Commodus (180 - 192)

Commodus

Záležitosti Říma té doby sestoupily ze zlatého království do království železného a rzí sežraného - a stejně tak naše dějiny.
Dio Cassius

Commodovo dětství a mládí

31. srpna 161 se Marcu Aureliovi a Faustině mladší v Lanuviu narodila dvojčata Lucius Aurelius Commodus (jméno Commodus bylo původně jméno Aureliova spoluvládce Lucia Vera) a Aurelius Antoninus. Aurelius Antoninus zemřel ve čtyřech letech. Marcus Aurelius se staral pečlivě o Commodovu výchovu a snažil se mu zabezpečit všechny předpoklady k úspěšné samostatné vládě. V roce 175 jej vzal na výpravu proti Germánům i na východní tažení proti Avidiovi Cassiovi, v roce 176 mu povolil slavit triumf [?] a dopomohl mu ke konzulátu [?] na příští rok. Společně se svým otcem dostal Commodus tituly Imperator [?], Germanicus a Sarmaticus, v roce 177  mu byla udělena tribunská [?] pravomoc a také hodnost Augustus. Z této doby se zachoval mosazný medailon věnovaný otci a synovi jako zakladatelům dynastie (propagatoribus imperii). Roku 178 se Commodus oženil s Bruttií Crispinou, dcerou C. Bruttia Praesenta, r. 180 podruhé konzula. Po smrti Marca Aurelia se devatenáctiletý Commodus stal samovládcem a změnil si jméno na Marcus Aurelius Commodus Antoninus – po éře adoptivních císařů (96 – 161) byl prvním, kdo nastoupil na trůn po svém otci. Marcus Aurelius byl prohlášen bohem, byl mu zřízen chrám a kněžské sbory starající se o jeho kult. Zesnulý císař měl asi 7 synů a 6 dcer, v době, kdy se Commodus stal císařem, žily kromě něj jen čtyři dcery. Přesto, že byl Commodus díky svému otci v dětství obklopen učiteli, přikládal důležitost spíše trénování těla, atletické síle a hbitosti. Společnost, které dával přednost, byli gladiátoři a vozatajové, jeho nejoblíbenějším místem byla aréna. Podle historika Herodiana ze 3. století byl Commodus mimořádně pohledný muž.

Ukončení markomanských válek

Zadunajské národy, které mohly být považovány za zkrocené, se pravděpodobně pod dojmem skonu Marca Aurelia vzbouřily znovu, takže válka sotva skončená byla opět obnovena. Na rozdíl od svého otce neměl Commodus nejmenší chuť se plahočit s barbary na severu a po novém úspěchu svých generálů zanedlouho po smrti svého otce začal jednat o míru. Ačkoli zpočátku hlásal pravý opak, Commodus se vzdal, snad na radu svého bithýnského dvorského správce Saotera, všech expanzionistických plánů svého otce. Staří přátelé Marca Aurelia vedli Commoda k tomu, aby pokračoval ve válce. Jejich mluvčí, osvědčený vojevůdce Tiberius Claudius Pompeianus, manžel Commodovy sestry Lucilly, jej podle Herodiana vybízel, aby učinil na severu hranicí říše Baltské moře. Avšak z druhé strany a podle stejného pramene: „Úlisní společníci, kteří měřili blaho žaludkem a neřestmi, mu u stolu připomínali sladký život v Římě, vypravovali, co příjemného tam lze vidět a slyšet, vypočítávali vybrané pokrmy a haněli podnebí na březích Dunaje, že tam nic neroste, je stále zima a mlha. ‚Kdy přestaneš, pane,‘ říkali, ‚pít zmrzlou vodu, kterou je třeba sekat?‘“

Císař navenek sice vystupoval jako vítěz, diktující tvrdé podmínky poraženému nepříteli, ve skutečnosti činil vše, aby mír byl uzavřen. O reálném poměru sil na dunajském limitu svědčí i to, že se Římané stáhli zpět z území barbarica [?] a na levém břehu Dunaje si ponechali pod kontrolou jen pás v šíři asi sedmi kilometrů. Commodus r. 180 vstoupil do Říma, brzy po příchodu slavil triumf.

Brzy se ukázalo, že tímto způsobem podunajské provincie klid nezískají. Po krátkém oddechu začali barbaři se svými útoky, hlavně na Pannonii, znova. Commodus, či spíše jeho rádci provedli další opatření, které mohlo zabránit jejich vpádům. Hranice, které se dosud omezovaly, zvlášť na Dunaji, v podstatě jen na několik málo vojenských táborů, byly nyní systematicky zesilovány drobnými tvrzemi (burgi) v hustý řetěz hlídek, které mohly snáze zabránit prolomení podunajského limitu, nežli řídká řada původních tvrzí. Hnutí v Podunají mělo své dozvuky i na rýnských hranicích a v Británii. Žádného z dalších tažení se již Commodus osobně neúčastnil, dávaje přednost velkoměstským zábavám v Římě.

