Augustus (31 př. n. l.  – 14 n. l.)

Augustus

...pak předvolal přátele, vyptal se jich, zda si myslí, že příhodně dohrál životní komedii a řecky dodal i závěr: "nuž, když se vám to líbilo, teď tleskejte a všichni s radostí nás herce propusťte!"
Gaius Suetonius Tranquillus – Životopisy dvanácti císařů

Augustův původ

Augustus (Octavianus, Octavius) se narodil 23. září 63 př. n. l. ve Velitrae nedaleko Říma jako Gaius Octavius ve staré zámožné rodině jezdeckého stavu (equites [?]). Jeho otec Gaius Octavius se jako první z rodu stal senátorem [?], matka Atia byla Caesarovou neteří. Ve čtyřech letech Octavius ztratil otce, jako jedenáctiletý pronesl veřejně oslavou řeč na zemřelou babičku Iulii. Octavius patřil k Caesarovým oblíbencům. Když jeho prastrýc diktátor Caesar táhl do Hispánie proti synům svého protivníka Gnaea Pompeia, Octavius jej doprovázel po cestách ohrožovaných nepřáteli s malým počtem průvodců, přičemž zažil i ztroskotání lodi. Po zpacifikování Hispánie se Caesar chystal na výpravu proti Dákům a Parthům a Octavia, který se měl tažení účastnit s ním, poslal napřed do illyrské Apollónie. V Apollónii se Octavius věnoval studiím a zde se dozvěděl o Caesarově zavraždění 15. března 44 př. n. l. Přední místo mezi spiklenci zaujímali prétoři Gaius Cassius Longinus a Marcus Iunius Brutus spolu s Decimem Iuniem Brutem. Situaci trefně ohodnotila spisovatelka Colleen McCulloughová: Caesar byl zavražděn trpaslíky, kteří neunesli pomyšlení, že je zastiňuje.

Situace v Římě po atentátu na Caesara

Události, které následovaly po Caesarově smrti, výmluvně svědčily o nemožnosti nastolit znovu republiku. Spiklenci se domnívali, že Caesarova smrt povede živelně k obnově republikánských principů a neměli tudíž promyšlen další postup. Nevzali též v úvahu, že Caesar má v Římě četné přívržence a že jejich představitelé Marcus Antonius (asi 82 - 31 př. n. l.) a Marcus Aemilius Lepidus (asi 90 - 12 př. n. l.) se nesmíří s tím, aby moc přešla znovu do rukou senátní aristokracie. Marcus Antonius, představitel známého plebejského rodu a někdejší přední Caesarův vojenský velitel, který byl r. 44 př. n. l. konzulem [?] a vystupoval jako faktický dědic Caesarovy moci, zaujal zprvu k senátu smířlivé stanovisko. Lepidus, příslušník starého patricijského rodu, působil za Caesarovy diktatury jako velitel jízdy (magister equitum) a představoval druhou nejvýznamnější osobnost v Římě. Zastával sice radikálnější postoj, ale nedokázal se prosadit ani proti Antoniovi, ani proti senátu.

O bezvýchodném stavu republikánského zřízení dodával důkazy nakonec i fakt, že sami obránci republiky byli v boji za její záchranu nuceni užívat stejných metod jako jejich nepřátelé. Atentát na Caesara nesvědčil o síle, ale slabosti republikánů a jejich bezradnost po dokonaném činu byla výrazem nejen toho, že politické řešení svého dalšího postupu neměli, ale i faktu, že takové řešení vlastně ani existovat nemohlo. Senátoři se v panice rozeběhli, místo aby uvítali obnovení svobody. Zvěst o Caesarově smrti způsobila obecné zděšení, ve městě se vytvořila mimořádně napjatá situace a spiklenci, obklopeni gladiátory a otroky, kterým slíbili svobodu, se za provolávání, že zabili tyrana, odebrali ke Capitoliu a opevnili se tam.

Na druhé straně ani caesarovci nevěděli, jak si přesně mají počínat a jejich společné záměry nabyly konkrétnější podoby až po určité době. Caesarovi přívrženci tvořili ostatně jen zdánlivě jednotnou frontu, protože i v jejich řadách zaujímali jednotlivci různé názory k diktátorovým opatřením a po jeho smrti začali sledovat osobní cíle. Po Caesarově smrti čekala římský stát poslední křeč občanských válek, v nichž však už nešlo o záchranu republiky, ale o to, kdo stane v čele říše jako Caesarův nástupce.

Mezi důvody, které spiklence vedly k jejich činu, zaujímala významné místo i Caesarova milenka a matka jeho nemanželského dítěte Kaisarióna (Caesariona), egyptská královna Kleopatra: náklonnost, kterou k ní choval diktátor a obava, že se v nedaleké budoucnosti stane vládkyní impéria, jehož hlavním městem bude Alexandrie. Pro egyptskou královnu, pobývající na diktátorovo pozvání druhým rokem v Římě, znamenala Caesarova smrt škrtnutí všech jejích plánů, zdánlivě fantastických, přece však připravených k uskutečnění. Tak byly březnové idy do jisté míry i dílem Kleopatry. Přesto, že další pobyt v Římě byl pro ni a jejího syna po smrti jejich ochránce nebezpečný, zachovala klid a vyčkávala vývoj další situace.

První reakce senátu i caesarovců byla váhavá a kompromisní. Senát, svolaný Antoniem 17. března, potvrdil další platnost všech Caesarových opatření, současně však zaručil beztrestnost jeho vrahů a ponechal jim i nadále všechny úřední funkce. Prebendy, udělené diktátorem, senátorům nevadily - takoví už jsou politici, kteří se od ostatních tvorů liší schopností parazitovat kdykoli na čemkoli. Vznikla tedy ostudná opoziční smlouva. Zároveň se senát usnesl vypravit Caesarovi pohřeb na státní útraty, kromě toho bylo stanoveno, aby byla uveřejněna jeho závěť. Caesarův pohřeb se konal 20. března a Antonius se odhodlal k důslednějšímu vystoupení ve prospěch politiky zemřelého. V dramatické pohřební řeči strhl davy, mezi nimiž bylo mnoho Caesarových vysloužilců a legionářů, klientů a obyvatel provincií, kteří byli pod jeho ochranou, proti diktátorovým vrahům. Na foru přečetl Antonius Caesarovu závěť, kde Caesar odkázal své zahrady na břehu Tiberu římskému lidu a každému obyvateli věnoval 300 sesterciů. O Kleopatře ani o Kaisariónovi se Caesar nezmínil a posmrtně adoptoval a hlavním dědicem učinil svého prasynovce Octavia. Čtení Caesarovy poslední vůle Kleopatru nijak nepovzbudilo, ačkoli jí zřejmě bylo známo, že podle římských zákonů do nemůže být do závěti zahrnuta ona ani Kaisarión. V Římě začalo další soupeření, nový zápas o moc, v němž už neměla místo. Měla zde pro své pyšné chování mnoho nepřátel, zejména mezi senátory. Rozhodla se vrátit zpátky do Egypta. I ve své zemi však musela počítat s nepřátelským postojem části obyvatelstva, navíc tam stály čtyři římské legie, o kterých nevěděla, zda ji budou chránit, jako za Caesarových časů, nebo dostanou rozkaz královnu odstranit a z Egypta učinit římskou provincii. Tak či tak, nejrozumnější pro Kleopatru bylo vrátit se do Egypta, pokusit se získat oddychový čas a přečkat bouři.

Mrtvola zavražděného diktátora byla spálena na foru, načež se vzrušený dav vydal plenit domy spiklenců. Decimus Brutus odešel do předalpské Gallie, kde byl jmenován místodržitelem, Marcus Brutus a Gaius Cassius se zdržovali nějaký čas na venkově a později se odebrali na Východ, kde jim senát svěřil úkol opatřovat pro Řím obilí. Ve městě vznikaly nepokoje, v nichž se uplatňovaly radikální složky městského obyvatelstva, požadujícího tvrdý postup proti Caesarovým vrahům. Toto hnutí však bylo potlačeno samotným Antoniem.

Octaviův příjezd do Říma, spory mezi jednotlivými frakcemi

Do světových dějin vstoupil Caesarův dědic Gaius Octavius, uzavřený, bledý, drobný a chorobný osmnáctiletý mladík, který se přes své mládí a odrazování ze strany rodiny rozhodl, že se ujme nebezpečného dědictví a pomstí smrt svého adoptivního otce. Suetonius uvádí, že „jeho vzezření bylo znamenité a po všechny stupně věku velmi půvabné. Všelikým zkrášlováním však opovrhoval. O úpravu hlavy dbal do té míry málo, že se dával narychlo ošetřit několika holičům, kteří ho současně stříhali i holili a on sám přitom ještě něco četl nebo psal. Jeho tvář byla, ať mluvil či mlčel, vzácně klidná a jasná… Oči měl jasné a lesklé, přál si, aby se lidé domnívali, že je v nich jakási božská síla a těšilo ho, jestliže osoba, na kterou upřeněji pohlédl, sklopila zrak jako při slunečním oslnění. Ve stáří měl však levé oko slabší. Zuby měl řídké, drobné a kazové, vlasy mírně kučeravé a nažloutlé, obočí srostlá, uši prostřední, nos u kořene poněkud vyvýšený, u špičky trochu ohnutý; barva pleti byla mezi osmahlou a bílou. Postavy byl malé…V zimě se chránil před mrazem čtverou tunikou pod tlustou tógou, dále tílkem, vlněným náprsníkem a ovinkami na stehnech i na lýtkách.“

Octavius se vydal do Itálie, v dubnu přijel do Brundisia (dn. Brindisi), kde jej vojáci nadšeně uvítali. Přes své mládí projevoval neobyčejný takt a opatrnost. Přijímal pozdravy veteránů, ale současně vyjednával s představiteli nobility [?]. Po čase přijal jméno svého adoptivního otce (Gaius Iulius Caesar Octavianus), ale v tomto období je v pramenech jmenovaný jako Octavianus. Když vystupoval před lidem, prohlašoval, že považuje za nutné splnit vůli svého otce a vyplatit částky, které Caesar odkázal lidu. Jeho prvním krokem, jak získat podporu veřejnosti, bylo uspořádání her na oslavu Caesarových vítězství. Octavianův příchod do Říma zkomplikoval situaci mezi caesarovci, zvlášť ztížena byla pozice Marca Antonia. Antonius o Octavianovi blahosklonně hovořil jako o „mladíkovi, který vděčí za všechno jménu“, ignoroval jeho zájmy a nevydal mu Caesarovo jmění ani písemnosti, Octavianus přesto vyplatil z vlastního majetku a z podpor přátel všechny odkazy a strhl na sebe oblibu, jíž se u lidu i u vojska těšil Caesar. K tomu obviňoval Antonia, že se smiřuje s Caesarovými vrahy a vojákům sliboval, že pomstí Caesarovu smrt a dá všem, kdo se k němu připojí, bohatou odměnu.

Antonius se energicky snažil udržet svůj vliv mezi různými skupinami obyvatelstva. Vydal zákon, který rušil diktaturu na věčné časy, čímž učinil ústupek senátu. Zároveň si však zajišťoval přízeň u Caesarových vysloužilců, v jejichž zájmu vydal řadu zákonů, z nichž byl důležitý zvláště ten, který nařizoval, aby vojenským vysloužilcům byla přidělena půda. Na jeho návrh schválil senát usnesení, kterým se Sextovi Pompeiovi (75 - 35 př. n. l.), synovi Gnaea Pompeia, zaručovala osobní bezpečnost a vracel se mu konfiskovaný majetek. Pompeius se r. 45 př. n. l. zachránil po porážce v Hispánii a na Sicílii vytvořil jakýsi pirátský stát. Celé roky pak nerušeně řádil na italském pobřeží, neboť díky svému mocnému loďstvu ovládal západní polovinu Středozemního moře a kontroloval námořní spojení mezi Itálií a důležitými oblastmi Středomoří.

Proti Antoniovi však sílila opozice v řadách senátu, který usiloval o to, aby stát byl úplně zbaven vlivu caesarovců. Poměr mezi senátem a Antoniem se zostřil zvláště od doby, kdy byl schválen zákon o „výměně provincií“, kterým byla Antoniovi, který hleděl dostat do rukou vojenskou moc v blízkosti Itálie, svěřena strategicky důležitá předalpská Gallie, kde byl místodržitelem Decimus Brutus. Mluvčím opozice se stal Marcus Tullius Cicero. Jeho nenávistné stanovisko proti Antoniovi, v němž spatřoval hlavní nebezpečí republikánskému režimu, se projevilo ve čtrnácti řečech, které pronesl na přelomu let 44 a 43 př. n. l. Nevybíravě v nich útočil na Antonia jako na bezcharakterního člověka, opírajícího se o vojenskou sílu a ohrožujícího republikánské složky společnosti. Tyto Ciceronovy řeči jsou známy jako filipiky, čímž navazují na tradici břitkých Démosthenových projevů pronesených proti Filipovi II. Na stranu senátu a Cicerona se připojil i Octavianus, který zprvu neměl jinou možnost, jak se politicky prosadit proti Antoniovi.

Mutinská válka, bitva u Mutiny r. 43 př. n. l., vznik druhého triumvirátu

Mezi obviňováním, intrikami a zrádnými manipulacemi se roztržka proměnila v otevřený boj. Antoniův nepřítel Decimus Brutus odmítl odevzdání správy provincie a opevnil se v Mutině (dn. Modena). Tam zamířil Antonius se svými vojsky a město oblehl. Octavianus začal v říjnu mezi Caesarovými veterány sbírat na vlastní pěst vojsko, na svou stranu získal i dvě Antoniovy legie, nespokojené s odkládáním pomsty na Caesarových vrazích. Když selhaly všechny pokusy smířit senát s Antoniem, byla proti Antoniovi poslána vojska pod vedením konzulů Hirtia a Pansy, jakož i pět Octavianových legií. Na jaře 43 př. n. l. došlo u Mutiny k boji, v němž byl Antonius přemožen jednotkami věrnými senátu a donucen k ústupu do Narbonské Gallie. Oba konzulové padli na bitevním poli a záhy se rozšířila pověst, že je dal zabít Octavianus, aby se výhradně sám zmocnil vítězných vojsk.

Po bitvě u Mutiny se představitelé senátu krátkozrace domnívali, že Antoniova porážka znamená konec caesarovců a ztratili zájem na další spolupráci s Octavianem, v němž viděl jen nezkušeného a bezvýznamného politika. Antonius byl prohlášen za nepřítele vlasti, Decimus Iunius Brutus se stal nejvyšším velitelem vojska v Itálii a v moci Caesarových vrahů se ocitl celý východ římského impéria. Sextus Pompeius, který se opět vrátil do politického života, rozmnožil řady senátních stoupenců a obdržel vedení nad loďstvem.

Antonius však získal na svou stranu správce Narbonské Gallie M. Aemilia Lepida a dohodl s ním spojenectví proti senátu, k nim se brzy připojili místodržitelé Zadní Hispánie a Gallie (Gallie dobytá Caesarem, zvaná také Gallia comata, čili Vlasatá Gallie) G. Asinius Pollio a L. Munatius Plancus. Decimus Brutus, jenž se pokusil Antonia pronásledovat, byl brzy vojskem opuštěn a zahynul na útěku. Spojenci sebrali vojsko o 17 legiích a 10.000 jezdců a dali se s ním na pochod do severní Itálie.

Zatím nastal obrat také v Itálii. Podceňovaný a všemi přehlížený Octavianus přes své mládí a slabou konstituci prokázal politickou intuici, rychlost rozhodování a vytrvalé odhodlání. Vystihl záměry senátu a odpověděl rychlými protiakcemi: místo toho, aby dále bojoval proti Antoniovi, vstoupil do jednání s ním a s Lepidem a obrátil se se svými osmi legiemi proti Římu, aby si vymohl konzulát. Senát se spoléhal, že mu M. Brutus pošle pomoc z Východu, k tomu však nedošlo, sbory narychlo povolané z Afriky přešly k Octavianovi a bezbranný Řím padl do jeho moci. K tomuto postupu přimělo Octaviana v neposlední řadě i odmítavé stanovisko senátu na návrh, aby se stal konzulem, když oba řádní konzulové přišli v bojích u Mutiny o život. Octavianus se stal 19. srpna 43 př. n. l. konzulem, kolegou se mu stal jeho příbuzný Pedius, známý přívrženec Caesara. Nebylo jistě náhodou, že v této době byl přijat zákon, jímž byli soudně stíháni Caesarovi vrazi.

V říjnu se Octavianus vypravil do severní Itálie vstříc Antoniovi a Lepidovi. Úsilím Lepidovým se podařilo překlenout rozpory mezi Octavianem a Antoniem. Spojenectví mezi Octavianem, Antoniem a Lepidem bylo konkrétně dojednáno na schůzce, k níž došlo nedaleko Bononie (dn. Bologne). Zde si rozdělili moc nad provinciemi v západní části impéria, dohodli se na způsobu, jak odměnit své přívržence a vojáky a učinili některá opatření na likvidaci odpůrců. Toto spojenectví vešlo do dějin jako druhý triumvirát. Na jeho potvrzení pojal Octavianus za ženu Antoniovu nevlastní dceru Clodii. Dne 27. listopadu 43 př. n. l. byl triumvirát potvrzen zákonem. Triumvirové, představující obnovenou koalici caesarovců, získávali neomezenou moc pro uspořádání státu na dobu pěti let. Jedním z prvních opatření byla likvidace politických protivníků v Římě a v Itálii. Tři sta senátorů a ne méně než 3.000 jezdců propadlo životem a jejich majetek připadl státu – o tom, že hlavním účelem proskripcí bylo získat peníze svědčí to, že do seznamů byly zařazené i osoby, známé svým bohatstvím. V Římě nastaly výjevy, jež si svou krutostí nezadaly s represemi Mariovými a Sullovými. Příbuzní odsouzených, ba i jejich děti a ženy, udávali své blízké, aby získali odměnu, či mohli dříve dědit. Triumvirové se obraceli i k otrokům a slibovali jim svobodu, občanství a velkou peněžitou odměnu, udají-li své proskribované pány. Proskripcím padl za oběť i Cicero, vydaný Octavianem napospas Antoniovi. Některým odpůrcům triumvirátu se však podařilo uprchnout k Sextovi Pompeiovi na Sicílii nebo na Východ, ovládaný Caesarovými vrahy. Zničit jejich sílu představovalo pro triumviry prvořadý úkol, jehož řešení mělo, jak se brzy ukázalo, osudové následky pro další vývoj triumvirátu i celé římské říše. Teprve v létě 42 př. n. l. dokončili triumvirové své přípravy, načež se Octavianus s Antoniem vydali na Východ, Lepidus zajišťoval klid v Itálii.

Poměry ve východních provinciích, opatrná politika Egypta

Kleopatře se mezitím podařilo zkonsolidovat svou moc i hospodářství Egypta. Někdy během roku 44 př. n. l. zemřel mladší bratr, manžel a spoluvládce Kleopatry Ptolemaios XIV. Ačkoli nejsou důkazy pro starověké tvrzení, že jej Kleopatra dala otrávit, je to pravděpodobné - zemřel v době, kdy jí to přišlo naprosto vhod. Každým okamžikem mohlo některé uskupení v Římě nebo přímo v Alexandrii požádat, aby se královna vzdala trůnu a vládu předala manželovi. Hned po smutečních slavnostech si vybrala nového spoluvládce, neboť podle tradice nemohla v dynastii usednout žena sama na trůn. A v tomto případě tradice Kleopatře hrála do ruky, protože se jejím spoluvládcem stal její a Caesarův syn. Jako monarcha dostal tituly Ptolemaios Caesar, bůh milující otce, bůh milující matku. Přídomek Caesar byl políčkem pro Octaviana - Ptolemaios je Caesarovým synem, nikoli Octavianus.

Z relativního bezpečí Egypta sledovala královna se znepokojenou opatrností římské boje o moc. Stejně jako za bojů Caesara s Pompeiem, se ocitl Egypt v období nervózního míru a lavírování mezi znepřátelenými římskými vůdci. Patřila samozřejmě k Caesarově straně, ale politický cit ji varoval, aby se nezapletla do vnitřních sporů Říma. Ve východních provinciích upevňovali svou moc bývalí spiklenci pod vedením Gaia Cassia a Marca Bruta. Hlásali věrnost senátu, shromažďovali síly proti svým protivníkům a tvrdě utiskovali obyvatelstvo provincií.

Na počátku roku 43 př. n. l. se přihlásilo u Kleopatry poselstvo Publia Cornelia Dolabelly, mladého politika, někdejšího Caesarova důstojníka a donedávna Ciceronova zetě. Po diktátorově smrti několikrát změnil své názory podle toho, z čeho se zdála kynout kariéra. Nejdříve se přidal ke spiklencům, pak přestoupil k Antoniovi, potom zase vyhlásil věrnost senátu. Nakonec se vypravil na Východ, aby se ujal správcovství Sýrie. Cestou se opět projevil jako nepřítel spiklenců, když jednoho z nich zrádně zavraždil. Senát vyhlásil Dolabellu nepřítelem lidu a on se choval stále krutěji – raboval města a chystal se na válku s Cassiem. Požádal královnu o čtyři legie, které byly stále ještě v Egyptě a požadoval také lodě. Na oplátku královna žádala, aby Dolabella uznal jejího syna za právoplatného panovníka Egypta.

Ochota a sliby Kleopatry dodaly mladému vojevůdci odvahu - vtrhl do Sýrie, třebaže měl jen dvě legie proti Cassiovým osmi. V březnu r. 43 př. n. l. vyrazily k Sýrii - s dovolením nebo mlčenlivým souhlasem Kleopatry - egyptské legie. Cassius byl o tom včas zpraven a obklíčil je již v Palestině. Měl dvojnásobnou převahu, a tak se egyptské legie nepokoušely bojovat a přešly ihned na jeho stranu. V čele mohutné armády vyrazil Cassius na syrskou Laodikeiu, v jejíž hradbách se usadil Dolabella. Měl ještě nějaké síly na moři a počítal také s přislíbeným egyptským vojskem, Kleopatra je prý byla ochotna poslat, ale překazil to nepříznivý vítr. Egyptský guvernér Kypru Serapion podpořil Cassia s výslovným souhlasem Arsinoé, Kleopatřiny sestry a soupeřky, která kráčela v Caesarově triumfálním průvodu [?] a pak byla vypovězena do Artemidina chrámu v Efesu. Kyperské lodi se přidaly ke Cassiovi a efeský lid pozdravil Arsinou jako egyptskou královnu. Takový vývoj byl pro Kleopatru nebezpečný - Serapion se přikláněl k Arsinoé a Cassius mohl podporovat její pokusy dostat se na egyptský trůn. V červenci Dolabellu zradili vlastní vojáci a pustili obléhající dovnitř. Všemi opuštěný vojevůdce uprosil vojáka ze své tělesné stráže, aby mu uťal hlavu.

Už v době obléhání Laodikeie se Cassius obrátil ke Kleopatře s žádostí o pomoc. To Kleopatru postavilo před těžkou volbu, bylo známo, že přeje Dolabellovi, i když stále mohla tvrdit, že egyptské legie vyrazily Dolabellovi na pomoc ne na její rozkaz, ale na rozkazy římských důstojníků. A zda nakonec zvítězí caesarovci nebo republikáni, to dosud nebylo jasné. Královna se tedy vymluvila na hlad a mor, který skutečně v Egyptě řádil, protože dva nebo tři roky za sebou se Nil nerozlil natolik, jak bylo potřeba pro zavlažení a zúrodnění veškeré zemědělské půdy, na druhé straně se neodvážila poslat lodi obléhanému Dolabellovi.

Cassius pochopil Kleopatřino jednání jako nepřátelský postoj a ihned započal s přípravami k pochodu na Egypt. Cassiovo vojsko, jemuž se podrobili všichni vládcové v oblasti východního břehu Středozemního moře, se nebezpečně blížilo k Egyptu, kde Kleopatra stále předstírala neutralitu. Záměr okupovat Egypt byl strategicky správný, země mohla sloužit jako sýpka pro republikánskou armádu a jeho ovládnutí nebylo komplikováno žádnými potížemi, protože po odchodu čtyř legií zbyla Egyptu palácová garda v Alexandrii a vojenské posádky s minimální bojovou hodnotou.

