Claudius (41 - 54)

Claudius

Všecko, slavný senáte, co se nyní pokládá za staré, bylo jednou nové. Plebejské úřady vystřídaly patricijské, latinské pak plebejské a úřady ostatních kmenů italských vystřídaly latinské. Zastará i toto; a co dnes příklady ospravedlňujeme, stane se samo příkladem.
Claudius

Claudiovo neradostné dětství a mládí, jeho učené zájmy

Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus byl synem Drusa staršího a Antonie, dcery Marca Antonia. Narodil se v gallském Lugdunu (dn. Lyon) 1. srpna 10 př. n. l. Již roku 9. př. n. l. přišel o otce, po celou dobu svého dětství a dospívání byl stíhán rozmanitými chorobami, byl tělesně oslaben – napadal na jednu nohu, koktal a trpěl třesem hlavy. Dnes nemůžeme říci, jakou nemocí Claudius trpěl, mohlo se jednat o meningitidu, dětskou obrnu, prenatální encefalitidu, roztroušenou sklerózu či jiné postižení. Pro své nepevné zdraví, nevzhledné tělo a neohrabané až komické vystupování nebyl Claudius pokládán za schopného vykonávat jakoukoli veřejnou funkci. On sám vůbec nepočítal s možností, že by se někdy mohl stát nejvyšším představitelem impéria a nikdy se na politickou činnost nepřipravoval.

Některými byl považován za nepraktického podivína, jinými za duševně méněcenného a žil v ústraní, což jej uchránilo od všech dvorských – mnohdy vražedných - pletich, protože jej nikdo nepokládal za nebezpečného. Je tudíž pravděpodobné, že Claudiovi nevalné mínění okolí o jeho duševních schopnostech nebylo v některých momentech proti mysli. Povahou i schopnostmi se spíše hodil na zámožného soukromníka, který se může bez starosti o svět zabývat svými zájmy. Kromě podivínského zjevu se Claudius lišil od ostatních také nesmírnou vzdělaností a patřil mezi nejvýznamnější učence své doby. Věnoval mnoho času studiu, hlavně dějepisectví. Byl znalcem řečtiny a etruštiny, ctitelem starých římských časů a autorem četných kompilací o starších dobách. Původně začal psát římské dějiny od smrti Caesarovy, ale jelikož téma občanských válek bylo za Augusta politicky choulostivé, začal teprve dobou po jejich skončení. Napsal svůj životopis, pojednání o hře v kostky a Karchédoniaka - knihu o osmi svazcích v řeckém jazyce, zabývající se dějinami Karthága. K dějepisectví jej údajně vybízel sám věhlasný učenec Livius. Claudius navrhoval dokonce zavedení tří nových písmen do latinské abecedy, ale neúspěšně. Učenec Claudius však nebyl zcela suchopárný a měl velkou slabost pro veselé hostiny, dobrá jídla a vína, hru v kostky a ženy. Suetonius nás zpravuje, že „z jídelny odcházel zřídkakdy jinak než s nacpaným břichem a podroušený, a to v takovém stavu, že se hned převalil a ve spánku dýchal s otevřenými ústy; tu mu vkládali do jícnu peříčko, aby se zbavil tíhy v žaludku.“

Vzpomínka na velký starý národ Etrusků již začala mizet, když právě z řad jejich protivníků a přemožitelů vyšel muž, kterému záleželo na tom, aby bylo shromážděno všechno, co se dalo ještě o tomto národě vystopovat ze zpráv a svědectví. Tím mužem byl Claudius. Počátek jeho zaujetí etruskými dějinami spadá ještě do doby života císaře Augusta. Tehdy se na císařském dvoře pohybovala jakási Urgulania, šlechtična ze starého etruského rodu. Urgulania byla blízkou přítelkyní císařovny Livie. Díky tomu se mohla vměšovat i do rodinných záležitostí císařské dynastie a na její radu byl Claudius, kterým všichni pohrdali a rodina nevěděla, co si s ním vlastně počít, oženěn s Urgulaniinou vnučkou Urgulanillou.

Když byl takto spojen s posledními představiteli etruské šlechty, začal se Claudius hluboce zajímat o starý národ. S vědeckou vážností a pílí začal zkoumat minulost Etrusků. Jako potomek císařského rodu měl přístup k střeženým archívům velkých rodin v toskánských palácích a po letité práci vzniklo obrovské dílo – Tyrrhénika, etruské dějiny o dvaceti svazcích, psané řecky, stejně jako Claudiovo dílo o Karthágu. Ani jedno Claudiovo historické dílo se nezachovalo. Ztráta informací, které musely obsahovat - zvláště knihy zabývající se Etrusky - je možná jedna z nejtěžších ztrát pro poznání historie starověku. Tyrrhéniku, toto nedocenitelné dílo učence Claudia, potomstvo nikdy nevzalo na vědomí. Zmizelo beze stopy a nedochovalo se ani v opise, ani ve výňatcích a máme jen několik fragmentů, citovaných Tacitem a Pliniem Starším. Etruskové dodnes zůstávají záhadným národem s neznámým původem i řečí.

Ani jeho učená erudice mu ale nezajistila na veřejnosti příznivější mínění a jeho studie se setkávaly s posměchem. Ve své rodině neměl autoritu a byl přehlížen. Augustus se o něm vyjadřoval ironicky, ač uznával, že má některé vynikající vlastnosti, Tiberius mu nesvěřil žádné úřady. Caligula jej sice učinil konzulem [?] (nejspíše proto, aby zesměšnil senát [?]), přesto Claudia často ponižoval a urážel. Týral jej rafinovaně – kde mohl, pokořoval strýce, nejednou mu hrozil smrtí. Nápadů měl dost – například povolal Claudia do kněžského kolegia a přinutil ho, aby za tuto poctu přispěl do státní pokladny částkou 80 miliónů sesterciů. Nešťastník Claudius nemohl hodnost odmítnout a na druhé straně neměl tolik peněz. Tak se z něho stal chudák a dlužník státu. Matka Antonia Claudia podle Suetonia nazývala lidskou zrůdou a také, vinila-li někoho z pošetilosti, říkala, že je ještě hloupější než její syn Claudius.

Claudiův nástup na trůn

Ačkoli se po Caligulově zavraždění senátoři domnívali, že mají po dlouhých letech opět příležitost chopit se řízení věcí a dokonce uvažovali o obnovení dávno již mrtvé republiky, o dalším vývoji rozhodla výhradně armáda. Byl to první z mnoha případů, kdy byl senát odsunut vojskem na vedlejší kolej. Podle Suetonia byl Claudiův nástup na trůn poněkud kuriózní. Když byl Caligula odpraven, Claudius, vyděšený zprávami o vraždě, se schoval mezi závěsy, ale jelikož mu koukaly nohy, vytáhl jej odsud nějaký voják a když poznal, koho má před sebou, vrhnul se mu k nohám a pozdravil jej jako imperátora [?]. Odvedl jej k ostatním vojákům a ti nešťastně se tvářícího Claudia odnesli na ramenech do pretoriánského tábora. Tak se stal Claudius z iniciativy pretoriánské gardy [?] císařem. Mohlo to být tak, jak Suetonius uvádí, ale také mohlo jít o předem připravený plán. Armáda chtěla jediného vrchního velitele, který by jí zajistil plat a vojáci se – přes Caligulovy pošetilosti - cítili pevně připoutaní k iulsko-claudijskému rodu. Padesátiletý Claudius byl jediný dospělý muž, který z celé císařské rodiny přežil a navíc byl bratrem Germanica (15 př. n. l. - 19), který byl v armádě populární. Každopádně prohlášení Claudia za císaře dokázalo, jakou moc garda má. Senát byl nucen potvrdit to, o čem již pretoriáni rozhodli. Aby si nový císař zajistil další přízeň císařské gardy, dostal od něj každý pretorián peněžní dar 15.000 sesterciů. Byl prvním, kdo tak po svém nastolení na trůn učinil a vytvořil tím do budoucna další zlověstný precedens.

