Hadrianus (117 - 138)

Hadrianus

Dušičko, tulačko miloučká,
hosti v mém těle a družko má,
v jaká ty místa teď odejdeš
bleďoučká, ztuhlá a holoučká -
už nebudeš vtipkovat, jak je tvůj zvyk.
Hadrianus

Hadrianův původ, jeho nástup na trůn

Publius Aelius Hadrianus se narodil roku 76, byl Traianův vzdálený příbuzný a patřil k významným osobnostem jeho éry. Pocházel stejně jako Traianus z hispánského města Italica a těšil se přízni nejen samotného císaře, ale i jeho manželky Pompeie Plotiny a pretoriánského prefekta [?] Publia Acilia Attiana. Už v mládí podal důkaz o svých vojenských schopnostech, a proto jej Traianus jmenoval místodržitelem Dolní Pannonie se sídlem v Aquincu, odkud Hadrianus řídil úspěšná tažení proti Jazygům a Sarmatům, kteří znepokojovali provincii. V době dáckých válek byl velitelem I. legie Minerviny. Krátce před svou smrtí 8. srpna 117 Traianus Hadriana adoptoval a předurčil ho tak za svého nástupce. Hadrianus byl v té době správcem Sýrie a v této funkci i druhým mužem ve velení za války proti Parthům. Již ve starověku však vznikly pochybnosti o autentičnosti zprávy o adopci a vynořily se dohady, že šlo o pozdější machinaci Plotiny a Attiana, kteří se snažili pro svého oblíbence získat císařskou hodnost. Důležité bylo, že Hadrianem stály syrské legie, takže převzetí moci nenarazilo na žádné komplikace. Proklamaci později potvrdil římský senát [?].

Na rozdíl od Traiana, jehož osobní zájmy se upínaly hlavně k vojenským a praktickým organizačním záležitostem, vyznačoval se Hadrianus širokými znalostmi literatury, filozofie, umění i přírodních věd a smyslem pro krásy přírody. Sám byl činný literárně, veršem i prózou, latinsky i řecky. Víme o jeho vlastním životopise, mezi jeho verši, většinou bizarními, se našly i hezké citové projevy. Ale byl také náladový, marnivý a nezřídka svéhlavý a ukrutný. Jeho osobnost v nejednom směru připomíná Nerona, od něhož se však lišil přísným vědomím povinnosti a vážnějším názorem na svět. Své filozofické přesvědčení projevil i tím, že nosil plnovous, viditelný znak mudrců a zavedl tak novou císařskou módu.

Uzavření míru s Parthií, přechod ke strategické obraně říše

Hadrianova vojenská politika na Východě byla v přímém protikladu k tomu, co sledoval Traianus. Nový císař nepokračoval v Traianově výbojné politice, která by vyžadovala velké vypětí vojenských sil říše. Uvědomoval si zřejmě malou rentabilitu nákladných válečných výprav, směřujících k podmanění vzdálených zemí a soustřeďoval se proto na upevnění impéria v rámci současných hranic, jejichž obrana byla reálná a odpovídala současným možnostem. Neváhal ponechat osudu území, kde římské panství nemělo pevné zázemí a přinášelo podle jeho názoru říši více těžkostí než užitku. Z tohoto důvodu se vzdal Arménie, která se stala znovu vazalským nárazníkovým státem a Assyrie a Mezopotámie, připojené k říši jeho předchůdcem. Uzavřený mír s Parthy v podstatě obnovil poměry před válkou. Císař dokonce uvažoval o uvolnění Dacie ze svazku impéria. Vzhledem k mimořádnému hospodářskému významu v ní však římské panství nadále zachoval. Náplní Hadrianovy zahraniční politiky se stala strategická obrana říše a v tomto směru pokračovali i všichni jeho realisticky uvažující nástupci.