Ať již byl Commodus jako císař jakýkoli, bylo pro Řím jeho rozhodnutí ukončit v Podunají vleklé a vyčerpávající války jediným reálným, byť nepopulárním řešením. Ukázalo se, že politika vazalských království a nárazníkových států za hranicemi říše je málo účinná a další varianta – vojenské podmanění barbarů – je nad síly římské říše. Na obranu Commoda je třeba říci, že učinil řadu závažných opatření k celkovému upevnění dunajského pomezí. Do dohody s Markomany vtělil různé podmínky, které je zavazovaly k mírumilovnému chování, a které se ukázaly být přijatelnější, než byli zastánci konzervativních postojů ochotni připustit. Ohromné vypětí sil za markomanských válek tak alespoň zajistilo zhruba na 60 let hranici na Dunaji. Přesto, že Commodův mír po formální stránce posiloval římské postavení na Dunaji a potvrzoval nadřazenost impéria nad evropským barbaricem, vedl průběh markomanských válek k některým důsledkům (hlavně k počínající infiltraci barbarů na území říše a později i do řídících struktur), jež dávaly budoucím vztahům mezi Římany a Germány nový směr. Uzavřený mír svým způsobem dodával barbarům smělosti k dalším útokům. Operace Marca Aurelia za Dunajem byly poslední velkou ofenzívou Římanů, Hadrianova defenzivní strategie byla nyní definitivně potvrzena. Až do konce existence římské říše se Římané budou víceméně jen bránit a vykupovat si mír nekonečným uplácením barbarských náčelníků. Což mělo stejný efekt jako dnešní házení peněz do bezedné díry rozvojové pomoci a následky, které potkaly Římany, čekají s největší pravděpodobností i dnešní západní civilizaci.

Situace v svobodné Germánii [?] (Germania libera) se neuklidnila, ani se v budoucnu nepodařilo zamezit vzniku nových koalic. Zdá se, že průběh vytváření velkých kmenů probíhal ve vnitřní Germánii mimo spřátelené pohraniční kmeny bez povšimnutí Říma. Termín Germania libera se před Drusovými výboji vztahoval na území Germánů, které nebylo obsazeno Římany - od Rýna, zhruba po Vislu. Pak, když se stalo římským cílem obsadit území po Labe, se tento termín z propagačních důvodů zredukoval na území mezi Rýnem a Labem. Po ústupu Římanů za Rýn se tento termín pravděpodobně vrátil k původnímu vymezení.

Poměry v Římě a na císařském dvoře

Podle římské historiografie patřil Commodus k nejhorším římským císařům. V jeho vládě se vskutku projevovaly despotické tendence, zaměřené hlavně proti senátu [?]. Ve svém velikášství ponižoval, jak jen mohl, příslušníky senátorského stavu a přední správní úřady rozdával propuštěncům. Roku 182 se proti Commodovi chystal převrat, do něhož se údajně zapletla i jeho sestra Annia Aurelia Lucilla, jakož i její bratranec, význačný bývalý konzul Marcus Ummidius Quadratus. Lucillin muž Pompeianus, jež zastával úřad konzula, se mohl stát jako uchazeč o trůn případným Commodovým rivalem. Pompeianův synovec Quintianus, určený k provedení atentátu byl přistižen s mečem v ruce a přemožen. On i Quadratus byli popraveni. Lucilla musela odejít do vyhnanství na někdejší útočiště císaře Tiberia Capreae (Capri) a zanedlouho ji také čekala smrt. Zde si musím rýpnout do filmu Gladiátor, který hodnotím v sekci hodnocení historických filmů o Římu, podle kterého Lucilla Commoda přežila. Commodus získal informace, že do spiknutí se zapletl i přední vojenský právník, Tarrutenius Paternus, pretoriánský spoluprefekt [?] již z doby předchozí vlády, a proto i jeho dal sprovodit ze světa. Na císařském dvoře se dostávali do popředí bezcharakterní kariéristé a v široké míře se znovu rozmohlo udavačství. Podle rčení Salvora Hardina, že násilí je posledním útočištěm neschopných, nastolil Commodus ve strachu před spiknutím prostřednictvím svých oblíbenců hrůzovládu a ve své podezíravosti se nezastavil ani u svých nejbližších příbuzných. V roce 182  vypověděl z Říma svou manželku Crispinu, která byla později zavražděna.

