Iulianus (361 – 363)

Iulianus

"Já musím psát o bolestných událostech, protože jsem dospíval mezi hrdlořezy v době nemocné spory a nesnášenlivostí sekty, která se snaží zničit kulturu, jejíž první tóny zazněly na strunách lyry slepého Homéra." Gore Vidal: Julianus

Iulianovo mládí a výchova

Flavius Claudius Iulianus se narodil roku 332 v Constantinopoli, byl synem Iulia Constantia, nevlastního bratra Constantina Magna a Bassiliny, dcery správce Egypta. Díky tomu, že se zřekl křesťanství a aktivně proti němu vystupoval, je znám jako Iulianus Apostata (čili Odpadlík) O Iulianově životě jsme díky Ammianovi Marcellinovi a jiným pohanským i křesťanským spisovatelům a také vlastním Iulianovým spisům důkladně informováni. Matka zemřela brzy po jeho narození a otec byl spolu s mnohými dalšími příbuznými zavražděn v Constantinopoli po smrti Constantina Magna v roce 337. Krvavou řež přežili dva příslušníci rodu Constantia Chlora - Gallus a Iulianus, a to nejspíše jen pro to, že jako děti nebyli momentálně nebezpeční v mocenském boji, který se rozhoříval mezi syny Constantina Magna. Constantius II. svěřil výchovu svého bratrance Iuliana eunuchovi Mardoniovi. Ač byl Mardonios křesťan, vedl svého svěřence k lásce k Homérovi a antické vzdělanosti vůbec a probudil v něm obdiv k velikosti antiky. Současně biskup Eusebios z Nikomedie, přeložený do Constantinopole a kněží z okolí císařského dvora vykládali chlapci evangelium, takže nabyl v dětství vlastně dvojího vychování.

Z vlastních Iulianových spisů víme, že se ve dvaceti letech tajně odklonil od křesťanství a svou novou víru skrýval po celou dobu, kdy se musel obávat Constantiovy nemilosti. K Iulianovu odmítavému postoji ke křesťanství vedlo nejenom jeho klasické vzdělání a  intelektuální založení, díky kterým ostře vnímal nevalnou řečtinu evangelií a chabou logickou a ideovou úroveň křesťanství, ale i poměry v tehdejším křesťanstvu. Již od dětství se setkával s náboženskou bigotností, nesnášenlivostí, teologickými spory, které často vedly k otevřenému násilí na ulicích, touhou církve po moci a majetku a s faktem, že některým křesťanům, zvláště jeho bratranci a císaři Constantiovi, tato víra ani zdaleka nebránila v nelidské krutosti a prolévání mnohé krve.

Koncem roku 342 jej poslal Constantius do Nikomedie, ale brzy na to odjel na císařovo přání se svým nevlastním bratrem Gallem do císařského statku Macellum v Kappadokii. Tam se jim dostalo zbožné křesťanské výchovy, ale Iulianus i nadále dychtivě četl pohanské klasiky. Po šesti letech exilu se směl vrátit do Constantinopole, ale brzy byl odtud podezřívavým Constantiem odeslán do Nikomedie, odkud mohl navštěvovat kvetoucí řecká města a střediska vzdělanosti Pergamon a Efesos, pokračovat ve studiu a docházet na kázání předního novoplatonisty Maxima z Efesu. Tento slavný "divotvůrce", podle některých badatelů šarlatán, ho zcela získal pro novoplatonický mystický systém Iamblichův, jenž spojil novoplatónskou spekulativní filozofii s lidovými představami a bohu a říši duchů a tajně jej zasvětil do mithraistických mystérií.

Iulianus byl v Nikomedii i žákem slavného rétora Libania, jehož kurzů se účastnil prostřednictvím druhých posluchačů. Císař mu zakázal účast na přednáškách, boje se vlivu vášnivých řečnických výkonů bezmezného obdivovatele helénismu a nepřítele křesťanství na dospívajícího chlapce. Iulianus sám vyspěl v znamenitého řečníka a stylistu. Jeho spisy, všední po stránce obsahové, řadí ho po stránce formální, gramatikou, slovní zásobou, lišící se podstatně od tehdejší mluvy, i jemným smyslem pro pravidla rétoriky, na nichž záležela libozvučnost přednesu, k nejpřednějším spisovatelům doby.

Po pádu a smrti Galla, který byl v letech 351 – 354 Constantiovým Caesarem, byl Iulianus, podezřívaný Constantiem ze spolčení s Gallem, v roce 354 povolán do Mediolana, kde tehdy sídlil císařský dvůr. Zásluhou císařovny Eusebie však Iulianus brzy dostal svolení odjet do Athén, kde mohl dál studovat, aby si doplnil vyšší vzdělání. Pohanská škola v Athénách a Athény samy dovršily pak Iulianovo zanícení pro pohanskou minulost, víru i kulturu. Doba strávená mezi studenty v Athénách, které přes všeobecný úpadek klasického vzdělání byly ostrůvkem lepších časů antické kultury, zřejmě patřila v Iulianově životě k těm z nejšťastnějších. Ale příslušnost k císařskému rodu a situace na severních hranicích učinily za životem v Athénách tečku.

Nebezpečná situace v Gallii, jmenování Iuliana Caesarem r. 355

Na rýnské hranici bylo po bojích roku 320 poměrně dlouhé období klidu, s výjimkou krátkého vpádu Franků do říše v době sváru mezi syny Constantina Magna Constantinem II. a Constantem v roce 340. V roce 350 však vypukla rozsáhlá invaze germánských kmenů. Colonia Ulpia Traiana, Colonia Agrippina (dn. Kolín nad Rýnem), Bonna (dn. Bonn) a další města byla zničena. Constantius Iuliana vyzval k návratu do Mediolana, 6. listopadu 355 jej učinil Caesarem, oženil se svou sestrou Helenou a pověřil správou Gallie a její obranou před nebezpečnými nájezdy Franků a Alamanů. Na této situaci nebyl Constantius bez viny, neboť v době, kdy táhl proti uzurpátorovi Magnentiovi, získal Alamany za spojence a podnítil je k vpádům do Gallie, aby vázali část uzurpátorových sil. Po porážce Magnentia Germáni, vzhledem ke své mentalitě, samozřejmě v pustošení provincie pokračovali.

Claudius Mamertinus, jeden z význačných úředníků za Iulianovy vlády, výstižně popisuje tehdejší stav Gallie - byla vysílena vpády barbarů, zhoubnými a stejně ohavnými krádežemi správců, vojáci, často podvedení v předchozích létech, se domáhali žoldu. Gallská šlechta byla zčásti zdecimována, zčásti v zajetí, města, která jejich odlehlá poloha uchránila od barbarů, byla vysávána správci. Svobodní občané byli týráni, nikdo si nebyl jist před bezprávím, nevykoupil-li se úplatkem. Když Iulianus odcházel z Gallie, byla situace úplně jiná.

Iulianus měl podle císařových úmyslů hrát v Gallii spíše úlohu loutky. Místo toho se vlastní silou a energií vypracoval na skutečného státníka a věhlasného vojevůdce, jehož válečné podniky provázelo štěstí. Úspěch jeho zbraní, který rychle následoval, nebyl očekáván a vyvolal překvapení císařského dvora. Když Iulianus prokázal své schopnosti, dal mu císař takovou volnost akce, jakou jen při své podezřívavé povaze mohl připustit.

Své provolání Caesarem Iulianus přijal po velkém váhání jako los, uvalený na něj z vůle bohů, aby začal vydávat zákony proti křesťanům.

Vítězný boj Iuliana s Franky a Alamany a jeho úspěšná vláda v Gallii

Cestou do Gallie se Iulianus dozvěděl nepříznivou zprávu z fronty, že důležité pohraniční město Colonia Agrippina padlo do rukou Germánů. Ve městě Vienna (dn. Vienne) byl  obyvatelstvem nadšeně uvítán jako osvoboditel z germánského pustošení. A skutečně - mladý vzdělanec bez jakékoli vojenské průpravy se navzdory všem očekáváním ukázal jako nečekaně schopný válečník. Získal si přitom i oddanost svých vojáků, protože s nimi sdílel jejich válečné strasti. Jeho úspěšná tažení byla současníky přirovnávána k Caesarovým gallským válkám.