Přes svou neduživost se celou dobu své vlády těšil výbornému zdraví až na opakované boleti břicha nebo pálení žáhy, které bývaly tak kruté, že ho div někdy nedohnaly k sebevraždě. Spával prý krátce, neboť do půlnoci většinou bděl, pak se stávalo, že za dne usínal při soudcovské činnosti, právníci si pak taktně zvykli mluvit hlasitěji, aby císaře vzbudili.

Claudiova vnitřní politika

Přes své založení a očekávání ostatních se Claudius ujal vladařské moci s nejlepší vůlí a pilnou snahou vyhovět povinnostem s ní spojeným. Jeho vláda se vyznačovala obdivuhodnou aktivitou v zahraničních i vnitřních záležitostech a její styl se vyznačoval osobitou směsicí tradicionalismu a pokrokovosti – na jedné straně byl rozhodnut pečlivě dodržovat tradice velké minulosti, na druhé straně jako historik věděl, že dějiny ani život nejsou neměnné a proto se nelze bránit nutným inovacím.

Svou vládu zahájil tím, že vyhlásil amnestii a zrušil nařízení svého předchůdce. Caligulovy sestry Agrippina a Livilla se vrátily z vyhnanství, kam je poslal jejich císařský bratr. Hlavním záměrem nového císaře bylo obnovit vnitřní stabilitu, narušenou za Caliguly. Toho se snažil dosáhnout nastolením loajálních vztahů vůči senátu za současného posilování císařské moci. Toto úsilí ovšem muselo vyznít naprázdno, neboť systematické posilování císařského systému nutně vyvolávalo nelibost v senátu a vedlo ke konfliktům mezi jeho členy a císařem. V mnohých věcech se Claudius snažil následovat a napodobovat Augusta a v první době se snažil vládnout ve shodě se senátem. Když se však v roce 42 pokusil správce Dalmatie Camillus Scribonianus o povstání a byl přitom podporován některými senátory, změnil Claudius svou politiku vůči senátorské aristokracii. Není divu, že se zvýšila Claudiova opatrnost a bázlivost. Reagoval zvýšenými bezpečnostními opatřeními v paláci – při hostinách kolem něj stáli tělesní strážci a návštěvy císaře, bez ohledu na postavení, věk a pohlaví, byly prohledávány, zda neukrývají zbraň. Když navštěvoval nemocné vysoké úředníky nebo přátele, byl nejdřív prohledán jejich pokoj, postel i matrace. Sekretáři vstupujících hodnostářů museli dokonce odložit i pisátka a kalamáře. Vůči lidu císař pokračoval v intencích Augustovy politiky a bylo utráceno mnoho peněz na pořádání velkolepých divadelních her, štvanicí, gladiátorských západů, na Fucinském jezeře dal zinscenovat lodní bitvu. Roku 47 uspořádal stoletní hry a zasáhl tak do chronologie stanovené Augustem. Suetonius uvádí, že se proto "potkal s posměchem hlas vyvolavače, který slavnostním způsobem zval ke hrám, které 'nikdo ani ještě nespatřil, ani již podruhé nespatří', protože dosud byli pamětníci předešlých her; také vystoupili tenkrát někteří herci, kteří vystupovali již při oněch".

Circus maximus

Claudius proslul i jako význačný stavitel – za jeho vlády v Římě a v Itálii vznikly četné stavby a postavil nový vodovod (aqua Claudia). Císař jevil rovněž prozíravý smysl pro dlouhodobé projekty, když dal pro získání úrodné půdy vypustit vody Fucinského jezera a přebudovat přístav Ostii. Vysušení jezera byl div techniky, na stavbě odvodňovacího kanálu pracovalo třicet tisíc lidí nepřetržitě po jedenáct let. Přebudováním Ostie, z níž se tak stal hlavní italský přístav, Claudius zorganizoval dodávky obilí pro hlavní město na trvalém základě.

Ač vydával kruté rozkazy a dával popravovat na místě, toho, kdo se mu znelíbil, měl lidský poměr k otrokům. Prohlásil za svobodné všechny nemocné otroky, které páni soustředili na ostrově, aby je nemuseli léčit.

Claudius se jako učenec nezapřel, když například vydal edikt, že k bohaté sklizni vína musejí být sudy dobře vysmoleny a jiný, kterým sděloval, že proti hadímu uštknutí nic nepomáhá tak dobře jako šťáva tisu. I v době, kdy vládl, se snažil ve své vědecké činnosti pokračovat a jeho díla byla veřejně předčítána. Astrolog Balbillus upozornil císaře, že roku 43 dojde k zatmění Slunce. Neobyčejný úkaz mohl vyvolat neklid mezi lidem, mohl si jej vysvětlovat jako boží hněv. Aby tomu zamezil, vydal císař – zcela jistě ve spolupráci s Balbillem - provolání, které bylo rozesláno po celé říši, kde oznamoval, kdy dojde k zatmění Slunce a vysvětloval důvody, jež způsobují úkazy tohoto druhu.

Zdokonalení říšské administrativy a soudnictví

Imperiální administrativa se značně rozrůstala, specializovala a ve svém celku byrokratizovala, to se zřetelně projevilo i na samém císařském dvoře, jehož agenda si vynucovala rozdělení do několika zvláštních kanceláří. V konkrétních organizačních formách se tato potřeba realizovala za Claudia, který jevil mimořádný administrativní talent. Vznikly tyto nejdůležitější císařské kanceláře: ab epistulis, které příslušelo vydávání císařských rozkazů, a libellis, která přijímala a projednávala stížnosti a a rationibus, spravující císařský majetek. Byrokratizace a centralizace administrativní činnosti na císařském dvoře byly hlavními rysy Claudiových opatření. Vykrystalizované podoby nabyl systém dvorských kanceláří za Hadriana.

Claudius pokračoval v Caligulově praxi zaměstnávat jako své poradce a tajemníky řecké a helénské propuštěnce a ještě víc ji rozšířil. Nejvlivnější z propuštěnců pracujících v císařských kancelářích řídili jednotlivé resorty. Byly to úřady přímo závislé na císaři a měly velký význam v politickém životě. Mezi mocnými propuštěnci zvláště vynikali Narcissus, řídící resort a libellis a Pallas, spravující finanční záležitosti. Oba tito propuštěnci se kromě řízení císařských kanceláří také aktivně zúčastňovali všech dvorních záležitostí a podle Suetonia se v císařských službách nesmírně obohatili. Měli neustálý a snadný přístup k císaři, nezastávali sice normální čestné státní úřady, vykonávali však skutečnou kontrolu státní moci. Císař používal jejich služeb naprosto vědomě, propuštěnci byli totiž loajálnější a na něm závislejší než aristokraté, senátoři a hodnostáři. Je pochopitelné, že císaři byla vytýkána tato „vláda“ propuštěnců. Předcházející panovníci sice také používali služeb propuštěnců, ale ne v takové míře a důslednosti.