Tato opatření – možná oprávněná, možná preventivní – provedl panovník na radu Paternova spolupracovníka Tigidia Perennida, který se nyní stal jediným velitelem stráží a nejmocnějším mužem císařství, neboť Commodus ochotně přenechal veškerou vládu nad zemí v jeho rukou  a horlivě se věnoval pěstování kultu své osobnosti. Snad od dob Seiana, Tiberiova velitele pretoriánů, neměl praefectus praetorio[?] (velitel císařské osobní gardy, Perennis jím byl od r. 181/2 - 185) tak obrovskou moc a toto postavení si udržel tři roky. Do čela armád stavěl příslušníky jezdeckého stavu [?] - tento pokus byl první svého druhu, teprve ve 3. století byli senátoři definitivně odstraněni z velitelských míst ve vojsku. V názorech na charakter tohoto muže se staří autoři rozcházeli, Dio Cassius jeho činnost plně schvaloval – vděčil mu ovšem za povýšení, jinými byl hodnocen jako lakotný despota. Perennis se snažil svou pozici co nejlépe zajistit: dal zavraždit císařova správce Saotera a své dva syny jmenoval na klíčová místa vojenských velitelů v Panonii.

V roce 185 nastal Perennidův pád. Commodus se dozvěděl, že prefekt má spadeno na trůn, a tak se Perennidovi vlastní gardisté dali navést, aby ho přepadli a zároveň s ním zabili i jeho manželku, sestru a syny. Na oslavu svého úniku přijal Commodus titul Felix – Šťastný. Existovala však domněnka, že za obviněním Perennida stál císařský propuštěnec pocházející z Frýgie - Marcus Aurelius Cleander, který se jako komorník a nejvlivnější z císařských poradců, objevil v úřadu prefekta a nyní fakticky ovládal impérium on. Cleanderovi spoluprefekti zaujímali jen podřízené postavení a Cleander v krátké době předčil rozsahem své moci i Perennida. Mezi lety 187 - 189 vypukla v Itálii morová nákaza, k tomu se přidružil nedostatek obilí, snad uměle vyvolaný Cleandrem. Císař pak v roce 190 na popud římské posádky a s podporou lůzy, svalil vinu za tuto situaci na Cleandra a poslal ho na smrt.

Nepokoje v západních provinciích

V Hispánii a v Gallii docházelo od r. 186 na různých místech k nepokojům, označovaných jako válka dezertérů,  podněcovaným zběhem Maternem. Maternus dezertoval se skupinou vojáků z římské armády a postupně získal řadu dalších stoupenců. Vzbouřenci pak ohrožovali i velká města. Commodus se omezil na příkaz správcům provincií, aby proti banditům poslali vojáky. V Aquitanii byl správcem Pescennius Niger, v Belgice Clodius Albinus a v Gallii lugdunské Septimius Severus. Tito tři správcové později zápasili o císařskou moc v "roce čtyř císařů". Po nasazení vojenských jednotek se Maternus takticky vyhýbal otevřenému střetnutí. Své stoupence rozdělil na menší skupiny, které měly pronikat do Itálie a pokračovat v nečekaných útocích přímo na jejím území. Záměrem povstalců bylo údajně svrhnout Commoda a prohlásit Materna novým císařem. Maternus však upadl do zajetí, byl popraven a povstání potlačil Pescennius Niger.

Kaledoňané, kteří již za Marca Aurelia pronikali přes římskou hranici, počátkem Commodovy vlády prorazili Antoninův val (vallum Antonini [?]). Pobili tamní římskou jednotku a obsadili jižní Skotsko. Commodus tam vyslal bývalého místodržícího v Británii, Ulpia Marcella, muže tvrdé kázně, aby barbary potlačil, což se mu po třech taženích podařilo a dočasně pak obsadil prolomená opevnění novými vojáky. Zanedlouho se však vzbouřila posádka v britské provincii. V letech 185 – 7 převzal velení nad vzpurnou armádou v Británii skvělý generál z markomanských válek Pertinax – budoucí městský prefekt a krátkodobý Commodův nástupce. Za Commodovy vlády, kolem roku 185, se Římané stáhli z Antoninova valu a římská obrana se znovu opírala o jižnější  val Hadrianův (vallum Hadriani). Někdy v roce 191 byl jmenován místodržícím v Británii Clodius Albinus, i on musel řešit vážné projevy nespokojenosti u tamější posádky.

