Constantinus Magnus (306 - 337)

Constantinus Magnus

Okolo poledního, když už se den nachýlil, spatřil prý na vlastní oči planout nad sluncem, přímo na obloze, vítězné znamení kříže ze světla: na kříži byl nápis hlásající: V tomto znamení zvítězíš. Úžas se zmocnil jak císaře, tak i celého vojska, které jej na tažení provázelo a stalo se očitým svědkem tohoto divu.
Eusebios z Kaisareie: O životě zvěčnělého císaře Konstantina

Constantinova vojenská kariéra, ustavení druhé tetrarchie

Flavius Valerius Constantinus byl syn císaře Constantia Chlora a jeho souložnice Heleny, děvečky z Bithýnie, později Svaté. Když se Constantius později oženil s Maximianovu dcerou Theodorou, zmizela zřejmě Helena z jeho okolí. I u antických historiků se objevuje až v okamžiku, kdy se Constantinus stal jediným vládcem říše. Narodil se 27. února někdy mezi lety 270 a 288 v Naissu (dn. Niš v Srbsku) v Horní Moesii. Byl to muž vynikajících schopností: skvělý voják a prohnaný politik, byl ale také nedůvěřivý, ukrutný a jako všichni vojáci té doby pověrčivý. Jako důstojník na sebe upozornil při válce proti Peršanům pod vedením Diocletianova Caesara Galeria. Na Galeriově dvoře zůstal - prakticky jako rukojmí, aby byla zajištěna spolehlivost jeho otce - i po abdikaci Diocletiana a Maximiana - Augustů první tetrarchie v roce 305. Nové císařské kolegium si rozdělilo území tak, že Constantiovi Chlorovi, postoupivšímu na funkci západního Augusta připadla Británie, Gallie, Hispánie a část severního afrického území. Jeho Caesar Severus obdržel ostatní část latinské Afriky, Itálii i s územím na sever od ní až k Dunaji a navíc ještě pannonskou diecézi, odtrženou od území Galeriova. Ten se za to ovšem odškodnil celou Malou Asií, kdežto Caesarovi Maximinovi Daiovi zůstaly ostatní asijské provincie a Egypt. Průběh nového obsazení hodností Augustů a Caesarů však zřetelně svědčil o tom, že vztahy mezi čelnými představiteli říše se řídí mnohem více jejich osobními nežli celostátními zájmy. První potíž byla v tom, že Diocletianův spoluvladař Maximianus nebyl ochoten vzdát se moci a musel být k tomuto kroku přímo donucen. Kromě toho jak Severus, tak Maximinus Daia byli příznivci a oblíbenci Galeriovi, který je do těchto funkcí prosadil. Jelikož v čele druhé tetrarchie nestála, tak jako v případě tetrarchie první, energická a respektovaná osoba, schopná a ochotná prosazovat její principy, došlo záhy k rychlému střídání ctižádostivých jednotlivců na čelních místech v říši a k bojům o moc, které zmítaly celou říší.

mapa druhé tetrarchie

Constantinova proklamace v Británii

Constantius Chlorus byl poměrně izolován, poněvadž jak Maximinus Daia, tak Severus fakticky podléhali Galeriovi, jemuž ostatně vděčili za své funkce a jeho syn byl u Galeria. Fakt, že byli přehlédnuti pokrevní dědicové – Constantiův syn Constantinus a Maximianův syn Maxentius, byl zárodkem pozdějších sporů a zmatků. Princip výběru nejlepších se neprosadil u skupin, které více spoléhaly na dynastický princip. Constantinovi se podařilo, zřejmě proti Galeriově vůli, někdy v roce 306 odejít ke svému otci. Podle některých pramenů, když si na cestě vyměňoval na státních poštovních stanicích koně, ochromoval použitá spřežení, aby ztížil své polapení. V Británii otec a syn podnikli společnou úspěšnou výpravu proti Skotům (ti se právě tehdy začali z Irska stěhovat do hornatých krajů britského ostrova) a Piktům, po jejímž ukončení Constantius Chlorus onemocněl a 25. července 306 v Eburacu (dn. York) zemřel. Constantinus dal svého zemřelého otce podle staletých tradic přijmout mezi bohy. Constantiova armáda bez toho, že by čekala na rozhodnutí zbylých členů tetrarchie, provolala ještě týž den jeho syna Constantina císařem, a to rovnou ve funkci Augusta. V rámci diocletianovského systému byla tato proklamace jasnou uzurpací. V této souvislosti je zřetelný nárůst vlivu germánských kontingentů v císařské armádě, neboť k proklamaci Constantina dal podnět alamanský král Erocus (Crocus?), který stál v čele Alamanů, sloužících Constantiovi Chlorovi. Za vlády Constantia Chlora bylo usídleno mnoho zajatých Franků a Alamanů na gallském území jako laeti - dědiční nájemci půdy, kteří byli povinni do říšské armády stavět své oddíly. Kostky byly vrženy. Jednotliví uchazeči o moc se lišili jen energií, s níž se prosazovali, ochotou přinášet rizika a stupněm výbojnosti. Jak se ukázalo, v tom své konkurenty Constantinus dalece převyšoval.

Je možné, že již tehdy Constantinus, tak jako jeho otec, trpěl křesťanské kulty podle svého pozdějšího hesla, že nikdo nemá být k určité víře nucen. K toleranci obou panovníků nepochybně přispívala křesťanská víra Heleny.

Constantinův úspěšný boj s Franky, další barbarizace armády

Mladý Constantinus, který se od počátku projevoval jako energický panovník, se pustil okamžitě do plnění vojenských povinností a porazil na Rýně germánské Franky. Někdy kolem roku 306 napadl franský kmen Brukterů a na předmostí na protější straně řeky zbudoval pevnost. Dva franské prince, pravděpodobně Bruktery, jménem Ascarius a Merogaius, dal v Trevíru předhodit dravé zvěři.

Nová mobilní armáda, kterou brzy po svém nastoupení Constantinus zreformoval, byla později úspěšně použita ve válkách o moc nad impériem. Do armády byli zařazováni také zajatci a vězňové usídlení v římských provinciích a najaté cizí jednotky. To se dělo i dříve a rozdíl mezi válečníky ze svobodné Germánie a jejich soukmenovci, usazenými v říši například za Constantinova otce Constantia Chlora, byl sotva nějak výrazný. Je třeba si uvědomit i to, že rýnská a dunajská hranice nepředstavovaly ostrý kulturní předěl a díky čilým obchodním stykům neznamenal pro svobodné Germány - byť byli v impériu cizorodým prvkem – příchod do římské říše vstup do neznáma. V čem se Constantinus odchýlil od předchozí praxe, byl rozsah přijímání cizích jednotek.

Germáni působili v římských vojenských službách, zejména jako spolehlivá složka císařovy osobní ochrany, již v dobách principátu. Tito vojáci však pocházeli zřejmě z řad germánského obyvatelstva usazeného na římském území, kdežto Constantinus přijímal do svých oddílů ve větší míře jednotlivce sídlící na území svobodné Germánie, tedy mimo římský okraj pomezního pásma. Z dobrovolníků najímaných mimo impérium se možná rekrutovala velká část důstojnictva. Barbaři, kteří do římské armády pronikali již ve 3. století, v ní za Constantina získali dominantní postavení, což se rovnalo otevřenému přiznání, že se římská říše bez barbarů barbarům neubrání. Germáni se dokonce dostávali i do elitních oddílů a odtud do vysokých důstojnických hodností, často bez dostatečné romanizace. V některých elitních jednotkách zcela převažovali - k nim patřily scholae palatinae [?], gardové jednotky, které plnily některé funkce zaniklé pretoriánské gardy. Od Constantinových dob tak začala probíhat sílící, ač svým způsobem nepříliš nápadná, infiltrace zkušených germánských činitelů do kádru vysokých vojenských velitelů.

Příčinou bylo patrně vylidnění velké části římských zemí a snaha, aby se zemědělství odvody do armády neubírali pracovníci, jichž byl citelný nedostatek. Následky ale byly osudné. Císařské vojsko hluboko kleslo z výše, na kterou je povznesl konec republiky a rané císařství. Ještě horší byla jiná věc. Až do doby Constantinovy se najaté cizí sbory přizpůsobovaly, protože nebyly tolik četné, římské vzdělanosti a podmaňovaly se; při velké záplavě vojska germánskými rotami ve 4. století to již nebylo možné. Oslabená říše nemohla přizpůsobit svému organismu takové množství cizorodého obyvatelstva. Vojsko se stalo cizím živlem ve státě, pouto mezi ním a občanským obyvatelstvem se uvolňovalo, vojsko, pozbývající přirozené souvislosti s vnitřním říšským životem mohlo být státu prospěšné jen tehdy, řídila-li je ruka silného vladaře. Jakmile císařská moc poklesla, stávala se armáda, složená z cizinců, pocházejících mnohdy z národů říši nepřátelských, velmi nebezpečnou. Stát, který se nedovede hájit sám, nedokáže zabránit přílivu cizích živlů a přenechává jim svou obranu, se stává jejich rukojmím. Úpadek říše v 5. století a konečný rozklad její západní poloviny těsně souvisí s tímto nezdravým vývojem říšské branné moci. Tavicí kotel byl nahrazen multikulturalismem, integrace dezintegrací, obrana hranic nekontrolovanou imigrací, síla slabostí, práva hostitele zvůlí hostů, imigranti kolonisty.

Uzurpace v Itálii a v Africe

Constantiovou smrtí se stal Galerius automaticky nejvýše postaveným Augustem a jeho dosavadní Caesar Severus se posunul do postavení nového Augusta. Bezprostředně po bojích na Rýně vstoupil Constantinus do jednání s Galeriem a přislíbil mu, že se spokojí s hodností Caesara, a že uzná povýšení Severa na Augusta, i přičlenění Hispánie k území jím spravovanému. Aby udržel alespoň zbytky tetrarchie, uznal Galerius Constantina jako Severova Caesara, neměl také naději, že by se mu mohlo podařit bez větších ztrát Constantina odstranit. I toto kompromisní řešení vydrželo jen několik měsíců. Situaci zkomplikovala neočekávaná vzpoura v Římě. Politická degradace hlavního říšského města jeho obyvatelstvu nevadila, pokud si mohlo zachovávat svá privilegia. Když však Galerius v roce 306 uvalil daně i na obyvatele Říma, propukl odpor. Zároveň se vzbouřili pretoriáni, jejichž garda měla být jako přežitek minulosti zrušena a vypověděli poslušnost Severovi. Přitom využili nespokojenosti římského lidu a 28. října 306 za souhlasu obyvatelstva provolali císařem Maximianova syna Maxentia, který v té době dlel v Římě. Jako syn bývalého Augusta Maximiana a manžel jedné z Galeriových dcer byl k tomu "oprávněn" stejnou měrou jako Constantinus. Maxentius přijal dávno z užívání vyšlý titul princeps.

Pokud byla Constantinovou uzurpací Diocletianova koncepce narušena, uzurpací Maxentiovou se zcela rozpadla. I Maxentius, podobně jako Constantinus, projevil ochotu spokojit se jen s titulem Caesar, ale tetrarchie předpokládala dva Augusty a dva Caesary. Galerius tedy nařídil Severovi přebytečného Maxentia ztrestat. Povýšení Maxentia se stalo podnětem pro jeho otce Maximiana, aby také vstoupil na kolbiště – a koncem roku 306 znovu přijal purpur a jednal se svým synem jako se svým Caesarem. Dovolím si zde parafrázovat Cicerona: na scénu se pro pocty vrátil ten, o němž se domnívali, že pro pocty ze scény nadobro odešel. Severovo vojsko mělo stále v oblibě Maximianovu rodinu a také rádo přijalo Maxentiovy peníze, a proto přešlo na Maxentiovu stranu a roku 307 došlo v blízkosti Říma k Severově zákeřnému zavraždění. To posílilo Maxentiovo sebevědomí tak, že přijal hodnost Augusta. Maximianus zatím odešel do Gallie a koncem r. 307 se setkal s Constantinem v jeho hlavním městě Augusta Treverorum (dn. Trevír) s cílem přemluvit Constantina, aby jej uznal jako svého Augusta a aby zůstal v očekávané válce s Galeriem neutrální. Toho cíle dosáhl za cenu, že Constantina oženil se svou dcerou Faustou, tehdy sotva desetiletou. Ještě roku 307 zasáhl do rozjitřených vojenských poměrů sám Galerius, jenže i jeho armádu začali Maxentiovi agenti podplácet, stáhl se tedy po zpustošení země raději zpět. Tímto úspěchem vzrostlo Maxentiovo sebevědomí natolik, že odepřel svému otci po jeho návratu z Gallie znovu se ujmout panovnického žezla. Rozlícený Maximianus se pokusil zbavit svého nevděčného syna trůnu, ale když zjistil, že u vojáků víc platí peníze, než stará obliba, byl nakonec rád, že z Říma vyvázl bez úhony, a že se na jaře 308 mohl uchýlit ke Constantinovi.

Od roku 308 ovládal Maxentius po dobu delší než 4 roky celou Italskou diecézi [?], snad jen bez provincie Raetia a ve své moci měl i Hispánii. Afriku nezískal neboť tamní činitelé se rozpomněli na svou někdejší oddanost vůči Maximianovi a Maxentius se jim svým sporem s otcem znechutil. Odboj, při němž byl v roce 308 vicarius Africae [?] Domitius Alexander prohlášen císařem, přerušil na několik let zásobování Říma africkým obilím. Proto ve Věčném městě docházelo k hladovým bouřím. Při hašení chrámu bohyně Fortuny v Římě došlo ke krvavé srážce mezi pretoriány a lidem, v níž bylo pobito údajně 6000 lidí. Maxentius se nijak nesnažil provést nějakou účinnější nápravu, naopak zásobování městského obyvatelstva ještě ztěžoval vydržováním silné vojenské posádky. V touze napodobit slavné císaře budoval nákladné stavby, zejména k veřejným účelům určenou velkolepou baziliku a nový cirk. Ač byl ctitelem starého náboženství, choval se tolerantně ke křesťanům. Ke krytí velkých výdajů získával z ovládaného území finance konfiskacemi majetku k smrti odsouzených nejbohatších senátorů [?] i neslýchaným zdaněním chudých vrstev a všemožnými mimořádnými dávkami.