Cassiovi, který právě tak jako ostatní toužil po egyptském bohatství, zabránil v invazi Brutus, který jej naléhavě povolal do Smyrny. Situace republikánů začala být vážná. Na počátku roku se zdáli caesarovci zoufale rozdělení, ale během léta se postupně sjednocovali a bylo zřejmé, že dříve či později dojde ke střetu. Cassius cestou dobyl Taurus, kterému předepsal obrovskou pokutu patnácti set talentů za údajnou pomoc Dolabellovi. Obyvatelé města museli odevzdat všechny cenné předměty a když ani to nestačilo, začali prodávat svobodné lidi, spousta občanů města spáchala sebevraždu. Na podzim roku 43 se Brutus s Cassiem setkali ve Smyrně. Během jednání přišly ještě hrozivější zprávy – ustavení triumvirátu s hlavním cílem pomstít Caesarovu smrt, Brutus a Cassius byli prohlášeni za nepřátele lidu. Zbývajícího času před konfliktem využili republikáni k zabezpečení týlu. Země, které přejí caesarovcům, musí být ztrestány. Cassius se proto vypravil na Rhodos, dobyl a vyloupil jeho hlavní město a Brutus jednal stejně bezohledně v Lýkii.

Na útok proti Egyptu již bylo pozdě, i rychlé a vítězné tažení do Egypta by si vyžádalo vzhledem k velké ploše království pravděpodobně několik měsíců a po dobytí by tam musely zůstat tři nebo čtyři legie pro udržení klidu. Brutus a Cassius sice disponovali devatenácti legiemi, ale žádná neměla plný stav. Chyběli noví odvedenci, protože ve východních provinciích nebylo mnoho římských občanů. Oproti tomu triumvirové v Itálii mohli odvést tolik vojáků, kolik dokázali vyzbrojit a zaplatit.

Válka s republikány a porážka jejich vojsk r. 42 př. n. l.

I když Kleopatra nechtěla podpořit Cassia, byla na pochybách, pokud šlo o Octaviana. Ten, z jejího hlediska, jako pouhý prasynovec, ukradl jejímu synovi Kaisariónovi dědické právo, jež mu patřilo. Rivalita týkající se dědictví se zostřila, když byl 1. ledna 42 př. n. l. Caesar prohlášen za boha. Proti tomu nemohla Kleopatra nic namítat, sama ještě za jeho života začala stavět Caesareum, aby oslavila jeho božskou památku. Avšak oficiální zbožštění Caesara znamenalo silnější postavení Octaviana. Od této chvíle si jako adoptivní Caesarův syn začal říkat Syn boha Iulia. Egyptská královna se však musela na nějakou stranu postavit a tak, ač měla vůči Octavianovi určitá podezření, bylo faktem, že neprojevil žádný zájem, aby se zmocnil Egypta a byl ještě hodně daleko. Antonia znala jako Caesarova přítele a obdivovatele a s jeho frakcí sympatizovala. A věděla, jak krutě Cassius ztrestal země, které se postavily na stranu protivníka nebo jen vyčkávaly a že totéž by čekalo její zem, pokud by republikáni zvítězili. Přestože hlad a mor zdeptaly její království, vyplula na moře s vlastním loďstvem, jemuž velela s majestátní velkolepostí a zamířila k Jaderskému moři s pomocí a zásobami pro triumviry. Octavianovy a Antoniovy legie se už přepravovaly přes Jaderské moře a pochodovaly k makedonskému pobřeží, stejným směrem se z Malé Asie blížilo vojsko Brutovo a Cassiovo. Brutus a Cassius byli o tomto kroku informováni, proto část jejich sil zaujalo postavení u jižního peloponéského mysu Tainaron (dn. Matapan), kde čekaly na příjezd egyptského loďstva, aby ho zničily, než se spojí s triumviry. Egyptské loďstvo však hned u afrického pobřeží rozprášila vichřice a královna, sklácená mořskou nemocí, se musela vrátit zpátky do Alexandrie. Shromažďovala další loďstvo, ale zatím přišla zpráva o vítězství caesarovců.

rozhodujícímu střetu mezi triumviry a Caesarovými vrahy došlo r. 42 př. n. l. v Makedonii u města Filipp (Filippoi), kde měly republikánské oddíly pod vedením Marca Bruta vybudovány pevné pozice. Síly byly přibližně vyrovnané, republikánské vojsko bylo sice méně ukázněné a vycvičené, vojsko triumvirů však mělo zásobovací potíže. Brutus a Cassius se vyhýbali bitvě a hodlali nepřátelské vojsko vyhladovět, ale nepodařilo se jim tento záměr uskutečnit a na podzim došlo k dvěma bitvám. V prvním střetnutí nebylo dosaženo rozhodujícího výsledku, neboť Antonius sice zvítězil nad Cassiem, který v důsledku chybného vyhodnocení situace pod dojmem porážky spáchal sebevraždu, kdežto Octavianus byl přemožen Marcem Brutem. Asi po třech týdnech se odehrála další bitva, která znamenala definitivní porážku republikánských vojsk. Rovněž Marcus Brutus si vzal v bezvýchodné situaci život a zbytky jeho vojska přešly na stranu triumvirů. Část republikánského loďstva unikla z ohrožené oblasti a připojila se k Sextovi Pompeiovi, který však do válečných akcí nezasáhl. V bojích se Octavianus - ať už pro nemoc nebo pro osobní zbabělost - příliš neosvědčil, čímž si později vysloužil uštěpačné poznámky od Antonia. K zajatcům se prý Octavianus choval krutě a Brutovu hlavu poslal do Říma, aby byla vystavena u nohou Caesarovy sochy. Proto mnozí zajatci Antonia jako velitele uctivě pozdravili, kdežto Octaviana zahrnuli nadávkami.

Kleopatra nyní musela řešit další otázku - jak se zachovají triumvirové k Egyptu. Navíc se objevili nevítaní zájemci o egyptský trůn. Princezna Arsinoé dále žila v Efesu, kde ji tamní kněžstvo přijalo velice pohostinně. Ve fénickém Aradu se objevil mladý muž, který o sobě prohlašoval, že je králem Egypta Ptolemaiem XIII., bratrem a manželem Kleopatry, tedy tím, který podle oficiální verze utonul na jaře 47 př. n. l. v Nilu, kdy Caesar rozdrtil jeho vojsko. Samozvanec prohlašoval, že se po porážce zachránil a pak žil v úkrytu, aby ho nepotkala smrt z rukou Kleopatry či Římanů, nyní však přišel čas, aby se vrátil ke svému pravému jménu, ke královskému titulu a k dědictví předků.

Perusijská válka

Vítězství u Filipp, vybojované na podzim r. 42 př. n. l., znamenalo pro Antonia nebývalé zvýšení osobní prestiže. Bylo tedy přirozené, že právě on měl největší vliv na dělení moci mezi členy triumvirátu. Sférou Antoniovy působnosti se stal Východ a na Západě zaalpská Gallie, Octavianus získal Hispánii a Lepidus, kterého podezřívali, že intrikoval s Pompeiem, Afriku. Gallie předalpská byla spojena s Itálií, která měla být spravována společně. Octavianus byl pověřen zabezpečením veteránů pozemky v Itálii. To byla velice ožehavá otázka a Antonius svěřil její řešení Octavianovi proto, aby jej vmanévroval do neřešitelné situace. Veteráni, kterých bylo na 170.000, měli dostat úrodnou půdu ve střední a severní Itálii, avšak pozemky bylo nutno nejprve zkonfiskovat původním majitelům. Dalo se tedy čekat, že akce bude provázena těžkostmi a že vyvolá nespokojenost postiženého civilního obyvatelstva a nebo – v případě neúspěchu – vojenských veteránů. Nářky a žaloby oloupených naplnily Itálii rozhořčením, na různých místech docházelo k bouřlivým projevům nespokojenosti i k ozbrojenému odporu. K tomu se přidružila nouze o obilí, jelikož Pompeius ovládal moře a poškozoval obchodní spojení. Pobouření chtěli využít Antoniův bratr Lucius Antonius a Antoniova manželka Fulvia, postavili se v čelo nespokojených a získali na svou stranu Antoniovy legáty v Gallii. Všechny nepokoje však Octavianus za pomoci svého přítele a nadaného vojevůdce Marca Vipsania Agrippy (63 - 12 př. n. l.) potlačil a boje s povstalci se podařilo omezit na etruské město Perusia.

Zde byl Octavianovým vojskem obklíčen a po tuhé obraně vyhladověním přinucen v únoru 40 př. n. l. ke kapitulaci Lucius Antonius, který se snažil proniknout přes severní Itálii do Gallie a spojit se s tamními Antoniovými vojsky. Lucius Antonius byl Octavianem omilostněn a jmenován místodržícím v Hispánii, jeho vojska byla přijata do Octavianových služeb, avšak obyvatelé Perusie, senátoři i jezdci, kteří stáli na straně povstalců, byli krutě potrestáni. I ostatní antoniovští vojevůdci byli nuceni zanechat boje a zaalpská Gallie se dostala pod Octavianovu moc. Tato událost se stala signálem k hromadnému odchodu Antoniových stoupenců z Itálie, která se tak změnila v Octavianovu doménu. Fulvia odplula za Antoniem do Řecka, kde však brzy zemřela a někteří další Antoniovi přívrženci našli útočiště u Sexta Pompeia. V důsledku perusijské krize Octavianus zapudil Antoniovu nevlastní dceru Clodii. Octavianus se choval krutě, chladně a nelítostně, v rozporu s překvapující mírností, kterou projevoval později jako jediný vládce celé říše. Bylo to však logické, pokud chtěl uspět - bylo zde příliš zájemců o vládu, silná opozice a Octavianus neměl zájem pokračovat v Caesarově politice shovívavosti, po které mohly přijít další „březnové idy“. Neudělal takovou chybu jako Caesar, který nechal naživu své protivníky a budoucí vrahy.

Antonius na Východě

Přesto, že Antonius nyní působil dojmem prvního ze všech lidí a historie mu nabídla šanci stát se velikánem, měl rozporuplný, vitální, lehkomyslný a požitkářský charakter. Byl to v mnoha ohledech vynikající člověk, ale postrádal cílevědomou schopnost proměnit talent v čin. Byl energický a brilantní velitel jízdy, avšak příliš unáhlený, jindy zas váhající tam, kde je třeba rychle jednat, neopatrný a příliš důvěřivý na to, aby mohl být dobrým houževnatým vojevůdcem. Byl schopen vyhrát bitvu, hůře už tažení. Byl přesvědčivým řečníkem, příznivcem řecké kultury, byl charismatický, bystrý, přátelský, štědrý a velkorysý. Měl smysl pro chytré náhlé taktické tahy, ale ne pro strategii, neměl schopnosti a zřejmě ani trpělivost pro dlouhotrvající politické a vojenské kampaně. Měl sklony k popíjení a divokým večírkům, nenasytně miloval ženy a byl prakticky stále zadlužen a je otázkou, kdo byl nakonec pánem – zda neřesti, či Antonius. Přesto, že byl nevázaný piják a veliký hýřil, byl to impozantní statný muž s mocnými svaly.

Po prvé se oženil s jakousi Fadií, dcerou propuštěnce, a to pro její peníze, protože Antoniův otec nezanechal svým dětem žádné dědictví. Soužití netrvalo dlouho, pak se oženil se svou sestřenicí Antonií, s tou se rozvedl r. 46 nebo 45 př. n. l. a v roce 45 př. n. l. si vzal Fulvii. Fulvia byla již dvakrát provdána, oba její muži sešli ze světa násilnou smrtí. První byl Clodius, tribun lidu a demagog, který zahynul v pouliční bitce. Druhý muž, Curio, Caesarův přítel, zahynul v boji s diktátorovými protivníky r. 49 př. n. l. Fulvia měla velký majetek, lze tedy předpokládat, že i tentokrát šlo Antoniovi o peníze. Fulvia byla výrazná individualita, ctižádostivá, bažící po moci, a penězích, inteligentní a vskutku hrozivá. Na Východ Antonia nedoprovázela, zůstala v Římě, aby dohlédla na děti – s Antoniem měla už dvě – a na Antoniovy politické i majetkové záležitosti.

Po bitvě u Filipp se Antonius odebral na Východ, kde hodlal získat peníze, aby mohl zaplatit vojákům a uspořádat tamní poměry. Dalším jeho ctižádostivým cílem bylo uskutečnit Caesarem plánované tažení proti Parthii, které mělo pomstít ponižující porážku, kterou uštědřili Parthové Crassovi roku 53 př. n. l. u Karrh. Zimu 42 – 41 př. n. l. strávil v Řecku, kde se účastnil literárních debat a náboženských festivalů a ceremonií. Projevit zájem o řeckou kulturu bylo politicky vhodné a pro helénofila Antonia snadné. Na počátku r. 41 př. n. l. se objevil v Efesu. Dobrodružná povaha a svody východních zemí, které dostal na starost, už vyvedly z míry ukázněnější Římany, než byl on. Antonius procházel Malou Asií jako nové vtělení boha Dionýsa. Všude byl přijímán s poctami náležejícími pouze bohům, hodoval a bavil se ve velkém stylu. Milostivě zacházel se zeměmi a městy, která přála triumvirům a trestal ta, která dala najevo svou přílišnou náklonnost k Brutovi a Cassiovi. Především se však snažil získat co nejvíce peněz. Vládcové a knížata malých státečků, kterých bylo v této oblasti mnoho, spěchali s holdem a dary k Antoniovi, stejně jako poslové všech měst. Nedostavila se pouze egyptská královna Kleopatra, jako by naopak bylo povinností triumvira, který uspořádává záležitosti římské říše na Východě, aby první navázal styky s její zemí. A skutečně - ještě na jaře 41 př. n. l. stanul před královnou Antoniův osobní posel Quintus Dellius.

Quintus Dellius byl aristokrat vybraných způsobů a velmi obratný politik. Jeho poslání bylo delikátní – měl taktně vyzvat Kleopatru, aby se dostavila k Antoniovi (naprosto stejně jako desítky knížátek z Malé Asie a Sýrie), aby mu zdůvodnila chabou pomoc Egypta triumvirům ve válce proti Brutovi a Cassiovi. Obratný Dellius dokázal Kleopatru přesvědčit, že je třeba, aby se vypravila na setkání a zřejmě jí také udělil rady, jak se k Antoniovi chovat. Ostatně Kleopatra Antonia znala dobře – poprvé jej viděla zřejmě r. 55 př. n. l. jako mladého důstojníka jízdy A. Gabinia, který dosazoval na trůn Ptolemaia XII. V letech 46 – 44 př. n. l. se s ním scházela velmi často v Římě, protože patřil k nejbližším přátelům Caesara. Znala jeho způsob života, jeho záliby i jeho slabiny. Za místo schůzky byl zvolen Tarsus v Kilikii.

Setkání Antonia a Kleopatry v Tarsu r. 41 př. n. l.

Po patřičném zdržení, příslušející královně z nejvznešenější dynastie ve Středomoří, se Kleopatra vypravila za Antoniem. Dostavila se s obrovskou pompou, přepychem a orientální nádherou, snažící se působit jako Afrodita vynořující se z mořských vln. Tuto scénu popisuje historik Plútarchos: „Plula proti proudu řeky Kydnos v bárce se zlatou nástavbou na palubě a purpurovými plachtami a její veslaři do taktu s hudbou vyluzovanou flétnami, trubkami a loutnami nořili do vody stříbrná vesla. Kleopatra spočívala pod zlatým baldachýnem oblečená jako Afrodita, jak to známe z obrazů a po jejích obou stranách stáli malí Kupidové, kteří ji ovívali vějíři. V její posádce byly ty nejkrásnější dívky oblečené jako Nereidky a Grácie, některé z nich u kormidla, jiné se staraly o lanoví bárky, z níž vycházela sladká vůně voňavek, která vanula ke břehům. Velké množství lidí běželo k řece, aby pozorovalo její postup vpřed a město se vyprázdnilo, jen aby ji vidělo. Když davy utekly, Antonius zůstal sedět na trůnu uprostřed náměstí a čekal na královnu. Nakonec tam seděl sám, zatímco se po celém městě rozletěla zpráva, že připlula Afrodita, aby s Dionýsem přispěla ke štěstí Asie.“

Kleopatra byla v rozkvětu ženství, každým coulem královna, zkušená, inteligentní a bystrá. Antonius byl úspěšný voják se silným, zdravým tělem, v němž tlouklo vřelé, ale lehkomyslné srdce, muž, který snadno podléhal požitkářství. V tomto krátkém souboji muže a ženy nemohl být vítězem. Antonius pozval Kleopatru, aby s ním povečeřela, ale ona si myslela, že bude vhodnější, aby on přišel k ní. Antonius pozvání zdvořile přijal. Konal se banket, který byl stejně tak velkolepý jako královnin příjezd. Příští den ji hostil Antonius, snažil se ji přepychem překonat, avšak žalostně pohořel, což s humorem uznal. A další hostiny následovaly. Dejme slovo dalšímu historikovi, Sokratovi z Rhodu: „Když připravovala hostinu pro Antonia, všechny předměty na stole byly zlaté a zdobené drahokamy, vše v mistrném uměleckém provedení. Stěny byly pokryty koberci, utkanými ze zlatých a purpurových nití. Přikázala připravit k hostině dvanáct slavnostních loží a pozvala Antonia s těmi jeho přáteli, které si on vybere. Triumvir stál jako vrytý, když uviděl tolik bohatství. Královna se usmála a řekla: ‚Přijmi jako dar všechno, co vidíš!‘ Příští den ho zase pozvala k sobě s jeho přáteli i důstojníky. Hostina byla tak báječná, že včerejší bohatství vypadalo docela skromně. A zase všechno darovala hostu. Požádala také důstojníky, aby si každý vzal své lůžko a nejkrásnější nádoby, které stály na jeho stole. Když odcházeli, čekal na každého významnějšího Římana muž s přepychovými nosítky. Někteří z Antoniových druhů dostali koně se stříbrnými postroji a před každým z hostí šel až do jeho domu egyptský hoch a osvětloval mu cestu pochodní. Čtvrtý den hodování dala královna opatřit růže v ceně celého talentu. Podlahy hodovních síní pokryly plátky růží na loket vysoko, nad nimi byla rozestřena síť.“

Kleopatřin nápad byl výtečný nejen pro to, že se mohl zalíbit Antoniovi, který nedávno sám vjížděl do Efesu jako nový Dionýsos. Východ, oproti pragmatickému Západu, odjakživa inklinoval k mysticismu. Kleopatra dobře vnímala pocity lidí Východu a celou scénu pozvedla náboženským významem, který měl vzbudit co největší odezvu. Antonius vstoupil do Asie jako nový Dionýsos a ona zaujala roli Afrodity. Toto setkání, pečlivě naaranžované díky jejím nedozírným prostředkům, bylo obrazem sňatku mezi dvěma velkými bohy, který připadal všem Egypťanům zcela přirozený a připadal takový i obyvatelům Východu.

Triumvir, který byl v podstatě dosti primitivní povahy, podlehl lesku bohatství a kouzlu krásné ženy. V tomto kontextu je celkem lhostejné, kdy se Kleopatra stala Antoniovou milenkou, měla jej v hrsti prakticky okamžitě. Ze zruinovaného království, živořícího pouze z milosti Říma, se Kleopatře silou její vůle, inteligence, ženské obratnosti a úpornosti podařilo vytvořit na několik let velmoc, s níž museli všichni počítat. Plútarchos ironicky poznamenal, že „Kleopatra  dlužila Fulvii hodně za lekce, které udělila Antoniovi, pokud šlo o jeho poslušnost vůči ženám. Když ho královna převzala, byl již dokonale ochočený.“ Antoniovi jistě imponovalo, že prodlévá s královnou, která byla milenkou velkého Caesara a zároveň se mohl omlouvat sám před sebou, že spojenectví s Kleopatrou má velký význam, protože její přátelství mu dávalo – a to bez války – obrovské finanční a materiální prostředky. Zatímco Octavianus se ve zpustošené Itálii potýkal s nechutí senátu, nepřátelstvím lidu a špatnou morálkou vojáků a čelil nepokojům v souvislosti s přidělováním půdy veteránům, on, Antonius, byl pánem Východu. Snadno se dá uhádnout, že přijal vysvětlení Kleopatry, co se týče politiky Egypta během poslední války. Na důkaz své úcty ke královně splnil její „drobná přání“. Dal zabít Kleopatřinu sestru Arsinoé, a to bez ohledu na právo azylu, které požívala v efeském chrámu bohyně Artemis. Občané Aradu museli vydat údajného Kleopatřina bratra, samozvance Ptolemaia XIII. Z Tyru byl odvolán bývalý správce Kypru, který se odvážil bez rozkazu královny poskytnout pomoc Cassiovi. Můžeme si domyslet, že kdyby zvítězil Cassius, ujišťovala by ho Kleopatra, že to z její vůle mu přispělo kyperské loďstvo na pomoc.

Parthské nebezpečí a zvyšující se napětí v Itálii

Po vyřízení těchto záležitostí přišlo rozloučení: Kleopatra se vrátila do Alexandrie a Antonius se odebral do syrských měst, kde byla hrozivá situace. V době po Caesarově smrti upevnila v mnoha syrských městech svou vládu knížata orientující se na Parthy. Antonius všechny spolčené s východním sousedem vypudil a našel si čas i na jednání s vládou Judeje, kde potvrdil režim Hyrkána II. Hyrkán II. v roce 47. př. n. l. přišel se svým ministrem Antipatrem do Egypta pomoci Caesarovi; ačkoli se později přiklonil ke Cassiovi, Antonius mu přesto dovolil dál vládnout a Antipatrovi synové Fasael a Herodes (pozdější Herodes Veliký) mohli vládnout jako vicekrálové v Jeruzalémě a v Galilei.

Pak již Antonius spěchal do Alexandrie, aby zimu 41 – 40 př. n. l. strávil ve společnosti Kleopatry. O tom, jak královna hostila Antonia se tehdy i později vyprávělo s pohoršením, úsměvem i údivem. Hostiny v Tarsu bledly proti nádheře a přepychu, který nabídla Kleopatra Antoniovi v Alexandrii. Byla to nepřetržitá řada hostin, zábav, lovů a žertovných disputací s filozofy. A když přepych nudil vznešený pár, vyšli oba do ulic města v převlečení za služebnictvo, aby viděli zblízka život a zábavy prostého lidu. Tak v radovánkách a opojení ubíhaly měsíce zimy a časného jara roku 40 př. n. l. Mnozí haněli triumvirovu dlouhou nečinnost. V Itálii zuřila válka mezi Antoniovou ženou Fulvií, jeho bratrem Luciem a Octavianovými straníky. Když se rozzuřil boj a byla obléhána Perusia, střídala se v Egyptě poselství obou stran a zoufale vyzývala Antonia, aby se vrátil. Antonius nijak nereagoval, určitou omluvou pro něj mohl být fakt, že v zimních měsících se nedalo vyplout. A snad mu také bylo po chuti, že nepokoje v Itálii trvaly již dlouho a byly tak intenzivní. Podcenil však – jako již tolikrát předtím i potom - akceschopnost neduživého Octaviana.