Tento ústup od expanzivní zahraniční politiky vzbudil mnoho nespokojenosti mezi Traianovými důstojníky. Hned na začátku Hadrianovy vlády proti němu zosnovali spiknutí čtyři přední vojevůdci Traianova období. Význačné místo mezi nimi zaujímal Lusius Quietus, jehož Traianus nasazoval do všech náročných válečných akcí a který patřil z vojenského hlediska k oporám jeho vlády. Quietus byl příslušník původního severoafrického obyvatelstva a Traianovu přízeň si získal v době dáckých válek. Osvědčil se zejména jako velitel proslulé mauretánské jízdy, která díky své rychlosti patřila k úderným složkám římské armády. Spiknutí však bylo v zárodku potlačeno a jeho účastníci byli z podnětu senátu popraveni, aniž měl Hadrianus možnost zasáhnout do vývoje událostí. Existují však domněnky, že zprávy o spiknutí nejsou věrohodné a že ve skutečnosti dal Hadrianus cílevědomě odstranit muže, kterých se obával jako možných konkurentů.

Přes nespokojenost armády Hadrianus trval na svém. Vojenské podniky Traianovy si vyžádaly velké finanční prostředky a k tomu byl Hadrianus nucen při nastoupení vlády povolit rozsáhlé prominutí nedobytných daňových nedoplatků (asi 900 miliónů sesterciů).

Politika vůči senátu, upevňování císařské moci, utužování byrokratického aparátu

Vůči senátu prováděl Hadrianus zprvu přátelskou politiku. Navázal tak na Traianovu praxi a podobně jako on slíbil, že ze své moci nedá popravit žádného senátora. Své předsevzetí dodržoval po většinu své vlády, avšak na jejím sklonku se jeho vztah k senátu přiostřil a dal dokonce několik senátorů popravit.

Co Hadrianovi pojistilo čestnou památku v římských dějinách, byla jeho neúnavná činnost směřující k vnitřnímu zdokonalení a konsolidaci obrovské říše, podporovaná opravdovým státnickým rozhledem a organizačním talentem. Po bouřlivé válečné Traianově době se snažil svou důslednou mírovou politikou nastolit všude jistotu klidného vývoje a snažil se využít své moci k hospodářskému pozdvižení a kulturnímu zvelebení i nejodlehlejších končin, kam zasahovalo římské panství. Hadrianus se údajně v senátu vyslovil, že vladař není nic než služebník státu. Hadrianovou snahou bylo dále posílit císařskou moc a zdokonalit císařský úřednický aparát, zvláštní pozornost věnoval i ústředním správním institucím. Císařova opatření, která měla vesměs duch byrokratického absolutismu, směřovala k jednotné úpravě říšského celku a jeho vláda znamenala další posun k absolutní monarchii. V císařských dvorských kancelářích se od Hadrianovy doby začali uplatňovat v široké míře vedle propuštěnců jezdci [?], tím začaly císařské kanceláře nabývat podoby státních úřadů. Počet různých císařských úředníků se podstatně zvýšil. Císařský poradní sbor (consilium principis), který zavedl Augustus, sestavovaný a svolávaný předchozími císaři podle jejich uvážení a konkrétních potřeb, se stal trvalou institucí a členství v něm se změnilo v placenou funkci pro vybrané senátory a jezdce. Předsedou konsilia byl praefectus praetorio [?]. Zde je vidět postupně se měnící náplň práce původně čistě vojenské funkce, z níž se v pozdním císařství stala funkce převážně civilní. Velký vliv v císařské radě měli právníci. Příslušníci tohoto kolegia měli samozřejmě možnost vyjadřovat svůj osobní názor k řešeným otázkám, kdežto konečné rozhodnutí příslušelo císaři. Za Hadriana se vytvořila norma, kterou později formulovali římští právníci tak, že vůle principova je zákonem.

