Macrinus (217 - 218)

Macrinus

Macrinova úřednická a vojenská kariéra

Marcus Opellius Macrinus pocházel ze severní Afriky. Roku 212 jej císař Caracalla dosadil na pretoriánskou prefekturu [?], kde působil společně s Oclatiniem Adventem. Roku 216 se Macrinus účastnil Caracallova parthského tažení.

Macrinova proklamace

Avšak na jaře 217, v době svého působení v Mezopotámii, odhalil, že kdosi poslal císařovi zprávu, v níž byl označen jako pro něj nebezpečný. Ve strachu o svůj život dal Macrinus Caracallu 8. dubna roku 217 zavraždit. Atentátníka, kterého spácháním zločinu pověřil, dopadl a zabil císařův tělesný strážce, což Macrinovi pomohlo tajit, že on byl strůjcem vraždy. Podle historika Herodiana nejprve vojáci vybrali za císaře Adventa, ten však pro své stáří volbu odmítnul. Jen z nedostatku jiného kandidáta prohlásili vojáci 11. dubna 217 císařem právě Macrina, ačkoli to byl spíš právník než voják. A stejně málo jako na prchavou přízeň vojska mohl nový císař spoléhat na legitimitu, kterou by mu propůjčilo potvrzení senátu [?], neboť jeho proklamací byla poprvé v dějinách římského císařství porušena zásada významu teď sice už jen formálního, ale přece jen tradiční, že císařem může být pouze příslušník senátorského stavu. Protože je Macrinus prvním císařem, který nedosáhl senátorské hodnosti a patřil pouze k jezdeckému stavu (equites [?]), je přes krátkou dobu své vlády uváděn v každém přehledu císařů. Hlavní příčina slabosti jeho postavení byla však v tom, že ať už z humanity, ze slabosti či z nepozornosti nechal žít legitimního člena severovské dynastie. Caracalla sice neměl syna, ale v Emese (dn. Homs v Sýrii), kam Macrinus vykázal ženské členy Severovy rodiny jako do jejich původní vlasti, žil v důstojnosti dědičného velekněze boha Slunce syn Iulie Soaemias (dcera Iulie Maesy, sestry Iulie Domny) Varius Avitus Bassianus (jako císař později znám pod jménem Elagabalus, resp. Heliogabalus). K němu se mohly obracet naděje těch, kdož byli nespokojeni s Macrinovou vládou. A důvodů bylo hned zpočátku dost. R. 217 byl devítiletý Macrinův syn Diadumenianus jmenován Caesarem (Marcus Opellius Antoninus Diadumenianus Caesar). Z politických důvodů bylo k jeho titulu přidáno jméno Antoninus. Obliba tohoto jména byla vzpomínkou na dobré vlády prvních Antoninů, totiž Antonina Pia a Marca Aurelia. Svého někdejšího spoluprefekta Oclatinia Adventa učinil Macrinus senátorem, prefektem Říma a konzulem [?]. Ačkoli se nikdo senátorů neptal na souhlas s Macrinovým nastolením, přesto byl senát (ostatně již dlouhou dobu  nemohoucí proti vojenské svévoli) nakloněn jej uznat, protože Caracalla byl jeho členy nenáviděn.

Macrinus nebyl první ani poslední, koho na trůn vynesla přízeň armády. To si dobře uvědomoval, včetně faktu, jak vratká může taková náklonnost být, zvláště pokud by začal být podezříván z Caracallovy smrti, kterého mnozí vojáci měli rádi – postaral se proto o Caracallovu deifikaci. Iulia Domna, Caracallova matka, brzy po Caracallově smrti zemřela vyhladověním - nejisté, zda nuceným, či dobrovolným. Macrinovým cílem bylo nastolit znovu pořádek v říši, jejíž moc upadla za Caracallovy vlády, avšak podmínky k uskutečnění tohoto cíle byly značně komplikované.