Jednání v Carnuntu o novém uspořádání 2. tetrarchie

Galerius, který po neúspěšné výpravě do Itálie ztratil víru, že může obnovit pořádek vlastními mocenskými prostředky, se obrátil na tehdy nejvyšší žijící autoritu, odstoupivšího Augusta Diocletiana. Pokusil se jej přesvědčit, aby se opět ujal vlády, ale Diocletianus to odmítl. Uvolil se však přijmout pro rok 308 konzulát [?] a v této čestné funkci svolal koncem r. 308 vládní poradu do Carnunta. Jejím výsledkem byla, alespoň teoreticky, opět tetrarchie podle klasického vzoru. Maximianus se znovu zřekl, zvláště po Diocletianově nátlaku, hodnosti Augusta a odešel do občanského ústraní, načež na východě byl potvrzen Augustem Galerius a jeho Caesarem Maximinus Daia, Constantinus se měl vzdát hodnosti Augusta a spokojit se s funkcí Caesara a novým Augustem pro západ byl jmenován Galeriův vysoký důstojník Licinius. Maxentius a Domitius Alexander byli prohlášeni za škůdce a nepřátele státu. Licinius, jehož vláda se omezovala jen na Pannonii a snad ještě na Raetii, si měl území hodné Augusta vybojovat na Maxentiovi. Jmenování Licinia nepatřilo ke šťastnému kroku, protože popudilo Maximina Daiu, který se cítil odstrčen a zejména Constantina, který se odmítal podřídit člověku, který se stal Augustem, aniž byl předtím Caesarem. Galerius chtěl nespokojenost Caesarů obejít tím, že je oba oficiálně označoval oslovením filii augustorum (synové Augustů), ale uspokojilo to načas jen Maximina. Constantinus hodnost Augusta podržel a Maximinus Daia se nechal Augustem provolat roku 310.

Další Maximianova uzurpace a jeho smrt, vyhlášení války Maxentiovi Constantinem

Maximianus, který v důsledku carnuntské schůzky vypadl z počtu vládnoucích císařů, se uchýlil ke Constantinovi. Ten jej přijal s náležitými poctami, ale do vlády jej zasahovat nenechal. To Maximiana mrzelo a rmoutil se nad tím, že se nechal Diocletianem podruhé přimět k abdikaci. Constantinus roku 310 válčil na Rýně s Alamany a Franky a vybojoval nad nimi velké vítězství. V bojích mimo jiné zpustošil území Brukterů a získal rukojmí, aby si vymohl mír. Poté posílil hranici na Rýnu zvětšením loďstva a obnovou řady opevnění na římském břehu Rýna. V dnešní kolínské místní části Deutz byl za přítomnosti císaře vybudován kastel. Na Rýně dostihla Constantina zpráva, že jeho tchán Maximianus se zmocnil válečné pokladny v Massalii (dn. Marseille. Vybaven těmito prostředky se dal v Arelate (dn. Arles) potřetí provolat císařem. Tak šlo v roce 310 o mocenské nároky celkově sedmi vládců: Maximina Daii v Sýrii, Galeria v Thrákii, Licinia v Pannonii a Raetii, Constantina a Maximiana v Gallii, Maxentia v Itálii a Alexandra v Africe.

Constantinus reagoval bleskově: rychlým pochodem se náhle objevil v jižní Gallii a v Massilii Maximiana zajal a donutil jej k opětovnému odstoupení. Maximianus byl o něco později nalezen oběšený. Úředně bylo oznámeno, že bývalý císař spáchal sebevraždu, obecně se však věřilo, že jej dal Constantinus odstranit. Pro tento názor svědčí i následné prokletí Maximianovy památky. Pro Maximianovu proradnost spojení s jeho dynastií Constantinovi spíše škodilo, takže začal svou legitimitu opírat o problematický rodokmen, vedoucí ke Constantinovu údajnému prastrýci Claudiovi Gothicovi a za svého ochránce si vybral slunečního boha, uctívaného s přívlastkem Sol invictus (nepřemožitelné Slunce), přičemž nemálo těžil z toho, že v Gallii požíval velké úcty Apollón, uctívaný také jako sluneční bůh. Odřeknutí se titulu Herculius pokládají někteří historikové za demonstraci proti Maxentiovi, jemuž Constantinus již roku 309 vypověděl válku a odňal mu v ní Hispánii.

revers Constantinovy měděné mince

Constantinus I. Magnus - revers měděné mince (1/2 follis?) z doby před Constantinovou konverzí propagující sluneční božstvo - Soli invicto comiti- Vítězné slunce provázející

Tato ztráta zle postihla beztak již hospodářsky těžce zkoušenou Itálii a ještě více ztížila zásobování Říma. Maxentius odpověděl promyšlenou protiakcí, když jeho praefectus praetorio [?] Gaius Ceionius Rufius Volusianus porazil roku 310 nebo 311 afrického uzurpátora Domitia Alexandra. Domitius Alexander byl zabit a města, která mu zachovávala věrnost, byla zpustošena. Zásobování Itálie a Říma obilím tak bylo vyřešeno, ale Maxentiovo ohrožení z Constantinovy strany se nezmenšilo. Aby mu čelil alespoň propagandisticky, prohlásil svého zemřelého otce Maximiana – neboť fakt, že byl synem někdejšího Augusta legitimizoval jeho nároky na trůn – za boha. Constantina pak, s největší pravděpodobností oprávněně, obvinil z Maximianovy smrti.

Constantinovo vítězství nad Maxentiem

Za takto napjatých poměrů zemřel asi 5. května 311 východní císař Galerius. Maximinus Daia si pospíšil obsadit Malou Asii, kdežto Balkánský poloostrov přenechal Liciniovi. Constantinus toto uspořádání schválil a tehdy také nic nenamítal proti Maximinovu nároku na prvenství v císařském kolegiu. V říši tehdy opět vládli čtyři císařové, ale všichni s titulem Augustus. V rámci čtveřice vládců, jež jen vnějškově připomínala Diocletianovu dynastii, se chopil iniciativy Constantinus, když se rozhodl změřit síly s Maxentiem a uspět tam, kde ztroskotali Severus a Galerius. Začátkem léta 312 překročil Alpy a vtrhl ze severozápadu do Itálie. Řada okolností hovořila proti útočníkovi - Maxentius měl díky Africe pod kontrolou dodávky obilí a vojsko, kterému Constantinus velel, dosahovalo počtu asi jen 30 000 mužů, kdežto jeho protivník měl k dispozici armádu o síle 188 000 mužů, přestože se ani kvalitou, zkušenostmi ani kázní nemohli rovnat Constantinovým.

Jistá křehká rovnováha zatím existovala - Maximinus i Licinius zůstali neutrální. Útok překvapil, protože krátce předtím Constantinus válčil na Rýně. Byl mimořádně vojensky nadaný a vynikal rychlými a nečekanými přesuny. Mimoto asi polovina Maxentiovy armády byla soustředěna ve Venetii, tj. na území kolem benátského zálivu, aby čelila případnému útoku Licinia a asi polovina jí ležela u Říma i přímo v Římě. Přesto nešlo o jednoduchou záležitost: z měst Segusio, Taurinorum, Verona a Aquileia vybudoval Maxentius pevnosti. Segusio bylo dobyto, u Taurinora byly potřeny Maxentiovy sbory, Verona, kterou držel Rucirius Pompeianus, aby zabránil eventuálnímu útoku Licinia z Illyrie, po obléhání a vyhladovění padla také. Aquileia se pod dojmem těchto úspěchů dobrovolně vzdala. Poněvadž si Constantinova armáda počínala ukázněně a zbytečně nikde nedrancovala, získal si záhy v Itálii i sympatie. Constantinovo strategické postavení ale nebylo výhodné a každým dnem pobytu v nepřátelském území se zhoršovalo. Hlavní město svou rozlohou, velkým počtem obyvatelstva a aureliánskými hradbami, které dal nedávno Maxentius opravit, skýtalo jen malou naději na přímý útok. Maxentius se proto chystal na vleklé obležení a nashromáždil v něm velké zásoby obilí. Příklad Verony ukázal, jak zdlouhavé může být obléhání města a Řím hrozil ještě většími obtížemi. Za této situace se stalo něco nečekaného: Maxentius opustil opevněné město a rozhodl se pro střetnutí mimo městské hradby. To byla, při již prokázaných Constantinových vojenských schopnostech, hloupost hodná projektového manažera.

Možná to vyjadřovalo jeho jistotu a vědomí převahy. Nabídl však tak Constantinovi jedinou šanci, jak přece jen úspěšně ukončit toto tažení. A Constantinus byl protivník nad jiné nebezpečný. Maxentius se prý tázal věštby na výsledek války a dostalo se mu dvojsmyslné sudby: „Jestliže překročíš Tiberu, zemře nepřítel vlasti.“ Přesvědčen, že tím nepřítel je Constantinus, překročil Tiberu a chystal se k boji. Dopadl stejně jako poslední lýdský král Kroisos, kterému delfská Pýthie prorokovala před jeho výpravou proti Peršanům: „Překročíš-li řeku Halys, zničíš velikou říši.“ Kroisos chápal věštbu tak, že zničí říši Kýrovu, přivedl však do zkázy vlastní. Na rozdíl od Kroisa však Maxentius svou porážku nepřežil. Stejně dvojznačnou věštbu obdržel Pyrrhos: "Pravím ti, že lid tvůj římské vojsko překoná".

K rozhodné bitvě došlo 28. října 312 severně od Říma, na pravém břehu Tiberu u Mulvijského mostu. Boj byl veden s krajní prudkostí a tvrdostí. Maxentius dal zřídit v blízkosti kamenného mostu pontonový most. Constantinus rozdrtil nepřátelskou přesilu, jeho jednotky během bitvy obsadily kamenný most a Maxentiovy jednotky prchaly po pontonovém, který se však rozpojil, načež značná část poraženého vojska i s Maxentiem utonula za zmateného ústupu v řece. Zatímco na bojišti se psaly dějiny, lidé žili svým životem – římský lid se prý věnoval podívané, která jej vzrušovala daleko víc, štvanici v cirku. Když však nazítří vtáhl Constantinus slavně do města, jásal lid nad jeho příchodem a zejména nad tím, když viděl v průvodu nést uťatou hlavu nenáviděného despotického samozvance. Zatímco při triumfu [?] se žerty i posměch vojáků obracely proti vítěznému vojevůdci, byla tentokrát předmětem jejich posměchu hlava poraženého Maxentia a dokonce i voják, který ji nosil nabodnutou na kopí. Také senát Constantina přijal s nejvyššími poctami a za jeho slib, že z něho opět učiní nejvyšší státní orgán, mu s nadšením odhlasoval prvenství v císařském kolegiu. Constantinus na důkaz své úcty k římskému obyvatelstvu dodal fiktivního lesku senátu tím, že se stal jeho prvním členem. Tato epizoda však nevrátila Římu a senátu jeho dřívější postavení a za Constantinovy vlády naopak došlo k dalšímu ústupu Říma z jeho bývalé slávy.

Již brzy po slavné bitvě u Mulvijského mostu se rozšířila proslulá legenda: Constantinovi se prý před bitvou zjevil na jasném nebi ozářeném sluncem kříž s řeckým nápisem „V tomto znamení zvítězíš“, načež přikázal, aby byly na štítech jeho vojáků namalovány Kristovy iniciály, tj. (řecká písmena X a P - chí a ró). Není nemožné, že tato pověst byla dvorského původu a měla širokým vrstvám poskytnout přijatelné vysvětlení náboženské politiky, pro jakou se Constantinus rozhodl z důvodů méně mystických.

Maxentiova památka byla prokleta a jeho jméno nemělo být zmiňováno, jako by neexistoval. Přesto byla nutná formulace, v níž by byl ne jmenovitě, ale srozumitelně označen. Chvalořečník, který pronesl oslavou řeč na Constantina stál před stejným problémem a řešil jej tradičně: místo jména mrtvého soka byly používány negativní atributy jako zlosyn a netvor. Aby byl očerněn Maxentiův původ, bylo také záměrně šířeno tvrzení, že Maxentiova matka jej Maximianovi podvrhla. Pretoriánská garda byla Constantinem definitivně zrušena. Z rozhodnutí senátu byl na památku Constantinova vítězství nad Maxentiem vystavěn vítězný oblouk. Usnesení bylo učiněno r. 312 a oblouk byl dokončen r. 315, takže Řím byl o tuto známou památku, která tam stojí dodnes, obohacen u příležitosti desátého výročí Constantinova nástupu na trůn. Velká část jeho výzdoby však pochází z pomníků předešlých císařů, především Traiana, Hadriana a Marca Aurelia. To bylo příznačné pro stav tehdejší společnosti - stavba byla sice technicky zvládnuta, ale její umělecká stránka byla odkázána na výtvory minulosti. Constantinus dokončil stavbu Maxentiovy baziliky, do které dal postavit svou kolosální sochu, částečně dodnes zachovanou.

K opatřením, která sloužila k stabilizaci Constantinovy vlády na právě získaném území, patřilo převzetí některých příslušníků vedoucí vrstvy z Maxentiova okolí. Příkladem této politiky mírnosti (clementia) je Volusianus, jenž povýšil z významné pozice v Maxentiově družině na ještě vyšší v Constantinově. Constantinus se v Římě dlouho nezdržel a koncem ledna 313 odtud odešel do Mediolana (dn. Milán).

Atmosféra ve společnosti, výhody křesťanství

Vítězné tažení křesťanství, které si nejprve dobylo rovnoprávnost se staršími náboženstvími a potom je postupně vytlačilo, se zakládá nejen na jeho vnitřní síle, ale i na duševní náladě tehdejšího světa a obecném úpadku vzdělanosti. Vedle politické a hospodářské ochablosti se projevoval i kulturní úpadek. V literatuře panovala myšlenková chudoba, až únavné opakování a přetváření starších látek, epigonství, přepjatá péče o umělou formu a neschopnost hledat nové impulsy. Vědecká práce sestávala ponejvíce z pořizování souborných děl a k výkladům starších prací. I stavební památky z této doby, byť monumentální a nádherné, jsou pozdní květy dohasínajícího staršího vývoje, nikoli plody neumdlévající tvořivosti. Bouřlivá a nejistá doba vedla k tomu, že se i ti nejvzdělanější odvraceli od světa k nadpřirozenu a hledali uspokojení v mysticismu a všelijakých filozofických a náboženských spekulacích.

Tradiční římské kulty se obtížně vyrovnávaly s rostoucí konkurencí orientálních kultů a často se zachovaly jen proto, že byly nezbytnou součástí veřejného života, přičemž se u rostoucího počtu jejich účastníků vytrácel niterný vztah a hlubší zaujetí k uctívaným bohům. V těchto podmínkách se dařilo např. manicheismu, mithraismu a novoplatonismu. Tyto podmínky vycházely vstříc i křesťanství. Mystické obřady orientálních kultů sice měly předpoklady působit na cítění jednotlivců nebo i větších stejně smýšlejících skupin, avšak neměly naději uplatnit se v širším a již vůbec ne v celospolečenském měřítku. Antický svět zřejmě stále více inklinoval k universalismu, resp. monoteismu. Constantinus i někteří vládci před ním si uvědomovali duchovní tendence doby a od toho nebylo daleko k úvaze použít nějaké vhodné náboženství jako integrující říšskou ideologii. Před křesťanstvím měl velké šance tyto potřeby uspokojit kult Slunce, který prosazoval již císař Aurelianus a zpočátku také sám Constantinus. Byla však i niterná potřeba ochrany a spasení, tu ale kult Slunce, na rozdíl od křesťanství, nenabízel a ostatní pohanská náboženství, snad kromě mithraismu, na tom byla v podstatě stejně.

