Gallienus (253 - 268)

Gallienus

Gallienova proklamace, rozdělení moci mezi Galliena a Valeriana

Po tom, co byl Valerianus r. 253 prohlášen svými jednotkami  v Raetii císařem, senát [?] jmenoval jeho syna Publia Licinia Egnatia Galliena Caesarem. Po příchodu do Říma Valerianus prohlásil svého syna Augustem. Krize impéria, na které dopadaly drtivé útoky prakticky na všech úsecích hranic a otřásaly jím i vnitřní nepokoje, se nebezpečně prohlubovala. Oba vládci se tedy okamžitě pustili do práce. V roce 256 nebo 257, kdy byli císařové nuceni čelit velmi nebezpečné situaci na všech frontách, Valerianus rozdělil impérium mezi sebe a svého syna – východní provincie si vzal na starost sám a Západ připadl Gallienovi.

Útoky Alamanů a Franků, uzurpace

Na Rýně představovali obzvlášť velkou hrozbu Frankové, nové seskupení, které mělo sehrát o 200 let později významnou úlohu při rozbití impéria. Jméno Frank ve své době znamenalo „odvážný, smělý, bojovný“. Patřili k nim Brukterové, Ampsivariové, Chamavové a Chattuarové. Část bojovníků přišla zřejmě také odjinud a římští spisovatelé zřejmě k Frankům řadili i další kmeny, např. Chauky a Frísy ze severních pobřeží. Frankové se v historických pramenech objevují až po roce 250, ale zřejmě se konstituovali již dříve, snad začátkem 3. století nebo možná i koncem 2. století. Zpočátku šlo pravděpodobně o skupiny dobrodruhů, jež využily oslabení římské moci k útokům na dolnorýnskou hranici – ihned například reagovaly na odchod Valeriana a některých jeho jednotek z Porýní do Itálie v souvislosti s bojem o císařský trůn. První léta Gallienus se zdarem čelil útočícím kmenům na rýnské hranici. Pak však došlo k prolomení rýnského limitu, čemuž již roku 257 předcházelo vyplenění nejen mnoha měst galských, nýbrž i hispánského města Tarraco (dn. Tarracona ve Španělsku). Pustošení Gallie v těch letech bylo hrozné a šedesát nebo dokonce sedmdesát měst padlo za oběť germánským útočníkům. Ničivé nájezdy Franků postihovaly rozsáhlé oblasti, útoky nebyly vedeny jen na souši, franské lodi napadaly města na pobřeží Lamanšského průlivu a pronikaly do srdce Gallie po řekách – stejně jako ve středověku Vikingové. V Tarracu se zmocnili lodí, s nimiž pak podnikali pirátské nájezdy na Afriku a předešli tak Vandaly, kteří podobnou cestu podnikli téměř o 200 let později. Franské skupiny se prý potulovaly po Gallii a Hispánii zhruba 12 let. Ohledně nájezdů Franků v 2. polovině 3. století se prameny, které mám k dispozici, jednoznačně neshodují, podle některých tyto události (nebo některé z nich) nastaly až v další velké vlně nájezdů  v letech 275 – 278. Nevylučuji tedy, že v těchto pasážích dojde v někdy ke změnám.

Dalším nebezpečným protivníkem byl jiný kmenový svaz - Alamanové. Prakticky neustále útočili na Agri decumates [?], rozsáhlou oblast, vklíněnou mezi horním Rýnem a horním Dunajem a působili zde rozsáhlé škody. Jejich vpády na římské území naštěstí nebyly dobře organizovány ani koordinovány – některé skupiny se vydaly do Gallie, jiné pronikaly přes horní Dunaj do Raetie a Itálie. Proti germánským útočníkům se začaly stále častěji nasazovat mobilní jednotky, jejichž efektivitu prokázalo vítězství císaře Galliena nad Alamany na horním Rýnu roku 258. K jeho úspěšným akcím patřila zejména porážka, kterou v roce 258 nebo 259 uštědřil Alamanům, kteří pronikli do Itálie, u Mediolana (dn Milán).