Antonius zamýšlel zřejmě opustit Egypt na jaře r. 40 př. n. l. a navštívit další východní území jako předehru k invazi do Parthie. Jeho odjezd byl však urychlen, neboť v únoru nebo na počátku března dostal zprávu, že Parthové nečekali pasivně na římský útok, ale naopak sami se pustili do ambiciózní invaze na římské impérium. Následovaly čtyři roky odloučení od Kleopatry, v době Antoniova odjezdu těhotné. Těžké dávky, jimiž Cassius a Brutus vysávali východní provincie zavinily velkou nespokojenost civilního obyvatelstva. Toho využili Parthové a podnikli pod vedením králevice Pakora velkou výpravu za Eufrat. Jeden parthský proud pod velením římského odpadlíka Quinta Labiena (syn Tita Labiena, někdejšího Caesarova generála, který měl velký podíl na Caesarových úspěších v Gallii, ale za občanské války se dal na stranu Pompeiovu; zahynul v Hispánii v bitvě u Mundy r. 45 př. n. l.) táhl do Malé Asie, druhý napadl Sýrii a třetí mířil na Fénicii a Palestinu. Parthové opanovali Sýrii až po Tyros a ve spojení s římskými uprchlíky zaplavili velkou část Malé Asie. Palestiny se pod jejich ochranou zmocnil Antigonos, syn Aristobulův (bratr Hyrkána II.). Antonius odplul rychle do Tyru, kde se dozvěděl o porážce mnoha klientských států. Antonius neměl dost vojska a místní obyvatelstvo, rozhořčené a vysílené loupením Římanů, přálo spíše útočníkovi. V takové situaci Antoniovi nezbývalo nic jiného než co nejrychleji odjet do Itálie, která byla hlavní základnou pro nábor vojáků, kde chtěl také likvidovat následky perusijské války a dohodnout se s Octavianem. Nejdříve se zastavil v Řecku, kde se setkal se svou ženou, kterou zahrnul hořkými výčitkami. Fulvia však zanedlouho zemřela v Sikyónu. Antonius chtěl přistát v Brundisiu, ale přístav mu uzavřelo Octavianovo vojsko.

Dohoda v Brundisiu r. 40 př. n. l. mezi triumviry, dohoda v Misenu r. 39 př. n. l. s Pompeiem

Pro triumviry začalo dlouhé období diplomatických manévrů. Po období velkého napětí, během kterého došlo i k otevřeného střetu, se Octavianus s Antoniem dokázali smířit a v říjnu roku 40 př. n. l. uzavřeli dohodu v Brundisiu. Itálie trpěla již od mutinské války. Od jejích obyvatel byly vymáhány neúnosné válečné poplatky a byli povoláváni do vojska, Pompeiovo loďstvo bránilo dovozu potravin z provincií, mnohé oblasti byly hospodářsky rozvrácené. Obyvatelé Itálie utýraní válkami doufali, že po dohodě v Brundisiu bude následovat mír. Došlo opět k rozdělení sfér moci: Antoniovi připadl Východ, Afrika byla ponechána Lepidovi, i když jeho význam neustále klesal, Octavianus držel zbytek západních provincií. Antonius i Octavianus si podrželi právo verbovat vojáky v Itálii, první pro válku proti Parthům, druhý pro boj proti Sextu Pompeiovi. Dohoda byla zpečetěna dynastickým sňatkem – Antonius se oženil s Octavianovou sestrou Octavií. Octavia byla šlechetná, krásná a cudná, její muž zemřel nedávno. Krátce po uzavření spojenectví Octavia s Antoniem otěhotněla. Otěhotněla i Pompeiova příbuzná Scribonia, kterou si Octavianus vzal někdy po perusijské válce. Antonius nadále zůstával v Itálii, nutila ho k tomu jak situace v Itálii, jejíž obyvatelstvo nebylo nijak nadšeno vládou triumvirů, tak i nutnost shromáždit vojsko proti Parthům.

Labilní situace v Itálii, stále více odkázané na dovoz potravin ze zámoří, nutila triumviry řešit vztah k Sextu Pompeiovi, který si vytvořil vlastní stát ve státě. Uchylovali se k němu aristokraté prchající před proskripcemi i uprchlí otroci, které Pompeius přijímal do služby v loďstvu. V roce 39 př. n. l. uzavřeli triumvirové v Misenu (dn. Miseno) s Pompeiem dohodu, který byl uznán vrchním velitelem všech námořních sil. Kromě toho získal oficiální panství nad Sicílií, Sardinií a Korsikou a dostal do správy Peloponnés. Bylo mu přislíbeno odškodné za majetek, konfiskovaný jeho otci a v budoucnu i zvolení do konzulské funkce. Krátce po dohodě v Misenu se Antonius vrátil v doprovodu Octavie na Východ, a to do Athén, kde spolu strávili zimu. V Řecku opět Antonius nosil řecký oděv, choval se prostě, navštěvoval gymnastická cvičení, přednášky a lidové slavnosti.

V době Antoniova pobytu v Itálii a v Řecku úspěšně bojoval s Parthy jeho vojevůdce Publius Ventidius. Roku 39 př. n. l. vypudil Parthy z Malé Asie i ze Sýrie. Zrádce Labienus přitom nalezl smrt, přičemž není jisté, zda byl zajat a popraven jako zrádce nebo zahynul v bojích, či na útěku. Když se následujícího roku Parthové pokoušeli o novou ofenzívu, připravil jim 9. června 38 př. n. l. zničující porážku u hory Gindaru (severovýchodně od Antiochie). Římský úspěch byl způsoben také tím, že Parthové načas opustili svou typickou taktiku rychlých výpadů a předstíraných útěků jízdních lučištníků. Na jaře 38 př. n. l. se v Sýrii objevil sám Antonius a dobyl jedno město, zimu opět trávil v Athénách. Canidius Crassus uvedl r. 38 př. n. l. pod římskou moc Arménii, G. Sosius vyčistil od nepřítele Sýrii. Na místo zajatého a popraveného Antigona ustavil Antonius r. 37 př. n. l. králem v Palestině Heroda.

Sicilská válka, konec moci Lepida, Octavianus suverénem Západu, boje v Illyricu

Ukázalo se, že dohoda s Pompeiem není pevná a mezi Pompeiem a Octavianem došlo brzy ke konfliktům, v nichž se štěstí nejprve klonilo na Pompeiovu stranu. Octavianus se rozvedl se Scribonií, která byla Pompeiovou příbuznou a v lednu 38 př. n. l. se oženil s Livií Drusillou, dámou z mimořádně vysoce postaveného šlechtického rodu Claudiů, proslulou svou krásou. Livia Drusilla, která byla ve vysokém stupni těhotenství, byla nucena se rozvést s Tiberiem Claudiem Neronem, zapřisáhlým nepřítelem triumvirů, který krátce předtím dostal milost. Toto Octavianovo manželství bylo bezdětné, jediné početí, ke kterému došlo, skončilo potratem, ale Livia měla z prvního manželství dva syny – Tiberia Claudia Nerona (pozdějšího Octavianova nástupce) a Nerona Claudia Drusa. Této ženě byl Octavianus po celý zbytek života hluboce oddán, ačkoli se neubránil nevěrám.

Pompeius měl zájem na tom, aby do bojů nezasáhl Antonius, toho však Octavianovy potíže nechávaly chladným, což jen posilovalo Octavianovu nedůvěru k Antoniovi. Roku 37 př. n. l. došlo k další schůzce obou činitelů v Tarentu, kde byla potvrzena existence triumvirátu na dalších pět let. Na důkaz jednoty poskytl Antonius Octavianovi lodě, tolik potřebné pro boj s Pompeiem a Octavianus přislíbil, že posílí Antoniovu armádu o čtyři legie na chystanou výpravu proti Parthům. Na uskutečnění tarentské schůzky měla velkou zásluhu Octavia, která významně přispěla k tomu, aby jednání vůbec bylo zahájeno. Na podzim r. 37 př. n. l. opustil Antonius Itálii. Octavia jej doprovázela, ale jen na ostrov Korkyra (dn. Korfu). Odtud ji Antonius poslal do Itálie, aby ji nevystavoval námaze a nebezpečí dalekého vojenského tažení, ostatně byla znovu těhotná. Čtyři roky byl Antonius odloučen od Kleopatry, zda s ní byl kromě oficialit v písemném kontaktu, nevíme. Kleopatra ale jistě byla informována o Antoniově osudu, protože po jeho boku byl neustále egyptský astrolog, kterého mu dala sama královna.

V Itálii začaly intenzivní přípravy na válku s Pompeiem. Octavianovo loďstvo bylo doplněno velkým počtem nových lodí vybudovaných podle nejnovějších vzorů helénistické techniky. Velení bylo svěřeno Agrippovi, který své vojenské nadání prokázal již za perusijské války. V roce 36 př. n. l. byl Pompeius nejprve v bitvě u Myl a pak v bitvě u Naulochu na hlavu poražen. V průběhu jedné bitvy byl prý Octavianus tak zmožen spánkem, že jej museli velitelé budit, aby dal povel k útoku, což později poskytlo Antoniovi další látku k obviňování Octaviana ze zbabělosti. Poraženému pirátovi se podařilo uniknout na Východ, kde obsadil město Lampsacos (dn. Lapseki) na severozápadě Malé Asie a sestavil zde skupinu následovníků o síle tří legií. Vyslal posly k Antoniovi, ale odmítl jet do Alexandrie. Místo toho, povzbuzen Antoniovou porážkou v Médii, začal tajně vyjednávat s Parthy. Antonius to zjistil a vyslal k němu silné vojsko pod vedením generála Marca Titia. Titius Sexta zajal a popravil.

Všichni k Pompeiovi uprchlí otroci byli odzbrojeni, vráceni původním majitelům a několik tisíc jich bylo popraveno. Lepidus, který dlouhá léta zůstával v pozadí, zahájil na Octavianovu žádost válku s Pompeiem, po jehož porážce se pokusil zmocnit vlády nad Sicílií. Octavianus se rozhodně postavil proti jeho snahám a Lepidus se hotovil k boji, ale jeho vojsko před Messanou (dn. Mesina) přešlo k Octavianovi. Lepidus, opuštěn svými vojáky, byl zbaven moci a donucen odejít do soukromí. Lepidovi pak zůstal jen titul nejvyššího pontifika (pontifex maximus [?]), který mu byl udělen r. 44. př. n. l. a který si udržel až do své smrti r. 12 př. n. l. Tak se triumvirát změnil v duumvirát a Octavianus se stal jediným pánem Západu. Octavianus si byl nepochybně vědom vážných důsledků svého činu, který znamenal záměrnou likvidaci triumvirátu a vytvářel předpoklady k válce mezi jeho dvěma zbývajícími členy.

V letech 35 – 33 př. n. l. bojoval Octavianus postupně ve třech taženích v Dalmatii a Illyricu, která byla namáhavá a ne zcela úspěšná, ale zabezpečila severozápadní hranici Itálie mnohem víc, než tomu bylo dříve.

Antoniova opatření na Východě

Po čtyřletém odloučení se Antonius setkal s Kleopatrou, a to v Sýrii. Kleopatra mezitím Antoniovi porodila dvojčata. Antonius zdvihl děti do výšky, čímž je podle římských zvyklostí je oficiálně uznal za své. Chlapec dostal jméno Alexander Hélios, tedy Slunce, holčička Kleopatra Seléné, čili Měsíc, Luna. Tato jména měla symbolický význam a politický smysl. Triumvir připravoval tažení na východ, proti iránským kmenům – tak jako před třemi staletími Alexandr Veliký. A tak chlapcovo jméno bylo úmyslným navázáním na slavnou minulost. Byl tu ještě jiný aspekt: král Parthů měl ve své titulatuře název „bratr Slunce a Měsíce“. Jestliže ho nyní přebírala rodina a potomci Antoniovi, hlásili se tím k parthskému trůnu. Když už uznal děti, učinil i jejich matku svou oficiální manželkou, třebaže není jasné, zda tak učinil již v roce 37 př. n. l. v Sýrii nebo o něco později. Z římského hlediska však Antoniovou manželkou zůstávala pouze Octavia – římský občan mohl v legální manželské svazky vstupovat jen s cizinkou, jejíž zemi spojovalo s Římem tzv. ius conubii, tedy dohoda dávající občanům obou stran právo uzavírat platné sňatky. Taková úmluva s Egyptem uzavřena nebyla. Tudíž Octavianus a jeho sestra mohli tento sňatek ignorovat a považovat jej za další ztřeštěný kousek člověka, který se přestrojoval za Hérakla či Dionýsa a svou milenku doprovázel na voze se spřežením řvoucích lvů. Pro Východ ovšem tyto právní otázky nepřicházely v úvahu – bozi a králové stojí nad veškerými zákony.

Od otce svých dětí dostala Kleopatra veliké dary. V Sýrii připadlo královně město Chalkis, které přálo Parthům, mělo jí podléhat i několik měst na syrském a fénickém pobřeží. Antonius potvrdil svrchovanost Egypta nad Kyprem. Stala se také paní velkých soukromých panství v Kilikii a na Krétě. Antonius postoupil Kleopatře v zásadě jen ty oblasti, které zůstaly bez vládců po bojích s Parthy, takže ačkoli šlo o nesmírné dary, byly provedeny tak, aby formálně neporušovaly římské vlastnictví na Východě. Nebyla to jen Kleopatra, která byla obdarována, někteří činitelé dostávali v pohraničních oblastech celá knížectví, kterým měli vládnout jako spojenci, ve skutečnosti vazalové Říma. Kordonem závislých států chránil Antonius východní provincie před útokem zvenčí – to byla rozumná politika.

Všechny ty dary Kleopatru neuspokojily, její ambicí bylo rozšířit své království do rozsahu, který mělo za prvních Ptolemaiovců. Pokukovala zvláště po Judeji a Nabatejské Arábii (ta byla za prvních Ptolemaiovců pod svrchovaností Egypta) a Arábii. Avšak v tomto případě projevil Antonius málo pochopení. V Judeji vládl Herodes, dosazený na trůn samotným Antoniem. Herodes vytlačil z Palestiny Parthy a rozdrtil židovskou stranu, která mu byla nepřátelská. Odebrání Judeje Herodovi by vyvolalo nedůvěru v nový pořádek na Východě. Nakonec Kleopatra získala jen část Judeje, třebaže tu nejbohatší – Jericho s okolím, kde byly proslulé plantáže balzámových keřů, čímž si vysloužila Herodovu nenávist. Z nabatejského území dostala Kleopatra pás území na východ od Mrtvého moře.

Katastrofální Antoniovo tažení proti Parthii r. 36 př. n. l.

Když bylo římské panství na Východě potvrzeno a ze Západu nehrozilo nepřátelství, Antonius se opět vrátil k parthskému problému. Zdálo se, že vývoj vnitřních událostí v Parthii je příznivý Římanům. Při nástupu Fraata IV. (38/37 - 3/2 př. n. l.) na trůn vypukly v zemi nepokoje a Antonius spoléhal na to, že mu pomohou králové závislí na Parthech. Pamatoval na zkušenosti Crassovy a dal přednost cestě přes arménské hory před cestou pouštěmi Mezopotámie. Podařilo se mu proniknout až k hlavnímu městu Médie Atropateny, k Fraaspě a oblehnout je, ale pomocný oddíl, který vezl obléhací stroje, byl zničen. Obyvatelé města byli na obléhání připraveni a parthská vojska napadla Antoniovu armádu z týlu. Parthové opět začali používat osvědčenou zničující taktiku lehkých jízdních lučištníků, kteří, aniž se vystavili síle římského útoku, vyslali oblak šípů na nepřítele a zmizeli. Tyto neúspěchy přinutily Antonia k návratu. Ústup přes zasněžené neznámé hory byl provázen neustále svištícími parthskými šípy, hladem, úplavicí, zimou a vyčerpáním. Římané přišli o více než dvacet tisíc mužů. Největší odpovědnost za porážku nesl Antonius, který bohužel nebyl takový mimořádný velitel jako Caesar či Alexandr Veliký. Jeho osobní udatnost a bravura nestačily k samostatnému vedení velkého tažení, které vyžadovalo strategický cit, rozvahu a bystrozrak. V Antoniově chápání byl ale strůjcem neštěstí zrádný arménský král Artavasdes, kterému přísahal pomstu.

Jeho kolega a rival Octavianus zatím na Západě zvítězil nad Pompeiem. Octavianus se však tvářil, že naprosto věří Antoniovým oficiálním zprávám o vítězném ukončení války s Parthy a byl dokonce iniciátorem toho, že senát schválil, aby se konaly děkovné bohoslužby, třebaže to již hraničilo s ironií.

V Arménii se Antonius nechtěl spoléhat na dobrou vůli krále a obyvatelstva a tak táhl dál k syrskému pobřeží. Tam se zničený oddal ponurým myšlenkám a pití a čekal na Kleopatru. Kleopatra, která během války porodila další dítě – Ptolemaia Filadelfa, kterého pojmenovala po slavném Ptolemaiovi II, který vládl ptolemaiovskému Egyptu v době jeho největší slávy - připlula s množstvím oděvů a peněz pro zdecimovanou armádu. Antonius dychtil pokračovat ve válce, avšak velká část jeho armády byla zničena a nových vojáků od Octaviana se nedočkal. Antonius s Kleopatrou se pak vrátili do Egypta. Už po dvou nebo třech měsících byl Antonius zpátky v Sýrii. Dostal zprávy, že dosavadní spojenci, parthský a médský král se dostali do otevřeného konfliktu a médský král poslal k Antoniovi vyjednavače s tajnými návrhy.

Růst napětí mezi Octavianem a Antoniem

Octavia v Římě prosila svého bratra, aby jí dovolil odjet k manželovi na Východ. Octavianus, přesto a nebo právě proto, že věděl, že již Octavia nemohla Antoniův osud ovlivnit, povolil. Dal jí výstroj pro Antoniovy vojáky, nákladní zvířata, značnou sumu peněz a dva tisíce ozbrojenců. Mohlo se jednat o cílenou Octavianovu provokaci, protože oproti již dlouho slíbeným čtyřem legiím posílal Antoniovi nicotnou sílu. Malá Octaviina flotila doplula do Athén, odtud byl vyslán posel pro Antonia. Octavia se tázala, kam má s materiálem a lidmi přijet. Posel zastihl triumvira v Sýrii. Antonius – ať již pod vlivem Kleopatry nebo z rozčilení nad ponižujícím malým doprovodem Octavie – Octavii přikázal, ať mu pošle muže a zásoby a sama ať se vrátí do Říma. Octavianus pak přikázal Octavii, ať opustí Antoniův dům. Šlechetná Octavia však kategoricky odmítla a dál se starala o veškeré manželovy záležitosti a dál vychovávala jeho děti, které s ním měla sama, jako ty z dřívějších manželství. Svou věrnou láskou k nevděčnému a zhýralému Antoniovi mu neuvědoměle uškodila v očích veřejného mínění, které jí litovalo.

Brzy se ukázalo, že plány, které rozvíjelo poselstvo médského krále, jsou jen přeludem. O tažení proti Parthům nemohlo být ani řeči. V roce 34 př. n. l. vyrazil Antonius alespoň do Arménie, aby se pomstil Artavasdovi. Podařilo se mu, zřejmě lstí, krále zajmout a uvěznil i jeho dva syny. Arménie se na krátký čas stala římskou provincií.

Na podzim roku 34 př. n. l. vstoupil Antonius do Alexandrie. S jeho souhlasem mu tam byl připraven skvělý triumfální pochod. To bylo v Římě, který žárlivě střežil své zvyky a privilegia, chápáno jako rouhání a urážka, neboť podle tradice směl římský vojevůdce slavit triumfy pouze v hlavním městě impéria. A co víc – Antonius vystoupil převlečen za Dionýsa, s břečťanovým věncem na hlavě a s thyrsem v ruce. Dalším porušením odvěkých obyčejů bylo to, že triumfální pochod přijímala královna cizí země. Kleopatra seděla na postříbřené tribuně uprostřed barvitého houfu svých dvořanů a podél trasy pochodu stály nespočetné davy obyvatel Alexandrie. Před těmito diváky pochodovaly sevřené šiky římských legií a na dvoukolém voze jel vojevůdce.

Alexandrijské darování, politické kampaně Octaviana a Antonia

Ještě týž rok se konala ceremonie, na které byla Kleopatra vyhlášena Královnou králů, a že bude společně se svým synem Kaisariónem vládnout Kypru a Egyptu. Potvrdil oficiálně, že Kleopatra byla Caesarovou ženou a že tedy Ptolemaios Caesar je jejich manželským synem. Alexandr Hélios obdržel Arménii, Médii a Parthii – v případě posledních dvou zemí Antonius rozdával to, co ještě sám neměl. Nejmladší Ptolemaios Filadelfos obdržel vládu nad egyptskými državami v Sýrii a Kilikii, Kleopatře Seléné byla svěřena Kyrenaika a Libye. Připojení rozsáhlých oblastí, které patřily římskému impériu, k Egyptu vyvolalo obrovské pobouření, kvůli kterému mnozí Antoniovi příznivci přešli do Octavianova tábora. Tomu se dostala do rukou vítaná zbraň, když mohl ukázat, že Antonius je služebníkem egyptské královny, když jí dává římské země. Ani Antonius nebyl nečinný a snažil se svého protivníka zobrazit jako člověka, který jedná arogantně a svévolně a pošlapává všechny dohody: nezákonně zprostil úřadu Lepida, přisvojil si jeho legie a Sicílii, takže by měl odstoupit polovinu toho, co získal, odevzdat lodě, které mu Antonius poslal na boj proti Pompeiovi a umožnit mu nábor vojáků v Itálii. Octavianus naproti tomu kontroval tím, že se Antonius de facto stal vládcem Egypta, třebaže mu nebyl určen při rozdělování sfér vlivu, lstí se zmocnil arménského krále a zvláště ironický byl požadavek, ať dá Octavianovi polovinu toho, co vzal Arménům a Parthům, které – jak tvrdí - porazil, jestliže žádá polovinu toho, co dobyl Octavianus. Ze všeho nejvíc Octavianus vytýkal Antoniovi jeho poměr s Kleopatrou. Na to Antonius vojácky bezprostředně odpověděl: „Proč ses tak změnil? Snad proto, že spím s královnou? Je mou ženou. Ostatně – začal jsem s tím teprve teď anebo už před devíti lety? A ty snad máš jenom Drusillu? Aby ti zdraví přálo, jestli se hned sotva si přečteš tenhle dopis, nevyspíš s Tertullou nebo s Terentillou, s Rufillou nebo Salvií – anebo snad se všemi najednou? ...Svou nynější  ženu Livii jsi vzal jejímu muži, když už byla v pokročilém těhotenství. V domě jistého senátora jsi zatáhl jeho manželku do sousedního pokoje a když jste se vrátili, měla podezřele růžová ouška a vlasy v nepořádku. Rozvedl ses s první ženou Scribonií, protože si otevřeně stěžovala, že konkubína znamená pro tebe mnohem víc než ona. Tvoji přátelé svlékají vdané i panny; prohlížejí si je, jako by to byly otrokyně vystavené na prodej.“ Dále Antonius obviňoval Octaviana, že Caesarovi posloužil svým tělem, aby se stal jeho dědicem. Kampaň takových argumentů a pohrůžek sílila po celý rok 33 př. n. l. a současně byly dány do pohybu i jiné prostředky pro ovlivňování veřejného mínění. V té době se objevila na Východě řecká báseň, údajné Sibyllino proroctví, jež hlásalo, že nastane zlatý věk, kdy nad světem bude vládnout Paní. V Římě toto proroctví šířili bezpochyby astronomové a věštci, kteří měli čilý styk s Egyptem, proto byli také roku 33 př. n. l. vykázáni z města. Oboustranná propaganda vzkvétala a kampaně obou rivalů, plné jedovatých obvinění ovlivnily pohled historiků, životopisců a básníků, některá fakta a události zamlžily provždy. Královna byla vylíčena jako orientální despotická žena, která svedla římského vůdce svým zlovolným luxusem, děvka, která uzmula římská území, že ani sám Řím nebyl před jejími asiatskými hordami v bezpečí, byly zdůrazňovány podivnosti a monstróznosti egyptského náboženství a ohavní eunuši, kteří vládli Kleopatřinu dvoru (na Kleopatru je silná reminiscence v eposu Aeneis v osobě punské královny Dido). Propagandistickou část války vyhrál Octavianus.

Octavianovo nepřátelství už bylo úplně zřejmé. Řím se znovu začal obávat orientální královny a její vize orientální veleříše s centrem v Alexandrii, která měla značný vliv na velikého Caesara a Antonius jí propadl úplně. Antonius roku 33 př. n. l. prodléval v Arménii a vedl tam vojenské akce. Teprve na podzim toho roku vydal rozkaz svému legátovi Canidiovi, aby soustředil sedmnáct legií v Efesu. Vydal také rozkazy všem závislým králům a městům, aby tam poslali lodě, lidi a proviant.