Zvláštní pozornost byla věnována pořádku ve státních financích. Správcům provincií a jiným státním úředníkům vyměřil císař namísto dřívějších naturálních požitků pevný roční plat. Ve finanční správě se začala důsledně uplatňovat zásada přímého vybírání dávek namísto dřívějšího pronájmu výběrů různých daní a dávek publikánům (publicani [?]), od něhož ostatně již Hadrianovi předchůdci postupně upouštěli. Provinciím se tak značně ulehčilo, neboť byly zbaveny nešetrného vydírání správců a nájemců, ale státu vznikly velké výlohy, neboť nový způsob správy vyžadoval zvýšený počet úředníků. V obsazování úřednických míst přestala být hlavní podmínkou vojenská služba a na její místo nastoupilo právnické vzdělání. Všechna správa byla vedena písemně, postup, příjmy a povinnosti úřednictva byly přesně vymezeny. Spojení s dalekými oblastmi zajišťovaly výborné silnice a skvěle organizovaná státní pošta, jejíž stanice (stationes positae [?]) zajišťovaly přepřahání koní, výměnu povozů, výměnu kurýrů, či jejich odpočinek a zásobování.

Již od republiky měli prétoři [?] právo zdokonalovat soukromoprávní ustanovení a pozměňovat je. Asi roku 129 pověřil Hadrianus vynikajícího soudobého právního znalce Salvia Iuliana úkolem pořídit soubor osvědčených prétorských ediktů, které si podržely význam i pro tehdejší dobu, jimiž se v předchozí době modifikovaly soukromoprávní normy v oblasti působnosti městského prétora (praetor urbanus) i cizineckého prétora (praetor peregrinus). Na jejich základě se měl vytvořit jednotný a všeobecně závazný edikt, který se v budoucnu měl upravovat jen se souhlasem císaře. Mělo se tak předejít eventuálnímu zneužívání úředních pravomocí a omezit úředníky, kteří uplatňovali s přílišnou samostatností některé své soudní pravomoci, což budilo nedůvěru centralistické císařské správy. Výsledkem Iulianovy činnosti se stal tzv. "věčný edikt" (edictum perpetuum), kterým byl ukončen vývoj tzv. prétorského práva, neboť zredigované edikty byly v následující době přejímány prétory ve své kodifikované podobě. První část věčného ediktu se týkala soudních jednání před magistrátem, druhá část byla věnována soudním formulím a žalobám, třetí obsahovala ustanovení o soudních rozsudcích a jejich vykonání. Vznik "věčného ediktu" se ve svých praktických důsledcích stal jedním z předpokladů progresivní nivelizace poměrů v různých částech impéria. "Věčný edikt" byl kodifikován roku 122.

Hadrianovy cesty, jeho politika v provinciích

Císař, prodchnut duchem jakéhosi filozofického kosmopolitismu, věnoval stejnou a nerozdílnou péči Itálii i provinciím. Jeho neklidný duch jej pudil, aby hledal stále nové dojmy, z toho důvodu se zdržoval celkem málo v Římě a první léta své vlády byl skoro stále na cestách po rozličných končinách rozsáhlé římské říše. Jako jediný z císařů procestoval a na vlastní oči poznal prakticky všechny državy impéria. První inspekční cestu absolvoval v letech 121 - 125, druhou, v jejímž rámci v letech 131 - 132 navštívil potřetí Athény, v letech 128 - 132. Podiv současníků vzbuzovaly jeho rychlé cesty, na nichž jej provázela často jeho manželka Sabina a všechen vládní aparát s početným úřednictvem, bez přerušení pracující kanceláře na vozech, sledující v patách prvního muže impéria na jeho vytrvalém putování. Jakkoli jemný estét, dovedl se dlouhodobě zdržovat všech požitků a dlouhé úseky cest prošel pěšky jako prostý cestující či houževnatý voják. Ačkoli toto cestování namnoze vyplývalo z jeho osobní záliby - Hadrianus měl zájem o všechno umění, které mohl v římské říši poznat a nemenší vášeň měl pro starožitnosti - přece přineslo říši mnoho dobrého a kromě toho, že uspokojovalo císařovu touhu po poznání, mělo i kladný politický dopad. Římská říše pro Hadriana nebyla jen Řím, Itálie a sbírka dobytých provincií, ale jednotný svazek rovnocenných zemí a národů. Blížila se doba, kdy jednotlivé země a svobodní obyvatelé obrovského impéria splynou v jednotný hospodářský, kulturní a právní celek.