Během přezimování ve Vienně se Iulianovi doneslo, že se obyvatelstvu města Augustodunum podařilo, přes stářím zvetšelé hradby, odrazit útok germánských nájezdníků. Na jaře přitáhl Iulianus k Augustodunu a pokračoval k Remi (také Durocortorum, nyní Remeš), obezřetně se vyhýbal větším srážkám a potíral porůznu roztroušené drancující tlupy barbarů. V Remi byl velitelem jistý Marcellus. Při tažení přes Decem pagi (Deset žup) v provincii Belgická barbaři napadli a málem zničili dvě legie, tvořící zadní voj římského vojska, tento incident pak vedl Iuliana k opatrnosti a rozvážnosti. V moci barbarů byla města Argentoratum (dn. Štrasburk), Brotomagus, Tabernae, Saliso, Nemetae (dn. Speyer v jihozápadním Německu), Vangiones (dn. Worms v jihozápadním Německu) a Mogontiacum (dn. Mohuč). Iulianus se vydal k Brotomagu, kde nejspíše svedl první velkou a vítěznou bitvu. Pak Iulianus (zřejmě na konci roku 356) bez větších potíží vyhnal Franky z Colonie Agrippiny. Po těchto úspěšných operacích odtáhl přezimovat do Senones (dn. Sens). Barbarům se doneslo, že Iulianus rozptýlil své jednotky po okolí kvůli lepšímu zásobování a měsíc Iuliana v Senones neúspěšně obléhali. Marcellus Iulianovi neposkytl v těžké situaci žádnou pomoc. Jakmile se to dozvěděl Constantius, odvolal Marcella z funkce a propustil z armády. Po bouřlivé zimě v Senones vytáhl Iulianus do Remi, kde byl namísto Marcella jmenován Severus, osvědčený dlouhou a poctivou službou. Na Constantiův rozkaz vytáhl Gallii na pomoc z Itálie s 25.000 vojáky jeho velitel Barbatio. Alamani se tak měli dostat do kleští. Mezitím však laeti (potomci příslušníků barbarských kmenů usazených na římském území, pracující v zemědělství jako dědiční nájemci, povinní stavět do říšské armády své oddíly) prošli mezi oběma vojsky a zaútočili na Lugdunum (dn. Lyon). Iulianus se okamžitě proti plenitelům vydal a mnoho jich úspěšně potřel, bez úhony vyvázli pouze ti, kteří unikali úsekem Barbatiovým, který jim umožnil svou nečinností uniknout. Podle Ammiana Marcellina Barbatia vedla k tomuto i dalším činům averze k Iulianovi, mohl však také jednat podle příkazů podezřívavého Constantia, kterého vojenské schopnosti Iuliana znepokojovaly.

Barbaři byli poděšeni příchodem římských vojsk k Rýnu, zatarasovali cesty záseky ze stromů, aby zabránili Římanům v postupu, jiní se uchýlili na četné ostrovy na řece. Iulianus si proto vyžádal lodě, které měl Barbatio připravené pro případ přechodu řeky, avšak Barbatio lodě spálil. To rozohněného Iuliana nezastavilo, neboť z výpovědi krátce předtím zajatých zvědů zjistil, že řeku lze přebrodit. Pomocná lehká pěchota se broděním a na jiných místech přeplaváním na štítech dostala na nejbližší ostrov. Tam vojáci pobili nepřátele, zmocnili se jejich lodí a s jejich pomocí vyčistili mnohé další ostrovy. Ostatní Germáni pak opustili ostrovy a přesunuli se na pravou stranu Rýna, římská armáda si pak zajistila proviant z úrody barbarů. Nic jiného ani nezbývalo, neboť zlovolný Barbatio si část proviantu, který byl nedávno přivezen, přisvojil a zbytek spálil. Zatímco se římské vojsko zabývalo opevňovacími pracemi a pícováním, barbaři ve velkém množství nenadále napadli Barbatia a obrátili jeho vojsko na útěk. Po této ostudě Barbatio ukončil vojenské akce a své mužstvo rozptýlil po zimních ubytovnách – pravděpodobně k Iulianově úlevě. Panovalo obecné mínění, že Iulianus nebyl poslán, aby pomohl sužované Gallii, ale proto, aby byl zničen v nejkrutějších válkách. "Nepříznivci sice tvrdili,  že si prý všude počínal statečně proto, že si raději přál slavně zahynout v boji než - čehož se obával - zemřít jako jeho bratr Gallus údělem odsouzenců; jenže tomu se dalo věřit, pokud by se býval se stejným předsevzetím neproslavil obdivuhodnými činy i po Constantiově smrti.", píše Ammianus Marcellinus.

Slavné Iulianovo vítězství u Argentorata r. 357

To Germány povzbudilo a králové jednotlivých alamanských kmenů spojili své síly k úderu a pod vedením krále Chnodomara přitáhli k Argentoratu. Poněvadž se od přeběhlíků dozvěděli, že Iulianus má jen 13.000 vojáků, panovačně mu po poslech vzkazovali, aby oblast vyklidil. Hrdý Iulianus však odmítnul. Bitva u Argentorata (dn. Štrasburk) skončila drtivým vítězstvím početně mnohem slabšího římského vojska nad spojenými alamanskými kmeny v počtu asi 35.000 vojáků a král Chnodomar upadl do zajetí. Jak nás zpravuje Ammianus Marcellinus, na římské straně padlo 243 mužů, Alamanů 6.000 a nezjistitelný počet utonul při ústupu v řece. Římskému vojsku se podařilo po předchozích vítězných střetnutích germánské útočníky nadlouho zastrašit. Nadšené vojsko provolalo vítězného vojevůdce Augustem. Iulianus svévolně jednající vojáky vyplísnil a hodnost odmítl. Chnodomar později zemřel v zajetí v Římě.

Touto bitvou byl osvobozen i dolní tok Rýna, takže obchodníci z Británie nalézali od té doby při jeho ústí opět Římany a plavíce se vzhůru po Rýně, byli znovu schopni zásobovat říšskou armádu.

Iulianova tažení v Gallii

Přibližný průběh Iulianových tažení na amatérské mapce – modře je první fáze, zeleně druhá

Těmito dobře naplánovanými a rázně provedenými taženími Iulianus vypudil Germány z římského území, donutil je navíc propustit všechny provinciály, které drželi jako otroky v zajetí. Energický Iulianus neváhal přenést válku na území nepřítele a ještě týž rok překročil Rýn a zpustošil alamanská území. Severus na pochodu přes Colonii Agrippinu narazil na tlupy Franků, které využily zaneprázdněnosti Iuliana na jihu a plenili místa nechráněná posádkami. Frankové v obavách před vracejícím se vojskem obsadili dvě opuštěné římské pevnosti, kde pak byli v zimě 357/358 obléháni, dokud se nevzdali.

Proti Juthungům, kteří pustošili Raetii, byl poslán Barbatio. Napravil svou pošramocenou reputaci a nepřátele rázně potřel. V roce 358 vytáhl Iulianus proti franským kmenům Chamavů a Sálů. Frankové byli zčásti zatlačeni za řeku Maas a Rýn a zčásti podrobeni římskému panství. Podle již běžné praxe i zde došlo k politickému začlenění Germánů do říšských struktur - se Sály byl uzavřen mír, kterým byli usídleni jako rolníci povinní vojenskou službou uvnitř říše v kraji Toxandrie, který zřejmě ležel jihozápadně od ústí Rýna. Sálové se později stali vůdčím národem franského svazu, který vznikl na území rozpadající se západořímské říše. Menší, i když krvavá tažení Římanů proti jiným kmenům pokračovala ještě několik let. Vedl je především comes [?] v obou částech Germánie, germánský generál Charietto, možná sálský Frank, jednající Iulianovým jménem a spolupracující s některými Sály. Nakonec byl uzavřen mír, ale až po vyslání velké flotily z Británie, která měla tyto franské kmeny zastrašit. Iulianus své tažení zakončil vybudováním nových a opravou starých opevnění. Mír, který potom následoval, je důkazem jeho úspěšnosti.

Po Francích obrátil Iulianus svou pozornost opět na Alamany a pokořil alamanské krále Suomaria a Hortaria, první prosil o mír hned po příchodu římského vojska, druhý po zpustošení svého území. Pak prováděl opevňovací práce, po nichž následoval další pustošivý římský vpád na území dalších králů. Alamanové byli přinuceni k velikému odškodnění v naturáliích za poboření měst na levém břehu Rýna. Iulianus ho využil k obnově kraje a vydržování pohraničního vojska. Do země se vrátilo mnoho zajatců, kteří byli přínosem pro vylidněnou Gallii.