1 ledna 32 př. n. l. se ujali v Římě konzulátu Gaius Sosius a Lucius Domitius Ahenobarbus. Oba patřili k Antoniovým přívržencům. Sosius pronesl hned první den v úřadě před senátem velkou řeč, v níž vychvaloval Antonia a prudce obviňoval Octaviana. Octavianus, který předvídal, jak se konzulové zachovají, se zasedání neúčastnil a pod jakousi záminkou odjel z Říma. V senátě však zlikvidoval smělé Sosiovy záměry tribun lidu Nonius, oddaný Octavianovi, který měl jako tribun právo veta proti všem usnesením. Brzy na to se Octavianus vrátil do města, svolal senát – protizákonně, protože nezastával žádný úřad. Ale senátoři se poslušně sešli. Druhým protizákonným činem bylo, že vstoupil do zasedací síně senátu ve společnosti přátel a vojáků, který měli skryté dýky, jenže skryté natolik nedbale, že si jich mohl každý všimnout. Konečně – a to bylo třetí porušení zákona – usedl Octavianus mezi oba konzuly. Držel dlouhou řeč, v níž odrážel útoky Sosia a Domitia a hájil všechna svá politická opatření. Oznámil, že v nejbližší době opět svolá senát a předloží Antoniův dopis, který konzulové zatajili a jenž zcela jasně ukazuje, jak zhoubné pro vlast jsou plány jeho autora.

Konzulové opravdu měli takový dopis, ale nechtěli jej předčítat. Znali náladu v Římě a věděli, že by jen posloužil Octavianovi, protože Antonius se v něm domáhal ratifikace svých darovacích aktů ve prospěch Kleopatry a jejích dětí. Útok konzulů, který byl pokusem o státní převrat, se nezdařil pro bojácnost senátorů a energičnost Octaviana. Za takového stavu už neviděli konzulové možnost zůstávat dále v Itálii a odjeli na Východ k Antoniovi. Společně s nimi nebo krátce po nich odjelo z Říma zhruba 400 senátorů, tedy téměř polovina jejich celkového počtu.

Přípravy ke konfliktu, první boje

Zatím se v Efesu shromažďovaly Antoniovy síly. Loďstvo čítalo 800 plavidel válečných i dopravních, 200 z nich dala Kleopatra, která přispěla i částkou 20.000 talentů a zavázala se celou dobu války dodávat proviant armádě. Nakonec, v zimě nebo na jaře roku 32 př. n. l., sama přijela do Efesu. Toužila po tom, aby se osobně účastnila rozhodujících bojů. Antonius jí však přikázal, aby se vrátila do Egypta a téhož názoru byli i ostatní Římané. Kdyby zůstala po jeho boku, byl by to další argument pro Octaviana, že Antonius je její loutkou a kdyby zvítězil, nechal by ji vládnout i v Římě. Kleopatra v tomto případě projevila politickou slepotu a nedala se přesvědčit, což později mělo pro Antonia zhoubné následky.

Brzy na jaře roku 32 př. n. l. přesídlil hlavní stan na ostrov Samos. Tam trávili čas velmi příjemně, uprostřed samých zábav a hostin. Proto se tenkrát říkalo: „Po celém světě se ozývá samé řinčení zbraní, pláč a nářek; jenom na Samu znějí flétny a lyry a v přeplněných divadlech zpívají sbory.“ Posléze, nejspíše v květnu, dvůr i velitelství opustily Samos a protože území budoucích vojenských se mělo přesunout na Západ, přeplavily se do vlastního Řecka. Antonius a Kleopatra se zastavili v Athénách, kde se pokračovalo v předchozím způsobu života: zase zábavy, hry a divadelní představení. V téže době se Antonius rozhodl pro formální rozchod s Octavií.

Octavianus nedostal od nikoho finanční pomoc a musel se starat sám. Svobodní občané byli nuceni odevzdat čtvrtinu svého příjmu, propuštěnci osminu svého majetku. To vyvolalo obrovskou nespokojenost a později bylo vytýkáno Antoniovi jako největší chyba, že nevyužil vzpoury obyvatel Itálie a neudeřil. Ale Antonius v té době nebyl ještě připraven, stále ještě nebylo dokončeno vyzbrojení a přeskupení velkého počtu jeho jednotek.

Mezitím přešli na Octavianovu stranu dva Antoniovi přátelé Marcus Titius a Munatius Plancus. Ještě v Efesu radili důrazně, aby Antonius poslal Kleopatru do Egypta, čímž na sebe přivolali její nenávist. Do Itálie nepřicházeli s prázdnýma rukama, znali všechny Antoniovy plány a věděli že Antonius sepsal závěť, kterou podle zvyku uložil u vestálek v Římě. Byli svědky při jejím sepsání a upozornili Octaviana, že obsahuje důležité politické rozhodnutí. Strážkyně závěti, vestálky, ji zpočátku odmítaly vydat a ustoupily teprve, když za nimi přišel Octavianus osobně. Octavianus jednal nezákonně, stejně nezákonné bylo i přečtení závěti před senátem. Závěť však obsahovala některé šokující body. Antonius žádal, aby jeho tělo, i v případě, kdyby zemřel v Římě, bylo převezeno do Alexandrie a tam bylo pochováno vedle Kleopatry. Pak znovu prohlašoval, že Kaisarión je Caesarův syn, následovaly velké odkazy ve prospěch jeho a Kleopatřiných dětí.

Usilovná snaha Octavianovy propagandy přinesla nakonec své plody. Pozdě na podzim 32 př. n. l. byla zaranžována obrovská manifestační akce, při které veškeré obyvatelstvo Itálie, všechna její města složila slavnostní přísahu a zvolila Octaviana vůdcem války. Podle příkladu Itálie se zařídily i ostatní západní provincie. Antonius byl zbaven všech úřadů a hodností a konzulát na příští rok byl svěřen Octavianovi a jeho příteli Messalovi. Potom šel Octavianus jako kněz římského lidu v slavnostním průvodu k chrámu bohyně války Bellony. Před chrámem na Martově poli hodil v krvi namočeným kopím ve směru k nepříteli a vyhlásil iustum bellum – spravedlivou válku, a to výhradně proti Kleopatře. Využil skutečnosti, že královna se zdržovala v Antoniově hlavním stanu. Válka byla vlasteneckou odpovědí na hrozící invazi egyptské královny a Antonius byl z tohoto pohledu chápán jen jako soukromá osoba, dobrodruh ve službách cizího státu.

Antonius otálel a ztrácel čas, protože si nemohl dovolit vpadnout do Itálie. Pokud by se měla válka odehrávat podle Sullova scénáře, tj. zajistit si Východ a pochodovat na Řím, nemohla by se Kleopatra objevit jako spoluvůdce tažení, které by bylo chápáno především jako invaze orientální královny a Antonius by čelil velkému odporu v Itálii i svých přátel a vojáků. S Kleopatrou se nemohl opovážit vtrhnout do Itálie, ale bez ní se nemohl Octavianovi postavit, neboť ona mu dodávala zdroje a síly a sen o impériu patřil jim oběma. Musel Octaviana donutit, aby zaútočil na něho. Tomuto dilematu je třeba připisovat mnohé z jeho vojenských omylů a špatných odhadů, které u vojáka s Antoniovými zkušenostmi historiky dlouho mátly.

Antoniovo váhání mohlo mít i jiný důvod. V nedávných dobách se tažení předcházející bitvám u Pharsalu nebo Filipp soustředila podél hlavní římské cesty Via Egnatia, spojnice mezi Jadranem a Východem. Antonius se oproti tomu zcela soustředil na jižní břehy Jónského moře a jeho armáda zaujala řetězové postavení na jih od Via Egnatia po Peloponnés. Tak si zajistil cestu, kudy mu přicházely zásoby z Egypta. Mohl také kalkulovat s předpokladem, že se Octavianovi na dlouhou válku nedostává peněz a tím, že jej donutí k delší a nebezpečnější plavbě dále na jih, bude čas pracovat pro Antonia.

V očekávání jarního tažení v roce 31 př. n. l. dal Antonius přemístit svoje velení do města Patrai v Řecku. Měl velkou armádu o 19 legiích a pomocné síly z vazalských království. Celkem měl 70.000 pěších vojáků a 12.000 jízdních. Několik málo legií zanechal, aby mu kryly záda - ty byly řídce roztroušeny od severní Afriky po Bospor. Největší úsilí a většinu Kleopatřiných peněz vložil do loďstva. To bylo další uznání jeho dluhu Kleopatře, protože Egypt vždy spoléhal na svou námořní sílu, zatímco Římané dávali přednost boji na souši. Plútarchos píše: „Přestože byl Antonius na souši mnohem silnější než Octavianus, přál si, jen aby se zalíbil královně, aby zvítězilo loďstvo, přestože jeho lodě měly nedostatek lidí v posádce a jejich kapitáni číhali u cesty a verbovali kolemjdoucí, poháněče mul, sedláky a dokonce i chlapce z řeckých polí.“

Antonius měl loďstvo tak velké a silné, jaké svět dosud neviděl, celkem asi 500 válečných lodí. Kleopatřini stavitelé lodí si všimli, jak úspěšné byly Agrippovy těžké lodě v boji proti Sextovi Pompeiovi a zkonstruovali gigantické plovoucí hrady s deseti veslaři u jednoho vesla. Na bocích byly lodi chráněny dřevěnými trámy pospojovanými železem a na přídi každé z nich byl strašlivý bronzový bodec pro klounování nepřítele. Tato plavidla sice byla mohutná, avšak pomalá, nemotorná a s nevycvičenou posádkou téměř neovladatelná. Octavianův námořní velitel Agrippa, který způsobil Sextovu porážku hrubou silou, teď prokázal, jakým je na moři géniem, protože se uchýlil k druhému extrému. Své lodi doplnil množstvím malých, rychlých a čiperných galér, které vycházely z lodí užívaných piráty v Jaderském moři a byly známy jako liburnské lodě. Byly lehké, snadno se stavěly a ovládaly i s nevycvičenou posádkou.

To, jak Antonius vedl tažení, bylo pro mnoho pozdějších spisovatelů záhadou. Zatímco Antonius váhal, Octavianus byl rychlý, sebejistý a rozhodný, Octavianus konal a Antonius pouze reagoval, a tak, jak už to bývá, štěstí stálo při tom odvážnějším. Agrippa využil Antoniovy váhavosti a počátkem roku 31 př. n. l., ještě uprostřed zimy, se přepravil z Itálie přes Iónské moře a zmocnil se rozhodujících pevností na řeckém pobřeží po několika rychlých, trestných útocích na zemi a na moři podél Antoniovy obranné linie. Octavianus ponechal Itálii na starost svému příteli z urozené etruské rodiny Gaiovi Cilniovi Maecenatovi a následoval Agrippu. Když objel severní konec této linie, Octavianus vylodil svou armádu na Épeiru a dřív, než Antonius stačil něco podniknout, byla jeho armáda na severním mysu Ambrackého zálivu a ohrožovala Antoniovy lodě zakotvené v zálivu. Antoniovo loďstvo se tak ocitlo v pasti. Antonius přispěchal z Patrai a vybudoval postavení na jižním mysu u Apollónova chrámu v Actiu. Obě armády se začaly zakopávat a opevňovat. Za jejich týlem se však Agrippovy speciální oddíly zmocnily Korinthu a Patrai, uzavřely před Antoniem vstup na dolní řeckou pevninu a zabránily egyptským zásobovacím plavidlům proniknout k jeho loďstvu.

Dvě armády teď stály proti sobě a oddělovalo je jen kilometr široké ústí zálivu. Agrippovy lehké galéry pak začaly jako lovečtí psi, kteří zahnali jelena do kouta, blokovat Antoniovo loďstvo, zakotvené v zálivu. Při prvních útocích Antonius neprojevil žádné obavy. Jak léto pokračovalo, nastala však pro Antonia vážná situace. Jeho kosmopolitní posádky, jimž chyběla disciplína sicilské války, jakou dostali námořníci Octavianovi, začínaly být neklidné. Armáda příliš dlouho lenošila a tábořila nějakou dobu na nízko položené malarické půdě a mnoho vojáků onemocnělo. Na souši pro něj vznikla díky Octavianovým zákopům slepá ulička a zásobování z moře bylo odříznuto. Začaly být potíže s jídlem a zásoby se musely vozit přes obtížnou hornatou krajinu na mulách, nebo je dokonce nosili nosiči na zádech. Plútarchos vypráví, jak jeho vlastní praděd se vlekl s pytlem obilí na ramenech do Actia. Pokud kdy antoniovci doufali, že odříznou Octavianovu menší armádu, nyní se sami ocitli v obklíčení a z malého pramínku dezertérů z řad Antoniových hodnostářů se stala řeka. Octavianus vedl úspěšnou opotřebovávací válku a Antonius musel brzy něco udělat.

Východní vazalští králové, kteří cítili, že se štěstí obrací, se tiše vytratili k Octavianovi, kde však nebyli vlídně přijati. „Mám rád zradu, ale nemám rád zrádce“, řekl prý Octavianus. Amyntas z Galatie přešel se svými 2000 muži, právě v té době dezertovali Dellius a Ahenobarbus, staří Antoniovi přátelé. Když ho opustil Ahenobarbus, tvářil se Antonius před lidmi nonšalantně a posmíval se, že uprchl ke své milence do Říma. Potají, i když Kleopatra protestovala, poslal za ním jeho věci a jeho sluhy. Když se pokusil dezertovat vazalský princ Iamblichos, Antonius ho chytil a dal pro výstrahu popravit. Čas se krátil, ale Antonius se nemohl rozhodnout. Jeho těžkopádné loďstvo mu bylo do té chvíle k ničemu. Starší zkušení důstojníci mu doporučovali, aby opustil loďstvo a Kleopatru a stáhl se s armádou do Thrákie a Makedonie, na území, které dobře znal a kde ho místní lidé podporovali a aby zkusil boj na souši.

Opět Plútarchos: „Bylo by absurdní, kdyby Antonius, který byl právě tak zkušený velitel v boji na souši jako kdokoli jiný, zahodil výhodu, kterou mu dával počet a síla jeho vojska a oslabil je tím, že by je naložil na lodi. Avšak přes všechny rozumné Canidiovy rady rozhodla Kleopatra, že se bude bojovat na moři a nad Antoniem zvítězila.“ Plútarchos dále dodává, že již v myšlenkách plánovala útěk, a to byl skutečný důvod jejího bitevního rozkazu. Nebo možná dychtila po akci a nemohla se smířit s myšlenkou na strategický ústup s únavným pochodem do thráckých hor, snad chtěla, aby se rozhodlo rychle a ptolemaiovský instinkt (Ptolemaiovci byli tradičně silní na moři) jí říkal, aby důvěřovala loďstvu, protože nevěřila, že by tak obrovské loďstvo dokázal Octavianus porazit. A Antonius, jehož soudnost podle všeho nebyla zcela v pořádku, s ní nakonec souhlasil.

Až na šedesát, spálil všechny egyptské lodě, potom ty největší a nejlepší se třemi až deseti řadami vesel obsadil posádkou a nalodil na ně 22 000 těžce ozbrojených vojáků a 2000 lučištníků. Podle Plútarcha, když konal tyto přípravy na něj jeden jeho, mnoha bitvami ostřílený, centurio [?] vykřikl: „Imperátore, proč ses vzdal důvěry v tyto rány anebo v tento meč a kladeš své naděje do ničemného dřeva? Egypťané a Féničané ať bojují si na moří, ale nám dej pevnou zemi, na které jsme zvyklí stát a umírat nebo vítězit nad nepřáteli!“ Když kapitáni chtěli zbavit lodě plachet, nařídil Antonius, aby je vzali na palubu, neboť je mohou potřebovat při pronásledování nepřítele. To bylo podezřelé, podle obvyklé praxe se plachty odložily, když se lodi pustily do boje. Vojáky by asi příliš nepovzbudilo, kdyby věděli, že válečné poklady byly naloženy tajně na jednu z Kleopatřiných zásobovacích lodí. To byly činy vojevůdce, který předpokládá, že bude poražen a hodlá odplout s pokladnicí a flotilou do Egypta, kde by mohl pokračovat ve válce za lepších podmínek.

Na druhé straně Octavianus byl připravený a věřil si. Den před bojem potkal venkovana s oslem. V přátelské náladě se venkovana zeptal na jméno. Venkovan odvětil, že se jmenuje Eutychos, čili Šťastlivec a jeho osel Nikón, Dobyvatel. Octavianus v této odpovědi viděl dobré znamení a prý dal na tom místě po bitvě vztyčit bronzovou sochu na počest muže a jeho osla.

Agrippa

Agrippa

Bitva u Actia 2. září 31 př. n. l.

2. září roku 31 př. n. l. vál ráno nárazový vítr, který se později uklidnil. Antoniovo loďstvo stálo v ústí zálivu a nehýbalo se. Naproti, ale blíž k otevřenému lodi, byly galéry pod Agrippovým velením a mezi nimi se na lehké liburnské lodi pohyboval Octavianus. Veslaři odpočívali a čekali, co udělá vítr. Kolem poledne se zdvihl vánek od moře. Antoniovi vojáci byli netrpěliví, takže s levým křídlem flotily postoupili, spoléhajíce na velikost a váhu svých lodí. Octavianus, či spíše Agrippa, okamžitě a rád zareagoval a nařídil veslařům svého pravého křídla, aby zabrali zpětně, tak, aby vylákali nepřítele z hrdla úzkého zálivu na otevřené moře, kde by jeho pohyblivé galéry mohly obklopit a napadnout obry s nedostatečnou posádkou. Když se linie dotkly, neměly Antoniovy lodě dostatečnou rychlost ke klounování. Střetnutí s těmito opancéřovanými obry se chtěl Octavianus vyhnout a kdyby se sám pokusil o klounování, bodce jeho lodí by se urazily o čtverhranné trámy s železnými nosníky. A tak začala bitva, která se podobala pozemnímu útoku na opevněné město. Malé lodi dorážely na obrovské lodní trupy, vystřelovaly šípy a užívaly Agrippův stroj harpax pro katapultování hákem opatřených střel, aby rychle lodi připoutaly a aby mohli vojáci vyšplhat na paluby ze všech stran. Z vysokých věžiček na záďové nástavbě a z přední paluby Antoniovi muži odráželi záplavu útočníků ohněm a střelami. V té chvíli probíhala bitva nerozhodně.

„Pak bylo náhle vidět, že 60 lodí Kleopatřiny flotily vytáhlo plachty a uprostřed bitvy plulo pryč. Protože flotila měla své postavení za těžkými loděmi, prodrala se jejich řadami, způsobila mezi nimi zmatek a s větrem nadouvajícím jim plachty zamířily lodě spěšně k Peloponnésu. Antonius, který už nebyl velitelem ani statečným mužem a dokonce ztratil soudnost, ukázal, jak pravdivé je staré pořekadlo, že duše zamilovaného dlí v těle toho druhého, protože dovolil, aby ho, tělo jejího těla, vlekla za sebou, ať už půjde kamkoliv.“ Tolik Plútarchos. Kleopatra patrně jako pragmatička usoudila, že bitva je prohraná a rozhodla se zachránit, co se dá. Buď chtěla zachovat flotilu jako základnu pro další boje a nebo - podle některých názorů - hodila Antonia přes palubu a chtěla zatáhnout do hry třetího Římana - Octaviana.

Když Antonius uviděl Kleopatru prchat, nebyl schopen vyprostit svou vlajkovou loď z řady ostatních, a tak co nejrychleji nastoupil na menší loď a prchal za ní. Když dorazil ke Kleopatřině lodi, nastoupil na ní, i když Kleopatru nikde neviděl a také ji nehledal. Tři dny byl sám a chmurně mlčel, zatímco loď plula k nejjižnějšímu bodu Řecka. Pak zakotvili u mysu Tainaron. Konečně Antonia, který se tak styděl, že nebyl schopen se zlobit a vyčítat, přemluvili, aby se podíval na Kleopatru. Později spolu jedli a šli spát.

Poté, co jejich velitel uprchl, Antoniovo loďstvo bojovalo u Actia dál, do té doby, kdy odpoledne začal foukat silný vítr, rozbil formace velkých lodí, takže mezi ně vnikli nájezdníci. Ve čtyři odpoledne se loďstvo vzdalo. Na tak velkou bitvu byly ztráty zanedbatelné. Octavianus ukořistil 300 válečných a zásobovacích lodí. Většina z nich byla podle římského zvyku spálena a z jejich bronzových bodců vztyčil Octavianus památník na místě, kde byl jeho tábor.

Na Kleopatřinu loď došla zpráva, že loďstvo bylo rozdrceno, ale pěchota se ještě drží. Antonius poslal posly ke Canidiovi, aby se co nejrychleji stáhl přes Makedonii na Východ. Pak vybral jednu z Kleopatřiny flotily nákladních lodí, která nesla náklad peněz, drahocenných předmětů, zlatých a stříbrných nádob a tu daroval svým loajálním přátelům, aby si poklad rozdělili a zachránili se. Jeho přátelé se slzami v očích odmítli, ale Antonius je utěšoval a stále nutil, aby přijali jeho dar. Pak je poslal s dopisem do Korinthu a nařídil tamějšímu správci, aby jim poskytl bezpečné útočiště do doby, než se smíří s Octavianem.

Canidius se pokusil s vojskem odejít, ale byl to jen polovičatý pokus a za týden se armáda vzdala Octavianovi. Canidius unikl, aby se mohl k Antoniovi přidat v Egyptě. Octavianovo vítězství bylo úplné. Podle římského pohledu se zachoval Antonius pode vší kritiku, jako voják, který se prodal do otroctví ženě, vojevůdce, hodný jen toho, aby přijímal rozkazy od vrásčitého eunucha na prostopášném orientálním dvoře. „Císař, jehož povinností bylo trestat dezertéry,“ napsal historik Velleius, „sám dezertoval od své armády.“ Antonius odplul z Řecka a zanechal za sebou v troskách své ambice a svou pověst.

Výsledek bitvy u Actia znamenal, že na budoucnu bude v říši hrát dominantní úlohu Západ. Actium potvrdilo druhořadé postavení řecké poloviny říše. Politické vedení říše spočívalo v rukou Itálie a Říma. A tak tomu mělo být až do Constantinovy vlády, kdy Východ začal znovu hrát významnější roli. Vítězný Octavianus byl názoru, že Římané si mají udržet politickou nadvládu nad Řeky, nadvládu, nepokrytě propagovanou jeho dvorním básníkem Vergiliem, autorem národního eposu Aeneis:

„Jiní ať kovové sochy, jak živoucí, jemněji tvoří –
budiž! I z mramoru tvář, jak mluvící, dovedou vyvést,
jiní ať řeční lépe a oběh nebeských těles
umějí zobrazit hůlkou a určit východy hvězdné,
ty však Římane, hleď, bys mocí národům vládl,
to bude umění tvé, dát pokoj světu a právo,
laskav k poddaným být, však odbojné rozdrtit válkou.“
Překlad Otmar Vaňorný

 Téma Kleopatra je dodnes vzrušující a není divu, že se vedou debaty jak by vypadal svět, kdyby ona a Antonius zvítězili. M. Grant tvrdí, že kdyby Antonius a Kleopatra zvítězili, patrně by nastolili poněkud rovnoprávnější režim, který by dal větší prostor iniciativě Východu, režim ne-li stejně blahodárný, tak lepší a prozíravější než Octavianův. Dále tvrdí, podle mě neadekvátně, že Octavianus, který dělal také chyby, zvítězil jen díky tomu, že měl Agrippu. Můj skromný názor je, že Octavianova a Liviina úřednická svědomitost a panovnická píle byla, i přes prosazování italské hegemonie, v podmínkách přechodu od republiky k císařství pravděpodobně lepší alternativou. Pro Octaviana bylo snazší být pro Východ bohem a pro Západ prvním občanem. Je otázka, zda by lehkomyslný Antonius a zvláště panovačná Kleopatra, ačkoli byli kulturně tolerantnější, projevili ohledy vůči stále silnému republikánskému cítění Římanů a Italiků a v neposlední řadě potřebnou mravenčí píli a trpělivost. Nepokrytá samovláda, navíc orientálního typu, by nejspíš vedla k dalším občanským válkám. Absolutismus byl přijatelný až někdy v době Diocletiana a Constantina. Nešlo o to, komu se podřídí vojensky podřadní Asiaté a Řekové, navyklí na rány bičů, jimiž je naučili Peršané a helénističtí panovníci padat do prachu před jejich tvářemi. Šlo o to, komu se podřídí Římané a Italikové. Sám Octavianus musel – maje stále na paměti Caesarův osud - svou samovládu pečlivě maskovat pod republikánskou fasádou.