Za své vlády navštívil Hadrianus, největší cestovatel z císařů, téměř všechny provincie. Např. vystoupil na Etnu, navštívil hrobky hrdinů u Ilia, pobyl u Pompeiova hrobu v Pelúsiu v Egyptě, navštívil Karthágo. Na všech svých cestách po provinciích a po Itálii si velmi důkladně všímal civilního obyvatelstva. Císař se rád stýkal s lidmi všech společenských tříd, tak pronikal bystře nedostatky správy, poznával potřeby a přání obyvatelstva a zařizoval s dobrým porozuměním hned na místě, co se mu jevilo žádoucí. V městech, do nichž zavítal za svých cest po impériu, dohlížel na správu, ulevoval finančním potížím, konal vojenské přehlídky, stavěl a obnovoval silnice, chrámy, lázně, pomníky, vodovody, mosty a jiné. Mnohá města od císaře dostala vyšší práva, významnější osady nabyly městského práva a v různých krajích vznikala nová městská střediska. Sám ve svých osobních potřebách skromný, neváhal plýtvat nádherou a vynakládat závratné obnosy, šlo-li o službu umění nebo o věc veřejného blaha.

Hadrianus byl nadšeným obdivovatelem řecké kultury a odpovídalo jeho filhellénské povaze, že velkou pozornost věnoval především řecké oblasti. Jeho oblíbeným městem byly Athény a svou náklonnost k Řekům projevil kromě jiného tím, že v tomto městě vybudoval řadu monumentálních staveb a zasvětil zde a otevřel obrovský chrám Dia Olympského, jehož stavbu dal po třech stoletích vleklé, ale k závěru stále nedospívající práce, rázně dokončit. V Římě Hadriana pro jeho filhellénství nazývali posměšně Řekem, dokonce zdrobnělým jménem Graeculus (Řekáček).

V roce 130, v době císařovy návštěvy v Egyptě, se v Nilu utopil jeho oblíbenec Antinoos. Císař, který byl na tomto dvacetiletém mladíkovi citově závislý, dal tam, kde zahynul, týž rok k jeho poctě vystavět město Antinoúpolis (dn. aš-Šajch Ibáda v Egyptě), zřizoval na jeho paměť chrámy a sochy a dával ho uctívat jako boha. Antinoových soch, v různých klasických pózách objednal císař mnoho, jen v samotné Ostii jich bylo 17. Byly to sochy chlapeckého atleta, chlapce filozofa, nahého boha, některé z nich byly pozoruhodnými uměleckými díly.

Do historie města Říma se Hadrianus zapsal obnovou Pantheonu a stavbou mohutného mauzolea (mausoleum Hadriani, dnešní Andělský hrad), vybudovaného na pravém břehu Tiberu a spojeného s ostatním městským územím Aeliovým mostem. V tomto mauzoleu byli pohřbeni římští císařové od Hadriana po Caracallu. V jihovýchodní části římského Fora dal r. 135 postavit podle svých plánů chrám bohyně Venuše a Říma. Pro rozvoj "vysokého školství" zřídil císař v témže roce v Římě tzv. Athenaeum, v němž se na vysoké úrovni sdružovalo studium rétoriky, filozofie a literatury a jež bylo podle výroku pozdně antického autora Aurelia Victora "školou svobodných umění". V Hadrianově povaze je mnoho rysů typických pro jeho období, dobu začínajícího úpadku antického světa. Jeho světový názor nebyl ucelený - racionalismus se u něho pojil s mysticismem. V Tiburu (dn. Tivoli) poblíž Říma si císař vybudoval rozsáhlou rezidenci, která se skládala z četných monumentálních budov, vyzdobených množstvím uměleckých předmětů, které nasbíral po cestách. V ohromném komplexu této vily, vypovídající i dnes ve svých rozpadlých zříceninách o nejosobnějších zálibách Hadrianovy nádherymilovné a básnické bytosti, tohoto města nostalgického snu, se uplatnily všechny slohy, zde se uplatnil jeho eklekticismus (čerpání z cizích vzorů, děl nebo starších období), vlastní mnohým tehdejším lidem. Některé stavby v tomto areálu dal císař upravit  tak, aby mu připomínaly místa, jež si oblíbil.

