Marcus Aurelius (161 - 180)

Marcus Aurelius

Dva největší problémy v dějinách jsou, jak popsat vzestup říše římské a jak popsat její pád.
film Pád říše římské (1964)

Marcovo dětství a mládí

Marcus Aurelius se narodil 26. dubna roku 121 v Římě a dostal jméno Marcus Annius Verus. Patřil k rodu Anniů pocházejících z Hispánie. Základ rodinnému majetku položil jeho pradědeček z otcovy strany Annius Verus z Baeticy, když se stal senátorem [?] a praetorem [?]. Císařův dědeček zastával třikrát úřad konzula [?] a jeho otec Annius Verus se oženil s bohatou Domitií Lucillou. V mladších letech Marcus užíval ještě jména Catilius Severus na počest svého nevlastního dědečka z matčiny strany, který byl konzulem v letech 110 a 120. Marcus vyrostl v kruhu lidí blízkých císaři Hadrianovi, na kterého již jako chlapec příznivě zapůsobil a císař mu dal přezdívku „Verissimus“ (nejpoctivější). Již ve věku 8 let ho ustanovil knězem a jeho výchovu svěřil nejlepším tehdejším učitelům. Ve filozofii vzdělávali Marca, mimo prvního učitele, platónského filozofa Bakcheia, stoikové: Iunius Rusticus, Apollónios z Chalcedonu (nikoli z Chalkidy, jak se uvádí v některých biografiích Marca Aurelia a Antonina Pia), Cinna Catulus, Claudius Maximus a jiní. Řecký jazyk a písemnictví Marca učil Alexander z Frýgie. Latinské literatuře jej vyučoval slavný Marcus Cornelius Fronto (asi 100 - 175, pocházel z Cirty v Africe), s nímž žil i později v přátelství - je zachována dokonce část korespondence. Vedle Frontona měl na Marca značný vliv slavný sofista, vynikající řečník a státník, konzul roku 143 Herodes Atticus (asi 101 - 177), jenž využil svého velkého bohatství k tomu, že dal v Athénách postavit mnoho velkolepých staveb a vytvořil z nich snad nejskvělejší město římské říše. Marcus strávil výjimečně šťastné mládí a ačkoli byl obklopen láskou a bohatstvím, svodům luxusu nepodlehl, nýbrž se již od dětství držel prostého, téměř spartánského způsobu života. Ke studiu a spíše duchovnímu způsobu života jej předurčovalo nejen povahové založení, ale i slabá postava a chatrné zdraví, s nímž se potýkal celý život. Svou houževnatostí se však přes tyto problémy přenesl a oblíbil si řadu sportů, jimiž se otužoval.

V roce 136 Hadrianus adoptoval Lucia Aelia Caesara a určil Marcovi za budoucí nevěstu Aeliovu dceru Fabii, když však Aelius zemřel, Antoninus, jehož Hadrianus adoptoval místo Aelia, také přijal současně za vlastní dva syny. Jedním z nich se stal mladý Marcus, synovec Antoninovy manželky Faustiny starší, který nyní přijal jméno Marcus Aurelius Caesar a druhým byl Lucius Ceionius Commodus (narodil se v prosinci roku 130, jako císař znám pod jménem Lucius Verus, vládl 161 - 169), syn zemřelého Aelia. Lucius Verus se však nakonec ukázal jako poněkud lehkomyslný muž, jehož daleko více zajímaly půvaby žen a hostiny, než suché správní záležitosti.

Po nástupu na trůn Antoninus zrušil Marcovo zasnoubení a Marcovou budoucí nevěstou se stala Antoninova vlastní dcera Annia Galeria Faustina mladší, s níž se o šest let později oženil. V roce 139 byl Marcus jmenován kvestorem [?], čímž se stal členem senátu, v roce 140 a 145 vykonával spolu se svým adoptivním otcem úřad konzula a roku 146 získal pravomoci vyjadřující jeho postavení dědice trůnu – moc tribunskou [?] a hodnost prokonzula [?] mimo Řím i svrchovanou pravomoc, čili imperium [?]. Zhruba v téže době, k velkému zklamání Frontona a Heroda Attica, kteří se marně snažili připoutat Marcův zájem k soudobé rétorice, zanechal Marcus studia rétoriky a začal se zabývat stoickou filozofií, která měla od té doby rozhodující vliv na Marcův další život a jejímž vynikajícím představitelem se později stal. Marcova vážná povaha dala přednost filozofii jako učitelce života před ozdobnou, ale prázdnou formou řečnictví. Stoická filozofie nejvíce odpovídala jeho vážnému, zodpovědnému přístupu k životu. V centru jeho zájmu stála stoická etika, poutalo ho stoické pojetí ctnosti a povinnosti stejně jako stoický požadavek žít ve shodě s přírodou i hluboce lidský obsah, který vystupoval do popředí zejména v pozdějším stoicismu v myšlence bratrství všech lidí.

Manželství s Faustinou trvalo třicet let až do Faustininy smrti roku 175. Bylo to manželství nerovné, neboť Faustina byla povahově pravým opakem Marca, ale zdá se, že i přes pověsti, které kolovaly o jejím cizoložství s námořníky, herci a gladiátory, se dařilo manželům žít ve shodě. Svědčí o tom Marcovy výroky o Faustině jako manželce poslušné a milující, i to, že jej doprovázela na válečných výpravách a v táborech. Manželům se narodilo třináct dětí, ale jen pět se dožilo dospělosti – čtyři dcery a budoucí císař Commodus.

Roku 161, kdy byl Marcus Aurelius potřetí konzulem, mu Antoninus Pius na smrtelném loži předal císařské pravomoci. V den úmrtí Antonina Pia, 7. března roku 161, nastoupil jeho adoptivní syn a manžel jeho dcery Marcus Aurelius na trůn. Nastupující panovník, nazývaný po Antoninovi Aurelius, nyní přijal i jméno Antoninus a požádal senát, aby ustanovil Vera za jeho rovnoprávného spoluvladaře, čímž zavedl nové pojetí vlády. Toto rozhodnutí bylo signálem, že centralistická správa impéria již ztrácí schopnost být za všech okolností pánem situace v rozlehlém prostoru. Toto rozhodnutí zřejmě Marcus učinil proto, že předpokládal vypuknutí konfliktu na Východě. Na jaře 162 se rozvodnila Tibera. Toto rozvodění nebylo během Marcovy vlády jediné a povodně byly v Římě celkem běžné. Při této však hladina patrně vystoupila více, než bylo obvyklé. Marcus Aurelius byl znám svými filozofickými zájmy, byl zastáncem stoicismu, ale průběh jeho panování jej donutil být spíše vojákem, než filozofem. A ačkoli se nakonec ukázal jako nadprůměrný vojevůdce, nikdy se s vojenským prostředím nesblížil.

Období Marca Aurelia, Lucia Vera a Commoda je nutno chápat jako zvláštní časový úsek ve vývoji říše, kdy se projevily vážné těžkosti v různých sférách společenského života. Jejich souhra, komplikovaná zahraničněpolitickými obtížemi, způsobila, že se impérium ocitlo jako celek ve vážné společenské i hospodářské krizi. Rozkvět impéria v první polovině 2. století a pozitivní působení mírových životních podmínek vyvolávaly u současníků představu o pevnosti římské ekonomické struktury a neotřesitelném postavení říše v současném světě. Tato představa však byla vyvrácena záhy poté, kdy v čele říše stanuli Marcus Aurelius a Lucius Verus. Ukázalo se, že mírové vztahy mezi impériem a neřímskými oblastmi byly spíše předehrou k novým a daleko mohutnějším válečným akcím než důkazem obav sousedních vládců z konfliktu s Římem. Zanedlouho po smrti Antonina Pia se vyhrotila situace hned na dvou důležitých úsecích římské hranice, a to na Východě v důsledku nové parthské expanze a v podunajské oblasti v souvislosti s pohyby germánských a jiných kmenů.