Protože konec světa stále nepřicházel, přizpůsobilo se křesťanství potřebám skutečného života a politický a duchovní úpadek společnosti zeslaboval dřívější nevraživost vůči této nauce. Novoplatonismus byl příliš jednostranně filozofický, mithraismus se nedovedl přizpůsobit duchu hellénistické vzdělanosti, manicheismus se nedokázal prokázat božským původem a jediné křesťanství, jehož zakladatel byl skutečná osobnost a zároveň bůh, zdálo se poskytovat nejlepší záruky spasení a odělo svou nauku v přístupné roucho řeckého myšlenkového ovzduší. Srozumitelnými teologickými principy a prostými kultovními formami nabízelo východisko z labyrintu, který představoval souhrn různých kultů a dokázalo zapůsobit na náboženské cítění jednotlivce i na nejširší okruh věřících. K tomu se družila praxe v podobě péče o chudé a vzájemné hmotné podpoře mezi členy. Nadto mělo křesťanství velmi dobrou organizaci, která kopírovala organizaci římskou. A zdá se, že to byla právě perfektní organizace, která křesťanství přímo předurčovala k roli státní ideologie. Od židovství převzala křesťanská nauka myšlenkový obsah, od řecké vzdělanosti vnější naukovou formu a od římského státu organizaci.

Počátkem 4. století nabylo křesťanství v některých provinciích, zvláště na východě, takového rozšíření, že státní pohanský kult byl téměř opuštěn. Tyto poměry vedly ve spojení s nezdarem velkého Diocletianova pronásledování v praxi k náboženské snášenlivosti, kterou počet křesťanů překotně rostl. Za vlády Constantia Chlora učinilo křesťanství velké pokroky v západních diecézích a snášenlivost jeho syna se změnila v zjevnou přízeň k nové víře. Na východě pak bylo křesťanství příliš silné, aby bylo vážněji ohroženo pronásledováním Diocletiana, Galeria a Maximina. Constantinus prozíravě rozpoznal, že silná a životaschopná organizace křesťanské církve buďto vyroste v nepříjemného nepřítele státu a nebo může být využita pro jeho jednotící záchranu. Poněvadž mu šlo o stát, hledal cestu k druhé možnosti. Povznesl církev k moci, ale učinil ji nástrojem a pomocnicí státu. To je klíč k jeho církevní i státní politice.

Milánský edikt z roku 313 zrovnoprávňující křesťanství s ostatními kulty

V únoru roku 313 se Constantinus sešel v Mediolanu s Liciniem, aby projednali některé závažné otázky. Poněvadž se Constantinus zmocnil celého Maxentiova území, šlo asi především o odškodnění Licinia, a to na Maximinův účet. Vychytralý Constantinus nechal Liciniovi volnou ruku v boji proti Maximinovi, aniž jej ovšem vojensky podpořil. Rozhovory skončily vzájemnou dohodou, utvrzenou i příbuzenským svazkem, neboť Constantinus dal Liciniovi za manželku svou sestru Constantii. Licinius pak uznal Constantina za prvního mezi Augusty. Nejvíce však tato schůzka proslula tzv. milánským ediktem, který v římské říši zrovnoprávnil všechna náboženství, bylo tedy povoleno i svobodné hlásání křesťanské víry. Ve skutečnosti se již nyní preferovalo křesťanství, jemuž se jednak dostalo legality, jednak satisfakce za dřívější pronásledování, církvi se také měl vrátit zabavený majetek včetně kultovních míst a pozemků a císařové se vzdávali – což byl jistě významný ústupek – císařského kultu. V pohanském světě se už dlouho prosazoval názor, že všichni bohové jsou jevovými podobami jednoho nejvyššího boha, což pomohlo legalizaci křesťanství a přijetí křesťanského boha do této pestré palety.

Východní císař Maximinus Daia střízlivě uznal změněný poměr sil a nestavěl se ani proti tomu, že si Constantinus s prioritním postavením mezi císaři přivlastnil i právo jmenovat konzuly. V tomto směru však Constantinus postupoval taktně, či spíše takticky, neboť jako svého kolegu v konzulátu jmenoval pro rok 313 právě Maximina. Maximinovu ústupnost si lze vysvětlit i tím, že si uvědomoval nebezpečí hrozící mu od Licinia a že si od Constantina přál neutralitu v nadcházejícím boji, čili totéž, co on sám učinil při válce Constantina s Maxentiem. A Constantinus skutečně neprojevoval žádné nepřátelství a věren své mobilitě, byl již počátkem dubna 313 zpět na Rýně, aby tam opět potlačil útočící Franky. V zimě r. 313 - 314 oslavil své vítězství v Augustě Treverorum.

Ještě v době, kdy probíhalo jednání v Mediolanu, ovládl Maximinus Daia Byzantium. Mezi Maximinem a Liciniem došlo 30. dubna v blízkosti Hadrianopole ke střetu, v němž byl Maximinus poražen a při přípravách na další boj v létě 313 zemřel nebo spáchal sebevraždu. Licinius pak 13. června 313 publikoval v Nikomedii úřední vyhláškou komuniké z mediolanské schůzky, čímž se platnost mediolanského ediktu rozšířila i na východní provincie. Zároveň však Licinius provedl na východě nelítostnou čistku, když dal popravit všechny Maximinovy věrné úředníky a odstranil i všechny potomky dřívějších císařů – celou Maximianovu rodinu, syna Severova, syna Galeriova, Diocletianovu manželku Priscu a Diocletianovu dceru a vdovu po Galeriovi Valerii.

Střet Licinia s Constantinem, rozdělení sfér vlivu

V roce 315 oslavoval Constantinus desetileté jubileum své vlády na místě svého velkého vítězství, v Římě. Po bojích, trvajících od roku 306, byla říše rozdělena mezi dva Augusty a situace se zdánlivě zjednodušila. Sporné však zůstávaly hranice mezi její západní a východní částí. Aby se předešlo hrozícím konfliktům, měl být pro území ležící uprostřed jmenován další vladař, ovšem jen s hodností Caesara a vhodným kandidátem se zdál Constantinův švagr a Liciniův přítel Bassianus. Jenže záhy vyšlo najevo jakési spiknutí, na němž se snad Bassianus podílel a byl proto za Liciniových protestů popraven. Kvůli tomu došlo roku 316 mezi Constantinem a Liciniem k válce, v níž utrpěl Licinius 8. října r. 316 u Cibalae porážku, nikoli však takovou, aby musel kapitulovat. Dokonce si vybral jednoho ze svých důstojníků – Aurelia Valeria Valenta jako Augusta na Constantinovo místo. Licinius se stáhl do Thrákie, kde došlo mezi městy Philippopolis a Hadrianopolis k druhému střetnutí. Ani to nevedlo ke konečnému rozhodnutí. Přesto Licinius svolil k ústupkům – dal Valenta usmrtit a odstoupil Constantinovi celé Illyricum, vyjma thrácké diecéze, na ni se napříště název Illyricum již nevztahoval. Constantinus se náhradou za to zřekl práva vydávat zákony pro celou říši, které hodnostně staršímu Augustovi náleželo. Od té doby měl každý Augustus legislativní moc, ale v zájmu říšské jednoty byly zákony koordinovaně vydávány jménem celého císařského kolegia. Odchylky od této praxe však svědčily o vzájemném napětí. Mezi léty 316 a 322 se Constantinus zdržoval v Sirmiu a v Serdice (dn. Sofie), kterou si velice oblíbil a měl se prý o ní vyjádřit: "Mým Římem je Serdica".

Constantinova politika vůči křesťanství, vnitřní rozpory v církvi

Constantinus se s křesťanstvím seznámil již před rokem 312, jeho matka Helena byla křesťankou a Constantinův otec Constantius Chlorus se ke křesťanům choval tolerantně. Vlivem křesťanských poradců se Constantinův příklon ke křesťanství prohluboval a zejména zřetelné to bylo po bitvě u Mulvijského mostu, v níž údajně bojovalo jeho vojsko s Kristovým monogramem na štítech. Cordubský biskup Hosius se asi už od roku 309 stal Constantinovým poradcem ve věcech církevních a dalšího křesťana, latinského rétora Lactantia, učinil vychovatelem svého syna Crispa. Hledání správného vztahu k církvi lze pokládat za hlavní rys Constantinovy náboženské politiky i po vydání mediolanského ediktu. Jeho rozhodnutí pokřesťanštit impérium představovalo vysoce osobní a na první pohled překvapivý krok, protože přes nesporný růst různých místních křesťanských komunit, neomezovaných dalšími represemi, církev významnější politické, hospodářské a kulturní postavení neměla. Císař i jeho poradci však zřejmě dospěli k závěru, že právě jen křesťané mají celkově srozumitelný cíl a fungující organizaci, která může nakonec stmelit různé znesvářené složky obyvatelstva v širokou jednotu, jakou požadovala císařská politika. Zdá se že, alespoň v první fázi, přistupoval Constantinus k otázce víry především jako politik a že při svém obrácení ke křesťanskému bohu pouze vyměnil boha, aniž by se příliš staral o křesťanská dogmata. Pokračoval v tradiční vládní politice, kdy v popředí stála formální jednota a loajalita, přičemž tento "zákon" mohl každý vyplnit obsahem, jenž se mu zamlouval.

Císařovy záměry počítaly s církví jako se silným a jednotným partnerem státu. Poměr státu k církvi, jak si jej Constantinus představoval, vycházel z teoretického předpokladu, že je jedna římská říše a jen jedna křesťanská církev obecná neboli katolická. V zájmu státu muselo být, aby v církvi nedocházelo k hlubším rozporům. Křesťanství ovšem zdaleka nepředstavovalo ucelenou a jednotnou teologickou soustavu. Diskuse s pohanskými názory ztrácela do jisté míry aktuálnost tím, jak křesťanství získávalo množství nových přívrženců. Ostří polemik se v následující době soustřeďovalo na obhajobu pravověrného učení, hlásaného církevními představiteli, proti heretickým směrům a všemu, co uvnitř křesťanství oslabovalo postavení církve. Vnitřní spory v církvi po jejím mocenském vzestupu nabyly státní důležitosti – způsobovaly nejednotu a oslabování církve, což bylo brzdou Constantinových záměrů. Když se císař seznámil s tímto seskupením kultů, byl ihned do této problematiky zatažen a donucen se přidat k některé straně, což i učinil. Tím se odchýlil od zmíněné zásady, že blahu státu slouží všechny kulty. Při vší dobré vůli však teologické problémy chápal patrně jen v nejzákladnějších obrysech a jeho náboženské cítění a náhledy se z různých podnětů několikrát radikálně změnily. Podcenil také křesťanskou bigotnost, netoleranci a řevnivost – tak cizí klasickému světu - přecházející mnohdy v zuřivou nenávist jak vůči jiným náboženstvím, tak i vůči různým názorovým proudům uvnitř církve samé. Křesťanství vneslo do života římské říše nový, do té doby neznámý, zjev dogmatické války a zdá se zřejmé, že Constantinus svou náboženskou politikou lil příliš nové víno do příliš staré nádoby.

Je příznačné a pro další vývoj celkového státní církve osudné, že za vnější výhody svolila, aby státní moc určovala směr i obsah jejího růstu. Stát si osoboval a vcelku získal právo dávat církvi zákony, svolávat synody, schvalovat jejich usnesení, potvrzovat biskupy a rozhodovat o vnitřních sporech. Tato přízeň státu byla církvi nebezpečnější než dřívější útisk. Jednota říše a jednotící státní myšlenka, ne vnitřní uvědomění, rozhodovala na koncilech. Státní moc dopomohla oficiální státní církvi ke katolicitě tím, že některá kacířství v ní potlačila, jiným uhladila cestu k návratu do jejího lůna, nejnebezpečnější z nich zvládla majoritou a tím vším vytvořila církev dogmaticky i organizačně jednotnou. Přes všechna fakta hovoří někteří historici o jakési constantinovské revoluci. Některé takzvané revoluce, chápeme-li revoluci jako spontánní proces, jsou ve skutečnosti shora nastoleným systémem řízení, považovaným v té které době za nejefektivnější. Křesťanství ovládalo lidi nadějí, kapitalismus je ovládá existenčním strachem, ti první lžou o svobodě na onom světě, ti druzí o svobodě na tomto; po zádech milovaného lidu se vyšplhali, po zádech sprosté lůzy šlapou. A jsou také revoluce, jejichž cílem je pouze to, aby "revolucionáři" a jejich kumpáni mohli rozkrást to, co předchozí režim nahospodařil - ovšemže za dojímavého zpěvu Sirén o svobodě. Pro příklady nemusíme chodit daleko - užiteční idioti cinkají klíči a krysy se smějí.

Avšak přes různá usnesení církevních sněmů, zvaných synody nebo koncily, se nepodařilo ani zcela ujednotit křesťanskou ideologii ani potlačit všechny směry, které zůstávaly dále v odporu proti státní moci. Vztah k římskému státu byl předmětem úvah i mezi představiteli církve, kteří byli po roce 313 nuceni řešit kromě teologických nejasností i otázky organizačního řádu, a to nejen vzhledem ke vnitřní struktuře církve, ale i k jejím poměru ke světským problémům a vztahu ke státní moci. Růst majetku a vlivu církve a jejích čelných představitelů, jakož i sílící vliv církevních kruhů ve světských záležitostech, vyvolával zklamání, skrývaný nesouhlas, ale i otevřený odpor u těch jednotlivců, kteří spatřovali smysl křesťanské víry v dodržování mravného a střídmého života podle prvotních křesťanských zásad. Ti, kteří si uvědomovali, že v dané situaci nejsou předpoklady k zachování těchto principů ani ve stávajících pospolitostech, hledali stále častěji východisko v odchodu do opuštěných a liduprázdných míst, kde pak žili jednotlivě nebo v menších skupinách podle etických, často subjektivně interpretovaných, principů biblického učení. Tak se vytvářelo mnišství, které mělo již v době svého vzniku značný vliv na vývoj soudobého křesťanství a které nacházelo podporu u čelných církevních představitelů. Jeho vznik spadá do 3. století. Zprvu se rozvíjelo ve východních oblastech (Palestina, Sýrie, Egypt), ale na sklonku 4. století bylo běžně rozšířeno i na západě.