Hadrianovo mauzoleum

V Itálii Hadrianus nadále prováděl politiku alimentací zavedenou Nervou. Velká pozornost byla věnována zemědělství a vláda se pokoušela upravit poměr mezi nájemci císařských statků a správou statků. Nadále probíhala romanizace, hlavně v západních oblastech, jako výsledek osobité souhry unifikačních snah, vycházejících z Říma jako mocenského centra říše, a integračního úsilí, vyvěrajícího z touhy provinciálního obyvatelstva stát se Římany jako plnoprávní občané římského impéria a osvojit si římský způsob života.

Hadrianova péče o obranu říše, vojenské reformy

Hadrianovým záměrem bylo předejít válečným akcím v říši i za jejími hranicemi a zvýšit její obranyschopnost. V tomto duchu předešel za svého pobytu na Východě diplomatickým jednáním nové válce s Parthy, avšak v některých částech říše (na dolním Dunaji, v Británii a v Mauretánii) musel čelit nepokojům nebo útokům na říšské území. Římský vliv v pohraničních oblastech se snažil upevnit dobrými vztahy s místními předáky sousedních zemí a jejich diplomatickým podřízením římské říši. Pro zajištění hranic byla dále budována a zdokonalována pohraniční opevnění a císař na práce i osobně dohlížel. Limes [?] za Hadriana dosáhl v řadě oblastí své konečné podoby, např. na hornogermánsko-raetské hranici, kde byla na vnější straně postavena zhruba třímetrová souvislá palisáda, pravděpodobně po císařově návštěvě v provincii v letech 121 - 122.

Lepší zajištění hranice čekalo také římskou Británii. Bojovní divocí horalové, Římany nazývaní Piktové, tj. malovaní - pro zvyk zdobit svá těla válečnými barvami - neustále útočili na provincii. Pod tlakem přesily se vždy stáhli, ale jakmile tlak ustal, pronikali okamžitě zpátky a vyplňovali každou mezeru a za Hadriana byly téměř všechny výsledky Agricolových výbojů ztraceny. Hranice byla stanovena na čáře dnešních měst Newcastle - Carlisle, tedy jižněji, než pronikl Agricola, i zde bylo ustoupeno od výboje, jehož hájení bylo spojeno s přílišnými obtížemi. Hranici tvořila kamenná zeď (vallum Hadriani, Hadrianův val) opatřená ochozem a zřejmě i cimbuřím, která se táhla po celé délce hranice, tj. zhruba 120 km, zřízená kolem roku 122. Měla sloužit k vymezení sféry římské civilizace a uzavření vůči vnějšímu barbarskému světu. Původní výška zdi činila asi kolem 4,5 metru. Šířka byla při zahájení stavby určena na zhruba 3 metry, ale jen zčásti byla dodržena - jinde vyrostla na příslušně širokém základě méně silná zeď a nalezneme i úseky, kde je zeď vcelku o něco slabší. Západní konec zdi byl zpočátku pro nedostatek kamene budován z drnu, rašeliny a dřeva. Na severní, nepřátelské straně zdi - pokud nevedla nad nějakým strmým svahem - se táhl příkop o průměrné šíři 8 m a hloubce 2,5 m. Na každé římské míli (tj. asi 1,5 km) délky zdi k ní přiléhaly zevnitř pevnůstky, většinou čtyřúhelníkové (mílové pevnůstky). Prostor mezi pevnůstkami byl rozdělen na třetiny dvěma věžemi z vnitřní strany. Na vnitřní, římské straně byla zeď lemována příkopem s plochým dnem, který měl šířku kolem 6 m a hloubku kolem 3 m. Po obou stranách kolem něho vedly náspy z vykopaného materiálu. Mezi ním a zdí probíhala vojenská silnice, asi 6 m široká, která spojovala posádky. Dnešní Newcastle leží v místě mílové pevnosti, druhé v pořadí od východní strany. Význam místa zvyšoval most přes dnešní řeku Tyne, který byl zbudován na rozkaz císaře Hadriana a na jeho počest, spolu s celým místem, nazván Pons Aelius, most Aeliův.