Konflikt s Parthií v roce 162

Očekávaný konflikt s Parthií skutečně nastal, když Osroes, vojevůdce parthského krále Vologaesa III. (148 –192), vtrhl do Arménie, na jejíž trůn dosadil králova chráněnce z rodu Arsakovců. Kappadocký legát Sedatius sice válečně zakročil, ale někdy na jaře 162 u města Elegie v pohraničí Arménie byl drtivě poražen a v bitvě zahynul, načež Parthové zaplavili Sýrii. Neukázněné syrské legie, které se pod vedením Atidia Corneliana měly postavit nepříteli, se na začátku boje rozprchly a Řím se ocitl před nebezpečím ztráty své nejdůležitější východní provincie - Sýrie. Do Arménie byl povolán Statius Priscus a do Sýrie Tullius Verus. Pro Marca Aurelia bylo velmi povážlivé opustit na samém počátku vlády hlavní město, a tak se na Východ vypravil Lucius Verus. Na pomoc byly vyslány silné vojenské sbory, formálně pod vedením Lucia Vera. K posílení římských vojsk na Východě byly vyslány legie z rýnského a hlavně z dunajského prostoru, z Afriky i z Egypta. Verovi však trvalo devět měsíců, než vůbec dorazil do Antiochie (dn. Antakija v Turecku). Toto zdržení se částečně vysvětluje jeho nemocí, ale lidé je také připisovali Verově lenivosti a jeho sklonu užívat si zábav a radovánek. V Antiochii se pak zamiloval do místní krásky Panthey, o níž spisovatel Lúkiános tvrdí, že se v ní spojila všechna mistrovská díla sochařství, čímž jeho velitelská činnost skončila. Jeho jménem veleli římskému vojsku zkušení a schopní vojevůdci, zvláště Gaius Avidius Cassius (jeho otec Gaius Avidius Heliodorus byl státním tajemníkem za Hadriana a prefektem v Egyptě). Jen jednou navštívil Lucius Verus eufratskou frontu, a to ne jako schopný vojevůdce, ale aby akce generálů podporoval vahou osobní císařské přítomnosti. Ačkoli Verus nebyl zahálčivý hlupák, jak býval někdy líčen, zřejmě byl spíše typem příjemného, ale lehkomyslného člověka. Když se Marcus Aurelius dozvěděl, že jedna Verova hostina stála šest miliónů sesterciů, povzdychl si prý a vyjádřil lítost nad osudem státu.

Verovi podřízení velitelé s podporou posil z Evropy jednali velmi rázně a energicky. Statius Priscus vpadl do Arménie a dobyl a zničil její hlavní město. Římané r. 163 opanovali Arménii a prohlásili ji za protektorát, čímž se obnovily Traianovy nároky na ovládnutí území za Eufratem. Luciu Verovi bylo propůjčeno čestné jméno [?] Armeniacus, kdežto Aurelius odložil přijetí téhož titulu o rok, aby svého druha nepřipravil o slávu. Římský chráněnec byl korunován na krále Arménie a Gaius Avidius Cassius, když převzal správu Sýrie, se roku 165 vydal spolu s Publiem Martiem Verem na východ a pronikl hluboko do Mezopotámie. Města Edessa (dn. Urfa v jihovýchodním Turecku), Nisibis (dn. Nusaybin v jihovýchodním Turecku) a Niceforium kapitulovala a Lucius Verus byl pozdraven jako Parthicus Maximus. Marcus Aurelius opět přesunul přijetí obdobné pocty pro sebe až na další rok. Dobytím dobře vyzbrojené pevnosti Dura-Europos a dvou velkých měst – Seleukeie (dn. Tell Omar v Iráku) a parthské metropole Ktesifonu (dn.Ták-i-Kisrá u Bagdádu) – dospělo tažení k vítěznému konci. Římská vojka dokonce překročila Tigris a vtrhla do Médie a získala oběma císařům k titulům Armeniacus a Parthicus nové příjmení Medicus.

V té době však nečekaně postihla římské vojsko epidemie (tyfus, mor nebo černé neštovice), která Římanům způsobila strašné ztráty. Na to císařové r. 166 uzavřeli s Parthy mír. Římané se stáhli z obsazeného území a ze strategických důvodů (pro ochranu říšských hranic i pro případ nových výbojů) si ponechali pod kontrolou pouze severozápadní Mezopotámii. Řím si zachoval svůj vliv v Arménii a vítězství na Východě zajistila na jistou dobu mír a klid. Tomu napomáhala i soustava opevnění na východních hranicích, vybudovaných podle vzoru hranic západních. V Arábii byl na ochranu proti kočovným kmenům vybudován limes [?]. Uzavřený mír svým způsobem jen obnovoval dřívější poměry na Východě, aniž si Řím mohl dělat iluzi o skutečném rozbití nepřátelských sil. Výbuch moru nebyl jediným důvodem k chvatnému uzavření míru. Vynutily si jej také útoky zadunajských kmenů, které využily oslabení dunajských posádek a útočily na dunajské hranice téměř současně po celé jejich délce.

Verus měl na těchto vítězstvích jen symbolický podíl, hlavní tíži operací nesl Avidius Cassius, který se v letech 165 - 166 stal legátem v Sýrii. Roku 166 Verus, bez ohledu na své skutečné zásluhy, slavil v Římě se svým spoluvládcem (s jehož dcerou Annií Aurelií Galerií Lucillou se na podzim 162 oženil) triumf [?].

Přesuny velkých barbarských kmenů, předehra k markomanským válkám

Svůj podíl na potížích impéria si vybrali i Germáni - nejprve došlo ke germánským vpádům  na Rýně – do Horní Germánie vpadli roku 162 Chattové, na Dolní Germánii zaútočili Chaukové. Rýn v té době chránily čtyři legie (oproti osmi za Augusta), Dunaj deset.  Ačkoli se mohlo zdát, že Hadrianova defenzivní soustava opevněných hranic zabezpečí říši mír, nebylo tomu tak.

Přibližně v době, kdy končilo východní tažení, došlo v jiné části pohraničních zemí – na středním toku Dunaje - k další události, která ohlašovala trvalou přeměnu světové scény a znamenala zásadní mezník v římsko-germánských vztazích. Některé situace – proměnlivé koalice mezi kmeny, vpády do římské říše a obrana před nimi, snaha o usídlení a přijetí uzavřených skupin do říše – sice určovaly v zásadě vztahy mezi Římany a Germány již od jejich počátků, avšak za Marca Aurelia napětí mezi Římany a barbary přerostlo v rozsáhlé a dlouhotrvající válečné akce, které se přestaly omezovat na pomezní pásmo.

Bojů se účastnilo zhruba dvacet pět kmenů a barbarské útoky měly zcela jinou úroveň, než jakou poznaly římské pohraniční jednotky během uplynulých sto padesáti let. V pohybu byly velké masy obyvatelstva, spíše národy nežli vojska. Tuhé boje probíhaly i v zimních měsících a do bitevních šiků mnohdy nastupovaly i ženy. Podobně jako zhruba 300 let před tím proti Cimbrům a Teutonům a po katastrofální porážce v Teutoburském lese za vlády Augusta, se nyní Řím po dlouhé době nacházel v nebezpečí, že ztratí aktivitu proti severním národům a že bude zatlačen do defenzívy.