Skončení markomanských válek nevedlo bezprostředně k zlepšení celkové sociálně ekonomické situace. I nadále trvaly finanční obtíže, postavení kolónů [?] se zhoršovalo, byla podlomena akceschopnost armády. Pro armádu to byla těžká doba, protože se na její vojáky v celé říši stále více pohlíželo jako na utlačovatele. Byly ochromeny kontakty mezi jednotlivými oblastmi říše. Bezpečnost dopravních cest ohrožovali lupiči, jejichž počet v důsledku krize impéria vzrůstal. Zhoršení životních podmínek vyvolávalo v provinciích nespokojenost a v pohraničních oblastech, kde musely římské jednotky čelit útokům sousedních kmenů, nastal úbytek obyvatelstva. Opatření Marca Aurelia, která se pak praktikovala až do konečného rozpadu římské moci tj. usídlování příslušníků germánských kmenů, kterým se nařizovala vojenská služba v případě útoku, na říšském území a požadování vojenských kontingentů rovněž od kmenů za hranicemi, s nimiž byla uzavřena mírová smlouva, představovala jen nouzové řešení složitých problémů a nebyla prostředkem k odstranění jejich skutečných příčin. I v Římě samém náhlé přesuny moci v zákulisí trůnu, které často končily smrtí, vyvolávaly mezi senátory napětí a nervozitu. Císař senátory vystavoval stále tvrdším útokům a zabíral jejich majetek, aby naplnil státní pokladnu, kterou svou rozmařilostí vyčerpal.

Commodova megalomanie

U Commoda, který byl příznivcem orientálních kultů, pod jejichž vlivem propadal mysticismu, se stále silněji projevovaly známky megalomanie, což zašlo tak daleko, že přejmenoval Řím, jako svou osobní kolonii, na Commodianu. Totéž jméno přidělil i svým legiím, novému africkému loďstvu pro dopravu obilí, městu Karthágu a dokonce i zastrašenému senátu. V posledních letech své vlády se pokládal za vtěleného Hercula. Kolosální soše císaře Nerona, na které byla po Neronově smrti umístněna hlava boha Slunce, vyměnil hlavu za Herculovu, která měla jeho vlastní rysy. Stejně jako Alexandr Veliký a mnohý perský panovník, i Commodus si představoval, že je královský lovec. Mince, která jej znázorňuje, jak útočí na lva, nese nápis „na odvahu císařovu“ (virtuti Augusti), neboť vladařova udatnost při lovu symbolizovala vojenské vítězství a zabitá zvířata představovala síly zla a nepřátele říše. Kromě toho bylo zabíjení zvířat tradiční činností Hercula, oblíbeného hrdiny, který za své skvělé výkony vystoupil po své smrti na nebesa. S Herculem se císař náruživě ztotožňoval. Podle historika Herodiana dokonce vydal nařízení, aby nebyl nazýván Commodus, syn Marcův, ale Hercules, syn Jovův. Odložil také římský a císařský způsob odívání a oblékal se do lví kůže a nosil Herculův kyj. Tímto způsobem ospravedlňoval i svůj zájem o atletická vystoupení a gladiátorské zápasy. Bez ohledu na své postavení vystupoval v aréně a žil společně s gladiátory v jejich kasárnách. Commodus byl svou chrabrostí v aréně přímo posedlý. Dio Cassius, který se jako člen senátu  musel těchto představení účastnit, popisuje, jakou absurdní rozkoš v císaři vyvolávalo zabíjení zvířat. "Urozený římský císař, jehož otec a předkové tolikrát slavili triumf, nezdvíhal zbraň proti barbarům, jak se sluší Římanovi, nýbrž tupil císařskou důstojnost nejhanebnějším způsobem", uvádí pohoršený Herodianos. Nešetřil penězi na nákladné hry a snažil se posílit svou popularitu v řadách římského obyvatelstva. Přesto však proti němu sílila opozice, neboť zvýšené výdaje měly za následek nouzi a celkový nedostatek prostředků.

Commodus jako Herkules

Většina císařových jmen a titulů se odkazovala k Herculovi, což dokazují i Commodovy mince. I  výrazy Victor (přemožitel) a Invictus (neporazitelný), kterými se od té doby oficiálně nazývali římští císařové, opět vyvolávají srovnání s Herculem i Alexandrem Velikým. Dá se tedy říci, že Commodova megalomanie a nenormální chování (tak, jako kdysi u císaře Caliguly), měly částečně reálné kořeny, tj. snahu zavádět do římského císařství prvky orientálního absolutismu a utužit tak své postavení.