Donatistická hereze v Africe

K prvnímu vážnému rozkolu, který vyústil v církevní schisma, došlo v Africké diecézi. Tento rozkol měl kořeny již v době Diocletianově, vyhraněné podoby však nabyl za Constantina. Za Diocletianova pronásledování se mnozí představitelé křesťanského duchovenstva zachovali nestatečně. V podezření upadl i karthaginský biskup Mensurius a radikálové odmítli roku 312 uznat volbu jeho nástupce Caeciliana a poněvadž se nedostavil k jejich soudu, zvolili si vlastním biskupem Maiorina, což rychle napodobila i ostatní africká města. Když pak roku 313 Constantinus vracel církvi zabavený majetek, doplněný značnou peněžitou podporu ze státní pokladny, vyvstala otázka, kdo v Africe církev právoplatně zastupuje a zda je v Karthágu legitimním biskupem Caecilianus nebo Donatus, jež mezitím zemřelého Maiorina vystřídal. Císař postoupil věc k rozhodnutí římské synodě. Ta za předsednictví římského biskupa Miltiada (311 – 314) rozhodla v Caecilianův prospěch. Donatova strana se odvolala a synoda 35 biskupů shromážděných roku 314 v Arelate (dn. Arles) znovu donatisty zatratila a exkomunikovala. Rovněž třetí rozhodování roku 315 v Karthágu i čtvrté v Mediolanu, tentokrát již před osobním soudem císaře, donatistickou sektu odsoudilo. Teprve tehdy Constantinus nařídil čelit africkým nepokojům vojensky, ale donatistická neústupnost, projevující se dokonce novým křtem a přecházející až k rituálním sebevraždám, jej přinutila armádu stáhnout. Situace se opakovala, když roku 320 vyšlo najevo, že i mezi donatisty se vloudili někteří zrádci. Roku 321, před zesilujícím křikem fanatiků, kteří jen sebe pokládali za pravou Kristovu pospolitost, Constantinus ustoupil a od tohoto vnitrocírkevního sporu, živeného místním separatismem i sociálním napětím, se raději distancoval.

Do konce římského panství nad Afrikou se nepodařilo donatismus vymýtit. Donatisté odmítali připustit zásahy státu do církevních záležitostí a prosazovali plnou nezávislost církve na státu. Nesouhlasili rovněž s nadřazeností římského biskupa ostatním církevním představitelům. Donatismus se rychle rozšířil na celém africkém území, zvláště v Numidii a získal si přívržence v různých složkách tamního obyvatelstva. Jeho stoupenci pocházeli z řad bohatých statkářů stejně jako kolónů [?], zchudlých venkovanů nebo otroků. Svým protiřímským zaměřením vyjadřoval v náboženském rouše separatistické tendence místních boháčů, kteří začali ztrácet zájem na spojení s impériem. Sociální problém nalezl svůj výraz v hnutí tzv. agonistiků (bojovníků), jinak zvaných též circumcelliones, tj. žebraví mniši potulující se kolem cell (cella = komora jako obydlí otroků i jako spižírna, ale také chrámová síň, eventuelně kaple). Ti zůstávali pro katolickou církev i pro státní správu trvalým nebezpečím, často přecházejícím v otevřený boj.

Teologické rozdíly mezi západem a východem, dogmatické spory na východě

Pozdější církevní rozkol nebyl důsledkem politických machinací a dogmatické spory byly jen symbolem hlubšího vnitřního ideového rozdílu mezi západem a východem. Věroučný vývoj na východě se bral jinými, filozofičtějšími dráhami, čímž se i v náboženském ohledu vytvořil kulturní rozdíl mezi východním a západním Středomořím. Západ nestačil subtilnímu orientálnímu myšlení, jeho křesťanství bylo primitivnější, na druhé straně však praktičtější a střízlivější. Řekové byli myslitelé a filozofové, Římané právníci a organizátoři. Proto se všechny dogmaticko-spekulativní spory vybíjely na východě (kromě pozdějšího sporu mezi Augustinem a Pelagiem). Proto na západě zmohutněla a plně se rozvinula instituce biskupství. Proto na východě dlouho vedli církev myslitelé a na západě církevní úřady. Východ si více kladl metafyzické otázky, západ dával přednost jasnosti v oboru mravním a náboženském. Kontrast je jakoby zosobněn ve dvou postavách: v největším křesťanském teologovi 3. století Origenovi (182 - 254) a v Tertullianovi. Origenes byl gnostik, Tertullianus právník. Origenes mystik, Tertullianus praktik. Origenes řešil problém, jak se poznáním dopracovat k jednotě s Bohem, Tertulliana zajímalo, jakými oběťmi modliteb, postů, jakými dary a almužnami, charitou a náboženskými úkony vůbec uspořádat svůj život v církevní praxi, aby člověk vyhověl Bohu.

Od 2. století docházelo na východě k prudkým sporům, v nichž šlo o to, jak pojímat podstatu Boha, poměr Boha Syna k Bohu Otci a tím i možnost spásy. Šlo o stejně tak zásadní jako obtížný teologický problém. Raná církev vyznávala Boha Otce, Boha Syna (logos) a Ducha svatého. Tuto víru předávala dál bez přílišného dalšího uvažování. Jak novou víru přijímalo stále více vzdělanců, především na východě říše, o to častěji do ní vnikalo řecké myšlení, zvláště hellénistická filozofie se svou dlouhou tradicí a širokým spektrem kategorií a schémat. V co otcové zpočátku věřili bez velkého přemýšlení, začalo být nyní rozebíráno a zkoumáno, aby to bylo možné s větší jistotou postihnout. Tyto otázky se týkaly každého jednotlivce i celého lidstva, a právě proto byly teologické spory důležité pro každého věřícího a je proto pochopitelný zápal, s nímž každá strana zastávala svou jedinou pravou cestu ke spáse. Tento boj, který je dnes lehce snižován jako spor o slova a pojmy, se dotýkal ve své době středu křesťanstva. Přesto se nedokážu ubránit dojmu, že kdyby žil satirik Lúkiános ve třetím nebo čtvrtém století, kdy šlo ještě žertovat a neskončit na hranici, mohl by rozkacený proslov o filozofech, jejichž hašteřivé zvědavosti neujdou ani boží záležitosti, vložit do úst nikoli Diovi, ale křesťanskému bohu.

Křesťanské teology ovlivnily především Platónovy myšlenky, které opět ožily v 2 století n. l., neboť pro ně nebyl představitelný jiný způsob myšlení než řecká filozofie. Toto Platónovo uctívání ve 3. století ještě vzrůstalo. Na tomto místě je třeba zmínit Plotina, jenž platonismus nově přetvořil a alexandrijské bohoslovce, neboť pro egyptskou církev byl odedávna charakteristický zvýšený zájem o abstraktní teologické otázky. Z nich se stal nejznámějším Clemens (konec 2. století) a Origenes, který byl prvním, kdo včlenil do církevní věrouky filozofické a především platónské myšlenky. Měl proto na východní část církve velký teologický vliv a jeho myšlenky a pojmy se staly výchozím bodem četných věroučných názorů a bojů o učení staré církve. Jeho historickou zásluhou bylo získání vzdělaných vrstev orientu pro křesťanství, na druhé straně vyhloubil roztržku se střízlivým křesťanským západem, který neměl filozofický zájem ani vzdělání pro pochopení křesťanství ve filozofickém světle.

Pro Origena byl Bůh nepodmínečná, věčná, bezčasová, netělesná a proto nepoznatelná bytost, poslední příčina všeho bytí a vznikání. Z něj vyšel Syn, nestvořený, nýbrž zrozený, božské podstaty, avšak Otci podřízen, v jistém ohledu druhý bůh, prostředník mezi Bohem a světem. Duch svatý vycházel naopak ze Syna jako třetí stupeň vývoje božství. Všichni tři dohromady tvoří jedno netělesné božstvo, přičemž Syn a Duch podstatu Otcových božích vlastností pouze zrcadlí. Bůh, jenž je podle něj od věčnosti čistý duch, nepůsobí totiž na svět přímo, ale prostřednictvím svého nejvyššího projevu a tím je Logos (Slovo), totožný se Synem Božím neboli Kristem, jehož ztělesněním byl podle evangelií Ježíš. Kdežto Bůh je jednotný rozum, je Logos souhrnem jeho myšlenek a vychází z Boha jako lesk ze světla, jsa od něho věčně plozen. Syn Boží neboli Logos pak proniká vším jako světová duše a je zdrojem všeho lidského poznání i zjevení. Origenes zavdal podnět ke dvěma rozhodujícím otázkám, a to v jakém poměru je v Bohu Synu boží a lidské, jak jsou navzájem spojeny a zda je Syn v lidské podobě samostatná osoba; a jaká je z podstaty Bohočlověka možná spása.

Constantinus si nepochybně přál, aby křesťanství bylo tmelem, který by překlenul kulturní diferenciaci mezi východem a západem. Ale křesťanství toto poslání nesplnilo, nýbrž se samo rozpoltilo. Řecká záliba ve spekulacích a disputacích spolu s nesnášenlivostí a netolerancí, kterou křesťanství zdědilo z židovského prostředí, vytvořily výbušnou směs. Od této posedlosti vnášet rozpory a zmatky do náboženství, které mělo být prosté jako chléb a víno, vede přímá cesta k rozchodu západní a východní církve a k zuřivým sporům v souvislosti s monofyzitismem a obrazoborectvím oslabujícím pozdější Byzantskou říši. Byť se ani Západu nevyhnulo šílenství náboženských válek, římská racionalita a germánský meč udržely dědictví řecko-římské civilizace a křesťanství na většině území někdejší západořímské říše a šířily je dál, byť se tak dělo spíše násilím. Na Východě se toto dědictví uchovalo jen na zlomku východořímského území a byzantský ritus, v jehož dosahu zůstal jen tradičně rozvrácený Balkán a východní stepi, příliš vzdálené od někdejší římské civilizace, vytvářel mimo vlastní jádro jen tenký, byť honosný, nátěr na barbarství. Ale to platilo kdysi. Od 60. let minulého století jsou tradiční hodnoty evropské civilizace pošlapávány, rozkládány a vysmívány. Z jedné strany její kořeny rozsápávají pravdoláskaři se svými zvrhlými ideologiemi, ze strany druhé neoliberálové svým bezohledným sociálním darwinismem. Rozum a pud sebezáchovy se v tomto ohledu odstěhoval na opačnou světovou stranu. Do tzv. třetího Říma, který nás poprvé osvobodil od fašismu a genocidy a podruhé od bezedného chřtánu západní hrabivosti, od majetkového převratu a zrady, od osudu podřadné kolonie - systematicky vykrádané, nesoběstačné a uměle zadlužené; zdroje levné pracovní síly a odbytiště nekvalitních výrobků - v tomto případě však jen na dvě dekády. Druhý barevný puč se už našim "přátelům" díky zrádci s Kainovým znamením na čele podařil a byli jsme opět osvobozeni - tentokrát od národního bohatství.

Ariánská hereze v Egyptě

K církevním sporům došlo i na východě říše, konkrétně v Egyptě, kde lykopolský Melétios nesouhlasil s mírným postupem alexandrijského biskupa Petra vůči odpadlíkům, a proto došlo ke vzniku sekty melétianů. Její příslušníci také roku 318 nebo 319 obvinili z bludařství alexandrijského presbytera Areia (260 - 336, latinsky Arius). Areios se v návaznosti na Origena snažil osvětlit spekulativní vztah mezi Bohem Otcem a Bohem Synem: "Syn má počátek, avšak Bůh je bez počátku. Logos (= Syn) je v každém ohledu Otci cizí a nepodobný. Byla doba, kdy neexistoval a on neexistoval dříve, než byl stvořen."

Alexandrijský klérus shledal obvinění Areia z hereze oprávněným, a když Areios odmítl uposlechnout biskupa Alexandra, Petrova nástupce a našel podporu dokonce u císařovny Constantie, rozvinul se vleklý spor, v němž nikomedská a palestinská synoda Areia rehabilitovala, kdežto egyptská naopak jeho exkomunikaci potvrdila. Areiův racionalistický pokus o výklad základního křesťanského dogmatu našel odezvu v některých jiných křesťanských obcích a šíření jeho učení se stalo činitelem ohrožujícím jednotu a postavení církve. Na náměstích a v ulicích, všude docházelo ke sporům, které končily otevřenými potyčkami. Diskuse se rozproudily nejen v egyptské, ale i v jiných církvích. Alexandros i jeho přívrženci se domnívali, že Licinius zaujme k církevním sporům obdobné stanovisko jako Constantinus, tj. že je bude podporovat, či alespoň že nebude do církevních otázek zasahovat. Licinius sice křesťanství podporoval, už z toho důvodu, že jej Maximinus Daia pronásledoval, ale - na rozdíl od Constantina, který se orientoval na těsnou součinnost státu s církví – měl o užitečnosti pevnějšího spojení státu a církve zásadní pochybnosti. Jestli bylo jeho motivací zasáhnout mocenskou skupinu, kterou jeho sok na západě podporoval, či spíše potlačit v samém počátku spory vyvolané Areiem, dnes nevíme. Asi roku 320 využil Alexandrovy nepovolnosti a svou náboženskou politiku pozměnil tak, že sice křesťany toleroval, ale zároveň se rozhodl zlomit nekontrolovatelně rostoucí moc církve. Především chtěl zlomit její organizaci, pročež napříště zakázal jakékoli synody a nadto církvi odňal státní podporu, a aby zlomil její politický vliv, odstranil křesťany zprvu od dvora a potom i z úřadů a vojska.

Když se Constantinus poprvé dozvěděl o sporech mezi Areiem a Alexandrem, považoval celou záležitost za spor přepjatých intelektuálů. Oběma duchovním v dopise důrazně připomněl, že v případě jejich rozepře se jedná o puntičkářství, jemuž žádný člověk nerozumí, v čemž měl za svoji osobu jistě pravdu. První zkušenosti na místě poté, co se stal vládcem i východní poloviny říše, mu měly rychle ukázat, že svou výzvou "Podejte si ruce!" situaci nevyřešil.

Další napětí mezi Constantinem a Liciniem, válka a Liciniova porážka a pozdější poprava

Není známo, zda Liciniova ostřejší politika vůči křesťanům vedla k dalšímu růstu napětí mezi oběma Augusty. Po roce 316 nastalo mezi Constantiem a Liciniem období zdánlivého klidu. Roku 317 došlo i ke jmenování Caesarů – Constantinus obdařil touto hodností své syny: Crispa, kterého měl s jakousi Minervinou a krátce předtím narozeného Constantina (toho měl s Faustou), zatímco Licinius jmenoval Caesarem svého dvouletého syna Liciniana. Hranici na Rýně přenechal Constantinus formálně Crispovi, prakticky jeho generálům a boje v zimě 320 - 321 byly pro Řím opět úspěšné. Dunajskou hranici, kde opakovaně docházelo ke střetům, kontroloval sám Constantinus, zřejmě i proto, aby byl blízko Liciniova území, kdyby proti němu potřeboval zasáhnout.

Již před rokem 321 došlo mezi císaři k roztržce, neboť Constantinus vybral pro tento rok za konzuly své syny – Caesary, ačkoli bylo pravidlem, že má být jeden konzul ze západní a jeden z východní poloviny říše. A poněvadž již rok předtím zastával Constantinus konzulát se svým stejnojmenným synem, šlo tedy při opakování tohoto jednostranného postupu již o projev zjevného nepřátelství. Licinius odpověděl tím, že sám pro rok 322 jmenoval bez ohledu na Constantinovu vůli za konzuly sebe a svého syna Liciniana. Byly to vojenské operace v Podunají, které konečně poskytly záminku k vybití dlouho tlumeného napětí, tajícího se tolik let pod rouškou korektních vztahů. Když roku 323 zasáhl Constantinus, jenž předchozího roku porazil v Pannonii Sarmaty, do boje s Góty na thráckém území, tj. ve sféře Liciniově, šlo zřejmě o záměrnou provokaci a Licinius to také tak chápal - jako nepřípustný zásah do svých kompetencí a jako důvod k válce.