Hadrianův val

mílová pevnůstka na Hadrianově valu

Z pochopitelných důvodů věnoval Hadrianus pozornost armádě. Upevněním disciplíny, zdokonalováním výcviku a některými organizačními opatřeními se snažil zvýšit její bojeschopnost, aniž zvyšoval podstatně počet mužstva. Vojsko pověřené ochranou hranic mělo být k větší horlivosti v plnění svých úkolů pobádáno změněným způsobem svého doplňování. Až do Hadriana bylo téměř pravidlem, že se jádro vojska, kterým byly legie, ať ležely kdekoli, doplňovalo římskými občany - branci z Itálie a z nejvíce pořímštělých, tedy většinou západních, provincií. Hadrianus rozšířil nyní způsob, prováděný nejdříve v Egyptě a potom v Sýrii a na Balkáně, totiž doplňování pluků z okolí posádky, na celý rozsah říše. I tito noví vojáci se pak mohli stát důstojníky. Bylo jistě oprávněné očekávání, že vojáci budou s mnohem větším důrazem bránit rodnou zem nežli území na druhém konci světa, jejich citům úplně cizí. Na druhé straně měla tato provincializace branné moci také stinné stránky. Doplňováním vojska odvody - teď již z velké části nucenými - z rekrutů místních, okrajových provincií, pomalu přestávaly být římské legie civilizačním činitelem, jak tomu bývalo v dobách, kdy na říšské hranice bývali posíláni romanizovaní legionáři, naopak hrozily se stát činitelem barbarizace. Těsným svazkem vojenské posádky s místním obyvatelstvem ztrácela pak římská armáda svůj univerzální ráz a nabývajíc stále více regionální povahy, stávala se čím dál více oporou všech odstředivých hnutí v provinciích. Počet branců sice vzrostl, ale ráz vojska se měnil vlivem rostoucího počtu příslušníků z provincií a barbarů v armádě, což později vedlo k úpadku římského vojenského umění. Oba tyto následky nového způsobu doplňování vojska - provincializace a barbarizace - se ovšem začaly určitěji projevovat až v době zvýšeného tlaku barbarů na římské hranice. Za samého Hadriana se jevily jen příznivé stránky jeho vojenské reformy, hlavně zvýšená kázeň a pravidelná cvičení a manévry, o které jevil císař na svých inspekčních cestách zvláštní zájem. Senátorský stav pozbyl svého výhradního nároku na nejvyšší důstojnická místa, která se stala přístupná také jezdcům. Hadrianus kladl vojsku za úkol nejen obranu říše, ale také mírové práce - např. stavbu silnic, melioraci půdy, ozbrojený doprovod pro zásobování obilím, práci v kamenolomech. Do armády zavedl těžkou jízdu a ve snaze zvýšit pohyblivost jednotek zřizoval drobné oddíly pěšího mužstva či jezdců, popř. zahrnující obě složky. Toto zřejmé rozlišování mezi mobilními a statickými vojenskými silami směřovalo k rozdělení na jednotky pro službu v poli a oddíly na ochranu hranic, k němuž došlo za Diocletiana.

Významné poslání měl speciální oddíl zvaný numerus frumentariorum. Jeho příslušníky byli vybraní legionáři, kteří sloužili císařům od Hadrianovy doby jako poslové při závažných řízeních a plnili zároveň i speciální úkoly (vyzvědačství, sledování nálady vojska a obyvatelstva v provinciích apod.). Jednotka se označovala podle toho, že její příslušníci původně zajišťovali v legii zásobování obilím (frumentum).

V severní Africe byl nalezen nápis, obsahující úryvky z Hadrianovy řeči pronesené při vojenské přehlídce. V řeči je zdůrazněn význam vojenské kázně a vojenských cvičení, kterými se vojáci připravují na bojové podmínky.

