
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Gaius Suetonius Tranquillus - Životopisy dvanácti císařů
Cornelius Tacitus - Letopisy
Malcom Todd - Germáni
Reinhard Wolters – Římané v Germánii