Pro germánské kmeny byla jistá mobilita přirozenou vlastností, vývoj v barbaricu [?], ač ovlivňován stykem s Římany, měl svou u vlastní dynamiku a jeho etnografický obraz se nevyznačoval neměnností. Mezi předáky germánských kmenů byli zastánci prořímské i protiřímské orientace. V době vrcholného rozkvětu impéria – za vlády Traiana, Hadriana a Antonina Pia – se dařilo mírovými prostředky předejít velkým konfliktům na Rýně i na Dunaji. V uvedené době se podařilo zachovat mírové vztahy i s parthskou říší. Takováto situace přirozeně nebyla neměnitelná a možnosti jejího narušení se začaly objevovat zvláště na Východě již na sklonku vlády Antonina Pia.

Za příčinu těchto pohybů se obecně považuje přesun Gótů z jejich původního území na dolní Visle na jihovýchod k Černému moři. Zdá se však, že pohyb Gótů byl jen malou součástí přesunů daleko větších. Ačkoli příčiny a průběh těchto přesunů neznáme, šlo zřejmě o velké skupiny hledající nová území k osídlení, kořist, pohnutkou mohla být existenční nouze. Na to poukazují opakované žádosti o přidělení půdy na římském území a stálá připravenost některých kmenů dát se za odměnu či žold do římských služeb. Skupiny mohlo lákat bohatství – plody diplomatických darů a privilegovaného obchodu - kmenů při hranici s římskou říší. Popudem k pohybům mohl být i rozvoj intenzivnějších zemědělských postupů, který pak vedl k vzrůstu populace a tím k nutnosti hledat nová sídla. Toto neustálé stěhování - vyplývající možná i z měnících se spojenectví, vytváření nových skupin a štěpení starých - s sebou strhávalo další kmeny. Stálé pohyby vyžadovaly kontakt s kmeny, se kterými bylo nutné se dohodnout na průchodu jejich územím, na zásobování, na dočasném nebo i dlouhodobém pobytu a podobně. Markomani a Kvádové patrně těmto skupinám nejdříve povolovali průchod, aby samy mohly vstoupit do kontaktu s římskou říší. Řím zpočátku zřejmě důsledně odmítal žádosti o usídlení. Důvodem bylo to, že s těmito novými skupinami, které předtím nebyly sousedy říše, neměl žádné kontakty a zkušenosti, možná se Římanům tyto skupiny pro mírovou integraci zdály příliš velké nebo příliš cizí a neviděli rozsah hrozícího nebezpečí. Až po určité době se Markomani a Kvádové postavili do čela tohoto pohybu. Cílem kmenů, žijících u hranic římské říše, nebylo získat novou půdu, nýbrž především dosáhnout kořisti.

1. fáze markomanských válek (165 – 174/175)

Války, které z těchto přesunů nastaly, jsou označovány jako markomanské, podle kmene, který nesl hlavní tíži bojů. Počátkem bojů byl vpád mohutných houfů Markomanů, Langobardů a Obiů a dalších kmenů přes Dunaj v roce 165, zatímco jedna větev Sarmatů se podle tajné dohody chystala k útoku mezi Dunajem a Tisou. Tyto nápory se daly čekat, ale kvůli válce na Východě se nestihlo udělat dost pro to, aby se jim dalo zabránit. Útok prvních neuspořádaných houfů se podařilo prořídlým posádkám ještě zastavit, ale už v následujícím roce následovala mnohem početnější a nebezpečnější invaze kmenů od Raetie až po Velkou uherskou rovinu a římská fronta byla prolomena. Kmeny opouštěly své bažinaté lesní mýtiny a směřovaly do bohatších zemích za římskou hranicí. Na říšské území se valili přes horní i střední tok Dunaje v mocných výpadech Markomanové, Kvádové, Hermunduři, Naristové, Lugiové, Burové, Jazygové, Alanové, Roxolani a další. Raetii, Noricum, Pannonii i Dácii zaplavily germánské hordy a odváděly do zajetí desetitisíce provinciálů. Markomani a Kvádové, kteří vtrhli do rovin jižně od horního a středního Dunaje, Julskými Alpami pronikli do severní Itálie, kde vypálili Opitergium (dn. Oderzo) a oblehli Aquileiu (město si dodnes zachovalo antický název). Prameny k markomanským válkám jsou bohužel útržkovité, nejasné a mnohdy si protiřečí, následující řádky jsou pokusem o co nejlepší interpretaci.

Již počátek konfliktu byl nepříznivě ovlivněn epidemií, kterou s sebou přinesly legie, vracející se z východního tažení. Epidemie se brzy k obecné hrůze rozšířila téměř po celé říši a měla velký počet obětí. Útočníci patrně viděli, že římská říše byla v těchto letech citelně oslabena válkou s Parthy a zhoubnými účinky epidemie, zavlečené z tohoto tažení a později i vzpourou uzurpátora Avidia Cassia na východě říše. Parthská válka stála mnoho peněz, neúroda v Itálii způsobila, že římskému obyvatelstvu bylo nutno vyplácet podpory. Druhým překvapivým momentem pro Římany byla prudkost náporu barbarů, který učinil konec představám o vojenské neprostupnosti limitu. Vpád barbarů odkryl slabiny římské obrany i vnitřní labilitu impéria. Těžkosti, které museli Římané řešit, tkvěly především v nedostatku akceschopných jednotek, potřebných k účinné obraně a k protiútokům. Germánští útočníci ke svému vpádu využili méně chráněných prostorů mezi římskými tábory, aby poté bez vážnějšího odporu pronikli až k severní Itálii. Zdálo se, jako by se vracely časy Cimbrů a Teutonů. Vpády těchto velkých skupin ukázaly, že lineární rozmístění vojska, které vůbec nepočítalo s masovým vpádem nepřátelských kmenů, nebylo pro skutečnou obranu říše vhodné, akceschopnost vojska byla kromě toho podlomena epidemií. Pokud se nepřátelským vojskům podařilo na některém místě limes prorazit, byl jejich další postup nechráněnými římskými oblastmi v zásadě méně nebezpečný než návrat domů. Vedení markomanských válek bylo spojeno s velkými nesnázemi: bylo nutno bojovat na rozsáhlých prostorách a v různých krajích, státní finance byly rozvráceny, protože mnohé kraje říše byly zpustošeny epidemií a bylo třeba napnout všechny síly, aby byly postaveny nové legie pro úspěšné vedení války.

Marcus Aurelius se rozhodl převzít osobně obranu proti Germánům a spolu s Luciem Verem se koncem podzimu 167 vydali na sever čelit nebezpečí. Přes počáteční úspěchy se jim podařilo situaci vyřešit jen částečně. Když dorazili do severoitalské Aquileie, zpráva o blížících se císařích zapůsobila na nájezdníky tak, že se dobrovolně stáhli a požádali o příměří. Verus navrhl, aby se s Aureliem oba vrátili do Říma, protože padla část vojska a na konci léta 168 zahynul prefekt pretoriánů [?] Furius Victorinus. Aurelius měl pocit, že je ještě třeba demonstrovat sílu pochodem přes Alpy a po něm oba císaři hodlali přezimovat v Aquilei. Když však mezi vojáky znovu propukl mor, vydali se do Říma. Během cesty, v lednu 169, Verus náhle zemřel. Marcus Verovo tělo převezl do Říma, pohřbil je v Hadrianově mauzoleu a Verus byl prohlášen bohem.

