Antoninus Pius (138 - 161)

Antoninus Pius

Původ Antonina Pia, jeho nástup na trůn

Titus Aurelius Fulvus Boionius Arrius Antoninus pocházel z bohaté senátorské [?] rodiny a patřil k velkým pozemkovým vlastníkům. Měl styky s císařským dvorem a osvědčil se jako člen císařského poradního sboru. Stejně jako Traianus a Hadrianus pocházel z řad provinciálního obyvatelstva. Narodil se r. 86 v Lanuviu v Latiu, avšak jeho otec Aurelius Fulvus pocházel z Nemausu (dn. Nimes) v Narbonské Gallii a rovněž matka Arria Fadilla byla provinciálního původu. Příslušníci Antoninovy rodiny, kteří sídlili již dlouhou dobu v Itálii, ztratili povědomí, že svým původem patří do řad provinciální aristokracie. Císař Hadrianus jej adoptoval krátce před svou smrtí, když bylo Antoninovi již přes 50 let. Jako Hadrianův adoptivní syn dostal jméno Titus Aelius Caesar Antoninus. Protože ani on neměl bezprostředního dědice, přiměl ho Hadrianus k tomu, aby přijal za vlastního Marca Annia Vera (pozdější císař Marcus Aurelius), který se těšil velké císařově přízni a Lucia Ceionia Commoda (pozdější císař Lucius Verus).

Neshody se senátorským stavem, které měl Hadrianus v posledních letech své vlády, způsobily, že jej senát po jeho smrti r. 138 odmítl prohlásit za boha. Antoninus musel vynaložit mnoho úsilí, aby to prosadil. Po slavnostním pohřbu byly pozůstatky zemřelého uloženy v monumentálním Hadrianově mauzoleu. Antoninův poměr k nevlastnímu otci, k římským tradicím a náboženským obyčejům vyjadřovalo pojmenování Pius, tj. zbožný, jež se stalo součástí jeho jména.

Hospodářský rozkvět impéria za vlády Antonina Pia

Hadrianova smrt byla senátory přijata s nadějí, že jeho nástupce opět projeví dobré vztahy k senátu. Antoninus Pius skutečně uplatňoval tuto zásadu a přispěl tak k uklidnění politické atmosféry v říši. Ještě více než Hadrianus imponoval Antoninus Pius senátorské šlechtě svým původem, způsobem života a světovým názorem. Dochované charakteristiky Antonina značně idealizují a líčí Antonina jako člověka rozumného, rozvážného, neztrácejícího nikdy duševní klid, jako člověka přímého a stálého, opovrhujícího prázdnou slávou, štědrého k jiným a skromného ve svých potřebách. Zásadami jeho vlády byla aequitas, felicitas, fides (spravedlnost, štěstí, věrnost). To jsou však vlastnosti ideálního vládce, nikoli skutečného člověka, ale podle chvály, které se Antoninovi dostalo po jeho smrti od Marca Aurelia, je zřejmé, že Antoninus Pius byl jeden z mála římských panovníků, kteří se k těmto ideálním představám nejvíce přiblížili.

Antoninovi se podařilo upevnit to, co vytvořili jeho předchůdci. Je nám málo známo o nějakých jeho nových nařízeních, pokračovala centralizace a byrokratizace. Za jeho vlády se římská říše těšila většinou míru a dosáhla vysoké hospodářské úrovně. Pozorujeme rozkvět provincií a přísný dohled nad jejich správci. V řeckých nápisech byl císař nazýván božstvem a spasitelem lidstva. Smýšlení privilegovaných vrstev obyvatelstva provincií vyjádřil r. 143 ve své řeči řecký rétor Ailios Aristeides, který kromě jiného prohlásil: "Věru že to, co všichni říkají, že země je matkou všech a všem společnou vlastí, to jste nejlépe ukázali vy. Nyní přece může Řek i barbar, buďto se svými věcmi, nebo bez nich snadno chodit, kam chce, prostě jako by šel z vlasti do vlasti; strachu mu nenahání ani Kilická brána, ani úzká a písčitá cesta přes Arábii do Egypta, ani neschůdné hory, ani nesmírná širokost řek, ani divoké barbarské národy; pro bezpečnost stačí být Římanem, či spíše jedním z vašich poddaných. I to Homérovo slovo 'země je společná všem' jste vy učinili skutkem; změřili jste veškerý obydlený svět, rozličnými mosty jste přepásali řeky, hory jste srovnali, aby byly sjízdnou zemí, noclehárnami jste naplnili pouště a kulturou i řádem jste všechno zcivilizovali."