Když ztroskotaly pokusy urovnat roztržku diplomatickou cestou, nebylo možné zabránit boji, v němž obě strany disponovaly mimořádně silnými armádami. Licinius měl 165000 mužů, včetně 15000 jezdců, kdežto Constantinova armáda čítala 130000 vojáků, z toho 10000 jezdců. Součástí obou armád byly početné gótské a sarmatské jednotky. Navzdory své početní převaze utrpěl Licinius 3. července roku 324 u Hadrianopole první porážku a poté se stáhl do Byzantia. Tehdy povýšil náčelníka svých dvorských úřadů Martiniana, obdařeného krátce předtím hodností Caesara, za Augusta, uznávaje ho – podobně jako roku 316/317 Valenta – za nominálního vládce západu. Mezitím Constantinovo loďstvo pod Crispovým vedením zničilo v Helléspontu protivníkovu námořní moc, načež se musel Licinius se zbytkem vojska spěšně přemístit na maloasijskou půdu a tam 18. září 324 svedl bitvu u Chrysopole v Bithýnii. V ní byl znovu, tentokrát zcela rozhodně, poražen a o něco později se v Nikomedii vzdal. Prostřednictvím Constantie, nevlastní Constantinovy sestry podnikl Licinius poslední, ale marný pokus, jak si zachovat svou císařskou hodnost. Martinianus musel na Constantinův rozkaz zemřít, kdežto Licinius byl ušetřen a odeslán do Thessaloníké. Přes slib mu daný byl popraven v roce 325, údajně pro pokus zmocnit se znovu trůnu. Devítiletý Licinianus asi z ohledu na svou matku vyvázl živ, ochuzen pouze o caesarský titul. Římská říše se po 39 letech trvání dominátu a po dlouhé době vojenských i diplomatických bojů a vnitřních otřesů dostala opět pod vládu jediného panovníka. 18 let dlouhá a krvavá cesta Constantina k moci byla u konce. Při tažení proti Liciniovi se vyznamenal a dostal do popředí první vojenský činitel franského původu – Bonitus. Jeho synem byl Silvanus, jenž přejal po otci vojenské povolání a jeho vojenská kariéra později vedla až k neúspěšné uzurpaci proti Constantinovu synovi Constantiovi.

Dobu samovlády využil Constantinus k upevnění nové vnitřní struktury říše, jež byly částečně vytvořeny za Diocletiana a za společné vlády s Liciniem byly dále rozvinuty. Po vítězství nad Liciniem se snažil urychleně získat obyvatele východní části říše na svou stranu. Získat Liciniovy nepřátele z křesťanských kruhů bylo lehké - Constantinus zaručil amnestii těm, kteří byli Liciniem odsouzeni, povolil návrat vyhnancům, zrušil rozsudky nucených prací i snížení stavu a nabídl křesťanům, odvolaným z vojenské služby, návrat do vojska nebo volbu čestného propuštění a rozhodl o vyrovnání ztrát majetku. Stejně jako roku 312 propagoval a prosazoval svou mírnost. Nejvýraznějším příkladem převzetí Liciniových vysoce postavených úředníků je jeho pretoriánský prefekt Iulius Iulianus. Jeho dcera se provdala za Iulia Constantia, nevlastního Constantinova bratra. Z tohoto manželství pocházel pozdější císař Iulianus Apostata.

Většina obyvatelstva říše zůstala k mocensko-politické změně netečná, pro křesťany však znamenala vítězství. Církev se zotavovala po roce 312 z represí, při nichž v mnoha městech ztratila své vedoucí činitele. Odhaduje se, že tehdy se ke křesťanské víře hlásila maximálně jedna desetina všeho obyvatelstva, územně navíc nerovnoměrně rozptýlená. Nejvíce křesťanů bylo v Sýrii, Malé Asii a v Egyptě. Následnou podporou křesťanství Constantinus zjevně překročil rámec obecné náboženské tolerance a nutně se musel zabývat otázkou, jak tehdy ještě výrazně menšinovou církevní, tradicím antické městské samosprávy se příčící, pospolitost organicky začlenit do celostátní struktury. Již první zkušenosti ukázaly, že se církev nedá integrovat do státu a formování vzájemného partnerství státu a církve se v následujícím vývoji také neobešlo bez potíží a rozbrojů.

Níkajský koncil 20. května 325

Poté, co po ovládnutí impéria hned roku 324 zrušil Constantinus v jeho východní části všechna Liciniova proticírkevní a sobě nepřátelská opatření, bylo jeho první snahou urovnat vnitřní církevní spory. Činitelé východní církve, již na počátku 4. století rozštěpené organizačními a především teologickými konflikty, byli císařem svoláni na příští rok do bithýnské Nikaie na první ekumenický (všeobecný) koncil. 20. května 325 při jeho zahájení pronesl císař v latinském jazyce úvodní řeč. Koncilu se účastnilo asi 300 biskupů. Jelikož většina biskupů pocházela z východu, vedla se vlastní jednání řecky. Pouze sedmičlennou západní delegaci vedl Constantinův důvěrník Hosius, přičemž římský biskup Silvester (314 – 335) se dal zastupovat svými zmocněnci. Přítomnost čtyř zahraničních biskupů – gótského, perského, arabského a arménského – dala koncilu nádech celosvětovosti.

Dosud se křesťanských shromáždění sotva zúčastňoval někdo, kdo nebyl členem kultovního společenství a Constantinus jím nebyl. Z pohledu Constantina, který setrvával v tradici římských vládců, bylo vše v pořádku. Byl nejvyšším knězem (pontifex maximus [?]) a jako takovému mu příslušelo rozhodovat v záležitostech říšských kultů a dbát nad náboženským konsensem všech poddaných. Všichni poddaní museli alespoň formálně uctívat boha, jejž jim císař představoval jako boha státotvorného. Nyní však zvolil boha, který vedle sebe nestrpěl - na rozdíl od Dia nebo slunečního boha - žádné jiné bohy. Ačkoli křesťanská společnost předtím sama poznala, jak kruté je pronásledovat lidi pro jiné přesvědčení, setrvala v krajní nesnášenlivosti proti jinověrcům a heretikům. Následky jsou známé: nezadržitelně započala cesta ke křesťanské státní církvi, spojená s netolerancí, která se stala základním rysem křesťanství a s agresivitou vůči jiným bohům, kultům a jejich stoupencům.

Byl to však i vliv orientu, zejména představ, podmiňujících absolutismus císařů, který se zde projevil v caesaropapismu. Constantinus dal církvi svobodu, ale současně ji, ze svého stanoviska zcela samozřejmě, podřídil státu, osobuje si právo svolávat církevní sněmy a být rozhodčím ve věroučných otázkách. Poprvé vystoupil jako církevní autorita ve sporu donatistů v severní Africe. Ale již donatisté vyslovili zásadu, že stát nemá zasahovat do církevních záležitostí. Tím se k dogmatickým různostem mezi západem a východem přidružil již v počátku i spor o poměr státu a církve. Na východě zůstali nejvyšší hlavou církve císařové, na západě se ujal názor o nezávislosti církve na státu.

Na koncilu je projednávaly jednak záležitosti organizačně rituální – mimo jiné bylo stanoveno, že se Velikonoce mají slavit první neděli po jarním úplňku a metropolitním biskupům v Římě, Alexandrii a Antiochii bylo oficiálně přiznáno postavení patriarchů – jednak teologické otázky. Stěžejním problémem bylo zaujetí stanoviska k Areiově doktríně vzájemného vztahu Boží trojice – tedy Otce, Syna a Ducha svatého. Toto pojetí Areios posunul ve směru subordinace Syna vůči otci tezí, že Syn, tedy Kristus má božské vlastnosti získané od Otce a že je mu tedy pouze podoben (řecky homoios). S tímto názorem, teologicky samozřejmě šíře rozvedeným, vystoupili na koncilu Areiovi stoupenci. To vzbudilo ostrý protest vlivné a neústupné skupiny v čele s alexandrijským biskupem Alexandrem a antiochijským Eustathiem. Ti s aktivním souhlasem západních delegátů, zvyklých ctít Krista jako Boha i člověka v jedné osobě, prosadili formuli o absolutní rovnosti a substanciální totožnosti Syna s Otcem. Bylo přijato dogma, že je jediný Bůh ve třech osobách zcela sobě rovných svou podstatou (řecky úsia, latinsky substantia), a že tedy Bůh Syn je stejné podstaty jako Bůh Otec (řecky homoúsios, latinsky consubstantialis). Přijetím tohoto dogmatu se ovšem křesťanská teologie odklonila od věroučně čistého monoteismu i od racionálních zásad antického myšlení. Na rozhodování koncilu a Areiovo odsouzení měly nemalý vliv dvě okolnosti. Areios byl pouhým presbyterem, tj. knězem biskupovi podřízeným a neměl, přes sympatie teologicky vzdělané skupiny, v polemice s představitelem vyšší instance rovnocenné postavení. Biskupská autorita se zřejmě při rozhodování stala závažným momentem. Značný podíl na výsledku koncilu měl i sám Constantinus, který k milému překvapení pozorně sledoval řeckou rozpravu a dával posunky najevo, s čím souhlasí a co se mu nelíbí a sám do diskuse nejednou zasáhl. K věroučným otázkám přistupoval již předem ovlivněn svým poradcem Hosiem a souhlasil s názorem, že v hierarchii se má vždy respektovat názor výše postaveného činitele. Areios byl exkomunikován a poslán do vyhnanství do Illyrie a různí jeho stoupenci do Gallie.

Na koncilu nešlo jen o otázky víry a spásy, šlo také o sídla biskupů, prebendy, stoupence, o politiku v širokém slova smyslu, neboť křesťanství začalo být stále více státní záležitostí.

Níkajský koncil málo přispěl k vyřešení církevního sporu a teologické spory bezprostředně po jeho ukončení dále pokračovaly. Hloubavým křesťanům na níkajské doktríně, podle níž je jeden Bůh ve třech osobách navzájem zcela totožných, vadilo, že není ve shodě s rozumovými představami. Kritizovat se dalo i to, že dogma je nebiblické, protože není ve shodě ani s evangelijními Ježíšovými výroky. Ježíš totiž v Janově evangeliu praví, že on a Otec jsou jedno, ale že Otec je větší než on a poslal jej na svět, aby tlumočil jeho slova a po něm pošle ještě Ducha svatého, aby lidem znovu všechno připomněl a všemu je naučil. Není proto divu, že se brzy po roce 325 začala většina teologicky vzdělaných kněží od níkajského vyznání víry odvracet a více či méně se přiklánět k učení Areiovu. O níkajském koncilu podrobněji pojednává článek webu Antický svět.

Když se Constantinovi, který se nechtěl vzdát myšlenky jednotného kultu, nepodařilo koncilem tento záměr realizovat, rozhodl se roku 326 pro jiné řešení. Privilegia, která měl křesťanský kultovní personál, omezil na stoupence ortodoxního kultu a heretiky naopak zatížil nejrůznějšími povinnostmi. Nakonec jim odepřel státní uznání jako kultovního společenství, což znamenalo, že měli zakázáno shromažďování a stát jim odebral majetek a chrámy a předal je pravověrné církvi.

Poměry v Constantinově rodině, Faustina aféra

Constantinus se mohl cítit spokojen, neboť až na donatistickou herezi se mu podařilo vše v politice i v osobním životě. Byl znám jako energický panovník který svá rozhodnutí uplatňoval nesmlouvavě i v kruhu své rodiny a jehož nebylo radno si znepřátelit. Constantinus se přirozeně zabýval i otázkou následnictví. Chtěl ji řešit kompromisem mezi Diocletianovým způsobem, udělujícím moc současně několika panovníkům, ale vylučující pokrevní příbuzenství jako hlavní kritérium příslušnosti k tetrarchii a tradičním postupem, podle něhož přecházela moc z otce na syna. Měl již čtyři dědice trůnu – kromě Crispa a Constantina II., kteří byli jmenováni Caesary roku 317, ještě Constantia II. a Constanta a navíc mu Fausta k synům dala i dvě dcery. Constantius II. byl jmenován Caesarem roku 324 a Constans roku 333. K uspořádání rodinných záležitostí patří i zařazení matky Heleny a manželky Fausty do reprezentace císařské rodiny - obě obdržely čestný titul Augusta. Heleně dal císař k dispozici prostředky pro dobročinná díla a kostely.

Rodinná pohoda se však roku 326 zhroutila. Když toho roku Constantinus cestoval do Říma oslavit vicennalia – dvacetiletí své vlády, vydal rozkaz, aby byl v istrijské Pole odsouzen a popraven jeho nejstarší syn, válečně již ostřílený Caesar Crispus, tehdy asi dvacetiletý. Podnět vyšel od císařovny Fausty, která si údajně stěžovala, že ji – svou macechu – Crispus sváděl k cizoložství. Nelze vyloučit ani jiné její intriky s cílem usnadnit nástupnictví svým synům, neboť Crispus, který prokázal Constantinovi platné služby především v boji proti Liciniovi, měl jako nejstarší syn největší naději, že se stane hlavním následníkem. Crispova poprava způsobila nesmírný žal jeho babičce Heleně, jež tehdy jako císařovna-matka požívala velké vážnosti a pravděpodobně jejím vlivem dospěl Constantinus záhy k přesvědčení, že Crispus byl Faustou křivě obviněn. Zášť Constantina se poté obrátila proti samotné císařovně, která za svůj čin rovněž pykala smrtí - císař ji dal zahubit v horké lázni.

Tyto události nezůstaly beze stop na císařově psychice a zřejmě byl ochoten v rodinné tragédii spatřovat boží trest, mimo jiné i za nespravedlnost spáchanou na Areiovi. V tomto směru na císaře působily některé dvorní dámy, zejména jeho sestra a vdova po Liciniovi Constantia, truchlící též po svém jedenáctiletém synu Licinianovi, rovněž tehdy popraveném a jeho švagrová Basilina, matka pozdějšího císaře Iuliana. Nemalou úlohu měli nepochybně také někteří křesťanští teologové, zejména oba Eusebiové, tj. kaisarejský Eusebios, jenž ve své obsáhlé spisovatelské činnosti vynikl především jako církevní historik a nikomedský Eusebios, proslulý mimo jiné i tím, že se posléze stal Constantinovým křtitelem.

Odklon od pohanských kruhů

Oslavy dvacetileté vlády v Římě v létě r. 326 probíhaly s tou největší okázalostí. Císaře doprovázeli jeho nevlastní bratři Dalmatius a Iulius Constantius. Podle rétora Libania, jehož popis Constantinovy třetí návštěvy Romulova města však pochází až z r. 387, se císař nedočkal jásotu mas, ale nadávek. Podle Zósima byl důvod nevole lidu ten, že císař na základě námitek jakéhosi křesťana, možná biskupa, přerušil tradiční procesí na Kapitol, kde se nacházela nejvýznamnější římská pohanská státní svatyně. To byl jasný útok proti pohanským kruhům v Římě, jejichž značnou nevoli vyvolalo již to, že císař v předchozím roce dosadil za městského prefekta křesťana Acilia Severa.