Jako se svým dalším nástupcem počítal císař se svým synem Marcem Aureliem Commodem, kterého již v jeho pěti letech v roce 166 prohlásil Caesarem, spoluvladařem jej však pro jeho mládí učinil až v roce 177.

Břemeno vojenských problémů zůstalo na Marcovi Aureliovi. Po Verově smrti se situace na italském severu dále zkomplikovala, neboť útočníci znovu zaplavili podunajské provincie a dostali se až do blízkosti Aquileie. Po smrti svého císařského kolegy se Marcus cítil povinen vrátit se k Dunaji, aby tamější situaci čelil rozhodnějším způsobem a v říjnu 169 opět vyrazil na germánskou frontu. Když odcházel, provdal ovdovělou Lucillu ještě před uplynutím doby smutku za svého vynikajícího generála Pompeiana, o kterém se domníval, že mu bude větší oporou než nespolehlivý Verus. Ukázalo se, že boje byly těžší než jakékoli jiné střety, k nimž došlo dříve a pod císařovým osobním velením trvaly téměř celých zbývajících jedenáct let jeho života. O chronologii jednotlivých tažení se vedou spory, ale jisté je, že jejich součástí byly i dvě katastrofální porážky, snad v roce 170 nebo o něco dříve. Jednu způsobili Římanům Markomani a Kvádové. Téměř současně se Kostobokové, nájezdníci z oblasti Karpat, převalili přes celý Balkánský poloostrov a zpustošili Eleusinu na dosah samých Athén. Kostobokové území zpustošili, ale ohrožované oblasti záhy opustili. Aureliovy armády, oslabené epidemií, jen pomalu a s námahou obnovily vládu až po řadě dlouhotrvajících válečných tažení. Do konce roku 171 se císařovým znamenitým vojevůdcům Tiberiovi Claudiovi Pompeianovi a Publiovi Helviovi Pertinakovi (pozdější císař) podařilo vyčistit římské území od vetřelců, poslední se zřejmě stáhli barbaři, útočící ze středního Podunají.

Marcus Aurelius přesunul svůj hlavní stan do Carnunta (dn. Petronell v Rakousku), soudržnost dunajského limitu se konečně podařila obnovit. Nebylo to však jednoduché, protože armádu decimovaly nejenom boje, ale i již zmíněná epidemie. Obnova početního stavu jednotek vyžadovala mimořádná opatření, k odvodům se přistoupilo i v Itálii, která již dlouhou dobu byla z těchto povinností vyňata (od doby Vespasianovy), do armády vstupovali gladiátoři, údajně i otroci, speciální místní bezpečnostní čety (např. diogmité - doslova stíhači: policisté, kteří se v době císařství starali v řeckých městech o veřejnou bezpečnost. Z velké části jezdili na koních a snad právě proto byli vybráni proti Germánům) a germánští žoldnéři. Do pomocných jednotek bylo odváděno i málo romanizované obyvatelstvo v balkánské oblasti. Rozšiřování vojenských jednotek i opatření potřebné výstroje a výzbroje kladlo značné nároky na císařskou pokladnu, která byla vyčerpána v důsledku událostí předchozích let. Války vyvolaly hospodářské potíže, nastal citelný nedostatek peněz, který se projevil snížením jejich reálné hodnoty. Jak uvádí pozdně antický životopisec, císař nechtěl zatěžovat nějakými mimořádnými daněmi provinciály a na Traianově Foru uspořádal dražbu cenných předmětů z císařského majetku, výprodej trval dva měsíce. Finanční situace však zůstávala tíživá po celou dobu jeho vlády a byla výrazným projevem šířící se hospodářské krize.

V jiné části říše, v Egyptě, rovněž došlo k nepokojům. Od poloviny 2. století se v oblasti egyptské delty bouřilo drobné zemědělské obyvatelstvo, takzvaní búkolové (pastýři) pod vedením jakéhosi kněze Isidora. Ti roku 172 dokonce porazili Římany v řádné bitvě a málem dobyli Alexandrii, nebýt toho, že byl proti nim poslán místodržitel Sýrie a vynikající účastník parthské války Avidius Cassius. O oslabeném bezpečnostním systému říše svědčí i to, že maurským kmenům se podařilo přeplavit přes moře a zpustošit hispánskou Baeticu.

Bylo štěstím Římanů, že germánský nápor neprobíhal koordinovaně, že některé kmeny byly ochotny ke kompromisům, uzavíraly mír, který však zakrátko opět porušily, některé dokonce Římu poskytovaly pomocné jednotky. Ani za válečných střetnutí úplně neustaly obchodní kontakty mezi Římem a Zadunajím. Heterogenita kmenů, jejich množství, i vzájemné vztahy jim neumožňovaly společný postup. Tento nejednotný postoj kmenů, které se ocitly ve válečném stavu s impériem, dával Římanům příležitost k taktizování, jež jim alespoň do určité míry ulehčovalo vojenskou situaci, na druhé straně však mnohdy nepřehledná situace a z ní vyplývající problém s definováním nepřítele ozřejmuje i římské obtíže, jak situaci vojenskými nebo politickými prostředky vyřešit. Příchod císaře na dunajskou hranici signalizoval, že se mu podařilo upevnit poměry v říši a stabilizovat je do té míry, aby mohl přikročit k odvrácení germánské hrozby. Císař si byl vědom, že klíč k řešení problémů neleží na římském území, ale kdesi v barbaricu, kde se stále obnovuje výbušná síla neřímských kmenů. Po zkušenostech, které s nimi byly dosud učiněny, bylo jasné, že k bezpečnosti provincií zapuzení barbarů za Dunaj nestačí. Toto poznání jej vedlo k rozhodnutí vypořádat se s Germány a jejich spojenci na jejich půdě na levém dunajském břehu. V roce 172 překročil u Carnunta řeku a zahájil operaci přímo v barbarském vnitrozemí. Nejprve zaútočil na Kvády, aby jejich podrobením vrazil klín mezi jejich spojence - Markomany na západě a Sarmaty na východě. Úspěchy zaznamenala zejména výprava proti Kvádům a zčásti i Markomanům, což vedlo císaře k předčasnému návratu na říšské území.

Již příští rok byl nucen se do barbarica vrátit a boje pokračovaly. Římské jednotky vyrazily z tábora v Brigetiu (dn. Ó-Szöny v Maďarsku) proti ústí Váhu, nebo v Salvě (u Ostřihomu). Při postupu proti Kvádům se římské jednotky do nepřátelského obklíčení, z něhož nemohly uniknout a v důsledku letního žáru a nedostatku vody byly dohnány do kritické situace. Naštěstí se strhl velký liják. Tento "zázračný déšť" je historikem Cassiem Diem popisován jako božský zásah, vyvolaný egyptským mágem v Marcových službách. Naproti tomu křesťané tvrdí, že si déšť vyprosila svými modlitbami 12. legie zvaná Fulminata, v níž bylo mnoho křesťanů. „Zázračný déšť“, který přinesl záchranu římskému vojsku a umožnil mu průnik z obklíčení, se stal záhy všeobecně rozšířenou legendou. Událost se odehrála r. 173 nebo 174. Dřívější tvrzení, že římské jednotky byly obklíčeny kdesi ve středoslovenském prostoru, dnes není jednoznačně přijímáno, existují názory, že událost se zázračným deštěm se odehrála na jižní Moravě.