I když se to může jevit jako myšlenková nesrovnalost, Commodus se jednak pokládal za nového Hercula, ale Hercula také nazýval svým druhem. Proto napříště římské mince a medailony stále častěji představují bohy nikoli jako samostatné bytosti, ale spíš jako ochránce a přátele dalších římských císařů. V tomto postavení předbíhají křesťanské světce a Commodem začíná věk, v němž staří bohové a bohyně začínají být nazíráni jako části nebo jednotlivé aspekty či symboly jediné, transcendentální božské podstaty. Svět se již blížil k epoše, kdy tyto vzrůstající potřeby uspokojí monoteistické křesťanství. Nový duchovní ráz doby je patrný i v soudobých uměleckých dílech, zvláště na sloupu Marca Aurelia. Tvůrci reliéfů upustili od optimistických obrazů výbojů, válčení se již nejeví jako vítězné a vzrušující dobrodružství, ale pozornost se zaměřuje na scény utrpení a vysvítá z nich dokonce soucit s údělem, který Římané připravili barbarům.

Atentát na císaře 31. prosince 192

Nový pretoriánský prefekt Quintus Aemilius Laetus, patrně první ze severní Afriky, kdo tento úřad zastával, nakonec rozhodl, že Commodus je nadále neudržitelný a císařova milenka Marcia Aurelia Ceionia (propuštěnka Lucia Vera, kterou zdědil Quadratus, popravený císařem, tvrdívá se, že byla křesťanka) a dvorský správce Eclectus (propuštěnec Lucia Vera, který pak stejně jako Marcie náležel Quadratovi, po Cleandrově pádu se stal komorníkem, snad vlivem Marcie, kterou si po smrti Commodově vzal za ženu) s ním souhlasili. Oba byli později popraveni císařem Didiem Iulianem. Pro případ, že by armáda reagovala na ukončení antoninovské dynastie nepříznivě, bylo nutno získat pro převrat podporu i mezi předními osobnostmi na úrovni správních úřadů v provinciích. Dva Laetovi krajané z Afriky, zmínění již Septimius Severus a Clodius Albinus, byli jmenováni místodržícími provincií, první v Horní Pannonii, druhý v Británii a další z prefektových důvěrných přátel, Pescennius Niger, se stal správcem v Sýrii. Podle plánu se měl stát císařem městský prefekt Pertinax. Spiknutí urychlil císařův otřesný návrh, že až přijme příštího dne, 1. ledna 193, svůj osmý konzulát, oslaví jeho zahájení v čele průvodu z gladiátorských kasáren v gladiátorském oděvu. Přes úpadek konzulátu v císařské době nesneslo nejbližší císařovo okolí takové znesvěcení úřadu kdysi tak ctihodného. Večer posledního dne roku 192 byly přípravy na zavraždění Commoda konečně hotovy. Spiklenci se nejdříve Commoda pokusili otrávit, když však jed vyzvracel, ujal se věci masér či zápasník Narcissus (zřejmě Commodův propuštěnec) a císaře uškrtil. "Byl nejurozenějšího původu z císařů, kteří vládli před ním, vynikal krásou nad svými současníky a měl dokonalou postavu. Je-li třeba se zmínit o odvaze, nezůstával za nikým pozadu v dovednosti a obratnosti - jen kdyby těchto předností neužíval k hanebnostem.", uzavírá Herodianos. Senát vyslovil nad Commodem damnatio memoriae [?] (prokletí památky), tak jako kdysi nad Domitianem, bylo zavrženo vše, co mrtvého císaře připomínalo, strženy jeho sochy a jeho jméno vymazáno ze všech nápisů. Commodova památka byla prokleta, jeho pozůstatky však byly uloženy v Hadrianově mauzoleu. Zda byl pohřben oficiálně, či ne, je otázka.

Po Caligulovi, Neronovi a Domitianovi byla říše zbavena dalšího „šíleného“ císaře. Vzhledem ke své povaze nevyužil Commodus historickou šanci, stát se po otřesech říše jejím obnovitelem, nebyl bohužel osobností, kterou říše tehdy potřebovala. Dalo by se říci, že v dobách stability si říše klidně mohla „dovolit“ přepych podivínského, či šíleného císaře, protože na její existenci, kromě metropole, nemohl mít nějaký dalekosáhlý  vliv. Za změněných podmínek po markomanských válkách však Commodus osobně k destabilizaci poměrů výrazně přispěl. Commodus, který okamžitě promrhal veškerou důvěru, kterou na počátku vlády měl, byl typickým příkladem, často dějinami potvrzeným, že naděje, kladené v syny velkých otců, bývají zpravidla liché.

Zdroje:
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Herodianos - Řím po Marcu Aureliovi
Michael Grant – Římští císařové
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad
Scriptores historiae Augustae - Portréty světovládců I.
Reinhard Wolters – Římané v Germánii