Vzpomínka na Antonia na Východě zůstala živá. Když se tam služebně objevil člen císařské rodiny Germanicus (15 př. n. l. - 19), Antoniův vnuk, získal mimořádnou popularitu. Pokud měl v úmyslu získat trůn pro sebe, jak naznačují některé teorie (mj. prý vstoupil do Alexandrie bos, bez stráže a v řeckém oděvu, což mohl být hold kulturní nadřazenosti řecké kultury nebo vypočítavé politické gesto), není vyloučeno, že v jeho smrti měla prsty „babička Livie“, šedá eminence císařské rodiny.

Další Octavianova opatření, Kleopatřiny pokusy o diplomatické řešení

Když Antonius s Kleopatrou uprchli od Actia, Octavianus je nepronásledoval, napřed se snažil zajistit si, co získal. Nejprve zamířil do Athén, kde dával najevo filhellénimus, kterým by překonal Antonia a prošel iniciací při Déméteřiných mystériích v Eleusii. Malá Asie a Řecko bez problémů přešly na jeho stranu. Pak ale přišly znepokojivé zprávy z Itálie. Mezi vojáky, kteří bojovali za Octaviana, se rozhořel výbuch nespokojenosti. Žádali propuštění ze služby, odměny, půdu. Když Agrippa a Maecenas, kteří tam byli posláni, neuspěli, spěchal Octavianus do Itálie. Podařilo se mu veterány uklidnit, ale bylo jasné, že neexistuje jiná možnost jak vojáky vyplatit, než se zmocnit bohatství Egypta – posledního, které ve Středomoří ještě nepatřilo Římu. Na jaře 30 př. n. l. byl Octavianus v Malé Asii a shromažďoval armádu k pochodu na Egypt.

Antonius přistál na hranicích Kyrenaiky, kde bloudil po poušti a hrál si na rebela. Kleopatra se vrátila do Alexandrie s vlajícími prapory, jako by zvítězila. Byl to rafinovaný a inteligentní tah, který jí umožnil ovládnout město dřív, než se zklamaní a vrtkaví obyvatelé obrátí proti ní. Antonius se pokusil o sebevraždu, přátelé mu v ní zabránili, vrátil se tedy do Alexandrie. Zlomený Antonius se oddal hodování a radovánkám. Kleopatra se nevzdala a ze všech sil se snažila najít způsob, jak uchovat svou královskou dynastii. Poslala Octavianovi své žezlo i s korunou, aby učinil vládcem Egypta jednoho z jejích synů. Octavianus jí prý tajně ujistil, že se jí nestane nic zlého, ale podle všeho mu šlo jen o to, zmocnit se jejích pokladů. Pokud šlo o Antonia, ten se vzdal všech hodností a požadoval jen, aby mohl žít jako soukromý občan v Alexandrii nebo v Athénách. Octavianovi Antonius nestál za odpověď a soustředil se na Kleopatru.

Kleopatra předvídala nejhorší a rozhodla se Kaisarióna poslat v doprovodu jeho učitele i s částí pokladů do Indie. Začala plánovat i vlastní útěk a nařídila, aby lodě její flotily byly přetaženy přes úzkou šíji do Rudého moře pro útěk do Indie. Zároveň shromažďovala odevšad peníze, klenoty a jiné cenné předměty. Zkoumala také na odsouzencích účinky různých jedů, zejména hadích. Nabatejský Malchos, jehož území Antoniovým rozhodnutím připadlo Kleopatře, však odřízl cestu lodím a spálil je. Kleopatra se musela vzdát plánu opustit Egypt a její poklad nyní představoval poslední prostředek k vyjednávání s Octavianem.

1. srpna se Octavianus blížil k alexandrijským hradbám. Antonius vyvedl do boje zbytky svých sil a přikázal lodím, aby vypluly. Nejdříve jej zradilo loďstvo, potom pozemní jednotky. Když se vojevůdce bez armády vracel do paláce, dozvěděl se od služebnictva, že Kleopatra spáchala sebevraždu. Nařídil svému sluhovi Érotovi, aby ho zabil. Jenže sluha otočil ostří proti sobě, a tak Antonius vytáhl meč a vnořil si ho do těla. Neudělal to příliš obratně, a tak se, dokud ještě žil dozvěděl, že královna stále žije a chce, aby za ní přišel. Kleopatra unikla do mauzolea a zabarikádovala se tam s pokladem, svými dvěma služebnicemi a jedním eunuchem. Antonia museli ke královně s obtížemi vtáhnout dovnitř oknem. Krátce na to zemřel.

Sotva Antonius vydechl naposledy, dorazil k hrobce Octavianův posel Gaius Proculeius, aby zajal Kleopatru, především však aby jí zabránil založit požár, kterým by zničila poklad. Pravděpodobně Antonius radil Kleopatře, aby z Octavianovy družiny důvěřovala právě Proculeiovi. Přesto jej královna nepustila dovnitř. Žádala, aby Octavianus zaručil království jejím dětem. Po Proculeiově odchodu přiběhl další Octavianův přítel, voják a básník Gallus. Mezitím Proculeius přistavil žebřík k oknu, jímž byl vtažen Antonius a rychle po něm vystoupal. Když Kleopatra viděla, že byla oklamána, vytáhla ze svého šatu dýku a pokusila se probodnout. Vzal jí dýku z ruky a prohledal ji, zda neukrývá jed. Octavianovy obavy skončily, získal nejen královnu, ale i její poklad.

Kleopatru hlídat propuštěnec Epafroditus. Za několik dní se konal nádherný pohřeb Antonia. Octavianus nejenže svolil, ale dokonce přikázal dodat královně vše, co uzná za potřebné ke smutečním obřadům. Za několik dnů udělil Octavianus Kleopatře audienci. Podrobnosti o jednání nejsou známy, ale je nepochybné, že Kleopatra uplatnila všechna svoje vyzkoušená umění, která v jiné době uchvátila a zničila mnohé jiné významné muže. Octavianus však nebyl Antonius a Kleopatra věděla, že chce vše – její osobu, bohatství i její zem.

Kleopatřina sebevražda, konečné ovládnutí Egypta římským impériem

Kleopatra se dozvěděla, že má posloužit jako ozdoba Octavianova triumfu na počest vítězství nad Egyptem a odhodlala se k sebevraždě. Nechám opět promluvit Plútarcha, k jehož rodině se zpráva o událostech dostala od Kleopatřina osobního lékaře Olympa: „Kleopatra truchlila pro Antonia a jeho hrob ověnčila girlandami a zlíbala ho. Pak si objednala lázeň a po koupeli odpočívala, až jí přinesli výborné jídlo. Když jedla, vešel venkovan s košíkem. Stráže ho zastavily a chtěly vědět, co je v košíku. Zvedl nějaké listy a ukázal fíky, které vypadaly tak chutně, že vojáci byli v pokušení je sami ochutnat. Pak mu dovolili, aby odnesl ovoce královně. Po jídle si vzala Kleopatra tabulku, napsala Octavianovi, zapečetila ji a poslala mu ji. Pak odeslala všechny pryč a uzavřela vchod do památníku. Když Octavianus dostal tabulku a přečetl si její prosbu, aby byla pohřbena vedle Antonia, ihned uhodl, co zamýšlí. Nejdřív chtěl jít za ní sám, ale pak si to rozmyslel a rychle za ní poslal posly. U památníku si stráže nevšimly ničeho zlého, avšak když lidé vnikli dovnitř, našli Kleopatru mrtvou, ležící na pohovce ve svém královském oděvu. Jedna z jejích komorných, Eiras, jí ležela mrtvá u nohou, zatímco druhá, Charmion, jež se ztěží držela na nohou a potácela se, narovnávala diadém na královnině hlavě. Když to uviděl, vykřikl jeden strážce: ‚Je to správné, Charmion?‘ A ta žena odpověděla: ‚Tak je to nejlíp, když je potomkem tolika králů.‘ Když domluvila, zhroutila se mrtvá vedle pohovky.“

Dnes se již nedovíme, zda Kleopatra zahynula jedem hadů, skrytých v košíku s fíky, či pomocí jehlice do vlasů, obsahující jed, či jiným způsobem. Zajímavý je názor M. Granta, který tvrdí, že je možné i to, že Octavianus o jejím úmyslu věděl. Její účast v triumfálním průvodu mohla být chápána jako urážka Caesara, který umístil její sochu do chrámu Venuše rodičky a kdyby ji nechal popravit, mohlo by to velmi uškodit jeho pověsti. Naživu ji však nechat nemohl, a tak pro něj mohlo být nejpohodlnější, když se zabije sama.

Řím, který se dlouhá léta bál Kleopatry (a byl to strach umně podporovaný Octavianovou propagandou), uvítal její smrt s velkou úlevou a radostí. „Dnes se má pít a tančit bez zábran.“ volá Horatius, protože byla konečně přemožena šílená královna, která chtěla zbořit Kapitol a zničit celé římské impérium. Svou smrtí však dokázala vzbudit úctu i u nepřátel, a proto básník v téže triumfální ódě vzdává také hold její nesporné velikosti.

Poslední velké následnické království Alexandra Velikého se dostalo pod moc Říma. Octavianus mohl se státní pokladnou a obrovským bohatstvím egyptského dvora splnit sliby veteránům a ještě mu zbylo dost peněz na řadu veřejných prací. Asi 120.000 veteránů obdrželo po 1.000 sesterciích a všichni římští občané dostali každý 400 sesterciů. Prohlásil se za svrchovaného vlastníka egyptské půdy (z níž velká část byla konfiskována chrámům) a od těch dob mělo egyptské obilí velký význam pro zásobování obyvatelstva v Římě. Za vlády posledních Ptolemaiovců se zaneslo a ucpalo zavlažovací zařízení, proto jedním z prvních Octavianových opatření bylo, že dal kanály pročistit. Dal strhnout sochy Antonia, ale Kleopatřiny ponechal na místě. Antylla, Antoniova nejstaršího syna a dědice, vytáhli z útočiště u Caesarovy sochy a zabili. Nebylo možno ušetřit ani Kaisarióna. Na světě bylo místo jen pro jednoho Caesara. Kaisariónovi se nepodařilo uprchnout do Indie, protože jeho učitel jej přemluvil k návratu do Egypta, kde byl Kaisarión popraven. Poprava neminula ani Antoniova generála Canidia Crassa a další Antoniovy příznivce. Tři děti Kleopatry a Antonia - dva chlapci a děvčátko - byly odvezeny do Říma, kde kráčely v Octavianově triumfálním průvodu. Staly se pak členy domácnosti Octavie, která přitiskla ke svému vznešenému srdci všechny ztracené Antoniovy děti, ty, které měl s ráznou Fulvií, i ty, které, jak říkali Římané, měl s egyptskou královskou děvkou. Konfiskace půdy spolu se zvýšením daní vyvolala mezi obyvatelstvem vzpouru, kterou potlačil první prefekt Egypta Cornelius Gallus.

Za několik let po Kleopatřině smrti, když se dalo do pořádku zemědělství zanedbané válkou, začal Egypt posílat do Říma asi 180 miliónů litrů obilí ročně. Kromě tohoto zemědělského bohatství pramenily velké zisky z geografické polohy Egypta, který se nacházel v centru obchodních cest po zemi i po moři mezi Středozemním mořem a dalšími oblastmi Afriky a Indií.

Důsledky postupného sjednocení Středomoří pod římskou nadvládou

Sjednocením nejdůležitějších středomořských oblastí pod římskou nadvládu znamenalo zásadní změnu ve vývoji celého středomořského světa. Mocenská střediska předchozího období byla nucena podřídit se Římu, jehož postavení nemohlo být ohroženo útokem zvenčí. Nejnebezpečnějším rivalem zůstávala parthská říše, která sice byla schopna působit komplikace na východní hranici, ale neměla předpoklady k tomu, aby ohrozila přímo základy římské světovlády. Rozmach římského impéria na konci republiky nebyl výsledkem promyšlené a plánovitě realizované římské expanzivní politiky, ale důsledkem dlouhé série konfliktů mezi vedoucími mocnostmi, ovládajícími dílčí oblasti Středomoří, které často vytvářely příznivé předpoklady pro prosazení římského vlivu na vlastním území. Sjednocení středomoří pod římským panstvím nevyvolávalo zřejmě na římské straně závažnější problémy vojenského rázu. Armáda byla schopná zajistit vojenský vznik impéria i uhájit jeho existenci, i když nebyla neporazitelná a některá svá vítězství byla nucena vykoupit značnými oběťmi.

Závažným problémem, který před Římany vyvstával současně se vznikem impéria a nabýval na aktuálnosti i složitosti s připojením každého dalšího území, se stalo zabezpečení jeho trvalé jednoty po stránce administrativně politické a hospodářské. Teritoriální zisky na konci republiky přispěly k tomu, že římské impérium tvořilo v době, kdy se Octavianus stal samovládcem, konglomerát oblastí, stojících na různém stupni vývoje. Římská provinciální administrativa, která v době svého vzniku měla vytvořit pojítko mezi římským státem a jeho mimoitalskými državami a hledala cesty jak realizovat římskou nadvládu s ohledem na místní podmínky, potřebovala zásadní přestavbu. Její improvizátorské metody umožňovaly úřadnímu aparátu zneužívat svěřenou moc, dávaly publikánům (publicani [?]) příležitost k beztrestnému ožebračování místního obyvatelstva a vedly k tomu, že zájmy římského státu se v provinciích v mnoha případech ocitaly fakticky na posledním místě.

Krize republikánského zřízení, kterou vyvolala existence středomořského impéria, vtěsnávaného do Prokrustova lože republikánské administrativy, se plně projevila v posledním století existence republiky. Období bohaté na dramatické události, naplněné ostrými politickými, sociálními i osobními konflikty přinášelo stále jasnější důkazy o neudržitelnosti republiky, neschopné zajistit říši účinnou administrativu a udržet pod kontrolou zostřující se sociální napětí, k němuž docházelo v důsledku živelného vykořisťování provincií i prohlubující se majetkové diferenciace v řadách svobodných Římanů. Za této situace bylo republikánské zřízení odsouzeno k postupnému, ale nevyhnutelnému zániku. Východiskem se stal pevný režim osobní moci, schopný zabezpečit vnitřní mír, upevnit římskou společnost a vytvořit předpoklady k vzestupu říše. Nikdo z jeho tvůrců se však neodvažoval vystoupit s otevřeným požadavkem přímé likvidace republikánského zřízení nebo, přesněji řečeno, toho, co z něho v dané době ještě zbývalo. K tomuto zjištění mohly dospět až pozdější generace, schopné posoudit postavení pozdní republiky v souvislosti s předchozím vývojem i následným vznikem císařství. Současníkům byla situace se všemi svými komplikacemi nepřehledná a jevila se jim tak, že nedostatky republikánského zřízení jsou důsledkem nahodilé souhry nepříznivých okolností nebo, a to mnohem častěji, osobních charakterových vad římské nobility, představující úzký privilegovaný okruh římské přední aristokracie. Skutečnost, že od dob Sully a Maria se římská republika stala kolbištěm silných jedinců v boji o osobní moc, nebyla současníky chápána jako důkaz bezvýchodnosti postavení římské republiky a nutnosti jejího nahrazení novým správním a mocenským systémem. Zakořeněná představa, že republika řízená senátem je jediným možným typem římského státu a obava, kterou římští občané pociťovali před silnými jednotlivci, nutila všechny politiky, usilující o osobní moc, aby i nadále respektovali formální existenci republikánského zřízení a své cíle prosazovali v jeho rámci.

Augustův principát, budování monarchie v republikánském rouše

Octavianovo vítězství nad Antoniem a Kleopatrou znamenalo počátek nové epochy v římské historii. Nutnost přebudovat římské státní zřízení tak, aby odpovídalo potřebám světové říše, opíralo se o pevnou vojenskou moc a pružnou státní administrativu a zabezpečovalo klidnou existenci všem sociálním vrstvám na celém území říše, kladla na Octaviana vysoké požadavky zejména v otázce chronologického postupu a formy prováděných opatření. Octavianus si uvědomoval v plné míře složitost situace a správně se rozhodl svá opatření neuspěchat a neohrozit jejich účinnost neuváženými kroky. Důkazem jeho politické prozíravosti byla i obezřetnost, s níž k budování režimu osobní moci přistupoval. Bral v úvahu, že republikánská tradice, přes všechny změny, k nimž došlo v době krize republiky, je stále ještě pevně zakořeněna v povědomí všech vrstev římské společnosti a že by nebylo taktické stavět nový režim otevřeně jako negaci republikánského zřízení. Octavianus, který si snažil natrvalo zabezpečit dosažené vítězství, musel s tímto stavem počítat a přizpůsobit mu svůj postup. Počínal si obezřetně tak, aby se zdálo, že rozhodující moc mu byla svěřena legální cestou a z vůle všech obyvatel říše. Rodící se císařství se mělo jevit jako obnova republiky a svým způsobem zdokonalení jejích institucí, i když se nad nimi měla současně upevňovat císařská moc, která je fakticky zbavovala některých pravomocí a vlastní politické iniciativy.

Obnova zpuchřelé republikánské fasády byla jen formou zrodu římského císařství probíhajícího legální a podle možností nenásilnou cestou. K tomu Octavianus potřeboval klid a mír, získat si ne-li přímou podporu, tedy alespoň loajalitu většiny senátu a zachovat si přízeň armády jako nejsilnějšího mocenského činitele. Při upevňování své moci byl Octavianus v situaci, kdy mu byla vítaná každá podpora, ať už vycházela z jakékoli strany. Proto se po celou dobu své vlády snažil naklonit si nejrůznější vrstvy římského obyvatelstva bez ohledu na to, jaké byly jejich vzájemné vztahy. Ve svých politických kalkulacích věnoval zvláštní pozornost jezdcům (equites), jak se označovali příslušníci stavu, který již za republiky zaujímal vedle senátorů čelné místo v politickém životě. Zdrojem jejich moci se staly různorodé finanční transakce, které byly senátorům přímo zapovězeny. V době zániku republiky jezdci jevili pochopitelný zájem, jak využít situace a zachovat si a podle možnosti i dále upevnit své hospodářské i politické postavení. Výrazem jejich smyslu pro soudobou politickou realitu bylo to, že k formující se císařské moci zaujali mnohem pružnější stanovisko než senátoři. Nebylo proto náhodou, že právě jezdci obsadili mnohé vlivné pozice v úzkém okruhu Octavianových přátel a důvěrníků, a že se jim při stabilizaci císařského režimu dostávalo výnosných míst v administrativě impéria.

Vztah císaře k senátu, kumulace pravomocí v rukou císaře

Při přechodu od republiky k císařství sehrál senát nezastupitelnou, i když málo záviděníhodnou roli. První císař svou trpělivou a opatrnou politikou zmátl i pozdější generace - někteří badatelé považovali senát za rovnocenného partnera císaře a spatřovali v principátu dokonce určitou formu dyarchie. O skutečném vztahu Octaviana k senátu však svědčí mimo jiné fakt, že roku 28 př. n. l. provedl za zvláštních bezpečnostních opatření revizi složení senátu a odstranil z něj přívržence Antonia i všechny další osoby, které svým původem nevyhovovaly požadavkům kladeným na příslušníky senátorského stavu. Augustus sice projevoval přízeň lidem, náležícím ke starým rodům, ale zároveň uváděl do senátorského stavu „nové lidi“, pocházející hlavně z italských měst. Počet senátorů, který za Caesara činil 900, byl snížen na 600 a jako první v jejich nově sestaveném seznamu byl uveden sám Octavianus, jenž se tím stal nejen prvním senátorem, ale i prvním občanem v římské říši. První senátor (princeps senatus) byl vprinceps senatus době republiky čestný titul (zastávali ho např. Quintus Fabius Maximus, Scipio Starší aj.), avšak princeps neměl žádná zvláštní práva mimo to, že mohl první vyslovit svůj názor. Výsadní postavení prvního člena senátu, umocněné v Octavianově případě kombinací dalších významných republikánských pravomocí, bylo mnoha moderními badateli shledáno nejcharakterističtějším rysem císařské moci v 1. – 3. století n. l. Podle toho se pro dobu tzv. raného císařství (31 př. n. l. – 284 n. l.) vžilo označení principát. Augustus ke svému jménu připojil trvale titul imperator [?] – v  dobách republiky jej udělovalo vojsko vítěznému vojevůdci a platil od vítězství do triumfu. Tím bylo zdůrazněno Augustovo spojení s vojskem a titul imperátora začal postupně označovat nejvyšší vojenskou moc.

Již za Augusta se tedy ocitl senát pod soustavným dohledem císaře. Císař si však při všech výhradách, které k senátu měl, byl vědom, že jej potřebuje jednak jako činitele, který koneckonců legalizoval existenci císařské moci, jednak jako důležitou složku republikánské fasády, jejíž posláním bylo zakrýt podstatu stávajícího režimu osobní moci. Senát se podílel v omezené míře na správě impéria a byla mu svěřena správa provincií ležících v pacifikovaných končinách říše; okrajová teritoria, v nichž bylo nutno udržovat vojenské posádky (Sýrie, tři gallské provincie, severní část Hispánie aj.), však přešla do rukou císařské správy. Přítomnost či nepřítomnost vojska v té či které oblasti byla nepochybně hlavním kritériem dělení provincií mezi senát a císaře, který si z evidentních důvodů chtěl zachovat pod kontrolou armádu, a to jako celek, do jehož řízení neměl senát zasahovat. Zvláštní postavení měl Egypt, který spravoval prefekt Egypta jako majetek císařův. Žádný římský senátor nesměl zemi navštívit bez Augustova svolení. Ve správě senátu zůstaly např. Sicílie, Sardinie, Korsika, dále provincie Asia v západní části maloasijského poloostrova, Makedonie, Narbonská Gallie a prokonzulská Afrika, jejíž řízení bylo považováno za nejčestnější funkci v úřední kariéře římských senátorů. Nad senátními provinciemi měl ovšem Augustus od roku 23 př. n. l. právo nejvyšší kontroly. Senát i za císařství spravoval státní pokladnu (aerarium), do které plynuly příjmy ze senátních provincií, avšak státně důležité finanční transakce se stávaly stále více doménou císaře. Senát se podílel na ražbě bronzových mincí v Římě a uchovával si jistou soudní pravomoc, která se však omezovala na řízení vedená proti jeho vlastním příslušníkům. Bylo přirozené, že příslušníci senátorského stavu, kteří nadále patřili k nejmajetnějším složkám říšského obyvatelstva, těžce nesli ztrátu svého politického vlivu i rostoucí konkurenci jezdců při obsazování míst ve státní správě.

Opozice se projevovala různě. Proti Augustovi bylo zorganizováno několik spiknutí, jejichž účastníci náleželi k významným senátorským rodinám. Tato spiknutí se však nijak nepodobala spiknutí proti Caesarovi – spiklenců bylo málo, spiknutí byla snadno odhalována a viníci byli většinou přísně potrestáni. Na zasedáních senátu se téměř vždy schvalovalo to, co navrhl buď císař nebo co z jeho podnětu bylo dáno na pořad jednání, diskuse však bývaly bouřlivé. Opozice se projevovala v různých replikách, poznámkách a narážkách na dřívější svobodu. Na sklonku Augustovy vlády opoziční tendence zesílily, byly rozšiřovány anonymní pamflety a hanopisy. Několik senátorů bylo posláno do vyhnanství. Senátní opozice však byla málo účinná a její ideály patřily minulosti.