Ani na vojenských výpravách císař nezapomínal na své literární a filozofické zájmy. Na barbarském území, kdesi na řece Granus (také Granuas, dn. Hron na Slovensku), psal Marcus Aurelius svou knihu úvah Hovory k sobě (Ta eis heauton - jako jazyk si zvolil řečtinu). Víme to proto, že  první knihu svých Hovorů uzavírá zápisem "Psáno v území Kvádů nad Granuou", tj. nad Hronem. Další knihu později dokončil v táboře v Carnuntu. Svým úvahám dal literární formu, ač neměl v úmyslu toto zcela osobní sebezpytné a sebevýchovné umělecké dílo zveřejnit, což dokazují některé intimní vzpomínky v něm i to, že dílo není nikterak systematicky uspořádané a mnohé myšlenky se v něm opakují. V neutěšených letech úporných bojů s Germány si pro útěchu načrtával tato rozjímání, jakýsi deník, určený jen sobě samému a odtud i nadpis Marcova díla, které z jeho pozůstalosti uveřejnil v 12 knihách neznámý vydavatel. Faustina, která se účastnila Marcova tažení na sever, byla na mincích vydaných na její počest velebena jako Mater castrorum – matka tábora. Byla první císařovnou, která takový titul získala.

Následující boje v barbaricu posouvaly konečné vítězství do neznámé budoucnosti, vývoj vojenských poměrů v Zadunají byl značně nestálý a proměnlivý. Marcus Aurelius byl nucen setrvat v barbaricu i v roce 174. Kmenoví předáci byli s vědomím římské vojenské nadřazenosti ochotni jednat o míru, ten však nepovažovali za trvale závazný. Teprve v letech 174/175 byla uzavřena mírová jednání s nejdůležitějšími kmenovými uskupeními - s Markomany, Kvády a Jazygy. Podunajské pevnosti byly lépe opevněny a rozmnoženy, barbaři byli nuceni souhlasit s rozmístěním římských posádek a vyklidit asi čtrnáctikilometrový pruh na levém břehu Dunaje, vydat římské zajatce a přeběhlíky, poskytnout rukojmí a muže do římských pomocných jednotek. Pro vojenské posádky byly vybudovány nové tvrze - k starší tvrzi nad Stupavou, 16 km na sever od dnešní Bratislavy, přibyla patrně tenkrát Kelemantia (dn. Leányvár, nebo také Iža na Slovensku) jako předmostí pannonského tábora Brigetio a tvrz nad Mušovem (zde nalezli archeologové cihly s kolkem 10. legie) u moravského Mikulova.

Během války přecházel Marcus Aurelius postupně k tomu, že svazoval různé skupiny smluvními dohodami, současně podněcoval nepřátele ke vzájemným střetům, v rámci mírových diplomatických prostředků také nabízel Germánům území uvnitř říše k usazení a vedl tvrdou válku proti jednotlivým kmenům. Reguloval vztahy mezi germánskými kmeny – například zákazem koalic mezi nimi a úpravami obchodních styků. Vyslanci větších i menších skupin, které měly na mírových kontaktech s Římem zájem, přicházeli k císaři, jež většinu času sám na frontě pobýval a sídlil v Carnuntu. Základním problémem přitom zůstávalo zjistit skutečný význam skupin, u nichž se často neznalo ani jejich jméno, a kdo za ně může uzavírat závazné dohody.

Usazování barbarských skupin na říšském území probíhalo již dříve, ale Aurelius tento proces systematicky rozvíjel na nejrůznějších územích – v Dácii, Panonii, Moesii, Germánii i v samotné Itálii. Přiděloval osadníky římským vlastníkům nebo nájemcům císařských pozemků a připoutával je tak legálně k půdě, na níž od té doby žili a kterou obdělávali. Tato politika se setkala s nepříznivou kritikou – tehdy i později – jako barbarizace římského světa, přesto však přinesla zmírnění napětí na hranicích a zajistila pozdějším vládcům zcela nezbytné rolníky a vojáky. Usazování barbarů na územích vylidněných morem i válečnými akcemi se stalo závažným přelomovým momentem – počínající infiltrace germánského obyvatelstva na říšské území byla znakem skutečnosti, že tlak, vyvíjený Germány v pohraničních oblastech - přičemž nemuselo jít jen o vysloveně válečné akce - se vymkl možnostem důsledné vojenské kontroly z římské strany, která byla nucena akceptovat i nové formy soužití s obyvateli barbarica.

Císař začleňoval germánské oddíly do vlastního vojska, dosazoval a potvrzoval germánské krále, poskytoval subsidie (finanční a materiální prostředky, určené na podporu římské politiky u germánských knížat). Ve 2. století a především v době markomanských válek se subsidie staly pevnou součástí římské politiky. Věčně se o nich diskutovalo a kvůli nepravidelným platbám si neřímské kmeny často stěžovaly oficiální cestou. To dokládá současně jejich velkou závislost na těchto platbách. S přibývajícím tlakem na hranice říše se subsidie změnily do velké míry na „peníze na udržení klidu“. Podle zprávy historika Cassia Diona z počátku 3. století odpovídaly ročním výdajům na celou římskou armádu.

Další řešení, o kterém Marcus, který si teď opravdu zasluhoval čestné tituly Germanicus a Sarmaticus, uvažoval, byla anexe Markomanie (Bohemie) a Sarmatie, čímž by říše dostala pod kontrolu tamní neklidné obyvatelstvo a místo Dunaje by ji chránily hory. Historik M. Grant hovoří o zkrácení hranice, které by touto úpravou nastalo, můj názor je, že se mýlí - i kdyby provincie Dácie plynule přecházela do nové provincie Sarmatie, anexí Bohemie by vznikl výběžek, který by stávající hranici naopak prodloužil. Císařův plán na zřízení nových provincií Markomanie a Sarmatie byl, kvůli obtížím s kontrolováním velkého území, plného bojovných obyvatel, pravděpodobně nereálný, stejně jako někdejší expanzivní plány císaře Augusta. A tak na naši zemi zbylo méně římských památek. K realizaci tohoto plánu se Marcovi nepodařilo přistoupit. Již první sled vojenských operací bylo nutné přerušit, protože na Východě se v dubnu roku 175 prohlásil císařem Avidius Cassius.

Uzurpace Avidia Cassia na východě říše

Uzurpace prý byla reakcí na zprávu o údajné smrti Marca Aurelia. Uvádí se, že v pletichách měla prsty i císařova manželka Faustina, která znala císařův chatrný zdravotní stav a chtěla prosadit svého oblíbence. Avidia Cassia zpočátku podporovalo vojsko i místní obyvatelstvo - ke vzpouře se kromě Kappadokie a Bithýnie (v Bithýnii byl správcem jeden z budoucích aktérů roku „čtyř císařů“ – Clodius Albinus) připojily všechny východní provincie. Mimo jiné v měl úmyslu vydat se do Itálie, aby zajal císařova syna Commoda, v té době patnáctiletého, aby zabránil jeho případným dynastickým nárokům na trůn. Senát odmítl Cassiovi hodnost potvrdit. Každopádně, když se zpráva o císařově smrti ukázala jako nepravdivá, sympatie k uzurpátorovi ochably a po tříměsíční vládě byl zabit jedním ze svých centurionů [?].

