Iovianus (363 - 364)

Iovianus

Iovianův původ a kariéra v císařských službách

Flavius Iovianus se narodil roku 330 v Singidunu (dn. Bělehrad). Byl synem Varroniana, velitele tělesné stráže (comes domesticorum) Constantia II. V ní za Constantia a Iuliana sloužil jako její člen (protector domesticus) i sám Iovianus. Přestože byl křesťanem, Iulianus jej nechal ve svých službách a před rokem 363 se Iovianus stal velitelem císařovy tělesné stráže.

Iovianova proklamace, stažení římských vojsk z Persie

O nástupnictví bezdětného a v zimě 360/361 ovdovělého Iuliana rozhodovali bezprostředně po jeho smrti vysocí úředníci a důstojníci, kteří se s ním účastnili perského tažení. Při dlouhých poradách vyšlo jasně najevo, že v Iulianově štábu si podrželi silnou pozici vedle jeho oddaných stoupenců i přívrženci někdejší Constantiovy politiky. Constantiovi velitelé Arintheus a Victor se ohlíželi po někom ze své strany, Iulianovi velitelé Nevitta a Dagalaifus hledali kandidáta ve své skupině. Tato epizoda také dosvědčuje sílící význam barbarských vojenských činitelů v imperiální armádě: Dagalaifus a Nevitta byli Frankové, Victor Sarmat. Nabídku usednout na trůn dostal v červnu po Iulianově smrti nejdříve praefectus praetorio [?] per Orientem (pretoriánský prefekt řídící civilní správu prefektury Oriens) Saturninius Secundus Salutius, ten však tuto poctu pro vysoký věk a chatrné zdraví odmítl. Nakonec byl 27. června 363 zvolen za císaře právě Iovianus. Vzhledem k tomu, že předtím nepatřil k čelným osobnostem, to byla kompromisní volba.

Svědčí o tom i fakt, že když vojáci z předních řad slyšeli zdálky skandování "Iovianus Augustus", domnívali se pro podobnost obou jmen, že se Iulianus zotavil. Když pak spatřili skutečného císaře, propukli v nářek.

Jmenování tak nevýrazné osobnosti povzbudilo perského krále Šápúra (Sapora) II., aby útoky na ustupující římskou armádu ještě zesílil. Ve většině srážek však měla římská armáda nadále převahu a Peršané mimo očekávání poslali vyjednavače dříve než Římané. Podmínky však přinášeli tíživé. Sapor požadoval, aby Římané vyklidili pět provincií za Tigridem, anektovaných r. 298 Diocletianem, včetně pevností Nisibis, Castra Maurorum a Singara a zřekli se římské suverenity nad Arménií. Čtyřdenní rokování znamenalo při zásobovacích potížích římské armády její další oslabení - podle Ammiana Marcellina by tento časový úsek býval stačil k vyváznutí armády z perského území. Iovianus v tísni narychlo sjednal mír, výměnu rukojmí a souhlasil s vyklizením provincií. Řím se také zavázal, že nebude Arménii vojensky pomáhat. Iovianus zřejmě neměl jinou možnost a se souhlasem svých poradců k těmto ústupkům svolil, aby se římské vojsko, sužované nedostatkem potravin, mohlo bez pohromy vrátit z perského tažení. Svou roli hrála nejistota, jak na Iovianovu proklamaci zareaguje Iulianův příbuzný Procopius, který velel druhému proudu vojska, které do operací proti Persii nezasáhlo a tudíž bylo neztenčené a akceschopné. Další hrozbou bylo obnovení aktivity barbarů na západě, až se dozví o Iulianově skonu, panovala také obava z pokusu o převrat na západě říše. Za ústupky získal Iovianus mír na třicet let (ten ovšem Peršané za několik let porušili).