Poměry v Černomoří

Nebezpečí, které hrozilo impériu na černomořském úseku a odtud postupně i na celém Dunaji, nebylo nijak podceňováno. I antické zprávy zaznamenaly rozsáhlé pohyby v barbaricu [?], jako pohyb Gótů od Visly k Černému moři v polovině 2. století a Římané si byli důsledků těchto pohybů vědomi. Proto Hadrianus v letech 123 - 124 navštívil Thrákii, Moesii a Dacii. V Thrákii založil osadu, která podle něho dostala jméno Hadrianopolis (také Adrianopolis, dnes Edirne v Turecku). Toto město se později stalo známé tragickou bitvou s Góty, ve které zahynul císař Valens.

Autor Tažení Alexandra Velikého Arriános, původem z maloasijské Nikomedie a později správce provincie Kappadokie, obeplul roku 130 - 131 černomořské břehy a ve formě dopisu o tom podal zprávu Hadrianovi, která se nám dochovala jako Obeplutí Černého moře. Arriános přináší řadu poznatků o přírodě, o obyvatelích, o městech a uvádí i různá historická pozorování, např. to, že ve městě Fásis (dn. Poti v Gruzii) ukazují kotvu argonautů. Sám však toto tvrzení odmítá a domnívá se naopak, že tohoto původu je jakási rozbitá kamenná kotva, rovněž zde přechovávaná. Dřívější upěchovaná hradba a dřevěné věže tvrze ve Fásidě byly nahrazeny stavbou z přepálených cihel a na hradbě byly proti barbarům postaveny těžké metací stroje, podél zdi se táhly dva příkopy. Místodržící Arriános dal při inspekci vykopat pro ochranu lodí kotvících v přístavu a pro ochranu civilního obyvatelstva ještě jeden příkop. V Dioskúriadě (dn. Suchumi v Gruzii) zhlédla Arriánova inspekce výcvik posádky a nácvik jízdy, stav koní, zbraní, nemocné, zásoby, zeď a příkop. Na své cestě dospěl Arriános až ke staré Theodosii, která byla přes svou dávnou slávu už opuštěna.

Závažnou událostí v dějinách Kappadokie, spravované Arriánem, byl útok Alanů okolo r. 133. Kočovní Alanové žili ve stepních oblastech dnešního jihovýchodního Ruska a vyvíjeli trvalý tlak na přilehlé oblasti římského impéria ve snaze proniknout do nitra jeho území. Útok kočovníků Arriános s úspěchem odrazil.

Vzpoura v Judeji v letech 132 - 135

V roce 132 vypukla velká vzpoura v Judeji. Příčinou bylo rozhodnutí Římanů obnovit zpustošený Jeruzalém jako římskou kolonii pod jménem Aelia Capitolina a na místě Jahvova chrámu vybudovat chrám Jova Kapitolského. Židé byli nesmírně popuzeni, že na místě, k němuž se upíraly i po pohromě z roku 70 všechny jejich národní naděje, má být vystavěna osada určená pro vysloužilé římské vojáky a podruhé se pozdvihli k vášnivému odboji. Mluví se i o další příčině hněvu Židů, a to o Hadrianově zákazu obřízky, ale je sporné, zda by císař, který se všemožně snažil o vnitřní soudržnost impéria, činil takový krok, jehož důsledky mohl celkem snadno předvídat. V čele povstalců stál Šimon bar Kosiba (zvaný Bar Kochba, čili syn hvězdy), který se prohlásil za mesiáše. Zmocnil se Jeruzaléma a razil své mince. Vzpoura, která se rozšířila v širokých řadách židovského obyvatelstva, měla zpočátku značné úspěchy. Koncentrované vojenské síle však nemohli vzbouřenci dlouho čelit a jakmile Římané přešli do protiútoku, došlo k zásadnímu obratu. Jeruzalém byl dobyt a zcela zničen a celé území Judeje bylo zpustošeno. V roce 135 padl Bethel, poslední opěrný bod, který zůstal ještě v rukou povstalců. Bar Kochba byl zabit a v obnově Jeruzaléma podle římského pojetí už nic nestálo v cestě. Na místě Jeruzaléma pak vyrostla nová osada Aelia Capitolina, do níž byl Židům vstup pod trestem smrti zakázán. Neúspěšné povstání zanechalo katastrofální následky, neboť si vyžádalo vysoký počet obětí a lidé, kteří přežili, byli odvlékáni do otroctví. Taková tvrdost nebyla pro Hadriana typická, ale jako nadšený filhellén necítil žádné sympatie k národu, který se nemohl spokojit, jako všechny ostatní národy říše, s řecko-římskou civilizací a jejími idejemi. Válka skončila dalším utužením římské nadvlády v Judeji, která byla od roku 135 přičleněna k provincii Sýrii-Palestině. Jejím hlavním městem se stala Aelia Capitolina.