Pak přišly zprávy, že britské provincie napadli Skotové a Piktové. Iulianus nechtěl kvůli stále neklidným Alamanům opustit Gallii a vyslal tam zjara r. 360 Lupicina.

Iulianova správní činnost v Galii

Iulianus se projevil i jako zdatný administrativní správce: dbal o znovuvybudování zpustošených měst, obnovu silnic a přes odpor pretoriánského prefekta [?] Florentia výrazně snížil daně, čímž si vysloužil lásku provinciálů. Svou úspěšnou správou Gallie i vojenským nadáním Iulianus důstojně napodobil dalšího filozofa na trůně - který byl jeho velikým vzorem - Marca Aurelia. Pří soudních řízeních projevoval veliký cit pro spravedlnost, proslulým se v tomto směru stal případ bývalého správce Narbonské Gallie Numeria, řešený před veřejným tribunálem, jak nás zpravuje pilný kronikář Ammianus Marcellinus: „Když se obžalovaný hájil popíráním toho, co mu bylo kladeno za vinu a jeho tvrzení se v ničem nedalo vyvrátit, tu výbušný řečník Delfidius, který ho mocně napadal, zvolal rozčilen pro nedostatek důkazů: ‚Jak bude kdo moci být, nejvznešenější Caesare, prohlášen někdy za viníka, postačí-li zapírat?‘ Pohotový Iulianus mu však bez rozmýšlení moudře odpověděl: ‚A kdo bude moci být pokládán za nevinného, dosáhne-li se cíle pouhou žalobou?‘ Takovýchto jeho občansky procítěných výroků je ovšem mnoho.“ Iulianus trval na presumpci neviny, která je dnes samozřejmou právní zásadou.

I jako Caesar byl však Iulianus pod dohledem vysokých úředníků dosazených Constantiem, kteří pravidelně podávali staršímu císaři zprávy o jeho činnosti a musel své náboženské názory nadále skrývat. Nelibě pociťoval, že je ve všech směrech omezována jeho iniciativa, ale kromě častých konfliktů s prefektem Florentiem, jemuž bránil zvyšovat daně, se vyhýbal všemu, co by mohlo zhoršit vztahy mezi ním a Constantiem. Nárůst popularity Iuliana ovšem silně podezřívavý Constantius viděl velice nerad. Pro poměry na Constantiově dvoře bylo typické, že byly Iulianovy zásluhy snižovány a byl dvořany posměšně označován jako Victorinus – vítězíček (zdrobnělina Victor, čili vítěz), napadán jako žvástavý krtek, opice v purpuru, řecký pisálek a dalšími nadávkami. Od Ammiana Marcellina se dozvídáme, že se ve státních archivech zachovalo mnoho Constantiových prohlášení, že to on sám vybojoval vítězství nad Germány a zajal krále Chnodomara. Ani Eusebie, jinak Iulianovi nakloněná, nezůstala stranou intrik, jak nám sděluje Ammianus Marcellinus - podplatila prý porodní bábu, aby způsobila smrt chlapečka, jejž Helena porodila a později zajistila, aby Helena po každém početí vypila jed, díky kterému potratila. Mimo jiné ochutnal Iulianus v Gallii keltské pivo, ale napsal na ně hanlivé verše, neboť působilo nadýmání.

Vzpoura jednotek v Gallii, vyhlášení Iuliana Augustem

V Constantiově sféře mezitím došlo k nárůstu perského nebezpečí. Peršané roku 359 vpadli s velkou armádou na římské území a obsadili důležitá pohraniční města Amida, Singara a Bézabda. Constantius se musel přesunout na východ a shromažďoval vojsko. Své sbory chtěl posílit i západními jednotkami, kterým velel Iulianus, možná měl také v úmyslu oslabit Iuliana jako potenciálního uzurpátora. Constantiův záměr posílit východní vojsko západními jednotkami se však setkal s rozhodným odporem gallských jednotek. Iulianus marně varoval Constantia před tímto krokem, který by vedl k oslabení Gallie, zotavující se z barbarského plenění, čehož by si Germáni dozajista všimli a využili toho. Ani Iulianovi Galorománi a Frankové v římských službách nechtěli zanechat Gallii napospas Alamanům a odmítli rozkaz provést. Na znamení protestu provolali v Lutetii Parisiorum (dn. Paříž) v předjaří r. 360 Iuliana Augustem a vyzvedli ho na štítu – tento původně germánský zvyk se měl brzy stát součástí oficiálních říšských ceremonií. Iulianus, jemuž rozkaz k odvelení části armády připomněl Gallův osud (tomu Constantius nejprve postupně odňal vojsko a pak jej nechal popravit), pak marně Constantiovi vysvětloval průběh zřejmě spontánních událostí, že byl prohlášen Augustem proti své vůli a marně ho žádal o uznání nové situace. Florentius ze strachu z nově vzniklé situace utekl ke Constantiovi. Lupicinus byl stále v Británii a panovala obava, že na proklamaci zareaguje nepřátelsky, až se o ní dozví. Byly proto zakázány plavby do Británie. Ani po převratu se Iulianus nepřestal starat o bezpečnost Gallie. Vtrhnul na území Chattuarů, mnoho jich pobil a dal zpevnit a opravit hraniční tvrze.     

Constantius v událostech jednoznačně spatřoval uzurpaci a po nezbytných vojenských operacích k zajištění nutné obrany východních hranic se obrátil proti nečekanému vnitřnímu nepříteli. Constantius neváhal proti Iulianovi využít i barbarů, konkrétně Alamanů, které vybídl k vpádům na římské území v Gallii, aby oslabili jeho protivníka – shodnou taktiku použil již dříve v boji proti uzurpátorovi Magnentiovi. Alamanského krále Vadomaria se však podařilo zatknout na hostině, která se konala na římském území a nebezpečí bylo zažehnáno. Iulianus se ještě pojistil preventivní výpravou na jeho území. Vadomarius byl pak poslán do exilu v Hispánii. Constantius si nejprve zajistil Afriku, kam poslal notaria Gaudentia. Toto opatření bylo úspěšné. Gaudentius dal přísně střežit pobřeží ležící proti Itálii a dokud Constantius žil, Iulianovy síly se Afriky nedotkly. Iulianus se asi uprostřed roku 361 vydal na rychlou výpravu loďmi po Dunaji proti Constantiovi.

Iulianus, stejně jako Constantinus Magnus, vynikal rychlými a nečekanými přesuny vojska a útočnou strategií. V Sirmiu jej měl zadržet generál jezdectva comes Lucillianus. Když se Iulianus k Sirmiu přiblížil, ihned vyslal svého barbarského velitele Dagalaifa s lehkooděnci, aby jej zatkli. Lucillianus, který asi Iuliana tak brzo nečekal a klidně spal, byl bez obtíží zajat a přiveden k Iulianovi. Iulianus vpochodoval do města, ve kterém se mu dostalo nadšeného přivítání. Poté si zajistil kontrolu nad strategicky důležitým průsmykem Succi, k jehož střežení určil svého osvědčeného velitele Nevittu, také barbara (nejspíše gótského původu), který prokázal Iulianovi cenné služby v různých vojensky komplikovaných situacích. Iulianus se v Dácké diecézi připravoval k rozhodujícímu boji.

Dvě Constantiovy legie, které byly v Sirmiu, poslal Iulianus - maje pochyby o jejich spolehlivosti - do Gallie. Pochyby se ukázaly jako oprávněné, tyto vojenské jednotky do Gallie nedorazily a obsadily italskou Aquileiu, strategicky důležitý přístav, navíc v blízkosti alpských průsmyků, odkud Iulianus očekával posily ze svých provincií. Iulianus, který ještě pobýval v Naissu, nařídil generálovi jezdectva Iovinovi, který k němu přicházel přes Alpy a právě vkročil do Norica, aby se rychle vrátil a zjednal nápravu. Vzbouřená Aquileia byla obležena a jelikož se obránci odmítli vzdát, rozpoutal se divoký boj.