K ústavnímu nastolení císařství došlo 16. ledna 27 př. n. l. V té době Octavianus učinil okázalé, ale zřejmě jen propagačně míněné gesto a složil svou moc do rukou senátu, což formálně znamenalo obnovu republiky. V dané situaci stála armáda na Octavianově straně a senát si nemohl činit iluze o skutečném rozvíjení vlastní politiky, a tak senátoři učinili to, co učinit museli: deklarovali podřízenost římského státu a všech jeho institucí osobní moci Octavianově. Výrazem tohoto rozhodnutí se stalo i jméno Augustus (Vznešený), které Octavianovi senát udělil a pod nímž stanul v čele dlouhé řady dalších římských císařů. Měsíc sextilis (srpen), ve kterém Augustus dobyl Egypt, byl pojmenován po něm.

Hlavní mocenskou oporou Augusta v době principátu byla jednoznačně armáda a bylo jen přirozené, že Augustus, stejně jako všichni jeho nástupci, kladl velký důraz na to, aby byla  trvale pod jeho osobní kontrolou. Toto postavení nezískal Augustus osobní uzurpací, ale z rozhodnutí senátu, který mu r. 27 př. n. l. udělil prokonzulské impérium, na jehož základě byli v předchozí době správci provincií současně vrchními veliteli vojenských jednotek ležících v oblastech jim svěřeným. Na rozdíl od republikánského pojetí prokonzulské vojenské kompetence, omezené místně a časově, se Augustova moc vztahovala na všechny provincie v císařské správě a byla udělena původně na deset let. V roce 19 př. n. l. však byla císaři propůjčena celoživotně, zdá se, že tehdy se mu dostalo i některých privilegií, vyplývajících z impéria konzulů (imperium consulare).

Druhou význačnou oporou Augustova vůdčího postavení byla pravomoc tribuna lidu (tribunus plebis), kterou v červnu 27 př. n. l. získal doživotně. Ve struktuře republikánských magistratur zaujímal tribunát lidu výjimečné postavení, neboť činil své nositele nedotknutelnými a opravňoval je kromě jiného vetovat usnesení senátu a významných římských úředníků, svolávat shromáždění lidu a od roku 133 př. n. l. podávat návrhy zákonů. V době krize republiky byl tento úřad důležitým a vyhledávaným prostředkem v politickém boji. Jako významná složka moci se tribunská pravomoc ve svém poslání zásadně změnila a stala se prostředkem k legalizaci Augustovy osobní i politické nedotknutelnosti. Císař se tak nejen jevil jako ochránce lidu, ale vyhnul se i eventuální opozici z řad skutečných tribunů. Jako nositel tribunské pravomoci byl tudíž Augustus a tím i všichni jeho následovníci považováni za svrchované představitele lidu, takže vše, co se císaře nepříznivě dotklo, mohlo být chápáno a trestáno jako urážka celého římského národa. Kromě toho získal Augustus v roce 12 př. n. l. i titul nejvyššího pontifika a rozšířil tak svou působnost i na pole náboženské. Vzhledem k závažnosti, jakou měly kultovní úkony v soukromém i veřejném římském životě, byla tato funkce dalším posílením Augustovy pravomoci.

Císařská moc se tedy v Augustově době vytvářela jako výslednice kombinací určitých republikánských pravomocí, svěřených císaři v pozměněné podobě a bez časového omezení jako prvnímu senátorovi a prvnímu občanovi. Tento proces nebyl ničím novým a jeho kořeny sahají poměrně hluboko do doby krize republiky. Na sklonku republiky se rozvinula praxe řešit problémy, vymykající se běžným postupům, zaváděním mimořádných pravomocí. Tento způsob se uplatnil v jisté míře i při utváření Augustova principátu a je příznačné, v kterých oblastech první císař zvláštními pravomocemi disponoval. V roce 22 př. n. l. to byla péče o zásobování Říma, která se v důsledku nedostatku potravin stala důležitým prostředkem k posílení Augustovy popularity v centru říše. V roce 20 př. n. l. se Augustus ujal správy silnic na italském území a v roce 11. př. n. l. se stal rozhodujícím činitelem v péči o veřejné stavby a veřejná prostranství. Z hlediska upevňování principátu byla závažná pravomoc, která Augusta činila nejvyšším dohlížitelem nad zákony a mravy a dávala mu široké možnosti k posílení principátu jako vládního systému i osobní moci.

Jako nejvyšší představitel římského státu se Augustus snažil působit dojmem, že jeho nadřazenost všem občanům nevyvěrá ze síly armády, ale z jeho všeobecné vážnosti (auctoritas) a důstojnosti (dignitas), jak to odpovídalo rozšířené republikánské představě o ideálních politických činitelích. Ve stejném duchu se snažil vyvolat a upevnit přesvědčení o své mírnosti (clementia) a současně rozšířit dojem, že soustředění moci v jeho rukou je v zájmu občanských práv i svobod. Čestný titul Otec vlasti (pater patriae), který mu byl udělen jako výraz díků za zásluhy o stát, byl jedním z dokladů jeho mimořádného postavení. To bylo zdůrazňováno i promyšleně vedenou propagandou, připomínající veřejnosti příslušnost Augusta ke starobylému rodu Iuliů, jehož kořeny podle rozšířené víry sahaly až k bohyni Venuši a k legendárnímu praotci římského národa, trójskému hrdinovi Aeneovi.

Příčiny a vývoj postupného posilování Augustovy osobní moci popisuje v geniálně výstižné zkratce Tacitus: „Když po násilné smrti Bruta a Cassia nebylo již státní branné moci, Pompeius byl u Sicílie zdolán, Lepidus odstaven, zabit Antonius a i straně iuliovské vůdcem zbýval jen Caesar (Octavianus), tu tento odloživ jméno triumvira, vystupoval jako konzul a spokojoval se s právem tribunským k ochraně lidu; jakmile však získal vojsko dary, lid obilím, všecky sladkým mírem, znenáhla se vzmáhal, přisvojoval si pravomoc senátu, úřadů i zákonů bez všelikého odporu, ježto nejsmělejší padli v bitvách nebo proskripcí a ostatní příslušníci šlechty, jak byl kdo k otroctví náchylný, byli povznášeni bohatstvím i hodnostmi, a nabyvše převratem moci, dávali přednost jisté přítomnosti před nebezpečnou minulostí. Ani provincie neodmítaly onoho stavu věcí, nemaje důvěry k vládě senátu i lidu pro zápasy mocných i hrabivost úředníků při slabé ochraně zákonů, které byly násilím, pletichami, konečně podplácením porušovány.“

Skutečnost, že Augustus stanul v čele impéria a představoval i vrchol pyramidy jeho administrativního systému, se odrazila i v tendenci řídit impérium centralistickým způsobem. Tak se octly nejdůležitější složky správy v rukách císaře, resp. císařského dvora, který pak uplatňoval svou vůli prostřednictvím stále početnějšího úřednického aparátu. Z hlediska řízení nabyla značného významu císařská rada (consilium principis), kterou Augustus obsadil z řad svých přátel, známých svými vojenskými i diplomatickými zkušenostmi. Přední místo v ní zaujímal proslulý vojevůdce Agrippa a Maecenas, který vykonal pro císaře řadu služeb na diplomatickém poli. Do vysoké dvorské politiky byli zapojováni přirozeně i blízcí Augustovi příbuzní. Z nich nejvýznačnější roli hrála jeho manželka Livia Drusilla, s níž císař projednával nejzávažnější státní záležitosti.

Přirozeným posláním císařské administrativy bylo všestranné zabezpečení soudržnosti a jednoty impéria otřesených v důsledku občanských válek na sklonku republiky. Úspěšné plnění tohoto úkolu vyžadovalo vysoký počet zaměstnanců, vybavených alespoň nejnutnějšími technickými, zejména vojenskými a právními znalostmi. V zájmu plynulého chodu říšského správního aparátu bylo, aby zapracovaní jednotlivci v něm setrvávali co nejdéle na svých místech. Tím se administrativa v jednotlivých odvětvích postupně specializovala a ve svém celku byrokratizovala.

Osudy dalších tradičních republikánských institucí

V Augustově režimu osobní moci nezbýval příliš velký prostor k další plnohodnotné existenci republikánských institucí. Císařství odsuzovalo k zániku ty, které ztratily opodstatnění již tím, že se jejich kompetence v nových podmínkách staly iluzorní, nebo byly přeneseny na jiné orgány. Tradiční instituce, které se udržely i nadále, byly včleněny do administrativně politického systému císařství, staly se součástí režimu osobní moci a byly přizpůsobeny jeho potřebám. I když tedy zůstal nadále zachován senát a v zásadě i vžitý sled magistratur, šlo svým způsobem hlavně o návaznost formy provázenou úpravou působností přežívajících institucí. S neskrývaným nezájmem císařského režimu se v první řadě setkala občanská shromáždění, která za republiky dávala římskému lidu alespoň v určité míře příležitost, aby projevil své smýšlení. Za Augusta se tato shromáždění konala i nadále, ale rozhodovala jen formálně o návrzích, podávaných samým císařem. V následujícím období byla i tato praxe přerušena a lidové sněmy se přestaly scházet.

Vůdčí republikánský úřad – konzulát – si vykoupil svou existenci ztrátou vlastní politické iniciativy a stal se víceméně čestnou záležitostí a osobním vyznamenáním. Aby byla ukojena ctižádost četných osob, byli na jeden rok voleni ne dva, nýbrž několik konzulů – dva z nich nastupovali úřad 1. ledna a dávali roku své jméno (consules ordinarii), další dvojice konzulů se po nich postupně střídaly (consules suffecti). Je příznačné, že Augustus neučinil konzulskou pravomoc přímým základem císařské moci, třebaže sám od roku 31 do roku 23 př. n. l. konzulát zastával a od roku 19 př. n. l. získal právo užívat konzulské hodnosti doživotně.

Z úřadů, které kdysi spoluutvářely profil republikánského zřízení, existovaly za císařství, ač ne ve svém někdejším významu praetura a kvestura. Prétorům zůstala v tradičním duchu vyhrazena soudní pravomoc, zatímco kvestoři byli činní v podřízených funkcích finanční správy, a to ve službách císařské administrativy v Římě nebo v provinciích spravovaných senátem. Všechna činnost magistrátů závisela na císaři. Svůj vliv uplatňoval i na soudní instance. Nejvýznamnější zločiny projednávaly stálé soudní komise. Sám Augustus soudil v Římě zločiny a vynášel někdy rozsudky smrti. V některých záležitostech bylo možno se odvolat k císaři jakožto nejvyšší soudní instanci. Římští občané obžalovaní z těžkých zločinů byli posíláni ze všech provincií do Říma, aby je soudil císař. Byla ukončena činnost dvou magistratur – kromě výše uvedeného tribuna lidu to byla cenzura [?], která za republiky patřila k nejdůležitějším úřadům. Její nositelé v pětiletých obdobích kontrovali a uváděli v soulad se skutečným stavem občanské seznamy, zjišťovali majetkové poměry občanů, prověřovali jejich morální a politický profil a určovali kromě jiného jejich daňové a vojenské povinnosti. Závažnou složkou cenzorské pravomoci bylo sestavovat seznam senátorů a jezdců, což cenzorům dávalo možnost protěžovat své oblíbence nebo zakročit proti jim nepohodlným jednotlivcům.

Stav armády a Augustova politika vůči ní

Augustus bral ve svém vztahu k armádě v úvahu skutečnost, že vojáci bojující na jeho straně představují sílu, která mu umožnila získat nejvyšší moc a na jejímž postoji bude koneckonců záviset i další osud císařského režimu. Před Augustem tak vyvstal závažný úkol – podřídit armádu, jejíž soudržnost a disciplína byly otřeseny v předchozích občanských válkách, své důsledné kontrole, ale současně neztratit její přízeň, neboť mocenské zajištění impéria, císařského režimu a císaře osobně bylo bez loajality armády nepředstavitelné.

Příznačným činem Augustovým bylo zřízení osobní císařské gardy, k němuž přikročil již v roce 27 př. n. l. Svou bezpečnost zřejmě pokládal císař za tak aktuální, že k jejímu zajištění zřídil zvláštní vojenskou jednotku, jejíž příslušníci jsou známí jako pretoriáni. Byli rozdělení do devíti kohort v síle po 500 mužích. V Římě byly umístěny pouze 3 kohorty, zatímco ostatní byly dislokovány v blízkých italských městech. Pretoriáni tvořili elitní součást římské armády a ve srovnání s příslušníky legií se těšili různým výsadám. Do jejich řad byli povoláváni zkušení vojáci, pocházející z Itálie, popř. z romanizovaných provincií ze západní poloviny říše. Zřízení pretoriánské gardy považoval Augustus zřejmě za nezbytnost, neboť si musel uvědomovat, že tímto krokem vyvolá nelibost obyvatelstva Říma, kde podle vžité tradice neměly být umisťovány stálé vojenské jednotky. Velitelem gardy byl sám Augustus, v roce 2 př. n. l. svěřil tuto funkci dvěma prefektům (praefecti praetorio [?]), vybraným příslušníkům jezdeckého stavu. V dalším vývoji se stali prefekti pretoriánské gardy významnými činiteli na císařském dvoře a mnohokrát rozhodli spolu se svými jednotkami o osudu vládnoucího nebo nového císaře. Nadto se Augustus obklopil i další tělesnou stráží složenou z Germánů.

Augustus, který situaci v hlavním městě věnoval všestrannou pozornost, zřídil speciální policejní oddíl v síle 3 kohort (cohortes urbanae). Jeho posláním bylo zasáhnout při každém porušení pořádku, ale i předcházet jeho eventuálnímu vzniku. Vojáci městských kohort byli proto nasazováni na místech, kde se shromažďovalo velké množství lidí, např. při hrách v cirku, na tržištích apod. Pronásledovali kriminální živly, skutečné i podezřelé odpůrce císařského režimu a úzce spolupracovali s císařskou výzvědnou službou. Velitelem městských kohort byl městský prefekt (praefectus urbi), jmenovaný zpravidla z bývalých konzulů a postavený formálně naroveň pretoriánskému prefektu. Měl vymezenou soudní pravomoc, která se vztahovala na Řím a na okruh ve vzdálenosti 100 mil od města. Podléhal přímo císaři a byl jeho zástupcem v Římě po dobu jeho nepřítomnosti. Vojenský charakter mělo i 7 kohort hasičských jednotek (cohortes vigilum), které zasahovaly v Římě a v blízké Ostii. V případě nutnosti vypomáhaly městským kohortám při udržování pořádku.

Vznik principátu stavěl Augusta ve vztahu k armádě před mnohem širší a ožehavější problémy, než bylo vojenské zabezpečení jeho osobní bezpečnosti. Bylo nutno řešit zejména existenční problémy vysloužilců, kteří armádu opouštěli a museli dostat základní prostředky ke vstupu do civilního života, zatímco ti vojáci, kteří sloužili i nadále a na nichž spočívala záštita impéria, očekávali od císaře regulaci poměrů, nezbytnou po chaotickém stavu, který se vytvořil po občanských válkách. K zabezpečení veteránů zřídil Augustus v roce 6 státní vojenskou pokladnu (aerarium militae), do níž plynuly některé daně a do které sám přispěl darem 170 miliónů sesterciů. Peněz z tohoto zdroje se užívalo ve prospěch veteránů – místo, popř. vedle přídělu půdy dostávali mnohdy při odchodu z armády určitou finanční částku, s níž mohli disponovat podle svého uvážení. Tak se císař snažil napomoci vnitřnímu klidu a předcházet vyhroceným situacím z konce republiky, kdy půda, přidělovaná vysloužilcům, byla často násilně odnímána původním majitelům.

K upevnění pořádku v armádě sloužila i Augustova opatření, týkající se délky vojenské služby a výše žoldu. Od roku 13 př. n. l. bylo povinností odvedenců konat službu 16 let, v roce 5 byla tato povinnost prodloužena na 20 let. Veteráni však nebyli zcela zbaveni vojenských povinností a v případě nutnosti museli být vojsku k dispozici ještě další 4 roky, pokud z armády odešli po roce 13 př. n. l. a 5 let, pokud se stali veterány po roce 5. U pretoriánů byla služba nejprve 12 a od roku 5 16 let. Pokud šlo o výši žoldu (stipendium), přidržel se Augustus Caesarovy praxe a vyplácel řadovým legionářům po 225 denárech ročně.

Za Augusta byl dokončen přechod ke stálému žoldnéřskému vojsku. Značná část vojsk byla rozpuštěna (bezprostředně po bitvě u Actia měl Augustus šedesát nebo sedmdesát legií) a v aktivní službě zůstalo 28 legií. Na sklonku jeho vlády bylo vojsko složeno z 25 legií (o tři legie říše přišla při katastrofě v Teutoburském lese) o celkové síle asi 250.000 mužů. Legie jako základní jednotka v římské armádě měla něco přes 6.000 příslušníků pěšího mužstva a kolem 120 jezdců. Počet legií lze považovat za nepřímý ukazatel stability římského postavení v obsazených oblastech. Na evropském území byla nejvíce ohroženou sférou rýnská hranice, na níž bylo soustředěno 8 legií, v Pannonii 3, v Moesii 2, v Dalmácii 2, v Sýrii 4, v Egyptě 2, v Africe 1 a v Hispánii 3 legie. Legie na Západě byly doplňovány římskými občany, většinou obyvateli Itálie a Narbonské Gallie, ve východních oblastech byla vojska doplňována většinou tamními římskými občany. Již za Augusta však naráželo doplňování pravidelných vojsk na potíže, bylo stále méně dobrovolníků, zvláště v krizových situacích. Zatímco vznik impéria byl podmíněn především útočnou akceschopností římské armády, byla jeho existence postupně závislá na možnostech účinně chránit hranice. Potřeba chránit systematicky pohraniční území v těch oblastech, v nichž Římané již nemohli počítat s územními anexemi, se v evropském prostoru projevila již za Augustovy vlády. Tato nezbytnost nalezla výraz v soustavném zdokonalování vojenské ochrany pohraničních pásem podél Rýna a Dunaje, začala vznikat vojenská hranice říše limes Romanus [?].

Za císařství bylo stále jádrem úderné síly pěší mužstvo. V konfliktech s různými národy se ale ukazovalo, že legie nebo i jejich menší oddíly nejsou schopny dostatečně rychle reagovat na překvapivé a prudké útoky protivníků, využívajících v maximální míře zvláštnosti terénu. Kmeny, s nimiž Římané bojovali, nasazovaly v daleko větší míře jízdu, což jim umožňovalo nejen využívat momentu překvapení, ale i rychle se stáhnout, než se římské oddíly rozvinuly k protiútoku. Již za republiky se využívaly jednotky mimoitalských spojenců nebo odváděných z řad provinciálů, popř. najímané v cizině. Tak se v sestavě římské armády objevily speciální oddíly - např. krétští lučištníci, baleárští prakovníci, či numidští jezdci. Pomocné jednotky si zachovaly význam i v císařské době. Dělily se na pěší kohorty o síle 500 nebo 1.000 mužů a na stejně silné jízdní oddíly aly (ala). Pomocné jednotky, auxilia měly v době Augustově přibližně 130.000 mužů, ve 2. století asi 225.000. V těchto jednotkách sloužili neobčané, měli proto nižší plat, nicméně po 25-leté službě jim bylo udělováno římské občanství.

Hlavním posláním námořnictva za císařství bylo zajišťovat bezpečnost plavby ve Středozemním moři i na velkých hraničních říčních tocích, také se staralo o pravidelné dodávky zámořského obilí do Říma. I služba v námořnictvu byla vykonávána neobčany a byla méně honorována. Námořní síly, třebaže již nestály v popředí všeobecné pozornosti, napomáhaly udržovat celistvost říše již tím, že jejich zásluhou se Středomoří stalo pojítkem přímořských oblastí říše a ne bariérou mezi nimi. Svým dílem přispívaly římské flotily i k bezpečnosti okrajových končin impéria. V Itálii byly válečné přístavy v Misenu a v Ravenně. Jednotky misenské flotily byly rozmístěny v obchodních přístavech v Ostii, Puteoli (dn. Pozzuoli), Centumcellách, v Římě a podle potřeby i na jiných místech. Závažným úkolem misenského loďstva bylo zajištění pravidelné dodávky zámořského obilí do metropole, z tohoto hlediska byla důležitá i flotila v Alexandrii založená Augustem. Další významné flotily operovaly v oblasti Sýrie, v Lamanšském průlivu a v jižním pásmu Černého moře. Strategicky důležitá byla i loďstva na velkých hraničních tocích – na Rýně a na Dunaji.

Augustova sociální politika, snahy o obrodu římské společnosti

Hlavním cílem Augustovy vnitřní politiky byla obnova pořádku a upevnění římské společnosti. Po svém vítězství se postaral o bezpečnost pohybu na silnicích, ohrožovaných bandity a propustil na svobodu všechny svobodné občany, kteří byli za občanských válek násilně zotročeni. Snažil se čelit nadměrnému růstu propuštěnců a vydal zákony, které regulovaly možnosti udílet otrokům svobodu.

Velkou pozornost věnoval císař rodině. Pokusil se zastavit rozklad tradiční římské rodiny rozhodnutím zvýhodnit občany s vyšším počtem dětí proti těm, kteří zůstali svobodní nebo bezdětní. Zvláštními zákony proti mravnímu rozvratu byly zavedeny přísné tresty za porušení manželské věrnosti. Ke konsolidaci společnosti směrovaly i jeho zákony proti přepychu.

Pokud jde o římský lid, dovedl Augustus do důsledku soustavu rozdávání obilí, jejíž základy položil Gaius Gracchus. Přes 200.000 občanů dostávalo každý měsíc bezplatně obilí, kromě toho rozdával Augustus nejednou nemajetným občanům peníze, a to každému až do 400 sesterciů. Když ovšem dav vyžadoval i víno, Augustus odpověděl, že Agrippa vystavěl dobrý vodovod, a že v Římě je dostatek vody. Mnoho pozornosti věnoval pořádání her. Tato politika bývá výstižně nazývána „chléb a hry“ (panem et circenses).

Rozvoj Itálie a provincií

Italská municipální aristokracie, která kdysi nebyla spokojena s politikou triumvirů, se smířila s Augustem ještě před jeho konečným vítězstvím. Vojenští vysloužilci usazení v městech vytvořili sociální vrstvu, která bezvýhradně podporovala Augusta. Ale i jiní představitelé vládnoucích městských skupin mu poskytovali podporu. Posledními občanskými válkami Itálie utrpěla, ale uchovala si přednostní postavení v říši. Pax Romana přispíval k přílivu bohatství a rozvoji směny. V četných městech (zvláště v Campanii a také v severní části poloostrova) se rozvíjely řemesla a italské výrobky pronikaly do mnohých provincií. Význační představitelé italských měst se dostávali do jezdeckého i senátorského stavu.