Jednou z povinností císaře bylo sloužit jako soudce. Claudius se věnoval soudnictví s nesmírnou vervou a vydával nařízení směřující ke zdokonalení římského práva. Často se jako jeden z poradců účastnil soudů, které konali úředníci. Největší čas mu však zabíraly císařské soudy. Při živé výměně názorů jeden Řek osočil císaře, že je starý a hloupý, jeden obžalovaný jezdec [?] se tak rozčílil, že po císaři hodil své pisátko a destičky tak prudce, až mu poškrábal tvář. Advokáti prý do té míry zneužívali Claudiovy trpělivosti, že když odcházel ze soudu, nejen, že jej volali nazpět, ale zadržovali jej chytáním za cíp tógy, ba i za nohu. Práva prokurátorů [?] byla rozšířena o to, že jim bylo uděleno právo vynášet soudní rozsudky. Za Claudia nabyla pevné organizační povahy správa císařské pokladny (fiscus [?]), do níž plynuly císařovy úřední příjmy.

Claudiova náboženská politika

Claudius byl, stejně jako Augustus, aktivním obhájcem tradičního římského náboženství. V Gallii zakázal náboženství druidů, v Římě se pokusil omezit svobodu východních kultů – např. vyhnal z Říma Židy, kteří se od Caligulových dob bouřili. Suetonius píše, že Židé „z podněcování Chréstova vytrvale tropili nepokoje.“ Tato nepříliš průkazná zmínka bývá některými považována za první záznam o křesťanské komunitě v Římě.

Na Etrusky nezapomněl Claudius ani jako císař. Na radu Tarquitia Prisca, potomka proslulého rodu haruspiků, jehož členové přeložili do latiny četné etruské knihy, se císař snažil o zachování staré moudrosti etruských kněží. Sám se o tomto úmyslu vyjádřil r. 47 v jedné ze svých řečí o posvátném kolegiu haruspiků. Žádal, aby byla zachráněna „nejstarší disciplína Itálie“ před nánosem cizích pověr a vzpomínal na časy, „kdy velcí lidé Etrurie, buď sami nebo na radu senátu, tuto vědu ve svých rodinách podporovali a pěstovali“. Ještě za Claudiovy vlády byl vzkříšen „řád šedesáti haruspiků“, který měl starou etruskou disciplínu udržovat čistou a nezkreslenou a tak ji předat budoucím časům. Řádovým sídlem byly Tarquinie, později Řím, a to až do 4. století.

Invaze do Británie r. 43

Za Claudia došlo po dlouhé době k většímu vojenskému podniku a významnému rozšíření impéria. Británie byla již od Caesarovy doby předmětem pozornosti Římanů, svrchovanost, kterou tam nad některými kmeny založil Caesar, trvala jen podle jména. Augustova a Tiberiova nevšímavá politika vůči Británii vyplývala z faktu, že nijak říši nemohla ohrozit a panoval názor, že kdyby byla případně obsazena, daně z ní by prakticky pohltily výdaje na vydržování posádek v zemi. Claudius se rozhodl porušit tuto tradiční politiku z několika důvodů. Mezi kmeny v Británii vypukly boje a v některých knížectvích se dostali ke slovu lidé s nepřátelským postojem k Římu. Zároveň obchodníci zjišťovali, že země není tak chudá - obilí se tam dařilo, stejně tak dobytku a byly tam i nerostné suroviny. Neméně důležitou roli hrál i stav uvnitř impéria. Po Scribonianově rebelii se zrodila obava, aby se jiné legie neprojevily jako méně loajální. Bylo proto rozhodnuto představit císaře jako velkého vojevůdce. Při té příležitosti mělo dojít ke změnám v největších uskupeních legií a do Británie měla být odvedena část jednotek, které už příliš dlouho ležely na Rýně a na Dunaji. Úkolem byly pověřeny tři rýnské a jedna dunajská legie.

Legie určené k tažení nebyly nadšeny vyhlídkou přesunu na ostrov a bojů v neznámém terénu. Ve velkém vojenském táboře nedaleko Gesoriaca (dn. Boulogne) v Gallii došlo k nepokojům. Císař tam vyslal Narcissa, aby legie uklidnil, vojáci však uvítali propuštěnce víceméně drsnými žerty a nadávkami. Aby mu ukázali ještě větší pohrdání, ihned se poslušně podřídili rozkazům velitele výpravy Aula Plautia.

Po téměř sto letech od Caesarových britských expedic vypravil Claudius r. 43 Aula Plautia s vojskem přes La Manche. Invazní armáda se vylodila na východním výběžku ostrova. K urputné bitvě s Brity, které vedla knížata Caratacus a Togodumnus, došlo na území dnešního Kentu. V bojích si výtečně vedl pozdější císař Vespasianus. Později se bojovalo u brodů dolní Temže. Tehdy se v Británii objevil sám císař, který si dával záležet, aby si udržel popularitu u armády. Přivedl své pretoriány a slony. Postupovali bez odporu. Obsadili centrum buřičského knížectví Camulodunum (dn. Colchester), které se mělo stát hlavním městem nové provincie. Claudius přijal hold okolních knížat. Císař se zdržel na ostrově jen šestnáct dní a pak se vrátil do Říma, aby oslavil triumf. Císař přijal příjmení Britannicus, které pak přešlo na jeho syna.

Vojevůdci zůstali na ostrově. Legie pronikaly ve třech proudech do nitra Británie a cestou sváděly drobné potyčky. Vespasianus, který velel jižnímu úseku fronty, se proslavil dobytím ostrova Vectis (dn. Wight). Plautius v letech 43 – 47 dosáhl toho, že vůdcové britských kmenů v jižní části ostrova uznali nadvládu Římanů a poskytli jim pomoc v boji proti svým soukmenovcům. Kolonie veteránů Camulodunum, se, stejně jako obchodní město Londinium (dn. Londýn), kde se usídlilo mnoho římských občanů, stala postupem času střediskem římské civilizace v Británii. Plautius i Vespasianus opustili ostrov teprve v r. 47, jejich legie pod velením nástupců podmaňovaly Římu další britské kmeny.

Nejschopnější vůdce protiřímského odboje Caratacus, který po devět let vzdoroval římským legiím a byl postupně zatlačován do stále nedostupnějších hor Británie, hledal záštitu u královny Brigantů Cartimanduy. Královna však dala Carataca spoutat vydala ho Římanům. Choval se důstojně a když stanul před císařem, prohlásil: „Měl jsem koně a lidi, zbraně a bohatství. Co je na tom divného, že jsem to vše nechtěl ztratit? Jestliže vy chcete panovat nad všemi, vyplývá z toho snad, že všichni musí souhlasit s otroctvím? Kdybych se vzdal dříve, nikdo by o mně nevěděl a ty, císaři, bys neměl příčinu ke slávě: byl bych potrestán a zapomenut. Jestliže mi však daruješ nyní život, věky budou slavit tvou velkomyslnost!“

Na císařův rozkaz sňali ihned okovy jemu i jeho rodině. Caratacus strávil v Římě celou řadu let. Při toulkách po metropoli impéria, když si prohlížel všechny ty impozantní budovy, nemohl se kníže zdržet udiveného zvolání: „A vy, se vší tou nádherou, se chcete ještě zmocnit naší bídy?“

Ani po zajetí Carataca v zemi nenastal klid a se severními kmeny museli Římané dlouho a úporně válčit.