Iulianus měl obavy z nadcházejícího střetnutí a také obecné mínění mělo za to, že zvítězí Constantius. Snažil se zjistit zkoumáním obětních vnitřností a pozorováním letů ptáků, jak vše dopadne. Nakonec jistý Aprunculus podle prohlížení jater oznámil příznivé výsledky. Byl pak jmenován správcem Narbonské Gallie.

Ke střetu mezi Iulianem a Constantiem nedošlo, poněvadž Constantius na své cestě Malou Asií a Kilikií náhle (ve věku 43 nebo 44 let) onemocněl, z rukou ariánského biskupu Euzóia přijal křest a 3. listopadu 361 zemřel, nezanechávaje po sobě žádného mužského potomka. Když zpráva o Constantiově přišla do Aquileie, ukončila tamní boje a vláda nad impériem pak vcelku již klidně přešla na Iuliana.

Procesy s Constantiovými dvořany

Nový panovník celé říše vjel 11. prosince 361 za jásotu obyvatelstva do Constantinopole. Zemřelému císaři se sice při okázalém pohřbu v Constantinopoli dostalo veškerých posmrtných poct, ale Iulianus se s ním vypořádal dvěma způsoby – jednak ve svých spisech, jednak sestavením soudního dvora. Ten pak v Chalcedonu na asijské straně Bosporu soudil některé z neoblíbených Constantiových rádců i výkonných činitelů pro korupci a mnohé přehmaty a krutosti Constantiovy byrokratické vlády. Tím Iulianus zároveň odstranil své latentní nepřátele. Proces nebyl bez přehmatů. Například pretoriánský prefekt a konzul [?] Taurus byl poslán do vyhnanství jen proto, že před Iulianem uprchl pod ochranu svého (a legitimního) císaře. Dobrý dojem nedělalo ani čtení akt, začínajících slovy: "Když byl za Taurova a Florentiova konzulátu předveden soudními vyvolávači Taurus". Florentius, který také před Iulianem uprchl, byl odsouzen v nepřítomnosti. Podařilo se mu totiž skrýt a nebyl dopaden do konce Iulianovy vlády. Hanbou byla poprava státního pokladníka Ursula. Když byl Iulianus poslán jako Caesar do západních oblastí, neměl přidělenu pravomoc cokoli vojákům darovat a měl být tak zřejmě vystaven vzdorným náladám vojska, napsal Ursulus hodnostáři, který spravoval gallskou pokladnu, a povolil mu dávat Iulianovi vše, oč požádá. Iulianus se vše snažil omluvit tvrzením, že k popravě došlo bez jeho vědomí, a že Ursula zničil hněv vojáků pro jeho výrok u zničené Amidy. Ke všemu byl řízením procesů pověřen Arbitio, jeden z největších intrikářů Constantiovy éry. Zasloužilá smrt však čekala jiné Constantiovy zrůdy: Apodemia, který prahl po záhubě Silvanově, Paula s přízviskem Catena a císařského komořího Eusebia.

Po zprávě o Constantiově smrti došlo místy i k lidovému zúčtování s hodnostáři, jejichž kariéra úzce souvisela s protekcionářstvím předchozího režimu. Tak byl davem, ve kterém se spolu nacházeli ctitelé starých bohů i Athanasiovi stoupenci, rozsápán alexandrijský biskup Georgios, jemuž křesťané zazlívali aktivní účast na Constantiově nepopulární církevní politice a staromilci mu neodpustili jeho přílišnou zaujatost proti antickým kultům.

Iulianovy finanční a správní reformy, snaha o obrodu antického společenského řádu

Nový císař se také zřekl přebujelého a finančně nákladného Constantiova dvora, v němž působili početní dvořané, vybíraní často jen podle toho, jak osobně vyhovovali císaři nebo jak byli schopni se mu zalíbit a obklopoval se raději vzdělanými lidmi než úlisnými dvořany a policejními úředníky. "Někteří z nich nahrabali totiž majetek z pleněných chrámů a při každé příležitosti větřili výdělek; a když se skokem povznesli z nejhorší bídy k nesmírnému bohatství, nedodržovali žádnou míru v úplatkářství, loupežení, ani v utrácení, poněvadž si navykli stále se zmocňovat cizího jmění. Odtud se rozbujely zárodky uvolněného života, věrolomnost i nezájem o dobrou pověst a nepříčetná zpupnost poskvrňovala mrzkými zisky osobní důvěryhodnost.", rozhořčeně píše Ammianus Marcellinus. Žel bohu, i náš stát má množství takového neřádu, který se neudáví sebevětším lupem. Ammianus uvádí u anekdotickou příhodu, kdy na rozkaz ostříhat císaři vlasy vešel kdosi okázale oblečený. Iulianus prý při pohledu na něj užasl a pravil, že přikázal zavolat holiče, nikoli správce důchodů. Když zvěděl jeho přemrštěný plat, vykázal pobouřený císař od dvora množství eunuchů, lazebníků, holičů a jiných profesí. Značných poct se naproti tomu od císaře dostávalo především filozofům a rétorům. Za zcela nevhodné bylo ovšem pokládáno, že když bylo císaři, který zrovna vyřizoval různé záležitosti v kurii, oznámeno, že z Asie přišel filozof Maximus, nedůstojně vyskočil, kvapil pro něj, uctivě jej přivítal a přivedl do kurie.

Iulianus zároveň hodlal změnit způsob císařské vlády, která se před ním vyznačovala naprostým absolutismem a sakrálním postavením panovníkovy osoby. Panovnický ideál spatřoval Iulianus v občanských vladařích rané císařské doby, jakými byli např. Marcus Aurelius či Traianus. Nepotrpěl si na císařskou okázalost v odívání, rád se stýkal s lidmi a podle vzoru nejslavnějších představitelů principátu, zejména Marca Aurelia, se často zúčastňoval zasedání senátu [?], jehož význam se snažil obnovit a dodat jeho jednáním vážnosti - ovšem nikoli v Římě, ale v Constantinopoli, kde v zimě 361/362 pobýval. Pro mentalitu doby však bylo příznačné, že většina lidí z Iulianova okruhu na jeho vystupování reagovala nepříznivě, neboť v tom spatřovala předpojatost snižující důstojenství císařské moci.

Ani když se zabýval nápravou civilních záležitostí, nezapomněl císař na vojenské otázky. Dosazoval vojákům za velitele již dlouho osvědčené muže, v thráckých provinciích opravoval města a pevnosti a bedlivě se staral o to, aby vojsko mělo žold, výstroj a výzbroj.

Podle Ammiana Marcellina obvinil v dopisu senátu Constantia a vytýkal mu „hanebnosti a nectnosti“ a nezastavil se ani před kritikou politiky svého strýce Constantina Magna, neboť v něm spatřoval nadutého nedouka, novotáře a rušitele starých zákonů i mravů před věky přijatými a v jeho orientaci na křesťanství historický omyl. Otevřeně Constantina Magna obvinil, že první ze všech povznesl barbary až k odznakům konzulské důstojnosti. Sám Iulianus ovšem r. 362 jmenoval konzulem svého barbarského velitele Nevittu. Přehled konzulů z doby Constantina Magna však nepřináší žádné nepochybné svědectví, že by muži germánského původu byli císařem do této funkce opravdu jmenováni, takže Iulianus obvinil svého strýce z něčeho, čeho se dopustil až on sám.