I císařovi vojevůdci v pohraničních provinciích nabyli vrchu nad vetřelci, ale právě tyto jejich úspěchy se ukázaly pro jednotu říše jako osudné. Přirozený vděk, který chovali obyvatelé obhájených provincií, spolu se sebevědomím legií, teď již plně provincializovaných a pro partikulární zájmy svých užších vlastí zapomínajících na zájem říše, vedl téměř pravidelně k proklamaci vítězného vojevůdce císařem. Ve starostech o vlastní bezpečnost toho nebo onoho hraničního úseku se ztrácelo povědomí sounáležitosti k celku říše. Ústřední císařská moc, která z Říma dříve ovládala obrovskou rozlohu říše, se nyní omezovala téměř jen na Itálii, kdežto dále od ústředí a zvlášť na okrajích říše se dělila o vládu celá řada lokálních panovníků, jejichž titul Augustus byl náhodností svého původu i krátkostí trvání již pouhou karikaturou posvěcení, které dodával císařům prvních dvou století. Pro tuto neladnou změť lokálních císařů, kteří se jen stěží a nakrátko udržovali proti zahraničním nepřátelům i domácím soupeřům, se již ve starověku ujalo velmi nevhodnou reminiscencí na athénské občanské bouře r. 404 př. n. l. jméno "třiceti tyranů". Přesto však z této nejasné masy uchvatitelů vyniklo několik osobností, jejichž energie dovedla soustředit a organizovat území významem i rozlohou převyšující moc legitimních císařů v Římě. Nepouštím se zde do podrobností o uzurpátorech a neuvádím ty, o kterých navíc píše historik Grant, u kterého jsem již několik nesrovnalostí objevil, poněvadž nemám - kromě nespolehlivého díla Scriptores historiae Augustae - k dispozici jiné dílo, které by je potvrdilo.

Gallienus byl zřejmě v mezích možností úspěšný i na dunajské hranici, podařilo se mu zabránit i pokusu o uchvácení císařské moci, ke kterému došlo roku 258 v Pannonii. Uzurpátorem byl Ingenuus, císařem jmenovaný správce Pannonií. U Mursy (dn. Osijek v Chorvatsku) nebo u Sirmia (dn. Sremska Mitrovica v Srbsku) Gallienus Ingenua porazil. Ingenuus se utopil, podle jiné verze byl zabit na útěku. Ihned po smrti Ingenua byl prohlášen císařem Regalianus, velitel Dacie, Moesie a Horní Pannonie. K vítězství nad Ingenuem přispěl velitel jízdy v Raetii Aureolus, později též uzurpátor.

Krize vyvrcholila v roce 260, kdy operace na východě proti Peršanům, zle rozvracejícím vládu říše nad asijskými provinciemi, skončila potupným zajetím Valeriana. Tíha vladařských povinností tak plně dolehla na Galliena. A bylo to břímě převyšující lidské síly. Ačkoli je tento císař prosenátní historiografií líčen značně negativně a je mu přičítána odpovědnost za to, že v jeho době říše prožívala nejhlubší bod svého úpadku, nelze mu upřít snahu zachránit, co se zachránit dalo a hledat východiska k obnovení impéria. Událost, která se stala rychle známou po celé říši,  vyvolala v řadách armády i civilního obyvatelstva nedůvěru vůči Gallienovi a na druhé straně podnítila Peršany, Germány a jiné nepřátele římské říše k ještě větší aktivitě. Na mnoha místech byli provoláváni vzdorocísaři, od nichž si místní vojenské jednotky a do jisté míry i civilní obyvatelstvo slibovaly účinnější ochranu proti útočníkům. Někteří uzurpátoři se nedomáhali uznání v celé říši, nýbrž se prostě stavěli do čela ohrožených provincií, kterým nedovedla ústřední císařská moc včas pomoci. Pokusy o uzurpaci byly dříve nebo později zlikvidovány, avšak urychlovaly rozklad vnitřní struktury impéria. Proti tolika vnitřním i vnějším nepřátelům nemohl Gallienus při strašlivé finanční krizi, která podlamovala jeho podniky, zasahovat s kýženou efektivitou.

Zřejmě v září 260 vypukla další uzurpace - v Egyptě byl prohlášen císařem jakýsi Macrianus a jeho syn Quietus. Vzpouru potlačil Aureolus, kterému se r. 261 podařilo přesvědčit Macrianovy vojáky, aby se mu vzdali bez boje. Macrianus byl se synem stejného jména zabit. Téhož roku byl v Emese (dn. Homs v Sýrii) zabit druhý Macrianův syn Quietus.