Areiova rehabilitace, Constantinova hmotná a legislativní podpora církve

Areios byl na přímluvu vlivných osob povolán zpět z vyhnanství. Vyhnanství, stáří a zdravotní potíže postupně podrývaly jeho vůli trvat na své logicky promyšlenější věrouce a když roku 334 předložil Constantinovi své upravené vyznání víry, v němž se vyhnul sporným bodům a uznal, že je Bůh Syn podoben Bohu Otci i co do podstaty, dospěl císař k závěru, že Areios nemá nic společného s bludy, které mu byly vytýkány. Synoda, která se o rok později sešla v Jeruzalémě při vysvěcování kostela Božího hrobu, shledala kompromisní ladění Areiových formulací pravověrným, zrušila jeho exkomunikaci a požádala císaře o jeho opětovné uvedení do alexandrijského presbyterského úřadu. Císař žádosti rád vyhověl, ale než mohla být celá záležitost proti tvrdému odporu nového alexandrijského biskupa Athanasia (328 – 373) prosazena, stařičký Areios roku 336 zemřel a Athanasios se s ním zejména ve svém pozdějším spise o jeho smrti vypořádal krajně nenávistným až sadistickým způsobem. Přílišná Athanasiova autoritativnost se nelíbila ani kacířským egyptským melétianům, loajálním biskupům, ani samotnému císaři, proto musel Athanasios v zimě 335/6 putovat do trevírského vyhnanství. Významným aspektem pobytu Athanasia v západní části říše bylo to, že sem přinesl mnišství.

Již ve 3. století měla církev značný majetek, ale teprve Constantinus její vlastnické právo podepřel zákonem a všestranně ji hmotně podporoval. Finanční prostředky jí poskytoval na stavbu rozlehlých a nádherně vybavených kostelů, v jejichž rozsáhlém výčtu bývají na prvním místě uváděny velké římské basiliky, lateránská a vatikánská. Výstavbu kostelů podporoval císař ze státních prostředků a na státní náklady pro ně také dával zhotovovat biblické a liturgické texty. Kostely, hojně na úkor antických chrámů obdarovávané pozemkovým majetkem i různými jednorázovými donacemi, dostávaly nadto pro výživu kléru i pro charitativní činnost stálou státní podporu i v naturáliích. Již roku 313 bylo křesťanské duchovenstvo osvobozeno od tíživých občanských povinností, zvaných munera, tj. obecný název pro rozmanité povinnosti různých úkonů, příspěvků a povinných ručení, vyžadovaných státem po obyvatelstvu vedle řádných daňových povinností. Roku 318 získali biskupové soudní pravomoc v občanských záležitostech, a to i tehdy, když jen jedna ze dvou soudících se stran byla křesťanská, biskupovo rozhodnutí mělo konečnou platnost bez možného odvolání. Roku 319 byl křesťanský klérus vyvázán ze všech státních i městských daňových povinností, roku 321 získala církev právo přijímat dědictví a téhož roku se v kostelech za biskupovy přítomnosti legitimně provádělo propouštění otroků na svobodu. Kostely mimoto směly poskytovat útočiště těm, kteří se cítili nějak ohroženi státní mocí.

Peníze a moc, které církev získala, se samozřejmě projevily negativně v tom, že začala přitahovat lidi chtivé těchto věcí. Pro příští století chaosu na západě, kdy se činnost církve na neklidných územích spíše soustředila na pomoc bližnímu a tudíž do svých řad nelákala tyto parazitické manažerské typy, se však církví nabyté zkušenosti ze světské praxe pozitivně zúročily. Církev zde suplovala rozvrácené magistrátní struktury, snažila se zprostředkovat soužití mezi barbary a starým provinciálním obyvatelstvem, angažovala se v obraně měst, organizovala charitu, snažila se dávat naději obyvatelstvu, trpícímu v krvavé a neklidné době - zkrátka, starala se tak, jak pozdně antická státní správa nebyla schopna a mnohdy ani ochotna. A církev dnes? Ze starého Řecka pederastie a sofistika kázání vody a pití vína, ze starého Říma úskočná právnická hrabivost.

Když se takto otevřelo volné pole k hlásání evangelia a církev nabyla dostatek hmotných prostředků k široké christianizaci obyvatelstva, bylo potřeba ke Starému zákonu, který zůstal základem bible, nejen definitivně kanonizovat Nový zákon, nýbrž podat také věřícím, starým i novým, hmatatelné důkazy pozemského Ježíšova života, popularizovat poutní místa a posvátné předměty. Proto se již za Constantinovy vlády v Jeruzalémě ukazovala mnohá místa spojená s Ježíšovým utrpením: soudní Kaifášova stolice i soudní síň Pilátova, sloup, u kterého byl Ježíš přivázán při bičování i jiné předměty. Císařova matka Helena se roku 326/7 vydala na pouť do Svaté země, zbožnou cestu této katolické světice provázelo politické zplnomocnění, neboť všude mohla užívat státních peněz a rozdávat je chudým lidem, kostelům a také vojákům. Státní úředníci i biskupové jí vzdávali nejvyšší pocty, pouze antiochijský biskup Eustathios jí nepřijal tak, jak si přála, za což brzy pocítil nepřízeň císařského dvora. Do Jeruzaléma přivezla Helena císařův list, nařizující vybudovat z daných jím prostředkům kostely na místech spjatých s Ježíšovým životem. Je pro tu dobu příznačné, že se Ježíšův hrob našel na místě předtím zasvěceném božské dvojici Astarté – Adónis, betlémská jeskyně musela být po svém objevení očištěna od pohanského znesvěcení a kostel Nanebevstoupení byl na Olivetské hoře postaven nad jeskyní, v níž se předtím nacházela mazdacká svatyně. Traduje se, že za Heleniny přítomnosti byly na Golgotě vykopány tři kříže, z nichž byl jeden zázračně rozpoznán jako kříž Kristův – to je s největší pravděpodobností pouhá legenda.

Constantinův vztah ke křesťanství vnějškově symbolizovalo labarum, tj. císařská purpurová standarta s řeckým Kristovým monogramem uprostřed vavřínového věnce a církev také přivítala zákon, jímž se roku 321 stala neděle – v antické tradici den Slunce – svátkem dne Páně. Během 4. století pak církev přeměnila narozeniny Slunce, slavené 25. prosince ve svátek narození Páně. Křesťanský vliv na císaře je vidět i v zákonodárství, úsilí o upevnění morálky v oblasti manželského a rodinného života se projevilo ve snaze zabránit nevěře a ztížit rozvody, v zákazu mít v domě vedle manželky také konkubínu a v příkazu nerozdělovat při dělení majetku rodiny otroků. Constantinův myšlenkový posun ukazuje i jeho zákaz gladiátorských zápasů, ačkoli ještě v zimě 313/314 při oslavách svého vítězství nad Germány pořádal krvavé hry, v nichž musel velký počet zajatců bojovat mezi sebou i se šelmami. S ohledem na křesťanský kult byl zrušen trest smrti ukřižováním, jiné kruté popravy, např. upálením zůstaly. Ten, kdo dal svého otroka popravit, měl být volán k odpovědnosti za zavraždění člověka, ale tělesným trestům zákon nebránil, ani v případě, když otrok na následky ran zemřel.

Pro Constantina jako státníka jeho sympatie ke křesťanství neznamenaly, že by se zříkal svých pohanských poddaných. Po celou svou vládu respektoval státní kulty, i v jím nově založeném městě Constantinopoli dal antickým bohům postavit chrámy a nadále byl nejvyšším knězem římského státního polytheismu a v této funkci jej respektovali i vysocí činitelé církve. Zůstával ve státě jako pontifex maximus pro pohany a pro křesťany ochránce a podporovatel. Tak se k císaři, nepokřtěnému vyznavači křesťanství, tolerantnímu k pohanským zvyklostem, mohli hlásit křesťané i pohané.

bronzové mince před a po Constantinově konverzi

Vlevo: revers malého bronzu - 2 vojáci s pohanskými vojenskými standartami z doby před Constantinovou konverzi, vpravo: revers malého bronzu - 2 vojáci s labarem - vojenská standarta s Kristovým symbolem (řecká písmena X a P - chí a ró) z doby po Constantinově konverzi

Dovršení Diocletianových reforem Constantinem

Nelze se domnívat, že Constantinus hledal v křesťanství návod na řešení sociálních otázek, daňový útisk za jeho vlády dále vzrostl a církev v rámci svého učení o posmrtné odplatě pokládala zde na zemi za dostačující omezenou charitativní činnost. Ze svého spojení s církví chtěl císař především těžit pro své politické cíle, přičemž jeho panovnická autorita nijak neutrpěla, přestal-li oficiálně vyžadovat oslovení pán a bůh – dominus et deus. Tvrzení, že si jej nebeský Bůh vyvolil ve zvláštní tísni světa, a že mu vyjevil svou milost skrze jeho válečné úspěchy, dosahovala u poddaných stejného výsledku. Ačkoli z náboženského hlediska realizoval Constantinus zcela jinou politiku než Diocletianus, ve skutečnosti jen jinak řešil římský vládní program usilující o jednotné náboženství v celé říši. Vcelku tento první křesťanský panovník navazoval na Diocletianovy reformy tak organicky, že v mnohém lze stěží zjistit, co zavedl již Diocletianus a co Constantinus, za jehož vlády byla vnitřní přestavba římského impéria v podstatě dokončena. Kde však viděl bezvýchodnost Diocletianova počínání, neváhal jít vlastní cestou. Byl prost římského konzervatizmu, kterým se vyznačoval Diocletianus, což se ukázalo například v náboženské politice. Podle Iuliana Apostaty byl původcem všemožných změn (novator et turbator omnium rerum). Císařský absolutismus vytvořený Diocletianem a Constatinem odstranil poslední zbytky někdejšího republikánského zřízení, které se ještě uchovávaly a zároveň přiřkl císaři vůči veškerému obyvatelstvu říše mocenské postavení srovnatelné s pravomocí, jakou měl podle starého římského práva pán nad svými otroky. Pozdně římští císařové tak v úplnosti napodobili orientální despotické panovníky, kteří odedávna vládli nad životem i smrtí všech svých poddaných. I v římské říši obsahoval každý soudní proces, motivovaný byť jen přesvědčením, že obžalovaný pomýšlel na vzpouru proti císaři, výslech s použitím práva útrpného, z něhož nebyli vyňati ani nejvyšší říšští hodnostáři. Přesto, že Constantinus i jeho nástupci při vydávání zákonů a vládních výnosů často zdůrazňovali svou zbožnost, laskavost a osvícenost a lidumilnost, realita byla jiná – Constantinus vládl říši despoticky a krutě trestal každého, kdo mu stál v cestě. Přístup k císaři měl jen velmi úzký okruh privilegovaných osob, kdežto prostí lidé jej mohli spatřit pouze výjimečně při slavnostních příležitostech oděného v nachové roucho, zdobené bohatě zlatem, perlami a drahými kameny, k čemuž Constantinus připojil roku 325 královský diadém. Císař vydával zákony, měl nejvyšší vládní i soudní pravomoc a sám také jako vrchní velitel branných sil rozhodoval o válce i míru. Z jeho osobnosti vyzařovala posvátnost a posvátné – sacrum – bylo vše, čím se obklopoval. Pro svůj početným personálem vybavený dvůr, který trvale nepobýval v jednom sídelním městě, měl císař v říši různé paláce a v nich maximální pohodlí.

Organizace a růst byrokratického aparátu, vznik prefektur

Constantinus dovršil Diocletianovo oddělení civilní a vojenské správy. Minulost ukázala, že je stále obtížnější přidržet se starého ideálu politika, senátora s vynikajícími vojenskými a současně správními schopnostmi. Příčina nebyla v nějakém kvalitativním posunu materiální základny, který by vyžadoval složitější správní struktury. Jedním z důvodů tohoto oddělení bylo barbarské nebezpečí, které od 3. století činilo z obrany říše úkol mnohem složitější než v dřívějších dobách, takže pro jednoho úředníka by péče o potřeby civilního obyvatelstva spojená s velením vojska byla břemenem leckdy již nezvládnutelným. Druhým důvodem byla obava císařů z příliš mocné konkurence.

Pro vyřizování státních záležitostí se na císařském dvoře a návazně v celé říši rozbujela dříve nevídaná byrokratická administrativa, jejíž vrcholným článkem se stala císařská rada (sacrum consistorium), v které se za císařova předsednictví scházeli nejvyšší dvorní činitelé. Jednání zapisovali notarii [?] a ti také vyřizovali důležitá poslání v provinciích. Rada měla pevnou organizací a stálé členy:

Quaestor sacri palatii, tj. císařský kancléř a zároveň ministr spravedlnosti, býval hlavním mluvčím v radě. Právě on vypracovával znění zákonů a odpovědi na různé petice a potřebné podklady mu dodávaly dvorní kanceláře (scrinia).

Comes sacrarum largitionum spravoval říšskou pokladnu, do níž plynuly různé v penězích placené daně, mimořádné dávky a cla a z pokladny vyplácel různé odměny, mezi nimiž byla nejdůležitější položkou peněžitá část úřednického platu a vojenského žoldu a také mimořádně při různých oslavách vojákům vyplácené donativum.

Comes rei privatae byl druhý finančník. Měl vrchní dohled nad správou soukromého císařova neboli korunního majetku, jehož hlavní příjem spočíval ve výnosech z rozsáhlého císařova pozemkového vlastnictví. Mezi oběma pokladnami docházelo během doby k některým příjmovým přesunům. Např. až po Constantinovu vládu plynuly do říšské pokladny konfiskáty, kdežto později se jimi z větší části obohacovala res privata.

K těmto vlastně státním úředníkům se družili nejvyšší dvorští úředníci: praepositus sacri cubiculi (císařský komoří) a magister officiorum (náčelník císařských úřadů).

Praepositus sacri cubiculi byl představený četných komorníků, vybíraných z kleštěnců, kteří pečovali o císařovu svatou ložnici (sacrum cubiculum). Přes své degradující eunušství měl obrovský vliv.

Magister officiorum jako nejvyšší dvorní ministr řídil říšskou správu, činnost zbrojařských dílen a odpovídal za císařovu osobní bezpečnost, neboť mu podléhaly scholae palatinae [?], oddíly císařovy osobní gardy. Kromě toho mu připadly i funkce, které v dnešní době příslušejí ministerstvu zahraničí, ale největší vliv získal svou kompetencí nad veškerou říšskou správou. Služebně mu podléhali náčelníci jednotlivých kanceláří (magistri scriniorum). K zajištění kontroly mu sloužila schola agentium in rebus [?] - vojensky organizovaná korporace pověřenců pro správní záležitosti. Její členové - agentes in rebus měli rozsáhlé a rozmanité pole působnosti. Obstarávali často kurýrní službu a do provincií byli také posíláni s důvěrnými úkoly, nejčastěji aby osobně prozkoumali tamější poměry a pak o nich podávali zprávy samému panovníkovi.