Marcus na hlášení o uzurpaci reagoval rozhodnutím podniknout proti samozvanci vojenské tažení. Snažil se uspořádat poměry v Podunají tak, aby po jeho odchodu na východ nedocházelo k útokům z germánské strany a z Říma k sobě povolal Commoda, kterého vzal s sebou na východní tažení. Uzavřel narychlo mír a na podporu svých vojsk přijal oddíly z řad poražených kmenů. V cestě na východ pokračoval i poté, co se dozvěděl o smrti Avidia Cassia. Navštívil oblasti, které nakrátko ovládal uzurpátor, ujistil se o jejich loajalitě a učinil celkem mírná opatření proti Cassiovým stoupencům. Například 4. legii Skythskou, která byla tělesnou gardou uzurpátora, pouze převelel z Antiochie do Mauretánie. Pokud na Faustinu padlo podezření ze spoluviny na Avidiově revoltě, Marcus Aurelius, který ji měl velmi rád, to nechal bez povšimnutí. Během pobytu na Východě Faustina zemřela ve vesnici Halale na úpatí Tauru. Vesnice pak dostala jméno Faustinopolis.

V roce 176 se přes Řecko vrátil do Říma. Zde 23. prosince 176 s Commodem oslavil triumf a senát rozhodl postavit k poctě císaře vítězný oblouk. Později byl postaven i sloup s reliéfy zobrazujícími markomanské války. Jeho vzorem byl Traianův sloup, který byl vybudován na paměť bojů, které vedly k připojení Dácie. Na sloupu je zachycena i výše uvedená scéna se zázračným deštěm. Na vrcholu sloupu byla socha Marca a Faustiny, která byla ve středověku nahrazena sochou apoštola Pavla. Marcovi Aureliovi byla (asi v šestém roce vlády) postavena i bronzová jezdecká socha - jediná svého druhu, která se dodnes zachovala. Za skutečnost, že vůbec existuje, vděčíme omylu, k němuž došlo v době dominance křesťanství v římském impériu, pravděpodobně za Theodosia I. Chrámy, sochy a jiná díla z pohanského období byla ničena s barbarskou nesnášenlivostí a fanatismem. Jenom v Římě skončilo v troskách na třicet tisíc soch. Marca Aurelia zachránila pouze nevzdělanost současníků – nikdo nevěděl, kdo ten bronzový císař byl. Přes svou filozofickou bradu – tu nosil i Iulianus Apostata, Marcův obdivovatel – byl považován za prvního císaře křesťanů – Constantina Magna (všechny jeho podobizny, které jsem  kdy viděl, byly ovšem bezvousé). Socha zůstala nedotčena a v Římě se nachází dodnes.

Druhá fáze markomanských válek (177 – 180/181)

Představy o pevnosti mírového uspořádaní na dunajské hranici vzaly za své, když v roce 177 došlo opět k bojům. Jejich střídavé výsledky vedly Marca Aurelia k tomu, že 3. srpna 178 spolu s Commodem opustil Řím a opět se na limit vrátil. Jeden z jeho generálů tam v roce 178 dosáhl rozhodujícího vítězství nad Markomany, což přineslo anexi nového území téměř na dosah ruky. Dokladem výraznější převahy římských vojsk je přítomnost speciální jednotky hluboko v kvádském vnitrozemí v prostoru dnešního Trenčína někdy v zimním období 178/179. Z té doby pochází nápis vytesaný do skály, na jejímž vrcholu stojí trenčínský hrad: "Na počest vítězství císařů od 855 vojáků 2. legie z vojska, které tábořilo v Laugariciu. Tento nápis dal pořídit Maximianus, legát legie 2. Pomocná". Jeho oddíl vybojoval poblíž Laugaricia vítěznou bitvu a jako díkuvzdání bohyni Vítězství dal vytesat tento děkovný nápis. Iniciátor nápisu, Marcus Valerius Maximianus, byl jeden z nejschopnějších důstojníků své doby. Další zmínkou o jeho osobě a kariéře je nápis, který pochází ze severoafrické osady Diana Veteranorum (dn. Zana v Alžírsku). Legie 2. Pomocná se sídlem v Aquincu (dn. Budapešť), z jejíhož kádru pocházelo mužstvo přezimující v r. 178/179 v oblasti dnešního Trenčína, byla přímým účastníkem celého průběhu markomanských válek. Umístění předsunutých jednotek do Laugaricia sledovalo strategický záměr, neboť jejich prostřednictvím kontrolovali Římané prostor, kde Váh opouští horské údolí a teče už dále otevřenou krajinou a odkud je i přístup k Vlárskému průsmyku a k řece Moravě. Ovládnutí Laugaricia se stalo krátkodobým vyvrcholením úspěchů v závěrečné fázi markomanských válek.

Na základě skutečnosti, že pomocí vojenských táborů bylo kontrolováno území až do vzdálenosti 130 kilometrů od hranic a v posledním válečném roce přezimovaly na území Kvádů a Markomanů vojenské oddíly po 20 000 mužích, je dosti pravděpodobné, že Marcus Aurelius hodlal po rozsáhlé ofenzívě barbarské území skutečně anektovat. Navíc se smluvní systém dohodnutý s Germány neukázal jako příliš pevný. Podle nejnovějších nálezů je zřejmé, že protigermánská expanze překonala všechny předchozí a Marcův záměr vytvořit nové provincie – Markomanie a Sarmatie tak nabývá zřetelnějších obrysů. Římská vojenská přítomnost v hloubi nepřátelského území se však nestala nakonec ničím jiným než závěrečnou epizodou, vydávající svědectví o schopnosti Římanů přejít i v komplikovaných situacích do ofenzívy, ale už bez toho, že by se jim podařilo získané pozice trvale udržet.

hornodunajský limes

Podle přiložené mapky, kde je zobrazeno již zmíněné Laugaricio, vidíme rozsah aktivity Římanů na nepřátelském území. Stanice v místě dnešní Stupavy byla vybudována nejspíše již počátkem 2. století při staré obchodní cestě k Baltu, po skončení markomanských válek byla asi vyklizena. Gerulata vznikla někdy v 1. století a fungovala snad do počátku 5. století, Kelemantia vznikla nejspíše ve 2. století v době markomanských válek a zřejmě fungovala ještě v době císaře Valentiniana. Děvín pak vznikl v Traianově době a svému účelu sloužil také ještě za Valentinianovy vlády.

Za celé římské období je staveb pochopitelně více, potíž je v tom, že status některých stanic je dodnes nejasný, některé objekty jsou jen slabě ohrazené, vybavené částečně ústředním topením umístěným pod podlahou (hypocaustum) a lázněmi, které ukazují na římský způsob života a nacházejí se zpravidla uprostřed domorodých osad. Objekty mohly sloužit jako strážní a kontrolní stanice, mohly mít obchodní význam, docela dobře se mohlo jednat o reprezentativní sídla germánských velmožů v římském stylu. Na této mapce se nejasný status týká Stupavy. Čerchovaná část ukazuje, že Dunaj tehdy tekl severněji než dnes.

Mapka je z počátku osmdesátých let, neuvádí některé novější nálezy. Z těch, které na ní byly k dispozici, uvádím jen ty stanice, o nichž jsem se dočetl, že mohly v Marcově době existovat. Např. existovala stavba v Chlabě, u té však nemám k dispozici žádnou dataci. Pro srovnání – stejná, ale upravená mapka je použita v článku o císaři Valentinianovi na těchto stránkách.

Jednu stavbu vidíme na území naší republiky. Stanice na severním břehu Dyje u Mušova byla podle všeho postavena legionáři z Vindobony (dn. Vídeň) v době markomanských válek, ne-li již na počátku 2. století.