Situace v Germánii

Na Rýně byly poměry celkem pokojné a za Claudiovy vlády došlo k ustálení dolnorýnské hranice. V roce 50 poskytli Chattové po odražení rozsáhlé loupežné výpravy na území římské říše rukojmí. Přes značná očekávání veřejnosti se Claudius nevrátil k politice, snažící se o ovládnutí vnitřní Germánie – zřejmě kvůli římské angažovanosti v Británii. Když v r. 47 loupeživá výprava Chauků přepadla pobřeží severní Gallie a ambiciózní místodržící Dolní Germánie Gnaeus Domitius Corbulo (jeho dcera Domitia se později stala manželkou císaře Domitiana) tuto tlupu nejen odrazil, ale ihned pronikl za Rýn, podmanil si snadno Frísy a požadoval již od Chauků bezpodmínečné podrobení, vyzval jej Claudius k návratu. Zakázal další anexe a Corbulonovi poručil, aby se stáhl se svými jednotkami za Rýn. Energický Corbulo po zákazu tažení přikázal svým vojákům vykopat splavný kanál spojující Mosellu s Rýnem o délce 35 km z obavy, aby nečinnost nerozložila disciplínu.

Poslední Claudiova manželka Agrippina krátce po jejich sňatku na císaři vymohla, aby Oppidum Ubiorum (hlavní sídlo germánského kmene Ubiů), kde se narodila, bylo oficiálně osídleno propuštěnými vojáky legií. Do té doby bylo Oppidum Ubiorum především operační základna proti Germánům. Ležely zde táborem dvě legie a měl tu hlavní stan velitel rýnské armády. Nově založené město, které bylo r. 50 povýšeno na kolonii jako první v germánské oblasti, bylo na její počest pojmenováno Colonia Claudia Ara Agrippinensis (také Colonia Agrippina, dn. Kolín nad Rýnem)

Když ve čtyřicátých letech 1. století Cheruskové opět vystupují v historických pramenech, dosáhly již římské diplomatické postupy svého ničivého účinku. Za pouhých třicet let byli ze scény odstraněni téměř všichni přední mužové kmene. Vnitřními boji o moc byla v roce 47 šlechta germánských Cherusků tak oslabena, že její poslové žádali, aby se jejich králem stal Arminiův synovec, pobývající od svého narození v Římě. Byl v té době jediným žijícím příslušníkem královské rodiny. Cheruský princ s příznačným názvem Italicus byl synem Flava, který se neúčastnil Arminiovy vzpoury a později doprovázel Germanica při jeho taženích v Germánii. Italica vybavil Claudius finančními prostředky a tělesnou stráží a dal mu moc nad Cherusky, ale nikoli jako domorodému králi, nýbrž jako římskému občanovi, který panuje cizímu národu. Takové postavení muselo vést k napětí uvnitř kmenové společnosti a Italicus se brzy dostal do potíží. Řím zřejmě nezasahoval, aby jeho pozici upevnil, i když Italicus měl i nadále prořímské myšlení. V prvním kole bojů Italicus zvítězil, později si však svými absolutistickými snahami znepřátelil většinu kmene a musel uprchnout. Nakonec byl s pomocí langobardských bojovníků svému lidu znovu vnucen.

Neklid byl i za Dunajem. Proti Vanniovi, králi Kvádů, který se po třicet let choval jako věrný a loajální spojenec, což zajišťovalo mír nejen na středním Dunaji, ale i mezi kmeny v severní Germánii, se postavila část kvádské aristokracie v čele s dvěma královskými synovci. Podporovaly je dva velké kmeny sousedící s Kvády na severu: Hermunduři a Lugiové. Obě strany požádaly o římskou intervenci. Císař se prozíravě nevyslovil pro nikoho, místo toho přikázal posílit římské posádky na Dunaji.

Krátce na to prosil poražený Vannius o azyl na římském území, který mu Claudius velkomyslně udělil. Vannius se usadil se svými přívrženci v Pannonii. Brzy se ukázalo, že vítězům šlo jen o dlouho obsazený královský trůn a že vůči Římanům nechovají nepřátelské úmysly. Naopak se snažili horlivě dokázat, že si zasluhují plnou důvěru.

Poměry na Východě

V římsko-parthských vztazích měla i nadále významnou úlohu arménská otázka. Někdy kolem r. 47 byl na Claudiův nátlak uveden znovu na arménský trůn Mithradates, držený předtím v Římě Caligulou. Parthové nijak nezasáhli, neboť jejich země trpěla těžkými vnitřními otřesy, když syn zesnulého Artabana III., Artabanos IV., byl s manželkou a dětmi odstraněn adoptivním synem Artabana III. jménem Gotarzes. Jeho čin vyvolal velký rozruch, a tak byl k vládě povolán syn Artabana III. Vardanes, který rychle zdolal pětisetkilometrovou vzdálenost a Gotarza vyhnal. Jenom Seleukeia, odpadlá již za Artabana III., se odmítala Vardanovi podrobit. Vardanes vzplanul hněvem a jal se obléhat Seleukeiu, mocně chráněnou zdmi, řekou a dostatečně zásobenou. Zatímco Vardanes ztrácel čas na Tigridu, Gotarzes získal pomoc Dahů a Hyrkánů, sídlících u jihovýchodního pobřeží Kaspického moře. Vardanes byl donucen upustit od obléhání, válka byla obnovena a přenesla se do Baktrie. K boji nedošlo a situace byla vyřešena jednáním, na jehož základě Vardanes podržel vládu a Gotarzes odešel do Hyrkánie. Vítěznému Vardanovi se nyní podrobila i vzpurná Seleukeia a pomýšlel i na podrobení Arménie, kdyby mu syrský místodržitel Vibius Marsus nepohrozil válkou.

Gotarzes mezitím litoval svého ústupku a znovu shromáždil vojsko, tentokrát došlo ke střetu, ve kterém Vardanes zvítězil. Při pronásledování Gotarza někde v dnešním východním Iránu již nedokázal Vardanes přinutit armádu k dalšímu pochodu. Složitou situaci vyřešilo zavraždění Vardana a uvedení Gotarza na trůn. Roku 49 však přišli Parthové požádat o potvrzení vlády Meherdata, vnuka Fraatova, který byl držen v Římě jako rukojmí, proti krutovládě Gotarzově. Claudius poučil Meherdata o vladařských povinnostech před celým senátem a poslal jej na Východ. Meherdates vytáhl proti Gotarzovi, zvolil však nesprávnou taktiku, protože na Arménii udeřil v zimě a vyčerpal své síly. Nadto ho opustil jak král Adiabény Izatos, tak i arabský král Akbaros. V bitvě, již se pokusil svést, byl Meherdates zajat a svázaný předán Gotarzovi.