Zvláštní pozornost věnoval císař i provinciím, neboť si uvědomoval, že osud jeho vlády závisí do značné míry na tom, do jaké míry v provinciích nastolí takový režim, který Římu umožní využívat v míru jejich hospodářských zdrojů. Dbal proto, aby správní úředníci, lhostejno, zda šlo o provincie senátní či císařské, nezneužívali své moci. Podstatně omezil i počínaní publikánů, jelikož četné daně vybírali přímo prokurátoři, které jmenoval Augustus. Daně, které byly od provinciálního obyvatelstva byly zvýšeny, ale i to znamenalo úlevu ve srovnání s předchozím obdobím, neboť předepsané dávky již nemohly být svévolně zvyšovány. Výnos z císařských provincií byl spravován císařem, resp. jím pověřeným úředníkem. Císařské úřední finance se tak začaly oddělovat od státní pokladny, čímž se vytvořil základ pro vznik císařské úřední pokladny (fiscus). Zvláštní postavení v říši měl Egypt, který byl podřízen přímo císaři. Augustova doba znamená hospodářský a kulturní rozvoj provincií, na Západě úspěšně pokračovala romanizace a ve východních oblastech se definitivně upevnilo římské panství. Nové zřízení přispívalo ke konsolidaci a rozkvětu četných oblastí. V provinciích byl Augustus uctíván nejen jako nejvyšší osobnost ve státě, ale byly mu vzdávány i náboženské pocty. Téměř ve všech provinciích byly vystavěny chrámy zasvěcené bohyni Romě a Augustovi. Kult Augusta a bohyně Romy byl výrazem loajality místního obyvatelstva a prostředkem propagandy v Augustův prospěch. V provinciích byly zakládány kolonie vojenských vysloužilců, které zpočátku žily izolovaně, ale během času splývali Římané i Italikové s místní aristokracií, která si osvojovala latinskou řeč a římskou kulturu. Za Augusta ještě zůstalo zachováno přednostní postavení Říma a Itálie a zachovaly se i zvláštnosti jednotlivých provinciích, které vznikly v průběhu dlouhého politického vývoje. Tyto rozdíly se však postupně stíraly a provincie se časem přeměnily v součást jednotného politického celku.

Kulturní poměry v době Augustově

Snaha o všestranné upevnění a morální obrodu římské společnosti vedla Augusta k podpoře tradičních římských kultů a ke zdůraznění starořímských občanských ctností, které podle vžitého mínění pomohly Římu dosáhnout světového postavení. Augustus zakázal zřizování jakýchkoli stánků egyptským božstvům na území Říma a jeho generál Agrippa rozšířil tento zákaz i na předměstí metropole. Při propagaci těchto myšlenek se stali významnými prostředníky i někteří čelní představitelé soudobé literární tvorby. Pro podporu politiky je získal Maecenas, který kolem sebe shromáždil skupinu nadaných básníků a hmotnými podporami jim umožňoval uměleckou činnost. Maecenatovo jméno dalo vzniknout pojmu mecenáš.

K nejvýznamnějším členům Maecenatovy básnické družiny patřili Quintus Horatius Flaccus (65 – 8 př. n. l.) a Publius Vergilius Maro (70 – 19 př. n. l.). Jejich cesta do řad Augustových stoupenců nebyla přímočará, zvláště u Horatia, který bojoval na republikánské straně v bitvě u Filipp. Svůj kladný vztah k Augustovým snahám o morální obrodu společnosti jednoznačně vyjádřil ve sbírce Ódy. U Vergilia zapadají do myšlenkového prostředí Augustovy doby již jeho starší výtvory – Zpěvy pastýřské z let 42 – 37 př. n. l. a Zpěvy rolnické z let 36 – 29 př. n. l. Programově se básník zapojil do Augustova úsilí svým nejznámějším, bohužel však nedokončeným, eposem Aeneis. Jeho námětem je bludná cesta trójského hrdiny a legendárního praotce římského národa Aenea z hořící Tróje do Itálie. Vergilius tvořil své dílo pod vlivem Homérových eposů, ale jeho myšlenkovou náplň přizpůsobil požadavkům své současnosti. Aeneas je mu nadčasovým ztělesněním římské dokonalosti, který má důstojné následovníky Caesara a zvláště Augusta, jejichž rod odvozoval svůj původ od Aeneova syna Iula. Svou tendencí i způsobem zpracování patřila Aeneis, která se stala římským národním mýtem, po celé císařství k nejoblíbenějším básnickým dílům a dodnes si zachovává čestné místo v dějinách světové literatury.

Pro své záměry využil Augustus i tradiční stoletní hry. Představa o století jako o době, po kterou žije jedno pokolení lidí, kteří se současně narodili, pochází ještě z etruského náboženství. Stoletní hry byly odedávna pořádány přibližně každých sto let, ale na konci republiky připadla lhůta pro konání těchto slavností právě na dobu boje Caesara s Pompeiem, a tak se hry nekonaly. Augustus toho využil a na základě různých spekulací bylo stanoveno, že se hry mají konat r. 17 př. n. l. Posledního dne se konala slavnostní bohoslužba na Palatinu, kde stál Augustův palác. Po obětování Apollónovi a Dianě zazpíval sbor jinochů a dívek hymnus složený Horatiem. V hymnu se oslavovala velikost Říma, nejlepšího města na světě a mluvilo se v něm o počátku nového věku, znamenajícího vítězství nejlepších lidských vlastností - věrnosti, cti, studu a udatnosti. V hymnu byla vychvalována Augustova vnitřní i zahraniční politika.

V době, která přímo vybízela umělecké tvůrce, aby zaujali stanovisko k současným problémům, nemohlo zůstat stranou ani dějepisectví. Jeho soudobým představitelem byl Titus Livius (59 př. n. l. – 17 n. l.), autor rozsáhlé kompilace Od založení Města, v níž vylíčil římské dějiny od mýtických počátků až do současnosti (do roku 9 n. l.). Z rozsáhlého díla se řada knih ztratila a jejich obsah je znám jen ze stručných obsahů. Liviovi v podstatě nešlo o údajovou přesnost jako spíše o morální a politický aspekt římské minulosti. Jeho dílo, hledící na současnost, jako na přirozené vyústění legendární a historicky zachytitelné minulosti, se stavělo do Augustových služeb přesto, že se Livius netajil sympatiemi k republikánskému zřízení. Ne všichni představitelé kulturního života se však přihlásili k Augustovu programu. Někteří básníci, jako např. Albius Tibullus a Sextus Propertius, zůstali k císaři chladní a historik Gaius Asinius Pollio projevoval neskrývaně svůj obdiv k Marcu Antoniovi. Mladí básnící, který vstoupili na uměleckou dráhu v době, kdy se již císařský systém upevnil natolik, že nemohlo být pochyb o jeho další existenci, přijímali bez hlubších úvah současný stav, projevovali v nezbytné míře loajalitu císaři, ale soustřeďovali se na své tvůrčí problémy. Příkladem může být i jeden z nejznámějších římských básníků – Publius Ovidius Naso, který nalezl tématický zdroj své činnosti v citovém životě mladých lidí a v mytologických námětech, jimiž naplnil svou proslulou sbírku Proměny. K látce, která měla vztah k požadavkům Augustova období, se propracoval ve sbírce Fasti (Kalendář), kde v chronologickém sledu líčil původ a náplň římských náboženských slavností. Toto dílo však zůstalo torzem, neboť roku 8 byl básník císařem vypovězen z Říma. Příčiny Augustova rozhodnutí nejsou dodnes bezpečně známy. Zbytek svého života strávil básník v osadě Tomi na západním pobřeží Černého moře (dn. Constanta v Rumunsku). Z hlediska celkového rozvoje literární činnosti představuje Augustovo období vrcholnou etapu, v níž se Řím stal středem kulturního života celé římské říše.

K problematickým výsledkům však vedly Augustovy snahy o upevnění rodiny, morální povznesení římské společnosti a oživení starých etických principů. Projevy pokračujícího morálního rozvratu se nevyhnuly ani císařské rodině. V roce 2 př. n. l. byl Augustus nucen vypovědět z Říma pro zhýralý život svou dceru Iulii, kterou měl se svou druhou manželkou Scribonií. Ze stejného důvodu musela později v roce 8 opustit město i Augustova vnučka a Iuliina dcera Iulia, jejíž otcem byl Agrippa. Tato událost byla často spojována s Augustovým zákrokem proti Ovidiovi, avšak souvislost nelze přesně prokázat.

Významnou součástí Augustovy vnitropolitické agitace se stala mírová propaganda, která získala principátu řadu stoupenců. Za mimořádný rys své vlády pokládal Augustus právem skutečnost, že dal třikrát zavřít chrám boha Iana. To bylo znamení (Ianův chrám byl vždy otevřen v době válek, aby se vítězná armáda mohla vrátit domů), že římská vojska nevedou žádnou válku. Do Augustovy doby byl Ianův chrám zavřen jen dvakrát. Výrazem Augustových mírových snah se stal pojem Augustova míru (pax  Augusta), jehož obsah obsahoval nejen představu o blahodárnosti a nezbytnosti míru, ale i fikci o mírové nadvládě Říma nad podmaněnými národy.

Augustova zahraniční politika vůči Východu

Augustus, který si uvědomoval složitost geopolitického postavení římské říše, která na východě sousedila s Parthy a na evropské půdě se dostala do kontaktu s germánskými kmeny, zřejmě nechtěl podnikat nové rozsáhlé výboje a řídil se snahou držet impérium kombinací diplomacie a vojenských akcí ve stávajících hranicích. Podstatou tohoto rozhodnutí je třeba nejspíše hledat v hospodářských aspektech možné expanze. Zisk, který představovaly provincie ležící ve vzdálených oblastech, zřejmě alespoň zpočátku nevyvažoval náklady spojené s jejich dobytím a dalším vojenským zabezpečením. Přesto se však průběžným rysem Augustovy vlády stala řada velkých válečných akcí.

V poměru k parthské říši byl Augustus dalek útočných plánů Caesarových a Antoniových. Snažil se sporné věci řešit diplomatickou cestou a jeho diplomaté dosáhli v parthské otázce velkých úspěchů. V povědomí Římanů přetrvávalo trauma z Crassovy porážky u Carrhae. Parthům se mimo jiné dostaly do rukou i vojenské odznaky (signa) poražených jednotek. Augustovi se jednáním podařilo dostat tyto odznaky zpět a obnovit na Východě prestiž říše. Diplomatické vítězství bylo vydáváno za údajné podřízení se Parthů, faktem však je, že nastolení mocenské rovnováhy v této oblasti bylo definitivní a parthská říše i nadále zůstávala hlavním rivalem římské říše ve velmocenské struktuře starověkého světa. Velký význam ve vztazích mezi velmocemi měla Arménie, která představovala nárazníkový stát mezi oběma velmocemi. Parthové nemohli připustit římský vliv v Arménii, poněvadž to ohrožovalo jejich nadvládu v Mezopotámii a v západních satrapiích, Římané se zase nemohli smířit s tím, že by Arménii ovládali Parthové, poněvadž by to překáželo jejich styku s východním Černomořím a ohrožovalo Sýrii a Kappadokii. Augustus vynakládal veškeré úsilí, aby v Arménii vládl římský chráněnec. Toho dosáhla r. 20 př. n. l. zvláštní výprava, kterou vedl Augustův nevlastní syn Tiberius. Romanofilský vládce Arménie se však dlouho neudržel. Také další Augustovy pokusy, aby byl arménský trůn nadlouho zajištěn římskému kandidátovi, neměly úspěch. Augustova politika v Arménii nakonec úspěšná nebyla, ale ani Parthové nebyli sto se v této zemi zachytit.

Mezi Římem a Parthskou říší byly navázány vztahy, které přispívaly k obchodu. Pravidelný karavanní obchod udržovali Římané i Parthové, neboť napomáhal hospodářskému rozvoji římské Sýrie i parthské Mezopotámie.

Na východ od římských provincií ležela království závislá na Římu. Pontos, Kappadokia, Kommagene aj. Na severu bylo na Římu napůl závislé Bosporské království. Soustava závislých království nebyla všude zachována. Např. bývalé galatské království bylo proměněno v provincii.

Roku 25/24 př. n. l. poslal Augustus z Egypta vojsko do Šťastné Arábie (Arabia Felix, dnešní Jemen). Tato výprava, která měla za úkol zajistit kontrolu nad obchodními cestami do Indie, skončila naprostým nezdarem. V Kyrenaice a v Africe musel Augustus odrážet útoky jižních kmenů.

Nicméně říše měla za Augusta nepochybně velkou prestiž. Augustus dvakrát přijal poselstva indických králů a ve svých „Res gestae divi Augusti“ (Skutky božského Augusta) se zmiňuje o poselstvech svobodných národů žijících v krajích u Černého moře a na Kavkaze.

Boje v Hispánii, Alpách, Pannonii a Illyrii

Je zřejmé, že bez silné a akceschopné armády by světové římské impérium nevzniklo, ani by se neudrželo po řadu staletí jako přední mocnost starověkého světa, i když samozřejmě nelze tvrdit, že vytváření a hlavně dlouhodobá existence říše byly podmíněny výhradně vojenskými činiteli. Augustus nepouštěl ze zřetele teritoriální problémy uvnitř říše, které v důsledku chaotických poměrů na sklonku republiky nebyly vyřešeny. Jeho zásluhou zmizely z mapy impéria oblasti, jež do té doby uvnitř říšských hranic nepodléhaly plně římské moci.

V prvním období své vlády vedl Augustus válku, která vedla k ovládnutí zbývající části Pyrenejského poloostrova (cantaberská válka). Proti Římu povstali Cantaberové – sjednotili sousední kmeny, z nichž zvláště vynikali chrabrostí Asturové. V roce 26 př. n. l. se do Hispánie vypravil sám Augustus, aby koordinoval vojenské akce. Válka byla pro Římany neobyčejně obtížná, protože museli bojovat v neznámém prostředí za těžkých podmínek proti statečnému nepříteli. V roce 25 př. n. l. byli Cantaberové i Asturové podmaněni, ale krátce na to opět povstali, bojovali s Římany nadmíru úporně a byli teprve v r. 19 př. n. l. definitivně poraženi a podrobeni Agrippou. Římané usilovali nejen o to, posunout své hranice k moři a zajistit hispánské provincie před přepady svobodných kmenů, lákala je také bohatá ložiska zlata v severovýchodní části Hispánie.

Pacifikován byl i odpor některých vzpurných kmenů v jihozápadní Gallii. Stabilizace říše za Augustovy vlády a upevnění římské moci v Gallii vedly k rostoucímu zájmu o zarýnské a zaalpské oblasti. Roku 25 př. n. l. si Římané podmanili západoalpská etnika a brzy poté začali systematicky dobývat alpské kraje. V Aostě, kde se stýkaly cesty od Velkého a Malého svatobernardského průsmyku, byla založena kolonie. Kolem roku 16 př. n. l. vyrostly pevnosti na důležitých místech dnešního Švýcarska (Basilej, Curych, Oberwinterthur) a do římských rukou padly Brennerský a Reschenscheidecký průsmyk na východě. Roku 16 př. n. l. pronikli Tiberius a Drusus alpskými průsmyky na sever a po prudkém boji zlomili odpor kmenů z alpského předhůří. Tyto válečné akce přispěly k upevnění římského postavení na severu Itálie a vedly k podmanění některých dosud svobodných alpských kmenů.

Na památku úspěchů, dosažených v Hispánii a v Gallii, byl v Římě na Martově poli vystavěn monumentální Oltář Augustova míru (Ara pacis Augusta), který byl zasvěcen v roce 9 př. n. l. To Římanům usnadnilo dále pronikat do dunajského prostoru. Hranice impéria se v evropském vnitrozemí opřely o mohutný tok Rýna na západě a Dunaje na severu. Pod římskou kontrolou se ocitlo Noricum (16 – 15 př. n. l.), Raetia (15 – 13 př. n. l.), Illyricum (9 n. l.) a Moesia (15 n. l.), byl upevněn protektorát nad Thrákií. Provinciální systém se v této oblasti začal vytvářet a nabyl konečné podoby až za Augustových nástupců. O upevnění římského panství v Podunají se zasloužili zvláště Liviini potomci a Augustovi nevlastní synové Nero Claudius Drusus a starší Tiberius Claudius Nero.

Poměry na rýnské hranici

Hlavní pozornost Římanů se v Evropě soustředila na Rýn, který tvořil dělicí čáru mezi impériem a tzv. svobodnou Germánií. V Gallii po Caesarově odchodu, kdy se římská politika zabývala vnitřními problémy a všechny síly říše byly vázány v občanských válkách, byl relativní klid. Vůle a síla k odporu byly po porážce Vercingetorigova povstání zřejmě vyčerpány, nezávisle na tom, že s Caesarem značná část vojska odešla. K Caesarovu vojsku se připojila řada Galů, jednotlivci nebo celé skupiny, ať z vlastního přesvědčení nebo s vidinou žoldu a kořisti. Vedle Galů doprovázely Caesara na různých bojištích, v Hispánii, Egyptě nebo v severní Africe, i četné germánské skupiny. Z této doby máme o hranici na Rýně jen málo zpráv. Nájezdy germánských skupin pokračovaly a římská vojska proti nim opakovaně podnikala výpady. Agrippa překročil během svého gallského velení v roce 39 – 38 př. n. l. jako druhý velitel Rýn. V roce 30 – 29 př. n. l. požádali gallští Treverové germánský houfy o pomoc, porazil je však Nonius Gallus, zřejmě legát gallského prokonzula v roce 30 – 29 př. n. l. Carriny. Carrinas odrazil ve stejné době útok Suebů, kteří překročili Rýn o něco severněji. O čtyři roky později, roku 25 př. n. l. velel legát M. Vinicius trestné výpravě za Rýn, aby pomstil římské obchodníky zavražděné v této oblasti Germány.

Současně došlo k některým kmenovým posunům, které Řím v určité podobě jistě kontroloval. Zřejmě již brzy po Caesarově odchodu se na ostrově vytvořeném rameny severního Rýna usadili Batavové. V následujících dobách podporovali Řím četnými a obzvlášť bojovnými jízdními oddíly i smíšenými jednotkami. I Ubiové, přijatí Caesarem jako spojenci, přesídlili na galořímský břeh Rýna. Je však sporné zda se to stalo za Agrippova prvního působení v roce 39 – 38 př. n. l. nebo až za druhého místodržitelství v roce 20 – 19 př. n. l. Tato přesídlení, která osídlila území bezprostředně na západ od Rýna, vytvořila ochranu před nájezdy a zmírnila tlak Germánů na rýnskou hranici.

Je možné, že již tehdy došlo k politickému pronikání Říma na pravý břeh Rýnu a v nějaké formě i k výběru daní. To mohlo být úkolem římských centurionů, kteří byli v roce 17 nebo 16 př. n. l. Sugambry, Usipety a Tenktery zajati a ukřižováni. Když tyto germánské skupiny poté překročily Rýn, postavil se jim ukvapeně a nešťastně do cesty legát Marcus Lollius s jednou legií. Germáni římské vojsko zcela rozprášili, navíc se jim podařilo ukořistit orla, vojenský odznak legie. Lolliova porážka zřejmě vedla k přehodnocení římské politiky v Gallii a na Rýně. Odehrála se navíc v době, kdy bylo v celé říši oslavováno navrácení vojenských odznaků, jež ztratil Crassus v bitvě u Karrh. Nová ztráta orla na severu diskreditovala římské sebevědomí. Do Gallie odjel sám Augustus a zdržoval se tu následující tři roky. Z jeho podnětu byly politické poměry, od Caesarovy doby spíše dočasné, přeměněny v pevný provinciální řád. Nové správní rozdělení uzavřel v roce 12 př. n. l. census (majetkový odhad) a zasvěcení celogallského kultovního místa Romy a Augusta u Lugduna (dn. Lyon), které současně sloužilo jako zemský sněm k pravidelným schůzkám knížat z různých gallských osad a stalo se tak důležitým komunikačním a koordinačním centrem.

Především však byly v těchto letech přemístěny vojenské oddíly ze stanovišť ve vnitrozemí Gallie do nově vystavěných táborů na Rýně: do Noviomaga (dn. Nijmegen), Asciburgia (dn. Moers-Asberg), Novaesia (dn. Neuss), Mogontiaca (dn. Mohuč) a možná i do Bonny (dn. Bonn). Takové lineární rozmístění vojska na hranici bylo novým jevem a bylo vhodné k tomu, aby se zamezilo dalším kontaktům mezi Gally a Germány i přechodům Germánů přes Rýn. Tyto oddíly však nebyly zbaveny povinnosti chránit římské panství v samotné Gallii a v roce 12 př. n. l. byly nuceny potlačit nepokoje, které vzplály kvůli vybírání daní. Bylo vybudováno loďstvo, které mělo za úkol tábory zásobovat a pomáhat při přesunech vojenských oddílů. V Rödgenu, ležícím na wetterauské rovině východně od Rýna, byla zřízena velká zásobovací základna a pohyb lidí a zásob usnadnilo vykopání Drusova kanálu (fossa Drusiana), který spojoval Rýn se Zuiderským jezerem, čímž se zkrátilo a stalo bezpečnějším spojení se severní Germánií. Tato opatření ukazují, že Římané připravovali rozsáhlejší výpravy za Rýn.

Důsledky potupné Lolliovy porážky byly zanedlouho překonány. Sugambrové, Usipetové a Tenkterové se stáhli za Rýn, dobrovolně požádali o mír, nabídli rukojmí a vrátili orla legie.

Drusova tažení v Germánii 12 – 9 př. n. l.

Lolliova porážka oživila obavy ze zarýnských národů a přiměla Římany ke zvažování dalšího postupu. V letech 12 – 9 př. n. l. vstoupila římská politika v Germánii do fáze rozsáhlých vojenských operací, během nichž římská vojska pod vrchním velením Drusa pronikala stále hlouběji do oblastí východně od Rýna. Dodnes je sporné, co přesně bylo cílem těchto výprav, jak velkou oblast hodlali Římané obsadit. Popudem k římskému zásahu byl patrně vpád Sugambrů, využívajících nepokojů mezi gallskými kmeny, roku 12 př. n. l. Sugambrové byli nejdříve Drusem zatlačeni, poté vedl Drusus svá vojska přes ostrov Batavů územím Usipetů až do oblasti, kde sídlili Sugambrové a vyplenil ji. Tato akce byla ještě podobná vojenským výpravám, při nichž byly nepřátelské kmeny zahnány za Rýn. Bezprostředně po ní však Drusus zahájil přes následující zimní období druhé vojenské tažení, které již nemůže být chápáno jako součást obrany a naznačuje dalekosáhlé strategické úmysly. Plavil se s loďstvem po proudu Rýna a vplul do Severního moře, táhl územím Frísů, kteří se k němu připojili a pronikl až k Chaukům. Když římské loďstvo na zpáteční cestě do zimního tábora ztroskotalo na břehu Severního moře, pomohly je fríské kmeny zachránit. Námořnická neschopnost způsobovala i v následujících letech opakovaně Římanům velké ztráty. Římské jednotky se při této výpravě pohybovaly v oblastech pro ně neznámých a zasahovaly proti kmenům, které předtím jako účastníky loupeživých vpádů na gallská území neznaly. Výprava měla bezpochyby i výzkumný charakter.

Přes Caesarovy popisy zůstávala Germánie za Rýnem do značné míry neznámou oblastí a kvůli rozsáhlým, nepřehledným lesům a četným bažinám byla považována za území jen těžko přístupné, její obyvatelé za necivilizované a bojovné. Drusus dosáhl na svých výpravách jen částečně známých severních oblastí, které byly ve srovnání se středoněmeckými vrchovinami navzdory vlhkým nížinám lépe schůdné a přehlednější. Římané zde také nemohli být ohrožováni od severu a západu.

Hned na jaře 11 př. n. l. pokračoval Drusus v taženích. Opět táhl územím Usipetů a Tenkterů, dosáhl oblast Sugambrů a na konci roku pronikl až k Cheruskům, sídlícím kolem Vesery. V roce 10 př. n. l. se rozhodující boje odehrály jižně odtud, jsou doloženy zmínky o bojích s Chatty v dnešním Hesensku, v rámci tohoto tažení možná došlo i ke srážkám s Markomany, sídlícími dále na jih. Drusus byl vojskem provolán za triumfátora a Augustus mu povolil malý triumf, tzv. ovatio [?] (ovace). V roce 9 př. n. l. Drusus použil cestu z Mogontiaca údolím Wetterau v dnešním Hesensku a dosáhl Labe. Drusus, který stejně jako Alexander Veliký chtěl stále pronikat do nových a dosud neznámých oblastí, se pokusil i o překročení Labe. Podle legendy jej zadrželo až nadpřirozené zjevení v podobě barbarské ženy: "Kam všude chceš, nenasytný Druse? Není ti přáno zde na vše se dívat. Vrať se! Neboť konec tvých činů i tvého života se blíží." Oslavit chystaný triumf nad Germánií mu bylo odepřeno. Na zpáteční cestě, někde mezi Sálou a Rýnem, Drusus nešťastně spadl z koně a zlomil si stehenní kost. Po delším zápase se smrtí nakonec svému zranění podlehl. Výsledky Drusových tažení se dají hodnotit různě. Těžko prostupný terén byl spíše dobyt než plně okupován, Římané však docílili rámcové kontroly, která mohla být dále prohlubována. Velký důraz byl kladen na budování silnic a legionářských táborů.