Separatistické hnutí v Gallii, vznik gallského císařství

K jistému uklidnění situace v Gallii došlo za tzv. gallského císařství. Úsilí řešit místní problémy nezávisle na římském císaři jakožto představiteli úřední moci nabylo širokého rozmachu u velkých gallských pozemkových vlastníků. Roku 258, po vypuzení loupeživých germánských hord, generál Marcus Cassianius Latinius Postumus zavraždil v Colonii Agrippině (dn. Kolín nad Rýnem) Gallienova syna Valeriana a Silvana (nebo Albana), jemuž Gallienus svého syna svěřil a zmocnil se vlády nad Gallií.

Po porážce uzurpátora Ingenua vytáhl Gallienus proti Postumovi. Později, v době Gallienovy nepřítomnosti, vedl boje Aureolus. Postumus však své panství udržel.

Postumus přeměnil Gallii v samostatný a na Římu nezávislý stát. Tento stát byl organizován zcela podle římského vzoru - jeho aparát tvořil samostatný senát a samostatné dvojice každoročně volených konzulů. Neschopnost, či spíše bezmoc ústřední vlády umožnila Postumovu uzurpaci, ale teprve následné upevnění jeho moci vytvořilo účinnější obranu. Na jeho stranu se přidala i Británie a Hispánie, takže impérium přišlo o svá hlavní západní území. Postumovo úsilí bylo korunováno takovým zdarem, že po deset let (258 - 268) se západní provincie těšily aspoň poměrnému pořádku a klidu.

Postumus definitivně ponechal Germánům římské državy za Rýnem a ustoupil za obrannou linii Rýn - Iller - Dunaj a nabyl tím možnosti věnovat se dílu obnovy v zemích, které do té doby téměř neustále trpěly nájezdy Franků, Alamanů a Sasů. Z hlediska Římanů skýtala tato hranice lepší obranné možnosti než starý limes [?], neboť se lépe přizpůsobovala vojenským požadavkům oné doby. Má se za to, že Římané byli kvůli vpádům Alamanů nuceni vyklidit Agri decumates kolem roku 260. Avšak Reinhard Wolters ve své knize Římané v Germánii tvrdí, že se Řím v této oblasti bránil nadále a na konci 3. století, především pak po polovině 4. století slavil na tomto úseku dokonce úspěchy a došlo k novému opevnění hranice. Kontakty romanizovaného obyvatelstva k území za Rýnem prý nebyly přerušeny a alamanské pronikání do Agri decumates spočívalo spíše v mírově probíhajícím usídlení. Někteří historici tvrdí, že vláda Říma nad celým Agri decumates již obnovena nebyla, nicméně se Římanům podařilo získat zpět území a opěrné body v okolí řeky Neckar. Takřka s jistotou se dá tvrdit, že minimálně opěrné body na pravém břehu Rýna zůstaly pod římskou kontrolou.

Postumovo hnutí nebylo důsledně protiřímské. Postumus se naopak považoval za oprávněného představitele římského impéria a za jeho skutečného ochránce proti útokům barbarů. Zřejmě také přislíbil, že nepotáhne na Řím, aby neoslaboval obranu vlastního území. V Postumových vojscích sloužily za žold mnohé kontingenty Franků. Postumův stát si uchoval existenci přes útoky germánských kmenů i snahy Galliena obnovit jednotu říše. Zdá se, že Postumus skutečně neměl ambice – alespoň zpočátku – uzurpovat si vládu nad celým impériem, ale soustředil se na obranu svého území a mezi ním a zbytkem impéria probíhala více méně studená válka - jeho politika tak přiměřeně sloužila zájmům říše. Ačkoli tedy můžeme na Postumových mincích číst hesla Roma aeterna (věčný Řím), Pax Augusta (císařský mír) i Genius populi Romani (duch římského lidu), mohl se po dílčích úspěších dát oslavovat nanejvýš jako Restitutor Galliarum (obnovitel Gallie), aniž měl reálnou naději stát se vládcem celé říše. Ke konci Postumovy vlády proti němu vystoupil C. Ulpius Cornelius Laelianus, který se sám prohlásil císařem, byl však posléze Postumem poražen. Přesto, že byl Postumus nakonec roku 268, nedlouho po Gallienově smrti, zabit svými vojáky (podle Aurelia Victora proto, že nedovolil svým vojákům vydrancovat Mogontiacum - dn. Mohuč -, které podporovalo Laeliana), jeho říše přetrvala ještě několik let za vlády jeho nástupců Victorina (268 – 270) a Tetrica (270  - 273). Je příznačné, že gallští císařové nevešli do povědomí své doby jako rozbíječi impéria, ale spíše jako ochránci římských zájmů proti barbarům za vlády neschopného a špatného císaře.