Gotarzes prohlásil Meherdata za cizince a za Římana a zřekl se ho jako příbuzného i jako člena arsakovského rodu. Dal mu uříznout uši, což bylo u Parthů považováno za největší ponížení, a tak musel Meherdates žít v obecném opovržení. Gotarzes záhy na to zemřel. Po krátké vládě Vonona II. nastoupil na trůn jeho bratr Vologaeses (51/52 – 79/80). Za složitých poměrů došlo r. 51 k válce mezi Armény a Ibery. V Arménii vlády prořímsky orientovaný Mithradates, v Ibérii jeho bratr Farasmanes s vládychtivým synem Radamistem. Ten se, předstíraje svár s otcem, lstivě utekl ke svému strýci a tam sváděl arménské předáky k převratu. Pak se vrátil k otci, získal od něho vojsko a vyhlásil svému strýci Mithradatovi válku. Mithradates musel před Ibery ustoupit do hor a uchýlil se do tvrze římské posádky Gorneae. Iberové, kteří neznali obléhací techniku, se nemohli Gorneae zmocnit, a tak začali jednat s jedním z římských velitelů, jenž zradil krále, třebaže ten dostal vládu v Arménii darem od římského císaře. Zde byl Mithradates donucen, aby se sešel a dohodl s Radamistem. Mír měl být uzavřen starobylým orientálním slavnostním rituálem, při němž si obě strany podají pravice, jsou jim svázány dohromady palce a zadrhnuty uzlem. Oba muži se navzájem píchnou do palce a vytékající krev si navzájem vysávají a smlouva je jakoby posvěcena vzájemně prolitou krví. Při tomto posvátném obřadu byl však Mithradates zrádně povalen na zem, odvlečen v poutech a s celou rodinou zabit. Na to Ummidius Quadratus, zkušený římský důstojník, za Tiberia správce provincie Lusitania (dn. Portugalsko) a za Claudia velitel a správce v Illyrii a Sýrii, svolal vojenskou radu, která se usnesla na formálním protestu, ale situaci hodnotila jako vcelku vítanou, protože rozbroje mezi barbary jsou pro Řím výhodné.

Arménii však považoval za svou i parthský král Vologaeses, který vtrhl do země jako do svého dědičného panství, které měl v úmyslu svěřit svému bratrovi Tiridatovi. Iberové před parthskými vojsky, do jejichž rukou se dostala i obě hlavní arménská města Artaxata a Tigranokerta, utekli. Když Parthy ze země vypudil mor, navrátil se tam znovu Radamistos, který nemilosrdně postupoval proti každému, koho považoval za zrádce. Jeho počínání vyvolalo r. 54 velké povstání Arménů, které iberského králevice vyhnalo ze země. Radamistos i s těhotnou manželkou prchal do otcovské Ibérie. Podle Tacita jej manželka, která ve svém stavu útěk špatně snášela, prosila, aby ji usmrtil. Po váhání pak Radamistos vytasil šavli, zranil ji a pohodil do řeky, aby odnesla mrtvolu a sám tryskem prchal. Ještě živou našli jeho manželku pastýři, kteří, když se dozvěděli její jméno i osud, ji ošetřili a dopravili k Tiridatovi, který ji laskavě přijal a choval se k ní jako ke královně. Vologaeses I. kolem r. 54 úspěšně dosadil na arménský trůn svého bratra a Claudius, zaneprázdněn vnitřními záležitostmi, nemohl do východních záležitostí účinně zasáhnout.

V bosporské říši se proti vůli Římanů prohlásil za krále Mithradates (není shodný s výše zmiňovaným Mithradatem) a Claudius byl nucen uznat jeho právo na bosporský trůn. Tyto úspěch přispěly k tomu, že Mithradates pojal úmysl úplně se osvobodit od Říma, zradil jej však jeho bratr Kotys. Ten obdržel královskou moc nad Bosporem, kdežto proti Mithradatovi byly vyslány římské oddíly. Mithradates nejprve z Bosporu uprchl, když pak byly římské oddíly odvolány, přešel do útoku, byl však poražen a jeden král, s nimiž měl spojenecké vztahy, ho vydal Římanům. V Bosporu pak vládl Kotys, který byl považován za nejvyššího kněze kultu Augustova. Bospor musel odrážet nápory Skythů, jejichž aktivita v té době vzrostla.

Claudiova pokroková politika vůči provinciím

Poměry v provinciích se od konce republiky pod přímým dohledem císařů hodně zlepšily. Také Claudius měl stále na zřeteli jejich dobrou správu a za jeho vlády se projevil i nový směr v provinciální politice. Hned na začátku své vlády podnikl císař vše, aby učinil konec boji mezi Židy a helenizovaným obyvatelstvem Alexandrie. Zachoval se papyrus obsahující Claudiův dopis Alexandrijcům. V něm jim císař doporučuje, aby ukončili všechny nesváry, aby helenizované obyvatelstvo neporušovalo práva Židů a na druhé straně aby si Židé nečinili nároky na privilegia, která byla udělena jen Hellénům. Caligulův rozkaz o umístění císařovy sochy v jeruzalémském chrámě Claudius zrušil. Vlastní Judeji bylo na jistou dobu opět dáno postavení vazalského státu. Jejím králem jmenoval Claudius svého přítele Heroda Agrippu, který ve svých rukou sjednotil téměř všechny země Heroda Velikého. Po smrti Heroda Agrippy se stala tato oblast znovu provincií.

Ozbrojený odpor v Mauretánii proti jejímu přivtělení k impériu za Caliguly byl roku 42 potlačen. Římské panství bylo potvrzeno až po saharské pustiny a dobytá oblast byla rozdělena na dvě císařské provincie Mauretania Tingitana a Mauretania Caesariensis spravované prokurátory.

Neurovnané poměry v thráckém knížectví vedly císaře k tomu, že r. 46 přivtělil Thrákii k říši. Část byla připojena k Moesii, část se stala prokurátorskou provincií. Legiím rozmístěným v Moesii velel legát, který měl za úkol chránit země na dolním toku Dunaje před vpády barbarů. Alpské předhůří až k Dunaji obsazovali Římané po alpských taženích za Augusta jen pomalu. Až Claudius zahrnul nově získaná území založením provincií Raetia a Noricum do obvyklé provinční správy.

Vnitřní stabilita říše a odolnost vůči sousednímu světu byly do značné míry určovány vzájemným poměrem státotvorných vrstev obyvatelstva, které se podílely na konkrétní tvářnosti římského státu a těch skupin, které se stavěly do opozice k římskému státu, a to i formou ozbrojeného odporu. V období upevňujícího se principátu měla státotvorná složka obyvatelstva výraznou převahu nad vrstvami k římskému státu nepřátelskými. V době, kdy se římské panství v jednotlivých končinách utvářelo, setkávali se v nich Římané převážně s odmítavou reakcí místních obyvatel. V důsledku taktické politiky, kterou Řím začal v širokém měřítku uplatňovat právě za raného císařství, lze v provinciích pozorovat vzrůst sympatií k říši provázených i snahou vlivných provinciálních činitelů uplatnit se v celoříšském rámci. V zásadě lze říci, že obyvatelé provinciálních měst, zvláště jejich představitelé a členové městských rad patřili k loajálním stoupencům impéria a císařského režimu. Bylo jen otázkou času, kdy a jakým způsobem vezme tuto skutečnost na vědomí sama císařská moc a jaké z ní vyvodí důsledky ve vztahu k vlivným provinciálním kruhům.