Idealizovaný obraz římského míru (Pax Romana), který Římané vnutili světu, však nemohl zastřít skutečnost, že je pouze jednostrannou vizí římského světovládného úsilí, které za podmínek soudobé sociální struktury nutně buduje blahobyt jedněch na úkor jiných a v rozhodujících momentech se opírá o tvrdé mocenské prostředky, jimiž disponoval tehdejší římský stát. Světovládné praktiky římských císařů narazily již v době, kdy Aristeides vystoupil se svou oslavnou řečí, na hranice svého maximálního úspěšného uplatnění. Ideologie světovlády ale houževnatě přetrvávala v myslích nejrůznějších skupin římských občanů a stala se i v dobách politických a ekonomických krizí jedním z pojítek, pomáhajících udržovat představu o fiktivní jednotě zájmů říšského obyvatelstva.

Antoninus Pius kladl důraz na upevnění podmínek mírového života a snažil se podpořit hospodářský rozkvět impéria. Podobně jako jeho oba předchůdci věnoval značnou pozornost městům a provinciálním oblastem, pro něž jeho vláda znamenala další etapu postupného rozvoje. Za svůj vzestup, který prožívalo římské impérium v době adoptivních císařů, vděčilo mírovým podmínkám, které vedly v první řadě k rozvoji provincií. Za přispění císařské politiky došlo zejména k rozvoji provinciálních měst, která se měnila ve střediska rozvíjejících se řemesel a obchodu, důležitosti nabyla i po stránce kulturní, neboť většina provinciálního obyvatelstva se jejich prostřednictvím seznamovala s řeckou a římskou kulturou. Jednou ze stránek, svědčících o jejich vzestupu, je jejich architektonický vývoj, který ve 2. století dostal mocný impuls v souvislosti se stoupající závažnosti působnosti městských předáků - členů městských rad (dekurionů, či kuriálů [?]) a čelných městských úředníků. Jejich snahou bylo projevit trvalým způsobem své zásluhy o rozvoj svého města a z toho důvodu často financovali nebo aspoň přispívali k uskutečnění staveb nebo oprav, na něž nestačily městské prostředky. Touhou všech rozvíjejících se měst bylo připodobnit se v dosažitelném měřítku po vnější stránce městu Římu. Proto jejich představitelé dbali na to, aby se nešetřilo náklady při reprezentativní výstavbě fór, amfiteátrů, divadel, lázní, bazilik, knihoven a chrámů. Z veřejných i soukromých zdrojů se financovala výstavba a údržba dalších zařízení, nezbytných pro řádných chod městského života, zvláště vodovodů, vodních nádrží, městských komunikací, říčních regulací apod. Hospodářský rozmach měst, spojený se zvýšením řemeslné výroby a zintenzivněním obchodu, si vynucoval rozšíření a zdokonalení silniční sítě i rozšíření přístavů, které zprostředkovávaly po moři styk jednotlivých provincií s Itálií a zvláště s Římem.

Velké podpory se od císaře dostávalo školské výuce. S jeho pomocí se začalo "vysoké" školství úspěšně uchycovat i v jednotlivých provinciích, takže vzdělání na tehdy špičkové úrovni přestávalo být výsadou těch, kdož si mohli platit pobyt v Římě nebo v Athénách. Důležitým rysem rozvoje škol této úrovně byla za císařství i jejich specializace. Tak se např. proslavily právnické školy v Římě, v egyptské Alexandrii, syrské Antiochii a v Berytu (dn. Bejrút), rétorské školy v gallských městech Augustodunu (dn. Autun), Burdigale (dn. Bordeaux) apod. Rozkvět rétorských gallských učení spadá do pozdní antiky. Lékařské školy byly v Římě, v Alexandrii, Massalii (dn. Marseille), Nemausu, Lugdunu (dn. Lyon) a Caesaraugustě (dn. Zaragoza).