Problémy na východě, vznik Palmýrského království

Zajetí Valeriana ponechalo římské provincie na východě napospas Peršanům. Ti podnikli novou útočnou akci a pronikli až do Kilikie. Císařovým vojenským představitelům se podařilo útočníky zatlačit, avšak i v této oblasti se projevila labilita císařské moci vystoupením uzurpátorů. Panovník měl štěstí, že měl na východě energického správce syrské Palmýry Septimia Odaenatha (řecky Odainathos). Odaenathus byl r. 258 jmenován císařem Valerianem konsulárem [?]. Jeho cílem bylo získat nezávislé postavení a zpočátku se pokoušel dosáhnout cíle s perskou pomocí. Pro Peršany byl však zřejmě při svém energickém vystupování nepřijatelným partnerem. To jej přimělo k dohodě s Gallienem, který jej učinil vrchním velitelem i nejvyšším civilním představitelem východní oblasti. Odaenathus se  projevil v letech jako výjimečně schopný vojenský velitel a odčinil negativní důsledky Valerianovy katastrofy, když v roce 262 a 267 porazil Peršany. Podařilo se mu potlačit uzurpátory, vyhnat Peršany ze Sýrie a Mezopotámie, vytlačit z Arménie, dokonce zaútočil proti Ktesifonu (dn. Ták-i-Kisrá v Iráku). Odaenathus se tak stal na východě říše nejvyšším faktickým představitelem římské moci. Centrem oblasti, kterou ovládal, bylo město Palmýra. Roku 264 obdržel od císaře titul vrchní velitel Orientu (corrector totius Orientis). Ve stejném roce uspořádal Gallienus na počest vítězství nad Peršany triumf [?].

Pak Odaenathus dokonce obdržel titul imperátora a vrchní velení nad východními vojsky. Razil své vlastní mince a jako vrchní správce Palmýry dokonce nazýval sebe sama králem králů. Byl prakticky nezávislý na Římu, zachovával však říši i císaři plnou loajalitu. Po násilné smrti Septimia Odaenatha, zavražděného roku 267 v Emese, znamenal vývoj událostí na východě pro Galliena nové komplikace. Vrahem byl nejspíše Maeonius, Odaenathův bratranec, či vnuk. Vlády se však nezmocnil, byl zabit hned po vraždě. Místo Odaenathova nezletilého syna Vaballatha Athenodora zaujala Odaenathova manželka Septimia Zenobia. Čestný titul Restitutor totius Orientis, který Odaenathus obdržel zřejmě po své smrti, nepřiměl Zenobii k věrnosti impériu. I poslední zdání podřízenosti Palmýry definitivně padlo a pod jejím vedením se Palmýra změnila v centrum rozlehlého a na Římu nezávislého království, jehož součástí byly kromě většiny maloasijského území i Arábie a Egypt. Lze soudit, že aktivita královny pouště, jak někdy bývá Zenobia nazývána, se úspěšně rozvíjela díky podpoře ze strany Peršanů, kteří takticky využili vhodné příležitosti k vážnému oslabení Říma, aniž museli sáhnout k válečným akcím. Zenobia, krásná, chytrá žena bez skrupulí, se stala pro impérium stejně nebezpečnou, jako svého času  Kleopatra.

Vnitřní důsledky krize impéria

Oddělení gallského císařství a palmýrského království od římského impéria bylo nejzávažnějším důsledkem krize, do níž se římská říše ve třetím století dostala. Faktický rozpad jednotného státního útvaru, jímž impérium přes závažnější místní rozdíly a specifika bylo, signalizoval, že se na historické scéně objevují síly, ztrácející z různých příčin zájem na své další existenci v rámci světového impéria. Na území, které ještě Gallienus držel, se šířil chaos, prohlubovaný následky moru, který se nepodařilo rychle překonat. V důsledku pustošivých nájezdů germánských a jiných kmenů, přesunů armád a bojů o moc se vylidňovaly takto zužované oblasti, klesala zemědělská výroba, velká část zemědělské půdy zůstala ladem a pustla. Tomuto procesu napomáhal i rostoucí útlak venkovského obyvatelstva. I městské ekonomiky upadaly - inflace kulminovala, nedostatek kvalitních mincí brzdil rozvoj obchodu a řemesel, stejně tak rostoucí daňové požadavky státu. Ovšem zatímco tehdy byla ekonomická krize souběhem nepříznivých okolností a inflace jedním projevů krize, dnes - v naší úžasné demokracii a svobodě - je to záměrná zločinná politika států a bank vůči  finančním nevolníkům: tedy většině obyvatelstva. Inflace průběžně znehodnocuje jejich výdělky a úspory a cyklicky vyvolávané krize kradou jejich majetky.

Těžké poměry doléhaly tísnivě nejen na nezámožné vrstvy, ale i na střední vrstvu kuriálů (curiales [?]) ve městech. Členství v městské radě se totiž stávalo stále nákladnějším, výkon funkcí v samosprávě leckdy zbídačoval i předtím bohaté rodiny. Radost z občanské aktivity se vytrácela a vidina vnějších společenských poct bledla před požadovanými tísnivými povinnostmi, zvláště před riziky spojenými s hmotnou zodpovědností za pravidelné a včasné vybrání obci předepsaných daní. Se zvýšením daňového útisku docházelo k násilnému vymáhání materiálních dávek i jiných povinností vůči státu, narůstalo lupičství, kvetla korupce, ztrácel se respekt k platným zákonům a celkový pokles státní autority byl provázen různými projevy mravního rozvratu. Otřesné poměry epochy krize, která byla předzvěstí zániku římské civilizace, tvrdě a výstižně popisuje často citovaný křesťanský autor Thascius Caecilius Cyprianus: „Pozoruj, jak jsou cesty blokovány lupiči, moře ovládána piráty, jak jsou pomocí táborů, toho krvavého postrachu, všady rozptýleny války! Mokvá svět krví navzájem prolévanou; když spáchají vraždu jednotlivci, je to zločin, když se vykoná jménem státu, říká se tomu statečnost. Nikoli zřetel k nevině, nýbrž rozsah ukrutenství zajišťuje zločincům beztrestnost… Jak požár se všady rozmohly přestupky a široko daleko působí v nepočestných srdcích skrze všemožné druhy hříchu škodlivý jed. Jeden podvrhne závěť, druhý spisuje za cenu hrdelního zločinu falešnou; tady jsou z dědictví vylučovány dítky, jinde se rozdávají statky cizím; nepřítel osočuje, žalobce útočí, svědek ostouzí... Není žádného strachu před zákony, před vyšetřováním, ze soudce nejde žádná hrůza, z čeho se lze vyplatit, toho se není co bát.“

Ničivá gótsko-herulská námořní invaze

Po perském plundrování musel východ čelit další pohromě – náporu Gótů. Po zhruba desetileté pauze podnikli Gótové, Herulové a jiné kmeny další velkou výpravu. Uskutečnila se největší a nejničivější gótská invaze do východních provincií. Bosporská říše přestala být římským spojeneckým státem, zadržujícím nápor barbarů. V souvislosti s útokem barbarů a různými vnitřními nepokoji přešla moc podle slov dějepisce Zósima do rukou "nehodných a opovrženíhodných lidí", kteří se spolčili s barbary. Spojení římských provincií s kraji ležícími na sever od Černého moře bylo narušeno, na Bosporu se připravovaly nájezdy na římskou říši a noví bosporští vládcové propůjčovali barbarům lodi k těmto útokům. Roku 268 vyrazila velká flotila ze severního Černomoří, loďstvo bylo obrovské, tvořilo jej prý 2000 lodí. Výsadky, které napadly Tomidu (dn. Constanta v Rumunsku), Marcianopolis (dn. Devnija v Bulharsku), Kyzikos a Byzantium (dn. Istanbul v Turecku), byly odraženy. Za této situace si nájezdníci vynutili průchod Dardanelami a pronikli do Egejského moře. U Athosu se loďstvo rozdělilo do tří flotil, jež od této chvíle působily nezávisle na sobě. Jedna, tvořená převážně Heruly, se vylodila v okolí Thessaloníké, druhá, v níž dominovali Gótové a Herulové, zničila Attiku a třetí, pravděpodobně vedená gótskými náčelníky Respou, Vedukem a Thuruarem, se pustila do plenění Malé Asie. Toto vojsko napadlo cestou Rhodos a Kypr a následně vyplenilo Tróju a Artemidin chrám v Efesu – jeden ze sedmi divů světa. Germáni začali dokonce používat obléhacích strojů. Armáda, která přistála v Řecku, uchvátila největší kořist. Byla dobyta města Olympia, Argos, Korinth, Sparta i Athény. Když se vraceli na sever, porazil je athénský historik a vojevůdce Dexippos. Při návratu bylo loďstvo vetřelců vydáno napospas severoegejským větrům a došlo k mnoha ztrátám. Přesto se zdálo, že Římané již nemají síly katastrofám čelit. Situaci však vyřešil příjezd římské flotily do Egejského moře a římská protiakce. Její snad pravděpodobný průběh je tento: Gallienus se roku 268 Herulům postavil u Thessaloníké, úspěšně proti nim použil těžkou jízdu a způsobil barbarům rozhodnou porážku. S Góty a Heruly se týž rok střetl v krvavé bitvě u Naissu Gallienův nástupce Marcus Aurelius Valerius Claudius, kde se mu podařilo, díky nově zřízené těžké jízdě, nad útočníky dosáhnout  velikého vítězství. Tak Claudius získal další cognomen [?] Gothicus, s kterým je od té doby spojován. V této nejkrvavější bitvě století padlo třicet či dokonce padesát tisíc barbarů. Štěstěna se konečně začala obracet k Římanům.

Starověké zdroje o těchto událostech jsou mnohdy neúplné nebo zmatené, z čehož vyplývají potíže novověkých historiků. Někteří umisťují bitvu u Naissu do roku 269 nebo 270, jiní do roku 268, přičemž Grant popisuje průběh srážek odlišně, a to tak, že o střetu u Thessaloníké se nezmiňuje a bitvu u Naissu připisuje samotnému Gallienovi.

I uprostřed těchto zvratů si našel Gallienus čas na reorganizaci vojska, které se snažil přizpůsobit potřebám současných bojů a zdokonalit na základě zkušeností, získaných v bojích s Peršany a Germány. Boje, které vedli Římané s barbary v císařské době, působily na změny ve struktuře římské armády. Příčinou vojenských úspěchů barbarů byl často pohyblivý způsob vedení boje. V tom se uplatňovala především jízda, která umožňovala nenadálé útoky a rychlé přesuny, zvláště v obtížném a nepřehledném terénu. Použití jízdy, pohybující se v menších jednotkách, které dokázaly na Římany nečekaně zaútočit a rychle se stáhnout zpět, znemožňovalo římským vojákům využít technické a mnohdy i číselné převahy. Římská armáda, která chtěla této taktice účinně čelit, musela sáhnout k tomu, že si ji sama osvojila, nebo se o to alespoň pokoušela. V míře, vynucené místními poměry, přenášeli tíhu bojové činnosti na menší pohyblivé jednotky již vojevůdci v 1. století n. l. V souvislosti s tím nabývaly na významu i samostatně operující jednotky (vexillationes), vyčleněné dočasně z legie a pověřené splněním speciálního úkolu.

Císař se snažil zvýšit profesní úroveň velitelského sboru tím, že z čelných míst v legiích odstranil příslušníky senátorského stavu a na jejich místa dosadil daleko zkušenější jezdce (equites [?]). Třebaže si tímto rozhodnutím proti sobě značně popudil římský senát, podařilo se mu upevnit poměry ve vojsku a zvýšit rychlost bezprostředních reakcí římských jednotek na vznikající situace. V tomto duchu budoval silnou bojovou jízdu jako samostatnou armádní složku, jejíž nasazení mělo snížit nebezpečí, plynoucí z prudkých a neočekávaných útoků ze strany barbarů. Byly zřízeny oddíly těžké opancéřované jízdy – cataphractarii [?], podle vzoru Peršanů a Sarmatů, kteří ji dokázali využívat jako strašlivou zbraň. Podobně jako Septimius Severus si Gallienus uvědomil slabinu lineárního rozmístění vojenských sil v pohraničních pásmech při prakticky neexistující ochraně vnitrozemí. Z nutnosti čelit vpádům na italské území umístil jádro nově zřízené jízdy do Mediolana a z vyčleněných pěších oddílů sestavil mobilní záložní jednotky, připravené v případě potřeby poměrně rychle posílit kteroukoli i vzdálenější frontu, jež dislokoval ve Veroně a Aquileii.