Událostí, jež signalizovala vzrůst autority provinciální honorace, bylo opatření, které učinil Claudius vůči gallským provinciím. V roce 48 přiznal gallské šlechtě, především Haeduům, právo zastávat v Římě magistratury (cursus honorum [?]), čímž se jim otevřel přístup do senátu. Nové ustanovení se týkalo pouze Gallie, ale bylo jím započato uvádění nejvýznačnějších a nejvznešenějších obyvatel římských provincií do senátu. Staré senátorské rodiny přijímaly tyto změny pochopitelně s nevraživostí. Claudius se senátory snažil přesvědčit, že jeho návrh se neodchyluje od tradiční ústavy, nýbrž ji naplňuje, že jde jenom o legitimní a normální přizpůsobení měnící se době. Proti rozhořčeným námitkám, že císař hodlá naplnit senát těmi, jejichž dědové a pradědové obléhali božského Iulia Caesara v Alesii, Claudius argumentoval, že se nikdo nepozastavuje nad tím, že nyní v senátu zasedají Etruskové, Sabinové, Latinové, Samnité, Lukánové a jiní. A přece i oni byli kdysi cizinci a nepřátelé Říma. Jako historik neopomněl Claudius poukázat na řeckou roztříštěnost v klasickém řeckém období – ačkoli Athény a Sparta byly vojensky silné, to že oddělovaly poražené od sebe jako cizince, jim způsobilo záhubu. Tacitus mu vkládá do úst mimo jiné tyto výstižné věty: „Všecko, slavný senáte, co se nyní pokládá za staré, bylo jednou nové. Plebejské úřady vystřídaly patricijské, latinské pak plebejské a úřady ostatních kmenů italských vystřídaly latinské. Zastará i toto; a co dnes příklady ospravedlňujeme, stane se samo příkladem.“

Změny, ke kterým skutečně došlo, nebyly nakonec nijak převratné, protože počet neitalských senátorů zůstával malý i po několik dalších desítek let a každý senát přes občasné injekce nové krve rychle upadl do konzervatizmu, jako senáty před ním. Avšak v budoucnu již bylo obtížné čelit pronikání významných občanů z provincií do senátu. Měnící se složení nemělo přirozeně vliv na politické postavení senátu, který i nadále zůstával ve stínu centrální císařské správy. Pro mnohé senátory šlo ve většině případů o vysoké vyznamenání, jímž vyvrcholila jejich životní dráha. Z politického hlediska to znamenalo, že senát, který byl co do svého složení za republiky výhradně římskou, resp. italskou institucí, se za císařství stával formálním reprezentantem celého impéria.

Pokud jde o římské občanství, i zde prováděl Claudius odlišnou politiku než jeho předchůdci a v zájmu upevnění jednoty říše uděloval provinciálům velkoryse římské občanství. Význační provinciálové, kteří prokázali římskému státu nějakou službu, dostávali římské občanství již v posledním období republiky. Tak jednal Caesar i triumvirové. Jakmile se však zmocnil vlády Augustus, začal v tomto směru projevovat opatrnost a stejně jednal i Tiberius. Claudius se k této věci stavěl jinak a je třeba říci, že velmi prozíravě a pokrokově. V některých případech bylo římské občanství udělováno všemu svobodnému obyvatelstvu některých měst, Claudius byl velmi tolerantní i v těch případech, kdy římské občanství bylo přiznáváno obyvatelstvu některých osad bez zvláštního důvodu. To byl důležitý obrat v římské politice, který napomáhal romanizaci provincií a k postupnému vyrovnávání rozdílů mezi centrální oblastí říše (tj. Itálií a Římem) a provinciálními oblastmi. Záměrná a nápadná liberalizace politiky týkající se udělování občanského práva, přijímání do senátu a jmenování do státních úřadů samozřejmě pobuřovala konzervativce. Krátce po Claudiově smrti vydal filozof Lucius Annaeus Seneca satiru Apocolocyntosis Divi Claudii (Ztykvění božského Claudia, resp. přeměna božského Claudia v tykev), neboť tykev byla symbolem hlouposti, kde se s pobouřením říká, že Claudius chtěl obléci do tóg Řeky, Gally, Hispánce i Brity. Historie však dala za pravdu historikovi a císařové z konce 1. století a ze století 2. v Claudiově politice pokračovali.

Řada Claudiových opatření přispívala k centralizaci moci, na druhé straně opatření, týkající se provincií, svědčila o císařově snaze narušovat hegemonii Římanů a Italiků a více zapojit provincie do říšské správy. Tyto dva aspekty Claudiovy politiky ovšem popuzovaly staromilce v senátu a vedly k dalšímu zostření poměru mezi senátem a císařem. Boj s opozičně smýšlejícími senátory byl objektivně prostředkem k posílení císařské moci. Konfiskace majetku odsouzených posilovaly císařskou pokladnu a zvětšovaly císařský pozemkový fond. Císař měl také pod kontrolou složení senátu a neváhal toho využívat. Zatímco Augustus přijal cenzorskou [?] pravomoc bez příslušného úřadu, Claudius, jak bylo pro něj typické, tento starý republikánský úřad obnovil a v letech 47 – 8 zastával. U Claudia nastal stejný paradox jako u Tiberia: ačkoli byl rodinnou tradicí a osobním přesvědčením oddán republikánského smýšlení, jeho praktická politika vedla k upevňování císařského absolutismu. Ač se, také stejně jako Tiberius, snažil vůči senátu zachovávat tradiční úctu, i za jeho vlády byli senátoři popravováni – Seneca ve své satiře udává, že Claudius dal popravit 35 senátorů a 221 jezdců.

Messalina

Stinnou stránkou jinak osvícené Claudiovy vlády byly divoké dvorní poměry. Claudius měl sklon podléhat vlivu energických osobností ze svého nejbližšího okolí. Tak se mnohdy stalo, že pocty, velení nad vojsky, milosti i tresty smrti uděloval podle zájmů těchto osobností, aniž byl seznámen s pozadím problémů a mnohdy trpěli nevinní nebo profitovali prospěcháři. Velký vliv na císaře měli zvláště jeho oblíbení propuštěnci Narcissus a Pallas. Císař hodně dal i na Lucia Vitellia, místodržícího Sýrie za Tiberia, otce pozdějšího císaře Vitellia. Podle Tacita byl Vitellius účastníkem mnohých podlých intrik, Suetonius dodává, že císaři a císařovně Messalině nedůstojně podlézal. Ale nejhorší byl vliv žen, protože Claudius neměl šťastnou ruku při volbě svých manželek. Po rozvodu s Urgulanillou se oženil s Aelií Paetinou, kterou později také zapudil.

Když se ujal vlády, byla jeho manželkou o hodně mladší Valeria Messalina, jejíž jméno je opředeno mnohými skandálními historkami. Messalina byla vtělená nemravnost, jež císaře svými pletichami svedla k nejedné krutosti, aby mohla vyhovět svým choutkám. Z paláce udělala bezuzdná císařovna vykřičený dům. Messalina bezohledně pronásledovala a odstraňovala všechny potenciální rivalky, byla podezřívavá a závistivá. Jednou z prvních Messalininých obětí se stala Claudiova neteř Livilla. Často navštěvovala císaře a vůči jeho ženě se chovala přezíravě, přitížil jí také její nevšední půvab. Špehové dodali Messalině informaci, že Livilla udržuje podezřele blízké styky s filozofem Luciem Annaeem Senecou. Senecovi hrozil trest smrti, nakonec vděčil jen císařově intervenci za zmírnění rozsudku. Byl potrestán konfiskací poloviny majetku a vyhnanstvím na Korsiku. Livillin manžel Marcus Vinicius byl jeden z vůdců spiknutí proti Caligulovi a ještě než byl provolán císařem Claudius, se zřejmě sám hodlal chopit moci. Proto Messalině nedalo moc práce přesvědčit Claudia, že Livilla je nebezpečná. Livilla byla odsouzena k smrti hladem, zabit byl i Vinicius.

Messalina se přičinila o vynesení rozsudku smrti nad svým otčímem Appiem Silanem, když spolu s Narcissem namluvili císaři, že usiluje o jeho život. Jeho smrt měla za následek přerušení styků mezi Messalinou a její matkou Domitií Lepidou (Domitia Lepida vychovávala pozdějšího císaře Nerona po dobu vyhnanství jeho matky Agrippiny), která ke své dceři přišla až v posledních chvílích jejího života. Na popud císařovny byl popraven císařský propuštěnec Polybius. K sebevraždě byl donucen důstojný senátor, dvojnásobný konzul a boháč Valerius Asiaticus. I on byl jeden z účastníků spiknutí proti Caligulovi a byl obviněn z přípravy spiknutí proti nynějšímu císaři. Císařovně se znelíbil milostným poměrem s Poppaeou Sabinou (matka pozdější manželky císaře Nerona), prý nejkrásnější ženou tehdejšího Říma a kromě toho měla zálusk na jeho nádherné zahrady, které kdysi patřily Lucullovi. Messalina tehdy netušila, že se tyto zahrady stanou místem její smrti. Krásná Poppaea byla také donucena k sebevraždě.

Poslední z dlouhé řady Messalininých milenců, mladý, urozený, bohatý a mimořádně hezký senátor Gaius Silius, se s Messalinou pustil do nebezpečného politického dobrodružství. V době, kdy byl císař v Ostii, se oba milenci odhodlali okázale slavit uzavření sňatku. Nešlo zřejmě jen o Messalinin vrtoch, ale také o záměr sesadit Claudia z trůnu. Císařskému dvoru se zatajil dech. Jak už to bývá, nad Messalininými eskapádami se pohoršoval císařský dvůr i veřejné mínění, jen ten, jehož se týkaly nejvíce, o ničem nevěděl. Narcissus a někteří z císařových přátel jej zpravili o minulých aférách císařovny i o jejím nynějším skandálním počínání. Claudius nemohl pochopit, co se děje a snad poprvé si vůbec nevěděl rady. Za ochablého císaře se iniciativy chopil Narcissus a vzpouru rozdrtil. Císař Messalinu miloval a bezmezně jí důvěřoval, hrozilo nebezpečí, že se Messalině, která se snažila k císaři osobně proniknout, podaří císaře obměkčit a potrestáni budou císařovi věrní. Narcissus však bděl a nepustil k císaři ji ani vestálku, která jej měla uprosit, aby svou manželku alespoň vyslechl. Přesto Claudius přikázal, aby se Messalina příštího dne k němu dostavila. Narcissus okamžitě reagoval: poručil ihned vykonat rozsudek nad Messalinou, dočasně převzal velení nad pretoriány, Silia dal uvěznit a popravit. Císařovu manželku zastihli vojáci v jejích nádherných zahradách, které kdysi patřily Lucullovi. Střídavě si zoufala a chytala se svůdných nadějí, dokonce vybuchovala vzteky. Byla s ní její matka, která jí radila, ať nečeká na kata a spáchá sebevraždu. Messalina pochopila, že je konec, uchopila dýku a roztřesenou rukou se snažila bodnout se tu do prsou, tu do krku. Důstojník přitlačil na dýku a pomohl jí zemřít. Popraveni byli i další Messalinini milenci a společníci spiknutí. Z manželství s Messalinou měl Claudius dceru Octavii a syna Britannica. Claudius v afektu přísahal před pretoriány, že již nevstoupí do manželství a pokud tuto přísahu poruší, souhlasí s tím, aby jej zabili. Nedlouho po smrti císařovny se prý roztržitý Claudius zeptal na začátku hostiny, proč Messalina nepřichází.

Agrippina

Z této rány se císař nikdy plně nevzpamatoval, nevzala mu však chuť oženit se znovu. Volba nové manželky nedopadla lépe. Mezi propuštěnci nastal zápas, kdo vybere Claudiovi manželku. Narcissus doporučoval bývalou císařovu manželku Aelii Paetinu, Callistus, další propuštěnec, se zasazoval o Lollii Paulinu, která byla, i když velmi krátce, manželkou Caligulovou. Pallas prosazoval Agrippinu Mladší, dceru Claudiova bratra Germanica a Agrippiny starší. Všeobecně se tvrdilo, že Agrippinu a Pallanta pojil milostný vztah. Jako příští císařovna byla vybrána Pallantova kandidátka Agrippina. To znamenalo vzrůst vlivu Pallanta na úkor Narcissa. Krátce po Messalinině smrti uzavřel Claudius sňatek se svou neteří Agrippinou, která na císařský dvůr přivedla i svého syna z prvního manželství Lucia Domitia Ahenobarba (pozdější císař Nero). Podle římských zákonů byl takový sňatek zakázán a bylo zapotřebí zvláštního usnesení senátu, aby byl sňatek strýce s neteří povolen. Oč byla Agrippina ctnostnější než její předchůdkyně, o to byla hrozivější - tvrdá, ctižádostivá, bezohledná a panovačná. „Všecko poslouchalo ženu,“ uvádí pochmurně Tacitus, „která si však netropila šašky z římské moci jako Messalina; byla to tuhá a jakoby mužskou rukou ovládaná poroba. Navenek přísnost a častěji zpupnost; v soukromém životě nic necudného, ledaže by to prospívalo její samovládě.“ Vládychtivá Agrippina odstranila řadu lidí, kteří jí byli nepohodlní. Dala usmrtit Lollii Paulinu, svou protikandidátku na místo císařovny. Na Agrippinin popud byl Octaviin snoubenec obviněn z nemorálního života a donucen k sebevraždě.

V roce 50 byla jako první císařovna prohlášena Augustou a svého postavení i vlivu na Claudia se snažila využít tak, aby následnictví zabezpečila svému synovi na úkor Britannica. Tento záměr se jí podařilo realizovat tím, že přiměla povolného císaře k tomu, aby v r. 50 Lucia Domitia Ahenobarba adoptoval. Tak se stal adoptovaný, který přijal jméno Nero Claudius Caesar, nebezpečným sokem vlastního Claudiova syna Britannica. Britannicus, tehdy devítiletý, nevítal nového, o čtyři roky staršího, bratra nadšeně. I dítě vidělo jasně, kam míří tato adopce. Jediné co mohl dělat, bylo tento fakt ignorovat, a tak Nerona zdravil jeho starým jménem a příjmením. Nero si ihned stěžoval císaři a mstil se také tím, že ve své společnosti, rozšiřoval, jistě z matčina popudu, že není známo, čí syn je ve skutečnosti Britannicus.

Mohlo se stát, že po odhalení Messalininých pletek začal mít podobné pochybnosti i sám císař a lze se také domnívat, že přenesl na dítě nechuť, kterou pociťoval k jeho matce. To by vysvětlovalo nepochopitelné upřednostňování cizího potomka. Britannica opustili skoro všichni. Dokonce i služebnictvo a otroci dávali najevo, že si z chlapce nic nedělají. Agrippina se snažila zachovat dekorum a projevovala mu svou přízeň, i když falešnou a povrchní. Tehdy si Britannica začaly všímat vlivné osobnosti a je jasné, že k tomu nebyly vedeny lítostí, ale obavami z dalších císařovniných plánů. Jejich hlavou byl kat Britannicovy matky Narcissus. Na jejich naléhání se chystal Claudius zabezpečit nástupnictví Britannicovi.