Ponižující mír s Parthií, puč „Syřanek“ s podporou armády

Boje s parthským králem Artabanem V. se protáhly až do podzimu. R. 217 byla svedena bitva u města Nisibis, která zřejmě nedopadla pro Římany nejlépe. Přesvědčen o beznadějnosti další války s Parthy, uzavřel s nimi Macrinus na jaře 218 mírovou smlouvu. Podmínky smlouvy byly pro Římany nevýhodné: museli zaplatit válečné reparace a vrátit zajatce, ale udrželi pod svou mocí Mezopotámii, zachován zůstal i vazalský poměr arménského krále k Římu. Již mír takovýmto způsobem vykoupený se zdál vojsku nečestný, ale nespokojenost armády stupňovalo ještě snížení žoldu nově nastupujícím vojákům ve snaze o šetrnější hospodaření. Jak uvádí Herodianos, Macrinus zřejmě udělal chybu, že zůstával v Antiochii, místo toho, aby rozpustil vojsko, poslal jednotky do svých táborů a pospíšil do Říma. Podle téhož autora se oddával rozmařilostem, sledoval mimy, tance a o vládu se nestaral.

Macrinova proklamace také narazila na rozhodný odpor u Iulie Maesy a jejích dcer Iulie Soaemiady a Iulie Mamaey. V moderní historické literatuře jsou bývají tyto energické a mocné ženy označovány jako „syrské císařovny“. Macrinova politika armádu pobouřila a okolnosti byly příznivé pro převrat. Ten zahájila Iulia Maesa se svými dcerami. Učinily tak právě v Emese, kde měly množství přívrženců a odkud mohly úspěšně působit na celou východní oblast říše. Nezanedbatelný byl i fakt, že Iulia Maesa byla velice bohatá, cílem se neminula ani pověst, že Bassianus je syn Caracally, který byl oblíben u vojska. Agitace těchto žen se neminula účinkem, násilím odstraněný Caracalla byl oblíben u mnoha vojáků, kteří v Bassianovi spatřovali vhodnějšího nástupce, než se jim zdál Macrinus. V sousedství Emesy byla 3. legie Gallská, která byla později přemístěna do Nikomedie (dn. Izmit v Turecku) a pak rozpuštěna. V noci z 15. na 16 května 218 byla Iulia Maesa i s rodinou vpuštěna do vojenského tábora této legie a 16. května byl čtrnáctiletý Maesin vnuk Bassianus vyhlášen císařem jako Marcus Aurelius Antoninus, aby se tím zdůraznilo jeho spojení s Caracallou.

Macrinus vyslal pretoriánského prefekta Ulpia Iuliana, aby povstání potlačil, vojáci však Iuliana zavraždili a přešli na stranu nového uchazeče o trůn. Ve snaze udržet stabilitu jmenoval Macrinus svého syna Diadumeniana Augustem. Maesiny peníze, nenávist k Macrinovi a živá vzpomínka na Caracallu přiváděla k vzbouřencům další přívržence. Macrinus shromáždil všechno své vojsko a vydal se potřít Bassianovy stoupence. Poblíž Antiochie (dn. Antakija v Turecku) došlo k dalšímu střetu, kde Macrinus utrpěl rozhodující porážku. Byl zajat na útěku v bithýnském Chalcedonu (dn. Kadiköi v Turecku) na Bosporu a  8. června 218 zabit na cestě zpět do Antiochie, o něco dříve byl zabit jeho syn.

Pro nepříznivé okolnosti nebyl Macrinovi dopřán čas, aby ukázal své schopnosti a mohl být objektivně souzen, přesto je však jasné, že jako vojevůdce byl nevalný, a to byl nedostatek, který se mu stal v daných podmínkách osudným.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Michael Grant – Římští císařové
Herodianos - Řím po Marcu Aureliovi
Scriptores historiae Augustae - Portréty světovládců I.
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad