Constantius II. (337 - 361)

Constantius II.

Constantinovo dědictví

Po smrti Constantina Magna tvoří hlavní obsah římských dějin těžký zápas s barbary, na jehož konci stojí zničení západořímské říše. Krize 3. století a období po Constantinově smrti přivodily pokles akceschopnosti římské armády, působily tu nejen hospodářské potíže, ale i důsledky její barbarizace. Nechuť k plnění rozkazů, odpor k boji proti vlastním soukmenovcům, časté dezerce, revolty a zbíhání k nepříteli byly projevem poklesu vojenské síly impéria.

Kdyby všechen život římské říše nebyl ovládnut bojem s barbary, přetrvala by zřejmě déle. Římský stát se bránil na východě proti perským Sasánovcům a v Africe proti Maurům. Rozhodná rána mu byla však zasazena teprve v Evropě. Zničujícímu návalu Germánů už neměl možnost odolat. Tvořivé síly starého impéria byly ještě tak značné, že se - jakmile se podařilo svést stranou hlavní proud ničivých Germánů - před zánikem  zachránilo východořímské císařství, které přežilo západořímskou říši o tisíc let.

Císařové 4. století zápasili s Germány, usazovali některé na římském území, jiné odráželi a nezřídka v bojích pronikali za hranice římského světa. Stykem s římskou říší, třebas i za válek, vzájemným poznáváním, výměnou zajatců, službou jednotlivců i celých skupin v římském vojsku a konečně v době míru obchodem, se přenášela kultura do barbarských oblastí. Středomořský svět se stal známou a zaslíbenou zemí barbarů, kde se chtěli usadit, postupně však také získat vliv, zejména ve vojsku, a nakonec se i zmocnit těchto bohatých území, ne však proto, aby zničili starou kulturu, nýbrž aby si ji osvojili. Germáni, kteří se od konce 4. století začali usazovat v římské říši, byli už mnohem kultivovanější než barbarské kmeny, které útočily na říši za Marca Aurelia (a Marcovi barbarští současníci byli zase civilizovanější než kmeny, s kterými se říše střetala za prvních císařů).

Římské obyvatelstvo vděčilo staletému zápasu a zadržování germánského příboje za to, že vpády ve 4. a 5. století neměly již ráz trvalého ničení. Germáni po zabrání zemí a po ustálení poměrů byli schopni alespoň z části navázat v kulturním vývoji tam, kam se svými tvůrčími silami propracovalo místní římské obyvatelstvo.

Základní údaje o Constantiovi, jeho nástup na trůn

Flavius Iulius Constantinus, čili Constantius II., byl prostřední ze tří synů císaře Constantina Magna a Fausty. Narodil se 7. srpna roku 317 nebo roku 318 a roku 324 byl jmenován Caesarem. O vládu nad říší se měl dělit se svými bratry Constantinem II. (narozen 317), Constantem (narozen 320 nebo 323) a synovci Constantina Magna Flaviem Dalmatiem a Hannibalianem. 

Po smrti Constantina Magna roku 337 přešla vláda nad jím určenými územími bez otřesů na stanovené dědice: Constantinus obdržel Gallskou prefekturu - čili Britskou diecézi, obě Gallské diecéze a Hispánskou diecézi, Constantius diecézi Egyptskou, Východní, Pontskou a Asijskou, Constans vládl nad oběma Italskými diecézemi, diecézí Africkou, Pannonskou a Dáckou. Thráckou a Makedonskou diecézi spravoval synovec Constantina Magna Flavius Dalmatius, Hannibalianus obdržel vládu nad Arménii, ale jako král. Constantinovi synové pokračovali v náboženské politice svého otce a za jejich vlády byly vydány zákony, kterými se křesťanství stalo favorizovaným náboženstvím a pohanství začalo být potlačováno v jeho prospěch.

rozdělení impéria po smrti Constantina Magna

Rozpory a boje mezi syny Constantina Magna, čistka v Constantinopoli

Constantinovi synové se nerovnali otci schopnostmi, zato zdědili jeho vady, zejména ukrutnost. O tom, kdo má přednostně obdržet hodnost Augusta, zřejmě Constantinus Magnus nerozhodl, protože po dobu delší než 3 měsíce po jeho smrti vládli v říši pouze Caesarové. Teprve 9. září 337 došlo ke jmenování Augustů, a to hned všech tří synů Constantina Magna. Zřejmě již před tímto datem došlo k vojenské vzpouře v Constantinopoli, zaměřené proti vedlejší linii constantinovského rodu, tj. proti potomstvu, které vzešlo z manželství Constantia Chlora s Maximianovou dcerou Theodorou. Vzbouřená soldateska pod záminkou, že nechce poslouchat nikoho jiného než syny velikého Constantina, který je vedl od vítězství k vítězství, rozpoutala divokou řež. Nevlastní bratři Constantina Magna Dalmatius a Iulius Constantius a šest jeho synovců, včetně Caesara Flavia Dalmatia a arménského krále Hannibaliana, byli, spolu s některými vysokými státními hodnostáři, povražděni. Čistce padlo za oběť několik starých Constantinových důvěrníků, nejpřednější z nich byl praefectus praetorio [?] na Východě Ablabius a otec Constantovy snoubenky. Toho Constantinus pověřil, aby se staral o Constantia, zůstává nejisté, zda se ten chtěl zbavit nepohodlného dohlížitele, nebo - jak často i později - tušil velezradu. Pouze dva synové Iulia Constantia uchovali svůj život: tehdy jedenáctiletý Gallus a jeho šestiletý polobratr Iulianus, budoucí císař Iulianus Apostata. Vládce východní části říše, Constantius II., byl za řeže v Constantinopoli přítomen, ale nijak proti ní nezakročil, snad proto, že se necítil dosti silný k účinnému zásahu, snad i z toho důvodu, že měl osobní zájem, aby se počet jeho potenciálních rivalů zmenšil na co nejméně – a podezření, že se vraždění rozpoutalo s jeho souhlasem, na něj také padlo.

Roku 338 se sešli všichni tři Augustové v podunajském městě Viminaciu v Dácké diecézi, aby se dohodli o rozdělení říše. Porada skončila tak, že si každý ponechal území, které předtím držel a Constans s Constantiem se rozdělili o někdejší Dalmatiovo území, přičemž Constantiovi připadla Thrácká diecéze a Constantovi Makedonská. Toto rozdělení na tři části bylo nepřirozené a umělé, neodpovídající kulturnímu složení říše ani tak jako Diocletianova tetrarchie, kde se o svrchovanou moc nad říší dělili Augustové, východní a západní, v souladu s kulturními sférami ve Středomoří.

rozdělení impéria po zavraždění Dalmatia

Constantinus II. své území nezvětšil, ale dostalo se mu prvenství v císařském kolegiu a dočasné patronace nad Constantem. Ten se však bratrovi nechtěl podřizovat, a tak se oba západní císařové záhy dostali do konfliktu. Začátkem roku 340 vpadl Constantinus II. znenadání do Itálie, pronikl údolím řeky Pád až k Aquileii, ale tam upadl do léčky a byl zabit. Constans se zmocnil celého jeho území nepřipustil ani teoretickou možnost, že by část území Constantina II. přenechal svému bratrovi. Dospěl naopak k sebevědomému požadavku, že Constantius má uznat jeho nadřízenost. Constantius proti tomu nic, zřejmě kvůli situaci na východě, nenamítal, nijak se nestavěl ani proti oficiálnímu prokletí památky Constantina II. a vymazání jeho jmen ze všech úředních dokumentů a nápisů. To by mluvilo pro teorii, že Constantinus II. byl přece jen levoboček a Constans s Constantiem se na něj dívali jako na rodem jim nerovného.

rozdělení impéria po zabití Constantina II.

Náboženské rozepře mezi Constantem a Constantiem II.

Deset dalších let, až do Constantovy smrti r. 350, byl římský stát rozdělen znovu na dva díly. Constantova západořímská država měla však nad orientem rozhodnou převahu. Constans byl ohnivý a udatný mladík a směle se stavěl ke každému odvážnému podniku. Když byli roku 338 pod jeho jménem poraženi Sarmaté, kteří vpadli do podunajských provincií, dlel ještě daleko za frontou. Ale roku 341 a 342 zvítězilo římské vojsko již za jeho osobní účasti na Rýně nad Franky, čímž si mladý císař vynutil respekt i u Alamanů. Uhájil hranice říše v Pannonii, válčil s úspěchem v Británii (342 - 3) a střetl se vítězně s Alamany. Východořímskému císařství dal brzy pocítit svou převahu, hlavně v církevních otázkách. Ač znamenitý válečník, byl špatný hospodář a přetížil lid daněmi a vojsku se znelíbil pro tuhou kázeň, kterou zaváděl.

Constans a Constantius, oba horlíce pro víru, ve které byli vychováni, opustili dosavadní zásadu snášenlivosti, kterou římské státní politice vytkl Constantinus Magnus. Oba začali pronásledovat pohanství, aspoň v zákonodárství. R. 341 zakázal Constans přinášet oběti pohanským bohům a vydal rozkaz, aby byly zavřeny pohanské chrámy. Snad o pět let později byl už stanoven trest smrti pro všechny, kdož přinášeli oběti pohanským bohům. Ale pohanské chrámy přitom stály neporušeny a zákony obou císařů zůstávaly na papíře. Constantius sám podržel až do konce svého života titul pontifex maximus [?]. Jiné jeho edikty zakazovaly ve smyslu morálky křesťanské církve pod trestem smrti sňatky mezi pokrevnými příbuznými. Císař rozšířil imunitu křesťanského kléru a vyňal biskupy úplně z pravomoci úřadů. Toto ustanovení muselo být jeho nástupci v zájmu státu opraveno.

Mezi zbylými bratry vládnoucími nad impériem došlo k nábožensko-dogmatickým rozbrojům. Athanasios totiž za svého vyhnanství v Trevíru získal velký vliv na Constantina II. a ten mu hned po smrti svého otce povolil návrat do Alexandrie. Constantius, přestože více stranil umírněným ariánům, proti tomuto rozhodnutí nic nepodnikl, ba dokonce souhlasil s tím, aby se ve východních městech opět ujali svých církevních úřadů i ostatní biskupové, které roku 335 poslal Constantinus Magnus do vyhnanství. Návrat těchto biskupů se pochopitelně neobešel bez zmatků a nebezpečného rozjitření poměrů. Constantius nejprve zjednal pořádek v Constantinopoli, přičemž nepoddajného biskupa Paula poslal v poutech do mesopotamské Singary a na jeho místo dosadil nikomedského Eusebia. Podobný osud postihl i jiné antiariánské biskupy a mimořádný koncil, svolaný do Antiochie, sesadil podruhé Athanasia. Jeho nástupcem se stal kappadocký Gregorios, alexandrijským křesťanům vnucený za vojenské asistence. Athanasiovi se podařilo uprchnout do Říma a získal na svou stranu tamějšího biskupa Iulia a s jeho podporou i samotného císaře Constanta. Mezitím v Constantinopoli zemřel Eusebios, načež tam Paulův návrat a současná volba ariánsky orientovaného biskupa Makedonia provázely vzájemné krvavé střety. Constantius proto pokládal za nutné znovu poslat Paula do vyhnanství. Než byl rozkaz proveden, došlo roku 342 k novému krveprolévání, při němž zahynul i magister equitum (generál jezdectva) Hermogenes. Tyto události nemohly zůstat bez odezvy na tehdejších synodách. V zimě 340/341 se západní biskupové shromáždění v Římě snažili podepřít Athanasia i ostatní vyhnané antiariány, kdežto v Antiochii byla roku 341 Athanasiova strana zatracena, byť nepřímo. Constantius si však nepřál otevřený konflikt se svým bratrem, a proto souhlasil, aby byl svolán nový ekumenický koncil do Serdiky (dn. Sofie), ležící na Constantově území nedaleko hranic s územím Constantiovým. Přes velké přípravy však nedošlo k žádnému společnému jednání, tím méně pak k nějakému sjednocení. V Serdice totiž roku 342 nebo 343 zasedali jen západní biskupové, kteří za předsednictví starého Hosia z Corduby (někdejší poradce Constantina Magna pro církevní záležitosti) hájili stanovisko Athanasiovo, kdežto východní biskupové se v téže době usnášeli ve Filippopoli proti němu.

V době, kdy se na těchto oddělených koncilech zostřoval nepřátelský poměr mezi západní a východní částí říše (který byl předzvěstí budoucího rozdělení impéria na východní a západní část a rozdělení světového křesťanství na katolické a pravoslavné), byl již znovu v Constantinopoli Paulos, jež se nepochybně domníval, že se Constantius musí podřídit Constantově vůli a že také v církvi nabude vrchu strana Athanasiova. Poněvadž jeho návrat způsobil nové bouře, byl Paulos zatčen a poslán do Thessaloníké, tj. na Constantovo území. Tato vládní akce však způsobila v Constantinopoli velikou vzpouru, při jejíž potlačování prý přišlo o život 3150 osob. A když o něco později Athanasios i Paulos našli přijetí na západním císařském dvoře, rozhodl se Constans požádat svého bratra o jejich znovunastolení v episkopáty takovou formou, že Constantius musel ustoupit, chtěl-li se vyhnout občanské válce. Paulos i mnozí jiní vyhoštěnci se vrátili hned nato do svých biskupství, pouze Athanasios, hlavní strůjce zmatků, se svým návratem váhal. Teprve po násilné smrti svého protibiskupa Gregoria a poté, co se císař Constantius přemohl natolik, že dokonce opětoval svou výzvu, aby se vrátil, vkročil Athanasios v říjnu 346 zase na alexandrijskou půdu.

Poměry na východních hranicích

Na východních hranicích říše pokračovalo napětí mezi impériem a Perskou říší, zahájené na sklonku vlády Constantina Magna. V Persii v té době žilo dost křesťanů, kteří sympatizovali s Římem, kdežto v Arménii byla vedle křesťanů též silná protikřesťanská strana, která udržovala styky s perským dvorem. A právě tato strana roku 337 povstala proti Římu. Když toho roku neočekávaně zemřel Constantinus Magnus, využil toho perský král Šápúr (Sapor) II. a vtrhl na římské území. Valných úspěchů však nedosáhl, neboť se mu přes dvouměsíční obléhání nepodařilo dobýt města Nisibis. Proto se, jakmile do Sýrie přitáhl Constantius, raději stáhl do své říše a dokonce se uvolil vydat Římanům arménskou královskou rodinu. Constantius pak mohl bez větších nesnází potrestat odbojné Armény a jako svého vazala dosadit na arménský trůn prince Arsaka (Arsakovci byli vládnoucím rodem Parthie, říše, která předcházela Perské říši). Poměr k Persii však zůstával napjatý, na Constantiově dvoře pobýval starší Šápúrův bratr Hormisdas, či Ormizda, dřívější perský král (302 – 309), jemuž se po sesazení a následném dlouhém věznění podařilo r. 324 uprchnout k Římanům a nalézt u nich politický azyl. Constantius se tedy chystal k další ozbrojené konfrontaci a z toho důvodu získal spojenectví kočovných Saracénů, zesílil početní stav svého vojska, upevnil v něm kázeň, která se po smrti jeho otce značně uvolnila a reorganizoval jízdu zcela podle perského vzoru, takže od té doby byli krunýřem chráněni nejen těžkoodění římští jezdci, nýbrž i jejich koně. Přesto se však Constantius Peršanům, kteří rok co rok pustošili římskou provincii Mesopotamii, ještě nějakou dobu neodvážil postavit na odpor v otevřeném boji. Pouze na oplátku podnikal občasné vpády do perské Adiabény, dobyl tam roku 343 jednoho města a přemístil jeho odvlečené obyvatelstvo do Thrákie. Teprve když roku 344 (nebo 348?) zaútočil Šápúr na římskou říši se silným vojskem, došlo u Singary k velké bitvě, v níž se římské jednotky proti vůli opatrného císaře zmocnily perského tábora, ale v noci byly s velkými ztrátami donuceny dobyté pozice vyklidit. Přitom ovšem i Peršané utrpěli velké ztráty, z nichž nejcitelnější bylo zajetí následníka perského krále a jeho následné zavraždění. Mimoto se Šápúr ještě dvakrát – r. 346 a 350 – pokoušel dobýt pevného města Nisibis, úspěšně hájeného biskupem Jakobem. Když konečně poznal, že takto zbytečně vyčerpává své síly, opustil římské území a vrátil se do Persie, kde ostatně bylo jeho přítomnosti již zapotřebí. Do jeho říše vpadaly totiž v té době z oblasti Kaspického moře kočovnické středoasijské kmeny a s nimi pak musel po několik let bojovat. To Constantiovi umožnilo zaměřit veškerou pozornost na západ.

Magnentiova revolta proti Constantovi, vystoupení Vetraniovo, uzurpace v Římě

Na západě totiž proti Constantovi, který byl nenáviděn civilním obyvatelstvem pro své tvrdé daňové požadavky a armádou kvůli vymáhání bezduché disciplíny, vypukla revolta. 18. ledna 350 se v Augustodunu (dn. Autun) dal císařem provolat comes [?] Flavius Magnus Magnentius.

Flavius Magnus Magnentius se narodil v Gallii, ale byl obecně považován za Germána. Podle jednoho pramene vstoupil do armády jako laetus [?] a podle jiného se narodil v civitas (městský pozemek) u Amiensu, jako syn britského otce a franské matky. V mládí se mu dostalo běžného římského vzdělání, ale do popředí pronikl díky svým vojenských schopnostem již v době Constantina Magna. Zdá se, že byl pohan, který však nevylučoval spolupráci s křesťany, zejména při jejich využití v řadách vojenského mužstva. Jako vojenský velitel si zřejmě získal sympatie v řadách vojska, jeho velitelů i u civilního obyvatelstva. Závažným historickým momentem, který se projevil v souvislosti s Magnentiovým vystoupením, byla okolnost, že šlo o první revoltu, která povýšila na císaře v západní části impéria, i když nelegálně a dočasně, významného vojenského činitele germánského, resp. pologermánského původu. Zdá se však, že tyto události nebyly výsledkem Magnentiovy osobní iniciativy, a že jeho etnický původ nehrál při jeho proklamaci žádnou roli, ani nepůsobil na opatření, jež během své vlády učinil. Osudy uzurpátora Magnentia ani jeho vláda neposkytují důvody k tvrzení, že šlo o projev snahy Germánů zmocnit se velení v impériu a uspořádat jeho vnitřní poměry podle  představ germánských vojenských činitelů. Uzurpace probíhala podle „římského scénáře“ a nebyla ničím než jednou kapitol, jejichž soubor utvářel složitou historii vnitřního boje o nadvládu v pozdním římském impériu. Politická hesla na uzurpátorových mincích potvrzují jeho odhodlání pokračovat v římských tradicích, k jeho přívržencům patřili někteří přední příslušníci římských politických kruhů a jeho hnutí si získalo široký ohlas v řadách západního provinciálního obyvatelstva. Záhy na to byl Constans v Gallii, kde se v té době nacházel, ode všech svých lidí opuštěn a  na útěku do Hispánie v Pyrenejích zavražděn. Úkolem zabránit Constantovi v útěku byl pověřen Gaiso, který byl zřejmě germánského původu a patřil k Magnentiovým oblíbencům. K významným příslušníkům germánského původu v Magnentiově nejbližším okolí patřil i Frank Silvanus.

Prostřední z bratří, Constantius, byl nyní sám legitimním císařem. Ze všech tří bratrů jemu přísluší hlavní podíl na úspěších říše a na řízení státu za vlády přímých Constantinových dědiců. Povahově nedůvěřivý, až podezíravý, byl Constantius velice obezřelým diplomatem a opatrným vojevůdcem, šetřícím lidskou krví. Rozvážnost v jeho jednání hraničila až s těžkopádností. Jakmile si však utvořil vlastní úsudek, prováděl své záměry s železnou vytrvalostí. Z nedůvěřivosti jeho povahy vznikly četné reformy v administrativě Rozšířil zejména pravomoc dozorčích orgánů (agentes in rebus [?]). Constantius uhájil říši na východě proti Peršanům, v Gallii zabezpečil hranici na Rýně, zvítězil nad Magnentiem i jinými uchvatiteli, sjednotil ve svých rukou znovu římský stát a ač naplněn obdivem k antické slávě Říma, vědomě pokračoval v budování Constantinopole a tím v tradici svého otce, v pokládání základů pro pozdější Byzantskou říši.

Pravděpodobně ve snaze zdůraznit legitimitu svého postavení přijal Magnentius v letech 351 a 353 titul konzula [?], v roce 351 byl dalším konzulem i Gaiso, jemuž se tak mělo dostat uznání za likvidaci Constanta. Konzuláty, o nichž rozhodoval uzurpátor, nebyly přirozeně z říšského hlediska považovány za legitimní. Magnentiovi se dostalo uznání v Británii, Hispánii, Africe i v Itálii a dalo se předpokládat, že se k němu připojí i Illyricum. Tam však obratným způsobem zasáhla Constantiova sestra Constantina, vdova po Hannibalianovi. Podnítila totiž velitele illyrské armády Vetraniona, aby přijal císařský purpur a tak zabránil dalšímu šíření Magnentiovy moci. I když byl Vetranio z formálního hlediska stejným uzurpátorem jako Magnentius, jednal v Constantiově zájmu. Magnentius, který neznal pozadí jeho uzurpace, se zprvu snažil navázat proti němu spojenectví s Constantiem, pochopitelně bezvýsledně. Proto vešel ve styk s Vetranionem a ten, vzhledem k mocenské situaci a hlavně vojenské síle Magnentia, byl nucen taktizovat a jednat s ním. Mezitím se v Římě prohlásil za císaře syn Eutropie (dcery Constantia Chlora a nevlastní sestry Constantina Magna) Flavius Popilius Virius Nepotianus, ale již po čtyřech týdnech – 30. června 350 – jej Magnentiovi přívrženci pro jeho kruté jednání zavraždili i s jeho matkou.

Constantiovo tažení do Evropy, Vetraniova abdikace, jmenování Galla Caesarem

Constantius, který s vývojem událostí na západě projevil zásadní nesouhlas, mohl do evropských záležitostí vojensky zasáhnout až na podzim roku 350. Ačkoli jej spojené Magnentiovo a Vetraniovo poselstvo žádalo o mír, vytáhl do Thrákie s úmyslem dále postupovat do Illyrské prefektury. Tam mu v Serdice vyšel Vetranio vstříc, jeho armáda se ze své vlastní iniciativy připojila ke Constantiovi a sám Vetranio složil o vánocích roku 350 v Naissu odznaky císařské moci. Constantius mu obřadně udělil milost a povolil vysokou penzi, které starý Vetranio užíval v poklidném ústraní v Bithýnii ještě šest let, než zemřel přirozenou smrtí. V této epizodě se jasně ukázala náklonnost, kterou římští vojáci pociťovali k dynastii Constantina Magna. Proto se Constantius rozhodl ustanovit jednoho ze svých příbuzných Caesarem na východě a tak zabránit další eventuální uzurpaci. Tehdy již žili jen jeho dva bratranci Gallus a Iulianus, držení pod dohledem strážců a křesťanských učitelů v nuceném ústraní. Z nich si Constantius vybral staršího, r. 351 pětadvacetiletého, Galla a prohlásil ho v Sirmiu pod jménem Flavius Claudius Constantius Caesarem. Současně ho oženil se svou již zmíněnou sestrou Constantinou a novomanžele, spolu s prefektem Thalassiem poslal do Antiochie, aby vládli ve východní části říše.

Porážka Magnentia u Mursy 28. září 351, Magnentiova a Decentiova sebevražda r. 353

Ani Magnentius nezahálel - svého bratra Decentia jmenoval Caesarem a uložil mu bránit rýnskou hranici před Franky a Alamany, jež Constantius získal za spojence a podnítil ke vpádům do Gallie, aby si usnadnil vojenskou intervenci proti Magnentiovi. I Decentiovi svěřil uzurpátor v letech 352 a 353 konzulát. K upevnění svého postavení konfiskoval Magnentius majetek všem, kdo s ním nesouhlasili, a aby shromáždil co nejvíce prostředků k válce, uvaloval na obyvatelstvo takové daně, že vysoce překročil daňový útisk Constantův. Za takto získané peníze najal do své armády mnoho Franků a Sasů (latinsky Saxones) a očekával na jižním úpatí Kamnických Alp Constantiův útok. Dosáhl dokonce dílčích úspěchů, ale když znovu ztroskotaly jeho pokusy o uzavření míru, došlo 28. září roku 351 u Mursy ke krvavé bitvě, v niž Constantiova početnější a těžce obrněnými jezdci vyzbrojená armáda zvítězila. Constantius měl kolem 80.000 vojáků, Magnentius 36.000, na bojišti prý zůstalo 54.000 padlých. K vítězství Constantiovi napomohl zradou i Silvanus, který spolu s Magnentiovými vybranými jízdními oddíly přešel v rozhodující chvíli na stranu nepřítele. Toto střetnutí je proslulé v důsledku vysokého počtu padlých jako jedno z nejkrvavějších v římské říši a způsobilo vojenské síle císařství  veliké škody.

Mezitím r. 352 došlo k lokálnímu povstání palestinských Židů. V palestinské Diokaisarei byla pobita římská posádka a jakýsi Patricius byl jmenován králem. Gallus však povstání rychle potlačil.

Oslaben porážkou i vstřícnou reakcí mnoha svých straníků a vojáků na Constantiem vyhlášenou amnestii, zdržoval se Magnentius nějakou dobu v Aquileii a snažil se odtud znovu navázat s Constantiem mírové jednání. Na sklonku roku 352 však byl vypuzen z Itálie a v téže době ztratil Sicílii, Afriku a Hispánii, kterých se Constantius zmocnil prostřednictvím svých námořních sil. A tehdy se opět hůře než předtím stahovaly mraky nad Athanasiem, obviněným mimo jiné i z toho, že krátce po Constantově smrti navázal písemné spojení s Magnentiem. Nový římský biskup Liberius (352 – 366) chtěl sice oboustranným vyjednáváním zabránit krajnostem, ale ani Athanasia nepřiměl k větší povolnosti, ani u Constantia nepořídil nic s návrhem, aby nebyl Athanasios odsuzován bez možnosti náležitě se hájit.

Zatím se Magnentiova vláda v Gallii udržovala jen tvrdým terorem, neboť bylo jasné, že se nevyhnutelně blíží její konec. A když pak Constantius překročil se svým vojskem Kottické Alpy a vítězně vpadl na gallské území, spáchal v létě 353 Magnentius, zrazen vlastním vojskem, v Lugdunu (dn. Lyon) sebevraždu a po něm i Decentius. Vdovu po Magnentiovi Iustinu si později vzal za svou druhou ženu císař Valentinianus. Constantiova podezíravost a intrikářská atmosféra na jeho dvoře dávaly prostor lidem bažícím po krvi a statcích a tak při trestání Magnentiových přívrženců došlo k mnoha nespravedlnostem, mnohdy záměrným. Mezi krutými císařovými rádci vynikal notarius [?] Paulus, poslaný do Británie, aby přivedl vojenské osobnosti, které se odvážily spojit s Magnentiem. Paulus dostal přízvisko Catena (Řetěz), protože se mu při spřádání a zaplétání lživých obvinění nešlo vyprostit.

Byly zahájeny nelítostné čistky, při nichž dopadaly na vinné i nevinné tresty konfiskace majetku, vyhnanství nebo smrti. Obětí se stal i vicarius [?] Britské diecéze Martinus, který po tom, co zle řádícího Paula neúspěšně prosil o ušetření života nevinných osob, v obavách před represáliemi spáchal sebevraždu.

Gallova krutá vláda na východě

Od té doby ovládal Constantius neomezeně celou říši, tehdy se totiž také chýlila ke konci i vláda Caesara Galla, neboť mnohé jeho přehmaty – o kterých dostával hlášení od tamního prefekta Thalassia - se Constantiovi jevily jako snaha vymanit se ze závislosti na něm. Gallus, ponoukán a podporován svou ženou Constantinou, vládl krutě – popřával sluch udavačům a na základě jejich - často vykonstruovaných - udání popravoval domnělé nepřátele a konfiskoval jejich majetek. Při hrozícím nedostatku potravin v Antiochii se Gallus nikterak nepostaral o nápravu poměrů, ale zlovolně svalil vinu na syrského konzulára [?] Theofila – toho pak nechal napospas rozhněvanému davu, který konzulára rozsápal. Kromě Gallova řádění sužovaly Orient i nájezdy loupežnických Isaurů, kteří se dokonce odvážili oblehnout kilickou metropoli Seleukeiu.

Gallovi bylo postupně odňato velení nad všemi východními vojenskými jednotkami vyjma gardy a předáno náčelníku polních vojsk Ursicinovi, v jehož štábu tehdy sloužil mladý Ammianus Marcellinus, poslední velký starověký historik. Právě díky němu známe detailně následující události. Jelikož prefekt Thalassius zemřel přirozenou smrtí, byl do Antiochie Constantiem poslán nový prefekt Domitianus. Ten neuváženě rozdráždil Galla pohrůžkou, že nebude-li poslušný svého Augusta, odejme jeho dvoru dodávku potravin. Rozběsněný Gallus dal prefekta zatknout. Proti tomu se postavil tamní quaestor [?] (nižší státní úředník) Montius, který se snažil vojákům vysvětlit, že zatčení prefekta jmenovaného Constantiem je  vzpourou proti němu. Ve strachu a předtuše trestu začal Gallus jednat jako zvíře zahnané do kouta. Montius i Domitianus pak byli usmýkáni koňmi a jejich mrtvá těla byla vhozena do řeky.

Constantiovo tažení proti Alamanům r. 354

Constantius přezimoval v Arelate a jakmile nastalo teplé počasí, vytáhl proti alamanským králům, bratřím Gundomadovi a Vadomariovi, kteří častými přepady pustošili gallské území. Přísun zásob pro vojsko zdržovaly jarní deště a rozvodněné řeky a v armádě proto vypukl nebezpečný neklid, který se ale nejprve zlatem tajně rozdaným buřičským vůdcům a poté doražením zásob podařilo utišit. Když Římané dorazili k Rýnu, pokoušeli se vybudovat most ze spojených lodí. Účinným ostřelováním se Alamanům dařilo tento záměr úspěšně mařit. Informátor znalý krajiny ukázal Římanům v noci brod. Vše zřejmě zhatilo etnické pouto některých barbarských důstojníků v říšské armádě k útočníkům, které převážilo loajalitu k Římu. "Poněvadž byla pozornost nepřátel zaměřena jinam, mohlo vojsko po svém přechodu, jehož se nikdo nenadál, všechno zpustošit, kdyby bývalo, jak se někteří domnívali, několik lidí z téhož kmene, pověřených v našem vojsku vysokými hodnostmi, nebylo o tom prostřednictvím tajných poslů zpravilo své soukmenovce.", píše Ammianus Marcellinus.

Barbaři přesto, zřejmě nejistí výsledkem případného boje, poslali své šlechtice vyjednávat o míru. Constantius tento mír přijal a proti nebylo ani vojsko. Ammianus Marcellinus uštěpačně a trochu nespravedlivě uvádí, že vojsko bylo nakloněné k míru hlavně proto, že "... jeho štěstěna bděla pouze v občanských neštěstích, kdežto jeho války zahraniční dopadly, kdykoli k nim došlo, většinou žalostně." Poté se Constantius přesunul do Mediolana a mohl se plně věnovat problémům, které působil Gallus na východě.

Gallova poprava

Po poradách s nejbližšími rádci císař rozhodl povolat Galla do Mediolana přívětivými dopisy pod záminkou porady o další spolupráci. Náruživí intrikáři generál jezdectva Arbitio a císařský komoří Eusebios prosadili, aby byl dříve než Gallus k císaři povolán - pro změnu pod záminkou porady o obraně hranic před Peršany - Ursicinus, neboť se obávali, že Gallovým odchodem by příliš vzrostla generálova moc. 

Constantius se jal Galla důtklivě vyzývat, aby za ním přijel do Mediolana na jednání. To se Gallus, jinak přehorlivý křesťan a zavilý nepřítel antických kultů, již bál trestu, a proto se ke Constantiovi dříve než on vydala císařova sestra a Gallova manželka i spoluvinice Constantina, ale cestou zemřela a byla pak pohřbena v Římě. Vždy podezřívavý Constantius byl náchylný k vraždění příbuzenstva a v občanských válkách měl velké štěstí. Přesto se mnoha lákavými sliby podařilo Galla uchlácholit a přimět, aby odcestoval z Antiochie. Po klidné cestě Malou Asií vstoupil do Constantinopole a uspořádal tam, jako za příznivých a bezpečných poměrů, dostihy. "Když se to dozvěděl Constantius, rozčílil se nad lidskou míru", informuje nás Ammianus Marcellinus. Gallovi proto postupně vyměnili doprovod včetně tělesných strážců, z trasy jeho cesty byly staženy vojenské jednotky, které by se eventuálně snažil získat na svou stranu a jej samého zatkli. V istrijském městě Pole byl pak koncem roku 354 postaven před soud a popraven.

Jak bylo pro Constantiovu dobu typické, okamžitě se rozjela pletichářská mašinérie, která hledala další oběti. Generál jezdectva Arbitio intrikoval proti Ursicinovi a podařilo se mu dosáhnout, že byl obžalován z velezrady. Mračna se stahovala i nad Iulianem, který byl po Gallově smrti také pokládán za podezřelého z účasti na konspiraci. Constantius jej povolal do Mediolana, aby se zpovídal z toho, že odešel z nařízeného místa pobytu v Macellu v Kappadokii do provincie Asia a že navštívil Galla při jeho cestě přes Constantinopolis. Po shledání jeho neviny a  na přímluvu císařovny Eusebie byl Iulianus zachráněn před intrikářskou klikou a po krátkém pobytu v Pliniově rodišti Comum mohl, jak po tom sám toužil, odejít studovat do Athén.

Z Orientu byly do Aquileie přivedeny zástupy vojenských i dvorských činitelů, kteří byli pohnáni před soud, že přisluhovali běsnícímu Gallovi. Vyšetřováním byli pověřeni Arbitio a císařský komoří Eusebios. "Jedny, zbičované nebo zkrušené mučením, odsoudili do vyhnanství, druhé sesadili k nejnižší vojenské službě a nad ostatními vyřkli rozsudek smrti. Když tedy naplnili pohřební rovy, vrátili se, jako by slavili ovaci [?], a podali o svých činech zprávu císaři, jenž byl v těchto věcech nepokrytě zatvrzelý a přísný.", smutně konstatuje Ammianus Marcellinus.

Císařova přístupnost pletichářům od té doby ještě vzrostla. "Proto se najednou vyskytli přečetní slídiči po veřejném mínění, kteří jako divá zvěř napadali a kousali i nejvyšší úředníky a později bez rozdílu lidi chudé i bohaté... skrze páchaná zla lomcujíce údy celého státu.", píše rozhořčeně Ammianus Marcellinus. Vedle již zmíněného Paula se mezi udavači pochybně proslavil i správce důchodů Mercurius, nazvaný comitem snů, protože i když někdo vyprávěl o tom, co se mu zdálo, vplétal to, zabarvené svými lstmi, do vykonstruovaných obvinění.

Boje s Alamany, Silvanova uzurpace v Gallii r. 355

Constantius byl r. 355 opět nucen bojovat s Alamany, tentokrát s lentijskými, v kraji kolem Brigantského jezera (dn. Bodamské jezero). Ač římské vojsko zpočátku upadlo do léčky, nakonec se podařilo barbary rozprášit. Po vítězství se Constantius vrátil přezimovat do Mediolana. Mezitím bojoval magister peditum (generál pěchoty) Silvanus úspěšně s dalšími germánskými kmeny, které zle zužovaly gallské provincie. Byly to zřejmě kmeny, které císař podnítil k nástupu proti Magnentiovi a které samozřejmě po Magnentiově smrti v nájezdech neustaly. Silvanus byl synem Bonita, který válčil ve službách Constantina Magna a vyznamenal se při tažení proti jeho rivalovi Liciniovi. Silvanus však měl na císařském dvoře mnoho závistivců a ti padělaným dopisem vzbudili u chorobně podezíravého Constantia podezření, že i on touží po císařském purpuru.

To, že jsou lidé oddaní říši ohrožováni úklady pletichářských skupin, okamžitě popudilo velitele gentilů [?], Franka Malaricha. Požadoval, aby byl k Silvanovi s rozkazem dostavit se na císařský dvůr, poslán někdo, komu Silvanus důvěřuje, jinak se Silvanus, svou povahou podezíravý, bude cítit ohrožen a dojde k nepokojům. Jak už to bývá, převážilo opačné stanovisko a do Gallie byl vyslán jakýsi Apodemius, který se na cestě zdržel a aniž k Silvanovi dorazil, sužoval jeho klienty a otroky tak, jako by už byl generálův osud zpečetěn.

Pleticháři, aby pádnějšími důkazy potvrdili hodnověrnost zosnovaných léček, poslali jménem Silvanovým a Malarichovým kompromitující dopis tribunovi cremonské zbrojírny. Ten však poslal dopis z žádostí o vysvětlení Malarichovi. Malarichus svolal Franky, jichž bylo v té době u dvora mnoho a mluvil již zcela přímo. Když se o tom císař dozvěděl, nařídil záležitost vyšetřit. Padělání dopisů bylo odhaleno, ale nezdravé poměry dopustily, že viníci vyvázli přičiněním mnoha činitelů stejného založení bez trestu.

Bylo však již pozdě. Silvanus se o těchto intrikách dozvěděl a jeho prvním impulsem bylo uprchnout k Frankům žijícím mimo území impéria. Jeden z jeho tribunů, sám také Frank, ho přesvědčil, že kdyby to udělal, jeho franští soukmenovci ho buď zabijí nebo prodají zpátky do říše. Ze strachu o svůj život se Silvanus vskutku nechal přesvědčit důstojníky římské armády, kteří byli také franského původu, v srpnu 355 k uzurpaci. K nové vnitřní válce nedošlo jen díky obratné lsti. V Mediolanu, kde v té době sídlil císařský dvůr, musel právě tehdy čelit žalobám Ursicinus, odvolaný z východu a jej Constantius považoval za vhodnou osobu k oklamání podobně dvorskou nedůvěrou postiženého polního velitele. Ursicinus úkol splnil. Předstíral v Colonii Agrippině (dn. Kolín nad Rýnem) Silvanovi přátelství a pak ho dal, čtyři týdny po jeho uzurpaci, úkladně zavraždit.

Jmenování Iuliana Caesarem, Iulianovo vítězství nad Alamany

Proti pronikajícím germánským kmenům však bylo v Gallii zapotřebí rázně zasáhnout. V nastalém zmatku po Silvanově zabití Frankové překročili Rýn, zmocnili se Colonie Agrippiny a rychle spolu s Alamany pronikli hluboko do Gallie. Zabrali země u ústí řeky Rýna, Alamani území na jeho horním a středním toku. A tehdy padla volba na Gallova mladšího bratra Iuliana. Císař jej z Athén narychlo povolal do Mediolana, načež jej 6. listopadu 355, opět po přímluvě přející mu císařovny Eusebie, povýšil na Caesara, oženil se svou mladší sestrou Helenou a pověřil správou Gallie - aby tamější obyvatelé měli trvale před očima legitimního nositele purpuru - a obranou rýnských hranic. Iulianus, pozdější císař, založil v Gallii svou vojenskou slávu a státnický věhlas. Úspěch jeho zbraní, který rychle následoval, nebyl však očekáván a vyvolal překvapení císařského dvora. S germánskými kmeny sice roku 354 i 355 válčilo římské vojsko za osobní Constantiovy účasti, ale teprve roku 357 se Iulianovi podařilo po předchozích vítězných střetnutích germánské útočníky nadlouho zastrašit. Bitva u Argentorata (dn. Štrasburk) skončila drtivým vítězstvím početně mnohem slabšího římského vojska -  mělo jen 13.000 mužů nad spojenými alamanskými kmeny v počtu zhruba 35.000 bojovníků a jejich král Chnodomar upadl do zajetí. Touto bitvou byl osvobozen i dolní tok Rýna, takže obchodníci z Británie nalézali od té doby při jeho ústí opět Římany a plavíce se vzhůru po Rýně, byli znovu schopni zásobovat říšskou armádu. Frankové byli zčásti zatlačeni za řeku Maas a Rýn a zčásti podrobeni římskému panství.

Constantiova triumfální návštěva Říma r. 357

Spoléhaje na předtím netušené Iulianovy vojevůdcovské schopnosti, podnikl Constantius zjara r. 357 triumfální návštěvu Říma. Tam na něj silně zapůsobily monumentální stavební památky města, které bylo i nadále v očích širokých vrstev obyvatelstva ztělesněním římské velikosti. Císař vystoupil v senátu [?], promluvil k lidu a jako přesvědčený křesťan bojující s antickými kulty a přežilými tradicemi nařídil, aby byl ze zasedací síně senátu odstraněn oltář bohyně Victorie (Vítězství), v jejíž přízni pohanská tradice spatřovala záruku římské převahy nad neřímským světem. Toto symbolické znázornění vítězství křesťanství nad pohanstvím zapůsobilo hlubokým dojmem na pohanský svět, kterému bohyně zosobňovala velkou minulost Říma. Ale i Constantius, uchvácen jeho starou slávou, vepsanou v římské památky a pln citového vzrušení, dal ozdobit Circus Maximus zvláštním obeliskem, dovezeným s velikým nákladem z Egypta, na věčnou paměť své památky. Obelisk dodnes stojí před Lateránským palácem. Ale tento obdiv a dar učiněný Věčnému městu byl jen holdem vzdaným slavné minulosti. Právě Constantius byl jedním z předních budovatelů, kteří se zasloužili o slávu Constantinopole.

Jak návštěvou Říma vynikl rozdíl mezi současností a minulostí, dosvědčuje Ammianův popis císařovy návštěvy někdejší metropole světové říše: "... jeho mysl těkala po gigantických skupinách budov, které nemůže vystihnout žádný popis a ke kterým již smrtelníci znovu nedospějí. Proto se Constantius vzdal veškeré naděje, že by se mohl o něco takového pokusit a pouze říkal, že chce i může napodobit Traianova koně, jenž je umístěn uprostřed atriové dvořany a veze samotného císaře."

Tehdy také povýšil constantinopolského prokonzula na městského prefekta a vybavil ho ve všech směrech stejnou mocí jako městského prefekta v Římě a rozšířil constantinopolský senát z počtu 300 na 2000 členů a přiřkl mu totéž místo, které zaujímal římský senát. Tak byla Constantinopolis zcela zrovnoprávněna s Římem a impérium od té doby mělo formálně dvě hlavní města.

Úspěšné boje s Kvády a Sarmaty

Léta se ale císař ve Věčném městě nedočkal. Kvádové vpadli r. 357 do Valerie, zatímco Sarmaté vtrhli na Druhou Pannonii a Horní Moesii. Tyto pustošivé nájezdy ohrožující celé římské Podunají přinutily císaře, aby se 29. května vypravil z Říma na Dunaj osobně. Do Sirmia, kde trávil zimu na rok 358, povolal Ursicina a poslal jej zpět na východ s velitelskou pravomocí. Ursicina na východ provázel opět Ammianus Marcellinus.

Svým příchodem sice císař, jak se zdá, donutil vetřelce vyklidit provinciální půdu, ale ani jeho osobní přítomnost nedovedla zabránit Kvádům a Sarmatům v nových pustošivých nájezdech do obou Pannonií a Moesie. A tak se rozhodl napadnout nájezdníky v jejich vlastní zemi. Asi koncem března překročil s velkým vojskem Dunaj, rozvodněný jarním táním, po lodním mostě a Sarmaté, kteří nečekali útok v tomto ročním období, se nezmohli k účinnějšímu odporu a hledali záchranu v rychlosti svých koní, zatímco Římané se jim za jejich nájezdy mstili stejným pálením a pustošením jejich území, jakým nájezdníci poplenili provinciální půdu. V této nouzi poslali svým starým spojencům v loupežení pomoc Kvádové, ale také oni museli před útokem Římanů ustoupit do svých hor.

Napadnout Kvády v jejich vlastním hornatém a nepřehledném území nebyl ovšem snadný úkol. A tak asi Constantius uvítal, když mu Arahari, zváben mírností podmínek, kterých na císaři dosáhl sarmatský král Zizais, nabídl také mír, a to nejen za sebe, ale i za svého vazala, sarmatského Usafera. Ale císař, spíš asi ze snahy rozloučit staré a Římanům tak nepříjemné spojenectví mezi Kvády a Sarmaty, než z obavy, aby spojené masy bojovníků obou národů nezneužily mírového jednání k útoku, jak se domnívá Ammianus Marcellinus, se rozhodl jednat s každým ze spojenců zvlášť. Ani tím však nebyly podmínky míru pro Arahariho horší než pro Zizaia. Císař se spokojil s vrácením zajatců a odevzdáním rukojmích za zachování míru a rozloučením dosavadního přátelského a spojeneckého poměru mezi Araharim a Usaferem. Námitku kvádského krále, že mír, který byl povolen jemu, platí i pro Usafera, jako jeho vazala, Constantius neuznal, poněvadž prý Sarmaté vždy byli klienty Říma. Stejně "osvobodil" jiný sarmatský kmen, který ze strachu před vlastními nevolníky utekl někam do pohraničí severní Dácie a podřídiv je Zizaiovi, proměnil je v klienty Říma.

Královské moci Arahariho se císař, nedotkl, tím méně jeho území, na to již v té době říše neměla dost sil. Mírnost císařových podmínek zlákala pak i jiné náčelníky, aby také nabídli Constantiovi mír. Dostalo se jim ho za stejných podmínek, také oni museli dát Římanům syny svých předáků za rukojmí a vrátit jim zajatce.

Všechny tyto válečné a diplomatické akce se odehrávaly pravděpodobně někde v severní části veliké roviny mezi Dunajem a Tisou a vlastního území Kvádů se možná nedotkly. Aby podobným způsobem jako kvádsko-sarmatské spojence přiměl k míru i západní Kvády, vrátil se císař zase na římskou půdu, dovedl své vojsko do Brigetia, které chtěl užít jako nejvhodnější základny pro útok na jejich území. Ale i sem pronikly zprávy o mírnosti podmínek, kterých se podařilo dosáhnout východním Kvádům, a tak jejich náčelníci nečekali na římský vpád a nabídli císaři mír. Vydali mu své děti jako rukojmí a přísahali, že se budou chovat pokojně.

Pak císař přesunul pozornost na Limiganty. Jeho úmyslem bylo je ušetřit, pokud se přestěhují do vzdálenějších oblastí, aby ztratili možnost pustošit římské území. I Limiganti přislíbili poddanství, roční daně a odvod mladíků do římského vojska, ale nesouhlasili s přestěhováním. Když se na císařův rozkaz dostavili, brzy se ukázalo, že ne proto, aby splnili rozkazy. Císař si toto nebezpečí uvědomoval, a proto tajně rozdělil vojsko do mnoha bojových skupin a barbary obklíčil. K incidentu vskutku došlo a barbaři se snažili zaútočit na samotného císaře. Barbaři byli zmasakrováni a při pronásledování prchajících vojsko vyplenilo i jejich sídla.

Římské vojsko pak udeřilo na kmen Amikensů a po jejich rozprášení se obořilo na Pikensy. Ti, po zprávách o útrapách jejich spojenců, rozptýleně prchali z dosahu římských zbraní. Pro obtížnost pronásledování takto rozptýlených nepřátel a pro neznalost cest použili Římané k jejich potření Taifaly a svobodné Sarmaty. Po těchto akcích se Limiganti podřídili a opustili svá dosavadní sídla a císař si mohl po těchto úspěších ke svému jménu přidat čestné příjmení Sarmaticus.

Následujícího roku 359 opustili Limiganti jim vykázaná místa a obsadili oblasti sousedící s říšskými hranicemi. Constantius sebral vojsko a poslal k Limigantům posly. Věrolomní barbaři se různě vymlouvali a prosili císaře, aby jim dovolil překročit řeku, že jsou ochotni usídlit se kdekoli na římském území a vzít na sebe povinnosti tributariů [?]. Císař překročení řeky povolil a měl vojsko v pohotovosti. Při jednání se opět rozběsnila barbarská vznětlivost a barbaři zaútočili proti samému císaři, který se musel uchýlit mezi své vojáky. Ve střetu bylo římské vojsko opět úspěšné a válečné akce na středním Dunaji tak Constantius dovršil takřka úplným vyhlazením Limigantů.

Constantiova snaha o jednotu v církvi

Boje jiného druhu musel císař svádět s opozicí uvnitř církve. Již r. 351 zúčtoval s constantinopolským biskupem Paulem a r. 353 se chtěl vypořádat s alexandrijským Athanasiem. Ten se však na jeho předvolání ke vzdálenému tehdy císařskému dvoru nedostavil a pro jeho opoziční chování jej rovněž v nepřítomnosti odsoudily dvě západní synody: na podzim roku 353 v Arelate (dn. Arles) a v létě 355 v Mediolanu. Athanasios se na dálku hájil svou Apologií, adresovanou císaři a v mnoha opisech kolujících jako otevřený list. Teprve r. 356, když byl novým alexandrijským biskupem jmenován arián Georgios, pocházející stejně jako před ním Gregorios z Malé Asie, uprchl Athanasios před hrozícím zatčením a až do konce Constantiovy vlády se skrýval v egyptské poušti mezi mnichy. Avšak ani tehdy se ho všichni jeho souvěrci nezřekli, a proto Constantius pokládal za nutné opět svolávat další sněmy, aby Athanasiovu stranu zbavil jakéhokoli vlivu. Přitom byl r. 356 deportací do thrácké Beroie postižen i římský biskup Liberius a zpět do Věčného města se směl vrátit až r. 358, poté, co r. 357 na sirmijské synodě podepsal vyznání víry, podle něhož sesílá sice Bůh Syn na věřící svatého Ducha, ale sám je podřízen Bohu Otci.

Za papeže Liberia, který byl pod tlakem vládní politiky ve vyhnanství v r. 356 - 8, dočasně vykonával úřad Felix. Jeho vysvěcení nechtěl římský lid uznat a při Constantiově návštěvě hlavního města také odmítl císařův kompromisní návrh, že povolí Liberiovi návrat, vysloví-li souhlas s exkomunikací Athanasia a zůstane-li s ním Felix v úřadě. Skandování římského lidu "jeden Bůh, jeden Kristus, jeden biskup", přimělo Constantia k ústupnosti, usnadněné záhy tím, že se Liberius podepsal pod rozhodnutí vyloučit Athanasia z církve i pod semiariánskou věroučnou formuli, a že Felix dobrovolně odešel z Říma.

Aby se v církvi dosáhlo smíru a ideologické jednoty, chtěl císař svolat nový ekumenický koncil do Nikomedie. Toto bithýnské město však postihlo 24. srpna 358 ničivé zemětřesení, takže byla za sněmovní místo pro východní biskupy vybrána isaurská Seleukeia a pro západní italské Ariminum (dn. Rimini). Synody, jichž se dohromady účastnilo téměř 600 biskupů zasedaly roku 359 souběžně. Zatímco ariánská menšina mezi západními biskupy vytrvale přesvědčovala zastánce níkajského synodu, že svým tvrdošíjným lpěním jediném a nebiblickém slově homoúsios (latinsky consubstantialis - doktrína naprosté rovnosti Otce, Syna i Ducha svatého) vnášejí neklid mezi západ a východ, přeli se východní biskupové v Seleukeie o podobnosti Syna a Otce. Semiariáni totiž zastávali názor, že je podoben i co do podstaty, kdežto radikálnější ariáni tvrdili, že je podoben jen co do vůle. Nakonec byl oběma synodám vnucen kompromis, že je Bůh Syn Bohu Otci podle Písma homoios (rovnající se, podobný i stejný), přičemž i na východě bylo odsouzeno tzv. mladoariánství, jehož hlavní představitel, antiochijský diákon Aetios učil, že v podstatě je Syn Otci nepodoben (anomoios).

Sám Constantinus Magnus prý krátce před svou smrtí uložil s ním na východě přítomnému Constantiovi, aby svolal nový ekumenický koncil. Constantius se skutečně snažil pořádáním stále nových synod pro biskupy ze všech částí říše křesťanskou víru sjednotit, ale stavba, kterou budoval, nebyla pevná. Proto se o něm také jeho staromilsky anticky zaměřený současník Ammianus Marcellinus vyslovil, že jasné a jednoduché křesťanské náboženství slučoval s babskou pověrčivostí a že je místo rázného uspořádání spletitě zkoumal, takže podnítil velmi mnoho rozepří. Constantia jakožto činitele vnášejícího do jasných věcí zmatky líčí i církevní spisovatelé. Podle oficiálního stanoviska katolické církve přijal níkajský koncil r. 325 provždy závazné ortodoxní dogma a všechny jiné názory jsou proto katolickými biskupy označovány za bludy a o době, kdy bylo níkajské vyznání víry podrobováno kritice, se mluví jako o rozvratu ortodoxie.

Arianismus poměrně dobře vyhovoval vyšším společenským vrstvám, odchovaným antickými školami, v nichž se pořád ještě učilo filozofii, ale nikoli již klasickému systému, nýbrž novoplatonismu. Křesťanství a novoplatonismus sice stály nepřátelsky proti sobě, ale i v ideologii měly mnoho společného, což snad zčásti ovlivnil platónovec Ammónios Sakkas, u něhož v Alexandrii Origenes a později Plotinos zamlada studovali.

Tuto podobnost si zřejmě uvědomoval i Constantius a proto, obdobně jako později ještě císař Valens, podporoval arianismus, jež novoplatonikům umožňoval přijmout křesťanskou víru snáze než teologii níkajského směru. Constantius neodmítal jen níkajský směr, ale odsuzoval i krajní ariánství Aetia a jeho žáka Eunomia. Ke sblížení mezi ariány a císařským dvorem přispělo také to, že ariáni zaujímali k momentálním potřebám státu pružnější postoj než představitelé pravověrné církve. Jakou váhu měla v první polovině 4. století státoprávní loajalita v církvi naznačuje to, že Constantina Magna respektoval vysoký křesťanský klérus i v jeho státní velekněžské funkci, a že jeho syn Constantius rád slyšel, byl-li nazýván „biskupem biskupů“, v čemž lze již spatřovat záblesk pozdějšího byzantského caesaropapismu. O posvátnosti císaře nepochyboval ani prostý křesťanský lid, když se zbožně obracel k jeho sochám a stejně jako k Bohu se i k němu modlil. Takto tedy loajální křesťané povznášeli své panovníky na jakési svaté patrony a svatozář, která původně na obrazech a mincích zdobila jen panovnické hlavy, se následně nikoli náhodou stala obecným znakem svatosti

Z politického hlediska je snadno pochopitelné, proč Constantius, který zprvu vládl jen na východě, usiloval poté, co se stal pánem celé říše, aby se západní biskupové sblížili s východními a aby i oni souhlasili s odsouzením Athanasia. Politickou loajalitu tehdy jednoznačně kladl nad otázky dogmatické a nejvíce si vážil těch, kteří mu projevovali největší oddanost. Císař si přál dobrou spolupráci církve se státem a věřil, že i v západní polovině arianismus, o jehož obecné platnosti byl upřímně přesvědčen, převáží. Císař však podcenil spasitelskou stránku víry, která byla zejména prostému lidu srozumitelnější. Lidu byl vždy bližší legendární trpící Kristus Vykupitel, jehož uctíval mnohem vroucněji než starozákonního Boha Otce, než abstraktní filozoficko-teologické úvahy a dal se athanasiovskou demagogií tvrdící, že ariáni i císař nejsou ctitelé Krista, nýbrž proti němu dokonce bojují,  proti elitářskému arianismu snadno popudit. Kazatelům k pobouření prostých posluchačů stačila zmínka, že Kristus, který za lidstvo prolil svou krev, je císařem a ariány znevažován a urážen. Není divu, že takováto slova podněcovala prosté křesťany k otevřenému odporu proti císařské vládě a vedla až ke krveprolévání, přičemž nemalý podíl na tomto procesu mělo mnišství.

K mnišskému útěku od civilizace se lidé uchylovali jednak z důvodů trvalého daňového útisku a jiných hospodářských i sociálních potíží, jednak z touhy vzdálit se hříšnému životu a žít v modlitbách a rozjímání bez starostí o rodinu a majetek. Blouzniví samotáři žijící jednotlivě nebo v malých skupinkách prožívali svou víru hlouběji než lidé na venkově nebo v městech. K mnichům-poustevníkům do egyptské pouště se uchýlil Athanasios při svém třetím i čtvrtém vyhnanství, sepsal pro ně Historii ariánů, adresoval jim některé své listy a mnišství idealizoval v životě svatého Antonína. Egyptští mniši stáli na jeho straně v bojích o alexandrijský biskupský stolec i při prosazování níkajské ortodoxie. Poněvadž mnišství vyrostlo z nespokojenosti se společenskými poměry, mělo ideově značný vliv na prosté pracující a utiskované lidi, jimž zejména imponoval prostý život mnichů a jejich vnějšková neupravenost. A poněvadž byl v této době vládou preferován arianismus, vztáhli mniši svou nedůvěru, často přecházející v nenávist i na tento teologický směr a v dosazených ariánských biskupech spatřovali vládní přisluhovače. Constantiův předpoklad, že lze křesťanské loajální duchovenstvo přetvořit v nivelizační silu, která by překlenula všechny rozpory uvnitř církve i mezi církví a státem, se nesplnil a ariánská hierarchie, ochotná se podílet na státotvornosti, nakonec svou politickou diskreditací nepřímo přispěla k tomu, že se posléze stalo ortodoxním jiné vyznání víry než to, které císař pokládal za nejpřijatelnější.

Z výše uvedených důvodů arianismus nakonec podlehl, i když se ještě dlouho udržel v době přechodu od antiky ke středověku u germánských kmenů (např. Gótové, Burgundi, Vandalové), které se usídlovaly na území říše – viz níže.

Constantius prý zavedl svěcení vánočních státků, jejichž mystérium v moderní době mrzcí kupčíci a reklamní řvouni degradovali na vulgaritu konzumu a zisku. A tak se nízké kupecké dušičky pomstily Ježíšovi za to, že vyhnal penězoměnce z chrámu.

Christianizace Thervingů

Na hranicích s gótskými Thervingy byl zřejmě víceméně klid, po rozsáhlé ofenzívě Constantina Magna, který s nimi roku 322 uzavřel foedus [?], se z území Thervingů stal prakticky klientský útvar Říma. Součástí římské strategie byla také jejich christianizace. Constantius ve 40. letech 4. století podporoval křesťanské aktivity severně od Dunaje a ustanovil biskupem Wulfilu (roku 341 byl nikomedským Eusebiem, tehdy již constantinopolským biskupem, vysvěcen na biskupa), tvůrce gótské bible. Gót Wulfila (Ulfilas, „malý vlk, vlček“) byl poslán jako apoštol mezi Thervingy. Wulfila byl - stejně jako jeho světitel - arián, a proto se i gótští křesťané stali ariány a později i šiřiteli ariánství mezi Germány, což jim Wulfila umožnil svým překladem bible do gótštiny. Tato skutečnost vedla některé vůdce Thervingů ke snaze omezit jeho vliv ve svých zemích. První rozepře propukly již na přelomu let 347 – 348. Wulfila byl biskupem všech křesťanů žijících na thervingském území. Mnoho z nich patřilo, stejně jako on, k potomkům římských křesťanských zajatců, odvlečených na sever ve 3. století. Wulfila se také zapojil do misijní činnosti, a to mohlo být příčinou potíží – v každém případě byl r. 348 s mnoha křesťany vypovězen z území Thervingů. Wulfilovi souvěrci, kteří byli nazýváni Gothi minores - malí Gótové, se usadili trvale na římském území v okolí města Nicopolis ad Istrum. Severně od Dunaje zůstala i nadále řada křesťanů, kteří udržovali úzké kontakty s křesťany v římském impériu. Gótský křesťanský kazatel jménem Sansalas se mohl kupříkladu volně pohybovat přes hranice. Není proto příliš překvapující, že pohanští vůdcové Thervingů pohlíželi na své křesťany nepřátelsky. Sám Wulfila se ještě před ranou fází germánské christianizace dožil ariánské porážky na koncilu v Constantinopoli a zemřel v tomto městě roku 383 během následné synody, na níž byli ariánští biskupové přemlouváni, aby se zřekli svého bludu.

Zatímco náboženská politika Constantia uvnitř říše nakonec ztroskotala, sahal vliv Constantiova dvora díky křesťanským misiím daleko za římské hranice. Svědčí o tom mimo jiné stříbrná mísa s vyobrazeným křesťanským císařem na koni, nalezená v Kerči. I takto dával Constantius svým sousedům svou moc najevo jako nepřemožitelný válečník, podporovaný všemohoucím Bohem a za projev největší přízně označoval ve své diplomatické mluvě to, že i jiným vládcům umožňoval poznávat a uctívat Boha správným způsobem. Proto k šíření svého vlivu v zahraničí užíval služeb jen těch církevních představitelů, kteří se s ním ztotožňovali v přístupu k dogmatice. Do jižní Arábie vedl jeho poselstvo arián Theofilos, pokládaný pro své východní styky za Inda, sám císař psal auxumským vladařům v nynější Etiopii, aby nepřijímali psance Athanasia a aby svého biskupa Frumentia poslali k přezkoušení do Alexandrie k ariánu Georgiovi. Není proto divu, že perská vláda pokládala křesťany za potenciální vlastizrádce a římské agenty.

Boje s Peršany na východních hranicích, roztržka s Iulianem a jeho provolání Augustem v Gallii r. 360

Mezitím se znovu zvětšilo nebezpečí ze strany Persie. Peršané se totiž již vypořádali se svými středoasijskými nepřáteli a chystali frontální útok na východní hranice. Jak bylo pro nenormální poměry na Constantiově dvoře typické, v nejméně vhodné době se prováděla nejméně logická opatření. Ursicinus, pilíř obrany východních provincií, byl intrikami císařského komořího Eusebia opět obviňován z toho, že baží po vyšším postavení a byl povolán ke dvoru. Jako obvykle jej doprovázel Ammianus Marcellinus. Jeho postavení zaujal Sabinianus, ani zdaleka nedosahující Ursicinových velitelských kvalit. Ammianus Marcellinus štiplavě podotýká, že o přízeň císařského komořího se ucházelo mnoho lidí, neboť Constantius u něj mnoho zmohl.

Další událost Římanům také přitížila. Antoninus, pobočník provinciálního velitele Mezopotámie pro věci finanční se pro hrabivost některých činitelů dostal do obrovských majetkových potíží. Jako jediné východisko zvolil útěk k Peršanům. Jelikož znal krajinu a ve ve svém postavení měl přístup k informacím o rozmístění, síle, stavu výzbroje a zásob římských jednotek, byl předveden k Saporovi. Dostalo se mu vřelého přijetí a získal dobré postavení na perském dvoře. Antoninus při královských poradách upozorňoval na to, že říše je po občanských válkách oslabená a navrhoval Peršanům, aby upustili od obléhání měst (která pro ně dosud dopadala žalostně), překročili Eufrat a rychle obsadit a vyplenit provincie, zbohatlé dlouhým mírem.

Cestou do Itálie obdržel Ursicinus rozkaz vrátit se do Mezopotámie - ať již z důvodu další intriky, jak se domýšlí Ammianus Marcellinus nebo obratu smýšlení dvora -, ale již jako podřízený Sabiniana. Když se Ursicinus s Ammianem vrátili, byly již Římanům na základě zpráv zvědů a přeběhlíků perské úmysly známy.

Roku 359 vpadli Peršané s velkou armádou na římské území. Mesopotámské venkovské obyvatelstvo bylo evakuováno a všechna pole byla zapálena, aby na nich nezůstala žádná zásoba píce. Když byl takto zmařen plán Peršanů, změnili směr útoku a zaútočili na dvě menší římské tvrze. Po jejich vyvrácení oblehli důležité a pevné město Amidu. O průběhu obléhání máme podrobné zprávy od Ammiana Marcellina, který byl mezi obránci pevnosti. Podle téhož autora bylo obráncům známo, že Sapor chce kapitulaci města, aby se nezdržoval obléháním a podle původního plánu rychle pronikl do vnitrozemí. Když však v doprovodu své kohorty projížděl blízko města, zaměřila se na něj střelba obránců a jen díky prachu unikl. To krále rozběsnilo, ale přesto byl rádci uklidněn a svolil k tomu, aby byli obránci ještě jednou vybídnuti, aby se vzdali. Dalšího dne jeli k hradbám vyjednávači vedení jedním ze Saporových vazalských králů. Římané opět reagovali střelbou, jíž padl za oběť syn onoho vazalského krále, který jel s nimi.

Rozpoutal se urputný boj s velkými ztrátami na obou stranách. Ursicinus se u liknavého Sabiniana marně snažil prosadit opatření k pomoci obráncům Amidy. K dovršení utrpení obránců vypukl v obležené Amidě mor. Jeden přeběhlík Peršanům ukázal podzemní chodbu, vedoucí do jedné věže opevnění. Perští lučištníci věž obsadili a nyní byli Římané ohrožováni shora i zdola. Ani tento plán útočníkům nevyšel a lučištníci byli  střelami ballist záhy zlikvidováni.

Mezi obránci byly i dvě gallské legie, sloužící dříve Magnentiovi a Decentiovi, které Constantius po skončení občanských válek přeložil jako nespolehlivé do Orientu. Tito vojáci, jak nás informuje Ammianus Marcellinus, byli stateční, vhodní pro boj v otevřeném poli, ale nevhodní a neukáznění pro obranné práce. Když byly uzavřeny brány a oni nemohli podnikat výpady, tak se dle jeho slov "vztekali jak šelmy". V čím dál beznadějnější situaci jim byl povolen noční výpad, v kterém zamýšleli nepozorovaně usmrtit perské hlídky a pokusit se přepadnout sám králův stan. Tento záměr se nepodařil a mezi gallskými legiemi a vyburcovanými Peršany se rozpoutal lítý boj. Přes perskou přesilu se gallským vojákům podařilo způsobit nepříteli četné ztráty a vrátit se, byť v oslabeném počtu do města.

Rozzuření Peršané nasadili obléhací stroje. Obráncům se podařilo perské obléhací stroje zničit a vznětlivý Sapor, který se jako král nemusel přímo účastnit bitev, se jako frontový voják vrhl do útočících řad. Ovšem pro nápadnost jeho odění se na něj okamžitě soustředily střely obránců a musel se stáhnout. Dlouho nerozhodnutá krvavá bitva byla ukončena zřícením římské hráze. Peršanům se uvolnila cesta, v nesmírných zástupech vtrhli do města. Ve městě se loupilo a vraždilo a římští velitelé, jejichž um působil Peršanům takové potíže, byli krutě popraveni. Ammianovi Marcellinovi se podařilo z města uprchnout.

Po uspořádání poměrů v Podunají vyrazil císař do Constantinopole organizovat válečné přípravy proti Peršanům. Nařídil vyšetřování příčin pádu Amidy. Dvorní činitelé z toho samozřejmě obviňovali Ursicina, který se po ztrátě města vrátil na císařský dvůr. Ursicinus se statečně bránil a je s podivem, že mu císař poručil jen to, aby se vzdal vojenské služby a odešel do ústraní.

Constantiův záměr posílit východní vojsko západními jednotkami se nesetkal s úspěchem. Iulianovi Galorománi ani Frankové v římských službách nechtěli zanechat Gallii napospas Alamanům a odmítli rozkaz provést. Na znamení protestu provolali v Lutetii Parisiorum (dn. Paříž) v únoru r. 360 Iuliana Augustem a vyzvedli ho na štítu – tento původně germánský zvyk se měl brzy stát součástí oficiálních říšských ceremonií. Iulianus, jemuž rozkaz k odvelení části armády připomněl Gallův osud, pak marně Constantiovi vysvětloval průběh údajně spontánních událostí a marně ho žádal o uznání nové situace.

Sveřepý Sapor mezitím oblehl Singaru. Po několikadenních tuhých bojích, doprovázených velkými ztrátami na obou stranách, dobyli Peršané na jaře 360 i toto město. Po vyvrácení Singary se Sapor vyhnul městu Nisibis, jehož obléhání vždy skončilo debaklem a zamířil k Bézabdě. I zde obránci ostřelovali krále, jakmile se neopatrně přiblížil k hradbám, přesto k nim poslal vyjednavače. Když Římané na mírovou výzvu nereagovali, měly rozhodnout zbraně. Boj o Bézabdu byl veden se stejnou krajní neústupností a za velkých obětí na obou stranách. Sapor Bézabdu nakonec dobyl, opravil pobořenou část hradeb a umístil v pevnosti ozbrojence a zásoby potravin. Když se pak zmocnil několika dalších méně významných tvrzí, zaútočil na Virtu, kde však po marném vyjednávání obdržel více ran, než jich zasadil a odtáhl.

Constantius se s armádou přesunul na asijskou půdu. Pozval k sobě arménského krále Arsaka, kterého se perský král snažil získat na svou stranu. Aby upevnil spojenectví s Arménií, dal Constantius Arsakovi za ženu Olympiadu, dceru někdejšího prefekta Ablabia a nevěstu svého bratra Constantia. Pak přitáhl do Edessy a při čekání na vojska vyrazil směrem k Amidě. Byl přitom i státní pokladník Ursulus, který při pohledu na zničenou Amidu pronesl trpkou poznámku: "Hle, s jakou odvahou brání naše města vojsko, na jehož nadbytečné výdaje už ani bohatství říše nestačí". Tuto poznámku později zaplatil smrtí z rukou vojáků, které kritizoval. Od Amidy se vojsko přesunulo a na podzim r. 360 oblehlo Bézabdu. Ani Constantiovi vyjednávači nic nepořídili. Obléhání se pro Římany vyvíjelo celkem úspěšně a císař v něm hodlal i přes pokročilou roční dobu pokračovat, ale deště, které rozmočily půdu, narušily všechny akce. Constantius odtáhl přezimovat do Antiochie. Za svého pobytu v Antiochii v zimě 360/361 pojal za manželku Faustinu, neboť již dříve ztratil Eusebii.

Po nezbytných vojenských operacích k zajištění nutné obrany východních hranic se Constantius obrátil proti Iulianovi, v jehož aklamaci jednoznačně spatřoval uzurpaci. Iulianus se totiž asi uprostřed roku 361 vydal na rychlou výpravu loďmi po Dunaji proti Constantiovi. Constantius si nejprve zajistil Afriku, kam poslal notaria Gaudentia. Toto opatření bylo úspěšné. Gaudentius dal přísně střežit pobřeží ležící proti Itálii a dokud císař žil, Iulianovy síly se Afriky nedotkly. Comes Lucillianus, který měl dácké oblasti po vojenské stránce na starosti, shromažďoval síly a v Sirmiu se zamýšlel postavit Iulianovi. Podcenil ovšem Iulianovu rychlost. Iulianus přikvapil k Sirmiu, vyslal svého velitele Dagalaifa s těžkooděnci, aby Lucilliana zatkli. Ten, který nepřítele tak brzo nečekal a klidně spal, byl bez obtíží zajat a přiveden k Iulianovi.

Dvě Constantiovy legie, které byly v Sirmiu, poslal Iulianus - maje pochyby o jejich spolehlivosti - do Gallie. Pochyby se ukázaly jako oprávněné, tyto vojenské jednotky do Gallie nedorazily a obsadily italskou Aquileiu.

K rozhodujícímu střetu nedošlo, poněvadž Constantius na své cestě Malou Asií a Kilikií náhle (ve věku 43 nebo 44 let) onemocněl, z rukou ariánského biskupu Euzóia přijal křest a 3. listopadu 361 zemřel, nezanechávaje po sobě žádného mužského potomka. Vláda nad impériem pak vcelku již klidně přešla na Iuliana. Constantius po sobě zanechal těhotnou manželku, jíž se pak narodila dcera Constantia, která byla později provdána za císaře Gratiana.

Constantiova povaha, císařský absolutismus

Doby občanských císařů, jako byl například Marcus Aurelius, byly definitivně pryč, natož pak lidová zemitost bodrého sabinského venkovana Vespasiana, za Constantia se císařský absolutismus a odtažitá vyumělkovaná dvorská obřadnost v římském impériu prosadily definitivně. Podle současníka Ammiana Marcellina „všude dbal o vznešenost císařské autority, kdežto snahou zalíbit se lidu s nadhledem velkodušně pohrdal“, „v udržování vojska byl velice opatrný, zásluhy zkoumal až hnidopišsky, dvorské důstojnosti uděloval jako podle nějakého pravítka.“ Podle tohoto historika byl Constantius ve vzdělání průměrný, v osobním životě střídmý a prostý, až upjatý, ale vyčítá mu nadměrnou podezřívavost a krutost, přičemž mu klade za vinu masakr v Constantinopoli na počátku jeho vlády. S jednoznačným nesouhlasem se u Ammiana setkala intrikářská kabinetní politika na jeho dvoře, neboť císař „přespříliš byl oddán svým manželkám, pisklavým hlasům kleštěnců a některým dvořanům, kteří tleskali každému jeho slovu, a aby s ním mohli mít shodný názor, dávali pozor, čemu přitakává a s čím nesouhlasí.“ Jak moc se říše přiblížila k orientálnímu despotismu dokonale vystihuje často citovaný popis císařova velkolepého příjezdu do Říma z pera koho jiného než Ammiana Marcellina: „Třebaže byl Augustus pozdraven blahopřejným provoláváním, neohromilo ho burácení ozvěny, jíž se ozývaly kopce i břehy, nýbrž dával na odiv stejnou nehybnost, v jaké byl vídán ve svých provinciích. Ačkoli totiž byl nízkého vzrůstu, ohýbal se při vjíždění do vysokých bran, a jako by měl opancéřovanou šíji, upíral zrak přímo před sebe neohlížeje se ani doprava ani doleva. A jako by byl jen sochou člověka, nebylo nikdy vidět, že by při drkotavé jízdě pokývl hlavou, že by si odplivl, že by si utřel nebo podrbal ústa nebo nos anebo že by pohnul rukou. Ačkoli to činil afektovaně, přece to – a také leccos jiného v životě neveřejném – bylo známkou nadprůměrné trpělivosti, propůjčené, jak se dalo usuzovat, pouze jemu. Že za celou dobu své vlády nevyzval, aby si k němu přisedl do vozu, ani nepřibral za druha přioděného spolu s ním konzulskou trabeou [?] žádného člověka bez vladařské moci, jak to učinili císařové zbožnění, a že po svém povznesení do výsostné velebnosti zachovával mnoho podobných způsobů jednání jako nejsprávnější zákony, to zde pomíjím, neboť mám v paměti, že jsem o těchto věcech vyložil, kdykoli se naskytla příležitost.“

Za Constantia se také zvýšil již tak tuhý daňový útisk. "První ze všech otevřel chřtán svých důvěrníků Constantinus, ale morkem provincií je krmil Constantius", píše chmurně Ammianus Marcellinus. Na jiném místě tentýž autor: "Hořkost té doby zvětšovala také nenasytná hrabivost vymahatelů daní, kteří mu přinášeli více nenávisti než peněz. Mnoha lidem se zdálo nesnesitelné také to, že nikdy nevyslechl žádný sporný případ, ani se nepostaral o nezbídačení provincií, když je sužovaly mnohonásobné daně a poplatky."

Constantius II. nebyl v žádném případě vojensky neschopný náboženský doktrinář, za nějž vojenské povinnosti plnili jiní, jak se můžeme dočíst (mimo dalších nesrovnalostí) u slovenského autora  Zamarovského. Je pravdou, že byl ve vojenských záležitostech velice opatrný (do boje se pouštěl raději s jistotou velké početní převahy a štěstí mu více přálo ve vnitřních konfliktech) a lstivý, snad až zákeřný (o tom svědčí skutečnost, že neváhal podnítit germánské kmeny k útoku na římské území, aby zničil uzurpátora Magnentia), rozhodně se však nebál meče v ruce a osobně vedl mnohá úspěšná tažení a zdá se, že jeho upřímnou snahou bylo řídit stát v mezích svých schopností a osobních vlastností zodpovědně a řádně.

Římská říše nejen překonala své dočasné rozdělení až do nového scelení říše za Constantia, nejen uhájila své hranice (kromě ztrát na východě) ale na rýnské a dunajské hranici dokonce přešla do protiútoku. Na druhé straně se stát stále více vyčerpával, zejména občanskými válkami a boji s uzurpátory, jež kladly vysoké požadavky na brannou moc impéria. Krvavé bitvy a velké ztráty římského vojska ohrozily jeho početnost i akceschopnost, čímž byla povážlivě ohrožena i bezpečnost a vývoj římského státu do budoucnosti.

Constantiovy mince

Vlevo: Constantius II. - avers většího bronzu tzv. maiorina, mincovna Siscia, vpravo: revers téže mince, bohyně Victoria korunuje císaře který drží labarum – vojenskou standartu s Kristovým symbolem (řecká písmena X a P - chí a ró), nápis HOC SIGNO VICTOR ERIS - v tomto znamení zvítězíš (na památku bitvy u Mulvijského mostu) dole značka mincovny SIS

Fotografie mincí byly pořízeny s laskavým souhlasem numismatika Jana Luhana, jemuž zároveň děkuji za odborný komentář.

Zdroje:
Jan Burian - Řím, světla a stíny antického velkoměsta
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Manfred Clauss - Konstantin Veliký. Římský císař mezi pohanstvím a křesťanstvím
Josef Češka - Zánik antického světa
Josef Dobiáš - Dějiny československého území před vystoupením Slovanů
Michael Grant – Římští císařové
Peter Heather – Gótové
Edvard James - Frankové
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury
Ammianus Marcellinus - Dějiny Římské říše za soumraku antiky
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Sextus Aurelius Victor - Kniha o císařích