Císařovna také zajistila, aby byl Nero oženěn s Claudiovou dcerou Octavií. Z vyhnanství na Korsice, kde strávil osm let, byl povolán Seneca. Obdržel hodnost prétora [?] a byl pověřen výchovou Nerona. Agrippina však nespouštěla ze zřetele zájmy svého syna a neváhala využít všech prostředků, aby mu dopomohla co nejdříve k moci. Z Agrippinina podnětu byli Lusius Geta a Rufrius Crispinus zbaveni velení nad pretoriány, které bylo přeneseno na jejího chráněnce Afrania Burra. Tím získala pro sebe a svého syna pretoriány.

K slavnostnímu aktu oblečení mužské tógy docházelo zpravidla v sedmnácti letech, Nero ji oblékal již ve čtrnácti. Agrippina neopomněla využít příležitost, aby synovi získala přízeň lidu – pretoriáni dostali plat navíc a lid obilí. Vojenské přehlídky se účastnil Nero v purpurovém a zlatém rouchu triumfátora a Britannicus ve skromné chlapecké tóze. Sympatie mnohatisícového publika byly na straně ukřivděného chlapce, ale to jen zhoršovalo jeho situaci. Nero byl zahrnut přívalem poct, senát se usnesl, že mu bude udělena hodnost konzula už ve dvaceti letech, i když normálně bylo vyžadováno nejméně překročení hranice třiatřiceti let. S okamžitou platností bylo Neronovi přiřčeno imperium proconsulare, tj. pravomoc v rozsahu místodržícího senátních provincií. Byl jmenován velitelem mládeže a stal se členem všech kněžských kolegií.

V další etapě šlo o proslavení Neronova jména mimo hlavní město. Když Bononii (dn. Bologna) v Itálii postihl požár, byl to Nero, kdo v senátu prosil o udělení finanční pomoci postiženému městu. Na jeho přímluvu bylo město Apameia v Malé Asii po zemětřesení osvobozeno na pět let od daní, na Neronův zásah obyvatelé Rhodu získali úplnou samosprávu. Trója byla na Neronův návrh osvobozena od veškerých poplatků a dávek do státní pokladny na věčné časy.

Ač byla Agrippina první císařovna, po níž dostalo město jméno, šla ve své zpupnosti ještě dál, když spolu s Claudiem přijímala hold poraženého Carataca. Aby žena přijímala hold poraženého vojevůdce, to se do té doby v Římě nikdy nestalo a zástupy obyvatel metropole, shromážděné na prostranství před pretoriánskými kasárnami, sledovaly tuto scénu s opravdovým pohoršením. Agrippina ukázala pomezním kmenům i obyvatelům metropole, že není pouze císařovou ženou, ale i skutečnou vládkyní.

Při prvním slavnostním otevření kanálu, který měl odvodnit Fucinské jezero, se zjistilo, že neplní svůj účel, neboť byl v některých místech veden v malé hloubce. Proto se po vykonání dodatečných prací konalo roku 53 nové otevření, znovu se slavnostní podívanou. Tentokrát bojovali gladiátoři na velkých dřevěných pódiích. Claudius pak usedl k hostině na úbočí hory nedaleko vstupu do koryta podzemního kanálu. Najednou se sesula část horského svahu podemletá vodou. Hosté se rozprchli, ohrožen byl i císařův život. Jelikož za stavbu odpovídal Narcissus, neopomněla Agrippina události využít a veřejně jej obvinila za nedbalý dozor nad pracemi a machinace se státním majetkem.

Claudiova smrt r. 54

Narcissus, který věděl, že ať se dostane na trůn Nero, řízený Agrippinou, nebo Britannicus, syn ženy, příčinou jejíž smrti se stal, bude jeho situace stejně obtížná, bedlivě dbal o císařovo zdraví a bezpečnost. Claudius prý v opilosti prohodil, že je mu souzeno, aby neřesti svých manželek snášel a pak trestal. Agrippina, ke které se poznámka donesla, jej ale předešla. Využila toho, že Narcissus, jehož trápila dna, odjel do lázní. Zajistila si pomoc Claudiova osobního lékaře Xenofonta a proslulé travičky Locusty a s jejich pomocí a z touhy zajistit svému synovi vládu a sobě zachovat vlivné postavení svého muže r. 54 otrávila. Podle nejrozšířenější verze byly císaři podány otrávené hříbky, jedno z jeho nejoblíbenějších jídel. 13. října roku 54 Claudius zemřel. Britannicus a Octavia byli zadržováni, císařovna dala oznámit, že je císař nemocný. Claudiova smrt byla utajována, dokud se Agrippině nepodařilo zajistit Neronovi nástupnictví. S pomocí velitele pretoriánů [?] Afrania Burra pak dosáhla toho, že Nero byl provolán císařem.

Pro přístup ke Claudiovým studiím a jeho novátorským snahám je příznačná Senecova výše zmíněná satira „Ztykvění božského Claudia“, kde Seneca, naplněný vůči Claudiovi nenávistí, líčí smrt císaře a jeho cestu nebesy a do podsvětí. Ve snaze pošpinit památku mrtvého císaře za každou cenu, jej ve svém díle zahrnul všemožnými nevybíravými výmysly. Za Claudiova života v dopise císařskému propuštěnci Polybiovi však psal: „Což ti není největší útěchou hned sám pohled a myšlenka na císaře? Kéž ho bohové i bohyně dlouho světu zachovají! Ať se svými činy vyrovná božskému Augustovi, léty ať jej předčí. Dokud bude zde mezi smrtelníky, ať nic v jeho domě necítí svou smrtelnost! Nechť hodně pozdě a teprve naši vnuci se dožijí toho dne, kdy jej jeho lid svěří nebi!“ Seneca dal hledat a ničit všechny opisy tohoto oslavného dílka a ukázky svého oportunismu, ale přes veškerou jeho snahu se text dochoval do našich dnů.

Claudius může být plným právem řazen mezi velké panovníky. Měl velký organizační talent, byl pečlivý hospodář, velký budovatel a podporovatel romanizace, své povinnosti bral naprosto vážně. Od Augustových dob nebylo impérium nikdy tak dobře a rozumně spravováno, jako právě za Claudia. Ukázalo se, že znalost historie je neobyčejně prospěšná každému, kdo měl záměr se věnovat politické činnosti. Jeho vláda zanechala nesporně znatelnou stopu v dějinách římské říše a v jeho opatřeních můžeme najít rysy, jejichž rozvoj měl významné následky ve 2. století.

Zdroje:
Jan Bouzek, Radislav Hošek - Antické Černomoří
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Michael Grant – Dějiny antického Říma
Michael Grant – Dvanáct cézarů
Michael Grant – Římští císařové
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
Werner Keller - Etruskové
Aleksander Krawczuk – Nero
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
nakladatelství Svoboda – Slovník antické kultury
Gaius Suetonius Tranquillus - Životopisy dvanácti císařů
Cornelius Tacitus - Letopisy
Malcom Todd - Germáni
Reinhard Wolters – Římané v Germánii