Operace v Germánii po Drusově smrti

Drusovi se po smrti dostalo nebývalých poct. Jeho bratr Tiberius přijel rychle do Mogontiaca a odtud do Germánie. Zde převzal velení vojska a odvedl ho i s tělesnými pozůstatky do Mogontiaca. Když se vojáci postavili proti převozu ostatků do rodinné hrobky v Římě, dovolil jim, aby svému vojevůdci vystavěli mohutný památník, dodnes částečně zachovalý. V jeho blízkosti se od té doby každoročně konaly vojenské přehlídky a setkání představitelů sousedních obcí. Zatímco Augustus očekával Drusovy ostatky v Ticinu (dn. Pavia) a odtud je osobně doprovázel do Říma, usnesl se senát na výstavbě triumfálního oblouku pro zesnulého vojevůdce, současně mu propůjčil podle oblastí, ve kterých dosáhl vojenských vítězství, čestné cognomen [?] Germanicus, které od té doby bylo v jeho rodině dědičné.

Tiberius pokračoval v roce 8 př. n. l. v taženích, avšak zprávy o velkých střetech již nemáme, ale podle všeho se mu podařilo dovršit podmanění Germánie mezi Rýnem a Labem a přeměnit ji v zárodek provincie. Četné smlouvy uzavřené s Germány ukazují, že oproti Drusovým tažením s velkými ztrátami vedl Tiberius válku také diplomatickou cestou. Důležitým opatřením bylo přesídlení části kmene Sugambrů na levý břeh Rýna. Zdá se, že se nejednalo o násilné přestěhování a že přinejmenším část Sugambrů měla na tom zájem. Tak Sugambrové, kteří předtím vystupovali jako nejrozhodnější nepřátelé Říma, nyní obhospodařovali půdu poblíž táborů Castra Vetera (dn. Xanten) a Novaesium a přispívali tak pozemkovou daní a prodejem svých výrobků na trzích k zásobování legionářů. Zbytek kmene na pravém břehu řeky brzy z pramenů mizí.

1. ledna 7 př. n. l. slavil Tiberius v Římě okázalý triumf a v Římě bylo rozšířeno pomerium, sakrální hranice města (po každém úspěšném zvětšení území říše se pomerium rozšiřovalo). Tím byl výbojům v Germánii přiznán význam pro celou říši. Tiberius, který byl po smrti velmi oblíbeného Drusa v tomto okamžiku jediným možným Augustovým nástupcem, byl římské veřejnosti představen jako úspěšný vojevůdce.

Po době Tiberiova velení zájem antických autorů o události v Germánii mizí. Víme, že Lucius Domitius Ahenobarbus (děd pozdějšího císaře Nerona) v době kolem změny letopočtu přidělil Hermundurům sídla v bývalé oblasti Markomanů – ti přesídlili několik let předtím pod Marobudovým vedením z oblasti Frank do Čech. Ahenobarbus také táhl s vojskem k Labi, dokonce ho překročil a uzavřel s tamějšími kmeny přátelské smlouvy.

Za velení Marca Vinicia vypukl další konflikt, zřejmě v souvislosti s nezdařeným přesídlením Cherusků. Válka se odehrávala především na severu a jako protivníci jsou zmiňováni Attuariové, Brukterové, Cheruskové, Chaukové a Langobardi. Vinicius si v těchto bojích vysloužil triumfální odznaky. Když se Tiberius po smrti Augustových vnuků vrátil z Rhodu, bylo mu ihned jako nejlepšímu znalci oblasti svěřeno velení v Germánii. V letech 4 a 5 se mu opět podařilo upevnit římské panství.

Marobud

Germánie až po Labe se zdála být zpacifikovaná a Řím obrátil svou pozornost na krále Markomanů Marobuda. Augustovou snahou bylo ovládnout střední Evropu bez přímé anexe a řešení hodlal nalézt v přeměně markomanské oblasti ve vazalské království. Nástrojem těchto plánů měl být Marobud, urozený Markoman, který se v mládí dostal do Říma, kde nabyl římského vzdělání. Osobně se znal se samotným Augustem a získal si jeho přízeň. Marobud byl velmi schopný a ctižádostivý člověk a při budování svého království projevil vynikající organizační schopnosti. Sotvaže se po ústupu před římským tlakem ze středního Německa usadil v českých zemích, začal uskutečňovat své představy o mocném státě podle římského vzoru. Zřídil prý obrovskou armádu o síle asi 75.000 mužů a na místě dosud neznámém (hledalo se nejčastěji na keltských oppidech u Stradonic nebo na Závisti) zbudoval sídelní město – opevněné sídlo s tržištěm, kde se usazovali kupci z římských provincií.

Pokus o zřízení státu z kmenového svazu, ve kterém byla po ústupovém tažení z Německa spojena řada kmenů nebo jejich částí, se jistě neobešel bez problémů. Ale Marobudovi se načas podařilo přemoci nespoutanou povahu náčelníků nezvyklých na státní moci i jejich odstředivé snahy. Spojil pod svou vládou kraje od středního Německa až po střední Dunaj, podléhal mu i sousední kmenový svaz Kvádů, které současně s Markomany vedl z Německa král Tudrus do nížin jihovýchodní Moravy a jižního Slovenska. Tento silný státní útvar byl sice s Římem v čilých obchodních kontaktech, avšak politicky si zachovával nezávislost. O Marobuda se opíraly kmeny, které neustále unikaly římskému vlivu útěkem za Labe. Samostatná Marobudova politika podnítila římské snahy se jej zbavit. Marobudovo postavení komplikovalo i tím, že jeho rivalové z řad germánských náčelníků, zejména ctižádostivý Cherusk Arminius, jej neprávem odmítali jako římského zaprodance.

Už roku 6 se proti Marobudovi vypravily ze dvou stran mohutné síly (celkově asi 12 legií). Jedno vojsko pod velením Sentia Saturnina přicházelo pravděpodobně od Mogontiaca, druhé pod vedením Tiberiovým z Carnunta (dn. Petronell). Kleště se měly sevřít v Čechách, ale krátce předtím, než se mohla obě vojska spojit a před prvním střetem s protivníkem, však náhle dorazila zpráva o povstání v Illyrii a Pannonii. Útok musel být zastaven a politicky prozíravý Marobud byl ochoten uzavřít s Římem mír, který potvrdil jeho nezávislost a tím jeho zásadní politickou rovnocennost ve vztahu k Římu.

Povstání v Pannonii r. 6

Povstání v Pannonii r. 6 bylo vyvoláno nadměrnými daněmi, přímým důvodem však byl nábor vojska pro válku s Marobudem. Povstání začalo vražděním římských občanů, kterým byli postiženi kupci a vojenské posádky. Povstalci napadli Makedonii a ohrožovali i Itálii. V Římě byla učiněna mimořádná opatření. Do vojska byli povoláni vysloužilci, majetní občané museli podle výše majetku dodat otroky, kteří byli propouštěni na svobodu a odváděni do vojska. Stejně jako ve všech ostatních svízelných situacích obdržel Tiberius mimořádnou plnou moc. Po tři roky musel vést úporné boje, které si vyžádaly všechny síly říše. Opatrný Tiberius nenapadl povstalce v přímém boji, ale opevnil některé oblasti, ze kterých pak zahájil útok. Povstalci bojovali s krajní úporností, mužům pomáhaly i ženy, které raději umíraly, než by padly do zajetí. Nakonec se Tiberiovi podařilo povstání potlačit. Když byla zajatému vůdci povstání položena otázka, proč se jeho soukmenovci vzbouřili, odpověděl prý, že sami Římané jsou tím vinni, když ke svým stádům neposílají jako hlídače psy nebo pastýře, ale vlky.

Pannonské povstání silně zapůsobilo na vnitřní i zahraniční politiku. Válka stála mnoho lidí a peněz, ale poskytla málo kořisti. V Římě nastaly potíže se zásobováním potravinami, ceny potravin stouply a hrozily nepokoje.

Katastrofa v Teutoburském lese r. 9

Marobud v době pannonské vzpoury držel své slovo a zůstal neutrální. I v Germánii, ze které bylo staženo velké množství jednotek, zřejmě zůstaly poměry celkem klidné. I zde však došlo ke změně, když byl roku 7 jmenován velitelem oblasti východně od Rýna Quinctilius Varus, který se předtím osvědčil v Sýrii a po příchodu do Germánie začal v zemi uplatňovat metody běžné v starých provinciálních oblastech. Mezi Germány tento postup vzbudil odpor a touhu po odvetě. Až když bylo pannonské povstání potlačeno a Řím byl v zásadě schopen opět jednat, nastala zde vojenskou katastrofou zcela jiná situace.

Pozoruhodné je především to, že útok na tehdejšího velitele Quinctilia Vara, jenž byl spřízněn s Augustem, vycházel od kmene, který byl s Římem úzce spojen. Srovnání s velkým gallským povstáním pod vedením Vercingetoriga, který byl Caesarovi také osobně zavázán, je o to pozoruhodnější. Řím Cherusky mnohokrát podporoval a upřednostňoval, ti na oplátku Římu poskytovali pomocné oddíly. Arminius, strůjce útoku, byl velitelem vojenského oddílu, v jehož čele zřejmě již v letech 6 – 9 přispěl k potlačení povstání v Pannonii. Na základě zásluh bylo Arminiovi uděleno římské občanství a dokonce byl uveden do jezdeckého stavu. Jeho švagr Segimundus, zřejmě syn vůdce kmene Segesta, dosáhl hodnosti kněze v důležitém římsko-germánském kultovním a správním místě v Colonii Agrippině. Oltář měl mít pro Germány tutéž integrační funkci jako oltář v Lugdunu pro Gally.

Není možné přehlédnout ani spory ve vládnoucí vrstvě Cherusků, které úspěšně přiživovala i římská diplomacie a manipulace podle starého římského hesla „rozděl a panuj“. Arminius v té době zřejmě nestál v čele svého kmene. Segestes byl mimořádně věrným spojencem říše již od doby, kdy římská vojska po roce 12 př. n. l. okupovala zarýnské kraje. Nesouhlasil s myšlenkou vzpoury proti Římanům a dělal co mohl, aby tyto plány prozradil Varovi. Silně prořímské postoje zastával i Arminiův bratr Flavus, který sloužil po roce 4 v Tiberiově armádě. Podobné pohnutky lze připsat i Boiocalovi, náčelníkovi Ampsivariů, jehož musel během velké vzpoury Arminius držet v okovech. Když Segestes oznámil Varovi nastávající nepokoje, považoval je římský vojevůdce asi za obvyklé spory, při kterých mělo dojít k posunům vnitropolitických poměrů sil s pomocí Říma. Varus odmítl i jeho návrh, aby pro všechny případy internoval všechny vůdce Cherusků. Jistě věděl, že vzájemná důvěra je důležitou složkou římské vlády a že by požadovaný zákrok zhoršil vzájemné vztahy.

O konkrétním průběhu katastrofy máme podrobný popis Cassia Dia, který bývá považován v základních rysech za spolehlivého. Podle něj, bylo Varovi, když se na podzim roku 9 nacházel u Cherusků v oblasti Vesery, ukázáno zeměpisně vzdálené ohnisko nepokojů, ke kterému se poté vydal se třemi legiemi. Po cestě se musely oddíly prodírat neznámým, těžko přístupným územím, byly nuceny si stavět cestu, kácet stromy a stavět mosty, až se dostaly Germánům do léčky. Pod záminkou, že musí mobilizovat další oddíly, mnoho germánských průvodců předtím opustilo římskou armádu. Římskému vojsku, které vytvářelo s doprovodem značně roztáhlou a neuspořádanou formaci a nebylo připraveno na nepřátelské útoky, se až po prvních prudkých obranných bojích podařilo vybudovat na zalesněném kopci tábor. Tam vojáci spálili méně důležité předměty. Příští den vojsko pokračovalo v pochodu v uzavřenější formaci, při níž bylo lépe připraveno k obraně. Přitom dokonce dosáhlo nezalesněnou oblast, která nabízela lepší podmínky. Zřejmě však bylo nutno pokračovat v cestě opět lesem. Germáni ihned zahájili nové útoky a legie nyní utrpěly nejtěžší ztráty. Vojsko se poté zřejmě pokusilo pokračovat v pochodu i v noci, aniž by stavělo tábor. Těžký vítr a mohutné přívaly deště ztěžovaly pochod těžce schůdnou oblastí a omezovaly nasazení a funkčnost římských zbraní (např. luků). Germáni přitom neustávali ve svých útocích. Díky dosavadním úspěchům a touze po kořisti se k nim přidávaly další skupiny. Nakonec se Germánům podařilo Římany obklíčit. Aby se vyhnuli zajetí, zvolil Varus, tehdy již raněný, a další důstojníci dobrovolně smrt. Nordická lest se zdařila.

Drtivá porážka Varova vojska je v poslední době spojována s nalezištěm Kalkriese na severním okraji pohoří Wiehengebirge severně od Osnabrücku. V rozsáhlé oblasti byla nalezena četná římská militaria, která na základě rozmístění v krajině a polohou pod sesutými vrstvami hlíny poukazují na velkou bitvu. Nalezeny byly i kosterní pozůstatky v rychlosti zahrabané do jam a velké množství mincí nepřesahuje horizont roku 9. Ovšem jsou tu i fakta, která mluví proti – jde o soutěsku, která je jednou z hlavních spojovacích cest, není to tedy nepřístupný a Římanům neznámý terén, nejsou nalezeny stopy o průběhu tří nebo čtyřdenního pochodu. Proto také bývá nález datován rokem 15, kdy se legát Aulus Caecina dostal Germánům do pasti se čtyřmi legiemi a jen s velkými ztrátami se mu podařilo uniknout.

Varovy tři legie nebyly jediné vojenské oddíly, které se na podzim roku 9 nacházely mezi Rýnem a Labem. Máme informace o menších jednotkách, které byly roztroušeny po celé zemi, kde plnily svou službu a mohly být Germány lehce poraženy. Luciovi Asprenovi se podařilo přivést zpět k Rýnu bez újmy dvě legie a na řece Lippe se v táboře římští vojáci a civilisté úspěšně bránili germánským obléhatelům až do úspěšného výpadu v roce 10. Možná by se i Varovi podařilo při obratnějším jednání skutečně uniknout.

Římská snaha o konsolidaci situace v Germánii

Zpráva o bitvě v Teutoburském lese vyvolala v Římě zděšení a depresi, jíž podlehl sám Augustus. Velikost utrpěné porážky zcela překryla radost z vítězství dosaženého v Pannonii. Podle Suetonia Augustus v reakci na tragédii si po řadu měsíců nedával stříhat vousy ani vlasy a občas tloukl hlavou do dveří s voláním: „Quinctilie Vare, vrať legie!“ Císař také rozpustil svou osobní stráž složenou z Germánů. Porážka, ač byla jednou z nejtěžších v celých římských dějinách, a bývá označována jako přelom v římské politice vůči Germánii, nebyla zřejmě tehdejšími Římany takto hodnocena. Po zničení Varova vojska převzal velení na Rýně r. 10 opět Tiberius. Ztracené vojenské oddíly nejen nahradil, nýbrž počet legií na Rýně dokonce zvýšil z šesti na osm. Vedle toho bylo vojsko rozděleno na „horní“ a „dolní“ velení. Tažení proti Germánům v tomto roce Tiberius ještě zřejmě nepodnikl. V roce 11 Tiberius překročil Rýn. S krajní opatrností, spojenou s přísnou disciplínou, táhl germánským územím a plenil zemi. Opěrné tábory podél řeky Lippe byly opět opevněny, doloženy jsou také operace římského vojska. V následujícím roce vedl Tiberius opět vojsko Germánií, je doložena vítězná bitva, vybojovaná patrně s Bruktery. Na konci roku předal velení nad vojskem svému synovci Germanicovi. Nelze přesně určit, čeho přesně Tiberius dosáhl, neexistují důkazy, že by si Germánii zcela podrobil, také nebyl uspořádán žádný triumfální průvod. Nicméně lze pozorovat, že se Tiberius s velkou opatrností opět pokoušel uchytit se postupně v oblasti mezi Rýnem a Labem.

Ve výpadech na toto území pokračoval Germanicus. Vyslání Germanica – již jméno vyjadřovalo politický program – na Rýn vytvořilo situaci, kterou je jen stěží možné uvést v soulad s defenzivními úmysly a s představou, že by se Římané hodlali vzdát území mezi Rýnem a Labem. Germanicus s velkou ctižádostí vedl nejmohutnější vojsko své doby. Legie bojující za Rýnem udržovaly živou památku na jeho otce Drusa a bylo možné očekávat, že přenesou - uchovávajíce stále v paměti Drusovy činy a v očekávání podobných činů od jeho syna – ochotně své sympatie na Germanica. Germanicus vědomě využil sympatií ke svému otci a pochopil dědictví po něm jako poslání. Při následujících taženích se na Drusa opakovaně odvolával, modlil se k němu před vojskem a vyzýval k napodobení jeho činů. Dokonce prohlašoval dosažení Labe za uskutečnění otcových plánů.

Impérium

Stavební činnost v Římě

Augustova vláda se výrazně zapsala i do dějin hlavního města říše. Jako sídlo císaře nabýval Řím rychle velkoměstského rázu a obohatil se o řadu monumentálních památek. Bylo postaveno nové náměstí v centru - Augustovo fórum,  císařský palác a Apollónův chrám na Palatinu a divadlo, které bylo Augustovým rozhodnutím označeno Marcellovým jménem. Kromě  toho Augustus dokončil některé stavby započaté Caesarem a dával opravovat i starší budovy. Právem se mohl Augustus chlubit, že převzal město cihlové a zanechává po sobě mramorové. K rozvoji stavební činnosti přispěl významně i Agrippa, který zbudoval dva vodovody a zejména proslulý chrám Pantheon, zachovalý dodnes v podobě přestavby z Hadrianovy doby.

Augustova dynastická politika

Vedle zahraničně politických problémů řešil Augustus po dlouhou dobu i otázku, komu předá svou moc a vůbec nepomýšlel ponechat toto rozhodnutí na senátu. Ač neexistovaly zákonodárné akty, které by stanovily pravidla následnictví trůnu, faktická existence monarchie měla za následek i uznání práva císaře stanovit svého nástupce. Život císařské rodiny byl středem pozornosti a jejím příslušníkům byly prokazovány zvláštní pocty: dostávali úřady před dosažením stanoveného věku a byla jim svěřována nejdůležitější vojenská a diplomatická poslání. Velké úsilí vynakládal císař na to, aby si zástupce zajistil z řad členů své rodiny, neboť jeho záměrem bylo dovršit založení principátu vytvořením vlastí vladařské dynastie. Při uskutečňování tohoto plánu jej však nutila k improvizaci okolnost, že, ač třikrát ženatý, neměl syna. Jeho jediným přímým potomkem byla Iulia, kterou měl se svou druhou manželkou Scribonií. Iulia sehrála důležitou roli v Augustových dynastických záměrech, neboť bylo zřejmé, že s císařovým zetěm je třeba počítat jako s budoucím panovníkem.

Prvním Iuliiným manželem byl Augustův synovec Marcus Claudius Marcellus, syn Augustovy sestry Octavie. Patřil k Augustovým blízkým spolupracovníkům, těšil se všeobecné oblibě, avšak v roce 23 př. n. l. nečekaně zemřel. Po jeho smrti uzavřel s Iulií sňatek Agrippa, který podlehl v roce 12 př. n. l. nemoci. Jeho smrt znamenala pro Augusta těžkou ztrátu, kterou se snažil vyvážit tím, že přijal za vlastní Gaia a Lucia Caesara, syny Iuliiny a Agrippovy. Současně přiměl svého nevlastního syna Tiberia, aby se rozešel se svou ženou Vipsanií a oženil se s ovdovělou Iulií. Augustův bezohledný zásah do Tiberiova osobního života posílil u Tiberia zatrpklost a nedůvěru vůči Augustovi, který ho ve své dynastické politice záměrně přezíral. Žádný z nových Augustových synů však svého adoptivního otce nepřežil. Teprve poté, z nedostatku jiných kandidátů, začal brát Augustus Tiberia jako možného nástupce a v roce 4 se konečně rozhodl Tiberia adoptovat. Současně s ním však přijal za vlastního i Agrippu Postuma (Pohrobka), třetího syna Iulie a Agrippy. Postumus byl duševně zaostalý a jeho adopce byla další vědomou netaktností Augusta. Císař nadto ještě přiměl Tiberia, aby adoptoval Germanica, syna Tiberiova bratra Drusa. Augustus tím současně získal vnuka a Tiberiova pozice se dále komplikovala. Agrippa Postumus byl však později Augustem vypovězen na ostrov Planasia, snad v důsledku Liviiných pletich. Přezíravý vztah k Tiberiovi naznačil Augustus i v závěti, kde jej rezignovaně určil za svého nástupce.

Augustova smrt roku 14, jeho význam pro světové dějiny

19. srpna roku 14 Augustus po krátké nemoci ve věku 76 let zemřel. Tacitus uvádí podezření, že za zhoršením Augustova zdraví vězela vražedná intrika Liviina. Rozšířila se prý pověst, že Augustus před několika měsíci s vybranými důvěrníky odjel na Planasii navštívit Agrippu Postuma a zřejmě jej hodlal rehabilitovat. Fabius Maximus, jeden z důvěrníků to prozradil manželce a ta vše donesla Livii. Nedlouho poté zahynul Fabius Maximus, nejisté, zda sebevraždou. Livia pak urychleně povolala Tiberia z Illyrica k umírajícímu Augustovi. Podle Suetonia v poslední den svého života dal předvolat své přátele a zeptal se jich, zda si myslí, že příhodně sehrál životní komedii a řecky dodal závěr: „Nuž, když se vám to líbilo, teď tleskejte a všichni s radostí nás herce propusťte.“ Potom se se všemi rozloučil a v Liviině náruči se slovy: „Livie, žij ve vzpomínce na naše manželství a buď zdráva.“ skonal. Senát prohlásil Augusta za božského a přispěl nejen k oslavě jeho památky, ale i k upevnění a legalizaci císařského kultu. Zesnulý byl slavnostně pohřben do mauzolea, které dal zbudovat za svého života na Martově poli, kde již byly uloženy ostatky Marcellovy, Drusovy, Agrippovy i Gaia a Lucia Caesara. U vchodu do této hrobky byly připevněny bronzové desky s textem životopisu, v němž Augustus na konci života shrnul všechny své činy, závažné pro osud římského státu.

Augustus byl jedním z nejnadanějších, nejenergičtějších a nejobratnějších politiků, jaké kdy svět poznal. Jeho nesmírně rozsáhlé kroky zaměřené na přestavbu a nápravu stavu v každé části jeho rozlehlé říše vytvořily podmínky pro dlouhodobý mír, kdy lepší komunikace a vzkvétající obchod poskytovaly užitek všem s výjimkou nejnižších vrstev. Augustus přinesl stabilitu, bezpečnost a prosperitu nebývalému počtu obyvatelstva na více než 200 let, zajistil přetrvání politického, společenského, hospodářského a kulturního dědictví jak římského, tak i řeckého.

Zdroje:
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Michael Foss – Hledání Kleopatry
Michael Grant – Dvanáct cézarů
Michael Grant - Kleopatra, královna egyptská
Michael Grant – Římští císařové
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
Aleksander Krawczuk - Kleopatra
Aleksander Krawczuk – Nero
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Friedrich Schlette - Germáni
Karel Sklenář – Od pěstního klínu k Přemyslově radlici
Gaius Suetonius Tranquillus – Životopisy dvanácti císařů
Anna Šwiderková - Sedm Kleopater
Cornelius Tacitus - Letopisy
Malcom Todd - Germáni
Reinhard Wolters – Římané v Germánii