Z toho, že dvorští úředníci měli požívali stejné hodnosti jako státní úředníci, je vidět, jak se všechna říšská moc soustřeďovala v panovníkově osobě a v jeho okolí. Císařský dvůr se stal ústřední tepnou říše, ale zároveň sídlem nesčetných pletich dvořanů a komorníků, které se dostavují všude, kde je veškerá moc soustředěna v rukou jedné osoby.

Civilní služba se sice rozlišovala od vojenské, ale i ona byla vojensky organizovaná a nazývala se militia. Státní úřady se dělily na nižší a vyšší, všichni jejich zaměstnanci (officiales) podléhali jurisdikci svého představeného, měli stanovenou dobu služby, plat a služební postup a byli rozděleni do přesně vymezených hodnostních tříd, které se vyznačovali zvláštními titulaturami. Oficiálská místa zastávali lidé od narození svobodní, každý přijímaný se musel podrobit zkoušce. Uspěl-li, nebylo jeho ustavení časově omezeno, ačkoli mohl být za nějaký protiprávní čin propuštěn. Často se oficiálské zaměstnání dědilo, ba nižším oficiálům se to kladlo za povinnost. Tuhý byrokratický absolutismus podle zásad starých hellénistických říších zvítězil nad státoprávními zásadami římského státu, duch východu ovládl západ.

Titul comes [?], čili druh, se původně omezoval na členy svaté konzistoře, ale již Constantinus vyznamenával tímto čestným označením jiné civilní i armádní hodnostáře.

Nad provinciemi a diecézemi zřídil císař další instanci. Říše se dělila na čtyři velká území spravovaná prefekty. V dalším se na územně správním členění se od Diocletianových reforem nic podstatného nezměnilo, jenom počet diecézí stoupl dělením a úpravou hranic z původních 12 na 15. Jejich názvy zněly: Aegyptus, Oriens, Pontus, Asia, Thraciae, Macedonia, Dacia, Pannoniae, Italia annonaria, Italia suburbicaria, Africa, Hispaniae, Galliae, Septem provinciae, Britaniae. Pravděpodobně roku 317 nebo 318 byl reformován úřad praefectura praetorio [?]. Prefektové ztratili vojenské velení, tím však vzrostl jejich význam ve správě říše, takže pod termínem praefectura se rozuměl nejen úřad, ale i území, na které se působnost prefekta vztahovala. Do jeho kompetence patřilo vybírání pozemkové daně a jiných dávek v naturáliích, řízení odvodu branců, vyplácení naturálního platu a zásobování vojska, správa státní pošty, dohled nad živnostnickými kolegii, regulaci tržních cen, měl také soudní a odvolací pravomoc, od které už nebylo dovoleno odvolat se k císaři. V dosud přežívajících tradicích tetrarchie vznikly čtyři prefektury: Východní, Illyrská, Italská a Gallská.

Zósimos k těmto opatřením poznamenává: "Že tímto poškodil říši jak v míru, tak i ve válce, ihned vysvětlím. Protože prefekti vybírali všude daně prostřednictvím svých podřízených úředníků a z nich hradili náklady na vojsko a přitom jim byli podřízeni vojáci, nad nimiž měli do jisté míry volnou moc trestat je za jejich provinění, pak vojsko docházelo k přirozenému závěru, že kdo jim poskytuje stravu, ten také má moc trestat provinilce a vojáci se neodvažovali porušovat své povinnosti ze strachu před zkrácením žoldu a okamžitým trestem. Nyní však jim jeden dával stravu a jiný byl odpovědný za kázeň, takže si vojáci ve všem počínali nevázaně; mimoto větší část žoldu se mění v zisk velitele a jeho podřízených". Zósimos zřejmě vychází z tradičního modelu, v němž byly veškeré úkoly soustředěny do jedněch rukou, navíc je v celém svém díle vůči Constantinovi velmi kritický. Ale tato připomínka je oprávněná.

mapa prefektur

V platnosti zůstala Diocletianova vojenská reorganizace a základní rozdělení armády. Jejím základem byly mobilní jednotky comitatenses s trvalými vnitrozemskými posádkami, schopné kdykoli se přesunout na ohroženou frontu. První nepřátelský úder zadržovali limitanei, vojensky organizovaní pohraniční zemědělci, kteří bojovali na svém území a jen v nutných případech posilovali obranu jiné ohrožené části hranic. V čele polních vojsk stáli magistri militum [?], z nichž míval císař jednoho při sobě. Jejich hodnost zněla buď magister peditum (generál pěchoty) nebo magister equitum (generál jezdectva). Hodnostně níže postavený byl comes rei militaris, velící posádkám v diecézi nebo vojensky exponované provincii. Nejvyšší vážnosti se těšil velitel císařovy tělesné stráže s titulem comes domesticorum. Vojenské velení v každé pohraniční provincii, kterou chránili limitanei, měl dux. V čele jednotlivých vojenských oddílů, především legií, stáli tribuni. Místo někdejších pretoriánů ochranu císaře a jeho paláce zajišťovaly gardové oddíly scholae palatinae. Vojenská povinnost byla svázána s vlastnictvím půdy, ale jelikož se tehdy v zemědělství často projevoval nedostatek pracovních sil, docházelo stále častěji k tomu, že stát vybíral od vlastníků půdy místo rekrutů peníze, které pak užíval k nájmu vojáků zahraničních, neboli barbarských.

Senátorský stav se početně velmi rozmohl a všichni, kdo se dostali k vyšším státním hodnostem, byť jen titulárním, si osobovali stejná práva jako ti, kteří příslušnost k senátu zdědili po svých otcích. Rychlý růst počtu senátorů souvisel se zánikem jezdeckého stavu (equites [?]), do něhož dříve patřili bohatí podnikatelé. Ve 4. století už senát neměl váhu jako kdysi, ale jeho jednotliví členové byli mocnější než dřív (hlavně ekonomicky). Protože nevídali často císaře, ti sídlili v Miláně nebo v Ravenně, mohli volněji jednat. Jakkoli byl Constantinus vnímán jako novátor a bořitel starých pořádků, jeho politika vůči staré senátorské aristokracii byla velice vstřícná. Štědře propůjčoval hodnost senátora, uvědomoval si důležitost těchto hodnostářů, a přesto, že to byli většinou ještě pohané, tak jim, i když je nepouštěl do armády, nabízel výnosné a významné civilní úřady a zachovával, ba zvyšoval okázalou důstojnost jejich konzulátů a jiných sinekur, aby je získal pro svou politiku. Senátoři začali znovu získávat jistý politický vliv, který v průběhu předchozího století ztratili.

Přeměna státu na utlačovatelský aparát

Vydržování přebujelého úřednictva, armády a císařského dvora vyžadovalo velké naturální dávky i peněžní náklady. Ačkoli je tato tendence patrná již od vlády Septimia Severa, a zvláště za Diocletiana, byl to Constantinus, za nějž se stát natrvalo přeměnil v obrovitý utlačovatelský aparát. Proto se stal největší metlou daňový systém a neméně než daně tížily obyvatelstvo občanské povinnosti, čili munera. Vybírání daní se provádělo s velkou tvrdostí jak od státní moci, která se dávala těžko pohnout, aby vzala na vědomí eventuální úbytek pracovních sil, tak od místních odpovědných činitelů – za včasné odvádění daní odpovídali členové městských rad a na venkově majitelé velkostatků a obojí pochopitelně usilovali o to, aby co nejméně dopláceli ze svých prostředků. Státní výdaje byly obvykle vyšší než příjmy z pravidelných daní, proto se často sahalo k vymáhání mimořádných dávek. Města přinášela císaři tzv. zlaté věnce (aurum coronarium) a tyto původně loajální projevy úcty se během doby staly dávkami pravidelně vyžadovanými. Tvrdá daňová politika, tuhý byrokratický režim a ožehavý nedostatek pracovních sil způsobily velké omezení občanských svobod. Stát již nebyl schopen udržet svou existenci jinak než připoutáním svobodných pracovníků k jejich povolání a jejich přeměně v polosvobodnou vrstvu, jejímž hlavním cílem se pak ve většině případů stávala snaha zbavit se tíživé moci římského státu.

Císařská konstituce z r. 322 připoutala kolóny k půdě zákazem přecházet z jednoho statku na druhý, bylo zakázáno prodávat zemědělské produkty mimo rámec provincie. Majitel, na jehož statku byl nalezen cizí kolón, ho musel vrátit jeho dřívějšímu pánovi a kromě toho za celou dobu pobytu uprchlého kolóna na svém statku musel zaplatit za kolóna příslušné poplatky. Kolónové ke konci 4. století pozbyli poslední zbytky nezávislosti a změnili se na nevolníky, připoutané k půdě. Pro obdělávání půdy ležící ladem se hledali lidé i mezi barbarskými kmeny.

Městské rady měly ještě na počátku století dosti zámožných členů (curiales [?]), kterým mohly být ukládány občanské povinnosti spojené se značnými výlohami. Ale i zde se situace zhoršovala a mnozí se snažili těchto tíživých povinností různými způsoby zbavit. Stát se z pochopitelných příčin snažil v městských samosprávách udržovat osoby, které svým majetkem mohly ručit za všechny závazky, ukládané obcím státem. A tak tuto kdysi prestižní a vyhledávanou funkci vnucoval zámožnějším rodinám a nakonec i kuriálové byli dědičně připoutáni ke svému stavu. Edikty z let 316 a 325 jim bylo zakázáno opouštět město, kde se narodili a od plnění municipálních povinností je nemohlo osvobodit usnesení městské rady, ani žádná civilní ani vojenská funkce nemohla být důvodem k osvobození od těchto závazků. Na druhé straně existovala privilegovaná povolání, která byla osvobozena od daní a nevztahovala se na ně munera – lékaři, veřejní učitelé, advokáti, architekti a kněží.

Podobně státní hospodářská politika zasahovala i do řemesel a zaváděla nucenou dědičnost v dalších povoláních, důležitých pro říšské finance. Členové výrobních spolků byli ke svým původně svépomocným družstvům natrvalo připoutáni s úkolem organizovaně plnit předepsané zakázky pro stát. Takto byli postupně znevolněni dělníci v mincovnách, pekaři, lodní přepravci a obchodníci s masem. Úřady nutily jednotlivce i jejich syny, aby setrvávali i proti své vůli při zaměstnání svém nebo svých otců. Dědičným se stal kolonát, i synové vojáků byli nuceni, aby se věnovali vojenství. Tak zaváděl stát z fiskálních příčin kastovnictví a zbavoval obyvatelstvo volnosti v pobytu a zaměstnání.

Římská říše této doby se navenek jeví jako stroze centralistický stát s rozvětveným byrokratickým aparátem a dědičnými stavy, majícími určité povinnosti vůči státu, jako stát, v němž platí přísné zákony, které každému vymezují jeho místo a povinnosti. Obyvatelstvo se nesmělo volně stěhovat a bylo připoutáno k místu narození, kde muselo plnit své povinnosti. Stát nutil nižší vrstvy, aby pracovaly a chránil je před libovůlí silných a urozených. Avšak tento obraz, jak jej líčí oficiální dokumenty, v mnohém neodpovídá skutečnosti. Opětovné vydávání týchž zákonů a zvyšování trestů za tytéž přestupky svědčí o tom, že zákonodárci nemohli spoléhat na bezpodmínečné uposlechnutí svých nařízení.

Někteří dnešní badatelé tento Nessův plášť byrokratického aparátu a tuhého daňového systému chválí, jenom proto, že mnoha rysy připomíná současné systémy, aniž však zkoumají další aspekty. Jak trefně podotýká historička J. Bednaříková, v zásadě primitivní zemědělství a řemeslo byly požadavky takřka moderního státu neúměrně zatíženy. Zároveň dodává, že příčina tohoto stavu byla velice hluboká a v podstatě neodstranitelná. Zotročení obyvatelstva nebylo dílem panovačných choutek císařů a zlovolnosti byrokratů, ale výsledkem dlouhého předchozího vývoje. Diocletianovi ani Constantinovi nelze upřít, že upevnili říši, ale jimi nově upravená říše se podobala zchátralé budově, zpevněné umělými přístavky.

V zájmu státu bylo razit hodnotné mince, o což se po jejich stálém znehodnocování pokusil už Diocletianus, ale teprve Constantinovi se podařilo římskou měnu na delší dobu zreformovat a učinit z ní relativně pevnou součást hospodářství. Základní měnovou jednotkou se za jeho vlády stal zlatý solidus a vedle něho stříbrná siliqua.

Constantinova stavební činnost, založení nového hlavního města Constantinopole r. 330

Tento císař byl i významným stavitelem. Již v době své vlády na západě vybudoval na rozvalinách města Cirty, způsobených bojem Maxentiova a Alexandrova vojska nové město, které dodnes nese jeho jméno – Constantina. Když se stal vládcem nad celou říší, rozhodl se zvěčnit své vítězství založením města, které se mělo stát východní protiváhou Věčného města. Rozhodl se přestavět Byzantium, jež ležíc na rozhraní dvou kontinentů a na cestě z Černého do Egejského moře, mělo všechny strategické i obchodní předpoklady. Pro Constantinovu volbu jednoznačně hovoří veliký význam města v pozdějších dobách. S budováním nové metropole se začalo roku 324.

Podle vzoru hellénistických vládců pojmenoval město podle sebe: Constantinopolis. Nové Constantinovo město bylo vysvěcené 11. května 330 jako druhé hlavní město říše. Založení města bylo připraveno podle několik staletí starých rituálů, v této záležitosti císař důvěřoval starobylým zvykům a slavnosti se účastnila jak stará pohanská kolegia, tak křesťanské duchovenstvo. Současně se rozšířilo i označení "Nový Řím" jasný poukaz na to, že město bylo pojímáno jako druhý Řím, jako protipól ke starému Římu, jako náhrada za zestárlý Řím. Hned od počátku se však „Nový Řím“ lišil od starého: obývali jej lidé mluvící převážně řecky a Constantinopolis bylo budováno jako křesťanské město, v jehož stavebním plánu nechyběly kostely. Jeden z nich, zasvěcený dvanácti apoštolům, si vybral Constantinus jako místo svého posledního odpočinku. Za povšimnutí ovšem stojí (jak již bylo výše řečeno), že i v Constantinopoli dal císař postavit chrámy antickým bohům a nadále si jako vládce ponechal hodnost nejvyššího kněze římského státního polytheismu. Mezi pohanskými chrámy proslul nejvíce chrám Fortuny. Ve městě byla umístěna i obrovská socha boha Hélia, jejíž hlava měla podobu Constantinovu. Je příznačné, že Constantinus, jež zahájil svou kariéru v západních provinciích a svou moc si vydobyl na italské půdě, se v době své vlády jednoznačně orientoval na bohatší a konsolidovanější východní část impéria. Poměry na západě samozřejmě nepouštěl ze zřetele, avšak jeho rozhodnutí vybudovat nové město na východě znamenalo začátek procesu, v němž řecký východ začal zastiňovat latinskou polovinu impéria.