Iulianus však plně respektoval, co užitečného Constantinus Magnus do správy státu zavedl, takže jeho následné reformy nelze hodnotit jako úplnou negaci všeho, co před jeho vládou platilo, nýbrž pouze jako snahu posílit za nových podmínek maximálně ty prvky, které přežívaly z klasické antické doby. Městská kultura tvořila základ římské civilizace a římská říše byla původně jen souborem více či méně samostatných měst s vlastním zemědělským zázemím. Jejich hlavní společenskou vrstvu tvořila zámožná střední třída, jejíž příslušníci si ze svého středu volili městské rady – kurie. Ty odpovídaly za plnění císařských příkazů, za odvádění daní apod., o vnitřních záležitostech města však rozhodovaly v podstatě svobodně. Se zvyšujícím se daňovým útiskem, rostoucí centralizací státní správy a se zvyšováním počtu dvorských úřadů, které stále vehementněji rozhodovaly o veřejném životě i na nejnižší úrovni a kontrolovaly jeho projevy též pomocí zvláštní tajné policie (agentes in rebus [?]), začala samospráva měst rychle upadat. Značně k tomu přispívala též hospodářská krize měst (zvláště menších) a sílící nechuť občanů přijímat členství v kuriích: kdysi vysoce ceněná pocta se stala  - hlavně z důvodů hmotné zodpovědnosti kuriálů (curiales [?]) za odvádění daní - jen tíživou povinností. I v tomto směru usiloval Iulianus o obnovu někdejších poměrů. Jeho ideálem byla helénistická polis – samosprávná městská obec. Proto se snažil omezit zásahy centrálních orgánů do pravomocí obcí (značně k tomu přispělo mj. podstatné snížení počtu tajných agentů). Ostře postupoval proti křivým žalobcům, jejichž zlovolnost často sám zakoušel, ještě když byl prostý soukromník. Dbal o doplnění silně prořídlých kurií tím, že rušil všechny výjimky pro účast na jejich práci (např. z důvodu kněžského vysvěcení) a nebo začleňoval do stavu kuriálů další rodiny, jež splňovaly majetkové předpoklady. Vysloužilé státní úředníky i vojenské osoby císař částečně zbavil imunity, jež je chránila před občanskými povinnostmi, vyplývajícími z městské samosprávy. Svým zákonodárstvím tak napomáhal vytváření potřebných materiálních podmínek pro nezávislou existenci měst. Snížením počtu přebytečných úředníků, zavedením velkých úspor ve státní správě a pevným vymáháním nedoplatků daní od boháčů dosáhl Iulianus všeobecného snížení daní o pětinu. Zrušením různých imunit vedlo k spravedlivějšímu rozdělení daní. Jako dobrý právník se snažil potřít úplatkářství v soudní praxi a urychlit soudní řízení v zájmu soudících se stran. Trval na správném placení žoldu vojákům a snažil se zlepšit zásobování v armádě. Kromě toho císař vrátil městům majetek, který jim Constantinus Magnus a jeho synové zkonfiskovali ve prospěch státní pokladny, přidělil městským kuriím i výnos ze všech komunálních daní, odváděných do té doby do státního fisku, poskytl jim rozsáhlé pozemky někdejších chrámů, patřících tehdy koruně apod. Na rozdíl od převládající tendence veškerou veřejnou správu centralizovat prosazoval v společenském životě říše jistý polycentrismus, jež by se zároveň stal základem obnovy kulturní. Jelikož Iulianus dělal, co mohl, aby oživil upadající prosperitu městských států ve východních provinciích, měl silnou podporu jejich zchudlé šlechty, která byla nespokojená s rozmařilostí dřívějšího dvora a teologickými zmatky. Císař přispěl i k opětné výstavbě Nikomedie, zničené r. 358 zemětřesením. Iulianus také rázně zasáhl do hospodářského života: zakázal užívat státní pošty k jiným účelům než k cestám kurýrů a státních úředníků (dříve ji často zneužívali církevní hodnostáři pro cesty na různé synody), pozvedl kleslou hodnotu postříbřených i drobných měděných mincí, které však byly nedlouho po jeho vládě opět devalvovány a částečně uvolnil svobodné podnikání, mimo jiné i v důlní těžbě a v hledání drahých kovů.

Iulianovy náboženské reformy, snaha o restauraci pohanství

Nejznámější se stala Iulianova reformátorská činnost v náboženské oblasti. Proti Constantiovi vystoupil Iulianus s programem náboženské tolerance, která se ovšem od samého začátku chápala jako útok proti tehdy privilegovanému křesťanství. S křesťanstvím se císař veřejně rozešel: „neboť to, co od bohů máme, je tak skvělé a velkolepé, ba krásnější, než by někdo mohl žádat, nebo jen v to doufat“. Po vzoru filhelénských císařů 2. a 3. století si nechal narůst „filozofickou“ bradku, široké veřejnosti to posléze zvěstoval ražbou mincí s vyobrazením egyptského božského býka Apise na rubu – ražba mincí patřila v římské říši vždy k nejúčinnějším prostředkům císařské propagandy. Truchlivý obraz soudobé křesťanské církve, plné vášnivě se potírajících směrů, ho plnil nadějí, že pomocí své autority své záměry úspěšně provede.

Sám Iulianus se stal zaníceným uctívačem antických božstev, k jejichž poctě skládal oslavné hymny. Koncem roku 361 vydal dekret, jímž znovu slavnostně povolil uctívání starých bohů. 4. února 362 císař nařídil restaurovat zbořené antické chrámy a vrátit jim jejich dřívější lesk i veškerý majetek. Pohanské chrámy byly opětně otvírány a podle potřeby obnovovány a byli do nich ustavováni kněží. Pro křesťanskou církev, která se značné části jejich majetku zmocnila, to znamenalo velké ztráty. Stěží by se v té době našel kostel, k jehož stavbě by nebylo použito např. sloupů z původně pohanských staveb. V armádě pak muselo labarum [?] s řeckým Kristovým monogramem ustoupit, byť jen dočasně, standartě se starořímským orlem a do zasedací síně římského senátu se vrátil oltář se sochou bohyně vítězství Victorie (odstraněný odtud na příkaz Constantia při jeho návštěvě Říma), rovněž nikoli natrvalo.

Privilegia udělená křesťanskému duchovenstvu předchozími vládci (např. osvobození od daní, příděly obilí, zproštění povinnosti zasedat v městských kuriích, právo používat státní pošty, přijímat odkazy ze závětí) byla zrušena. Státní úředníci a důstojníci křesťanské víry nebyli degradováni, ale přednost byla dávána těm, kteří projevovali věrnost antickým kultům. Jako ctitel antické kultury spatřoval císař v křesťanech nevzdělance nebo lidi zbavené rozumu a takto také r. 362 motivoval svůj proslulý výnos, jímž zakázal křesťanům vyučovat ve veřejných školách. Vycházeje ze zásady, že učitelé se musejí vyznačovat především čestností a morální bezúhonností, neboť jen tak si mohou u svých posluchačů i u veřejnosti získat důvěru, a že musejí sami věřit tomu, co učí, dospěl císař k logickému závěru, že není možné, aby člověk, který považuje olympské bohy za démony či ďáblova stvoření, učil a vykládal Homéra, Hérodota, či jiné pohanské autory. Takový učitel by postrádal jakoukoli věrohodnost, proto ať se rozhodne, zda změní svou víru a nebo složí svůj úřad. Toto rozhodnutí mělo závažné následky – Homér a jiní řečtí klasici byli totiž základem veškerého vyššího vzdělání, tudíž i výchozím předpokladem jakékoli úřední i profesionální kariéry. Tímto opatřením se měl křesťanům perspektivně zamezit přístup ke státním úřadům, v nichž se požadovalo rétorské vzdělání. Městské úřady měly napříště dbát na to, aby se při jmenování nových učitelů přihlíželo nejen k odborným a mravním kvalitám, ale i k ideovým předpokladům. Císař si nepochybně velmi sliboval od působení pohanských škol a klasické vzdělanosti na mládež. Z druhé strany však edikt vyvolával nebezpečí, že bude vůbec přetrženo pouto křesťanské vzdělanosti s kulturním odkazem dohasínající antiky. Jen krátce předtím vydal biskup z Kaisareie Basileios, jeden z velkých křesťanským myslitelů té doby, spis, v němž zdůvodňoval užitečnost studia pohanských autorů pro křesťanské mladíky. Tento výnos, diskriminující křesťanské učitele, se setkal s bouřlivou nevolí na křesťanské straně, na nesouhlas narazil i v řadách vzdělaných pohanů, Iuliana za to káral i Ammianus Marcellinus, který si císaře jinak velice vážil. Někdejší Iulianův přítel ze studií v Athénách, Gregorios z Nazianzu, proti němu sepsal ostrou polemiku. Hned po Iulianově smrti byl zákon odvolán.

Vůči křesťanství se chtěl císař jevit spravedlivým, neboť všem biskupům, kteří byli za Constantiovy vlády exkomunikováni a posláni do vyhnanství, povolil návrat do jejich obcí. Zmatek, který tak v církvi vznikl, mu nebyl proti mysli, ba přímo se snažil vnést rozkol mezi klérus a křesťanský lid. Zakročil proti Athanasiovi, který se po násilné smrti ariána Georgia vrátil do Alexandrie a usiloval o překlenutí rozporů mezi přísnými stoupenci níkajského směru a o smír s povolnými semiariány – poslal ho, celkově již počtvrté, do vyhnanství s odůvodněním, že vyhnancům povolil návrat do jejich otčin, ne však do jejich církevního úřadu. Císař také ochotně vyhověl donatistické žádosti, aby se jejich biskupové směli vrátit z vyhnanství, čímž se ovšem v Africe stala katolická strana na delší dobu opět menšinovou a touha předtím utlačovaných lidí po odplatě jí bez dočasné státní podpory způsobila mnoho škod a útrap.