Císař si byl vědom, že jeho snahy mohou být ohroženy nejen vznikem politických třenic v říši, ale i válkami bez ohledu na to, zda jsou vedeny na římském území nebo ve vzdáleném zahraničí. Proto se snažil předejít velkým válečným akcím nebo je alespoň omezit na nevyhnutelnou míru. Získal si tak pověst nejmírumilovnějšího panovníka a doba jeho vlády se pozdějším těžce zkoušeným věkům jevila jako zlatý věk impéria. Tento pohled na Antoninovu éru podpořil i historik 18. století Edward Gibbon, autor díla Úpadek a pád říše římské. Stejně rozvážná byla i císařova vnitřní politika. Státní finance byly za jeho vlády v nejlepším stavu a svému nástupci zanechal ve státní pokladně značné prostředky - 675 miliónů denárů. Císařova náboženská politika se nesla ve znamení obnovování starých kultů. Roku 147 nebo 148 Antoninus Pius uspořádal tradičními stoletými hrami (tak se datace vrátila tam, kde ji stanovil Claudius) oslavy devítistého založení Říma.

Přes veškerou císařovu snahu se však Římanům nepodařilo zabránit protiřímským hnutím, která zachvátila některé oblasti impéria. V roce 152 vypuklo povstání Židů, o němž je nám málo známo. Zároveň vypuklo povstání v Achaii. Nepokoje v Egyptě v letech 152 - 153 narušily dodávky obilí do Říma, což mělo za následek neklid v hlavním městě, takže sám císař se ocitl v nebezpečí. Aby uklidnil davy, dal Antoninus na vlastní účet rozdávat víno, mouku a olej nejchudší části obyvatelstva. Kusé zprávy máme o nepokojích v Mauretánii v letech 145 - 152. Proti vzbouřeným Dákům musel Antoninus vést skutečnou válku. Ve všech oblastech se však podařilo Římanům obnovit klid.

Zahraniční politika

V zahraniční politice se Antoninus Pius držel zásad svého předchůdce. Římská říše si za jeho vlády nadále uchovala autoritu vůči okolnímu světu. Svědčí o tom příchod poselstev z Indie, Parthie a Hyrkánie. Antoninus odmítl navrátit parthskému králi Vologaesovi III. trůn, odňatý mu Traianem. Diplomatickou cestou se podařilo odvrátit vpád Parthů. V Černomoří císař poskytl pomoc městu Olbii proti Tauroskythům a zasáhl do sporů v bosporském království mezi Rhoimetalkem a Eupatórem ve prospěch prvního z nich. Aby se zabránilo barbarskému pronikání v důsledku pohybů Gótů a jiných kmenů za Dunajem, byly provedeny některé změny v uspořádání hranic a vojska. Do rámce provincie Moesia inferior bylo za Antonina Pia zahrnuto město Tyras (dn. Belgorod v Moldávii), do města Olbie a do Chersonésu Taurského (dn. Sevastopol) byly umístěny římské detašované jednotky (v případě Olbie se také tvrdí, že k tomu již došlo za Traiana), a to z legie 1. Italiků, jejíž sídlem byly Novae (dn. Svištov), z legie 11. Claudijské se sídlem v Durostoru (dn. Silistra) a z 1. kohorty Kilické. V Chersonésu kotvila i část moesijského loďstva. V letech 139 - 142 probíhaly boje v severní Británii. Antoninus Pius rozšířil římské území a na sever od Hadrianova valu byl vybudován nový val, chránící římské hranice před novými vpády. Tím byl prakticky po dokončení znehodnocen Hadrianův val, stavba tak namáhavá a nákladná. Staronová hranice (pronikl sem již Agricola) byla vytýčena v nejužším místě ostrova, už na půdě Skotska mezi zálivy Clyde a Forth. Antoninův val byl méně důkladný než Hadrianův, byl jen z hlíny a drnu. Hadrianova linie byla opuštěna, zůstaly tu jen nejnutnější posádky. Vrata z bran byla odstraněna, v náspech prokopány průchody a materiál z nich užit k zasypání příkopu v místech přechodů. Ale nemělo to tak zůstat. Již za císaře Commoda se legie vrátily za Hadrianův val. Pak do Skotska vnikl císař Septimius Severus, ale po smrti tohoto císaře rozhodl jeho syn Caracalla, že konečnou hranicí bude Hadrianův val.