Současně s novým hlavním městem zřídil císař podle římského vzoru nový senát, který byl však zpočátku zůstával na nižším stupni než senát římský. Vzhledem k tomu, že se císaři nepodařilo přes mnohá lákadla docílit přesídlení senátorů ze staré metropole do Constantinopole, povolal do nového senátu muže z horních vrstev měst východní části říše a dvorské byrokracie, čímž se stal nový senát do velké míry podřízen panovníkově vůli. Téměř výhradním povoláváním těchto osob z řeckého východu se oba senáty staly brzy představiteli latinských (v Římě) a řeckých (v Constantinopoli) prvků - další moment procesu oddělování východní a západní části říše. Na druhé straně vedlo přeložení císařské rezidence do Constantinopole a tím způsobené uvolnění od tlaku císařovy přítomnosti nejen k obrodě národního uvědomění v Římě a v Itálii, ale i ke zvýšení vlivu římského biskupa. Proti novému rozmachu helénské kultury na východě i obrodě národního uvědomění na západě, dvou paradoxních prvků Constantinova založení "Nového Říma", vystupuje nápadně další plod Constantinovy politiky: třetí kulturní proud, jehož podíl na vnitřním utváření říše bude nabývat stále většího významu - vliv barbarů.

Constantinus vynaložil ohromné finanční prostředky, aby učinil své hlavní město atraktivní. Učinil vše, aby se do něj co nejvíce lidí přistěhovalo. Všemi možnými výhodami byli do „Nového Říma“ lákáni východní senátoři a celému městu byla udělena rozsáhlá autonomie. Všechny jeho svobodné obyvatele osvobodil od pozemkové daně, pro dvorní úředníky a senátory dal vybudovat reprezentativní byty, budoval ve městě honosné stavby. Aby nové město oplývalo i uměleckými památkami, nezastavil se Constantinus před bezohledným vylupováním jiných východních měst. Není divu, že - zvláště na řeckém východě - byly tyto obří výdaje a drancování kritizovány. Do Constantinopole se soustřeďovaly zdroje, jež musely být odňaty odjinud. Ochota poskytovat dary ostatním městům řeckého východu zůstala výrazně omezena i u následujících vládců.

Založení "Nového Říma", který se po rozdělení obu částí říše stal hlavním městem byzantské říše, bylo dalším neklamným znamením rozpadu impéria na západořímskou a východořímskou říši. Proti Constantinově vůli byly založením nové metropole na Bosporu položeny základy k rozpolcení středomořské oblasti, jejíž sjednocení bylo činem, kterým Řím přispěl k pokroku lidstva, na dvě půle, ostře se lišící jazykem i kulturou. Náboženský rozkol, který mezi nimi vyhloubil takřka nepřekonatelnou propast, byl připraven již založením Constantinopole.

plán Constantinopole

plánek Constantinopole – mapa převzata z Ancient World Mapping Center

Constantinovy úspěšné boje proti barbarům

Války většího rozsahu Constantinus po svém vítězství nad Liciniem již vést nemusel. Většinu konfliktů na hranicích převzali jeho synové. Constantius II. zvítězil r. 328 nad Alamany a oslavil tento triumf společně s otcem v Augustě Treverorum. Za poměrně bezpečnou byla považována i nově opevňovaná dunajská hranice. Jak bylo pro Constantinovu ofenzivní povahu typické, provedl úplnou pacifikaci celé podunajské oblasti, zvláště gótského kmene Thervingů. Pokud se na chvíli přestaneme dívat dnešními brýlemi na Constantinovu dobu jako úpadkovou, zjistíme, že ideologie římské světovlády rozhodně nebyla mrtvá. V roce 327 byl mezi Oescem a Sucidavou postaven most přes Dunaj. Strategickým účelem mostu (i Constantinovy paralelní stavby na Rýně) bylo urychlit přesun římských oddílů a jejich výzbroje na sever. Mince zobrazující tento čin jasně ukazuje římský pohled na věc: je na ní zobrazen klečící příslušník barbarského kmene podrobující se římské moci. Reakcí Thervingů na tento vývoj i další římské tlaky byl pokus přemístit se na sarmatské území, které se nacházelo v karpatském vnitrozemí. To vedlo k prosbě Sarmatů o pomoc proti Gótům, které Constantinus r. 331 s radostí vyhověl. Římské vojsko, již pod velením mladého Caesara Constantina II., překročilo po lodním mostě Dunaj a drtivě Góty porazilo. Římská armáda nechala Góty vyhladovět a Thervingové byli donuceni se podřídit a roku 332 s Římany uzavřít foedus [?]. V této smlouvě se Gótové zavázali chránit Římanům z vnější strany dunajskou hranici a poskytovat císaři vojenské kontingenty (prameny mluví o 40.000) k jeho potřebám a bojům proti různým národům a dostávali za to každoročně potraviny i peníze. V této souvislosti lze nápadně příznivé aspekty následné smlouvy považovat za „cukroví“ určené k tomu, aby se Thervingové lépe vypořádali s faktem římské hegemonie. V Constantinopoli byla dokonce vztyčena socha Athanarichova otce, i když pouze za senátem.

Od Constantinových dob byly vztahy mezi římským impériem a Thervingy ve 4. století úzké, ale často napjaté. Římská politika uplatňovala christianizaci a kombinaci občasné vojenské nadvlády s cíleným finančním korumpováním, aby přeměnila Góty ve víceméně pokojný pohraniční vazalský stát. Tím do jisté míry a do jisté doby Gótové opravdu byli, přinejmenším Thervingové. Gótští vojáci bojovali v římsko-perských válkách a gótští princové byli vychováváni v Constantinopoli. Rovněž Constantinus chápal svá vítězství v tom smyslu, že se z Gótů stali římští poddaní. V praxi ovšem nebyl vztah tak jednostranný, jak imperiální propaganda s oblibou tvrdila.

Brzy po potření Gótů bylo v zárodku udušeno nepřátelství, které hrozilo Římanům od sarmatského kmene Argaragantů. Proti nim se vzbouřili jejich poddaní, zvaní Limigantes, a tak Argaragantům nezbylo nic jiného než žádat císaře o milost a dostalo se jim – údajně v počtu 300.000 půdy na Balkáně a v Itálii na tamějších ladem ležících polnostech. Dalším barbarům - Vandalům - byla dána půda v Pannonii. Tím vláda napomáhala, vedle téhož procesu, který probíhal ve vojsku, k další barbarizaci říše.

Vnitropolitické poměry byly vcelku klidné, až roku 334 došlo k uzurpaci, kterou na Kypru provedl císařský úředník Calocaerus. Odboj byl však rychle potlačen vojskem, jemuž velel magister militum Dalmatius, stejnojmenný syn Constantinova nevlastního bratra. Calocaerus byl za velkých muk popraven. Vzpoura císaře zneklidnila natolik, že dal zneškodnit i neškodného a nevýznamného Liciniova levobočka, žijícího bezstarostně v africkém ústraní. Dalmatiovi se za vítězství dostalo titulu Caesar, který již v té době měli Constantinovi synové Constantinus, Constantius a Constans. Císař tak dal najevo, že je ochoten respektovat i zájmy příslušníků legitimní větve rodiny Constantia Chlora – tedy potomků vzešlých z manželství Constantia Chlora s Maximianovou dcerou Theodorou.

Constantinus r. 335 oslavil v Constantinopoli s obrovskou pompou svá tricennalia, oslavy třicetiletého trvání vlády, jež proběhly mnohem příjemněji než slavnosti uspořádané deset let předtím v Římě. Od doby Augustovy nevládl žádný císař tak dlouho.

Napětí mezi Římem a Persií, Constantinova smrt 22. května 337

Mezitím se zhoršil poměr impéria k Perské říši. Roku 310 se stal po krvavých bojích perským králem Šápúr II. (309 – 379), a to ještě jako dítě. Za jeho nedospělosti byl na římsko-perských hranicích klid, ale již roku 333 máme dosvědčeno napětí, kterému měl čelit vyslaný tam Caesar Constantius II. Roku 334 se Peršané náhle zmocnili arménského krále, oslepili jej a odvlekli do zajetí. Arménské poselstvo žádalo císaře o pomoc, ale než se dalo něco podniknout, obsadilo perské vojsko Arménii, čímž porušilo smlouvu z roku 298. Constantinus se s tím pochopitelně nechtěl smířit, a to nejen z mocenských důvodů, ale i proto, že chtěl v Arménii uchránit silné pozice tamních křesťanů. O znovuuvedení Arsakovců na arménský trůn neusiloval, nýbrž roku 335 jmenoval svého synovce Hannibaliana arménským králem a dal mu za manželku svou dceru Constantinu. Když pak perské poselstvo požadovalo od římského císaře stažení všech římských jednotek z Arménie, vypověděl Constantinus Šápúrovi válku. Hned se také připravoval k velké ofenzívě, ale dříve než k ní mohlo dojít, onemocněl a 22. května 337 v bithýnské Nikomedii zemřel, přijav na smrtelné posteli z rukou nikomedského biskupa Eusebia křest. Přesto, že byl Constantinus pokřtěn až na smrtelné posteli, lze jej pokládán za křesťanského panovníka, neboť ve starověké církvi se ke křtu přistupovalo poněkud odlišně – byl považován ne za počátek víry, ale za její vyvrcholení. Křest tedy nebyl ve 4. století hlavním kritériem pro definici křesťana. Křest, jehož účinností se u dospělých osob smývaly všechny hříchy za života napáchané, měl pro umírajícího prakticky tutéž funkci jako poslední pomazání. Podle církevního učení se hříchy pokřtěného člověka vážily dvojnásob přísně, i proto laici se křtem nespěchali.

Constantinovo hodnocení a význam

Posoudit význam Constantinových reforem je dodnes těžké. Pokud tak činili antičtí historikové, nebylo to nikdy bez předsudků. O Constantinově osobě ihned vzplály diskuse. To ostatně trvá dodnes - jen o málo antických osobnostech se v moderní vědě vedou diskuse tak časté a tak kontroverzní jako o něm. Mnohé z politiky tohoto císaře bylo později odsuzováno, nejen pohanskými autory. Jednomyslně byla odsuzována jeho finanční velkorysost. U pohanského historika Ammiana Marcellina v tomto ohledu nacházíme výrok, že "první ze všech otevřel chřtán svých důvěrníků". I Zósimos nás informuje, že "neustával vyčerpávat státní pokladnu tím, že uděloval dary ne lidem, kteří to potřebovali, nýbrž osobám nehodným a neužitečným, a tak jednak zatěžoval poplatníky, jednak obohacoval lidi, kteří nebyli k ničemu; marnotratnost totiž považoval za štědrost". O jeho nemístné štědrosti mluví i Sextus Aurelius Victor.

Svým nástupcům ponechal Constantinus říši navenek jednotnou, hospodářsky relativně stabilizovanou a silnou, projevující se aktivní zahraniční politikou, ale - jak se ukázalo později - oslabovanou teologickými spory i celkovou společenskou krizí, která se projevovala daňovým útiskem obyvatelstva i jeho neschopností bránit říši vlastními silami. Již Diocletianus svým autoritářským režimem ohrozil schopnosti antického světa regenerovat se ze svých tradičních zdrojů a ani Constantinus v nich nehledal inspiraci. Výrazně posílil  již existující jevy vedoucí později k dezintegraci impéria - barbarizaci masovým importem divokého a cizorodého obyvatelstva neztvárněného antickou kulturou a jejími hodnotami, odcizování východní a západní části říše favorizováním rozháraného křesťanství a založením nové metropole; nepřátelství obyvatelstva k vlastnímu státu bujením byrokracie a bezohledným daňovým útiskem. K orientalizujícímu režimu připojil kontroverzní partnerství státu s konkurující mu církví a spoléháním se na žoldnéře pocházející z rovněž - byť jinak – cizorodého prostředí, ještě více urychlil kvalitativně nový vývojový posun, tehdy ještě se stěží předvídatelným koncem. Po Constantinově skonu se opakovala stejná situace jako po smrti Septimia Severa - oba tito císařové, jako mimořádně silné politické a vojenské autority, dokázali změnami rozkolísaný systém udržet, ne však již jejich nástupci.

Constantinus, k jehož jménu se připojuje příjmení Magnus, čili Veliký, svou náboženskou politikou, která jej povýšila na osobnost celosvětového a nadčasového významu, předurčil vývoj Evropy na dlouhá staletí. Ctitelům starých pořádků vadila jeho křesťanská orientace a pro některé z nich se jevil přímo hrobařem říše. Nelze jej vinit z úmyslu přivést stát do záhuby, ale mnohem později se opravdu ukázalo, že svou politikou pro jeden svět tesal kolébku a pro druhý rakev.

Někteří autoři mu vyčítali nelidskost, jíž se dopustil popravami některých svých příbuzných, zejména svého nemanželského syna Crispa i za to, že přenechal velké pravomoci hrabivým úředníkům. Chválou byl naproti tomu Constantinus zahrnut od církevních spisovatelů. Z vděčnosti za legalizaci křesťanství byl svým současníkem Lactantiem označován za Bohem seslaného obšťastňovatele lidstva a Eusebios z Kaisareie Constantina dokonce přirovnal ke starozákonnímu Mojžíšovi. Týž autor pak na sklonku svého života císaře vysoce cenil ve dvou spisech, roku 335 Chvalořečí k začátku třicátého roku jeho císařské vlády a po roce 337 obsáhlým nekrologem, citovaným pod názvem Constantinův život. V těchto spisech je idealizována Constantinova moudrost, lidumilnost i zbožnost. Na východě se císař záhy zařadil mezi světce, dokonce jako rovný apoštolům, kdežto západní církev se k jeho svatosti chovala zdrženlivě.

O hodně později italští humanisté vyčítali Constantinovi, že opustil Řím, že se zřekl antické kultury, čímž otevřel cestu k temnému středověku. V očích protestantů pak císař poskvrnil mravní čistotu raného křesťanství neblahým propojením státní moci a církve, založením klerikálního státu a zpolitizované církve, čímž mimo jiné zahájil epochu náboženských válek a pronásledování kacířů. Soudy o něm sahají od nábožensky lhostejného egoistického muže toužícího po moci až po panovníka, který byl osvícen a stal se božím bojovníkem a služebníkem. Obzvláště nepříznivě je Constantinus hodnocen novodobými badateli E. Gibbonem a J. Burckhardtem, podle nichž byl bezohledný despota, který se ke křesťanství přiklonil z pouhého prospěchářství.

Zdroje:
Antická knihovna - Synové slávy - oběti iluzí
Jarmila Bednaříková - Stěhování národů
Bořivoj Borecký a kolektiv - Antická kultura
Jan Burian - Řím, světla a stíny antického velkoměsta
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Manfred Clauss - Konstantin Veliký. Římský císař mezi pohanstvím a křesťanstvím
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant – Římští císařové
Peter Heather - Gótové
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
Edvard James - Frankové
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Malcom Todd - Germáni
Zósimos - Stesky posledního Římana

Fotografie mincí byly pořízeny s laskavým souhlasem numismatika Jana Luhana, jemuž zároveň děkuji za odborný komentář.