Z křesťanských myšlenkových směrů věnoval Iulianus zřejmě největší pozornost mladoariánské christologii a snad pro její značnou spřízněnost s novoplatonismem dal najevo svou přízeň jejím čelním představitelům Aetiovi i Eunomiovi, jež dokonce obdaroval půdou. Zajímavý byl i Iulianův poměr k židovství. Upíral mu sice světový význam, ale židovský bůh Jahve měl podle něj jako každý kmenový bůh nárok na úctu. Proto se Iulianus rozhodl znovu mu v Jeruzalémě postavit chrám (zničený r. 70 císařem Titem při potlačování židovského povstání) a snad chtěl také takto znevážit Ježíšova slova věštící v evangeliích jeho trvalý zánik. Avšak zemětřesení učinilo r. 363 stavebním pracím konec, což křesťané pochopitelně pokládali za projev boží vůle.

Při realizaci Iulianovy náboženské politiky se někteří úředníci veřejně zříkali křesťanství a mezi nově jmenovanými provinciálními veleknězi byl i jeden odpadlý biskup – trójský Pégasios. Tu a tam došlo kvůli náboženství i k trestním postihům, neboť někteří křesťanští fanatikové občas proti sobě vyprovokovali zásahy státních činitelů, avšak Iulianus sám represivní opatření neschvaloval, protože od jiných pronásledovatelů křesťanství se lišil také tím, že díky své výchově křesťanskou věrouku důkladně znal a v trvalý účinek hrubého násilí nevěřil. „Lidé musí být slovy přemlouváni a poučováni spíše než ranami, zpupností a trýzněním tělesným,“ konstatuje Iulianus. „Proto znovu a opětovně napomínám ty, kteří směřují k pravé nábožnosti, aby nijak neubližovali lidu galilejskému, ani aby jej napadali a dopouštěli se násilností proti němu. Soucitu spíše zasluhují ti, kteří jednají v největších věcech špatně.“ O to horlivěji však křesťanství ideologicky vyvracel a svůj postoj k němu vyložil ve spise, bohužel nedochovaném, Proti Galilejským (Kata Galilaión).

Posměch křesťanů a často i nenávist, přijímal s klidem zasněného filozofa, nestíhal viníky, pokud se výsměch týkal jen jeho osoby. Tento "druhý Marcus Aurelius" na císařském trůnu měl před očima stoické ideály ctnosti, sebezapření, uměřenost, mužnost a proto dovedl s duševní převahou snášet urážky vlastní osoby. K tvrdšímu postupu proti křesťanům byl císař někdy vyprovokován konflikty mezi křesťanskými sektami a když se výstřelky křesťanů dotkly pohanského kultu. Jak dokázal být Iulianus díky své znalosti křesťanské víry sarkastický, čímž jistě mnohé církevní činitele přiváděl k nepříčetné zlobě, dosvědčuje následující epizoda. „Já zacházím se všemi Galilejskými mírně a lidsky,“ zdůrazňuje Iulianus, „že nikdo nikdy nepodstupuje žádného násilí, není vlečen do chrámu, ani není týráním nucen k něčemu jinému toho druhu. Ale přívrženci církve ariánské napadli z rozmařilé bujnosti stoupence Valentinovy a odvážili se u Edessy takových věcí, jaké nikdy by se nemohly stát v obci dobře spravované. Jelikož je jim tedy zákonem, nejvýš obdivuhodným, přikázána chudoba, aby pohodlněji vstoupili do království nebeského, k tomu já těmto lidem napomáhaje, nařídil jsem všechny peníze církvi v Edesse odebrat, aby byly rozdány vojákům, i majetek aby byl přidělen našim příslušníkům. Tak jsouce v chudobě nabudou rozumu a nebudou zbaveni nebeského království, v které doufají.“

Návrat k pohanskému náboženství ospravedlňoval císař historicky. Staří bohové byli uctíváni od počátku světa, tudíž by nebylo správné jim nyní upírat úctu jenom proto, že si to křesťané přejí. Ačkoli sám velice dbal o formu a rituál starých kultů, jeho názory se zdaleka nekryly s původním řeckým náboženstvím. Byl dítětem helénismu, a tak mu kult Olympanů splýval s představami rozmanitých východních náboženství a mystérií, zejména mithraistických. Ve způsobu uvažování byl silně ovlivněn novoplatónskou filozofií, jak ji poznal ze spisů Iamblichových, v tomto duchu také vysvětloval božstva, jež mu byla ztělesněním různých přírodních sil. Jednotlivá božstva mu byla různými projevy jednoho a téhož Boha, jehož spatřoval ve Slunci. Když se pak v novoplatónském duchu snažil vysvětlit podstatu Boha, značně se už přiblížil ke křesťanskému výkladu o Boží trojici v ariánském pojetí – u slunečního boha shledává jeho fyzický projev – sluneční kouli, jeho mýtické jméno (Hélios, Mithra) a posléze jeho skutečnou ideu, jež splývá s ideou nejvyššího dobra.

Při vší niterné opozici proti křesťanství jím byl Iulianus hluboce ovlivněn. Jeho vysoce morální zásady, hraničící někdy až s askezí, byly křesťanskému etickému ideálu velmi blízké. Obnovy pohanského náboženství mělo být podle něj dosaženo nejen obnovením kultu starých bohů, ale také, a to především, hlubokou zbožností, filantropií, prokazování dobrodiní chudým a potřebným. Požadoval po svých souvěrcích, aby vedli morální osobní a občanský život, stejně jako církevní otcové odmítal četbu milostných románů i jakýchkoli lascivních literárních děl, byť klasických, stavěl se proti divadlu, zápasům v cirku, dostihům vozatajů – spatřoval v tom všem pouhé semeniště hříchu. Jako morální maximum pro sebe i pro všechny, kdo chtěli sloužit bohům, formuloval zásady bázně před bohy, laskavosti a soucitu vůči bližním, čistotu vlastního těla. Iulianus se tak dá s trochou nadsázky označit za zbloudilého křesťanského mystika a kdyby mu mnozí věřící křesťané v jeho okolí nedávali tak špatný příklad, stal by se možná vzorným křesťanským panovníkem.

Jako filozof chtěl Iulianus především přesvědčovat a jako organizátor si zároveň uvědomoval, jak pozadu v jeho době zůstávají antické kulty za křesťanstvím. Kdysi byl v každé obci státní kult nedílnou součástí politického života a úředníci měli kněžské funkce obdobně, jako byl i císař nejvyšším veleknězem. Proto Iulianus jakožto pontifex maximus [?] prováděl v přežívajícím antickém kultu s velkou horlivostí reformy, jejichž výsledkem měla být pevně organizovaná polytheistická pospolitost, napodobující svou strukturou křesťanskou církev. Vytvořil pohanskou církevní hierarchii, po příkladu křesťanů ozdobil vnitřek pohanských chrámů, kde byly čteny kapitoly helénistických moudrostí, nahrazující evangelium. Zavedl zpěv při bohoslužbě.

Podle křesťanského vzoru dosazoval do všech provincií státní velekněze, kterým dodával obilí i víno s podmínkou, že pětinu toho musí dostat místní chudina, dával zřizovat starobince a nemocnice a nabádal své stoupence, aby v pevnosti víry napodobovali židy a v charitativní činnosti křesťany. Právě konkurence v sociální sféře se křesťanští církevní činitelé nejvíce obávali, neboť Iulianus, zdá se, počítal s hromadným přestupem chudých vrstev k obnovenému hellénskému náboženství, jehož mravní zásadou měla být láska k lidem a vzájemná mezilidská podpora. Starý řecký polytheismus byl v principu pluralistický a svým duchem neodpovídal centralizovanému státnímu zřízení. Zatímco křesťanství provedlo ve vztahu k minulosti radikální řez, Iulianus učinil heroický pokus sladit v duchu soudobé filozofie kulturní a duchovní odkaz helénské civilizace s potřebami a politickými tendencemi své doby. Pokus v němž neuspěl.