Gallienus navázal na praxi, k níž sáhli již Marcus Aurelius a Commodus, kteří usidlovali Germány ve vylidněných pohraničních oblastech a vyžadovali od nich v případě potřeby vojenskou podporu.

Aureolova uzurpace, zavraždění Galliena

Římský nástup proti Germánům však přerušil vývoj na západě, kde se proti Gallienovi postavil jeho úspěšný vojevůdce Aureolus, který byl v době Gallienova tažení proti Herulům v Raetii provolán svými jednotkami císařem. Gallienus proto přerušil nadějně se vyvíjející výpravu, vystoupil proti Aureolovi a oblehl jej v Mediolanu. Zde se však v červenci nebo v srpnu 268 stal Gallienus obětí spiknutí svých důstojníků. Spiknutí se účastnili i budoucí císařové Claudius Gothicus a Aurelianus a velitel pretoriánů Heraclianus. Císařskou hodnost získal Claudius Gothicus, velitel římských vojenských sil v illyrské oblasti. Později vznikla verze, že Claudius neměl s tímto spiknutím nic společného.

Gallienova vnitřní politika

Římská historiografie, vyjadřující názory senátních vrstev, vylíčila Galliena jako neschopného slabocha, osobně zodpovědného za rozklad impéria. Při svém zaměření na jeho osobní chyby a nezdary pak nedovedla objektivně zhodnotit vůbec nic z toho, co po své realizaci obraně říše evidentně prospělo. Ve skutečnosti patřil Gallienus ke vzdělaným panovníkům a usiloval o překonání krize. K tomuto cíli volil různé prostředky, ke kterým patřila i praxe přidělování významných míst ve státní správě zkušeným příslušníkům jezdeckého stavu a vylučováním senátorů z těchto služeb – ti pro ně ostatně většinou neměli potřebnou kvalifikaci. Větším využíváním služeb jezdeckého stavu dovršil Gallienus vývoj, který se dá sledovat již od vlády Traianovy a Hadrianovy. Gallienovo rozhodnutí zbavit senátory velitelských míst v armádě způsobilo značnou ztrátu prestiže senátorského stavu. Výše zmíněná opatření jsou zřejmě příčinami, pro něž byl Gallienus senátory osočován a nenáviděn. Odtud je zřejmě i zdroj dobového klepu, podle kterého prý císař miloval Pipu, dceru markomanského krále, s nímž uzavřel smlouvu a postoupil mu část Pannonie za poskytnutou vojenskou pomoc.

Ve správní oblasti učinil císař velkou reformu rozdělením soudní a civilní moci ve státě. Od Galliena byl v provinciích rozlišován stav dux (velitel) a iudex (soudce) a tím byl učiněn průlom do starého republikánského zřízení. Tento vývoj později dovršili úplným oddělením civilní moci od vojenské císařové Diocletianus a Constantinus.

Gallienus byl vzdělaný, kultivovaný muž se zájmem o literaturu, umění a filozofii. Za jeho vlády došlo k renesanci helénismu, kterou císař podporoval a k vytvoření novoplatonismu - posledního velkého filozofického systému, jehož hlavním představitelem byl Plotinos. Gallienus a jeho manželka Iulia Cornelia Salonina patřili k jeho velkým příznivcům, pod jejich patronátem měl založit v jižní Itálii podle vzoru Platónových Zákonů město Platónopolis, k uskutečnění plánu však pro dvorské intriky nedošlo. V náboženské oblasti, co se týče křesťanství, byl císař tolerantní, zřejmě ve snaze vyhnout se dalším komplikacím. Hned po svém nástupu zrušil otcovy kruté protikřesťanské zákony. Křesťanské církvi dokonce vracel zkonfiskovaný majetek, i když sám jako stoupenec i podporovatel Plotinova elitářského novoplatonismu musel „plebejskou“ křesťanskou věroukou opovrhovat.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Jan Burian - Řím, světla a stíny antického velkoměsta
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Peter Heather – Gótové
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
Edvard James - Frankové
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Scriptores historiae Augustae - Portréty světovládců II.
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Malcolm Todd – Germáni
Sextus Aurelius Victor - Kniha o císařích
Reinhard Wolters – Římané v Germánii