Od 2. století máme k dispozici jen nečetná svědectví o diplomatických kontaktech mezi říší a germánskými předáky. Zdá se však, že Římané i nadále kontrolovali národy usídlené poblíž hranic. Někdy v letech 140 - 144 ustanovil císař Kvádům krále a vyhověl tak žádosti celého kmene. Současníci považovali tuto událost za takový úspěch, že byla zaznamenána na mincích (legenda Rex Quadis datus - král dán Kvádům). Peněžité podpory, k nimž se uchylovali někteří císaři v 1. století, byly jistě vypláceny i v 2. století a Římané si jimi stále častěji zajišťovali věrnost nebo mír. Čas od času byla barbarům poskytována vojenská pomoc a dodávky potravin. Bohaté dary, které dostávali barbarští předáci a místní elity, zanechaly své stopy v germánské archeologii. Rozlišení mezi dary a předměty získanými obchodní činností je často prakticky nemožné, mimo jiné i proto, že obchodníci často plnili diplomatické úkoly. Za Antonina Pia byl ještě jednou posunut na východ, a to asi o 30 kilometrů, hornogermánsko-raetský limes [?]. Byla tak vytvořena průběžná opevněná hranice o délce 550 kilometrů, s nejméně 900 strážními věžemi, s řadou menších vojenských táborů a asi 60 většími kastely. Strážní věže byly od sebe vzdáleny podle terénu od 200 do 1000 metrů. Sloužila v nich 4 - 5 členná posádka, která udržovala spojení se sousedními věžemi a kastely optickými nebo akustickými signály. I když by se to na první pohled mohlo zdát, nepředstavoval limes ochranou hráz, která by hranice říše chránila jako pevnost. Na zadržení jen trochu silnějšího útoku byly nejen obranné prvky jako palisáda, příkop a val příliš málo odolné, ale i vojáci byli vzhledem k délce hranice od sebe příliš vzdáleni, a tedy v zásadě oslabeni. Limes měl spíše kontrolovat hranici a dohlížet na ni, byla na něm regulována doprava osob a zboží. Dále byl vhodný k tomu, aby přinejmenším ztížil menší přepady loupeživých tlup, které se chtěly tímto způsobem podílet na blahobytu římské říše. Obranné prvky nezabránily nájezdu kmenů, ale jejich návratu, kdy byly obtíženy kořistí (vedly s sebou dokonce dobytek). Rozmístění jezdeckých, pěších nebo smíšených oddílů v kastelech ležících za hranicí záviselo patrně na okolním terénu a míře nebezpečí. I oblast rozkládající se před hornogermánsko-raetským limitem Římané často hospodářsky využívali a vedl odtud dokonce asi 2 kilometry dlouhý vodovod ke kastelu Marköbel.

7. března 161 Antoninus Pius zemřel. Senátem byl prohlášen za boha a jeho zbožštění bylo před širokou římskou veřejností inscenováno formou obřadné apoteózy (nanebevzetí). K trvalému zabezpečení jeho kultu bylo zřízeno kněžské sdružení. Panování Antonina Pia, kterým končí vzestupný vývoj říše, je jakýmsi mezníkem v římských dějinách. Mír za jeho vlády byl říši užitečný, umožnil jí načerpat síly, jichž bylo zapotřebí v následujících desetiletích, plných těžkých zkoušek. Velké války, které byl jeho nástupce Marcus Aurelius nucen vést proti nepřátelům na Východě a na Dunaji, jsou předzvěstí těžkých bojů s rostoucí silou sousedních národů, které ukazovaly čím dál zřetelněji, že se mocná říše nachýlila k úpadku.

Zdroje:
Academia Praha – Encyklopedie antiky
Jan Bouzek, Radislav Hošek - Antické Černomoří
Jan Burian - Římské impérium
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Michael Grant – Římští císařové
Radislav Hošek, Václav Marek - Řím Marka Aurelia
František Hýbl - Dějiny starého věku II. - Římané
N. A. Maškin – Dějiny starověkého Říma
Karel Sklenář - Za branou minulosti
Malcom Todd - Germáni
Reinhard Wolters – Římané v Germánii