Rozsah římské přítomnosti na našem území byl větší, než se dříve předpokládalo. Moravští archeologové dokázali díky leteckému průzkumu objevit pozůstatky římských polních táborů, které vznikaly jako dočasné garnizony v průběhu vojenských tažení. První tábory tohoto typu byly objeveny v okolí římského opěrného bodu poblíž Mušova-Hradiska, pak se postupně podařilo identifikovat mnoho dalších podobných fortifikací, které lemují římské postupové linie, které vedly dolním Pomoravím k Břeclavi až na Mikulovsko. Dalším překvapením se stal objev římského tábora u Brna-Modřic a nedávno až v Olomouci-Neředíně. Opevnění na mušovském Hradisku zřejmě představovalo hlavní bod vojenských akcí.

Plány na anexi však osud opět překazil - Marcus Aurelius těžce onemocněl, poslal pro svého syna a 17. března roku 180 ve věku 58 let a 11 měsíců ve spánku pokojně zemřel. Stalo se tak ve vojenském táboře Vindobona nebo Sirmium (dn. Sremska Mitrovica v Srbsku). Císař, tíhnoucí všemi sklony k životu filozofa, zemřel, plně svou vladařskou povinnost se stoickou svědomitostí až do konce, jako pravý voják. Tak došlo k obratu ve vývoji války (totiž k jejímu ukončení). Není jisté, zda byl císař další z obětí stále ještě nezvládnuté epidemie. Císařův stav však již dříve vyžadoval lékařskou kontrolu a musel brát léky proti bolesti. Zde je třeba připomenout, že Marcovým osobním lékařem byl nejslavnější lékař římského období Galénos (129/130 – kolem 200), který vynikl ve znalostech z anatomie, fyziologie, patologie a farmakologie. Jednou z možných příčin Marcovy smrti mohla být i rakovina. Rozhodně není prokázáno, že byl otráven, jak se tvrdí ve filmu Pád říše římské nebo udušen svým synem (Gladiátor). Marcovo a Commodovo období je jedním z úseků antických dějin, na kterých filmoví režiséři spáchali hodně mystifikací.

Pronásledování křesťanů

Podle zprávy biskupa Melita prý dal Marcus popud k pronásledování křesťanů v Gallii listem, jejž ovšem známe jen odtud a tedy nepřímo. Následné pronásledování křesťanů, k němuž došlo v Lugdunu (dn. Lyon), přineslo smrt skupině vedené mučedníkem Iustinem, jejíž členové byli popraveni v letech 161 - 168. Iustinus odmítl v Lugdunu veřejně obětovat bohům a byl za to odsouzen k smrti městským prefektem. Jak vynucování veřejných obětí na křesťanech, tak rozšíření pravomoci provinciálních vládců v rozhodnutí popravovat římské občany křesťanského vyznání, aniž se mohli odvolat do Říma, se v pozdější křesťanské tradici připisuje Marcu Aureliovi jako závazné rozhodnutí pro celé impérium. Protože r. 166 následovaly další popravy křesťanů v lýdských Thyateirách (dn. Akhisar v Turecku) a v jedné ze syrských Laodikeií, můžeme tuto zprávu přijmout jako historickou. Nelze však tolerantního Marca obviňovat z nějakého zavilého tažení proti křesťanům - je třeba si uvědomit, že za epidemie, která ve velkém rozsahu postihla celé impérium, byli z pohromy obviňováni křesťané jako nositelé zla a bezbožníci, kteří koneckonců vykládali tuto epidemii jako jimi toužebně očekávaný konec světa. Podle antických představ se zla bylo možno zbavit jen odstraněním viníků.

Kolem r. 150 se v Mýsii (severozápadní část Malé Asie) objevil prorok Montanus, který se prohlašoval za vtělení Ducha svatého a hlásal, že přibližující se konec světa budou doprovázet revoluce a války. Pro jejich odvrácení doporučoval mravní přísnost, v jejímž dodržování nacházel cestu k dokonalosti prvotní církve. Návrat k prvotní církvi na Východě byl vyvolán proměnou, která přinesla římskému episkopátu vůdčí postavení, jehož Řím došel svou autoritou, vycházející z předchozího působení apoštolů v Římě - tento rozpor mezi Východem a Západem se vyhrotil za vlády křesťanských císařů ve 4. a 5. století. Montanismus se rozšířil po celé říši a byl později církví zavržen. To vše spolu s barbarským tlakem na severní hranici přivedlo Marca k opatřením, která se ve vztahu ke křesťanům uplatňovala jako pronásledování za dalších císařů, zvláště Decia, Aureliana a Diocletiana

Tato nově vzniklá situace dala podnět k velké produkci obranně polemických spisů křesťanských autorů, kteří se podle řeckého výrazu pro slovní obranu apologiá nazývají apologety. Ti svou literární činností dali vzniknout bohaté křesťanské literatuře, ať řecké, či latinské, kterou představují jména Tertullianus z Karthága, Clemens z Alexandrie, Athenagoras z Athén, Meliton ze Sard, Iustinus z Lugduna, Minucius Felix z Říma a mnohá další. Nová křesťanská epocha tak měla faktický počátek v době císaře Marca Aurelia.

Hospodářská a vnitřní politika Marca Aurelia, jeho osobnost

V občanských věcech se císař držel zásad spravedlivého jednání, zděděných po Antoninu Piovi, jehož lidské vlastnosti i vladařské ctnosti se snažil napodobovat. Stejně jako jeho předchůdce se intenzivně zajímal o právní záležitosti a užitečným rádcem mu byl v tomto směru význačný právník Quintus Cervidius Scaevola, široce žádaný konzultant a autor početných svazků odborných prací. Přesto Aureliovu vládu, stejně jako vládu jeho předchůdce, charakterizovaly spíše snahy o drobná zlepšení než zavádění nějakých novot. Snad nejvýraznějším rysem jeho vlády bylo další zdokonalení císařské administrativy vzhledem k narůstající složitosti správní, finanční a vojenské struktury římského světa.

Války si vyžádaly územně-organizační změny. Ohrožené senátorské provincie změnil Marcus Aurelius na císařské, aby tam mohlo být umístěno vojsko (od Augustových dob byly senátorské provincie až na bezvýznamné výjimky bez vojenských posádek); císařské provincie dal naopak do správy senátu s tím, že odtud odeslal vojska do ohrožených oblastí. Část Pannonie byla administrativně připojena k Itálii.

Své povinnosti vykonával svědomitě a senátu projevoval náležitou úctu. Náklady na dlouhotrvající války, spolu s rozdělováním velkých peněžních darů (což bylo považováno za nezbytný krok k udržení veřejné morálky) však vyvolaly ve státních finančních rezervách téměř neúnosné napětí, jak odhalily dražby císařského majetku a na veřejnost pronikající zprávy o znehodnocení stříbrných mincí. Jmenování komisařů pro neitalské komunity ohrožené bankrotem zároveň naznačovalo, že města a obce ztrácejí iniciativu, jež byla pro tuto dobu charakteristická. Tato kombinace hospodářského tlaku a byrokratických zásahů nevědomky směřovala k chmurnému vyústění do autoritářského režimu příštího století. Císař potvrdil Traianovo nařízení, aby senátoři uložili část svého jmění do statků v Itálii, ale snížil výši investic z třetiny na čtvrtinu.