Řešení nástupnictví, Hadrianova smrt po těžké nemoci 10. července 138

Složitým způsobem řešil Hadrianus nástupnickou otázku. Jeho manželství s Vibií Sabinou, dcerou Traianovy neteře Matidie, bylo bezdětné, takže i on byl nucen určit dědice císařské moci adopcí. Patrně na sklonku roku 136 přijal za vlastního Lucia Ceionia Commoda, který jako následník dostal jméno Lucius Aelius Caesar. Hadrianovo rozhodnutí vzbudilo nevoli Lucia Iulia Serviana, manžela Hadrianovy sestry Domitie Pauliny a jeho zetě Gnaea Pedania Fusca, kteří se domnívali, že nárok na adopci má vlastně Fuscus jako Hadrianův nejbližší mužský příbuzný. Svou nespokojeností však popudili Hadriana tak silně, že je dal zavraždit.

Aelius Caesar plnil svědomitě úkoly, které mu Hadrianus svěřoval, ale v důsledku chatrného zdraví nepřežil svého adoptivního otce. Dne 1. ledna 138 zemřel na chrlení krve a Hadrianus byl nucen hledat nového nástupce. Jeho volba padla na Arria Antonina (zvaný Antoninus Pius), který se osvědčil jako člen císařského poradního sboru. Jako Hadrianův adoptivní syn dostal jméno Titus Aelius Caesar Antoninus. Protože ani on neměl bezprostředního dědice, přiměl ho Hadrianus k tomu, aby přijal za vlastního Marca Annia Vera (pozdější císař Marcus Aurelius), který se těšil velké císařově přízni a stejnojmenného syna Lucia Ceionia Commoda (pozdější císař Lucius Verus). Tentokrát měl Hadrianus ve svém rozhodnutí opravdový úspěch, neboť předurčil k císařské funkci nejen svého přímého nástupce Antonina Pia, ale i další dva císaře - známého Marca Aurelia Antonina, zvaného po adopci Marcus Aelius Verus Aurelius Caesar a jeho spoluvladaře Lucia Vera, který jako adoptivní syn Antonina Pia byl zván Lucius Aelius Aurelius Commodus.

Na sklonku svého života byl Hadrianus postižen těžkou nemocí, jejíž průběh v něm vyvolával deprese i pocity nedůvěry vůči okolnímu světu. Nápor nemoci způsobil, že se císař dopouštěl krutostí, čímž si znepřátelil senát. Dne 10. července roku 138, po jednadvaceti letech plodné vlády, zemřel ve známých přímořských lázních Baiae na kampánském pobřeží.

Zdroje:
Arriános - Tažení Alexandra Velikého (předmluva Jana Buriana)
Jan Bouzek, Radislav Hošek - Antické Černomoří
Jan Burian - Řím, světla a stíny antického velkoměsta
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Michael Grant – Dějiny antického Říma
Michael Grant – Římští císařové
Radislav Hošek, Václav Marek - Řím Marka Aurelia
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
Peter Levi - Svět starého Řecka
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Scriptores historiae Augustae - Portréty světovládců I.
Stanislav Richter - Kartágo
Karel Sklenář - Za branou minulosti
Malcom Todd - Germáni
György Ürögdi - Tak žil starý Řím
Reinhard Wolters – Římané v Germánii