Iulianus propagoval občansky uvědomělou zbožnost a ve staré tradici hledal stále platnou pravdu. Avšak poměry, ve kterých žil, se už podstatně lišily od doby, kdy vládl jeho vzor Marcus Aurelius, takže i někteří upřímní císařovi obdivovatelé pokládali jeho přemrštěnou zálibu v hromadných krvavých obětech za anachronismus. „Příliš často skrápěl oltáře krví přemnoha žertev,“ uvádí rezignovaně Ammianus Marcellinus, „neboť někdy obětoval stovky býků, nesčetná stáda různého drobného zvířectva i bílé ptáky vyslíděné na zemi i na moři, takže téměř každý den se vojáci nezřízeně živili přidělovanou masitou stravou a zkaženi pijáckou vášní, byli ze státních chrámů, kde se oddávali hostinám, jež měly být spíše kárány než povolovány, vynášeni na ramenou kolemjdoucích přes široké ulice do svých ubytoven.“ Podle Libania císař sám neváhal plnit i ten nejnemožnější předpis pohanského rituálu, i když bylo zcela zjevné, že je to na újmu vladařské důstojnosti. Běhal kolem oltáře, vyvrhoval ptáky.

Představitelé níkajského křesťanství se jeho protikřesťanské politiky báli méně než předtím Constantiova politického programu, v jehož rámci se měla církev plně podřídit církevní moci. Když např. Athanasios odcházel r. 362 počtvrté do exilu, loučil se se svými přáteli slovy: „Neznepokojujte se, je to jen mráček a rychle přejde.“ Situaci s odstupem dvou let také hodnotil Iulianův přítel a někdejší učitel, proslulý antiochijský rétor Libanios, pohan a velký příznivec Iulianův, když r. 365 s uspokojením připomněl, že se křesťané od Iuliana nedočkali krvavého pronásledování a zároveň s trpkostí poukázal na to, jak obtížné je proti nim bojovat, vždyť křesťané, kteří v kterékoli době podlehli mukám, jsou uctíváni jako mučedníci a ti, kdo se ze strachu formálně zřekli víry, docházejí později u svých souvěrců prominutí své slabosti.

Odezvu městské veřejnosti na svou náboženskou politiku si mohl Iulianus nejlépe ověřit v syrské Antiochii, do které přicestoval s velkými nadějemi v létě roku 362. Těšil se na shledání s rétorem Libaniem a doufal, že se mu měšťanstvo odvděčí láskou za všechno, co pro města v říši svým restitučním zákonodárstvím učinil, avšak dostalo se mu trpkého zklamání. Antiochijské obyvatelstvo bylo většinou křesťanské, císařův odklon od křesťanství ostře odsuzovalo a svůj negativní postoj promítalo i do hodnocení jinak prospěšných mu změn. K otevřené roztržce došlo, když Apollónova věštírna ve vavřínovém háji Dafné nedaleko Antiochie nevydávala věštby údajně proto, že ji rušil hrob, v němž odpočíval křesťanský mučedník ze 3. století Babylas. Iulianus dal ostatky tohoto světce, umístěné tam zhruba před deseti lety z příkazu Caesara Galla, odstranit. Brzy poté však byl Apollónův chrám zničen ohněm a podezření ze žhářství pochopitelně padlo na křesťany. Rozhněvaný císař dal zavřít hlavní antiochijský křesťanský kostel a zkonfiskoval jeho majetek. V Antiochii se Iulianus střetl se zarytým odporem zfanatizovaného křesťanského lidu, který okázale ignoroval tzv. pohanské slavnosti, i se zatvrzelou městkou radou, na niž pak zaútočil jízlivou satirou nadepsanou Misopógón (Nepřítel vousaté brady, tj. filozofie). V tomto zajímavém spise se císař vysmívá těm, kdo znevažují filozofické vzdělání a také v něm uvádí mnoho podrobností o svém životě a povaze. Mimo jiné si v něm dobírá svůj plnovous, nepěstěný a zanedbaný, ale sarkasmem nedokáže zcela zakrýt své těžké zklamání. Ve spise také nostalgicky vzpomíná na svůj pobyt v Gallii. Opozice proti němu se projevovala i ve východní římské armádě, která nejevila ochotu vydat se na tažení proti Persii, kterým se měla pozvednout vážnost říše na východě. Iulianus se mohl plně spolehnout jen na své věrné západní jednotky a se smutkem v duši vzpomínal na léta, kdy žil v gallském prostředí, které ho jako svého zachránce před germánským nebezpečím upřímně milovalo.

Vlivem Iulianovy politiky přestoupilo za jeho vlády mnoho osob k pohanství, z důvodů především oportunistickým, ale zase ne tolik, kolik císař očekával. Iulianus se zklamal ve svých nadějích. Jeho romantický sen "o obnovení staré víry, o politické reformě, opětném vzestupu senátu a zjednání onoho spojení mezi císařstvím a svobodou, pro které horoval Tacitus", se nedal již uskutečnit. Senát byl bezmocný vůči nové byrokracii a také křesťanství zapustilo hluboké kořeny; císař se dožil jen zklamání a vystřízlivění. Osudné bylo, že sledujíc svůj vizionářský sen, přehlédl, že pro pohanství již není záchrany, ani znovuzrození, protože už nemá lidu co říci.

Neúspěšné tažení proti Persii r. 363, Iulianova smrt

V roce 363 se Iulianus rozhodl pro tažení proti Persii. Perský král Šápúr (Sapor) II. (309 – 379) si válku nepřál, i Iulianovi věrní rádcové doporučovali mírové řešení. Brzy se ukázalo, jak moudrá byla Constantiova obezřetná defenzivní strategie.

Iulianus se však od svého předsevzetí nedal odradit a nedbal ani nepříznivých věšteb, načež zjara r. 363 vyrazil s armádou proti sousední nepřátelské velmoci. Šlo asi jen o zastrašovací úder, třebaže měl mnohem větší rozměry než předchozí Iulianovy válečné akce proti Germánům, ale vyloučit nelze ani Iulianovu touhu napodobit dávné úspěšné tažení císaře Traiana. Údajně s 65.000 muži postupoval Iulianus podél Eufratu perským územím, zatímco po vlastním toku této mesopotamské řeky plulo přes tisíc římských lodí vezoucích vojsku proviant a obléhací stroje. Šápúr útok tímto směrem nečekal, a tak se římské armádě brzy podařilo proniknout do Babylónie a dostat se kanálem spojujícím Eufrat s Tigridem až pod hlavní město perské říše Ktesifon. Velkoryse promyšlený válečný plán však selhal, neboť druhému proudu římského vojska, jemuž v počtu 18.000 nebo dokonce až 30.000 osob velel císařův příbuzný comes rei militaris [?] Procopius (pozdější uzurpátor proti císaři Valentovi), se nepodařilo spojit s arménskými posilami a předpokládaný vpád do Médie se neuskutečnil. Proto se Iulianus, sám již pod silným perským tlakem, vzdal po úspěšné bitvě obléhání Ktesifonu a místo postupu dále na jih se obrátil zpět k severu, přičemž dal neuváženě spálit plavidla s proviantem, aby překonáváním říčního proudu nezpomalovala návrat vojska. Zásobování za pochodu vzhůru podél Tigridu naráželo pak v Peršany spálené krajině na obrovské potíže a vojsko kromě nedostatku potravin trpělo také palčivým horkem a nenadálými přepady svých roztažených jednotek rychlou perskou jízdou. Při odrážení jednoho takového útoku byl 26. června 363 Iulianus zasažen oštěpem, který přiletěl neznámo odkud.