V pozdějších letech Marcus postupně přesouval pozornost na svého syna Commoda. Stanovil jej svým dědicem, staral se pečlivě o jeho výchovu a snažil se mu zabezpečit všechny předpoklady k úspěšné samostatné vládě. Tím se vrátil k dynastickému principu a ukončil po dvaaosmdesáti letech systém adoptivního nástupnictví, který aplikovali jeho předchůdci. Vzhledem ke Commodovým nedostatkům se za to Marcus Aurelius při zpětném hodnocení dočkal ostrých výtek. Na rozdíl od svých předchůdců nemohl najít všeobecně přijatelného kandidáta na trůn mimo císařskou rodinu (opět opak toho, co tvrdí filmy Gladiátor a Pád říše římské), takže každá adopce (mohl například povýšit Pompeiana, od roku 169 manžela jeho dcery Lucilly), by vedla k prosazování dalších uchazečů a k destabilizaci říše. Navíc zřejmě, znaje povahu svého syna, předpokládal, že i kdyby takového kandidáta našel, Commodus by v případě svého vyloučení z nástupnictví neváhal rozpoutat občanskou válku. Tomu se tedy alespoň podařilo zabránit. Vláda po Marcově smrti přešla na Commoda pokojně. Císař měl pochybnosti o schopnostech svého syna a žádal své přátele, aby mladého císaře usměrňovali. Faktem, je že syn byl opak svého mírného a laskavého otce. O císařově ženě se tvrdí, že v sobě měla něco z Messaliny, a že jedním z jejích milenců byl gladiátor. Je pravdou, že Commodus měl chováním mnohem blíže ke gladiátorovi, než k císaři. Marcova manželka měla veselou a bezstarostnou povahu, snad jí i manžel – filozof nudil. Marcus však svou ženu, bez ohledu na pomluvy, nadále ctil, podle své zásady, že je třeba souhlasit se vším, co je člověku určeno osudem.

Byl to jeden z panovníků, v dějinách velmi vzácných, jejichž praktické zásluhy byly překonány tím, co napsali. Jeho působivé a důvěrné odhalování nejhlubších vlastních úvah, které vydavatelé nazvali Hovory k sobě, jsou nejznámější knihou, jakou kdy napsal panovník. Zastával filozofii odříkavosti, čerpání vnitřní síly k překonání těžkého údělu. A Marcův vlastní úděl byl k neunesení těžký. Mnohé z jeho myšlenek vycházejí ze starého stoicismu, ale ani Seneca, ani Epiktetos nehlásali tak bolestně naléhavě a přesvědčivě tvrdou morálku, nutnost spoléhat sám na sebe a starat se o druhé. Marcus byl fatalista, možná k tomu trochu přispěla i mandragora, kterou užíval. Poctivě a důsledně přenášel své zásady lidskosti a slušnosti do celého svého životního stylu. Hovory k sobě se svým subjektivním zaměřením podobají o dvě století mladšímu výtvoru antiky: Vyznáním Aurelia Augustina. Oba myslitelé se vyznávají: Marcus z agnosticismu, Augustinus z víry v boží milost. Jestliže se Augustinův spis hodnotívá už ne jako dílo antiky, ale středověku, potom můžeme říci, že se nová doba hlásí už Marcovými hovory. Ostatně již některé Epiktetovy a Senecovy myšlenky - láska k bližnímu, světoobčanství, nutnost si navzájem odpouštět - byly blízké evangeliím, takže není divu, že vznikla pověst, že Epiktetos byl tajný křesťan a Seneca měl styky se svatým Pavlem. Seneca byl vskutku křesťany vysoce ceněn a horlivě čten. V Hovorech se projevuje nejen Marcův stoický názor, ale také pocity společnosti, která je unášena představou, že život impéria vstupuje do údobí stáří.

Snad nikdy se na římském trůně neobjevil člověk tak slušný. Po Antoninově smrti dosadil z piety vedle sebe jako spoluvládce Lucia Vera. Mlčel k jeho nespolehlivosti a vyřizoval záležitosti za oba. Dlouhá doba učení po boku dobrého Antonina přinesla své ovoce,  Platónův ideál – filozof jako panovník – se zdál být skutečností. Když byl Lucius Verus na smrtelném loži, postaral se o něj, ušetřil ho výčitek kvůli prohýřenému životu a po jeho smrti po něm upřímně truchlil, protože ho měl rád, i když si jej nevážil. Sám k sobě přísný a přesně dbalý povinností, byl k jiným mírný a laskavý, a to až příliš - mnozí toho zneužívali. Ironií osudu byl tento filozof na trůně nucen být prakticky celou dobu své vlády válečníkem. O to dojemnější je disciplinovanost a pokora, s níž nesl břímě, kterým vláda impériu v jeho době byla. Muž, který válku nenáviděl, byl ve dne vynikajícím vojevůdcem, aby za nocí mohl zapisovat následující věty: „Pavouk, který chytil mouchu – neholedbá se svou převahou? Když má člověk zajíce v pasti, druhý sardel v síti nebo když já zajmu Sarmata – není to totéž? Nejsme snad – v podstatě – všichni lupiči?“ Když nahlédneme do jeho rozjímání, zjistíme, že nejtěžší válečná tažení vedl Marcus sám proti sobě. Osud se postaral o to, aby Marcus svůj vnitřní odstup od světa a života neustále konfrontoval se stoupající zodpovědností vůči říši a jejím obyvatelům.

Po Antoninovi zdědil nabitou státní pokladnu. Marcus, který si sám nedovolil žádný přepych, podlehl tváří v tvář takovému bohatství vlastnosti, kterou právem považoval za ctnost – štědrosti. Zvýšil příděly obilí římským občanům, pořádal často nesmírně nákladné veřejné hry (i když nebyl jejich příznivcem a když se jich účastnil, vyřizoval při nich státní záležitosti nebo si četl, čímž budil nevoli lidu) a až příliš často promíjel váhavým plátcům, a to i celým provinciím, dluhy vůči říši. Kdyby mohl strávit dobu své vlády tak klidně jako Antoninus, státní rozpočet by takové zatížení zřejmě bez problémů unesl. To však nebylo Marcovi dopřáno.

Vládou Marca Aurelia začalo nové období římských dějin, kdy skončilo relativně klidné období započaté Augustem. Řím přestal být pro barbary nepřemožitelnou a zastrašující mocností, ale po tvrdých zkušenostech se napříště sám obával jejich nevyčerpatelné, nezvládnutelné a rostoucí síly. Šťastná doba, která byla kdysi považována za přirozený stav, skončila jako jakýsi vzdálený sen, v jehož návrat již nikdo nevěřil.

„Život míjí s každým dnem a část, která z něj zbývá, je menší a menší … Jen ještě chviličku, a i z tebe bude popel, pouhé jméno, nebo ani to. Věci jsou nicotné a nedůležité, lidé svárlivými dětmi, naše duše kalné a lze je snadno oklamat. Co by tě zde mohlo udržet? Došel jsi na palubu, přeplaval moře a dosáhl přístavu. Nyní vystup.“ Tato slova, která Marcus napsal, ať už si to uvědomoval nebo ne, byla poselstvím i pro římskou říši a celý antický svět.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Antická próza - O cizích osudech
Antická próza - O vlastním osudu
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Michael Grant - Dějiny antického Říma
Michael Grant – Římští císařové
Peter Heather - Gótové
Herodianos - Řím po Marcu Aureliovi
Radislav Hošek, Václav Marek - Řím Marka Aurelia
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
Marcus Aurelius Antoninus - Hovory k sobě
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Reinhard Raffalt – Velcí římští císaři
Scriptores historiae Augustae - Portréty světovládců I.
Karel Sklenář - Od pěstního klínu k Přemyslově radlici
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Malcom Todd - Germáni
Reinhard Wolters – Římané v Germánii