Z oblasti odstoupené Persii se směli tamní římští civilisté i vojenské posádky vrátit zpět na římské území a Peršané umožnili Iovianově armádě volný odchod na západ. Když vojsko dostihlo Nisibisu, dal císař zřídit opevněný tábor mimo město, ačkoli jej obyvatelstvo prosilo, aby město navštívil a ubytoval se v paláci. Tehdy byl jeden z císařských hodnostářů - představený sboru konceptních úředníků, (primicerius notatiorum), stejného jména jako císař - který se při tažení mimořádně vyznamenal v boji, obviněn z neloajality a popraven. Hlavním důvodem zřejmě bylo, to že byl po Iulianově smrti navrhován jako jeho možný nástupce. Když se pak obyvatelé dozvěděli, že mají vyklidit město, zoufale prosili, aby se jim tato povinnost neukládala a ujišťovali, že budou sami bránit své domovy i bez státních přídělů potravin a vojska. Měšťané marně apelovali na to, že Constantius se ani po porážce od Peršanů ničeho dobrovolně nevzdal, kdežto Iovianus se hned na počátku vlády zřekl bašty východních provincií. Marně. Císař se vytrvale odvolával na závaznost smluv a s hanbou odtáhl od města. To pak bylo evakuováno.

Iovianova kapitulace byla s nevolí odmítána většinou současníků, jak o tom svědčí mínění Ammiana Marcellina, přímého účastníka Iulianova východního tažení: "Na tomto místě jsi po zásluze obviňována ty, Štěstěno římského světa, neboť jsi za bouří rozvracejících stát vyrazila vládu z rukou zkušeného státníka" - jímž je míněn Iulianus - "a nabídla ji mladíkovi, který se měl teprve zdokonalit a kterého není spravedlivé ani hanit, ani chválit. Vždyť z jeho předchozího života nebylo známo, že by se v záležitostech tohoto druhu osvědčil nějakými významnými činy. To ovšem vlastence zasáhlo až do morku kostí, že ... spáchal čin nedůstojný vlády a vydal Nisibis, jež už do dob kralování Mithradatova čelila tomu, aby se Peršané zmocnili Orientu." Podle Ammiana Iovianus ustoupil zbytečně mnoho, neboť po celou dobu operování v nepřátelském území měla římská armáda - přes zásobovací potíže, sužující vedra a perskou taktiku spálené země a opotřebovávacích přepadů - nad Peršany převahu. Pravda, zdá se, bude někde uprostřed.

Peršané využili situace a zmocnili se podstatné části Arménie. Sasánovskou politikou bylo zlikvidovat arménské království. Celá řada urozených Arménů dezertovala, nejčastěji do Persie a král Arsakes se vzdal, protože za něj nikdo nechtěl bojovat. Ammianus Marcellinus sděluje, že byl následně oslepen a popraven, podle arménských pramenů spáchal sebevraždu. Velká města byla zbořena, jejich obyvatelstvo deportováno a Peršané začali v Arménii obnovovat zoroastrismus.

Iovianova krátká vláda

Pro Římany bylo opravdovým štěstím, že Peršané museli v následující době věnovat pozornost svým vlastním vnitřním problémům a neměli možnost svého vítězství nad Iulianem využít. Jakmile se Iovianus vrátil na římskou půdu, začal si upevňovat pozici. Vyslal posly do gallských a illyrských oblastí. Poslové odevzdali jeho tchánovi Lucillianovi, který byl po zanechání vojenské služby na odpočinku, dekret o jmenování generálem jezdectva a pěchoty a instrukce, aby pospíšil do Mediolana a zabezpečil tam poměry se zřetelem k případným pokusům o převrat.

Veřejně zavrhl pohanství svého předchůdce a vyhlásil návrat říše ke křesťanství. Iulianova opatření proti křesťanům ztratila platnost, což umožnilo církevním činitelům hromadný návrat do veřejného života. Císař obnovil všechny dřívější církevní výsady a třebaže mu pohanský myslitel Themistius složil hold za jeho náboženskou snášenlivost, některé chrámy zavřel a zakázal přinášet oběti. Na jeho mincích se znovu objevují vojenské korouhve s řeckým symbolem Krista (XP). O několik měsíců později Iovianus vyhlásil vůči antickým kultům plnou snášenlivost, pokud budou oproštěny od kouzel a věštění. Snad tak učinil z taktických důvodů, aby nenarazil na odpor Iulianových stoupenců. Tento pokus o náboženskou snášenlivost, cizí právě křesťanství, zcela selhal. Církevním představitelům přislíbil vládní nezasahování do křesťanských věroučných sporů, třebaže osobně projevil velkou přízeň Athanasiovi, vrátivšímu se tehdy ze svého čtvrtého vyhnanství.