Poslední Iulianovy chvíle popsal Ammianus Marcellinus, který se východního tažení účastnil. Císař byl dopraven se smrtelným zraněním do svého stanu, kde promluvil k okolostojící a sklíčené své družině. Dotkl prý se svých skutků, které vykonal jako mladší spoluvládce svého předchůdce v Gallii v bojích proti Germánům, zauvažoval o tom, co za své samostatné krátké vlády vykonal a aniž určil svého zástupce, vyložil smrt jako vrácení života přírodě a zároveň vyjádřil přesvědčení, že se jeho duše, o jejíž neposkvrněnosti těžkým hříchem nepochyboval, vrátí v původní čisté bytí a spojí se, jsouc očištěna od všeho hmotného, s nadpozemskou a nadsmyslnou jsoucností, tj. s ryze duchovním a zcela nehmotným Bohem. Po těchto slovech rozdělil svůj majetek a pokáral truchlící přátele, neboť pokládal za nedůstojné oplakávat císaře, kterého k sobě povolávají nebesa a hvězdy. Nato ještě promlouval s filozofy Priskem a Maximem o nesmrtelnosti duše. „Potom se mu široce rozevřela rána probodeného boku“, uzavírá svůj chmurný výklad o Iulianově konci Ammianus Marcellinus, „a otok žil mu zadržoval dech. Tehdy vypil studenou vodu, o niž za děsivé půlnoci požádal a snadno se v dvaatřicátém roce svého věku rozžehnal s životem.“

Důsledky Iulianovy smrti

Pro stoupence starých pořádků, kteří spojovali s Iulianem všechny své naděje, znamenala zpráva o Iulianově smrti šok. Libanios po zprávě o Iulianově smrti podle svých slov pomýšlel na sebevraždu. Po jeho smrti nemohl dál věřit ve věčné trvání římského impéria, představě, jež byla trvalou součástí římské politické ideologie už od dob Augustových. Vyslovil tehdy názor, že římská říše nezbytně zanikne, stejně jako kdysi zanikla říše egyptská. Prostí občané namnoze odmítali zprávě o císařově konci uvěřit, posla, který ji přinesl, ukamenovali obyvatelé mezopotamského města Karrhai k smrti. Šířily se pověsti, že Iulianova smrt byla dílem spiknutí zosnovaného křesťany, že kopí, které jej zranilo, bylo proti němu vrženo z římských řad. Tak to prý líčili perskému králi Šápúrovi římští přeběhlíci.

Mezi křesťany se Iulianova smrt označovala jako Kristovo vítězství, které prý – podle záhy rozšířené křesťanské legendy, podle níž Iulianus zlobně vyhodil dlaní vzhůru k nebi svou krev s konstatováním, že „Galilejský“ zvítězil – uznal i sám císař. Všechno obyvatelstvo se však z jeho smrti neradovalo, v srdcích mnoha byl Iulianus vřazen mezi bohy, provinciálové, zejména gallští dlouho nezapomínali na jeho spravedlnost, mnoha lidem imponovala i jeho filozofická skromnost a prostota, všem se za jeho vlády ulevilo předchozím zrušením  nákladného císařského dvora a snížením tíživých daní. Legitimitu Iulianovy vlády i skutečnost, že se nedaly popřít jeho kladné lidské stránky, respektovala svým způsobem i církev, když se neodvážila rozmetat jeho ostatky, pochované podle přání zemřelého v kilickém Tarsu.

Iulianus se zřejmě domníval, že mu bylo svěřeno božské poslání uzdravit nemocnou společnost a stejně jako mnozí jiní spatřoval v křesťanství popření filozofických a duchovních hodnot společnosti, z níž vzešel a kterou chtěl uchovat. Pro muže jeho založení – neobvyklé směsice idealismu a doktrinářství – byl však jakýkoli kompromis prakticky nepřijatelný. Hluboké propojení s klasickými tradicemi mu znemožňovalo přiblížit se prostému člověku své doby a porozumět mu. Jeho staromilská snaha zastavit příliv křesťanství nebyla pravděpodobně reálná – obyvatelstvo říše bylo za půl století poměrně silně christianizováno a elitářský novoplatonismus nebyl přístupný a pochopitelný prostým lidem (to byl i problém arianismu) a vyznavači pohanských kultů nebyli ani tak početní, ani tak bojovní, jak zřejmě podle sebe předpokládal Iulianus.

Císař se však trvale zapsal do paměti obyvatelstva svými správními a finančními reformami. To ještě dlouho po jeho smrti teskně vzpomínalo na jeho vladařské dílo a krátká léta jeho panování, zvláště když se ihned po jeho smrti přihrnuly na říši pohromy.

Hodnocení Iulianových snah v jeho době i v dalších epochách

Iulianus, člověk neobyčejně vzdělaný, filozof novoplatónského přesvědčení, jeden z velkých spisovatelů a myslitelů své doby, požíval autority v kruzích městské inteligence v Řecku a mezi příslušníky pohanské aristokracie, nebyl však příliš podporován vojskem a prostým obyvatelstvem. Tragická marnost jeho snah uchránit hodnoty antické kultury navzdory nové, dravě nastupující víře, která z ní sice vzešla, ale de facto ji popírala, poutala pozornost a jitřila představivost následujících generací stejně, jako ji vzbuzovala u jeho současníků. Stejně jako historici si ani romanopisci nepřestali klást otázku, zda Iulianův návrat ke starým bohům byl pouhým nenaplněným pokusem postavit se nezvratnému chodu dějin, či zda by duchovní podoba římské říše a tím i později celé evropské společnosti vypadala jinak, kdyby osudný oštěp nepřerval tak záhy život mladého císaře a on měl možnost své cíle uskutečnit. Iulianus byl stejnou měrou předmětem obdivu a nadějí i krajní nelásky a nenávisti. Jen málo křesťanských autorů, jako Prudentius či Jordanes, našlo slova uznání pro jeho kvality vládce a vojevůdce. Orosius, autor prvních světových dějin napsaných v křesťanském duchu ocenil, že Iulianus křesťany pronásledoval spíše s důmyslnou rafinovaností než násilím. Ovšem většina církevních autorů měla pro něj jen příkrý odsudek, ne-li rovnou hrubé nadávky. Iulianův někdejší přítel ze studií Gregorios z Nazianzu s ním vášnivě polemizoval, sv. Hieronymus, překladatel Písma z řečtiny do latiny, jej nazval zuřivým psem a Theodoretos z Kyrrhu dokonce hnusným smradlavým prasetem. Iulianus nepředhazoval křesťany lvům jako Nero, ani je nepopravoval pro odlišné názory jako Decius, Diocletianus, či Galerius, chtěl je „jenom“ připravit o moc a bohatství – a přesto, nebo právě proto, byl ze všech pohanských císařů, kteří nepřátelsky vystupovali proti křesťanství, nenáviděn nejzuřivěji.

Iulianovský motiv protikřesťanského tyrana, který se spolčuje s kouzelníky a samotným ďáblem, našel velkou oblibu v latinské středověké literatuře. Střízlivý tón v hodnocení tohoto císaře přináší až renesance a humanismus, pro tíhnutí k filozofii a proticírkevní postoj si Iuliana oblíbili osvícenští filozofové a historici. Montesquieu prohlásil, že nikdy nežil panovník, který by byl víc povolán k tomu, aby vládl lidem, než právě Iulianus. Edward Gibbon ve svém monumentálním díle Úpadek a pád říše římské hodnotil Iuliana jako největšího z pozdně antických císařů, srovnatelného s Caesarem, Augustem, či Marcem Aureliem. Hodnocení Iulianovy vlády zůstává neuzavřené, přestože již bylo předmětem nesčetných historických prací, opírajících se přitom o mimořádně bohaté a přitom vesměs spolehlivé prameny, ke kterým patří zejména dílo Ammiana Marcellina.

Iulianovu odpadlictví je sice možno se posmívat jako romantickému poblouznění, přece by však bez něj v dějinách lidstva na přechodu od staré kultury k nové něco scházelo. Je to poslední hold vzdaný helénskému pohanství, hold, jehož zdar musel skončit s pádem svého původce.

"Já musím psát o bolestných událostech, protože jsem dospíval mezi hrdlořezy v době nemocné spory a nesnášenlivostí sekty, která se snaží zničit kulturu, jejíž první tóny zazněly na strunách lyry slepého Homéra." Tuto větu vložil do fiktivního Iulianova deníku spisovatel Gore Vidal ve svém románu Julianus a myslím, že se mu – nejen touto větou – podařilo osobnost tohoto obdivuhodného císaře vystihnout velice přesně.

Zdroje:
Antická knihovna - Synové slávy - oběti iluzí
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Edvard James - Frankové
Ammianus Marcellinus - Dějiny římské říše za soumraku antiky
Michael Grant – Římští císařové
Karel Müller – Vznik a sláva byzantské říše
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Vladimír Vavřínek – Reformátor na trůně (doslov ke knize Julianus od Gore Vidala)
Reinhard Wolters – Římané v Germánii