Na druhé straně se ukazovalo, že Iulianovy snahy byly zřejmě předem odsouzeny k nezdaru. Široká, za padesát let značně christianizovaná, veřejnost nikdy nenašla bližší vztah k Iulianovým politickým snahám a ty městské kruhy, které s nimi sympatizovaly, zůstaly po roce 363 prakticky bez programu. Pohanské kulty nepředstavovaly již sílu, která by se závažným způsobem mohla projevit v životě říše a jejich vyznavači nebyli v této době ani tak početní, ani tak bojovní ve svém přesvědčení, jak zřejmě podle sebe předpokládal Iulianus. Iulianovi sympatizanti, kteří setrvali v úřadech, se většinou snažili zaštítit loajalitou k novým poměrům, ale i oni byli pod různými záminkami postupně ze státní služby vyvazováni. Obecnou tolerancí se měl zřejmě zmírnit nežádoucí neklid, jenž se v říši rozmáhal a který mohl oslabit obranu římských hranic před vpády barbarských sousedů, povzbuzených zprávou o Iulianově smrti. Vědom si tohoto nebezpečí, chtěl se Iovianus co nejrychleji přesunout do střední či dokonce západní části říše.

Iovianus strávil nějaký čas v Antiochii, kde vedl různá úřední jednání, ale snažil se rychle postoupit na západ, takže město uprostřed zimy opustil a pokračoval v pochodu. Když dorazil do Tarsu, uctil Iulianovu památku u jeho prozatímního hrobu. Procopius, který pohřeb zařídil, po pohřbení nebožtíka zmizel a až později se vynořil jako uzurpátor. V městě Tyana císař obdržel zprávu, že v Durocortoru (dn. Remeš) v Gallii byl při nepokojích zabit Lucillianus a jeden z vojenských tribunů, který jej doprovázel. Druhému tribunovi se podařilo vyváznout - byl jím budoucí císař Valentinianus. Po této zprávě následovala druhá, příznivější, že armáda v Gallii se přesto vyslovila pro něho. Po příjezdu do Ancyry (dn. Ankara) přijal úřad konzula a za spolukonzula ustanovil svého staršího syna Varroniana. Chlapec byl ještě malý, a když ho položili na kurulské křeslo, hlasitě se rozplakal. Brzy se to začalo považovat za zlé znamení, neboť od této chvíle, jak zaznamenal Ammianus Marcellinus, "Ioviana smetl kvapně den předurčený mu k ukončení života. Když totiž přišel do Dadastany, kteréžto místo je předělem mezi Bithýnií a Galatií, byl v noci nalezen bezduchý a o jeho smrti se vynořily přemnohé pochybnosti. Vyprávělo se totiž, že nedokázal snést škodlivý zápach ložnice vybílené čerstvým vápnem, nebo že zahynul zduřením hlavy od nesmírného žhnutí řeřavého uhlí, anebo se prý dozajista nadmul prudkou zácpou ze směsice jídel. Zemřel ve třiatřicátém roce svého věku, a ačkoliv jemu i Scipionu Aemilianovi připadl podobný konec života, zjišťujeme, že se smrt žádného z nich soudně nevyšetřovala." 17. února 364 tedy Iovianus v maloasijské Galatii zahynul, pravděpodobně na otravu oxidem uhelnatým.

Postavy prý byl mohutné a vysoké, proto se prý dlouho nemohlo najít královské roucho, hodící se na jeho míru, chodil těžkopádně a měl přívětivou tvář. Byl průměrně vzdělaný a spíš dobromyslný, chtěl si uvážlivě vybírat lidi. Byl velkým jedlíkem a holdoval vínu i lásce, zda by tyto neřesti potlačila císařská zodpovědnost, však nestačil dějiny přesvědčit. Ostatně na jiném místě Ammianus zdůrazňuje jeho lenost a ochablost. Křesťanští autoři, zvláště Theodoretus a Augustinus, pochopitelně jeho odvrat od Iulianova odpadlictví schvalovali, těžko však mohli vysvětlit, proč se mu nedostalo delší vlády jako boží odměny za toto chvályhodné jednání. Radost křesťanů byla také poněkud zkalena faktem, že Iovianův mír vydal Arménii, která již tehdy byla křesťanský stát, do područí zoroastrovské Persie.

Zdroje:
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
Ammianus Marcellinus - Dějiny Římské říše za soumraku antiky
Anna Elizabeth Redgateová - Arméni